Mlhy Serengeti

Leylah Attar Mlhy Serengeti Originální název: Mists of Serengeti, vydáno u Pitch73 Publishing, 2017 Překlad Petra Pechalová Odpovědná redaktorka Anna Formánková Grafická úprava Ivana Náplavová Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz Copyright © 2017 by Leylah Attar All rights reserved. Published by arrangement with Jane Rotrosen Agency LLC, New York. Translation © Petra Pechalová, 2018 Cover photo © Elina Zolotareva / Fotolia © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8309-5

LEYLAH ATTAR

MLHY

Serengeti

Mému manželu a synovi, věnováno z celého srdce, až na malilinkatý kousíček, ze kterého tuto knihu věnuji Nutelle

Prolog

Jack

KDYBYSTE SE JACKA Wardena před oním odpo-

lednem zeptali, jaké jsou jeho tři nejoblíbenější věci, bez váhání by vám odříkal následující seznam: černá káva, modré nebe a jízda do města se staženými okny, s horou Kilimandžáro ve zpětném zrcátku zahalenou ve zvířených oblacích a s dívkou, jež mu ukradla srdce a na sedadle spolujezdce si vymýšlí slova na píseň v rádiu. Protože Jack si byl svým světem naprosto jistý, vše viděl stejně jasně, jako se zračí horizont v africké savaně po dešti. Už si svých pár bouří přestál – v dětství přišel o rodiče a při rozvodu zase o svou lásku z vysoké – a věděl, jak se nenechat jen tak převálcovat. Naučil se to už jako dítě na prašných serengetských pláních, kde si spolu ve vysoké, zvlněné trávě lovec a kořist hrávají na schovávanou. Jack byl nezdolný. Když ho srazili k zemi, znovu vstal. A když s ním jeho dcera pobývala během letních prázdnin na kávové plantáži, byly to doslova zlaté časy – plné čvachtajícího bláta, mís popcornu a loveckých výprav na žáby. Jack byl přesně ten typ člověka, za kterým se otáčely všechny hlavy v místnosti, ovšem v těchto dnech působil doslova jako žhnoucí blesk na obloze, celý zevnitř zářil. „Lily, vrať to zpátky,“ zaprotestoval, když otevřela přihrádku spolujezdce a vytáhla z ní tabulku čokolády, která vypadala, jako by ji zrovna přinesli ze sauny.

7

„Ale když je takhle rozpuštěná, tak je hrozně dobrá. Goma mi ji tam vždycky schovává.“ „Gomě je devadesát. Mozek má asi tak stejně rozbře­ dlý jako tahle čokoláda.“ Oba se rozesmáli, protože moc dobře věděli, že Jackova babička je stejně hbitá a rázná jako černá mamba. Byla velmi výstřední a rytmus svého života si udávala sama. Proto si taky vysloužila svou přezdívku Goma, ze svahilského označení pro buben: ngoma. „Ne, Lily. Vždyť si zapatláš celý kostým. Li…,“ povzdechl si Jack, když baculaté prstíky jeho osmileté dcery protrhly obal. Byl by přísahal, že zaslechl, jak se Goma na verandě na úpatí hory směje. Usmál se a stočil pohled zpátky na silnici, před očima však stále viděl obrázek své dcery – velké oči, kudrnaté vlasy, baletní sukýnka v barvách duhy, klobouček na hlavě a čokoládové šmouhy kolem pusy. Právě tyhle chvíle mu pomáhaly přestát ty dlouhé měsíce, které trávila v Kapském městě se svou matkou. Když na kruhovém objezdu odbočili směrem k mě­ stu, opřel si Jack loket o okno. Byl snědý, podobně jako turisté, kteří se sem hrnuli z pláží Zanzibaru, ovšem jeho opálení, které si vysloužil prací venku pod tanzanským sluncem, nikdy nevybledlo. „Natočíš to vystoupení?“ zajímala se Lily. Měli mezi sebou takovou tichou dohodu. Lily trávila celá odpoledne tím, že nutila jeho a Gomu stále dokola sledovat její vystoupení. Rozdala jim cedule s čísly, a jak minuty ubíhaly, hodnoty na nich pozvolna narůstaly, neboť jim nedovolila odejít, dokud se od nich nedočkala přesně toho, pro co si za nimi přišla.

8

„Ještě jednou,“ opakovala, protože tady si samozřejmě nevšimli jejího perfektního načasování, onde zase dvojitého ťuknutí špičky o podlahu. „Zapíšeš mě na další lekce?“ zeptala se. „Už se stalo,“ odpověděl Jack. Znamenalo to hodinu cesty do Amoshy a zase zpátky po rozbitých cestách plných výmolů, ale když svou dceru viděl tančit, srdce se mu zvětšilo do desetinásobku své velikosti. „Máma tě taky přihlásí na hodiny, až se vrátíš domů?“ „Asi ne.“ Pronesla to s naprostou ledabylostí, se stejným odevzdáním, které si osvojila poté, co zjistila, že její rodiče budou žít tisíce kilometrů od sebe. Až z toho Jacka píchlo u srdce. Se Sarah se potkali na univerzitě v Nairobi. Oba byli daleko od domova, mladí, svobodní a lační po životě. Stále si ještě pamatoval na ten okamžik, když ji spatřil poprvé – na její tmavou pleť a kultivovanost –, jak si v posluchárně sedla vedle něj a přitom jí do obličeje sklouzly tenounké, po ramena sahající copánky. Ona byla holka z města, on zase kluk z venkova. Ona si ráda všechno zapisovala – své cíle, plány, seznamy, schůzky. On žil rád ze dne na den, z hodiny na hodinu. Ona byla opatrná a puntičkářská. On byl impulzivní a nevázaný. Už od začátku jejich vztah neměl šanci, ale copak to kdy někoho odradilo od toho, aby se do druhého zamiloval? To on se zamiloval jako blázen – stejně jako ona – a byla to pořádná jízda. Nakonec byla osamělost a nepředvídatelnost života na plantáži na Sarah až příliš. Ale farma Kaburi byla Jackovým živobytím, místem, kde se narodil, a jeho rodinným odkazem. Živý, vitální rytmus toho

9

místa mu pulzoval v žilách jako silné, tmavé espreso. Věděl, že Lily to má v sobě taky, ten horký, zpěněný vír kouzla a šílenství. Proto tak ráda tančila a on nebude v žádném případě bezmocně přihlížet tomu, jak se ve­ ške­ré její ryzí a zářivé já rozplyne jen proto, že většinu času trávila mimo farmu. „Možná, když budu mít letos lepší známky,“ dodala Lily. A bylo to tu zase. Řád, forma, výkon, disciplína. Ne, že by to pro dítě bylo špatné, ale čemukoli, co z těchto parametrů vybočovalo, byla ihned učiněna přítrž. Jack sledoval, jak to z jeho manželství odplavilo veškerou radost, až si připadal jako v děrovaném cedníku plném roztáté, mrazem spálené zeleniny bez barvy a vůně. Sarah nechávala radosti a těm obyčejným chvílím prostého žití jen málo prostoru a teď dělala to samé i Lily. Pro jejich dceru už měla budoucnost naplánovanou a v ní se s žádnými osobními vášněmi nepočítalo. „No, holčičko, máma má pravdu.“ Jack se k ní otočil. „Oba chceme, aby se ti ve škole dařilo. Až se vrátíš domů, tak na těch známkách pořádně zapracuj. Ale dneska tanči! A až…“ Zamrkal, protože ho na okamžik oslepil záblesk světla. „Lily, vždyť vyplácáš celý film,“ zaprotestoval. „No a?“ Lily vytáhla mléčně bílý polaroid, který se začínal pomalu vyvíjet, namířila fotoaparát na sebe a stiskla tlačítko. „Dej mi ten foťák.“ „Ne!“ vyjekla a odstrčila ho od sebe lepkavými prsty pryč.

10

„Fuj.“ Jack si setřel čokoládu z obličeje. Právě míjeli chatrné obchůdky s cedulemi Coca-Coly a Fanty, pra­ staré stromy se zářivě zelenými korunami a políčka červené, vulkanické zeminy. „Zapatlala sis celý foťák.“ „To se dá spravit.“ Sundala si klobouk, který jí Goma ušila, a foťák s ním otřela. „Hotovo!“ Jack se usmál, zavrtěl hlavou a odbočil k nákupnímu centru, kde její taneční soubor účinkoval. Bylo to krátké neformální vystoupení pro rodiny, přátele a víkendové zákazníky. „Tak pojď, slečna Temu už bude čekat!“ Lily vyskočila z auta hned, jak našli místo k parkování. Sobota byla v nákupním centru Kilimani nejrušnějším dnem a navíc se tu ještě konal nějaký politický mítink. „Počkej,“ zastavil ji Jack. Už měl pozavíraná skoro všechna okna, když mu zazvonil telefon. Volal jeden z jeho zaměstnanců, aby ho požádal, jestli by mohl nakoupit nějaký materiál, když už byl ve městě. Lily obešla auto k jeho dveřím. Přitiskla dlaň na tónované sklo a nakoukla dovnitř. Jakmile Jack zavěsil, začala se na něj šklebit. „Tak pojď, holčičko moje,“ řekl a chytil ji za ruku. Vystoupení se konalo o podlaží níž v malém sále vedle restaurací rychlého občerstvení. Po cestě tam se Lily zastavila před stánkem s balónky. „Koupíme jeden žlutý pro Karetářku?“ Zatahala za balónek napuštěný heliem. Karetářka byla Lilyina želva, která dlouho žádné jméno neměla, ale pak ji tak Goma začala oslovovat kvůli všem těm hlubokomyslným otázkám, které jí Lily pokládala.

11

„K čemu bude Karetářce balónek?“ zajímal se Jack. „Víš, jak se nám pořád ztrácí?“ „To protože jí dovolíš, aby se ti toulala po celém domě.“ „To protože ji nechci zavírat do krabice. Ale když jí uvážu kolem krunýře balónek, tak budeme vždycky vědět, kde je.“ „Víš ty co? To je tak absurdní, až to dává smysl.“ Jack se zasmál a vytáhl peněženku. „Vezmeme si jeden žlutý.“ „Je mi líto, ale mám už jenom celý svazek,“ namítl prodavač. „Mám tady i nějaké jednotlivě, ale žluté už jsou vyprodané.“ Zvědavě se na ně zahleděl, ale na to už byl Jack zvyklý. Začalo to už tehdy, když spolu se Sarah chodili a pokračovalo to, když se jim narodila Lily. Smíšený pár s dcerou míšenkou. Ten kontrast lidi zjevně fascinoval. Jack koukl na Lily. Upřeně hleděla na zářivé balónky v barvě slunce. „Dobrá, tak si vezmu všech šest.“ Když se sehnul, aby jí balónky podal, ovinula mu kolem krku paže a přitiskla se k němu. „Mám tě tak ráda! Jsi ten nejlepší taťka na světě!“ Kolem nich si to razily davy cizinců, ale Jacka v tu chvíli zaplavil sladký klid, vlna tepla a smysluplnosti uprostřed všedního dne. „Nepřivaž je ke Karetářce všechny najednou, nebo ti uletí,“ varoval ji. Lily se zahihňala, pustila se ho a vyrazila po eskalátoru směrem dolů, v ruce balónky, které jí poletovaly kolem hlavy jako paprsky zlatavého slunce. „Lily!“ zavolala na ni její učitelka tance, když vešli do sálu. „Tobě to ale sluší!“

12

„To je duha.“ Lili se zatočila, aby jí předvedla sukni, kterou jí Goma ušila. „Mám ji hrozně ráda.“ „Vypadá skvěle.“ Učitelka se otočila na Jacka a usmála se. „Zdravím, Jacku.“ „Slečno Temu.“ Pokývl hlavou, přičemž si instinktivně změřil její pružnou postavu tanečnice a hladkou kakaovou pleť. „Říkejte mi Maro,“ opravila ho jako už tolikrát předtím. Svůj zájem jasně projevila už dřív, ale Jack byl dost chytrý na to, aby věděl, že si nemá zahrávat s ničím, co by ohrozilo taneční hodiny jeho dcery. V místnosti plné matek byl jediným otcem, který se svým dítětem přišel. Předcházely si ho nejen proto, že byl studnicí testoste­ ronu – jeho hlas, ruce, gesta –, ale taky proto, jak si s Lily hrál a staral se o ni. Táhlo je to k němu a Jack se naučil nevzbuzovat žárlivost tím, že věnoval veškerou pozornost výhradně Lily. „Pódium je tamhle.“ Slečna Temu začala Lily odvádět dozadu. „Na, tati!“ Lily mu podala balónky. „Jak vypadám?“ „Nádherně. Jako vždycky.“ „Culík mám v pohodě?“ Jack si klekl a upravil jí ho. Políbil ji na čelo a z tváře jí setřel čokoládovou šmouhu. „Ták. Dobrý?“ „Dobrý!“ přikývla. Jen stěží se jí dařilo ovládnout nadšení z toho, že se octne na jevišti. „Sedni si do první řady, ať tě najdu, jo?“ „Neděláme to poprvé, Lily. Copak už jsem tě někdy zklamal?“ „Nezapomeň to natočit!“

13

„Utíkej,“ zasmál se Jack. „Tancuj jako o život. Tancuj tak, až ti budou zpod nohou sršet blesky.“ Lily se zhluboka nadechla a usmála se. „Uvidíme se, až bude po všem.“ „Uvidíme se, až bude po všem, holčičko moje.“ Sledoval, jak mizí za oponou. „Jacku…“ Slečna Temu mu poklepala na rameno. „Ty balónky. Trochu tady překáží. Mohl byste je dát někam stranou?“ „Samozřejmě.“ Jack se rozhlédl kolem. Začínalo se to tu zaplňovat, ale první dvě řady byly rezervované pro rodinu. „Mám ještě čas zaskočit to auta a nechat je tam?“ „Začínáme za pět minut, ale Lily je až třetí, tak byste to měl stihnout.“ „Bezva. Hned jsem zpátky.“ Jack vyjel eskalátorem zpátky na parkoviště. Když míjel kavárnu, udeřila ho do nosu vůně čerstvě uvařené kávy a připomněla mu termohrnek, který nechal v autě. Nic nepřekoná bohatou chuť arabiky přímo z farmy. K její charakteristické chuti vede série přesných kroků – od pěstování, přes sběr, až po samotné pražení v otočném bubnu nad plamenem plynového hořáku. Jack odemkl auto, vytáhl hrnek a zhluboka se napil. Zrovna se chystal strčit balónky dovnitř, když okolím otřásla řada ostrých, hlasitých ran. Nejdříve si myslel, že mu v rychlém sledu popraskaly balónky, ale zvuk v sobě nesl třaskavou ozvěnu, která se šířila celým parkovištěm. Když se to ozvalo podruhé, Jackovi ztuhla krev v žilách. Zamrazilo ho až do morku kostí. Zbraně znal dobře. Nemůžete žít na farmě na africkém venkově, aniž byste

14

se naučili bránit před divokou zvěří. Ale nikdy nedržel v ruce samopal a výstřely, které zaznívaly z obchoďáku, vycházely podle všeho právě z něj. Tvrdí se, že skutečná síla osobnosti se u člověka projeví ve chvílích krize. Je to zvláštní a nespravedlivé měřítko. Protože pohromy a katastrofy jsou absurdní, ohavná monstra číhající na okraji vašeho zorného pole. A když se vám některý z těch neforemných, beztvarých stínů zjeví a postaví se před vás, nahý a groteskní, zcela vás paralyzuje. Vaše smysly se stanou svědky něčeho tak nečekaného, tak bizarního, že se zarazíte a začnete zkoumat, zda je to vůbec možné. Jako velryba padající z nebe. Váš mozek neví, co si s tím počít. A tak stál Jack onoho slunného sobotního červencového odpoledne zcela ochromen na parkovišti B nákupního centra Kili­ mani, v jedné ruce kávu, v druhé balónky, zatímco se z místa, kde právě zanechal svou dceru, ozývaly výstřely. Teprve když se rozezněl křik, když se dveřmi začaly bezhlavě valit ven davy zákazníků, teprve tehdy Jack zamrkal. Necítil, jak mu káva z rozbitého hrnku popálila nohy. Nevšiml si, jak k modrému nebi stoupá šest žlutých balónků. Cítil jen zoufalství otce, který se potřebuje dostat ke své dceři. Okamžitě. Kdyby se v tu chvíli nad obchoďákem někdo vznášel, naskytl by se mu prazvláštní pohled: deroucí se, strkající se masa lidí, která se rve z budovy ven, a jeden jediný, deroucí se, strkající se muž, který se rve s celým davem, aby se dostal dovnitř. Skrze dav ho dostala spíše síla vůle než jeho paží. Uvnitř panoval naprostý chaos. Nákupním centrem

15

burácely výstřely ze samopalu. Všude se povalovaly poztrácené boty, odhozené nákupní tašky a rozlité nápoje. Stánek s balónky zůstal opuštěný a netknutý a všechny ty usměvavé obličejíčky a Disneyho princezny vyjeveně hleděly na zmatek kolem sebe. Jack se neohlížel napravo ani nalevo. Nezajímalo ho, kdo je přítel a kdo ne. Prohnal se kolem kavárny, kolem nedojedených mandlových croissantů a rozdrolených sušenek, kolem výkřiků o pomoc, s jedním jediným cílem. Musí se dostat dolů do sálu. Sedni si do první řady, ať tě najdu, jo? Neděláme to poprvé, Lily. Copak už jsem tě někdy zklamal? Byl už skoro u eskalátoru, když se před ním zastavil malý chlapeček jdoucí v protisměru. Ztratil se a podle všeho brečel až do vyčerpání. Přes tlukot vlastního srdce dokázal Jack jen tak tak rozluštit jeho tiché pofňuká­ vání. Chvíli tam tak stáli, chlapeček tvář pomalovanou maskou Batmana, barvy rozmazané od slz, a muž, který byl na zlomek vteřiny rozpolcen mezi dvěma volbami – dostat chlapce do bezpečí a sám se dostat ke své vlastní dceři. Potom udělal krok stranou. Bylo mu jasné, že si už navždy bude pamatovat chlapcův obličej, ten pohled jeho velkých kulatých očí plný očekávání, dudlík připevněný k tričku. Jakmile svou hanbu nacpal do temných zákoutí své duše, někdo začal křičet. „Iso! Iso!“ Podle toho, jak se chlapec za ženiným hlasem otočil, musela být přesně tou osobou, kterou hledal.

16

Jack vydechl úlevou a obrátil se k eskalátoru. „Pane! Počkejte. Prosím. Odveďte mého synka pryč.“ Ležela na podlaze vedle převrhnutého kočárku asi tři metry od něj a držela se za kotník. Byla zraněná. A těhotná. „Odveďte ho prosím pryč,“ prosila. Lidé stále prchali ven, vyděšené pohybující se šmouhy, ale ze všech těch lidí, ze všech těch lidí, poprosila právě jeho. Možná to bylo tím, že byl Jack jediný, kdo ji zaslechl. Možná to ale taky bylo tím, že se zastavil dost dlouho na to, aby si uprostřed všeho toho zmatku všiml ubrečeného batolete. Nestarala se o vlastní bezpečí, pro sebe o nic nežádala. A v tom byli zajedno. Oba chtěli hlavně dostat pryč své děti. Jack stál na vrcholu eskalátoru a cítil, jak mu pod dlaní podkluzuje madlo. Běž dolů. Ne. Pomoz jim. „Omlouvám se,“ řekl. Každá vteřina, kterou promarní, je vteřina bez Lily. V tu chvíli měl odvrátit pohled, stihl však ještě spatřit, jak chlapeček svou matku objal, jak se celý uvolnil, jaká ho zaplavila úleva, že ji našel, jak věřil, že všechno bude v pořádku – v kontrastu k naprostému zoufalství a beznaději v jejích očích. Do hajzlu. A tak Jack udělal tu nejtěžší, nejstatečnější a nejobětavější věc ve svém životě. Otočil se k nim zpátky. Jednou rukou popadl chlapečka, druhou podepřel jeho matku a vyvedl je ven. V jeho adrenalinem poháněném stavu

17

to netrvalo více než minutu. Ale přesto to trvalo příliš dlouho. Když se otočil, aby se vrátil zpátky dovnitř, otřásl nákupním centrem výbuch a shodil ho ze schodů dolů. Přistál na něm skleněný panel a uvěznil ho vespodu. Na parkoviště dopadaly kusy ocele a betonu, které tříštily čelní skla a reflektory aut. S neutuchajícím řevem autoalarmů se mísily ječivé sirény policejních aut a sanitek. Vedle toho bylo až děsivé, jak zranění mlčeli, někteří z nich už navždy. Jack se pohnul, bojoval s temnotou, která se ho snažila pohltit. Musí ještě něco udělat. Někam jít. Soustředil se na štiplavý kouř, který mu plnil plíce – ostrý, drsný a stejně černý jako poznání, ke kterému došel, když otevřel oči. Lily. Panebože. Zklamal jsem tě. Zatímco byl svět kolem něj sražen na kolena – stěny stržené, střecha rozmetaná na kusy, všude kosti a krev –, Jack cítil, jak byl roztržen vedví. Jack předtím, který miloval černou kávu, modré nebe a jízdu do města se staženými okny, a Jack potom, před kterým se v bouřlivém odpoledni za sboru sirén vznášel líbezný úsměv jeho dcery a duhový culík. Jak vypadám? Nádherně. Jako vždycky. V ten okamžik, zatímco se snažil zbavit té tíhy, která ho přišpendlila k zemi, už to Jack věděl. Věděl, že tomu neunikne, že se toho nezbaví. A tak stejně jako když unavená antilopa nastaví hrdlo lvu, zavřel Jack oči a nechal se pohltit oslepujícím pláštěm tmy.

18

Rodel

TOHLE JE NEJŠŤASTNĚJŠÍ den mého života, pomys-

lela si Rodel Harris Emersonová, když se podepisovala na určené místo. Než se s ní lidé setkali osobně, domnívali se, že je muž. Přihodilo se jí to před dvěma lety, když se uchá­ zela o místo učitelky v městečku Bourton-on-the-Water, a přihodilo se jí to znovu, když kontaktovala realitního makléře se zájmem o prohlídku nemovitosti, kterou právě kupovala, v tomtéž dozlatova zbarveném měs­ tečku – zálibně přezdívaným Malé Benátky Cotswolds – na anglickém venkově. „Gratuluji!“ Andy na ni pohlédl přes smlouvu a usmál se. „Váš první domov.“ „Děkuju,“ odvětila. Kdyby jenom tušil. Nebyl to jen domov, byl to sen, za kterým se hnala celý svůj život. A teď, ve čtyřiadvaceti, měla konečně svůj přístav, stabilitu, kterou v rodině, jež se přesouvala, kamkoli ji otcova práce zavedla, tolik postrádala. Byla to dobrá práce, taková, co jim dopřála ten luxus vyzkoušet si různé kultury, různá místa po celém světě. Ale pokaždé když si Rodel začala zvykat a našla si nové přátele, mizeli už zase pryč. Její mladší sestra Mo si to užívala stejně jako jejich rodiče. Byli to v jádru cestovatelé, svobodné duše toužící po nových dálkách, po nových chutích a nových zvucích. Ale Rodel toužila

19

po krátké zastávce, po kousku pohodlí a stability – po skutečném domově. A teď ho měla, přesně na takovém místě, které dokázalo rozvířit její představivost už od chvíle, kdy poprvé viděla Pána prstenů a zamilovala se do Kraje. Tehdy jí bylo dvanáct a ta vzpomínka se jí pevně zaklínila v mysli – fiktivní, neuskutečnitelný ideál. Ale pak začala po vysoké hledat práci a natrefila na Bourton-on-the-Water. Přesně tam, v srdci Anglie, uprostřed poklidné venkovské idyly, uprostřed zvlněné krajiny, život nikam nespěchal. Napříč malebnými loukami, v lednu pose­tými sněhovými vločkami a v květnu rozkvetlými zvonky, se táhly úzké pěšiny. Podél stromy lemovaných cest se k sobě tulily kamenné domky a přes řeku se klenuly nízké elegantní mosty. „Tak a je to.“ Andy schoval papíry do kufříku. „Už je jen potřeba projednat pár termínů.“ Rodel si vytáhla telefon a otevřela si kalendář. A zrovna, když se Andy chystal spustit, začal jí mobil zvonit. Přečetl si jméno blikající na displeji. „Montego?“ „Moje sestra.“ Rodel se mu nesvěřovala s původem jejich neobvyklých jmen. Jejich rodiče pojmenovali obě své dcery po místech, na kterých byly zplozeny: Rodel Harris podle pitoreskní vesničky Rodel na skotském ostrově Harris a Montego James podle města Montego Bay ve farnosti St. James na Jamajce. Ro a Mo. „Pokračujte prosím.“ Hovor své sestry přesměrovala do hlasové schránky. Tohle nebyla ta správná chvíle na jeden z jejích rozlítaných monologů. A krom toho jí chtěla

20

Rodel prozradit velkou novinu. Novinu, která zněla něco jako: koupila jsem dům, takže hejbni kostrou a ať už jsi tu. Hořela nedočkavostí, až dořeší i poslední podrobnosti a bude se moct o tu zprávu se sestrou podělit. „Můžu počkat, jestli to chcete vzít.“ Andy byl hovorný a až příliš ochotný. Rodel měla pocit, že jeho zájem o ni překračoval hranice profesionality. „To je v pohodě. Zavolám jí později.“ Seděli na protilehlých stranách kuchyňské linky v renovovaném domě ze sedmnáctého století, který Rodel právě zakoupila. Byl to mrňavý jednopatrový domek, ale měl velký obývák propojený s kuchyní, na stropě dře­ věné trámy, čtecí koutek a prosluněné terasovité schodiště svažující se k řece. Pěšky to měla Rodel do školy kousek, a to i přesto, že domek stál na okraji městečka, stranou u mrtvého ramene řeky. Rodel se nemohla dočkat, až se vystěhuje z pokoje, který si poslední dva roky pronajímala. „Prodejce souhlasil s předčasným uzavřením smlouvy, takže se můžete nastěhovat už za pár týdnů.“ Andy procházel jednotlivé termíny. „Výborně.“ Znamenalo to, že ještě než v září začne školní rok, bude se moct přes léto zabydlit. „Děkuju,“ řekla, jakmile měli vše ujednáno. Andy se postavil a odkašlal si. „Napadlo mě, jestli byste… ehm… jestli byste si nedala skleničku. Jakože na oslavu a tak?“ Snad někdy jindy, odmítla by ho Rodel dříve. Natolik se soustředila na dosažení svého snu o vlastním bydlení, že v podstatě nevedla žádný společenský život. A to, že

21

byla blázen do knih, věci nijak nepomáhalo. V knihách si našla partnery, kterým se žádný muž z masa a krve nemohl rovnat. Možná že u domova hledala klid, ale u muže toužila po bouři – Chodec, Aragorn, král Gondoru. Další fiktivní, neuskutečnitelný ideál. Ano, Pán prstenů bude nejspíš její zkázou. Našla svůj Kraj a opatřila si svou hobití noru, ale byla si celkem jistá, že roli hlavního hrdiny bude muset přeobsadit. Králové jako Aragorn mezi smrtelníky jednoduše nekráčí. „Sklenička zní dobře,“ usmála se na Andyho. „Tak tedy…“ Když ji vedl ke svému autu – malému bílému hybridu –, vypadal jako v sedmém nebi. Dojeli k drobné, rustikální hospůdce s výhledem na řeku. Nahrubo otesané dřevěné stolky působily útulně, ale byly široké tak akorát na jejich půllitry, a když si sedli naproti sobě, naráželi do sebe koleny. „Pro případ, že bych se nevyjádřil zcela jasně… myslím, že jste velmi krásná,“ vysoukal ze sebe Andy. „Máte… ehm… krásné hnědé oči. Líbí se mi vaše…“ Ukázal neurčitě před sebe ve snaze nalézt něco nepolapitelného, nakonec však vsadil na jistotu. „Líbí se mi vaše vlasy.“ „Děkuju.“ Rodel schovala obličej do vroubkovaného půllitru s pivem. Proč musí být randění vždycky tak úmorné? Proč musí být polibky pokaždé teplé jako chcanky, stejně jako její pivo? „Žijí vaši někde tady poblíž?“ zajímal se Andy. Je to jen takové nezávazné tlachání, pomyslela si Rodel. Nehodlá se s nimi setkat.

22

Pro jednou byla Rodel ráda, že jsou rodiče tisíce kilo­ metrů daleko. A taky změnila názor. Už nechce přeobsadit hlavního hrdinu. S radostí stráví zbytek svého života s fiktivními partnery z knih. Darcy? Ó ano. Grey? Ááách. Aragorn? Ááách, ano, ano, ano! „Naši žijí v Birminghamu, ale jsou už v důchodu a hodně cestují,“ prozradila mu. „Zrovna teď jsou v Thajsku.“ „Tak kdybyste potřebovala pomoct se stěhováním, můžu…,“ odmlčel se a sledoval dráhu jejího pohledu. Zírala na televizi. Něco na obrazovce upoutalo její pozornost. Pomalu se postavila – celá zkoprnělá – a došla k barmanovi. „Můžete to zesílit?“ Nebyla to jen obyčejná prosba. Její hlas prozrazoval napětí a sebeovládání, které přitáhlo pozornost každého v místnosti. Oči všech se obrátily ke zpravodajskému vysílání a hospodou se rozlehlo ticho. „V tanzanském městě Amosha vtrhla do přeplněného nákupního centra skupina střelců a pár minut nato došlo k silné explozi. Odhadují se desítky mrtvých. Více o vývoji těchto událostí od našeho zahraničního zpravodaje…“ Následoval střih na reportéra s oblaky černého dýmu za zády, které se dmuly jako zlověstná tornáda. „Telefon.“ Rodel odstoupila od obrazovky a doklopý­ tala ke stolku. Obrátila kabelku vzhůru nohama a ve snaze najít telefon se na kolenou prohrabávala jejím obsahem. „Co se děje?“ zeptal se Andy.

23

„Potřebuju najít telefon! Mám v Amoshe sestru. Musím se s ní spo…“ Chňapla po telefonu a začala vytáčet číslo. „Zvedni to. No tak, Mo. Zvedni to. Hrudník se jí zdvihal při každém nádechu. Někdo ji posadil na židli. Někdo jí donesl sklenici vody. Na druhém konci to nikdo nebral. Byla přesměrovaná rovnou do hlasové schránky. Vytočila číslo znovu. A ještě jednou. S třesoucími se prsty čekala, až dozní mezinárodní vytáčecí tón. Zrovna se chystala zavěsit a zkusit rodiče, když si všimla ikony pro novou zprávu v hlasové schránce. Mo. Když předtím volala, musela jí nechat zprávu. Rodel poslouchala sestřin hlas linoucí se z reproduktoru, ale nebyl tak živý a srdečný jako pokaždé, když si od sestřina odjezdu do Tanzanie volaly. Tahle Mo byla hrozně nervózní a napjatá a mluvila ostrým, přerušovaným šepotem, jehož obsah se Rodel vší silou snažila poskládat. „Ro, jsem v obchoďáku Kilimani… tu hotové… hrůza… všude se tu střílí…“ Slova se ztrácela jako při slabém signálu. „Schovala jsem se… je tu… jenom… mi z toho všeho…“ Nastala dlouhá odmlka. Rodel slyšela tlumené hlasy a pak se sestřin hlas ozval znovu. „Až to skončí… v bezpečí, ale jestli to…“ Ztišila hlas. „Jestli… chci… tě mám ráda, Ro… našim, že… nechci… starosti. Nejspíš… zasmějeme… potrhlých příběhů… Austrálii. Už musím… život dává, Ro.“ Záznam skončil. A co začalo jako nejšťastnější den Rodelina života, se zvolna vytrácelo, podobně jako ona prázdná, zrádná ozvěna na konci sestřina telefonátu.

24

Ro… Následovaná praskáním statické elektřiny. Rodel se mozek rozběhl na plné obrátky. Mo zmínila Austrálii. Tehdy si taky myslela, že tam zemře, a zavolala Rodel, zatímco přejížděla přes kroko­ dýly zamořenou řeku v přívozu pomalu klesajícím ke dnu. Taky jí to tehdy nebrala a Mo do telefonu křičela: ‚Dělej, dělej!‘ Ale lidé na přívoze si mysleli, že je pobízí, aby pádlovali rychleji, až loď nakonec doplula do bezpečí. A když jí to zvedla a Mo se sesula na břeh se sluchátkem stále u ucha, obě se rozesmály radostí a úlevou. „Vrať se domů, Mo,“ vybízela ji tehdy Rodel. „Ještě jsem neskončila,“ odpověděla jí sestra. „Nevím, jestli vůbec někdy skončím. Chci zemřít při tom, co mě baví.“ Ne. Ruším platnost tohohle přání. Rodel si tiskla sluchátko k uchu, aniž by si uvědomovala ona neviditelná vlákna, jež spojují lidi, přání a jejich důsledky. Netušila, že záběry, které se míhaly na obrazovce, už nastartovaly řetězec událostí, které jako padající kostky domina mířily přímo na ni.

25

Rodel

1 N

A PÁR SLASTNÝCH vteřin, než jsem se úplně pro­ brala, jsem zapomněla. Zapomněla jsem, že je Mo po smrti, že spím v její posteli, v cizím pokoji, v cizí zemi, ve které strávila posledních pár měsíců svého života. Ale vrkání divokých holubů, rytmické bušení motykou za okny, řinčení ko­vové brány při neustálém otevírání a zavírání, to všechno mi připomnělo, že tohle je mé první ráno v Amoshe. Otevřela jsem oči a zadívala se na rotující lopatky stropního ventilátoru. Mo na něm zanechala svůj otisk, pestré stuhy, které při otáčení vytvářely barevné cestičky. Byla to tak živá a bolestná připomínka jí samotné – její nezkrotné energie, jejího rozvířeného, kaleidoskopického života –, že jsem znovu akutně pocítila její ztrátu. Když přijdete o někoho blízkého, onou událostí nebo pohřbem či jejich jménem na náhrobku to nekončí. Ztrácíte ho znovu a znovu, každý den, v nestřežených okamžicích, které vás pokaždé zaskočí nepřipravené. Od jejího vzpomínkového obřadu už uběhl téměř měsíc. Cestu do Afriky, kde bylo potřeba sbalit její věci a vyklidit pokoj, jsem neustále odkládala.

29

„Nejezdi tam,“ prosila mě matka s rudýma očima. „Ještě nestáhli výstrahu.“ Otec stál mlčky, ramena svěšená pod tíhou faktu, že tělo jeho dcery nebylo v troskách nikdy nalezeno. Poslední rozloučení, poslední pohled na její tvář, to vše nám bylo navždy odepřeno. „Musím,“ namítla jsem. Nesnesla jsem pomyšlení na nějakého cizince, jak se probírá sestřinými věcmi a zbavuje se kousků jí samotné. A tak jsem já, domácí puťka v rodině dobrodruhů, dorazila do centra Nima House v Amoshe, kde se Mo upsala na šest měsíců jako dobrovolník. Začalo to jako romantická výprava s láskou jejího života na vrchol Kilimandžára. Tedy s láskou jejího života na daný měsíc. Když se s ní někde mezi čtyřmi a půl tisíci a pěti tisíci metry nad mořem odmítl podělit o svůj příděl toaletního papíru, poslala ho k šípku a vydala se zase dolů – bez papíru a bez letenky. Rodiče se nabídli, že jí vypomůžou, ale Mo ještě s Tanzanií neskončila a přemluvila je, aby rozbili pra­sátka, a ona tak mohla zůstat ještě o chvíli déle. Nakonec se zavázala k neplacené práci s dětmi ze sirotčince, výměnou za jídlo, levné ubytování a dostatek volného času na honbu za vodo­pády, plameňáky a stády gazel v Serengeti. „Udělám něco dobrého, a k tomu i něco zažiju,“ tvrdila naposledy, když jsme spolu mluvily, předtím, než mi podrobně vylíčila, jak hlasitě se páří lvi. „Co patnáct minut, Ro! Teď už víš, proč je Mufasa zatraceným králem džungle.“ „Ty jsi chlívák, Mo. Tos tam jako seděla a pozorovala je?“

30

„Si piš! Dali jsme si tam oběd. Hni tou svou prdelí a přijeď. Počkej, až uvidíš sloního šulína, Ro…“ Mlela dál a dál a já poslouchala jen na půl ucha, aniž bych jenom tušila, že to je naposledy, co s ní mluvím, aniž bych tušila, že budu v jejím pokoji hledět na ten samý stropní ventilátor, který nejspíš pozorovala i ona, když mi tehdy volala. Kromě toho posledního telefonátu z nákupního centra. Kdy jsem jí to nezvedla. Kdy mě potřebovala ze všeho nejvíc. Přetočila jsem se na bok a pokusila se utéct myšlenkám, které mě strašily. Vedle stála prázdná, pečlivě ustlaná postel. Sestřina spolubydlící, Corinne, už odešla. Předešlou noc mě pustila dovnitř a objala mě. „Je mi to tak líto,“ povzdechla si. „Byla to úžasná duše.“ Bolelo mě slyšet ostatní, jak mluví o Mo v minulém čase. Bolelo mě probouzet se v její posteli. Vstala jsem a rozhrnula závěsy. Bylo víc hodin, než jsem čekala, ale koneckonců jsem se ještě stále snažila vzpamatovat z časového posunu. Betonová podlaha pod nohama byla nepříjemně tvrdá, takže jsem si nazula sestřiny bačkory. Zajíce s růžovými nosy a ušima, které za chůze stříhaly. Postavila jsem se doprostřed místnosti a rozhlédla se. Na sestřině straně stála úzká skříň, v níž se oblečení buďto sesulo z ramínek dolů, nebo se s jejich pověšením nikdy neobtěžovala. Nejspíš to druhé. Usmála jsem se. Byly jsme tolik odlišné, a přesto jedna druhé tak blízké, jak jen sestra

31

sestře může být. Probírala jsem se jejími věcmi a přitom ji slyšela, jak mi štěbetá v hlavě. Hej, pamatuješ, jak jsem naplnila balónek třpytkama a strčila ti ho do skříně? Prasknul a všechno tvoje oblečení se třpytilo tak, že jsi celé dny vypadala jako disko koule. Pomáhalo mi, když jsem si představovala, jak sedí s překříženýma nohama vedle mě. Díky tomu jsem se při skládání triček, které si už nikdy neobleče a ze kterých jsem ji ještě stále cítila, nesesypala. Nezapomeň na zásuvku, Ro. Fakt se mi ulevilo, že ses do toho pustila zrovna ty. Dovedeš si představit mamku, když by našla ten vibrátor? Sama jsem nad ním váhala, ale je takový opravdový, chápeš? Taky si takový pořiď, ségra. Žádný Mufasa na obzoru? Žádný problém… A tak den ubíhal a přitom mi hlavou lítaly sestřiny poznámky, podobně jako motýl, který létá z kytky na kytku a loučí se, zatímco slunce za obzorem pomalu bledne. Bylo už pozdě odpoledne, když jsem se postavila a přelétla pohledem po místnosti. Sestřina strana pokoje byla sbalená v krabicích, až na mapu na zdi s nalepenými papírky popsanými bezstarostným písmem a taky na stuhy na ventilátoru. Nedokázala jsem je sundat. Kromě toho mi do návratu do Anglie zbývaly ještě tři týdny. Chtěla jsem spatřit místa, o kterých se zmínila, porozumět kouzlu, jež ji pohánělo, nalézt rozřešení v zemi, která mi ji vzala. Nákupní centrum Kilimani bylo ještě pořád jen velkou otevřenou dírou v zemi, ale civilisté byli považováni jen za vedlejší škody. Cílem střelců byl vládní ministr, který tam toho dne vystupoval na mítinku. Jeho ochranka

32

ho právě přesouvala do bezpečí, když v autě explodovala bomba a všechny je zabila. Vybouchla v podzemních garážích a velká část nákupního centra se zřítila dolů. Nikdo se k útoku nepřihlásil a vyšetřovatelé se stále probírali sutí. Byl to jeden z těch tragických, nesmyslných okamžiků, jako když se bez varování propadne kus země a pohltí vám auto, domov, lidi, které máte rádi. Nikoho z toho nemůžete vinit, takže si svou bolest a zlost nosíte v sobě a celou tu dobu čekáte na nějaké prozření, alespoň špetku pochopení, které vám pomůže se přes to celé přenést a jít dál, protože nějaký ten smysl to přece mít muselo. Padla jsem na postel a objala sestřin polštář. Tolik bych si přála cítit její objetí. Prsty jsem nahmatala něco tvrdého. Strčila jsem ruku do povlaku a vytáhla pouzdro na brýle s náhradním párem brýlí s oranžovými rámečky ve tvaru kočičích očí. Mo mívala ve zvyku strkat věci do polštáře. Překvapilo mě, že jsem je neobjevila už předešlou noc. Ale na druhou stranu jsem v tu chvíli byla zdrcená natolik, že se asi není čemu divit. „Kéž bys tak mohla vidět svět mýma očima,“ říká­ vala mi, kdykoli jsem nedokázala pochopit půvaby jejího životního stylu. Tak jsem teda tady, Mo. Nasadila jsem si brýle a prohlédla si pokoj skrz deformující čočky v oranžových rámcích. Slunce pomalu zapadalo a jeho zlatavé světlo dopadalo na zeď a zaplavovalo celý pokoj. Kovové připínáčky v rozích mapy nad stolem svítily jako třpytky, které mi Mo rozsypala po oblečení.

33

Vstala jsem a prstem přejela po žlutých papírcích, které na mapu přilepila. Sundala jsem si brýle a naklonila se k nim blíž. 14. dubna – Miriamu (Noni) 2. května – Huzuni (Pendo) 12. června – Javex (Kabula) 17. července – Juma (Baraka) 29. srpna – Sumuni (Maymosi) 1. září – Furaha (Magesa) Byly to zvláštní poznámky a daly se těžko rozluštit. První tři byly přeškrtnuté černou tužkou. Byly rozházené různě po mapě, některé poblíž Amoshy, jiné o něco dál. „Ty bláho. Stihlas toho hodně,“ podivila se Corinne, když vešla do místnosti a hodila kabelku na postel. „Tos tady byla zalezlá celý den?“ Mrkla jsem na sebe. Pořád jsem na sobě měla pyžamo. „Jedlas něco?“ zajímala se. Uvědomila jsem si, že naposledy jsem snědla něco malého v letadle, a zavrtěla jsem hlavou. „A jak se cítíš? Když Mo nejedla, říkali jsme jí Monstrumo. Jak měla hlad, bývala vždycky hrozně protivná.“ Corinne mě nasměrovala do koupelny. „Trošku se uprav, ať můžeme zajít na večeři.“ Česala jsem se a hleděla na svůj odraz v zrcadle. Sytě kaštanové vlasy rozdělené pěšinkou na straně mi měkce padaly do čela. V očích se mi stále zračil ten poněkud zmatený pohled člověka, kterému bez varování něco seberou, něco drahocenného. Jejich hnědá mi připadala

34

tmavší, jako by se mi rozšířily zorničky a už tak zůstaly. Mo takhle vypadala, když ji něco nadchlo, ačkoli její oči neměly ani zdaleka tak obyčejný odstín. Připomínaly mi mořem vyplavené dřevo a zlaté písky. Rodiče nás pojmenovali opravdu příhodně. Mo byla bezstarostným teplem Karibiku, uvolněným, radostným rytmem reggae. Já byla tichými zátokami a letitými pohořími. Neoblékala jsem se do barev a nemluvila hlasitě. Raději jsem splynula s pozadím. Moje průměrnost mi to usnadňovala. Průměrná výška, průměrná váha, průměrná práce, průměrný život. Převléct se do džínů a trička s dlouhým rukávem mi nezabralo moc času. Corinne mě rychle provedla. Do­ brovolnické centrum leželo od sirotčince kousek stranou a tvořily ho skromné pokoje se vstupem ze společného dvora. Ostatní dobrovolníci se už usadili venku kolem dlouhého stolu. „Musíš vyzkoušet wali a maharagwe,“ poradila mi Corinne, když jsme se připojily k ostatním. Naložila mi na talíř rýži a něco, co vypadalo jako dušené fazole. „Nenech se tou svahilštinou oblbnout,“ ozval se kdosi. „Akorát to přečetla z tabule.“ „Snažím se udělat dobrý dojem.“ Corinne se posadila vedle mě. „Promiň, zapomněla jsem tě představit. Tohle je sestra Mo, Rodel.“ Hovor u stolu nejdříve nápadně utichl a hned nato začali mluvit všichni najednou. „Je mi to fakt líto, hele.“ „Bez ní je tu takové ticho.“ „Pořád tomu nemůžu uvěřit.“

35

Vyprávěli o Mo všelijaké historky. Každý se přihlásil na různou dobu pobytu, někteří na pár týdnů, jiní – jako Mo – na celých šest měsíců. Byla to malá, neformální skupinka z různých koutů světa. Corinne pocházela z Nigérie. Kluk vedle mě byl Němec. Pár jich přijelo z měst nedaleko Amoshy. Ne každý mluvil anglicky nebo svahilsky, ale z nějakého důvodu si všichni rozuměli. Hřálo mě u srdce, když jsem slyšela, jak si ji pamatují: milá, dobrodružná, hlučná, odvážná. „Byla zatraceně sexy,“ dodal jeden kluk, načež ho kdosi kopl do holeně. Teprve až když jsme se s Corinne vrátily na pokoj, uvědomila jsem si, jak jsem vyčerpaná. Na cestách jsem byla pokaždé celá nesvá. A když se k tomu přidaly emoce, které se mi v průběhu dne střídaly jako na houpačce, netoužila jsem po ničem jiném, než zalézt do postele. Ale ještě jsem musela vyřešit jednu věc. „Corinne?“ přerušila jsem ticho. „Co znamenají tyhle poznámky?“ Ukázala jsem na papírky na mapě. „Jo tyhle.“ Postavila se vedle mě a zahleděla se na ně. „Mo pracovala ve volném čase s rizikovými dětmi. Každý měsíc z těchhle míst vyzvedla jedno dítě a odvezla ho do bezpečí. Vidíš? Napsala si datum, kdy tam má být, jméno dítěte a tohle v těch uvozovkách, to je název toho místa. Dala si za cíl posbírat za šest měsíců šest dětí. Stihla první tři.“ Corinne ukázala na přeškrtnuté poznámky. „A co ten zbytek? Kdo se o ně postará?“ „Asi ten chlápek, co s ním pracovala. Nějaký Gabriel. Jeden z místních. Tohle centrum s tím nemá nic společ-

36

ného. Už tak je tenhle sirotčinec plný. Nemají na to, aby se starali ještě o děcka, co tihle dva sbírali.“ „Tak kam je teda brali?“ „To si nejsem jistá. Mo to možná někdy zmínila, ale to už si nepamatuju.“ Corinne si zalezla do postele. „Do­ brou, Rodel. Zkus se trochu vyspat.“ Zhasla jsem světlo a vklouzla pod deku. Nade mnou se pomalu otáčel ventilátor. Stuhy jsem ve tmě sotva rozeznávala. Hlavu jsem měla plnou drobností, které jsem se o Mo dneska dozvěděla. Zatímco jsem hledala hrdiny v knihách, byla jedním z nich i má vlastní sestra – tajným, možná i náhodným hrdinou, který by se vám vysmál, kdybyste ho tak nazvali. Nikoho nezachraňovala. Lačnila jen po životě: po zábavě, jídle, po barvách, po zážitcích. Nehleděla dál než pár dní před sebe a dělala jen to, co ji bavilo, ale to z ní pro mě dělalo o to větší hrdinku. Pomyslela jsem na poznámky na mapě, které nestihla přeškrtnout, na její součást, která se už nikdy neměla uskutečnit, a rozhodla jsem se, že jí její přání splním. Šest dětí za šest měsíců. To byl její cíl. Ještě tři děti zbývaly. Najdu je pro tebe, Mo. Než odjedu domů, všechna ta jména přeškrtnu.

37

2 Z

ASTAVILA JSEM SE u paty honosného schodiště vedoucího ke vstupu do hotelu Grand Tulip, legendárního hotelu v Amoshe, známého pro svou oblíbenost mezi náročnými celebritami. Ještě stále jsem se celá třásla po jízdě místním minibusem nazývaným dala dala, do kterého jsem nasedla jenom proto, abych se sem dostala. A právě sem mě Corinne poslala. Neznala Gabrielovo příjmení – to byl ten muž, se kterým sestra pracovala –, ale věděla, kde žije. Kdepak, nebylo to v tomhle hotelu. Bylo to ve vesnici na okraji Amoshy. „Jezdí tam i dala dala, ale není zrovna spolehlivá a bezpečná – tu bych brala možná tak na krátké popojíždění. Aby ses dostala ke Gabrielovi, tak bych si být tebou najala řidiče,“ doporučila mi Corinne. „Už jsem si takhle párkrát jednoho najala. Jmenuje se Bahati. Netroufá si z města moc daleko, ale zná to tu a umí dobře anglicky. Ráno bývá většinou v hotelu Grand Tulip.“ A tak jsem tu, na schodech krále mezi hotely. Na vrcholu schodiště podepíraly zastřešený vstup masivní

38