Nahá s Davidovou hvězdou

Petr Eidler NahÁ s DaviDovou hvĚzDou

odpovědná redaktorka olga Poulová Grafická úprava Michal Palán obálka Marcel Bursák/PT MoBa Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

vydala Moravská Bastei MoBa, s. r. o., Brno 2016 www.mobaknihy.cz © Petr Eidler 2016 © Moravská Bastei MoBa, s. r. o., Brno 2016

vydání první vychází jako 241. svazek v edici PČD isBN 978-80-243-6985-3

PETR EIDLER

Nahรก s Davidovou hvฤ zdou

Postavy a příběhy této knihy jsou fiktivní. Případná podobnost se skutečnými lidmi a událostmi je pouze náhodná.

Rád bych vyjádřil poděkování těmto přátelům a známým, kteří mi svými informacemi a připomínkami pomohli s rukopisem: Rut Sidonové a Janu Jelínkovi za inspiraci, Harrymu Farkašovi za věcné poznámky, Pavlíně Hermíně Neuner za rešerše studijního materiálu, Pavlu Sládkovi za roli průvodce Hostivaří a mnoha dalším.

I Nevěřím na smůlu třináctek, ale možná na tom něco je. všechno totiž začalo v sobotu třináctého června. Doufal jsem, že se konečně pořádně vyspím. Kateřina nešla do práce a honza byl už týden na školce v přírodě. Prostě ideální konstelace. Má drahá však byla jiného mínění. i když jsem měl zavřené oči, zatřásla mnou. „Co je?“ zamumlal jsem, předstíraje rozespalost. zabořil jsem hlavu do polštáře. „Mohli bychom si někam vyrazit. venku je krásně.“ Byla to tato nevinná věta, která vše odstartovala.

Namítl jsem, že už týden mám jistou představu, co bychom mohli v sobotu po ránu dělat, když máme dítě na školce v přírodě. Káča v posledních dnech chodila domů ještě později než obvykle a nebývala naladěná na partnerské hrátky. Nebyla ani příliš sdílná. věděl jsem jen tolik, že kriminálka řeší vraždu mladé ženy a stále ještě tápe. znal jsem to, dokud se při vyšetřování není čeho chytit, i kdyby to mělo být příslovečné stéblo trávy, stres stoupá k nesnesení.

Dokázal jsem si představit, jaká v pražské mordpartě panuje nervozita. Kapitán hackenschmied byl flegmatik, ale mizivé výsledky při vyšetřování vraždy v Krči ho dostaly pod tlak. Média nešetřila sarkastickými poznámkami o tom, že si policie vzala předčasnou dovolenou. Kateřina jako policejní mluvčí všechny zlomyslné ataky bulvárních pisálků schytávala jako první.

5

Před rokem se vrátila z mateřské na svůj post v prvním oddělení pražské kriminálky a stejně jako dřív i teď brala svou práci náramně vážně. To sice u ambiciózních žen není až tak překvapující, ale když se váš protějšek denně zabývá vraždami a gaunery nejhoršího kalibru a ještě na ně myslí doma, není to zrovna záviděníhodné. Já byl sice soukromé očko, jediný detektiv vlastní agentury Men in service, takže bych pro to mohl mít pochopení, ale nebylo tomu tak. své pracovní záležitosti jsem domů netahal.

Přitom zábavných historek o zjišťování partnerských nevěr nebo podobných záležitostí jsem měl v zásobě přehršel. „Chtěla bych se někde projít. v přírodě,“ prohlásila. „hm.“ „To jsem ráda, že souhlasíš.“ „Máš originální výklad citoslovce hm.“ „Představ si, že jsem v Šárce byla naposledy ve třinácti letech.“ v deset jsme už čekali na šestadvacítku, která nás ze strašnic odvezla přes celou Prahu na Kulaťák, kde zahnula na Evropskou a soukala se do kopce, až jsme se dostali na konečnou a vystoupili. Bylo krásné teplé dopoledne. „Chtěla bych se podívat na koupaliště. Divoká Šárka je pro mě nejkrásnější místo Prahy. Nepřipadá ti neuvěřitelný, že tady může být něco takovýho jen kousek od centra města? opravdová divočina. skály, lesy, kaňony…“ „indiáni a kovbojové,“ dodal jsem. „Bude ještě ledová voda.“ 6

„Neříkám, že se chci koupat, jen mrknout. Je to tam pěšky čtvrt hoďky, to tě nezabije.“ „Nezabije,“ podvolil jsem se. Když už jsme dojeli sem, bylo mi jedno, kam půjdeme. vydali jsme se po cestě z kopce a za chvíli jsme se ocitli ve scenérii, která připomínala filmové kulisy Divokého západu. Les a především všude kolem nás rozeklané útesy.

a najednou jsme narazili na tříbarevnou notoricky známou pásku, která nám přehradila cestu. PoLiCiE ČR – vsTuP zaKÁzÁN. už mi bylo jasné, že je celé dopoledne v háji. vyhrkl jsem cosi vulgárního. „To jsi mohla říct rovnou a nehrát na mě takovou habaďůru,“ dodal jsem naštvaně. vyrazíme si časně ráno na sobotní výlet přes celé město, zrovna do Šárky, i když hostivařský lesopark máme blíž, a natrefíme na místo, kde probíhá policejní vyšetřování. To nemůže být jen tak. „Přísahám, že jsem o ničem nevěděla. Netuším, co se tu stalo. zavolám…“ Pravou rukou zvedla pásku a podlezla ji. Šel jsem poslušně za ní.

Pak sáhla automatickým gestem do kabelky. „sakra, nechala jsem mobil doma.“ „Jo, to je náhoda. Takže teď mi budeš tvrdit, že ti nikdo z kriminálky ráno nevolal.“ „Nevolal,“ řekla už naštvaně. „odkdy chodí tisková mluvčí na místo činu?“ Rozhlížela se kolem sebe, jestli neuvidí nějakého příslušníka. Jeden se dvěma frčkami nás už odněkud podezřívavě sledoval a iniciativně se k nám blížil.

7

„Tady nemáte co pohledávat, opusťte tento vyhrazený prostor,“ křičel na nás, hlas mu přeskočil, jako kdyby právě mutoval. „Podívejte, strážmistře, překvápko,“ řekla rádoby žoviálně Kateřina a strčila mu před nos svoji průkazku. Nedůvěřivě si ji prohlédl. „Promiňte, paní…“ „slečno,“ skočila mu do řeči a ještě víc ho zmátla. „Co se stalo?“ „Našla se další mrtvá žena. vypadá to na vraždu,“ dodal iniciativně. „Je tady už někdo z prvního?“ strážmistr upadl do rozpaků. „Takovej vysokej. Fešák…“ Bylo mi jasné, že tím míní kapitána ondřeje hackenschmieda, šéfa prvního oddělení vyšetřování vražd a Kateřinina nadřízeného. „Pustíte nás tam?“ zeptala se a intonace její věty byla sice stoupavá, ale vyznívalo to výhrůžně.

Najednou zaváhal, jestli je vůbec v jeho kompetenci, aby tam někoho pustil. „zavolejte mi někoho,“ řekla Kateřina rezolutně. „Nebo pro někoho dojděte.“ Naklonil jsem se a připomněl jí do ucha, že se chtěla jít podívat na koupaliště. a určitě se ohrazené místo činu dá lesem obejít. Nebyl jsem ani v nejmenším zvědavý, co tam vyšetřují, a už vůbec jsem si nechtěl kazit sobotní den. Jestli měl ten policejní jelimánek pravdu a někde před námi ležela mrtvola, byl nejvyšší čas udělat čelem vzad a zmizet. Kateřina mě nevnímala. Nasadila soustředěný až sveřepý výraz, který nevěstil nic dobrého. Pro mě ani pro mladičkého strážmistra.

8

„zůstaňte tady, my tam jdeme,“ řekla kategoricky a hodila si kabelku energicky přes rameno.

Místo činu nebylo obtížné najít, i když bylo stranou hlavní cesty a kryté ze všech stran vzrostlými stromy a hustými keři. Pohybovalo se tam hodně lidí v uniformách i civilu. Pod plachtou leželo tělo oběti. hned jsem poznal, že kriminálka dorazila dlouho před námi. oběť už musela být vyfotografovaná, nejbližší okolí prohledané, zdokumentované, forenzní materiál zajištěný… soudní doktor něco vykládal jednomu z kriminalistů, i on už očividně skončil prvotní ohledání. odhadl jsem, že tady strávili už minimálně dvě hodiny. Takže nález mrtvoly někdo ohlásil kolem sedmé. To mě Káča zrovna tahala z postele. vtom do mě úmyslně vrazil jeden z techniků. „Co se tady motáte na nejblbějším místě?“ obul se do mě, jako kdybych mu bránil v práci. Tihle kluci sami sebe považovali za nejdůležitější článek vyšetřování a často hleděli spatra i na kriminalisty, kteří nerozuměli jejich složité technice.

Pak jsme uviděli ondru hackenschmieda. Jeho husté obočí se vyklenulo a ruka udělala poloviční gesto na přivítanou. „Co tady, proboha, děláte, lidi?“ Jestli to překvapení hrál, tak celkem úspěšně. Musel jsem připustit, že jsem svou drahou podezříval neoprávněně. „ahoj,“ řekla Kateřina. „To je náhodička.“ „To není odpověď,“ pravil kapitán. „sobotní procházka přírodou,“ řekla Kateřina. „svítí slunce, řvou ptáci, prostě červnová idylka. zachtělo se nám zdejší přírody.“ 9

„To povídej někomu jinýmu. akorát že kousek od nás leží mrtvola. Koho z vás napadlo jít zrovna sem a právě dnes a v tuhle hodinu?“ Kateřina se nezalekla. „To má být jako výslech? už jsem se musela zpovídat tady tomu… Dozvím se od někoho, co se stalo?“ zeptala se už normálním tónem. „Další vražda.“ „Chceš říct, že to má nějakou spojitost s mrtvou z Krče?“ „Toužíš se snad na to tělo podívat?“ Kateřina zaváhala. hackenschmied si uvědomil, co jí nabízí, a dodal: „Raději bych tě toho ušetřil, není to pěknej pohled. Jako v Krči.“ Kateřině se před očima vynořily policejní fotografie z místa činu. zbledla. „Pomlácenej obličej?“ vysoukala ze sebe.

Kývl hlavou. „svlečená?“ „skoro. Do spodního prádla.“ „Tamta holka byla úplně nahá,“ zamumlala Kateřina spíš sama pro sebe. „Tahle je aspoň ve spodním prádle.“ „Pachateli se lepší morálka,“ poznamenala sarkasticky. „Kdo je ta mrtvá?“ „Nejsem sibyla. Nic u sebe neměla. ani oblečení se tu nikde nepovaluje. Možná to kluci někde najdou.“ „znásilněná?“ „To nám řekne Marek po pitvě. Nebo se ho zeptej, než odjede. už si balí fidlátka.“ „No tak… Řekne mi to samý, co řekl tobě. Něco jsi přece z něho vypáčil.“ 10

„Jo, to je správnej výraz. Podle něj znásilněná nebyla, ale zrovna ty si musíš počkat na oficiální zprávu.“ „Tamta holka z Krče měla před smrtí pohlavní styk,“ vzpomněla si Kateřina. „Jo, máme biologický stopy spermatu, ale na sexuální násilí to podle patologa nevypadá. Podle něj se nebránila.

Nic za nehty, škrábance na rukách…“ Bulvár tehdy psal něco jiného. Barvitě se rozepisoval o brutálním znásilnění, zvrácených sexuálních praktikách pachatele, radil, co mají ženy v případě napadení dělat.

To, co předkládali čtenářům, ale měli vycucané z prstu.

Kateřina se příliš nedivila, prý jde o obvyklé finty bulváru, jak nalákat čtenáře a zvednout náklad o další desetitisíce. samozřejmě. Nález mrtvé nahé ženy v lesoparku svádí k domněnce, že k něčemu takovému došlo. a k nahé dívce patří sexuální násilí. Kdyby to byla starší žena, vybájili by si jinou legendu. Kriminalisté tohle fantazírování pisálků nevyvraceli ani nekomentovali. Někdy se dezinformace může při vyšetřování hodit. Jak se ale zdálo, zatím to k ničemu nevedlo. hackenschmied si mnul bradu. „Proč je teda svléká? Pár minut to zabere. oba případy se staly venku, kde se pohybují lidi. Normální pachatel…“ Kateřina se bojovně nadechla a vystrčila své poprsí na kriminalistu. „Říkáš normální? Tohle nemůže dělat normální člověk.“ Kapitán pohlédl na její prsa, polkl, ale pokračoval dál ve své úvaze. „Ta z Krče mohla být docela hezká baba. Figuru měla rozhodně pěknou. i kdyby to byl fetišista, co si odnáší hadry, tak i to se pokládá za projev sexuálního násilí.“ 11

„Jenže, ondro,“ řekla Kateřina kapitánovi, „to jsme v Praze neměli, aby byl fetišista vrahem. většinou se spokojí s tím, co vezme, ať už to jsou kalhotky, podprsenka, šaty nebo boty. ani exhibouši nebývají agresivní. Tohle je šílenec, sadista, totální úchyl. a máš rozdíl, jestli ti někdo vezme prádlo nebo ti ukáže svý vybavení, nebo tě znásilní a zabije.“ Kriminalista si otřel zahliněnou botu papírovým kapesníkem. „Faktem je, že tahle není žádná dvacetiletá kočka.

Bylo jí aspoň padesát.“ „Takže žádná spojitost?“ zakroutil hlavou. „Tak to nemyslím. shodných momentů je víc než dost. hlavně ta nesmyslná surovost.“ „Dělá se mi z toho blbě,“ přiznala se Kateřina na rovinu a chytla mě za ruku, jako kdyby se o ni začaly pokoušet mdloby. „To máš z toho, že jsi sem chtěla mermomocí jít,“ střelil jsem po ní. Dotčeně po mně loupla pohledem a vytrhla dlaň. „Podívám se na ni.“ „Tak jo,“ souhlasil hackenschmied. „aspoň ti nebudu muset nic popisovat a vysvětlovat.“ Šel jsem tři kroky za nimi směrem k podlouhlému objektu zakrytému černým igelitem. Nikdo mě odtamtud nevykázal, i když výrazy policejních techniků, které se na mě upíraly, nebyly ani v nejmenším přívětivé. Byl jsem však se šéfem pražské mordparty, tak si nechávali komentář pro sebe.

Kapitán poodhrnul igelit v místě, kde byla hlava oběti.

Kateřina zděšeně couvla. Já jsem neviděl nic, protože mi v cestě stál hackenschmied. asi jsem neměl čeho litovat.

12

Káča doklopýtala k borovici, opřela se loktem o kmen a zvracela. Kapitánem to nehnulo, jen jí nabídl další papírový kapesník. otřela si sliny a pak si stříkla do úst mentolový sprej.

Nosila ho prozíravě v kabelce spolu s pepřákem. Říkal jsem jí, že jestli se jednou splete, bude to mít hrozné následky. „Jak jí to způsobil?“ vymáčkla ze sebe statečně. „Jako v Krči.“ „Takže uškrcená a pak…“ Předvedla pravou nohou prudký výkop. „vypadá to tak,“ připustil kapitán lakonicky. „Pachatelem ale mohla být teoreticky i ženská.“ „Ženská by jí takhle nezrušila obličej.“ Kriminalista mávl rukou. „Taky jsem už tuhle teorii slyšel, ale nedělal bych si iluze. už jsem viděl případy, kdy ženská provedla podobný hrůzy.“ „Kdy nastala smrt?“ „Ještě nevíme nic přesnějšího. v rozmezí od včerejšího odpoledne do noci. víc až po pitvě. Jako vždycky.“ Kateřina sklonila hlavu a dívala se na svoje sandály. „v Krči jsme měli větší štěstí, když tu holku v šestnáct hodin našli, tak ještě dýchala, i když převoz nepřežila.“ „Jo,“ povzdechl si hackenschmied, „jenže ani to, že víme skoro na minutu přesně dobu vraždy, nám zatím nebylo moc platný.“ „Proč by samotná ženská chodila v noci do Šárky?“ uvažoval jsem nahlas. „Řekl jsem, že to mohlo být i v noci. Teď už mě budete muset omluvit.“ Káča se letmo dotkla kapitánovy ruky. „Jasně. Mám ráno přijít do kanceláře?“ 13

„v neděli?“ zamyslel se. „Nemyslím, že by to bylo nutný. stejně ještě zpráva z patolky nebude na stole. Nejspíš se vůči tisku zdržíme všech komentářů. aspoň prozatím.“ „stejně si nás podají. Druhá vražda… Každej z pisálků si všimne společnejch znaků, i když tady nebyl. hned to mám před očima. Další vražda, řádění sériovýho vraha, už vidím, jak slintají blahem.“ Prodírali jsme se lesíkem nejkratší cestou k asfaltové pěšině. Museli jsme si dávat ruce před sebe, aby nás větve jehličnanů nešlehaly do tváře.

Najednou se po mé pravici cosi ve výšce očí zalesklo a paprsek světla mě oslnil. instinktivně jsem se po tom natáhl a popadl do ruky. Šlo o řetízek, který se pohupoval na konci smrkové větvičky jako vánoční ozdoba. Rychle jsem ho schoval do kapsy se zadostiučiněním, že jsem ho našel já a ne nikdo z těch nafoukaných techniků. Kateřina šla za mnou a ničeho si nevšimla.

Na konečné jsme chvíli čekali na tramvaj. Navrhl jsem, že když výlet nevyšel, můžeme aspoň zajít na oběd. Podívala se na mě, jako kdybych se zbláznil. Na jídlo nemá ani pomyšlení. „Rozumím, poručíku, ještě není čas na jídlo,“ řekl jsem, abych tu situaci zlehčil. Můj způsob žertování jí tentokrát vadil. Možná i jindy. sedla si na poslední sedadlo. stál jsem nad ní a držel se sloupku. znali jsme se sice od studentských let, spolu jsme byli necelých osm roků. Když jsme tehdy spolu začali chodit, 14

bylo všechno jinak. změnila se, ale změnil jsem se i já. Ty roky mě nesemlely k lepšímu. Měl jsem nejistou práci, mizerný výdělek, zmohl jsem se sotva na ojeté auto a bydleli jsme na hromádce ve třech ve dvoupokojovém bytě. Prostě nic moc. Nepřišel jsem ale na způsob, jak to změnit. Jediné, co mě mohlo těšit, byl fakt, že jsem si nezadal, nikomu jsem nemusel lézt do zadku, tancovat podle cizích not. Mohl jsem si dovolit luxus čistého svědomí. Jenže koho to zajímalo? snad jen toho nahoře, ale ten mi předloží účet, až budu po smrti. vytáhl jsem z kapsy nalezený řetízek a prohlížel si ho. „Kde jsi to sebral?“ „viselo to na smrku.“ „u ní?“ „Ne, dost daleko, když jsme odcházeli…“ vymrštila se ze sedadla. „Ty seš ale magor! sebrat něco takovýho na místě činu!“ „Nevyváděj. Nejsem přece policista. Nehraju na vašem písečku.“ „a na jakým písečku hraješ, prosím tě? Co když je to důležitá stopa?“ věděl jsem, že mi to vyčítá oprávněně, ale nehodlal jsem přiznat chybu. Tohle skutečně nebyla moje hra. „Měli to sami najít. Magen David. Šesticípá hvězda ze žlutýho kovu, jak vždycky opatrně říkáte, než se zjistí, jestli to je zlato nebo bronz.“ „Židovská hvězda.“ „však říkám. Třeba to bylo její.“ „Modli se, aby nebylo, protože pro nás oba bude lepší, když se o tom hackenschmied nedozví.“ 15

„Když někdo nosí šesticípou hvězdu, tak to není proto, že by se mu ten symbol jen líbil, ale protože s tím má něco společnýho. aspoň já neznám žádnýho góje, co by nosil na krku židovskou hvězdu. ono to není zas tak moc in, a navíc si můžeš vykoledovat od nějakýho nácka pěstí mezi oči nebo kopanec.“

16

II Když se v pondělí navečer vrátila z práce, měla zas ten svůj upjatý kamenný výraz. Raději jsem se držel stranou.

Dusno trvalo dobrou hodinu. „Nevíme doteď, kdo je ta mrtvá z Šárky,“ řekla pak Kateřina jakoby pro sebe. „To je divný,“ připustil jsem opatrně. „Jo, v celý republice se nepohřešuje žena ve věku kolem pětapadesáti. Nikdo nehlásil její zmizení. identifikace neznámá. otisky v registru nemáme, takže trestaná nebo vyšetřovaná nebyla.“ „Bezdomovec,“ nadhodil jsem. „sotva. s tím zlatým řetízkem?“ „Nemusel být vůbec její.“ „ondra si tím není jistej. To by byla sakra náhoda.“ věděl jsem, že to je pravda. „Takže jsi mu to přece jen řekla?“ „Co sis myslel, že kvůli tobě budu zatajovat takovou stopu? Prakticky jedinou, kterou máme?“ „zuřil?“ „Jasně, ale hlavně na kluky, že to sami nenašli.“ Kateřina otevřela lednici, nahlédla do ní, zamračila se a zase ji zabouchla. „Budeš muset jít s někým z oddělení na to místo a ukázat, kde jsi ten řetízek sebral.“ Nabral jsem dech, ale nestačil jsem vyjádřit své pochyby, že poznám tu správnou větev.

17

„Jestli ti můžu něco doporučit,“ řekla Kateřina důrazně, „tak na nějakou větev ukaž, i kdyby sis nebyl jistej. Rozumíš mi?“ Přisvědčil jsem. „Kvůli tobě budu lhát i Bohu.“ usmála se a píchla mě prstem do hrudníku. Řekla mi, co asi neměla v úmyslu. „Na bezdomovkyni to nevypadá. Podle hlavní vyšetřovací verze židovská hvězda patřila jí. z toho vyplývají další konsekvence, po kterých půjdeme. zuby pravidelně ošetřované bez kazů, vlasy s trvalou, nehty na rukou po manikúře, akorát měla za nima kakao.“ zpozorněl jsem. „Kakao?“ „Kakao. Našlo se i při pitvě v žaludku. a piškoty… Je to tak divný? Lidi nepijou jen instantní kakao jako my, pokud nejsou líní si ho sami udělat.“ Tím narážela na mě. Taky jsem měl rád kakao, ale nenapadlo by mě si ho připravovat, jak to dělávala moje maminka, když jsem byl malý. Pracně rozmíchala dvě lžičky holandského kakaa v troše horkého mléka a pak to zalila zbytkem horkého mléka. Tenkrát se ještě dělal nahoře škraloup, vzpomněl jsem si s nostalgií.

Dozvěděl jsem se od Kateřiny i další věci. Podle patologa došlo k vraždě v pátek kolem osmnácté hodiny. Nález těla byl nahlášen pejskařem v sobotu v šest čtyřicet. věrohodný identikit bude těžké sestavit, protože tvář byla zdevastovaná údery tupým předmětem. Nejspíš botou, když do ní pachatel kopal. „Naštěstí ji takhle zmasakroval už mrtvou,“ dodala Kateřina. „Příčinou úmrtí bylo uškrcení. Nevíme přesně čím, nic se nenašlo, ale vypadá to na obyčejnej řetízek nebo drát.“ 18

Řekl jsem, že tenkým řetízkem od Davidovy hvězdy to být nemohlo. Byl příliš jemný, aby se s ním dal spáchat takový čin. „Co to znásilnění?“ „Proč tě to zajímá? Proč všechny chlapy tohle sexuální násilí rajcuje?“ Pokrčil jsem rameny. „Mě to nevzrušuje.“ „zatím máme vůči veřejnosti informační embargo.“ „Nejsem veřejnost.“ „znásilněná nebyla, Marek to odhadl už tam přesně.“ „víte, kde se to stalo?“ „asi o třicet metrů dál, než se našlo tělo. hned u cesty, po který jsme šli. Mezi stromy ji jen schoval, aby mrtvola nebyla tak na ráně.“ „Nebo schovala nebo schovali. Mohlo jich přece být víc.“ „Mohlo,“ připustila Kateřina. „Co má všechno společnýho s tou vraždou v krčským lese?“ „už jsme o tom mluvili. vlastně nic novýho. hledají se případní svědci, policajti prohrabávají všechny kontejnery a odpadkový koše v okolí, jestli něco nenajdou, protože pachatel přece nebude chodit po ulici s oblečením oběti v náruči.“ „a k tomu ještě pořád nevíte, co ta první holka z Krče byla zač.“ znát identitu oběti je pro vyšetřování kardinální. horší snad může být jen to, když se ví, že došlo k vraždě, ale chybí mrtvola. „Jedna stopa vypadá slibně.“ ušklíbl jsem se. „To se říká vždycky, aby to nevypadalo beznadějně. Kdyby nedošlo k vraždě v Šárce, tak začnete pomalu případ nenápadně odkládat.“ 19

Kateřina třískla zásuvkou příborníku. „Chytrolíne. v Krči to byla nejspíš jedna holka ze slovenska, když to chceš mermomocí vědět.“ Neříkala mi všechno. Nemohl jsem jí to ale mít za zlé. „hm, vrtá mi hlavou to kakao,“ řekl jsem po chvíli vstřícně, abych navázal na předchozí rozhovor. „To může, naštěstí to nevyšetřuješ. Nebo máš na něj chuť?“ „To asi dlouho mít nebudu,“ připustil jsem. „Jo,“ odsekla, „moc kalorií, tloustne se z něho. abych nezapomněla. zítra máš ráno naklusat k hackenschmiedovi. a ten řetízek vezmeš s sebou.“ „Rozkaz!“ zavtipkoval jsem. „Tak mi to ukaž,“ řekl kapitán ondřej hackenschmied ledabyle, když seběhl ze své kanceláře prvního oddělení pražské kriminálky do vrátnice, kde jsem se odmítl nechat zapsat jako návštěva a marně vysvětloval, že nejdu nahoru, protože vyrážím se samotným šéfem mordparty do Divoké Šárky na místo činu. Ten právě nastavil dlaň a já mu do ní pustil řetízek s šesticípou hvězdou. „Na tom by se otisky stejně žádný nenašly,“ usoudil. „ale zachoval ses jako obyčejnej kleptoman a amatér.“ zamumlal jsem něco v tom smyslu, jak se stydím.

Pak kapitán mávl na vrátného, položil mi ruku kolem ramen a vyšli jsme ven. Tím přátelským gestem mi dal najevo, že můj prohřešek s nenahlášením řetízku nepovažuje za tak fatální, aby smazal naše přátelské vztahy. ondřej hackenschmied sice coby šéf mordparty měl k dispozici služební auto, ale bylo už jeho zvykem, že ho 20

využíval jen výjimečně; dával přednost městské hromadné dopravě. Bylo to nestandardní, ale nikdo s tím nic nenadělal, jen jeho parta nad ním někdy kroutila nechápavě hlavou. Takže jsme do Šárky jeli metrem a pak dvě stanice tramvají až na konečnou. Celou cestu jsme mluvili o všem možném jen ne o případu. až když jsme šli pěšinou k lesíku, řekl, že se modlí, aby se co nejdřív zjistila totožnost mrtvé.

Přesně tu větev, kde jsem řetízek našel, jsem opravdu nebyl s to určit. „Tady někde to bylo,“ řekl jsem ondřejovi upřímně. „Chytilo to odlesk od slunce, oslnilo mě to. Jinak bych si toho v houští nevšiml stejně jako vaši kluci.“ vytáhl z kapsy malý kompaktní fotoaparát a místo vycvakl. „Bránila se?“ ondra se narovnal a mnul si rozpačitě bradu. „Podle Marka nebránila. Při pitvě aspoň nenašel žádný zranění nebo modřiny, co by o tom svědčily. stejně jako v Krči.

To znamená, že přepadení muselo být rychlý a nečekaný, takže nestačila zareagovat. za nehty neměla biologický stopy, ale…“ „Kakao,“ doplnil jsem. „Jo, blbý kakao.“ odkašlal si. Pak mu v kapse zadrnčel mobil. Poodešel stranou a chvíli s někým hovořil. „Malý světýlko v tunelu,“ řekl mi, když se vrátil. „Kluci našli v jednom kontejneru v Liboci nějaký ženský hadry.

Chceš jít se mnou? Není to daleko, kus od Evropský.“ Nebyl jsem proti. stejně jsem neměl nic kloudného na práci.

21

v ulici Pod Cihelnou stál před menší kancelářskou budovou kontejner, před nímž přešlapoval uniformovaný starší policista. „Podpraporčík Mareš, kapitáne,“ vystřelil pravačku k pozdravu. hackenschmied se na něj přátelsky zazubil. „Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat, tak jsem zavolal operačnímu, aby o tom informovali někoho kompetentního. Dostali jsme přece za úkol projít kontejnery a koše a hledat ženské oblečení. začal jsem včera vlastinou ulicí, ale nikdo na nic nenarazil. Postupně jsem se prohrabal sem, máme rozdělený rajóny, kolegové…“ Kapitán ho rázně zastavil, ale policista se nedal. „akorát je divný, že těch hadrů je tam hromada. Teda jako dost, jestli mi rozumíte. To všechno přece ta zabitá ženská nemohla mít na sobě.“ hackenschmied z kapsy vylovil sterilní rukavice a navlékl si je. Pak vzal igelitový pytel, vysypal jeho obsah na trávník a vše znova vyfotografoval. Podpraporčík měl pravdu, byly tam čtvery šaty, nějaké blůzky, dlouhé sukně a jeden flekatý fialový župan. s výjimkou růžových šatů nebylo ostatní oblečení nic moc a vykazovalo značné obnošení. „Nemusí to mít s naším případem nic společnýho. asi planej poplach,“ řekl starý policista omluvně. hackenschmied ho však poklepal po rameni. „Nemusí být planej, podpraporčíku. Dobrá práce.“ Mareš se usmál. „Totiž, než jste přišel, tak jsem se ještě stačil poptat tady v těch kancelářích. Je to nějaká firma, co se zabývá distribucí léků. To je jejich kontejner, taky je označenej popisným číslem baráku,“ bral to zase zeširoka, 22

ale kapitán ho nepřerušil. „Tak jsem se zeptal, kdy se kontejnery vyvážejí, a jestli si náhodou někoho nevšimli, že tam něco strká.“ „a bingo!“ napověděl mu hackenschmied. „Tak nějak. Kontejner tu stojí od čtvrtka, dnes je úterý a budou ho vyvážet zítra. Takže…“ „Co dál?“ „Totiž…“ podpraporčík hledal ztracenou nit. „Totiž jedna paní z tý firmy má okno přímo sem. samozřejmě tam vidí neradi, když do kontejneru, kterej si platí, hází krámy někdo cizí, takže tahle paní to jaksi sleduje a občas někomu vynadá. Dělá jí to určitě dobře. No a toho chlápka, co tam strčil tu velkou igelitku s hadry, dobře viděla, akorát než mu stačila vynadat a vykázat ho, tak zmizel. Naštěstí mi ho ale přesně popsala.“ „Kdy toho chlápka viděla?“ „No právě,“ hlesl Mareš, „v pátek kolem devátý.“ „večer?“ „Jasně.“ „To ještě dřepěla v práci?“ „Jo, dodělávala účetní závěrku. To prý vždycky zůstává do noci. znáte to, když máte dobrej flek, tak na nějakou tu hodinu přesčas nemůžete koukat. Přesněji řečeno nesmíte, že jo?“ zasmál se a zamrkal, aby bylo jasné, že to je i jeho případ. „vy sloužíte tady někde na služebně?“ otázal se kapitán jasnozřivě. „a víte, kdo ten chlápek je?“ „Tak nějak,“ pravil podpraporčík skromně. „Nějakej zdeněk Pražák. Je to známá místní firma.“ „Takže budete vědět, kde ho najdeme.“ 23

„Pokud není doma, což by touhle dobou měl být, tak bude Na Růžku. To je taková zdejší nálevna. ale pivo tam mají fakt dobrý. Mám vás tam zavést?“ „začneme u něj doma,“ řekl kapitán, i když představa dobré vychlazené dvanáctky mu přišla lákavější než zpovídání dědka. „ale nejdřív musíme zajistit tyhle hadry, aby je někdo neukradl. zavolám od nás techniky,“ řekl kapitán. „Budou tu do dvaceti minut.“ Pak se otočil ke mně. „zajímá tě to? zůstaneš?“ „Jasně,“ řekl jsem. hackenschmied využil volné chvíle, aby se vyptal podpraporčíka Mareše na zdeňka Pražáka. Dozvěděli jsme se, že to je opravdu podivný případ. Před třemi lety tragicky zemřela jeho družka pod koly náklaďáku. stalo se to nedaleko odtud. Doma došlo k hádce, nejspíš padla i nějaká facka a slámová, tak se jmenovala Pražákova přítelkyně, utekla na ulici. Pražák za ní. Podle jednoho ze svědků ji pod tu tatrovku strčil, ale úplně jasný to nebylo. Každopádně byl podezřelý, vyšetřovala to policie, ale nakonec Pražáka nechali být. „Přitom pořád tvrdil, že za tu její smrt může,“ pokračoval podpraporčík. „Byl z toho hodně špatnej. Šel by sedět, kdyby ten jeho advokát, kterýho mu přidělili ex offo, jak se říká, nenechal Pražáka vyšetřit psychiatrem, kterej z něho udělal takovýho blbce, že ho ani odsoudit nemohli.

Nějakou dobu strávil Pražák v Bohnicích. on to ale žádnej jelimánek není, i když působí, jako kdyby neuměl do pěti počítat. Dokáže být pěkně agresivní, každou chvíli se s někým v hospodě popere, otravuje ženský, dělá jim pitomý návrhy a skončí to tak, že vždycky dostane od nějakýho chlapa po hubě.“ 24

„Žije sám?“ utnul kapitán příval slov. „občas má u sebe nějakou babu, bezdomovkyni, znáte tyhle týpky, co nemaj kde složit hlavu. ale pokud vím, tak u něj žádná nevydrží dlouho. Nebo on s žádnou nevydrží.“ Mezitím do ulice Pod Cihelnou dorazilo služební auto s dvěma techniky. Kapitán jim stručně vysvětlil, co po nich chce. „Tak nás zaveďte k tomu výtečníkovi,“ pobídl hackenschmied Mareše, který hned předpisově srazil patky a zasalutoval.

Pražák zrovna vycházel z domu. v ruce svíral napěchovanou igelitku. Při spatření uniformovaného podpraporčíka se viditelně lekl a chtěl se vrátit do paneláku. Mareš však strčil pohotově botu do dveří, pak se do nich opřel a už jsme byli na chodbě. „snad před náma neutíkáte, Pražáku,“ chytil ho za ruku. „Chtěl jste jít ven, tak co najednou ta zpátečka?“ vypadal na sedmdesát, dlouhé šedivé vlasy, zažloutlé vousy a značně obnošené, na stehnech prodřené manšestrové kalhoty a umolousané triko. určitě byl mladší, zanedbanost mu mohla přidat dobrých deset roků. „Nepozvete nás na chvíli dál?“ pokračoval Mareš. „Rád bych,“ pokusil se o chabý úsměv, při němž odhalil těch několik málo zubů, co mu zbyly. „ale gruntuju, tak tam mám s odpuštěním bordel.“ Podpraporčík řekl, že nejsme cimprlich. Pražákova garsonka neskýtala utěšený pohled. všude se válely nejrůznější krámy, skříň byla otevřená a část jejího obsahu ležela na podlaze. Na druhé straně jsem už ale viděl v bytech větší nepořádek. Nádobí bylo umyté a ani to tam nesmr25

dělo odpadky. Možná na něj přece jen dohlížela nějaká ženská. „sedněte si někde,“ řekl muž, „klidně to z židlí hoďte dolů.“ Nikdo z nás si však nesedl. „To bylo oblečení paní slámový?“ zeptal se kapitán a ukázal na hromádku. „Co jako myslíte?“ zeptal se zbytečně Pražák. „Tady ty věci,“ zopakoval klidně. „a to, co máte v tašce.“ Pražák spustil bezvládně ruce podél těla a klesl na kanape. „už jsem se na to nemohl dívat. Úplně mě to tady bere,“ položil dlaň na srdce. „Chtěl jsem to někam prodat, koruna se vždycky hodí, ale nechtěli to. ani do sekáče za pár šupů.“ „Tak jste jednu várku hodil do popelnice. ateď jste chtěl jít s další.“ „No a co? stěžovala si na mě ta kráva?“ „Co jste dělal v pátek? Tenhle pátek?“ upřesnil dotaz kapitán. „v pátek? To už je spousta dnů.“ „Čtyři dny. Dnes je úterý. Ten kontejner, kam jste hodil oblečení, je odtud docela daleko. Na sídliště byste to měl mnohem blíž. Jeden máte přímo proti vchodu. Proč jste šel až tam?“ Pražák se chytil za hlavu. „Nevím. opravdu nevím. Možná byly plný. To je šílený, co lidi všechno vyhazujou.“ „Chodíte někdy do Divoký Šárky?“ „Co bych nechodil? Mám to tam rád.“ „a v pátek jste tam byl?“ „To už si nepamatuju.“ 26

„Tak si vzpomeňte. Ten den jste vyhazoval šaty paní slámový.“ „Jo?“ „Jo. Byl jste předtím v Šárce?“ „Co já vím? Možná jo, možná ne. Je to tak důležitý?“ „Někdo tam zabil ženu, pane Pražáku,“ řekl podpraporčík Mareš. viděl jsem, jak hackenschmied ztuhnul, ale už se nedalo nic dělat. „Já jsem je všechny zabil,“ zachrčel Pražák a odevzdaně před sebe natáhl ruce, aby snad na ně nasadil policista pouta.

Mareš skutečně sáhl k opasku, na němž měl želízka zavěšená, ale kapitán ho okřikl, aby přestal dělat pitomosti. „sedněte si, Pražáku,“ řekl hackenschmied. „Koho jste vlastně zabil?“ „všechny,“ zopakoval. „aničku i tuhle, jak se ptáte.“ „Myslíte paní slámovou?“ Pražák několikrát kývl hlavou. „Taková hodná holka.

Měl bych sedět v lochu. aspoň by se nestaly ty další věci.“ „Jaký věci?“ zeptal se kapitán. „No tamto. v Šárce.“ „Že si najednou vzpomínáte, Pražáku,“ ozval se podpraporčík. „Co se stalo v Šárce?“ Kapitán položil otázku a sklonil se k muži. Díval se mu do očí, ale Pražák sklopil hlavu a hleděl na špinavé palce vyčnívající z rozedřených sandálů. „Tam? zabil jsem ji. Nevěříte mi?“ „To se uvidí,“ řekl kapitán. „Kde jste ji zabil? v kterých místech to bylo?“ Pražák pokrčil rameny. „už nevím. Kousek od konečný tramvaje.“ 27

hackenschmied se otočil ke mně a zvedl obočí. „Jak se to stalo?“ „zabil jsem ji.“ „Jak?“ „Tak jak se to dělá. obyčejně.“ Podpraporčík bouchl pěstí do stolu. „Neprovokuj, Pražáku! Tohle je moc vážná věc.“ Kapitán se napřímil a rovněž zařval: „Člověče, nemůžete už konečně držet hubu?!“ Pražák se přitrouble rozesmál. Mareš se urazil a otočil k nám zády. „Co měla na sobě?“ „Kdo jako?“ „Ta, co jste ji údajně zabil?“ Pražák se začal škrábat na hlavě. „Nějaký šaty.“ „To dá rozum,“ řekl kapitán. „Jakou měly barvu?“ „No,“ muž konečně zvedl oči a těkal pohledem mezi mnou a hackenschmiedem. „Takovou růžovou.“ „a vy jste ji zabil.“ „Jako aničku. zasloužím si kriminál.“ „Co jste tam vůbec v ten pátek dělal? v tý Šárce, člověče?“ zeptal se kapitán znechuceně. „vždycky v pátek tam chodím do jedný hospody na svijany.“ hackenschmied přece jen zpozorněl a zvedl obočí. „v Divoký Šárce je víc hospod, pokud si pamatuju.“ „To teda je,“ iniciativně přitakal podpraporčík Mareš. „Chodím na Dívčí skok,“ řekl Pražák. „Takže v pátek jste tam byl?“ „To už si nepamatuju, ale tu ženskou jsem zabil.“ 28

„Jak chcete, člověče, však už si to proklepneme,“ povzdechl si kapitán. „My vás teda odvezeme na stanici k výslechu.“ Pak si ověřil, jestli je vůz s techniky ještě u kontejneru, a když zjistil, že teprve teď skončili se zajišťováním stop, požádal je, aby pro něj zajeli na sídliště. „Co všechno si mám vzít?“ zeptal se Pražák. „zubní kartáček, jestli něco takovýho vlastníte,“ řekl znechuceně kapitán. „Já věděl, že se tam o mě postaráte,“ zaradoval se Pražák. „Jídlo a postel dostanu, že jo?“ Tím to pro mě a podpraporčíka Mareše skončilo.

29