Hroby se otevřely

Benjamin Black

Hroby se otevřely Originální název Even the Dead, vydáno u Viking, an imprint of Penguin Books, London 2015 Překlad Jana Jašová Odpovědná redaktorka Anna Straková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Benjamin Black, 2015 The moral right of the author has been asserted.

Translation © Jana Jašová, 2018 Foto © D. Banville © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8293-7

Benjamin Black

HROBY SE OTEVŘELY

1 Jednoho nádherného dopoledne uprostřed června Davida Sinclaira napadlo, že si vybral špatnou profesi. Bylo mu teď třicet čtyři let. Po osmi letech zaškolování byl čekatelem na místo hlavního patologa v nemocnici Svaté rodiny, kde nahradil svého šéfa Quirka, který prodléval na prodloužené a snad i, jestli je na světě nějaká spravedlnost, trvalé zdravotní dovolené. Sinclairovi připadalo, že se za těch osm let ještě nikdy nezastavil a nepoložil si otázku, jestli vůbec chce být patologem. Ne že by mohl změnit svoje rozhodnutí ze studentských let, že právě takhle stráví svůj život: otevíráním břich nebožtíků, svorkováním žeber, rozřezáváním jejich hrudních kostí, s nosem plným toho odporného pachu a rukama lepkavýma od sražené krve. Jak to říkával Quirke?

Hurá mezi mrtvoly. Je tohle vážně místo, kde trávit život?

Patologická laboratoř byla suterénní jeskyně bez oken.

Ze slabého, neúnavného bzukotu zářivek na stropě ho dnes bolelo na spáncích. Věděl, že venku září slunce. Že podél řeky se procházejí dívky v letních šatech, na hladině plují labutě, vlajky se třepotají v teplém vánku a na Grafton Street se z otevřených dveří Bewleyho orientální kavárny line sytá, temná vůně pražené kávy. Že novinoví kolportéři hlasitě vyvolávají titulky nejnovějších zpráv a na dlažbě se rozléhá klapot koňských kopyt i pokřikování květinářek z pouličních stánků. Léto. Lidé. Život.

Na jeho stole ležel mladík, něco přes dvacet, spíš drobný.

Byl silně popálený a páchl benzínem a sežehnutým masem.

Za rozbřesku ho ve Phoenix Parku tři členové hasičského sboru opatrně vyprostili z dosud kouřícího vraku automobilu Wolseley, který narazil do stromu na okraji hlavní silnice vedoucí přes park a vznítil se. Na místo se jako první dostal cyklistický nadšenec, který byl právě na ranní vyjížďce. Tou 5

dobou už oheň uhasl, ale zpod pootevřené kapoty auta dosud stoupal černý dým.

Podle strážníka, který dorazil na místo spolu se sanitkou, šlo o sebevraždu. Během uplynulého roku došlo ke třem podobným případům, kdy zoufalí mladíci v autech úmyslně narazili ve vysoké rychlosti do mohutných odolných překážek: nezaměstnanost trvale rostla, pro mladé to nebyla snadná doba. Sám strážník sotva překročil dvacítku a navzdory nenucenému chování byl silně otřesený. Sinclair usoudil, že tohle je první mrtvola, k níž policistu přivolali. Nebo aspoň první nebožtík, který uhořel – spálené šaty, z nichž zůstalo jen pár černých cárů, pokožka křehká a hnědá jako plátek smažené slaniny, v očních důlcích prasklé bulvy. „Nějaká identifikace?“ zeptal se Sinclair.

Strážník pokrčil rameny a posunul si čapku s lesklým černým kšiltem dál do týlu. Měl plavé vlasy a světlé řasy. „Spojili jsme se s registrem, snažíme se vystopovat poznávací značku.“ Jako by nedokázal odtrhnout pohled od mužových slabin a té scvrklé zčernalé věci připomínající ohnutý malíček. „Chudák,“ hlesl. „Snad aspoň ztratil vědomí, než začalo hořet.“ „Ano,“ odpověděl Sinclair.

Teď, o dvě hodiny později, když byl strážník dávno pryč, stál Sinclair zamračeně nad ohořelou kožnatou lebkou nebožtíka s hlubokým důlkem nad levým spánkem.

V bezvědomí před požárem byl. Rozhodně ano. *** Stromy na Ailesbury Road jako by ve slunečním svitu pulsovaly, bezpočet bachratých listů se třpytil uprostřed polostínu šedavé výhně. Quirke stál za vysokým výsuvným oknem a shlížel dolů na ulici. V poslední době se mu stávalo, že se mozek náhle zastavil jako rozjetý parní vlak uprostřed noci 6

a opuštěné krajiny. Chápal, že není možné nepřemýšlet, že mysl je stále aktivní, dokonce i ve spánku bez ohledu na to, jak moc jsou její funkce utlumeny. Jenže na konci těch výpadků, když nebohá stará lokomotiva zase namáhavě nastartovala, se Quirke snažil vrátit do té temné pustiny a zjistit, co se tam vlastně dělo. Většinou jen s nepatrným úspěchem.

Neurolog Philbin tvrdil, že ty poslední výpadky jsou nejspíš výsledkem Quirkovy všeobecné nečinnosti a ztráty energie v kombinaci s nervovým vypětím. Jinými slovy, pomyslel si Quirke, jsem pod tlakem a nudím se. Na to člověk vážně potřebuje prohlídku u specialisty.

Už měsíce trpěl halucinacemi a něčím, co teď Philbin nazval „stavy nepřítomnosti“, ale trvalo dlouho, než se s tím odhodlal něco dělat. Tou dobou už byl přesvědčený o tom, že má nádor na mozku, ale Philbin mu ukázal rentgenový snímek – byl čistý. Neurolog odhadoval, že je tam léze na spánkovém laloku, která způsobuje výpadky mentálních funkcí a chvilkové přeludy. Nejspíš staré poranění, mínil. Asi tak staré jako nepatrné kulhání, soudil Quirke, které mu zůstalo jako následek ošklivého výprasku od dvou najatých gaunerů jedné deštivé zimní noci. Tak člověka pronásleduje minulost. „Odpočívejte,“ radil mu Philbin a vážně přikyvoval. „Jen odpočívejte, snažte se uvolnit, vyhýbejte se všemu stresu a budete zase v pořádku.“ Philbin měl podlouhlou úzkou hlavu s trochu zploštělým lesklým temenem, připomínajícím chlebovou kůrku. Byl úplně holohlavý, až na pruh podezřele černých vlasů – že by si je barvil? – na spodní části lebky. Když sklonil hlavu, od jeho lysiny se odrazil malý kosočtverec stříbřitého světla, jež zvolna klouzalo po nablýskané kopuli jako slabě zářící padající hvězda. S Quirkem se znali z medicíny, ale nikdy nebyli přátelé. Quirke nikdy moc přátele nevyhledával, dokonce ani tehdy v mládí ne. „A co práce?“ zeptal se Quirke. „Kdy se můžu vrátit?“ 7

Philbin si pohrával s papíry na stole, v očích neurčitý výraz. „Uvidíme. Prozatím, jak jsem řekl, byste se měl šetřit.

A vyhýbat se alkoholu.“ Quirke se zařídil podle neurologovy rady, uvolnil se, odpočíval, pil jenom víno, a to pouze k večeři. Bral léky na spaní a další po probuzení na uklidnění. Dny protékaly kolem něj, jeden jako druhý. Připadal si jako Robinson Crusoe, stárnoucí, opuštěný na svém ostrově.

Jeho adoptivní bratr Mal a Malova žena Rose na něj naléhali, aby se na čas přestěhoval k nim a bydlel s nimi, než se zotaví, a on navzdory svému nejlepšímu přesvědčení souhlasil. Nepřipadal si nemocný, ale na druhou stranu chápal, že není ani zdravý. Jeho nálada se houpala jako utržené kyvadlo: jednu minutu se propadal do malomyslnosti, v další sršel netrpělivostí vrátit se zase do světa, ke svému životu.

Jenže když pomyslel na nemocnici, kde posledních dvacet let pracoval, na suterénní místnost bez čerstvého vzduchu, jeho srdce ztrácelo odvahu.

Co by dělal, kdyby se tam nevrátil? I na tu dálku jako by slyšel, jak si jeho asistent Sinclair mne ruce nad vyhlídkou, že by nastoupil na jeho místo.

Měl Sinclaira celkem rád, svým zdrženlivým způsobem, ale taky si byl zatraceně jistý tím, že mu svoje místo nepřenechá.

Ne, sakra. Dopřeje si tolik času, kolik bude potřebovat, ale jednoho dne si vezme taxík, dojede do nemocnice Svaté rodiny a vydá se po širokém mramorovém schodišti do laboratoře.

Pověsí si klobouk na věšák, usedne na svou židli, položí si nohy na stůl a zažene svého asistenta zpátky do jeho kutlochu.

Uslyšel, jak se dveře za ním otevírají. Neotočil se. Poznal podle kroku, kdo to je. „Vypadáš jako chlap, který stojí na římse a uvažuje, jestli má skočit,“ ozvala se Rose.

Pořád se neotáčel. Rose už nebyla mladá, ale pořád to byla hezká žena – štíhlá, elegantní, s rovnými zády, chlad8

ným úsměvem a potměšilým pohledem. Kdysi, jen jednou, se s ní vyspal. A teď si vzala Mala. Quirke je pořád považoval za naprosto nepravděpodobný pár. Jenže takové mu vlastně připadaly všechny dvojice.

Rose došla k oknu a postavila se vedle Quirka. Společně se dívali na širokou ulici zalitou sluncem. „Co se trochu projít?“ ozvala se svým protáhlým zastřeným hlasem. Rose bývala kráskou z amerického jihu a tahle část její povahy nikdy nezestárne. Quirke zavrtěl hlavou a Rose se na něj zamračila. „Chodíš málo na vzduch,“ vyčetla mu. „Copak z toho nemáš ponorkovou nemoc?“ „Tu mám v jednom kuse. Zvlášť venku.“ „To jsi celý ty!“ Rose se rozesmála.

Přešla ke krbu a vzala si cigaretu z pozlacené krabičky na římse. Quirke ji pozoroval. Vždycky ho zajímalo, jak se jí asi žije s Malem. A co s nimi začal bydlet, připadalo mu to ještě záhadnější. Když byli manželé spolu, třeba u oběda nebo večer v obývacím pokoji, mluvili na sebe tak, že to Quirkovi připadalo jako nepřirozené prázdné fráze. Jako by si doopravdy nikdy nic nesdělovali. Nechtěl je hned odsuzovat a rozhodl se, že to zkusí přičítat domu a jeho škrobené atmosféře – než ho Rose s Malem koupili, sídlilo tu vyslanectví. A taky tu byl on, což je jistě omezovalo. Možná se spolu baví úplně jinak, když jsou sami – ale jak, to si Quirke jen stěží dokázal představit. Snažil se nezacházet v úvahách k tomu, co spolu dělají v posteli. Mal a Rose v objetí, oba nazí, zpocení vášní… ne, to si nedokázal představit, prostě nemohl. Bylo to příliš bizarní, příliš smutné a příliš legrační. „Jak ti dneska je?“ zeptala se Rose. Ptala se ho na to každý den. „Vidím, že už ses aspoň přestal skoro celé dopoledne potloukat v tom příšerném županu.“ „Příšerném? Já si vždycky myslel, že v něm vypadám trochu jako Noël Coward, ne?“ 9

„Ne, Quirku, to bohužel nevypadáš. Vypadáš v něm tak trochu jako starý alkoholik na léčení – nebo na odvykání, jak tomu tady říkáte.“ Rose si nikdy nebrala servítky. „Tentokrát to nemá s pitím nic společného,“ namítl Quirke. „Prý jsem nemocný.“ „Ale kde, nejsi nemocný. Lidi jako my nemají kdy být nemocní, Quirku.“ Otočil se znovu do okna, směrem k ulici. Pokuřující Rose stála s jednou rukou v bok a pozorovala ho láskyplně skeptickým pohledem. „No tak, řekni mi, jak je to doopravdy.

Jak ti je?“ „Doopravdy nevím. Půlku času můj mozek působí jako nebožtík.“ „A tu druhou půlku?“ Chvíli neříkal nic. Vzal si svou cigaretu a taky si připálil. „Připadám si, jako bych skoro nebyl naživu,“ přiznal. „Jako by ve mně něco zhaslo, porouchalo se.“ „Ale doktor slíbil, že se uzdravíš, ne?“ „Abych pravdu řekl, podle mě moje potíže nepůsobí to poranění mozku. O to nejde. Něco se mi stalo, něco ve mně – je pryč.“ „Možná bys měl někam odjet. Udělat si dovolenou.“ Podíval se na ni. „Ale no tak, Rose. Vzpamatuj se.“ Uraženě popotáhla z cigarety, zvedla hlavu a vyfoukla vzhůru tenký, rychlý pramínek kouře. „Jsi nemožný, Quirku, uvědomuješ si to?“ „Tak tobě připadám nemožný? Zkus si představit, jaké je to pro mě, když se sebou musím trčet v jednom kuse.“ Rose dupla nohou a zaryla podpatek do perského koberce, na němž stála. „Ty mě tak strašně dráždíš,“ vyhrkla. „Někdy mám chuť s tebou zatřást.“ „Promiň,“ omluvil se. „Jen jsem se snažil být zábavný.“ „Zábavný? Ty? Prosím, přestaň se snažit.“ 10

Naznačil nepatrnou úklonu na znamení, že jí hodlá vyhovět. „Neměl jsem se od tebe nechat přemluvit, abych se přestěhoval k vám,“ prohlásil. „Věděl jsem, že to nebude fungovat – i když to od vás bylo laskavé, samozřejmě,“ dodal, nikoli bez ostrého hrotu ironie. „Tak proč jsi souhlasil?“ „Protože jsi mi to navrhla ty.“ Odvrátili se od sebe a mlčeli. Staré záležitosti mezi nimi se zavrtěly a zablýskly jako ryba pod hladinou hlubokého zastíněného jezera.

Rose se posadila na područku křesla s brokátovým potahem a položila si popelník na stehno. „Mal je na zahradě,“ oznámila. „Předstírá, že zahradničí. Viděl jsi ho v tom novém letním kloboučku? Vypadá jako kříženec mezi nádeníkem a stojací lampou.“ Odmlčela se a zamračeně se rozhlédla kolem sebe. „Možná bych si já měla udělat dovolenou. Pojď, Quirku, nasedneme do auta, jen my dva, a pojedeme – ach, nevím, třeba do Monte Carla? Do Marakéše. Do Timbuktu.“ Zase se odmlčela. „Neleze ti někdy na nervy tohle nudné konzervativní město, tahle nudná konzervativní země?“ Quirke se rozkašlal a zahalil se do oblaku cigaretového dýmu. „V jednom kuse.“ „Tak proč tady zůstáváš?“ „Nevím. Náhodou jsem tady žil, to je všechno.“ „Dobrý Bože, Quirku, to musíš pořád mluvit v minulém čase, jako by už bylo definitivně po všem?“ „Nebo jako by to nikdy nezačalo.“ Rose přimhouřila oči. Na konci její cigarety zůstala skvrna od rtěnky. „Co bys udělal, kdybych teď přešla k tobě a řekla ti, abys mě políbil?“ Pomalu k ní otočil hlavu. „No?“ pobídla ho se zlostným záchvěvem v hlase.

Znovu se zadíval do ulice. „Když jsem byl naposledy u Svatého Jana od Kříže a snažil se odvyknout si,“ začal, „byl tam jeden chlápek, ne už mladý, asi v mém věku, a za 11

ním chodila denně manželka. Denně, nikdy nevynechala.

Taky už nebyla nejmladší, taková ta ošuntělá, životem otřískaná ženuška – víš, tenhle typ. Úplně obyčejná dvojice. Ale pokaždé, když přišla do jídelny, kde jsme mohli přijímat návštěvy, šla přímo k němu, vzala mu obličej do dlaní a políbila ho. Na rty, hluboce, vášnivě, jako by byli mladí milenci, kteří se neviděli a navzájem se nedotýkali už týdny.“ Přešel ke křeslu, kde Rose seděla, a zadusil špaček cigarety do popelníku, který ležel na područce vedle Rose. „To je krásná historka,“ ozvala se a vzhlédla k němu. Už to neznělo zlostně, spíš roztouženě. „Nejpodivnější bylo, jak to působilo na nás ostatní.“ „A to?“ „Styděli jsme se, trochu, byli jsme pobavení, opovržliví, tohle všechno. Ale nejvíc ze všeho se nás zmocnil smutek.

Jen tohle, prostě smutek. K tomu by nedošlo, kdyby ti dva byli mladí a atraktivní – pak bychom jim to nejspíš záviděli. Ale ne, byli jsme smutní.“ Zůstal stát u krbu s rukama v kapsách, oči upřené na kobereček. „Co jsme na nich viděli, na té dvojici čtyřicátníků, která se tam objímala a líbala, byla připomínka toho, co jsme ztratili nebo nikdy neměli. Všechny životní možnosti, které jsme si nechali protéct mezi prsty, ani jsme nezvedli ruku, abychom se tomu pokusili zabránit, abychom si je udrželi. Nechápej mě špatně, ten smutek nebyl špatný pocit. Bylo to jako – jako závan mlhy za horkého dne, který nás na vteřinu zamrazí a ochladí ještě nadlouho potom.“ Na chvíli se odmlčel. „Promiň, jsem melodramatický?

Někdy se slyším mluvit a připadá mi, že takové věci musí říkat někdo jiný. Možná se mi mozek vážně mění na kaši.“ Zamračil se, nespokojeně a zlostně. Rose vstala z křesla, přešla k němu, zvedla ruku a položila mu ji na tvář. Nepodíval se jí do očí. „Ach, Quirku,“ pronesla něžně a zavrtěla hlavou. „Chudáčku Quirku, co si s tebou jen počneme?“ 12

Ozvalo se zaklepání na dveře. Rose nechala ruku, kde byla, pohladila ho a zavolala: „Dále!“ Byla to služebná Maisie, kostnatá dívka s červenými tvářemi a zrzavými vlasy. Chvíli civěla na dvojici, stojící v těsné blízkosti vedle mohutného mramorového krbu, a pak rychle vyhladila rysy do bezvýrazné masky. „Přišel ňákej pán za doktorem Quirkem, madam,“ oznámila.

Rosa konečně spustila ruku z Quirkovy tváře. „A kdo to je, Maisie?“ Děvče zrudlo a kouslo se do rtu. „Vomlouvám se, madam, já se zapomněla zeptat.“ „Maisie, Maisie, Maisie,“ pronesla Rose unaveně, povzdychla si a zavřela oči. „Už tolikrát, tolikrát jsem ti opakovala, že se vždycky musíš informovat na jméno. Jinak nemůžeme tušit, kdo přišel, a mohlo by to být trapné.“ „Vomlouvám se, madam.“ Rose se otočila ke Quirkovi. „Mám tam jít?“ „Ne, ne,“ odmítl. „Půjdu já.“ V hale stál David Sinclair. Na sobě měl pomačkané plátěné kalhoty a pletenou vestu bez rukávů přes trochu zapranou bílou košili. Temné černé vlasy se mu vlnily a jeden pramen mu jako vždycky padal přes levé oko. Byl to Phoebin přítel.

Přítel Quirkovy dcery. Quirke netušil, co přesně ten pojem obnáší, a nechtělo se mu o tom uvažovat o nic víc, než se mu chtělo představovat si postelové hrátky Mala a Rose. Kéž

by Sinclair nečekal, až se uvolní místo vrchního patologa.

Už tak složitý vztah mezi oběma muži se tím komplikoval ještě víc. „Omlouvám se, že jsem sem takhle vpadl,“ ozval se Sinclair, ale netvářil se ani za mák omluvně. „Nemohl jsem najít telefonní číslo sem do domu a spojovatelka mi ho odmítla prozradit.“ „To nevadí,“ prohlásil Quirke. „Oč jde?“ 13

Sinclair se rozhlédl kolem a zaregistroval starožitný stolek, nad ním velké pozlacené zrcadlo, stojan, z něhož čouhaly nejrůznější vycházkové hole, zarámovaný obraz od Jacka Yeatse na stěně, ve výklenku nenápadnou miniaturu Mainie Jellettové. Quirke neměl ponětí, z jakého sociálního prostředí Sinclair pochází, jen že je Žid a že má rodinu v Corku. Ta kriketová vesta působila britsky a staromódně a taky jako anachronismus. Hrají Židé kriket? Možná ji nosil jako ironický žertík. „Chtěl jsem vás požádat o radu,“ odpověděl jeho asistent.

Držel před sebou odrbaný slamák a otáčel krempou v prstech. „Dneska ráno přivezli jednoho mladíka. Napálil to s autem do stromu ve Phoenix Parku a auto chytilo. Policie si myslí, že to byla sebevražda. Tělo je v hodně špatném stavu.“ „Udělal jste pitvu?“ zeptal se Quirke.

Sinclair přikývl. „Má pohmožděninu lebky.“ Zaklepal si prstem na hlavu nad levým uchem. „Ano? A?“ „Má taky hluboké rány na čele, zřejmě od úderu hlavou o volant, když auto narazilo do stromu. To ho nejspíš usmrtilo, nebo aspoň připravilo o vědomí. Ale ta modřina z boku na hlavě… já nevím.“ „Co nevíte?“ Quirke s povděkem zjistil, že se mu to všechno snadno a rychle vrátilo – autoritativní tón, břitkost, náznak pánovité netrpělivosti. Když má člověk velet, musí se naučit hrát. „Nechápu, jak by k ní mohl přijít při havárii,“ odvětil Sinclair. „Možná se pletu.“ Quirke sledoval jejich odraz, nebo to, co z něj mohl zahlédnout, v nakloněném zrcadle. Svoje rameno a jedno ucho, Sinclairův týl. Bylo to zvláštní, ale při každém pohledu do zrcadla jako by slyšel melodické zvonění, slabý a vzdálený skleněný cinkot. Čím to může být? Zamrkal. O čem to mluvili, co to právě zaznělo? Pak si vzpomněl. „Takže,“ nasadil 14

zase masku přísnosti a strohosti a začal opět hrát, „na lebce je pohmožděnina a vám to připadá podezřelé. Myslíte si, že k tomu poranění došlo před havárií – že mu to někdo udělal, praštil ho do hlavy a připravil ho o vědomí?“ Sinclair zamračeně našpulil rty. „Nevím, jenom – něco mi na tom nesedí. Mám takový pocit. Nejspíš o nic nejde, ale…“ Kdyby sis myslel, že to nic není, pomyslel si podrážděně Quirke, nehnal by ses přes celé město až sem, aby sis o tom se mnou promluvil. „A ode mě chcete co?“ Sinclair zachmuřeně hypnotizoval svoje boty. „Napadlo mě, že byste mohl zajít do laboratoře, podívat se na to a povědět mi, jak vám to připadá.“ Zavládlo ticho. Quirke ucítil záchvěv paniky, jako by ho popálil plamen. Z pomyšlení na návrat do nemocnice po dlouhé době, kdy se tomu vyhýbal, mu vyschlo v ústech. Ale jak by mohl odmítnout? S přimhouřenýma očima se zadíval na svého asistenta. Stojí ten mladý muž vážně o jeho názor, nebo přišel zjistit, jak málo je pravděpodobné, že se jeho šéf ještě někdy vrátí? Jak moc už se mu otevírá cestička k místu vrchního patologa? „Fajn,“ přikývl. „Máte tady auto?“ Sinclair přisvědčil. Quirke usoudil, že o tuhle odpověď spíš nestál.

Na odpočívadle nad nimi se objevila Rose Griffinová a naklonila se přes zábradlí. „Je všechno v pořádku?“ zavolala na ně. „Jo,“ zabručel Quirke. „Jdu teď ven. Vrátím se brzo.“ Rose je pozorovala, jak přecházejí halou a zavírají za sebou vstupní dveře. Za ty dva měsíce, co u nich Quirke bydlel, téměř nevytáhl paty z domu. Rose, která nikdy neměla děti, si připadala jako matka sledující svého syna na prvních krůčcích dlouhé, nebezpečné cesty.

15

2 Sinclairovi patřil předčasně zestárlý automobil Morris Minor. Trpěl lety hrubého zacházení, protože jeho majitel byl příšerný řidič. Seděl za volantem zpříma jako pravítko a co nejdál, lokty ztuhlé, jak se snažil řídit téměř nataženými pažemi, chaoticky dupal na pedály a kvedlal řadicí pákou, jako by čistil ucpaný odpad. Auto projíždělo ulicemi pod baldachýny listí na jihu města, střídalo jeden ostrůvek stínu za druhým a při každém vynoření se slunce odrazilo od kapoty a zaslepilo čelní sklo.

Když se dostali k nábřeží, ucítili řeku, o něco dál i těžce lepkavou vůni praženého sladu v pivovaru Guinness. Od chvíle, kdy vyjeli z Ailesbury Road, si oba muži nevyměnili ani slovo. Nikdy nevěděli, o čem by spolu mluvili. Quirke choval upřímnou, ač obezřetnou úctu k Sinclairově profesionalitě, ale tak úplně mu nevěřil, ne jako lékaři, ale jako člověku. Tušil, že to bude oboustranný pocit. O Phoebe se zmiňovali jen zřídka – a v poslední době mezi nimi nepadlo ani její jméno.

Když Quirke vstoupil do nemocnice, dlaně se mu začaly potit a srdce mu bušilo. Byl to podobný pocit, jako když po prázdninách začínalo ve škole nové pololetí. Pak ucítil známé vůně léků, obvazů, dezinfekce a dalších bezejmenných věcí. Nová dívka v recepci ho nepoznala, ale na Sinclaira se usmála. Jejich kroky se rozléhaly po mramorovém schodišti. Mířili dolů a náhle se ocitli ve známých chodbách, mezi stěnami natřenými v odstínu nudlí z nosu, a pod podrážkami jim vrzalo mléčně hnědé linoleum. Quirkova pracovna páchla zatuchlým cigaretovým kouřem, a jak s potěšením zaznamenal, po tak dlouhé době pořád i jím. Dotkl se opěradla otočné židle u svého stolu, ale zatím se necítil na to, aby se na ni posadil. Odhodil klobouk na věšák, jenže se netrefil 16

a pokrývka hlavy spadla vedle registratury. Sinclair se pro ni sehnul a podal mu ji.

Velkým oknem odtud bylo vidět do pitevny, na zahalené tělo na stole. „Dobrá,“ ozval se Quirke a svlékl si pomačkané plátěné sako. „Tak se na to podíváme.“ Stačilo mu pár vteřin, aby si otočil lebku s napnutou kůží na světlo a zjistil, že Sinclairovo podezření je opodstatněné.

Pohmožděnina nad levým uchem vznikla v důsledku úmyslné, prudké rány. Netušil, jak to ví, a rozhodně pro ten závěr neměl žádné vědecké odůvodnění. Stejně jako Sinclair „měl takový pocit“ a věřil mu. „Říkáte, že auto do něčeho narazilo, než začalo hořet?“ zeptal se. „Do stromu.“ „Jakou asi jelo rychlostí?“ „To strážník neříkal. Myslíte, že ho mohli praštit do hlavy, posadit za volant, nastartovat auto a nechat ho jet?“ Quirke neodpovídal. Stál tam, díval se na popálené a zkroucené tělo a pak se odvrátil. Sinclair zase zakryl nebožtíka nylonovým prostěradlem. I tady dole jako by byl cítit sluneční svit zvenčí, těžký jako med. Zářivky pod stropem bzučely. V dálce se ozvalo houkání sanitky, které se přibližovalo. „Pojďte,“ vyzval asistenta Quirke. „Můžete mi koupit čaj.“ Cestou ven potkali zřízence Bolgera ve vybledlém zeleném plášti, s cigaretou s dvoucentimetrovým sloupkem popela, která mu visela na spodním rtu. Chladně pozdravil Quirka: mezi těmi dvěma bylo jen málo náklonnosti. Bolgerovi při řeči hvízdala špatně sedící zubní protéza. V zimě byl neustále nachlazený a po ránu se mu u nosu vždycky třpytila diamantová kapička. „To je ale léto, jen co je pravda,“ pronesl svým skřehotavým kuřáckým hlasem a úmyslně přitom koukal přes 17

Quirkovo levé rameno. Bolger kradl obvazy a cívky náplastí a nosil je za peníze pouličnímu prodavači na Moore Street.

Věřil, že o téhle jeho nepatrné zlodějině nikdo neví, jenže Quirke to věděl, i když nikdy nesebral dost odvahy na to, aby to nahlásil vrchní sestře. Nakonec Bolger určitě živil kopu dětí, a co záleželo na pár obinadlech?

V kantýně ve čtvrtém poschodí se vznášel jemný opar modrého cigaretového kouře prosvětlený slunečními paprsky, které sem pronikaly třemi velkými okny v zadní stěně.

Kromě něj tam stoupala i pára z varnice na čaj a byl cítit pach zelí a vařené slaniny. Jen pár stolů bylo obsazeno pacienty v županech a pantoflích, někteří s obvazy nebo jizvami, a proti nim buď znuděné a netrpělivé, nebo ustarané a uslzené návštěvy.

Quirke se posadil ke stolu v rohu, kam nedopadal sluneční svit. Sinclair jim přinesl dva šedé šálky blátivě hnědého čaje. „Vy si dáváte černý, viďte?“ zeptal se a rozdělal balíček máslových sušenek. Quirke se opatrně napil. Nejenže měla tekutina barvu bláta, ale i tak chutnala. Vzal si sušenku, a zatímco se mu suchá hmota drolila v ústech, vrátil se na chvíli zase do dětství, zabloudil do své bezedné prázdné minulosti. „Tak co myslíte?“ ozval se Sinclair. „Že si jen něco namlouváme?“ Quirke vyhlédl oknem na střechy se spoustou komínů, to všechno zalité sluncem. „Možná,“ prohodil. „O žádné nalezené zbrani jste asi neslyšel, co?“ „Myslíte oblíbený tupý předmět?“ opáčil Sinclair a odfrknul si. „Jak jsem vám říkal, strážník, který s ním přijel, si byl jistý, že to je sebevražda. Ne že by to v hlášení zmínil.

Je překvapivé, kolik lidí uprostřed noci náhodou narazí do stromu nebo zdi nebo spadnou do řeky s kapsami plnými kamení.“ Zapálil si cigaretu. „Mimochodem, jak vám je?“ 18

„Jak mi je?“ zopakoval Quirke podrážděně, že se ho Sinclair vůbec ptá. Hrál o čas. Otevřel cigaretové pouzdro a zapálil si taky. „Celkem fajn,“ prohlásil. „Pořád mě bolí hlava a občas mám ty divné výpadky. Ale už ne halucinace.

Zřejmě to přešlo.“ „Tak to je dobře, ne?“ Sinclair nebyl demonstrativní typ, jeho tón neprozrazoval nic víc než zdvořilost. „Asi ano. Doufám,“ odpověděl Quirke trochu nejistě. „Pořád mě trápí pocit omámení, jako bych se brodil mlhou, a taky nejistota – myslím nejistota, jestli se vůbec ještě někdy budu cítit líp. Jenže jak mám vědět, jestli na tom takhle nejsou i všichni ostatní, jediný rozdíl je v tom, že si nikdo jiný nestěžuje? Máte někdy vidiny? Proberete se po chvilkovém zatmění a dojde vám, že si vůbec nepamatujete, co se dělo uplynulou půlhodinu?“ „Ne.“ Sinclair si oklepal cigaretu o prohlubeň v popelníku, ležícím na stole mezi nimi. „Možná to jen znamená, že nemám velkou představivost. A taky nepiju tolik jako vy.“ Zarazil se a po čele se mu rozlila červeň. „Z toho si nic nedělejte,“ chlácholil ho Quirke. „Nejspíš máte pravdu. Asi se mnou není v nepořádku nic víc, než že jsem byl tolik let pod parou, až půlka mých mozkových buněk uhynula.“ „Omlouvám se,“ vysoukal ze sebe rozpačitě Sinclair, „nechtěl jsem…“ Quirke se předklonil, zadusil napůl vykouřenou cigaretu v popelníku a odkašlal si. „Pokud jde o toho ubožáka z auta,“ začal, „přiznejme si to, oba věříme, že ho někdo praštil po hlavě, strčil do auta a auto navedl proti stromu, aby to vypadalo jako nehoda nebo sebevražda.“ „Všiml jste si, jak silně páchl benzínem?“ „Ano, ale co z toho? Benzín vybuchuje – oběti požárů aut tak páchnou vždycky.“ 19

„Tak silně? Tohle spíš vypadá, jako by jím byl nasáklý.“ Quirke se nad tím zamyslel a popotahoval si přitom spodní ret. „Někdo ho rozhodně chtěl vidět po smrti.“ Sinclair ochutnal čaj, ušklíbl se a odsunul šálek. Quirke mu nabídl cigaretu a Sinclair vylovil svůj zapalovač. Oba zároveň vyfoukli kuželovitý dým ke stropu.

V protějším rohu místnosti začala tiše plakat žena středního věku s ovázanou nohou, ale ne tak tiše, aby ji nebylo slyšet. Všichni se pohledu na ni pečlivě vyhýbali. Mladík proti ní, asi syn, se úzkostlivě a rozpačitě rozhlédl kolem. „Tak co budeme dělat?“ zeptal se Sinclair.

Quirke se usmál. „Mám jednoho starého přítele, za kterým asi zaskočím,“ prohlásil.

Inspektor Hackett obědval u stolku pod okny v jídelně hotelu Gresham. Tohle potěšení si občas dopřával. Často si sliboval, že právě takhle bude žít po odchodu do důchodu: oběd v Greshamu, procházka k řece po O´Connell Street a pak doprava na nábřeží, prohlédnout si knižní stánky, nebo doleva do doků, kde stráví půlhodinku pozorováním, jak se vykládá zboží z lodí. Za nevlídného počasí zajde do kina Savoy a bude tam podřimovat při nějakém válečném filmu nebo westernu. Filmy ho nikdy moc nebavily, příběhy mu připadaly neuvěřitelné a postavy z nich nereálné, ale rád sedával v sametové tmě, na příjemném pohodlném sedadle a nechával se uspávat. Vždycky seděl vzadu, kde bylo vrčení promítačky nejhlasitější a zamilované dvojice natolik pohroužené do sebe, že ho nerušily svým hovorem. Po filmu se může projít do baru U Prince na Prince´s Street, nebo až do Paláce o kus dál a dát si tam v klidu jednu pintu, než nasedne na autobus a vrátí se domů na čaj.

Snění, plané snění. Důchod byl ještě v nedohlednu a dobře že tak. V tomhle starém psovi je ještě spousta života, ujišťoval sám sebe.

20

Dal si misku hovězího vývaru, ale maso v něm bylo příliš tuhé, pak studenou šunku s bramborovým salátem a salátovou zálivkou – ujistil se u číšnice, že je to opravdu jeho oblíbená značka – a nakonec misku míchaného ovoce se smetanou. Zvlášť miloval chlad těch nejmenších bobulek v kontrastu s teplou hedvábnou hmotou smetany. Jídlo zapíjel sklenicí mléka kvůli plicím – tuberkulóza ještě řádila.

Hodování zakončil cigaretou a šálkem tmavého čaje s mlékem a čtyřmi kostkami cukru. Kdyby tu byla jeho žena, to poslední by mu přísně zakázala.

Vlastně si právě nabíral ještě nerozteklou cukrovou hmotu ze dna šálku, když zaslechl své jméno a provinile vzhlédl. Nebyla to ale May, samozřejmě že ne! Přes restauraci k němu kráčela známá postava. „Hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena!“ zvolal zbožně inspektor a po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Doktore Quirku, jste to vy, nebo mám halucinace?“ „Zdravím, inspektore.“ Quirke se zastavil před ním a usmál se také, ačkoli ne tak zeširoka. „Víte co?“ ozval se Hackett. „Když jsem vás uviděl, málem jsem překvapením spolkl lžičku. Vypadáte tak čerstvě a energicky.“ Quirke měl radost, že vidí svého starého spolubojovníka z válek se zločinem – mnohem větší radost, než by byl očekával. Taky cítil pobavení. Všiml si už předtím, že když je Hackett překvapený nebo nejistý, uchyluje se k falešně dramatickému irskému přízvuku, k šišlání a pomrkávání, mumlání a klení, jeho obvyklá kradmá ostražitost se scvrkne na jiskřičku v hloubce bezbarvých malých oček. „Smím si přisednout?“ zeptal se Quirke. Vždycky to tak chodilo. Sotva si Hackett začal hrát na irského venkovana, on ze sebe musel dělat Oscara Wilda. Vážně byli povedená dvojice, i když dvojice koho nebo čeho, tím si nebyl jistý.

21

Sedl si. „Co si dáte?“ zeptal se Hackett. „Skleničku vína třeba, panáka whisky – nebo je ještě moc brzo? Co dobře vychlazené pivko?“ „Bohužel, v poslední době je na to moc brzo v kteroukoli denní dobu,“ prohodil Quirke a položil si klobouk na zem pod židli.

Hackett se opřel a věnoval příteli přehnaně užaslý pohled. „Cože? Snad mi nechcete říct, že jste se stal naprostým abstinentem?“ „Ne, to samozřejmě ne. O Vánocích si dám suché sherry a na svoje narozeniny sklenici dobrého piva.“ Inspektor se rozesmál, až se mu břicho natřásalo, a pak odmítavě mávl rukou. „Nechte toho a přestaňte si ze mě utahovat. Slečno!“ pokývl na procházející číšnici a ta zamířila k nim. „Přineste tady pánovi skleničku toho nejlepšího bílého vína, které máte na skladě – co vy na to, doktore Quirku? Pokud se pamatuju, k obědu jste si vždycky dával dobré chablis.“ Quirke se na číšnici usmál. „Prosím rajčatový džus,“ požádal ji, „s worcestrovou omáčkou a…“ „Myslíte Virgin Mary?“ „Přesně to.“ Virgin Mary! Vůbec netušil, že na téhle straně Atlantiku dokážou taky namíchat něco takového. Čím ho ještě překvapí? Gin sling, whiskey sour? Možná se tahle země nakonec vážně začíná měnit.

Hackett ho dál pozoroval se širokým žabím úsměvem, oblouk jeho rtů se klenul téměř od ucha k uchu. Pod linií klobouku vypadal – zrovna on, propána – opáleně, ale nad ní mu hladké čelo zářilo obvyklým odstínem slabé, trochu lesklé dětské růžové. „Byl jste pryč?“ zeptal se Quirke.

Hackett na něj vykulil oči. „Jak to víte?“ „Ta bronzová pokožka a odpočinutý vzhled.“ 22

„Aha. Ehm, no byl jsem pryč,“ připustil inspektor a jeho bledé čelo zrudlo. Dokonce i opálení jako by se ještě o něco prohloubilo. „Na místě jménem Málaga na jihu Španělska.

Dostal jste se tam někdy?“ Quirke zavrtěl hlavou. Hackett se rozhlédl doprava, doleva a naklonil se spiklenecky k němu. „Upřímně řečeno, doktore,“ zamumlal, „je to příšerné místo. Pořád se vás tam někdo snaží vzít na hůl, ženy na plážích jsou polonahé, dokonce i na ulicích! Nemohl jsem se dočkat, až se zase vrátíme domů. Paní Hackettová,“ diskrétně si odkašlal, „paní Hackettová z toho ovšem byla nadšená.“ Nalil si do šálku chladný čaj a usrkl z něj. „A co vy?“ „Já byl taky pryč,“ odpověděl Quirke, „jenže ne ve slunném Španělsku.“ Hackett se zamračil. „Doufám, že jste nebyl zase tam – na tom příšerném místě?“ „U Jana od Kříže?“ Do léčebny U Svatého Jana od Kříže se Quirke v minulosti nejednou uchýlil, když chtěl dopřát svým játrům zotavení od alkoholických útoků, jimž je vystavoval tolik let, že už se to ani nesnažil počítat. „Ne, tam ne. Byl jsem v jedné venkovské nemocnici, kousek za Strawberry Beds. Malé, tiché, příjemné. Velmi poklidné.“ Inspektor ho pořád ještě ustaraně pozoroval. „Léčil jste se s nervy?“ „Tak trochu. Zdá se, že můj mozek dostal trochu na frak tehdy, jak mě ti dva mizerové shodili ze schodů a zkopali mě.“ „Ale to už bylo před lety!“ „Taková je minulost. Nepřestává člověka pronásledovat.“ Číšnice donesla Quirkovi koktejl a Hackett ji požádal o džbánek horké vody, kterou by oživil čajové lístky v konvici. Nabídla mu čerstvý čaj, ale o tom nechtěl ani slyšet. „Poctivý čaj snese dvě zalití – tak to vždycky říkala moje dobrá máti.“ 23

Quirke se usmál a zakryl si ústa. Hackett už byl zase rozhodně ve své roli bodrého venkovského křupana. Jeho oči se ovšem rozhlížely stejně ostře jako vždycky. „Mimochodem,“ ozval se inspektor, když děvče odešlo, „jak jste věděl, kde mě hledat? Nebo to byla jen šťastná náhoda?“ „Šel jsem na Pearse Street. Váš seržant Jenkins mi pošeptal, že byste mohl být tady. Musel jsem mu ale přísahat, že neprozradím, od koho jsem se to dozvěděl, takže ani slovo, ano? Musím uznat, že si dopřáváte. Obědvat zrovna v Greshamu!“ „Vy si mě dobíráte, doktore Quirku, viďte.“ Dorazila horká voda a inspektor ji nalil do konvice. Quirka vždycky fascinovala Hackettova neobratnost, která se zázračně objevovala a zase mizela v závislosti na okolnostech.

Předstíral ji jenom jako taktiku k odpoutání pozornosti, nebo to byla známka rozrušení? Bezpochyby se nemohl dočkat, až mu Quirke prozradí, proč ho vyhledal. Teď pozoroval doktora přes okraj dolitého šálku a jeho očka se leskla. „Přišel jsem se s vámi poradit,“ začal Quirke. „Na silnici ve Phoenix Parku došlo dnes brzy ráno k autohavárii. Slyšel jste o tom?“ „Ano. Nějaký mladý nebožák tam narazil do stromu a uškvařil se v autě. Kolegové říkali, že to vypadalo na sebevraždu.“ Odložil šálek. Po nemotornosti nebylo ani stopy. „Tedy, přijel za mnou můj zástupce a brzo nejspíš vrchní patolog, mladý Sinclair,“ vysvětloval Quirke. „Celou tu dálku až za Strawberry Beds?“ „Ne, ne, už jsem nebyl v nemocnici. Momentálně jsem na čas u svého… u Malachyho Griffina a jeho ženy, v jejich domě na Ailesbury Road. Velice laskavě mi nabídli, abych se k nim nastěhoval, a pečují o mě při zotavování… z toho, z čeho jsem se měl zotavit.“ „Aha, ano. A jak se má doktor Griffin? Užívá si důchodu?“ 24

„Podle mě ne.“ „Neříkejte? To je ovšem škoda, ano, opravdu to je škoda.“ „Začal zahradničit,“ dodal Quirke. „No ne, zahradničit! To je hezký koníček. Vyřídíte mu moje pozdravy? Je to slušný člověk, tenhle pan doktor.“ Chvíli se mlčky pozorovali. Mal Griffin nebýval vždycky tím slušným člověkem jako teď, dlouho utajoval věci, které neměl. To všechno ale vzala voda, pomyslel si Quirke. „Takže,“ napil se husté, nahnědle rudé tekutiny, „Sinclair za mnou přišel kvůli tomu nebohému mladíkovi, co v parku narazil do stromu.“ „Vskutku?“ opáčil mírně Hackett a zadíval se do šálku.

Obezřetně, pomyslel si Quirke, obezřetně, ale dychtivě jako starý pes, který zavětřil krev. „Z boku na hlavě je pohmožděnina, tady.“ Ukázal si na místo pod spánkem a nad uchem. „Sinclairovi to připadalo podezřelé, a tak mě požádal, abych se na to zajel podívat.“ „A zajel jste?“ „Ano. A souhlasil jsem s ním.“ Hackett se pomalu opřel o židli, našpulil rty a svěsil bradu. „Podezřelé v jakém smyslu? V tom, že k pohmožděnině ten chudák nemohl přijít při svém nešťastném setkání se kmenem dubu?“ „Přesně tak.“ Quirke se teď taky opřel, oba zůstali sedět a navzájem se pozorovali. Oknem vedle dopadl na roh jejich stolu silný kužel slunečního svitu a projel naleštěným povrchem do samotného dřeva. Jako pstruhový rybník, pomyslel si lenivě Quirke, vřesově hnědý a lesklý, dřevní vlákna vypadala jako podvodní rostliny pomalu unášené proudem.

Blýskání rybích těl s bílými boky, kmitání ploutví. Kameny, malé kamínky, omílané vodou léta letoucí. Connemara, pravé poledne. Leží na břehu a pokouší se dotknout rybího těla, pstruzi se letargicky pohybují v poledním horku, jen 25

nepatrně kmitají ocasními ploutvemi. Pak výkřik, vzdálený výkřik. Utíkej, Quirku – Ježíši, utíkej! Vzápětí Clifford, bratr Clifford, strážce disciplíny, k němu utíkal přes vřesoviště ve svých těžkých botách a sutana za ním vlála.

Cože? „Pardon,“ omluvil se a zamrkal. „Trochu – trochu se mi zatoulaly myšlenky. Co jste říkal?“ „Ptal jsem se,“ Hackett promluvil pomalu jako k dítěti, „jestli známe totožnost toho mladého nešťastníka s boulí na hlavě.“ „Myslel jsem, že to třeba víte vy. Slyšel jsem, že vaši lidé prověřovali registrační značku auta.“ Hackett se předklonil a otřel si rty plátěným ubrouskem. „Pokud by se vám chtělo jít se mnou na stanici, můžeme zjistit, jak daleko se s tím ti neúnavně pracující chlapci dostali.“ Mávl na vysokou bledou číšnici a požádal o účet. Zatímco oba muži čekali na její návrat, nepřítomně se rozhlíželi kolem. U vedlejšího stolku se na Quirka usmála žena v klobouku s krátkým závojíčkem z černé krajky a on jako už tolikrát předtím užasl, jak se ženy dokážou takhle usmívat, s tak zřejmou otevřeností a nenuceností. Je to nějaký trik, který se všechny učí? Jistě ne. Působilo to spontánně a vždycky se to dotklo něčeho uvnitř něj, jakési hluboko pohřbené jizvy úpěnlivé touhy.

Hackett zaplatil a nechal číšnici šilink spropitného. Quirke zašátral pod židlí po klobouku. Rajčatový džus ani nedopil, ta barva ho odrazovala.

Venku na ulici bylo cítit léto. Páchlo to tam koňským trusem a benzínovými výpary. Muži se bok po boku vydali po O´Connell Street a prodírali se mezi davy nakupujících.

Všechny ženy nosily sandály a letní šaty bez rukávů a v povětří za nimi vlály propletené vůně parfémů a potu. Quirke, který byl tak dlouho zavřený v domě, se uprostřed toho letního hemžení cítil omámeně.

26

Co ho to přimělo, že si po všech těch letech najednou vzpomněl na bratra Clifforda?

Nadšený sadista Clifford vládl s nemilosrdnou efektivitou internátní škole Carricklea, kde Quirke strávil pár z těch nejhorších let svého dětství. To Clifford tehdy chytil jeho a další dva chlapce, s nimiž se Quirke zatoulal do mokřin – toho dne, kdy málem chytil pstruha, kdy ležel na břiše vedle hnědého potoka, slunce ho hřálo zezadu do zátylku a pichlavý vřes ho šimral do kolen. Kdo byli ti dva s ním? Nějaký Danny, rošťák s mrkvovými vlasy a pihovatým obličejem, a pak tlouštík Archie Summers, který měl astma a byl na jedno oko slepý. Clifford a tři nebo čtyři prefekti je obklíčili, zadrželi a nahnali zpátky do šedivé kamenné pevnosti Carricklea, kde je Clifford seřezal holí, až jim zadnice krvácely. O mnoho let později Quirke narazil na článek v News of the World, kde psali o soudním přelíčení s irským mnichem jménem Walter Clifford, který byl obviněn z krádeže dámského spodního prádla v obchodním domě v Birminghamu: musel zaplatit pokutu deset liber a vyvázl s přísnou důtkou.

Někdy přece jen Boží mlýny umelou spravedlnost, pomyslel si tehdy Quirke, nebo aspoň špetku.

Na policejní stanici bylo dusno, horko a záhadně to tam jako vždycky páchlo spáleným papírem. Quirke seděl na lavici a čekal, až si Hackett půjde promluvit se seržantem Jenkinsem. Zvenčí sem zavítal nějaký opilec a začal strážníkovi v recepci vyprávět složitý a zamotaný příběh, jak ho na ulici přepadl neznámý útočník, srazil ho na zem, kopal do něj a ukradl mu foukací harmoniku. Mohutný mírný seržant trpělivě naslouchal, snažil se do vyprávění zasáhnout, ale nepodařilo se mu dostat se ke slovu.

Quirke si četl oznámení vyvěšená na nástěnce. Byla stejná jako vždycky: připomínky plateb pro majitele psů, varování před loupežemi, něco o nebezpečném plevelu. Byl tam i plakát s pozvánkou na ples členů policejního sboru 27

sedmadvacátého června, na nějž bylo stále ještě možné koupit vstupenky. Do oběhu se dostaly falešné bankovky v hodnotě jedna, pět a dvacet liber. Kostel svatého Ondřeje ve Westland Row pořádá piknik, kam jsou všichni srdečně zváni.

A já mám poškozený mozek, pomyslel si.

Inspektor Hackett se vrátil, z koutku úst mu čouhala sirka. Posadil se na lavici vedle Quirka, opřel si hlavu o zeď a vzdychl. „No?“ pobídl ho Quirke.

Inspektor krátce zavřel oči. „Auto bylo registrované na jméno Corless,“ pronesl. „Leon Corless, věk dvacet sedm, úředník na ministerstvu zdravotnictví. Bydlištěm ve čtvrti Castleknock.“ „Corless,“ opakoval Quirke. „Proč mi je to jméno povědomé?“ „Leon Corless je… tedy byl synem Sama Corlesse, vůdce, a jak to tak vypadá, tak i jediného člena Socialistické levé aliance – SLA, neboli, jak jim přezdívají novinářští vtipálkové, SLA-boši. Pan Corless, jak bezpochyby víte, byl nedávno propuštěn z káznice Mountjoy, kde si odkroutil tříměsíční trest za neplacení daní. Poslední z mnoha střetů se zákonem.

Pan Corless dokáže být velice nepříjemný.“ Opilec, jemuž konečně vyschl proud stížností, byl se seržantovou mohutnou rukou na rameni odveden ke dveřím stanice. Venku na ulici vystřelil výfuk autobusu. Směrem od hostince U Mooneyho sem doléhalo rachocení a dunění pivních sudů vykládaných z valníku. „Nevěděl jsem, že Sam Corless má syna,“ ozval se Quirke. „Vlastně už nemá, protože ho podle vás a vašeho asistenta někdo praštil a nechal uhořet v jeho autě.“

28