Issuu

Milan Dušek MINULOSTI NEUTEČEŠ Odpovědná redaktorka Lenka Dobrovolná Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Milan Dušek, 2018 Obálka © Zdenka Gelnarová, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první Vychází jako 285. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-8288-3

MILAN DUŠEK

Minulosti neutečeš

Věnuji dcerám Soně a Ireně

Kráter

Jako okolo horké kaše v básních obcházím nejbolestnější vzpomínky Vím o nich tolik vím Jsou hluboko ve mně Kámen Kráter Nevyplakanými slzami zalitý Uvnitř mne hořké moře přelévá se na břeh dne

Věra Kopecká, ze sbírky Padající hvězdy

PROLOG Netušila, že bude všechno jinak, než jak si to představovala. Začalo to poslední sobotu v říjnu roku 2013, do konce měsíce zbývalo už pouze pět dní. Časně ráno se nad městem ještě kupily mraky, které naznačovaly, že počasí bude pokračovat v duchu předcházejícího týdne, kdy převážně pršelo a ve vyšších polohách se dokonce objevil i sníh. Ale během hodiny si paprsky slunce prorazily cestu, pak trochu tepleji zafoukalo a obloha se vyčistila téměř do modra. Když skupinka ze Šedivce opustila auto, tmavě modrou felicii, aby se připojila ke dvojici, která tam na ně čekala, už začínal den jako vymalovaný. Svatba se nakonec konala v Houkově, i když se zpočátku uvažovalo i o jiných možnostech, jenomže ty postupně odpadaly, na všech někdo našel nějakou tu mouchu. Restaurace U Koupaliště vyhovovala všem, kteří o tom více či méně rozhodovali. Nacházela se uprostřed sportovního areálu, kde bylo koupaliště, napájené vodou z Divoké Orlice, tenisové kurty, nafukovací hala pro zimní období, fotbalové hřiště a kemp s chatkami a trávníkem, kde si mohli turisté postavit stany. Vedla tam cesta obklopená kaštany od státní silnice. Ta pak doleva mířila podél kanálu a Černého lesa k nepříliš vzdálené přehradě. Na druhou stranu se na křižovatce u pily rozdělila na dvě. Spodní se podél sokolovny stáčela k mostu přes řeku plynoucí městem do lesů kolem 7

Livic, horní stoupala pod zámkem, tyčícím se na skalním útesu, nahoře minula kamennou bránu do městského parku a za poměrně prudkou zatáčkou procházela náměstím s kašnou ověnčenou plastikou Nymfy a Kentaura. Možná padesát metrů od ní, ve spodním rohu náměstí, v historické budově radnice s věžičkou a hodinami, oddal mladou dvojici nedávno zvolený starosta jako svůj první pár. Ženich přímo sršel láskou, nevěsta skrývala rozpaky. Původně se mělo jet na motocyklech, což navrhl Václav Matějíček, otec ženicha, o kterém Veronika už při prvním setkání usoudila, že je fyzicky zdatný. I přes tu šestačtyřicítku, kterou měl na krku, se držel zpříma, byl vysoký, měl pevná ramena a vlasů víc než někteří podstatně mladší muži. Podle očekávání mu to odkýval Fanda Matějíček, jeho syn, který se jmenoval po své matce Františce. Ani ve svých třiadvaceti letech se nedokázal ozvat, i když mu ta záležitost připadala dost přitažená za vlasy. Stačilo se podívat na nevěstu, byla na začátku sedmého měsíce, což na ní bylo už samozřejmě znát. Veronika, rozená Pirklová, ještě ne dvaadvacetiletá žena středního vzrůstu, s blond vlasy až na ramena a výraznými ňadry, plnoštíhlá díky svému stavu a venkovsky růžolící, ale s bystrýma očima, nebyla žádná modelka, tuctová holka však v žádném případě, snad díky svému dívčímu půvabu, který z ní čišel i v pokročilém těhotenství. Na rozdíl od svého budoucího manžela protestovala s rukama položenýma na vystouplém břichu. I když se ji tchán snažil umlčet tvrzením, že ji poveze osobně a zaručuje, že nebudou problémy, setrvala na svém a odhodlaně pravila: „Nehodlám riskovat. Buď se pojede autem, nebo nebude svatba!“ 8

„Dobře, dobře, vyhovíme ti,“ ustoupil Václav Matějíček, přestože se měl rozzlobit. Byl totiž velice impulzivní a někdy až nevyzpytatelný, dlouho zastával názor, že jeho syn není na ženění zralý. Fanda měl ale slzy v očích pokaždé, když se tyto záležitosti probíraly, a marně se snažil skrýt, jak moc po Veronice dychtí a nemůže se dočkat svatební noci, protože mu od chvíle jejich prvního a zatím jediného milování toho příliš nedovolila. Slíbila mu ale, že po svatbě nebude mít zábrany. A nejspíš pod dojmem tohoto příslibu se Fanda tehdy vzbouřil proti otcovské autoritě a s pobledlým obličejem se přidal na Veroničinu stranu se slovy, že svatba musí být, nemůže přece dopustit, aby mezi lidmi šly řeči, které by mohly zpochybnit jeho otcovství. Vždycky když se řeč stočila tímto směrem, Veronika se spěšně omluvila, že se potřebuje vysprchovat či něco jiného, stejně nutného. Evidentně neměla o dohady kolem dítěte zájem, nemínila se toho účastnit. Jakákoliv současnost se jí nejspíš zdála přijatelnější než minulost. Svatby se neúčastnila Fandova matka Františka Matějíčková. Nebránil jí v tom její věk, byla o dva roky mladší než manžel, ale v té době ležela už druhý měsíc v Houkově v léčebně. Její ošetřující lékař se sice k možné svatební účasti vyjádřil pozitivně, dokonce tvrdil, že by to mělo prospět jejímu psychickému stavu, ale ona sama ji rozhodným způsobem odmítla. Neuvedla proč, ale Veronika věděla své. Matějíčková ji nesnášela od chvíle, kdy ji syn Fanda poprvé přivedl domů, aby ji rodičům představil. Na rozdíl od své manželky se Matějíček netajil opakem, od začátku ve Veronice spatřoval záruku, že porodí potomka, který oživí jejich rozháraný 9

život. Jenomže když u nich bývala stále častěji, zdravotní stav Matějíčkové se podstatně zhoršil. Nemocná pronásledovala Veroniku očima rozpálenýma od horečky a trousila poznámky, kterými nastávající snachu obviňovala ze všeho zlého, co se s ní a kolem ní děje. Nedlouho poté, co se začalo hovořit o svatbě Fandy s Veronikou, měla budoucí tchyně záchvat a záchranka ji neprodleně odvezla do léčebny v Houkově. Nejhorší na tom byla skutečnost, že na oddělení, kde ji umístili, tehdy ještě pracovala Veronika jako pomocnice. Veronika snila o tom, že si dodělá zdravotní školu, kterou po roce opustila, protože matka musela jít na operaci a pak se chovala, jako by se jí zbortil celý život. Místo návratu do školy bylo nezbytné, aby si Veronika našla práci. Matka se v té době zhlédla v alkoholu a své závislosti se už nezbavila, vyhodili ji ze zaměstnání, a tak doma třeli bídu s nouzí, z podpory se nedalo vyžít. Teprve v těch dnech se Veronika dozvěděla, že bylo všechno jinak. Že ty patálie matce způsobil její tehdejší přítel Vojtěch Pajchl, v té době teprve pětatřicetiletý, který byl majitelem autoopravny a prodejny s ojetými automobily v Újezdě, ale žil u nich v Dolní a do města dojížděl. Matka se v podstatně mladším Pajchlovi viděla, nedala na něho dopustit, dá se říct, že v tomhle ohledu docela oslepla. Oči jí otevřel až anonym. Celé odpoledne proplakala a večer na přítele udeřila, jestli je pravda, že je ženatý. Strhla se prudká hádka. Pajchl se ještě tu noc spakoval a odjel. Když ráno Veronika vstala, matka ji obvinila, že ji přítel opustil kvůli ní. Copak by jí ubylo, kdyby na něho byla hodnější? Ke všemu v týdnu matka 10

zjistila, že je gravidní. Možnost mateřství jednoznačně odmítla. Zvolila zákrok, který by ji toho přítěžku zbavil. Veronika už před tím měla na Pajchla svůj názor, bez ohledu na skutečnost, že spal s její matkou, vyhledával příležitosti k tomu, aby mohl její dceru plácnout po zadku, a zanedlouho ji už bezostyšně osahával. Samozřejmě z toho byla vyplašená. Vyhrožovala, že to poví matce, ale on se tomu jen smál. Jaká máma, taková dcera, zralé jablíčko od stromu daleko nespadne, prohlásil tenkrát se smíchem, přitáhl si ji na svou pevnou hruď, políbil ji rovnou na rty, vzápětí neurvale pronikl jazykem do jejích úst a bez skrupulí útočil na její jazýček, až se z toho zalykala. Kdoví, jak by to tehdy dopadlo, kdyby mu v inkriminovanou chvíli nezazvonil mobil. Pevně ji držel za ruku, aby nemohla uniknout, a přijal hovor. Byla v tu chvíli zmatená, nedokázala se ve svých emocích vyznat. Dokonce měla pocit, že v ní jeho předchozí jednání zvedlo jakási stavidla touhy. Naštěstí pro ni ji pustil a řekl: „Bohužel musím hned odjet. Ale neměj obavy, najdu si čas, abych ti dokázal, že tvé báječné tělo potřebuje probudit.“ Jenomže pak už k tomu neměl příležitost. Pozvání dvaačtyřicetileté Pirklové prosadil Matějíček, přestože si to Veronika nepřála a bez příkras odhalila matčinu zálibu v pití. Netajila, že právě tato její narůstající závislost na alkoholu byla hlavním důvodem k tomu, aby se od matky odstřihla. Pro sebe si ovšem ponechala, že důležitým argumentem vlastně bylo i chození s Fandou, se kterým se potkala na jedné diskotéce v Kyšperku. Znala ho od vidění, několikrát navštívil matku v léčebně, když tam 11

Matějíčková ležela. A ne poprvé, jak samozřejmě věděla. Povzbuzený nějakou tou skleničkou pro ni přišel tancovat a nesměle se ji snažil sbalit, k ránu ji dokonce doprovodil až do Dolní k jejich chalupě. Ledacos se jí na něm nepozdávalo, ale v duchu konstatovala, že určitě nebude nic namítat, když ho začne přetvářet k obrazu svému. To jí stačilo k tomu, aby mu dala najevo, že není proti tomu, aby spolu chodili. Že ji Fanda miluje, si byla naprosto jistá, ale jak je to z její strany, tím si už tak jistá nebyla. Vlastně tuto záležitost raději ani nedomýšlela. Všechny své úvahy pokaždé uzavřela myšlenkou, že tenhle stav je rozhodně lepší, než kdyby měla zůstat sama. Svatby se měli zúčastnit pouze čtyři s tím, že někoho požádají, aby byl svědkem. Týden před termínem se však navečer vrátil Matějíček ze směny na nádraží v Kyšperku, kde pracoval jako posunovač, a vylíčil jim, že se setkal s Robertem Plívou, který minulý rok odešel do důchodu, a že spolu dělali v jedné partě víc než deset roků, vlastně od toho dne, kdy Matějíček končil jako průvodčí, protože už toužil po klidu a toho si u vlaků příliš neužil. Turnusy byly nekonečné. Jel s vlakem třeba do Prahy, tam se půl dne flákal od ničeho k ničemu, potom zpátky a znovu někam jinam, kde přespal na noclehárně. V rušné ubytovně toho příliš nenaspal, vstával brzy ráno a vracel se do domovské stanice. Nikdo se ho nikdy neptal, jak tyto vyčerpávající maratony snáší. Když byl mladší, dovedl se s tím vyrovnat, s přibývajícími léty se mu to začalo zajídat. Veronika pochopitelně chtěla vědět, proč tam Plívu chce mít. 12

„Protože nikdy nikoho nezarmoutil. Budeme rádi, že s námi posedí, je zárukou dobré zábavy, veselé historky sype rovnou z rukávu. A jeho syn Čestmír má auto, takže nebudeme muset nikoho sjednávat.“ Důchodce Plíva byl skutečně takový. Když mu Matějíček představoval Veroniku slovy: „Tak tohle je naše princezna, o který jsem ti vyprávěl“, Robert Plíva spontánně reagoval: „Je ještě hezčí, než jsem si ji představoval.“ Po tomto komplimentu nečinilo Veronice problémy vydržet jeho spontánní objetí a polibek na tvář. Jestli ji něco znepokojilo, tak to byl řidič, který ho přivezl. Čestmíra Plívu dosud vídala pouze v montérkách. Pracoval v údržbě léčebny, chodil po budovách a opravoval, co se porouchalo. Teď měl na sobě světlé šaty a výrazně barevnou kravatu. Když se střetli očima, on se spěšně odvrátil ke svému otci. „Tati, stavím se tu pro tebe před druhou odpoledne. Nebo hodláš vydržet déle?“ Než dostal odpověď, zasáhl Václav Matějíček: „Tak tohle nepůjde, mladý muži. Máš něco důležitějšího než svatbu mýho kluka?“ Když ze sebe Čestmír vysoukal, že vlastně nic, Matějíček kategoricky prohlásil, že je rovněž zván, a nebylo o čem mluvit. Nejde o nejlepší nápad, pomyslela si Veronika, ale v tu chvíli už ji Fandův otec vzal za ruku a vedl ji po schodech na terasu restaurace U Koupaliště, jako by se ji obával svěřit synovi. Přistihla ho, jak klouže očima k jejímu bříšku, které se už rýsovalo i pod volnými šaty. V rozpacích po otočila hlavu k Fandovi, který jim šel v patách. „Měli jsme pozvat i Talašovou a holky z léčebny, když nás stavěly na kraji aleje. Jistě s tím počítaly. Vrchní si to ponechá pro sebe, ale Zorka nás roznese, kam přijde.“ 13

„Dostaly flašku? Dostaly. Nebudem krmit a napájet kdekoho,“ zabručel Fanda, ale reakce se nedočkal. Nevěsta musela věnovat pozornost uvítacímu ceremoniálu korpulentní majitelky restaurace. Ta samozřejmě upustila talíř a střepy se rozprskly po podlaze. Matějíček ochotně převzal od přispěchavší servírky smetáček a lopatku. Tu vtiskl do ruky Veronice. Té z toho bylo trapně, protože Fanda podrážděně přihlížel. Když zasedali u slavnostně prostřeného stolu, ve prospěch novomanželského páru zasáhl Robert Plíva. Nakormidloval Matějíčka na správné místo. Za to mu Veronika v duchu připsala další plusové body. Po boku jí usedla matka v šatech s výstřihem jako výkladní skříň a jedovatě jí špitla do ucha: „Žení se s tebou von,“ kývla k Matějíčkovi, „nebo synáček?“ Fandovi její poznámka neunikla, zachmuřil se ještě víc. Když novomanželům přinesli hovězí polévku s nudlemi v jednom talíři, málem se do něho lžící netrefil. Veronika nenápadně přeběhla pohledem po obličejích přítomných, snažila se zjistit, co se jim honí hlavou. Důchodce Plíva zareagoval povzbudivým úsměvem. Čestmírův pohled jí dal najevo, že se dobře baví. V tu chvíli ho nenáviděla. Když matka nahlas pravila, že by měl její otec radost, kdyby ji viděl jako nevěstu, málem vybuchla a vmetla jí do tváře, proč nikdy neřekla, kdo to byl a proč ji už jako mimino opustil. Robert Plíva se poctivě snažil, ale soudržnost svatebčanů s přibývajícím časem mizela jako tající sníh při jarní oblevě. Psychicky nejhůře na tom byl určitě ženich. Matějíčkovi jeho rozpolcený stav neušel, a tak mu často doléval 14

víno, aby ho povzbudil, ale nejspíš svou snahu přehnal, jak se potvrdilo zanedlouho. Fanda začal mluvit z cesty. Když mu pak klesla hlava na paže položené na stole, Matějíček zavzdychal: „Ta dnešní generace je asi spíš na čaj.“ „Neměl jste ho napájet,“ prohlásil Čestmír. Bez ohledu na Matějíčkovu nasupenost se k němu otočil zády a přistoupil k Veronice, která s rukama na bříšku hleděla oknem na tenisty, kteří snaživě odpalovali žluté míčky proti cvičné panelové stěně, jež je poslušně vracela. „Nic tak hrozného se nestalo. Až se probere, nalijeme do něj silný kafe a bude v pořádku,“ pravil zlostně Matějíček, nejspíš si už v duchu vyčetl, že toho drzouna nenechal odjet, když učinil, co od něho očekávali. „Nic nebude v pořádku,“ zamumlala Veronika a v očích jí znovu zvlhlo. „Co si tady šuškáte?“ Matějíček se přiloudal k Veronice a Čestmírovi. „Holka, copak ti je úplně jedno, že je Fanda mimo?“ Evidentně se mu nelíbilo, že nemá Veroniku pod kontrolou. Robert Plíva pochopil, že se může strhnout hádka. „Už jsem vymyslel způsob, jak z toho tvýho kluka dostaneme. Musí pod sprchu. Vašku a Česťo, popadněte ho, zvedněte na nohy a trochu ho rozchoďte,“ přikázal a zmizel v chodbě s tabulkou POUZE PRO ZAMĚSTNANCE. Když se po chvíli objevil, mávnutím ruky je dirigoval k sobě. „Mám povolení použít koupelnu pro personál.“ Matějíček a Čestmír s bezvládným Fandou mezi sebou následovali Plívu do chodby a Veronika musela poslouchat blábolení své mámy, z něhož v podstatě vyplývalo, že se tou uspěchanou svatbou řítí do obrovského neštěstí. Ať si 15

nemyslí, že přileze zpátky s prosíkem. Má teď rozdělaného nového chlapa, nepotřebuje doma těhotnou dceru… Veronika měla obrovskou chuť naplno vyslovit, že by ji právě tohle nenapadlo ani náhodou, ale raději mlčela. Už dlouho si myslela, že máma to nemůže mít v hlavě úplně v pořádku. Pak jí připadalo, že jsou mužští pryč už příliš dlouho. Co když se v koupelně přihodilo něco závažného a domlouvají se, jak jí to co nejšetrněji sdělit? Zneklidněla. Vzápětí se zvedla od stolu a s jednou rukou na břichu se vydala ke dveřím označeným jako vchod pro zaměstnance. Ti tři právě vyvlékli vzpouzejícího se Fandu z koupelny. Měl vypoulené oči, vlasy přilepené na čele, počínal si jako nepříčetný. Jestli byl ženich mokrý na nit, ostatní na tom nebyli o moc lépe. Hulákali na sebe, aby se slyšeli, neboť Fanda ječel jako podsvinče, které táhnou na porážku. Jelikož Veronika ušla jejich pozornosti, počínali si dost nevybíravě. Hodlala zasáhnout, ale varovali ji, aby se nepřibližovala, že by mohla přijít k úrazu. Ve chvíli, kdy pochopila, že si nedělají legraci, a couvla do bezpečné vzdálenosti, objevila se v chodbě majitelka. Stačilo jí několik vteřin, aby správně vyhodnotila situaci. „Máme nahoře pár pokojů, které využíváme v sezoně. Tam by se mohl zklidnit,“ kývla k Fandovi, který visel na pažích Matějíčka a Čestmíra a už pouze sípal. „Protože nejste jediní, kteří dnes využívají naši restauraci, dopravíte ho tam po schodišti pro obsluhující personál. Pojďte za mnou.“ Ti dva táhli Fandu po schodech za majitelkou, která se marně snažila maskovat své rozpoložení falešným úsmě16

vem, důchodce Plíva je jistil, s odstupem za ním stoupala stále víc zadýchaná Veronika s dlaněmi připlácnutými na bříšku. Majitelka otevřela pokoj se dvěma válendami. „Aby bylo mezi námi jasno, nepořádek, který zůstal po incidentu, a tento pokoj nebyly v ceně. Takže se u mě někdo zastavíte, přichystám vám účet.“ „Stane se, nemějte péči,“ vydoloval ze sebe Matějíček a vztek mu cloumal hlasem. „Nezlobte se, paní,“ přidala zoufalá Veronika. Sotva se za majitelkou zavřely dveře, přihlížela, jak Fandu dva drží a třetí ho svléká. Už se nebránil, zcela vysílený znovu propadl spánku. Klesla na druhou válendu a slzy jí samovolně klouzaly po lících. „Nevěstinko, je mi líto, že to tak dopadlo,“ prohlásil starý pan Plíva. „Jestli chceš, aby tady s ním zůstal Vašek, řekni, hodili bychom tě na Šedivec.“ „Ženská má bejt s manželem i ve zlým. Slíbila mu to na radnici,“ zabručel Matějíček. „Zamkni se tady, nikomu neotvírej. Ráno, nejpozději před devátou, se pro vás zastavíme.“ Vystrkal oba Plívovy z místnosti, přehodil klíč do otvoru zámku zevnitř a zmizel. Veronika se přinutila vstát, mechanicky otočila klíčem a vešla do přilehlé koupelny. Stála u umyvadla a sklesle hleděla do zrcadla. Zírala na své oči napuchlé pláčem a připadalo jí, jako by byla v cizím těle. Jak se to mohlo všechno tak zašmodrchat? Nedokázala si odpovědět a znovu jí vyhrkly slzy. Doklopýtala k válendě a neměla sílu k tomu, aby se svlékla. Naslouchala pochrupování Fandy, který nevěděl o světě, a s očima upřenýma ke stropu se jí hlavou honily myšlenky. Jedna následovala 17

druhou, žádnou nestačila zachytit. Pak se jí to přece jen podařilo. Vybavila si Plívovo vyprávění, jak kdysi našel tu pravou ženu pro život. V té době chodil na podvečerní vycházky po Kyšperku. V jedné zastrčné uličce proti němu vyběhla žena a požádala o ochranu před mužem, který ji pronásledoval. Chlap se naštěstí zalekl a zmizel. Snažil se ženu uklidnit, že jí už nic nehrozí, ale držela se ho jako klíště. Pak s pláčem řekla, že v tomhle stavu přece nemůže jít domů. Přesvědčil ji, aby šla s ním, že se u něho dá do pořádku. I poté, co vyšla z koupelny, vypadala stále vyděšeně a nepřístupná, ale neměla se k odchodu, obávala se, že ji venku čeká další nemilá příhoda. Snažil se ji rozpovídat. A náhle, něco takového by ho ani nenapadlo, se k němu přimkla, ovinula mu paže kolem krku a vášnivě ho políbila. Bezhlavě šel vstříc tomu, co spontánně nabídla. Rozhodně toho nikdy nelitoval… Veronice připadalo, jako by se v příběhu poznávala. Jenomže tehdy si ve svém zaslepení z toho, co prožívala, vůbec nedokázala uvědomit, co ji může čekat za horizontem. Obrátila se na bok a snažila se proniknout zrakem tmou k sousední válendě. Jak se asi bude tvářit Fanda, až se z té opice probere? Bude rád, že zůstala s ním? Ublíží ta nepodařená svatba jejich vztahu, nebo si z toho vezmou ponaučení? Tak i tak, nemůže přece zůstat s děckem sama! To byla poslední myšlenka a pak se jí zavřely oči.

1 Dítě přišlo na svět pátého ledna 2014. Chlapeček. Od jeho narození už uplynulo téměř devět měsíců. V jejich průběhu přestala Veronika Matějíčková synka kojit, naučila ho sedět v dřevěné stoličce a krmila ho lžičkou ze skleničky s dětskou přesnídávkou. To středeční ráno mu po jídle otřela ulepená ústa a ručky, kterými každou chvilku zatápal po lžičce, asi by byl rád, kdyby mu ji svěřila, zvedla ho ze stoličky, posadila na podlahu, vtiskla do jeho ještě nepříliš obratných prstíků červené plechové autíčko a láskyplně přihlížela, jak hračku posunuje po koberci a snaží se k tomu verbálně dodávat příslušné zvuky. Ty moje štěstíčko. Pohladila ho po světlých vláscích, napřímila se a uklidila stoličku, aby synkovi nestála v cestě. Vzápětí už jí hlavou běžely myšlenky, kterými se v posledních dnech zabývala. Jejich součástí byly samozřejmě vzpomínky na období po svatbě, na její lednový příjezd z porodnice v Újezdě a další dny, co následovaly. Vztah s manželem byl všelijaký, rozhodně ne ideální, jak očekávala, přestože měla jeho slib, že při ní bude stát za každých okolností. Byl jako nestálé počasí. Někdy svítilo slunce, vzápětí se objevila mračna, jindy přišla dešťová přeprška, několikrát dokonce i bouřka. Možná i proto, že jim do všeho mluvil tchán. Ale nejvíc se na tom podepsalo, 19

že se do stavení vrátila Františka Matějíčková. Její nevybíravé výtky, připomínky a jízlivé otázky rozčilovaly brzy všechny, nejvíce samozřejmě Veroniku. „Kdoví komu je kluk podobný! Fanouškovi určitě ne…,“ jedovala. Bohužel šlo o její nejoblíbenější téma. Veronika se několikrát rozčílila, ale když poznala, že tím nic nevyřeší, předstírala hluchotu. Ještě víc ji zasáhlo, když na tuto otázku požadoval odpověď manžel. „Ty věříš víc mámě, která to nemá v hlavě v pořádku, než mně?“ rozkřikla se, protože věděla z domova, že nejlepší obranou je protiútok. A pak se uchýlila k pláči. Fanda s omluvou vycouval. Jenomže semínko pochybností už bylo zaseto. Pobyt Matějíčkové doma naštěstí netrval dlouho, zase přišel záchvat a sanitka ji musela znovu převézt do léčebny v Houkově. Veronika přenesla chlapečka do jejich pokoje v zadní části chalupy, v němž trávil své dětství jeho otec, a uložila ho do postýlky. Malý, naprosto vyčerpaný pohybem při posunování autíčka, poslušně zavřel oči. Dala mu pusu na hladké čelíčko, ještě chvíli u něho postávala a naslouchala pravidelnému dechu. Když si byla jistá, že usnul, vrátila se do velké světnice a zadívala se oknem do zahrady. Slunce už stoupalo na oblohu, vypadalo to na hezký den. Veronika vyšla na terasu a ke svému překvapení tam zastihla tchána. Myslela si, že ještě spí po absolvování noční dvanáctky na nádraží v Kyšperku. Zaznamenala jeho příchod chvíli před tím, než zamáčkla budík Fandovi, aby neprobudil malého. Sama toho v noci příliš nenaspala, podráždilo ji, že manžel nepočkal, až uklidí a osprchuje se. Když vklouzla do postele, už naplno pochrupoval. Den za dnem se to opakovalo. Když ho rovnou vyzvala, že by se mohli pomilovat, 20

vymlouval se, že musí ráno brzy vstávat. Co se děje? Ještě nedávno žadonil on, aby se mohl přitulit… Matějíček seděl v omšelém, dávno vysloužilém ušáku, který přes Veroničiny opakované prosby, aby se ho zbavil, jenom přenesl ze světnice na terasu. Měl opřenou hlavu a zavřené oči. Nepochybně podřimoval. Než došla k zábradlí, povytáhl víčka a zamžoural. „To už je tolik?“ „Proč si nejdete lehnout do ložnice? Takhle si neodpočinete a půjdete na směnu celý rozlámaný.“ „Od kdy si děláš starosti s tím, jak se budu cítit?“ zabručel se spuštěnými víčky. „Mužský ve vašem věku, který dělá takovou práci co vy, by už měl mít rozum. Jak dlouho myslíte, že tu námahu vydržíte?“ „Komu na mně záleží?“ „Je to dva dny, co se mi Fanda svěřil, že má o vás strach.“ „Fanda. Pořád jenom Fanda…,“ zabrblal a napřímil se v křesle. „Neměl by radši přemejšlet, jak si sehnat stálý zaměstnání, kde by bral pevnej plat? Už jsem mu kolikrát nadhodil, jak nás zatěžuje placení za mámu. Je mu to putna… A sedni si na zadek, sakra. Musíš bejt utahaná, když máš teď na krku malýho a celou chalupu.“ „Fanda se snaží, víte sám, že pořád někde jezdí. Dokonce i na celou noc… Říkal, že dnes není jenom tak, sehnat místo, kde by člověka nebrali na hůl.“ „Jo, jezdí, jenomže pořád nejni vidět žádnej výsledek,“ přerušil ji. „Už to jeho žvanění nemůžu poslouchat. Tak mě napadlo… Poslechni, co kdybys ukončila mateřskou a nastoupila zpátky do léčebny?“ 21

V práci by mi bylo určitě líp! pomyslila si, ale nahlas namítla: „Kdo se postará o malého?“ „Když budu doma, tak já. Zbytek bych dojednal s Mařkou odnaproti, mockrát si postěžovala, že doma chodí od ničeho k ničemu. Jistě by klučinu ráda pohlídala. A nebude drahá.“ „Zdá se mi to brzo.“ Co má vlastně za lubem? Jde mu pouze o peníze? Ještě se s tím vyrovnávala, když promluvil. Nevěřila svému sluchu. „Je Fanouškovým tátou opravdu Fanda?“ Jak se opovažuje?! Zrudla a teprve po chvíli ze sebe zajíkavě dostala: „Co tím chcete naznačit?“ Neodpověděl. Pouze mu škublo v koutcích úst a zatvářil se, že vlastně zná odpověď. Naštvala se. Křečovitě sevřela oběma rukama dřevěná postranní opěrátka, vzepřela se a vyskočila na najednou vratké nohy. Spolkla břitké: Co je vám do toho! a vycouvala do světnice. Vzteky se celá se třásla. Otázka ji zasáhla naprosto nepřipravenou. Nebude s ním tuhle záležitost rozebírat. S ním v žádném případě. Je to pouze její věc! Teprve u postýlky malého se začala uklidňovat. Co když s tím nepřestane? Prostě nebude na jeho otázky reagovat. V kuchyni na lince našla lístek, na němž si minulé odpoledne poznamenala, co je třeba doplnit do chladničky. Popadla tašku, chodbou prošla k botníku při domovních dveřích. Už měla ruku na klice, když v jejím rozpoložení znovu převládl rozum. Vrátila se do velké světnice a na terasu oznámila: „Zajdu nakoupit. Kdyby se malý probral, poseďte u něj. Doufám, že dnes přijedou na čas.“ „Jo. Spolehni se. Nemusíš si dělat starosti,“ odpověděl, jako by tu dotěrnou otázku nevyslovil. Byla si však jistá, 22

že ji bude dál nosit v hlavě. Musí být ostražitá, nenechat se překvapit, všechno, co má, by se rázem zbortilo jako domeček z karet. Běžný obchod ve vsi už léta nebyl a problém se nijak neřešil. Pro dvě stovky obyvatel by se zřizovateli prý nevyplatil. A tak dvakrát v týdnu přijížděla pojízdná prodejna, a to hlavně kvůli těm starším, kteří žili osaměle a neměli nikoho, kdo by jim nakoupil v Kyšperku nebo ve vzdálenějším Houkově, tam i tam jezdilo několik desítek občanů do zaměstnání. Ve vsi byl penzion a v motorestu Fazole se dokonce vařilo, ale ceny byly nad částkou, kterou mohli důchodci za jídlo vydat. Po převratu se slibovalo, že se během několika let vyrovnáme západním státům. Bohužel se nestalo… Veronika takové problémy z Dolní, kde žila od narození, neznala. Zpočátku spoléhala na manžela, ale když párkrát zapomněl a vymlouval se, že má svých starostí dost, pohádali se a on se zasekl, musela požádat tchána. Ten měl s tím ještě větší potíže, po zimě jeho parta posunovačů přešla na dvanáctihodinové směny. Auto nikde, stejně jako minule. Na ženských, které čekaly, nervozita však nebyla znát, každá toho měla spoustu na srdci, řeč rozhodně nestála. Když spatřily přicházející Veroniku, utichly jako na povel. Způsobně pozdravila, přestože věděla, že dlouho nepotrvá a začnou ji zpovídat. První dotaz byl samozřejmě na Matějíčkovou, jejich vrstevnici. Je na tom až tak špatně, že musí trávit dny a noci v léčebně? Stejnou otázku pokládaly při každé příležitosti. Odpověď zvládla Veronika bez problémů, prostě se vyjadřovala v množném čísle. Moc jim chybí, mají o ni starost, doufají, že se její stav brzy zlepší, aby se mohla vrátit. Následovaly otázky na malé23

ho. Roste jako z vody, nezlobí a už si začíná stoupat, stačila je informovat, než zpoza domku Faltusových vyjelo auto pojízdné prodejny a zahnulo k místu, kde čekaly. Zrzavý padesátník v ušmudlané zástěře přes oblek přehlédl jejich sešlost a zamračil se, z jeho obličeje vyzařovalo zklamání. Zvedl bočnici dodávky, zajistil ji podpěrnými tyčemi a vzápětí se objevil uvnitř za prodejním pultíkem. Nenahrnuly se tam, ale utvořily spořádaný zástup, jak která přišla. „Už jsme tady málem vyšlapaly důlek, šéfe… Dnes bez pomocnice?“ „Z čeho bych ji asi zaplatil? Ve městě zastavit nemůžu a jinak… Stojí to za starou belu, dámy. Nejspíš s tím co nevidět praštím,“ brblal. Nakoupily, ale k odchodu se neměly. Veronika zaplatila, a když míjela hlouček, utrousila, že se malý každou chvíli probudí. Preventivně, aby se ji nepokoušely zadržet. ■■■ Na chodníku před stavením stál na stojánku Matějíčkův motocykl. Tchán seděl na terase a sledoval ji upřeným pohledem. Kampak zase jede? napadlo Veroniku, když procházela kolem červené Jawy 350 s prodlouženým sedadlem k domovním dveřím. Ne že by jí na tom nějak záleželo. Uvnitř uložila nákup, kam co patřilo. Vešla do světnice a Matějíček právě vešel z terasy. Znepokojil ji výraz v jeho obličeji. „To je dost, že jdeš. Volali policajti z Houkova…“ „Něco jsme provedli?“ zavtipkovala, aby zakryla neklid, který se jí začal zmocňovat. 24

„Fanda měl bouračku.“ „Cože?“ dostala ze sebe. Dala si to dohromady s motocyklem. „Je zraněný?“ špitla. „Má to za sebou.“ „Myslíte nějakou operaci v nemocnici?“ „Byl tuhej na fleku.“ „Ne!“ opustilo její ústa a měla pocit, že se pod ní podlaha rozhoupala. Zeslábly jí nohy. Kdyby ji tchán pohotově nezachytil, nejspíš by se svalila. Když se vzpamatovala, došlo jí, že ji Matějíček tiskne k sobě. Vyškubla se mu a o vratký půlkrok ustoupila. „To nemůže být pravda. Vždyť…,“ umlkla. V tu chvíli z tchánova výrazu pochopila, že jde o skutečnost. Svěsila hlavu, vzlykla, slzy se jí hrnuly z očí. „Chtěj, abysme jeli rovnou do Újezda. Ustroj se na motorku.“ Když viděl, že se k ničemu nemá, dodal: „Bohužel se s tím nedá nic dělat.“ Uchopil ji za loket a dovedl až před pokoj, kde si v postýlce něco povídal malý Fanda. „Co s ním?“ hlesla. „Napakuj mu, co je třeba. Vemem ho k Mařce, už jsem jí volal.“ Připadala si jako probuzená z děsivého snu. Slzy jí samovolně kanuly po lících a ruce se chvěly, když chystala do tašky něco na převléknutí pro malého, skleničku se svačinou, suchou plínku a samozřejmě nesměla opomenout červené plechové autíčko. Nesla chlapce, Matějíček tašku. Ještě nikdy v chalupě přes silnici u Marie Vavřínové nebyla. Musela si přiznat, že je překvapená stavem její domácnosti, protože se o ní po vsi říkalo, že si na pořádek příliš nepotrpí. Po svatbě se naplno soustředila na své těho25

tenství, po porodu na dítě, vlastně se s Vavřínovou dosud pouze zdravily. Až teď zjistila, že je úplně jiná než třeba její vlastní máma a že se nemusí obávat svěřit jí malého. „Pevně se mě chytni, ať tě někde neztratím,“ prohlásil Matějíček, když si pod bradou utáhla řemínek ochranné přilby. Našlápl a Veronika usedla za něho. Celou cestu do Houkova musela myslet na to, co pro ni manželova smrt znamená. Je z ní vdova a z jejího synka sirotek. Vůbec netušila, jak se s tím vypořádá. ■■■ Vřítili se do města. Za benzinkou, na dohled podjezdu železniční tratě, Matějíček zabočil do vedlejší ulice a vzápětí přijížděli k dvoupatrové budově na nábřeží řeky. Zastavil kousek za autem v policejních barvách. Když Veronika seskočila na ztuhlé nohy, trochu se zamotala. Neobratně sundala ochrannou přilbu a nevěděla, co s ní. „Vem si ji s sebou,“ zabručel, zajistil motocykl, a aniž by se rozhlédl, přecházel vozovku ke vchodu do majestátní budovy. Ve druhé polovině haly začínaly chodby na obě strany, středem stoupalo široké schodiště do patra. Při levé straně byla prosklená recepce, odtud je pohledem sledoval starší policista. Když se nerozhodně rozhlíželi, gestem ruky je pozval k sobě. Matějíček mu začal vysvětlovat, že volali z policejní stanice v Houkově a sdělili mu, že jeho syn měl nehodu na motocyklu, kterou nepřežil, a přikázali, aby jeli na okresní ředitelství do Újezda. „Mám vás poznamenané. Hned si pro vás někdo přijde.“ Policista vyťukal několik číslic na panelu telefonu 26

a se sluchátkem u ucha sklouzl očima po Veronice. On si snad myslí, že jsem Fandova matka, napadlo ji a chystala se promluvit, aby tu záležitost uvedla na správnou míru, ale policista už mluvil do telefonu: „Matějíčkovi z Šedivce jsou tady.“ Ve chvíli, kdy jim policista vyslovil soustrast se skonem jejich syna, zprava k nim přicházel vysoký muž v policejní uniformě, na první pohled výrazně mladší než ten za sklem. Veronika využila toho, že mu Matějíček vykročil vstříc, a směrem k recepčnímu prohodila: „Aby bylo jasno, jsem manželka mrtvého.“ „Poručík Charvát. Děkuji, že jste si udělali čas.“ Oběma pevně stiskl ruku. Vybídl je, aby ho následovali, a zamířil do chodby, odkud se vynořil. Uvedl je do místnosti, kde byl pouze jediný stůl a několik židlí. „Tady budeme mít klid.“ Ověřil si jejich totožnost, vysvětlil jim, jak podle dosavadních zjištění k nehodě pravděpodobně došlo. František zřejmě jel nepřiměřenou rychlostí, a protože k ránu sprchlo, doplatil na vlhkou vozovku. Nezvládl zatáčku a narazil čelně do stromu za příkopem. „Celý on. Já mu pořád říkal, že na ten jeho riskantní způsob ježdění jednou doplatí,“ poznamenal k tomu Matějíček. Veronika k němu obrátila uslzené oči. Co to říká za nesmysly? „A jak dopadla motorka? Stála nás majlant. Koupil ji z druhý ruky za šestadvacet tisíc. Než se oženil, pořád se v ní hrabal,“ pokračoval Matějíček, asi mu to v tu chvíli připadalo důležité. „Kawasaki 550 převzali technici. Nejspíš bude nějaký čas trvat, než ho kriminálka uvolní,“ pokračoval policista. 27

„Je mi líto, ale týká se to i jeho osobních věcí a samozřejmě samotného těla. A teď vás odvezeme, abyste ho identifikovali, jak vyžadují předpisy,“ přidal vzápětí. ■■■ Veronika byla ráda, že má márnici za sebou. Musela myslet na slova policisty. Nejen když byla vzhůru. V noci se jí zdálo o Fandově nehodě. Stála přímo vedle něj. Ležel kus od motorky, kam ho odmrštil náraz, příšerně sténal, ale ona se nedokázala ani přiblížit, natož aby se mu pokusila pomoci. Probrala se celá propocená, srdce jí bušilo, byla příšerně vyděšená. Nekonečně dlouho jí trvalo, než znovu usnula. V průběhu dne dokonce přemýšlela, jestli ten její strach nepramení z obavy, že ji obviní z podílu na manželově nehodě. Proto musela něco stále dělat, aby si při práci dokázala uchovat alespoň trochu klidu a nepodlehla pocitu, že své rozpoložení nezvládne. Zkoumala sama sebe, jako by chtěla najít odpověď na otázku, co učinit se vzpomínkami, které se neočekávaně vynořily z podvědomí. Přestože se je snažila potlačit, byly tu vzápětí znovu. Sebevědomí jí stále častěji klesalo až k nule. Zvláště ten směr, kterým se její myšlenky ubíraly, ji šokoval. Jak dlouho vydrží bez mužského? Fanda v tomhle ohledu nebyl žádný zázrak, ale byl a časem by ho jistě ledacos naučila