Issuu

VERONIKA ČERNUCKÁ

Jsem květnová nevěsta

Znáš mě? Tak víš, co máš udělat

Nevíš, kdo jsem?

Tak zemřeš

Vrah čekal, až odbije půlnoc. Ano, klidně mu tak říkejme. On (nebo ona?) o tom zatím neví, ale je hlavní postavou tohoto příběhu. Kdybyste mu to řekli, vysmál by se vám do obličeje. „Já a vrah? Absurdní.“ A přece se to stalo. Náš vrah zjistí něco, co obrátí jeho život vzhůru nohama. Zároveň s tím také zjistí, jak silná může být nenávist a touha po pomstě. Od toho okamžiku ho (nebo ji?) dělí pouhé minuty. Tak málo totiž stačí, aby nic nebylo jako dřív. Dvě (nebo tři?) minuty. Tři nepatrné pohyby štíhlé ručičky na zlatých hodinách v hudebním salonu. Tři tichá cvaknutí na digitálních hodinách v přízemí. Šedesát nádechů a výdechů. Pětkrát tolik úderů splašeného srdce. Srdce, které milovalo, doufalo a dokázalo věřit. Možná k tomu vůbec nemuselo dojít. Jenomže. Tak už to prostě bývá. Nic netušící vrah kvůli hloupé náhodě zjistil, že celý jeho život byl jedna obrovská lež. Zradili ho ti, kteří ho ujišťovali, že jim může bezmezně věřit. A pak přišel šok. Nekonečná bolest a zklamání. Vrah se rozhodl, že za tohle budou trpět. Všichni do jednoho. Ani jeden z nich si nezaslouží soucit. Stejně jako ho neměli oni s ním. Takhle to celé začalo.

Před šesti měsíci

Vrah stejně jako ostatní čekal na půlnoc. Seděl na dřevěné stoličce u klavírního křídla a snažil se nezívat. Očima popoháněl štíhlou ručičku na zlatých hodinách a přemítal, v kolik hodin bude moci odejít, aby to nepůsobilo nezdvořile. Hostiteli to bylo nejspíš jedno, ale byli tu i ti ostatní. Jeho sousedé a přátelé z Liběšína. Ti, kteří se rádi považovali za společenskou smetánku. Jemu připadali směšní. Dámy ve třpytivých róbách s tak hlubokými výstřihy, že se bály předklonit, a muži v nepadnoucích oblecích a nablýskaných polobotkách. Až si připijí na Nový rok a rozejdou se do svých domovů, ženy si s úlevou rozepnou zipy a sundají stahovací prádlo. Silonové punčochy, co je kousaly do lýtek a stehen, poletí do koše stejně jako nalepovací řasy.

Jejich protějšky vrátí obleky do skříní, kde budou v šeru čekat na další příležitost. Promoci? Svatbu? Pohřeb? Nablýskané polobotky skončí na dně skříně, kde na ně bude sedat prach. Muži si zalepí puchýře na patách a plosky chodidel natřou mastí vonící po mentolu a mátě. Ačkoliv to ani jeden nepřizná, všichni do jednoho budou rádi, že jsou doma. Tady předstírají, jak se skvěle baví. Ženy pisklavými hlasy chválí umně naaranžované kanapky na stříbrných podnosech, jejich tváře jsou až příliš červené a jejich chichotání až příliš hlasité. Muži

se bodře plácají po zádech a předstírají, že je vůbec (ale vůbec) nezajímají kratičké sukně servírek, které tu roznášejí nápoje.

Předstírat, to oni umí. Jejich úsměvy jsou stejně falešné jako poprsí mnohých přítomných dam a vrah má co dělat, aby se neušklíbal nad historkami jejich manželů. Koho zajímá, který exotický ostrov je zrovna v módě, anebo kolik jim vynesly akcie, do kterých investovali díky šikovnému finančnímu poradci? Bla. Bla. Bla. Kecy. Kecy. Kecy. Nuda. Nuda. Nuda. Muži postávali v hloučcích a dámy korzovaly po salonu, aby předvedly šaty a šperky. Vrahovi to přišlo úsměvné. Vždyť my jsme jako z nějakého seriálu. Anebo psychologického thrilleru z předměstí. Znáte to, ne? Rozdáváte stowattové úsměvy, zatímco byste některým jedincům nejraději skočili po krku. A že by se jich tu našlo.

Vrah se pootočil na stoličce a odklopil víko z černého lesklého dřeva. Klavír voněl po včelím vosku a z jeho útrob cítil zatuchlinu. Petrof. Stará dobrá značka. Symbol kvality. Ne že by to vraha nějak zajímalo, ale hostitel o tom mele při každé vhodné příležitosti. A pokaždé neopomene dodat, že tenhle kousek stál téměř milion korun. Hrával na něm vůbec někdo? Chodí ho sem někdo ladit? Anebo ho ženské z úklidové agentury občas přejedou leštěnkou, aby se neřeklo? Vrah si potměšile pomyslel, že klavírní křídlo funguje jako dekorace. Stejně jako obrazy v těžkých rámech nebo ručně broušené vázy, které stojí na policích, kam na ně nedosáhnete. A běda, pokud by někoho napadlo nalít do nich vodu a strčit do ní puget růží.

Vrah přejel prsty klávesy. Jen jemně, nepatrně, aby nevydaly žádný zvuk. Povrch byl mazlavý, jako kdy-

by klávesy někdo otřel vlhkým hadříkem vymáchaným v saponátu. Na klavíru, kam si vrah odložil skleničku se skotskou, ležely notové záznamy. Partitury měly pokroucené okraje a byly osahané tak, že vrahovi bylo jasné, že pochází z antikvariátu. Někomu kdysi dobře sloužily, plnily svůj účel, ale potom se ocitly tady. V hudebním salonu, který potřeboval dostát své pověsti. Vrah se nadzvedl. Sedátko se roztočilo a on věnoval pousmání jedné ze starších dam, kterou náramně zajímalo, co provádí.

Dámě ztvrdly rysy, ale potom úsměv opětovala. Tedy tak, jak jí to dovolily botoxové výplně. Vrah otevřel notový záznam na vršku hromádky. Andrew Lloyd Webber a Fantom opery? Takové klišé.

Než zaklapl víko, přece jen neodolal. Hrábl prsty do kláves a zaskočilo ho, když mu ukazováček uvízl mezi klávesami. Omylem zahrál několik tónů, ale jaké, to by nedokázal říct, ani kdyby na tom záležel jeho život. Nikdy nehrál na žádný hudební nástroj a vlastně ani nevěděl, jestli má hudební sluch. A nepochyboval o tom, že hostitel je na tom úplně stejně. Schválně, jak by se tvářil, kdyby ho teď požádal, aby něco zahrál? Ne, nemusí to být árie, vždyť stačí lidová písnička. Vrah si představil, jak si hostitel ztěžka sedá na stoličku, teatrálně odhazuje šosy smokingu a potom zmateně zírá na zlaté pedály. Aby skryl úsměv, odvrátil se. Předstíral, že hledí z okna do černočerné tmy, naprosto netečný k mumraji za jeho zády. V dálce tušil kostelík na návrší a za ním temné hvozdy. Hostitelův dům obklopovala pečlivě udržovaná zahrada, o kterou se starali študáci z místního učiliště. Spokojenost byla na obou stranách. Hostitel nemusel utrácet za profesionální zahradníky a kluci byli rádi, že získají praxi.

A když se mistr nedíval, tak i nějakou tu kačku. Zákoutí s přírodními jezírky a lavičkami byla decentně osvětlená, díky tomu mohl vrah sledovat poletující vločky. Sněžit začalo před několika dny. Teploty se držely pod nulou, a tak se na kamenných hlavách amorků balancujících na okraji kašny tvořily sněhové čepice. Amorci mířili šípy do oken a díky roztaženým křídlům vypadali, že každou chvílí vzlétnou k nebesům. Že jim není zima, napadlo vraha, když zahlédl nahaté prdelky. Teď už se neudržel a zasmál se.

„Bavíš se?“

Hostitel. Muž ve středním věku s nezaměnitelným nakřáplým hlasem. Hlasem, který dokázal šlehat jako bič a který jste si rozhodně nechtěli znepřátelit.

„Báječně,“ zalhal.

Přece mu nebude říkat, že to tu stojí za starou bačkoru. Že by vyšlo nastejno, kdyby zůstal doma a sledoval v televizi stupidní estrádu.

„Lepší než sedět u televize v pyžamu a rozšmajdaných papučích,“ rýpl si hostitel nikoliv ve zlém.

Zásah, uznal vrah.

Hostitel ho bodře poplácal po rameni a spiklenecky na něj zamrkal.

„Někdy musíme dělat věci, které nás nebaví, ale jsou nutné,“ zadeklamoval a vrah přemýšlel, zda na to přišel sám, nebo to cituje z nějaké motivační příručky. „Upřímně řečeno, kdyby to nebyl můj dům, už dávno bych byl v trapu.“

Vrah nevěděl, jak reagovat. Co na to říct?

Hostitel se k němu důvěrně naklonil a on z jeho dechu ucítil whisky.

„Polovinu lidí tady bych nakopal do prdele.“

Vrah v sobě marně zdusil smích. Znělo to jako vyštěknutí pistole.

„Co kdybychom si dali doutníček?“ navrhl.

Vrah si všiml, že má vázanku nakřivo a límeček košile potřísněný něčím, co mohla být kremžská hořčice. Odolal pokušení na to hostitele upozornit. Vždyť to řekl sám.

Za chvíli bude konec. Připijí si šampaňským z protáhlých sklenek na vysokých nožkách, zalapají po dechu nad ohňostrojem, který má být letos podle radnice obzvláště velkolepý, přetrpí vlhké polibky na tvář a můžou jít domů. Kuchařky už určitě připravují balíčky s výslužkou a to, co zbyde, dostanou maminky v azylovém domě.

„Nekouřím,“ upozornil hostitele na to, co měl sám vědět.

Hostitel nonšalantně máchnul rukou. Když třepotal prsty ve vzduchoprázdnu, přešlápl a zavrávoral.

To bude zítra kocovina, pomyslel si vrah škodolibě.

„Tak si dám i za tebe,“ zasmál se sám svému vtipu. „To je ale vedro,“ postěžoval si a zajel si dlaní pod límeček košile. Na skráních se mu perlil pot, který setřel hřbetem ruky.

Vraha napadlo, jestli nebyl tak ješitný, že si dopřál manikúru v jednom z několika nehtových studií na náměstí Liběšína. Ale ne, ten by si spíš pozval manikérku domů.

Hostitel zalovil v kapse a vytáhl z ní svazek klíčů. Přehraboval se mezi nimi a potom jeden z nich podržel vrahovi před očima. Ten ucukl.

„Doutníky jsou na stole v mé pracovně.“

Vrah pochopil, že nejde o žádost, ale o příkaz. Ta já ti budu nakonec dělat sluhu?

„Nesmím opustit hosty,“ vymlouval se, ačkoliv oběma bylo jasné, že ti by si jeho nepřítomnosti nevšimli.

„Zajdu tam,“ slíbil vrah.

Vzal si klíče a nechápavě potřásl hlavou nad tím, že hostitel svoji kancelář zatvrzele nazývá pracovnou. Chce dát najevo, že stále pracuje, i když nemusí? Jo, takový je tu standard. Pětašedesátníci a starší nechodí do důchodu, ale podnikají nebo šéfují. A zrovna tenhle je jeden z těch, koho jednou vynesou z práce nohama napřed.

„Děkuji,“ poděkoval hostitel, ale už mu nevěnoval pozornost. Sebral z tácu procházející servírky chlebíček s kaviárem a snítkou kopru a začlenil se mezi hosty.

„Když pán poručí, sluha musí poslechnout,“ zamumlal vrah podrážděně.

Klíče svíral v levé ruce a pravou sebral jednu z kanapek ležících na tácu z tepaného stříbra. Kanapka vypadala jako poďobaná a jemu chvíli trvalo, než si uvědomil, že ony zarudlé hrudky jsou zrnka granátového jablka. Přičichl si a obavy se potvrdily. Česneková pomazánka.

Vyšel z hudebního salonu a poďobanou kanapku strčil do prvního květináče, na který narazil. Položil ji na mulčovací kůru zakrývající kořeny banánovníku, co vypadal jako umělý. Ať si s tím poradí uklízečky. Přejel si dlaní po stehně, aby se zbavil utkvělého pocitu, že mu na ní ulpěl odér česneku. Jistěže věděl, že si počíná bláhově, ale tohle je stejné, jako když se vracíte do bytu, abyste se ujistili, že jste vypnuli plyn a zhasli. Obsedantně-kompulzivní porucha, tak se tomu odborně říká.

Vrah vstoupil na schodiště. Zdolával schody jeden po druhém a prohlížel si fotografie na stěnách. Některé (ty starší) byly černobílé, většina z nich byla barevná. Na všech snímcích byli hostitelovi příbuzní. Předchozí generace na vraha shlížely ze studiových portrétů. Na

jednom byla noblesní dáma v klobouku a s broží ve tvaru kamélie na krajkovém fiží. Dáma strnule hleděla přímo před sebe, úzká ústa pevně stisknutá. V pravém dolním rohu byl název ateliéru, v němž snímek vznikl. Studio Rychetský a syn. Vrah si prohlížel róby, jaké znal z filmů pro pamětníky. Takové ty, co nosily Adina Mandlová a Věra Ferbasová. Na novějších fotografiích měly ženy krátké áčkové šaty, mikáda a muší brýle. Následovala řada fotek ze sedmdesátých let. Široké kalhoty, kabátky vojenského střihu a šátky kolem hlavy.

Pracovna, jak místnost vzletně nazýval hostitel, se nacházela v prvním patře. Perský koberec tlumil vrahovy kroky a on si mohl prohlédnout zbytek fotek. Tyhle byly barevné, a protože šlo o momentky, působily bezstarostně. Vrah se pozorně díval a neobjevil ani jednu, na které by nebyl hostitel. I tohle vypovídá o lidském egu, pomyslel si trpce. Prošel úzkou chodbou a zastavil se před pracovnou. Dveře z těžkého dřeva nebyly nijak označené, ale vrah tu byl už mnohokrát. Pokaždé v přítomnosti hostitele a nezřídka i dalších lidí. Sám se tu ocitl poprvé. Odemkl a vstoupil do místnosti, kde to vonělo tabákem a santalovým dřevem. Hostitel si potrpěl na vonné tyčinky a vrah si na chvíli připadal jako v nějakém budhistickém chrámu, kde mniši vykuřují zlé duchy. Rozsvítil. Odolal pokušení otevřít okenice dokořán, aby vpustil do pracovny čerstvý vzduch, a zvědavě se rozhlédl kolem sebe. Všechny stěny zakrývaly bytelné police s knihami v látkových vazbách. Abyste se dostali k těm nahoře, museli jste si vypomoct žebříkem. Vrah si cynicky pomyslel, že tlusté bichle jsou tu jen proto, aby udělaly dojem na návštěvníky. V jeho případě to doce-

la fungovalo. Procovský stůl stál uprostřed místnosti obklopený křesly z tuhé kůže. Vrah věděl, že když se do nich usadíte, vržou a vydávají pšoukavé zvuky. Navíc se propadnete zadkem dolů, a když se chcete zvednout, vyžaduje to dobrou fyzičku. Jak hostitele zná, umístil je sem schválně, aby uváděl návštěvy do rozpaků. V rohu místnosti stál vánoční stromeček. Dvoumetrová umělá jedle ozdobená světelným řetězem a stříbrnou lametou. Prosté, ale efektní.

Vrah došel ke stolu, a když se natahoval k dřevěné truhličce s doutníky, všiml si, že trezor zabudovaný ve zdi zůstal pootevřený. Jistěže věděl, že se to nesmí, ale zvědavost byla silnější. Vykašlal se na svědomí i dobré mravy. Rychle se rozhlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nevidí, a potom loktem drcl do dveří, aby se otevřely úplně. Bylo to srabácké, a kdyby ho někdo načapal, těžko by se z toho vymluvil, ale měl jakýs takýs pocit, že za to nemůže. Ne. Ono samo. Na kratičký okamžik ho napadlo, jestli nemá zhasnout a rozsvítit lampičku stojící na stole. Měla mosaznou nohu, zelené stínidlo evokující americké filmy z bankovního prostředí (anebo mafiánského, to záleží na vašem vkusu) a vydávala tlumené světlo, které s oblibou vyhledávají můry. Nakonec to zavrhl. Proč vypadat jako zloděj? Nedělá přece nic špatného, že?

Vrah nakoukl do trezoru. Nevěděl, co očekával, a možná ho trochu zklamalo, že nenašel pyramidu ze zlatých cihel nebo vyděračské dopisy. Chápete, ne? Archy papíru s nalepenými písmeny, které někdo vystříhal z novin, a potom je strčil do obálky k fotkám, na nichž je hostitel v choulostivé situaci s některou z místních vdaných paniček. Anebo s její nezletilou dcerou. Anebo s jejím

manželem. Anebo… Vrah vyndal z trezoru kupičku papírů a pocítil zklamání. Vždyť tohle vypadá tak obyčejně. Posadil se na zem, překřížil nohy do tureckého sedu a pustil se do prohlížení listin. První, co ho alespoň trochu zaujalo, byla mapa Liběšína. Zajímavé na ní byly dvě věci. První. Někdo v ní propiskou zakroužkoval místo, které ve vrahově životě sehrálo významnou roli. Druhá.

Mapa byla stará. Nebyla aktuální už hezkou řádku let. Ulice se jmenovaly jinak, chybělo přírodní koupaliště na okraji města, a naopak tu byla pošta, kterou zbourali, když vrah maturoval.

K mapě byl připevněný ručně psaný vzkaz. Kancelářská sponka byla zrezivělá, ale vraha zaujalo něco jiného. Písmo na papíře okamžitě poznal. Věděl, kdo má takhle rozmáchlé písmo s výrazným sklonem doprava a téměř groteskně protáhlými bříšky pod čárou, když psal „y“, „f“ nebo „g“. Papír byl zmuchlaný a vrah nechápal, na co se to dívá. Co je to za podivné pokyny? V souvislosti se starou mapou to vypadalo jako plán nějaké akce, ale to vůbec nedávalo smysl. A hlavně, proč by to hostitel schovával v trezoru? Následovaly zprávy z nemocnice, z policie a od psychiatra. Vrah přelétl úřední dokumenty očima a chtěl je odložit, když vtom si uvědomil, že psychiatrovo jméno zná. Pustil se do čtení. Náhle měl pocit, že se mu nedostává vzduchu. Po zátylku mu projížděla ledová ruka a cosi mu drtilo srdce.

Díky zažloutlým novinovým výstřižkům se potvrdilo, že se nemýlí. Ano, je to tak. Novinové výstřižky ležely v obálce, některé vystřižené nůžtičkami na nehty, jiné vypadaly, jako kdyby je vykousaly myši. Vrah přidal obálku na hromádku listů a pustil se do dalších. Nechápavě

hleděl na něco, co vypadalo jako dokumenty, které visí v prosklené vitríně na městském úřadě. Zkratky, čísla, paragrafy. Finanční částky, razítka a podpisy vedoucích odborů a představitelů města. Letopočty se lišily, ale jedno jméno se opakovalo stále dokola. Vrah z toho nebyl moudrý, ale když se dostal k poslední položce, pochopil. Poslední položkou byly šeky. Šeky vypsané na vysoké

částky se jmény těch, kteří je smějí vybrat. Díky tomu vrah zjistil jména svých budoucích obětí.

Na kostelních hodinách odbila půlnoc.

„Šťastný nový rok!“ zařval kdosi pod okny.

„Šťastný nový rok!“ přidal se k němu další.

Lidé hulákali a smáli se.

„Tak na zdraví!“ překřičel všechny ženský řezavý hlas.

Ozval se výbuch. Potom další a další. Obloha se rozzářila a z nebe padala světla. Červená, modrá a zlatá. Po nich se rozprskly fialové a zelené barvy. Rotovaly, praly se a tancovaly. Vrah nic z toho nevnímal. Ruka se mu zachvěla a vypsané šeky přistály na koberci. Na jednom z nich bylo jméno obsahující „y“. Písmeno vypadalo, že se co nevidět zřítí doprava, a jeho bříško pod vytečkovaným řádkem bylo téměř groteskně protáhlé. Vrah si potřeboval pořádně promyslet, jak to provede. Trvalo mu to půl roku.

František Karafiát seděl v křesílku vedle restaurace a vychutnával si kávu, kterou přinesla ochotná recepční.

Alespoň si myslel, že sem zašel kvůli šálku prvotřídní brazilské kávy. A také si myslel, že ta sympatická žába s rovnátky je recepční. Jenomže poslední dobou se mu všechno motá a plete a on se nemůže spolehnout na bystrý úsudek, kterým byl pověstný. Všechno začalo, když oslavil pětašedesáté narozeniny. To bylo těsně před vánočními svátky. „Ten tedy dopadl.“ „Ještě že se toho nedožila jeho manželka.“ Šeptali si lidé za jeho zády, když se domnívali, že je neslyší. Možná mu to nemyslí tak jako dřív a až nepříjemně často si nemůže vzpomenout, kam položil brýle, ale sluch, ten mu pořád slouží. „Alzheimer,“ konstatovala nevybíravě jeho švagrová Simona, když se o něm bavila s lékařem.

František pohlédl na náramkové hodinky. Byla to ukázka poctivého řemesla. Kousek, který se v rodině dědil z generace na generaci. Hodinky se ručně natahovaly, zdály se až příliš humpolácké na jeho zápěstí, ale fajnšmekři by za ně zaplatili nemalý peníz. Kdyby ovšem byly na prodej. A to nejsou. Hubená ručička poskočila a překryla svou tlustější kamarádku. František pátral v paměti, co to znamená. Dvanáct hodin. Poledne. No jistě! Vedle se podával oběd. Od dvanácti do jedné ubytovaným hos-

tům, poté bude restaurace zpřístupněná ostatním. Místním i turistům. Číšníci projížděli mezi stoly s vrchovatě naloženými vozíky, servírovali jedno ze tří jídel z polední nabídky a obratně se vyhýbali servírkám roznášejícím nápoje. Talíře řinčely, příbory cvakaly o porcelán a hosté se dobře bavili.

„Tak to má být,“ říkával už jeho děda. Alois opakoval to, co sám slýchával od svého dědy. Maxmiliána. To byl ten, který se někdy kolem roku 1870 rozhodl, že v Liběšíně vybuduje podnik tak prvotřídní, že se o něm bude mluvit široko daleko. Že to bude hotel, se přímo nabízelo. Rodina vlastnila čtyřpatrový dům v centru města a všichni mužští příslušníci rodu platili za schopné podnikatele. Možná to bylo díky židovským předkům, ačkoliv k téhle rodové linii se nikdo příliš nehlásil. Rozhodně ne ve válečných letech. Karafiáti, to byla hrdá směska Čechů a Němců. A protože byli protřelí, povedlo se jim proplouvat mezi režimy bez ztráty cti. Když bylo zapotřebí, pěli české vlastenecké písně, budovali socialismus, anebo přivedli do rodiny nevěstu s árijským původem.

Karafiáti, ti uměli stát na správné straně dějin.

Otevřely se vchodové dveře a proud vzduchu vytvořil průvan, který Františkovi olízl tváře. Nebylo to nepříjemné. Byla teprve polovina června, ale rtuť teploměru se už dopoledne vyšplhala ke třiceti stupňům, kde zůstávala až do pozdních hodin. Dřív mu vedro nevadilo, ale jak stárl, zchoulostivěl. Závan větru přivítal a natočil se tak, aby si ho užil co nejvíc. Nad hlavou mu tiše vrněla klimatizace a stačilo lusknout prsty, aby mu přinesli větrák, ale on není žádná zpovykaná paninka. Do vestibulu se nahrnuli dva rozjívení kluci doprovázení rodiči. Mamka měla

nepadnoucí šaty a vypadala vyčerpaně. Táta za sebou táhl dva skořepinové kufry na kolečkách a skepticky si prohlížel staromódní interiér. Noví hosté. Kdysi (a nebylo to tak dávno) by věděl, jak se jmenují, a znal detaily jejich objednávky, ale jak to necitlivě vyjádřila Simona, zaťal do něj zuby Alzheimer.

Ve vstupní hale viselo několik olejomaleb v těžkých rámech. Kdosi jednou z legrace prohodil, že jsou to portréty otců zakladatelů. Přirovnání se mu líbilo, a tak ho čas od času dával k dobru. Maxmilián visel vedle Aloise a příznačné bylo, že mezi portréty nebyla jediná žena. Ty se staraly o děti, vedly domácnost, ale fušovat mužům do vedení podniku měly zakázáno. František se zahleděl na obraz na konci stěny. Muž měl podivně bachratou tvář plnou tmavých bradaviček a mateřských znamének. V porovnání se zbytkem obličeje měl široké čelo, špičatý nos a ustupující bradu. Vlasy měl kudrnaté, a i navzdory věku husté. Buď měl štěstí, že nešedivěl, anebo k němu byl malíř shovívavý. Muž byl tmavý, klidně byste ho považovali za Siciliána, a bylo vidět, že se má dobře. Pod bradou další dvě brady, oči blízko u sebe se utápěly v tukových lalocích.

Muž na obraze byl Františkovi povědomý. Notnou chvíli trvalo, než si uvědomil, že na stejnou tvář se dívá každý den v zrcadle. Posmutněl. Když mu lékař sdělil diagnózu, vyhledal si dostupné informace. Věděl, že to s ním půjde z kopce, jen nečekal, že takhle rychle. Kolik let mu zbývá? Bude se užírat tím, že chátrá na těle i na duchu, nebo mu to díky nemoci bude jedno? František si vybavil poslední měsíce před manželčinou smrtí. Věra měla rakovinu spodku, jak by se řeklo hanlivě. Zradily

ji vaječníky i děloha. A to navzdory tomu, že celý život pracovala jako gynekoložka a že se jí nikdy nepodařilo otěhotnět, ačkoliv si děti oba přáli. Je zvláštní, že nepozná sám sebe, ale vybavuje si, jak Věra leží v posteli, hubená jako věchýtek a z těla jí vedou různé hadičky. Ruce má rozpíchané od injekcí, hřbety dlaní přelepené náplastmi. František se natáhl po šálku. Byl baculatý se zlatým okrajem a titěrným ouškem. Zamrzelo ho, že se mu ho podařilo uchopit až na třetí pokus, ale nejspíš si bude muset zvykat. „Člověk se dokáže smířit s ledasčím,“ říkávala teta. Ta, která se jmenovala Sára a o které se příliš nehovořilo. Stejně tak se nehovořilo o jejím manželovi, který se s ní rozvedl jen proto, že byl rok 1939. Strýček byl slaboch, který nechtěl mít oplétačky se zákonem, jakkoliv byly tehdejší zákony špatné. Nakonec všechno dopadlo jinak, než si myslel. Sára se vrátila z koncentračního tábora a přežila ho o třicet let. Napsala několik románů z prostředí Terezína a ty ji proslavily po celém světě. Strýček trpěl v nevydařeném manželství s echt Němkou, a když do Čech dorazili Sověti, oběsil se na půdě.

Káva už byla studená, ale podobné věci Františkovi nikdy nevadily. Nebyl zhýčkaný. Když se sem chtěla po smrti starší sestry nastěhovat Simona a argumentovala tím, že se o něj musí někdo starat, vehementně jí to vymlouval. Není přece ubožák, aby se o sebe nedokázal postarat. Nota bene, když řídí hotel se dvěma tucty zaměstnanců. Švagrová byla neoblomná stejně jako Věra. Nenechala si to vymluvit a objevila se tady na jaře se svým synem a několika zavazadly. To bylo před pěti lety. Že by byl z její přítomnosti nadšený, to zrovna ne. Postupem času se sžili a vzájemně se tolerovali. Ano, řekněme to takhle.

Simona ráda poroučela a on se jí dokázal vyhýbat. Pro personál byla semetrika, ale on ji omlouval tím, že musí být rázná kvůli Jiříčkovi.

Jiříček má Downův syndrom a vyžaduje celodenní péči. Synovcovi je pětadvacet let, Simoně šedesát. Zlí jazykové tvrdí, že je chlapec postižený kvůli tomu, že si ho pořídila na stará kolena, ale do podobných debat se nikdy nevměšoval.

Kdo ví? Třeba je to otázka dědičnosti. O otci nikdy nebyla řeč, a když se na to švagrové opatrně zeptal, naježila se a odsekla, že mu do toho nic není. Mohl poukázat na to, že jen díky jeho penězům si může dovolit ošetřovatelku, ale nad podobné malichernosti byl povznesený. „Řeš jenom to, co je důležité,“ radil mu otec, když mu předával vedení hotelu. A protože to byl rázovitý chlapík, dodával: „Když nejde o život, jde o hovno.“ František vypil kávu a odříhl si. Jen decentně, aby nikoho nepohoršil. Naštěstí tu byl sám. Rodinka se dvěma uličníky se zapisovala a v restauraci podávali zákusky.

František se opřel o područku křesla a ztěžka se zvedl. Louplo mu v kříži, což ale nebylo nic, čím by se měl znervózňovat. Před třemi lety mu vyměnili pravou kyčel a on pravidelně docházel na kontroly k ortopedovi, ale to, že onemocněl, zásadně měnilo situaci. V nemocnici hovořili o tom, že umělý kloub vydrží patnáct dvacet let, ale on věděl, že tolik času nemá. Pět nebo šest let, maximálně. Ze zvyku přejel stůl prsty, aby smetl případné drobečky, popadl šálek s černou usazeninou na dně a zamířil k recepci. Recepční předala hostům klíče a vydala se s nimi k jednomu ze dvou výtahů, aby jim ukázala, kudy se dostanou ke svým pokojům ve třetím patře. František znal budovu jako své boty, ale návštěvníci měli občas pocit, že se ocitli v labyrintu.

Postavil šálek na pult a ze zvyku nakoukl do své schránky. Dříve přetékala lejstry, ale to se změnilo poté, co předal hotel manažerům. Vlastně ho překvapilo, že ve schránce vůbec něco je. Čas od času mu staří přátelé poslali pohlednici z lázní, kde si užívali díky pojišťovnám a vnoučatům, co se složili, a každoročně dostával vánoční přání, ale i těch bylo rok od roku méně. Doporučené písemnosti musel podepisovat a s reklamními letáky ho nikdo neobtěžoval. Proto se zprvu zarazil, když nahmatal přeložený papír. Vyndal ho ze schránky a strčil si ho do kapsy pletené vesty. Přečte si to v klidu v pokoji. Hosté odjeli výtahem a recepční se vracela na své místo. Na jeho vkus byla příliš boubelatá, a kdyby byl na jejím místě, tolik by se neusmíval. Vzhledem k těm rovnátkům. Ne poprvé ho napadlo, že jeho zaměstnankyně jsou čím dál mladší. Nebo mu to tak připadá, protože stárne?

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se dívka, které podle jeho názoru nemohlo být víc než dvacet let.

„Asi ano,“ odpověděl.

Myslel to vážně, ale ona to považovala za vtip. Přehnaně se zasmála a věnovala mu úsměv plný drátků. Šálek od kávy schovala pod pultík a hbitými prsty přejela klávesnici notebooku, aby ho probrala k životu. Obrazovka se rozsvítila a objevilo se na ní cosi, co připomínalo šroubovici DNA. Šroubovice zářila všemi odstíny duhy a líně se převalovala po obrazovce. To, jak vypadá molekula DNA, věděl jen díky Věře.

„Echm,“ odkašlal si rozpačitě. „Vy jste něco říkala?“

Dívka zmateně zamrkala.

„Já? Ne.“

A přitom měl pocit, že na něj mluví.

„Echm, tak já už jdu.“

Recepční vypadala, že se jí ulevilo.

František zamířil k soukromým bytům v přízemí. Takhle to fungovalo už hezkou řádku let a nikdo si nestěžoval. Hosté chtěli pokoje s co nejlepším výhledem a vždy byly jako první zarezervované pokoje ve čtvrtém a ve třetím patře. František byl rád, že se nemusí spoléhat na výtah, a přízemí ocenila i Simona, když vezla Jiříčka na vozíčku. Hotel byl bezbariérový, ale stávalo se, že vypadl proud a výtahy nejely. Obzvláště, když foukal vítr a pršelo. Liběšín je z jedné strany chráněný horami, takže by člověk předpokládal, že není závislý na rozmarech vrtkavého počasí, ale opak je pravdou. Strávit večer při svíčkách mu nedělá problém, ale uvíznout ve výtahu a marně bušit do ocelových dveří? Ne, to ne. Uzavřené prostory mu nedělají dobře.

Odemkl si klíčem, který nosil na krku, a vstoupil do svého království. Klíč na šňůrce byl nápad Simony. Zprvu se bouřil, že není zapomětlivý školáček, ale časem jí dal za pravdu. Stejně jako v případě zlatého náramku, do kterého nechala vyrýt své telefonní číslo a adresu Hotelu Karafiát. V Liběšíně ho lidé znali, koneckonců, místní hotely byste spočítali na prstech jedné ruky a ten jeho je nejexkluzivnější, ale jednou zabloudil v sousedním městě, kde ho nikdo neznal. Proč nastoupil do vlaku a vystoupil o pět stanic dál?

Nevěděl. „I to patří k jeho nemoci,“ šeptala Simona omluvně policistům, když si ho vyzvedávala na stanici. „Tohle se už nebude opakovat,“ oznámila pak jemu. Zřejmě to byl slib, ale jemu to znělo jako výhrůžka. Ale co čekat od ženské, která řídí základní školu plnou rozjívených děcek?

Ředitelské manýry si přinášela domů a on byl první na ráně.

Vyzul si nepohodlné mokasíny, které ho dřely na patách, a obul si plstěné pantofle. Na dřevěných parketách sice klouzaly, ale to pohodlíčko. Ráno zapomněl roztáhnout závěsy a vyrolovat žaluzie, proto se do toho pustil nyní. Sluneční paprsky dostaly šanci a s chutí se opřely do okenic. František si natočil vodu z kohoutku a posadil se na gauč. Teprve potom si vzpomněl na papír, který mu kdosi zanechal ve schránce na recepci. Na rozdíl od svých vrstevníků neměl problémy s očima a nemusel se tedy zdržovat nasazováním brýlí. Vytáhl papír, rozložil ho, a jak byl zvyklý, když kontroloval účetnictví nebo hledal ve smlouvách slůvko, které by se dalo vyložit jinak, než bylo zamýšleno, uhladil ho loktem. Text byl napsaný na počítači a nebyl nijak dlouhý.

Jsem květnová nevěsta

Znáš mě? Tak víš, co máš udělat

Nevíš, kdo jsem?

Tak zemřeš

Co to znamená? Netušil. Dělá si z něj někdo srandu? Pokud by byl někdo až takhle nevkusný, bezpochyby by se to dalo provést mnohem jednodušeji. František si pletl jména, motaly se mu dohromady různé události a zaboha si nedokázal vybavit tváře ani hlasy svých nejbližších.

A každý v tomhle městě to ví. Jako výhrůžka to neznělo. A to ani navzdory poslednímu řádku. Nebo to byl verš? Vtom ho něco napadlo. Jiříček je přece posedlý básničkami a citáty. Vystřihuje je krejčovskými nůžkami a lepí je do památníku, který si vybral v papírnictví. Památník je tlustý, dá se zamknout zámečkem a jsou na něm

koťátka, která dovádí mezi klubíčky vlny. Je možné, že mu to někdo hodil do schránky, aby to předal Jiříčkovi? Nejlepší bude, když se synovce zeptá. A to hned. Než mu ošetřovatelka otře pusu plenkou a on usne po obědě.

S přezouváním se neobtěžoval a zamířil k sousednímu bytu. Zaklepal a otevřela mu ošetřovatelka. Robustní dáma kolem padesátky. Dlouhá léta pracovala v Liběšíně na poliklinice, ale nechala se zlákat platem, o kterém se jí ve veřejném zdravotnictví mohlo jen zdát. Ačkoliv ji nikdo nenutil, aby nosila stejnokroj zdravotních sester, stejně to dělala. Byla rázná, nevyhýbala se zodpovědnosti a František ji podezíral, že si s jeho švagrovou báječně rozumí. A Jiřík? Tomu to bylo jedno. Ošetřovatelka se neštítila žádné práce a František byl rád, že se synovec zbavil opruzenin v rozkroku, kterými trpěl. Pokožku měl zarudlou, bolestivou na dotek, a někdy se stávalo, že byla plná mokvajících puchýřků.

„Echm,“ odkašlal si a potom se zarazil, protože si nemohl vybavit její jméno.

„Jarmila,“ oznámila suše, už byla zvyklá. Buď si nevzpomněl vůbec, nebo ji oslovil prvním jménem, které ho napadlo. Už byla Hankou, Jiřinou, a dokonce i Emanuelou. Emanuela? To jako vážně? Raději se nepídila po tom, jak na to přišel. Emanuela. To znělo jako ze špatného porna. „Jsem Jarmila,“ zopakovala zcela zbytečně, protože on jména zapomínal hned, jakmile je vyřkl. „Potřebujete něco?“

„Můžu mluvit s Jiříkem?“

Přikývla a ustoupila. Zavřela za ním dveře a zajistila je zástrčkou. Následoval ji do útrob bytu. Simona si to tady zařídila po svém. Spartánsky a sterilně. Ve vzduchu cítil

dezinfekci a připadal si jako v nemocnici. Ošetřovatelka (jakže se to jmenuje?) měla zdravotní pantofle s gumovou podešví, co tiše pleskaly o lino. Byla o hlavu vyšší než on, a jak kráčela před ním, všiml si, že se jí kalhotky zařezávají do masa. Nechtěl na ni civět, a navíc mu bylo jasné, že jsou ze stoprocentní bavlny a bílé stejně jako uniforma složená z dlouhých kalhot a kabátku s krátkým rukávem.

„Jiříčku, koukej, koho ti vedu,“ zvolala rozjařeně, aby v chlapci vzbudila nadšení.

Snaha se minula účinkem. Synovec seděl na koberci, stavěl hrad z barevných kostek a nevěnoval mu pozornost.

„To je tvůj strýček,“ zajásala, jako kdyby vyhrála jackpot.

Jiříček k němu natočil obrovskou hlavu a upřel na něj sešikmené vodnaté oči.

„Hhh,“ vyrazil ze sebe.

„Za chviličku si půjdeme lehnout,“ zacvrlikala ošetřovatelka a František si nebyl jistý tím, komu to říká. A ještě to množné číslo. Říct to jemu, praštil by ji pantoflí po hlavě, ale Jiříčkovi to bylo ukradené stejně jako ona a koneckonců i on, jeho strýc.

„Našel jsem tohle,“ prohlásil a přistoupil blíž, aby mu předal básničku.

„Co to je?“ zeptala se tak, že si představil nerudné úřednice z hygieny.

„Básnička?“ zeptal se nejistě.

Ošetřovatelka se mu podívala přes rameno.

„Kde jste to vzal?“

Pokrčil rameny. „Nevím.“ A opravdu nevěděl.

„Vůbec se mi to nelíbí,“ oznámila přísně. „Hlavně ten konec s tím umíráním.“

Vtom Jiříček vyskočil z podlahy a vrhl se na něj. Obejmul ho kolem krku, drtil ho v objetí a z úst mu tekly sliny, jak se stávalo pokaždé, když byl nadšený.

„No, no, no,“ pokoušel se ho uklidnit, aby ho synovec nechtěl líbat. Jiříkovy polibky byly hodně mlaskavé a ještě víc uslintané. „Ty máš tedy sílu, chlape.“

„He. He. He,“ smál se Jiříček.

„Zase přibral,“ postěžovala si ošetřovatelka. „Váží sto čtyřicet kilo.“

František pocítil potřebu se ho zastat. Může být sebevíc postižený, ale je to jeho příbuzný. Považoval ho za vlastní krev, i když to byl technicky vzato synovec jeho zemřelé manželky.

„Když mu chutná,“ zašeptal pohnutě a pohladil Jiříka po blonďaté hlavě.

Jiříček měl stejně kudrnaté vlasy jako on, ale nikdy nebyly tak husté a pevné. Připomínaly jemné chmýří, s jakým se líhnou kachňátka, a když jste si nedali pozor a trochu víc zatáhli, zůstal vám v ruce chomáč vlasů.

„Co by jinak z toho života měl,“ pokračoval a opatrně vískal synovce ve vlasech.

Ten se k němu přitiskl a blaženě přivřel oči. Ošetřovatelka se nesouhlasně zamračila. Nepříliš citlivě vytrhla Františkovi papír z ruky a položila ho na odkládací stolek plný léků.

„Hhh,“ vyrážel ze sebe Jiříček a máchal rukama.

Ošetřovatelka střelila pohledem k chlapcově rozkroku, aby zkontrolovala, zda se po teplácích nerozlévá zrádná skvrna. To by ještě chybělo, aby se počůral.

„Teď si půjdeme lehnout, ano?“ prohlásila nekompromisně.

Jiříček nechtěl strýčka pustit, a tak mu opatrně vykroutila ruce.

František se podvolil.

„Hezky si lehni, ano? Až se vyspíš, přijdu se na tebe podívat.“

Jiříček hýkal s otevřenou pusou. Nakláněl se dopředu, dozadu a v koutku úst se mu hromadila pěna.

Ošetřovatelka nad jejich konverzací pouze protočila oči. Bylo jí jasné, že si to ani jeden z nich nebude pamatovat.

„Vy si také odpočiňte,“ poradila Františkovi.

„Děkuji, jste hodná, Gábinko.“

Povzdechla si.

„Co ta básnička? Nechcete si ji vzít s sebou?“

František svraštil obočí.

„Jaká básnička?“

Nechala to být a doprovodila ho ke dveřím. Ujistila se, že má na krku klíč, a vrátila se k Jiříkovi. František došel k bytu. Když vstoupil do obývacího pokoje, marně si lámal hlavu nad tím, co chtěl udělat. Něco mu říkalo, že chtěl vyřídit jednu neodkladnou záležitost, ale… kčertu… co to jen bylo? Přejížděl pokoj očima a hledal nápovědu. Zrak mu padl na zem, kde kousek od komody ležel na koberci velký černý kámen. Co tu dělá? Došel k němu a vzal ho do dlaně. Ukázalo se, že to není kámen, ale lesklý knoflík se dvěma dírkami. Zmateně na něj hleděl a nechápal, kde se tu vzal. Kdyby mu upadl z vesty, přece by si toho všiml. Osahal si břicho, ale knoflíky držely na svém místě. Navíc byly mechově zelené stejně jako vesta. Najednou si všiml, že na rozkládacím stolku leží šachovnice s bílými a černými kameny. Tím se záhada

vyřešila. Přistoupil k šachovnici a umístil černý kámen do světlého políčka. Měl pocit, že černých kamenů je víc než bílých, ale možná se to tak hraje? Tuhle hru přece hrával, když byl mladší. Jeho víc bavily šachy, ale Věra milovala tohle. Jak jen se to…? No ano, dáma. Jak je možné, že si nevzpomněl na název? Vždyť to hrávali skoro každý večer. Poodstoupil od stolku a bezděčně pohladil bříšky prstů knihy v kožených vazbách, na které sedal prach v knihovničce. Něco mu říkalo, že ona věc, kterou chtěl dneska vyřídit, se týká knížek. Chtěl je vytřídit a odnést do antikvariátu? Ale ne, tamto bylo něco důležitějšího. Vtom si vzpomněl. Chtěl telefonovat. A byl sám na sebe pyšný, že věděl, komu. Týkalo se to dědictví a on chtěl mluvit se dvěma lidmi. Prvním z nich byl Marcel Hanák. Zdejší advokát a notář. A také syn jeho spolužáka z gymnázia. Bez něj by to, co zamýšlí udělat, nešlo. Potřebuje se s ním poradit, ale hlavně chce, aby všechno sepsal tak, aby to bylo nenapadnutelné. Číslo na mladého Hanáka má v mobilním telefonu. Jenomže co ta druhá věc? Tam to tak jednoduché nebude. Otevřel skříňku pod knihovničkou a vytáhl z ní Zlaté stránky. A hele. Co tady dělá ovladač k televizi? Teď se s ním zdržovat nebude, až ho bude potřebovat, ví, kde ho najde. Zabouchl dvířka tak rázně, až málem vypadla z pantů, a odnesl Zlaté stránky ke skleněnému konferenčnímu stolku. Ze stojánku vytáhl tužku, naslinil ji a začal knihou listovat. Co hledal? Písmeno D. D jako detektivové.

„Pán si ještě něco pšát?“ zašišlala neobratně mladičká Vietnamka.

„Ne, děkuji,“ odvětil Marcel Hanák.

„Kdyby něco, šem tady,“ neznatelně se uklonila a ukázala útlou ručkou k oltáříku vedle kasy. Na talířcích s modrým potiskem ležely kovové mince, z popraskané mísy přepadávaly přezrálé hrušky a z vonných tyčinek doutnal dým tak mocně, že dosahoval až k papírovým lampionům visícím ze stropu.

„Ne, děkuji,“ zopakoval znovu a uvědomoval si, jak podrážděně to zní.

Jenomže servírka byla nezmar. Usmála se, a kdyby ji nezahnal, ukláněla by se jako v nějaké grotesce. Marcel si povzdechl. Běžně obědval v Hotelu Karafiát, jenomže dneska měl chuť na něco pikantního. Ostrého a pálivého tak, že vám bude hořet jazyk. No tak samozřejmě, mohl si koupit kebab ve stánku naproti kanceláře, ale komu by se chtělo hryzat žemli, ze které vytéká majonéza, v obleku, jenž stál tolik, že by z něj průměrná rodina vyžila půl roku? Kdyby se vrátil s kebabem do práce, musel by předstírat, že nevidí nevraživé pohledy kolegů.

Sekretářky, která počítá kalorie, a koncipienta, kterého zlobí žlučník. Ba ne. Vietnamské bistro U Marty bylo ideální volbou.

Květnová nevěsta

VERONIKA ČERNUCKÁ