Horečka by Nakladatelství MOBA

Deon Meyer Horečka Originální název: Fever Vydáno u Hodder & Stoughton, Londýn 2017 Překlad Alexandr Neuman Odpovědná redaktorka Agáta Hamari Grafická úprava SILICON IMAGE s. r. o. Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Deon Meyer 2017 First published in South Africa in Afrikaans by Human & Rousseau as Koors in 2016. First published in Great Britain in English by Hodder & Stoughton in 2017 as Fever. Translation © Alexandr Neuman, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8289-0

DEON MEYER

Vyprávění Nicolaase Storma o vyšetřování vraždy jeho otce

Deon Meyer je autor detektivních bestsellerů z Jižní Afriky. V tomto překladu se občas vyskytují hovorové výrazy z jeho rodné afrikánštiny. Slovníček těchto termínů se nalézá na konci této knihy.

Původní tajemství každé cesty je: jak se vlastně putující dostal do výchozího bodu? Louise Bogan Vzpomínky na ponížení přetrvají celá desetiletí… Oliver Burkeman, Help Každá autobiografie se zabývá dvěma postavami: donem Quijotem, to znamená egem, a Sancho Panzou, který představuje lidské já. W. H. Auden Autobiografie bývá obvykle upřímná, ale zřídkakdy bývá pravdivá. Robert A. Henlein, Friday Ale těmito hanebnými ulicemi musí kráčet muž, který sám není hanebný, který nemá ani špinavé ruce, ani strach. Detektiv musí být celý člověk, a přitom obyčejný člověk, a přesto neobvyklý člověk. Musí to být, abychom užili omšelého epiteta, muž čestný. Raymond Chandler

Chci vám vyprávět o vraždě svého otce. O tom, kdo ho zabil a proč. Tohle je příběh mého života. A jak uvidíte, zároveň taky příběh vašeho života a vašeho světa. Čekal jsem dlouho, než jsem tohle sepsal: věřím, že ke splnění takového úkolu člověk potřebuje moudrost a nadhled. Jsem přesvědčený, že člověk musí především dostat pod kontrolu vztek – vlastně všechny emoce. Dnes je mi čtyřicet sedm let. Tolik bylo otci, když v roce Lva zemřel. Snad mi ten uplynulý čas poskytne dostatečný odstup od tehdejších událostí. Nevím, jestli se někdy dopracuji té potřebné moudrosti a nadhledu, ale začínám se obávat, že se mi z paměti začnou vytrácet mnohé klíčové události, zážitky a lidé. Už to nemohu dál odkládat. Takže tady to je. Mé paměti, mé vyprávění o vraždě. Mé skandální odhalení pravdy. Aby ji znali všichni.

20. března Nejlépe si zapamatujeme okamžiky, kdy jsme prožívali strach, pocit ztráty nebo ponížení. Bylo to dvacátého března roku Psa. Bylo mi třináct. Den plynul úplně stejně jako ten předchozí a také ten předtím. Provázel jej jednotvárný hukot dieselového motoru velkého tahače Volvo FH12 a tlumené předení šestnácti kol dlouhého skříňového návěsu za ním. Venku ubíhala předvídatelná, zapomenutelná krajina. Vzpomínám si na umělý chlad klimatizace v kabině našeho tahače. Kamion pořád ještě voněl novotou. Na klíně mi ležela učebnice, ale mé myšlenky se toulaly někde úplně jinde. Otec snížil rychlost kamionu. Vzhlédl jsem a podíval se ven. Přečetl jsem bílá písmena na černém pozadí na tabuli u silnice: VÍTEJTE V KOFFIEFONTEINU! „Koffiefontein,“ zopakoval jsem nahlas, okouzlen tím jménem a obrazem, který vyvolalo v mé dětské představivosti – obrazem horké, voňavé fontány bublající tmavé kávy. Pomalu jsme vjeli do města. V pozdním odpoledni, už takřka soumraku, vypadalo opuštěně, jako zbaveno života. Tak jako všechna ostatní. Chodníky zarostlé plevelem, za ploty přerostlá tráva. Na obzoru, daleko za krčícími se budovami lemujícími širokou hlavní ulici, se na pozadí mračen fantastických tvarů křižovaly blesky. Celý západní horizont zalévala zvláštní, zneklidňující rudá záře. Otec tím směrem ukázal prstem. „Cu-mu-lo-nim-bus,“ řekl s důrazem na každou slabiku. „Tak se tyhle mraky jmenujou. To je z latiny. Cumulus znamená ‚hromada‘. A nimbus je ‚déšť‘. Jsou to mraky, které přinášejí bouřky.“ „Cu-mu-lo-nim-bus.“ Zkusil jsem si to slovo říct. 11

Otec přikývl, zkušeně zajel s tahačem k benzínové pumpě a zaparkoval. Otočil vypínačem, který sám nainstaloval, a rozsvítil tak světla na boku dlouhého skříňového návěsu. Čerpadla, připomínající lidské postavy, okamžitě vrhla do proudu světla dlouhé stíny. Motor byl vypnutý. Vylezli jsme ven. Už jsme si zvykli, že nám nic nehrozí. Z vyasfaltovaného prostoru před pumpou sálal letní žár. Cvrčci vrzali ostošest. A pod tím bylo slyšet ještě něco. Jiný, zvláštní zvuk. „Co je to, tati?“ „Žáby. Kousek odsud je řeka Riet.“ Kráčeli jsme podél boku návěsu. Byl bílý a byla na něm tři velká zelená písmena, která vypadala, jako by se ohýbala ve vichřici: ASD. Na zádi návěsu byl nápis v plném znění – Africká silniční doprava. Našli jsme ho na parkovišti trucků hned za Potchefstroomem. Byl připojen k tahači Volvo, skoro novému, s plnou nádrží a vším ostatním. Kráčeli jsme teď vedle sebe, otec a syn, bok po boku. Otec měl dlouhé vlasy, blonďaté a neupravené. Moje trčely na všechny strany. A byly hnědé. Bylo mi třináct. Napůl ještě kluk a napůl už dospívající mladík. Ale vyhovovalo mi to. Nad hlavou mi zakroužil netopýr. Proletěl osvětleným prostorem. „Jak chytá netopýr svou kořist?“ zeptal se mě otec. „Pomocí ozvěny.“ „A co je netopýr za zvíře?“ „Je to savec, ne pták.“ Láskyplně mi rozcuchal vlasy. „Správně.“ Jeho pochvala mě těšila. Pustili jsme se do známého rituálu, který jsme už celé týdny prováděli alespoň jednou denně: otec odnesl malý generátor značky Honda a elektrické čerpadlo k barevně 12

označeným přečerpávacím poklopům na zemi. Pomocí velkého nastavovacího klíče si otevřel ten černý. Já jsem měl za úkol rozmotat dlouhou zahradní hadici. Ta byla na jednom konci připojená k čerpadlu a ten druhý jsem zastrčil do ústí nádrže v tahači a přidržoval jsem jej tam. Tak jsme si ve světě bez elektřiny a dopravního provozu doplňovali zásoby nafty. Plnil jsem svůj úkol, stál jsem tam a nudil se. Četl jsem si písmena na bílé stěně benzínky. Myburgh Electric. Myburgh Tyres. Říkal jsem si, že se na to musím otce zeptat, protože mi říkal, že ‚burg‘ znamená ‚pevnost‘ – vysvětloval mi to, když jsme projížděli místy jako Trompsburg a Reddersburg. Tady ale bylo za tím ‚g‘ ještě ‚h‘ – burgh – a nejednalo se o jméno města. Najednou bzučení a cvrkot hmyzu utichly. Mou pozornost upoutal nějaký pohyb za ramenem mého otce, dole na ulici. Zavolal jsem na něj, překvapen neočekávanými známkami života a trochu vystrašený kradmostí toho pohybu. Otec dřepěl a zastrkával hadici pumpy do otvoru v zemi. Vzhlédl ke mně, pak se podíval, kam hledím já, a v prohlubujícím se soumraku uviděl ty přízraky. „Zalez dovnitř,“ zařval. Postavil se a rozběhl se směrem ke kabině s těžkým klíčem v ruce. Úplně jsem ztuhl. Celé měsíce jsem se potom za to styděl. Bylo to nevysvětlitelné. A strašně, strašně hloupé. Stál jsem tam jak přimražený a bez jediného mrknutí jsem zíral na proměnlivé stíny, které nabíraly čím dál konkrétnější podobu. Psi. Mrštní. Silní. „Nico,“ zakřičel otec se strašidelnou naléhavostí. Bez hnutí zůstal stát. Snažil se psy odlákat od svého dítěte. Zoufalost v otcově hlase proletěla mým tělem jako šoková vlna a zmocnil se mě strach. Zároveň mi poprvé došlo, co jsem vlastně způsobil. Začal jsem vzlykat a rozbě13

hl jsem se podél návěsu. Mlhou slz jsem viděl, jak světlem ozářeným prostorem prolétl první pes a vrhl se otci po hrdle. Tlamu měl dokořán, dlouhé, ostré tesáky připravené. Těžký klíč se mihl vzduchem, následován svým stínem. Uslyšel jsem tlumené žuchnutí, jak dopadl na hlavu zvířete. A krátké zakňučení. Už jsem byl na schůdcích do kabiny. Chytil jsem se chromovaného madla a strach mě vymrštil dovnitř. Řítil se na mě další pes a já za sebou rychle zabouchl dveře. Zvíře dokázalo vyskočit až skoro k otevřenému oknu kabiny, drápy zaskřípaly na laku dveří a ve světle se zaleskly žluté tesáky. Vykřikl jsem. Pes se stáhl. Otec stál dole. Pět nebo šest psů kroužilo kolem něj. Krčili se, uhýbali, čekali na příležitost. A v osvětleném prostoru přibývali další. Štíhlí, nemilosrdní. Věci, které následovaly, se udály rychlostí blesku. A zároveň čas jako by se zastavil. Pamatuji si všechno do nejmenšího detailu. Zoufalství mého otce, když ho psi odřízli od trucku, od kterého ho dělily pouhé tři metry. Těžký klíč v jeho ruce svištěl vzduchem, který jako by byl nabitý elektřinou. Bylo cítit ozón. A pach psů. Uskakovali z dosahu smrtonosného nástroje, pohybovali se těsně mimo jeho dosah, překypovali energií. Neustále oddělovali otce od vozu. Vrčeli. Chňapali po něm. „Pistoli, Nico! Střílej!“ To nebyl příkaz. Byla to vystrašená prosba, jako kdyby otec v ten moment spatřil svou smrt a její důsledky: svého syna, osamělého přeživšího, opuštěného a odsouzeného k záhubě. Otcova tvář se zkřivila, když ho jeden ze psů napadl zezadu a zaťal mu zuby do ramene. To mě vyvedlo ze stavu transu. Sáhl jsem pro berettu do přihrádky v široké nástrojové desce a znovu a znovu jsem se snažil palcem zbraň odjistit, tak jak mě to otec učil. Další pes se mu zakousl do ruky, kterou se kryl, a visel na ní. To už jsem pistoli držel v obou rukou. Stiskl jsem kohoutek oběma prsty. 14

Namáčknutí jde zlehka. Pak začne spoušť klást odpor. Vypálil jsem bez míření do vzduchu. Rachot výstřelu zaplnil kabinu trucku. Zvonilo mi uších, neslyšel jsem nic jiného. Nos mi zaplnil pach střelného prachu. Zvířata na vteřinu ztuhla. Otec švihl klíčem a pes zakousnutý do jeho ruky odpadl. Otec udělal krok směrem ke dveřím trucku. Smečka se dala zase do pohybu. Psi se chystali ke skoku. Zamířil jsem jednomu z nich na bok. Vystřelil jsem. Pes se zhroutil stranou. Vypálil jsem znovu. A ještě jednou. Zasažení psi vydávali vysoký, takřka neslyšitelný bolestný kňučivý zvuk. A ostatní začali, konečně, ustupovat. Otec už byl u dveří, otevřel je a vskočil dovnitř. Na poslední chvíli odkopl psa, který mu ještě chňapl po noze. Otec, se zkrvavělýma rukama i zády, mě odstrčil ze sedadla spolujezdce a zabouchl za sebou dveře. V jeho tváři se zračily zhnusení, odhodlanost, strach, odpor. Cítil jsem, jak mi vytrhává pistoli z ruky. Vyhodil zásobník a vložil do ní nový. Vystrčil pistoli z okna a vypálil. Znovu a znovu. Každá další rána jen dutě zaduněla do zvonění, které mi naplňovalo uši. Prázdné nábojnice s cvaknutím dopadaly na přední sklo, přístrojovou desku a volant a končily na podlážce i všude kolem. Hleděl jsem na otcovu potrhanou košili, na hluboké rány na jeho zádech, stejně rudé jako mraky na obloze. Pistole byla prázdná, ale táta pořád dál mačkal spoušť. Kabina byla plná kouře. Bylo 20. března roku Psa. Jedenáct měsíců po Horečce. *** Otec se zhroutil do sedadla, pistole mu ležela v klíně. Seděl tam tak klidně, jako kdyby byl mrtvý. Neviděl jsem, jestli má otevřené oči. 15

Venku se postupně začaly ozývat původní zvuky. Přelévaly se přes nás v něžných vlnách. Žáby. Podvečerní koncert cvrčků. Daleko na západě rudý obzor ztmavl až dočerna. Otec dál seděl zhroucený na sedadle. Někdo tiše vzlykal. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo: byl jsem to já. Nechtěl jsem, aby se to dělo. Připadalo mi to nevhodné a svým způsobem nevděčné. Ale nemohl jsem si pomoct; vzlyky byly čím dál silnější, naléhavější. Konečně na to otec zareagoval. Otočil se ke mně, položil pistoli na palubní desku a objal mě kolem ramen. Začal jsem se celý neovladatelně třást. Srdce mi tlouklo tak, že jsem to cítil až v uších. Cítil jsem pach otcovy krve a potu a tiskl jsem se k němu. Ucho jsem měl na jeho hrudi a slyšel jsem, jak mu zrychleně tluče srdce. „Ale no tak, no tak,“ řekl. Neslyšel jsem ta slova. Jen jsem cítil tu vibraci. No tak. No tak, no tak, no tak. Přitiskl mě pevněji k sobě. Postupně jsem se uklidnil. „Jseš můj hrdina, Nico,“ řekl. „Vedl sis skvěle, slyšíš?“ Konečně jsem ze sebe vypravil slovo. Slovo, které vězelo tam uvnitř. Tak strašně dlouho. „Mami.“ Když dostoupilo k mým uším, zmocnilo se mě zahanbení. „Ach, Bože,“ řekl otec a pevněji mě objal. A pak zhasl světla na boku návěsu. Můj otec se jmenoval Willem Storm. Ve světle syčících plynových lamp jsem vyčistil zranění na jeho zádech. Ruce se mi třásly. Antiseptikum muselo v dlouhých rudých otvorech v jeho kůži pálit jako oheň, ale nevydal jediný zvuk, neřekl jediné slovo. Děsilo mě to. Bál jsem se, že jsem ho zklamal. Později otevřel dvě plechovky špaget s masovými kuličkami od firmy Enterprise. Jedli jsme mlčky. Prohlížel jsem 16

si modročervenou plechovku a přemýšlel jsem, co je špatného na VEPŘOVÉM MASE. Na plechovce totiž byla žlutá hvězda, ve které stálo tlustými červenými písmeny: BEZ VEPŘOVÉHO. „Nenapadlo mě, že to začne tak brzy,“ řekl můj otec konečně. „Co, tati?“ „To s těmi psy,“ odpověděl a neurčitě mávl lžící v ruce. A pak mlčel dál.

21. března Ráno táta odtahal psí mrtvoly za benzínku a spálil je. Doplnili jsme zásoby benzínu. Táta mlčel. Měl jsem nepříjemný pocit. Strach se za mnou plazil jako stín. Odjeli jsme bez snídaně. Táta prohlásil: „Najíme se na jednom speciálním místě.“ Snažil se, aby to znělo jako něco vzrušujícího, ale už jsem byl dost starý na to, abych poznal, že se do toho nutí. Ta zranění ho musela strašně bolet. „Bezva, tati,“ řekl jsem nedočkavě, jako kdybych jeho nadšení opravdu sdílel. Popíjel vodu z litrové plastové lahve. A brzy byla prázdná. Asi za hodinu jsme na tom speciálním místě zastavili. Na ten pocit zkázy, který nás tížil celé ráno, jsem hned zapomněl. Plakal jsem jako děcko o polovinu mladší než já. Trnul jsem úžasem. To místo bylo tak nádherné, tak neobvyklé a tak hlučné – most, hráz přehrady a ten ohlušující rachot. Vlevo se rozprostírala přehrada. Dokonale klidná, obrovská plocha vody. Vpravo byla hluboká strž, na jejímž dně tekla řeka, zahalená v mlze vodní tříště. Ta se zvedala jako kouř z vody s rámusem proudící otevřenými stavidly. Táta zastavil náklaďák uprostřed mohutné betonové přehradní hráze. Otevřel obě okna. Zvuk padajících vodních mas zaplnil kabinu vozu a rozvibroval celý kamion. Táta zvýšil hlas a ukázal na vodní plochu: „To je přehrada Vanderkloof.“ Pak se podíval do hlubokého kaňonu: „A tohle je Oranžská řeka.“ „Jissie.“ Včerejšek byl zapomenut. Byl jsem okouzlen. „Asi nechali stavidla otevřená. Po Horečce. To je dobře.“ Zíral jsem ohromeně na tu krásu. A najednou mi došlo, že táta to slovo – „Horečka“ – řekl tak nějak zvláštně. Jinak 18

než obvykle. Tiše, rychle a zdráhavě, jako kdyby na něj nechtěl upozorňovat. Podíval jsem se na něj, ale vyhnul se mému pohledu. „Pojď, uděláme si kafe,“ řekl rázně. Plynový vařič a velkou moka konvici jsme ukládali pod postel, za sedadla. Spolu s balíčky sušeného masa, sladkostí a sucharů – ty jsme si namáčeli do kávy. Vlezl jsem dozadu a dal jsem vařit kávu. Obvykle jsme na jídlo vystupovali z auta, ale tentokrát táta zůstal ve voze. Byl po té události se psy opatrný. Podal jsem mu suchary. Vzal si jen jeden. Já snědl tři. Najednou jsem dostal hlad. Moka konvice začala prskat. Vůně kávy zaplnila kabinu. Napřed jsem nalil tátovi. Pil ji černou a hořkou. Mně chutnala se dvěma lžičkami cukru a sušenou smetanou. „Na, tati.“ Otočil se ke mně a já čekal, že řekne: „Dokud můžeme.“ Říkal to každé ráno, když jsme pili kávu. Zvedl hrnek do výšky, jako když se připíjí na zdraví, a neradostně se usmál. Protože jednou v budoucnosti nám káva dojde, a než dojde, tak zatuchne. Už nebude tak chutná. A ten den se blíží. Tohle všechno mi táta vysvětlil, když poprvé prohlásil: „Dokud můžeme.“ Dnes ráno to neřekl. Všiml jsem si, že se mu třese ruka. Pak jsem zaznamenal pot na jeho čele i to, jak je zarudlý ve tváři. A pohled měl otupělý a nezaostřený. Najednou mi jeho mlčení i všechno to ostatní začalo dávat smysl. Z toho návalu šoku a strachu mi vyhrkly slzy. „Nemám Horečku,“ řekl. „Slyšíš?“ Strach, ten plíživý stín za mými zády, se mě náhle úplně zmocnil. „Nico, poslouchej,“ řekl můj otec a v jeho hlase znělo stejné zoufalství jako včera večer, když nás napadli ti psi. Na vteřinu mě to přimělo spolknout mé vzlyky. 19

Položil hrnek s kávou na palubní desku a objal mě. Cítil jsem, jak úplně hoří. „To není Horečka. To ti psi. Je to infekce, jak mě pokousali, bakterie. Musím si vzít antibiotika, pít spoustu vody a odpočinout si. Slyšíš?“ „Máš Horečku, tati. Já to poznám.“ „Slibuju ti, že to je jiný druh horečky. Čestné slovo. Taky jsi míval teploty, když ses nachladil nebo měl chřipku nebo když se ti prořezávaly první zuby, když jsi byl malý. Je spousta druhů teplot a horeček a tohle není ta, na kterou všichni… Ty psy neměl kdo krmit. Živili se zdechlinami nebo shnilým masem a pak mě pokousali a ty bakterie mám teď v krvi. To způsobuje tu horečku. Prostě mi jen pár dní nebude dobře. Slibuju, Nico. Slibuju ti to. Máme ty správné léky a já si je teď vezmu.“ Projížděli jsme mezi kopci vzhůru směrem k městu Vanderkloof. Byl to takový zapadákov, domky bez ladu a skladu poházené v krajině a táhnoucí se nahoru do koppies. Táta něco hledal. Našel to v samém středu opuštěného města, tichého jako hrob. Skromný dům, s barvou oprýskávající z prken, velkou ocelovou mříží přes vstupní dveře a dalšími pevnými mřížemi na oknech. Kamion jsme mohli zaparkovat jen přes ulici. Táta zastavil. Vylezl z kabiny a vzal si s sebou pistoli a loveckou pušku. Musel jsem počkat ve volvu, než obhlédne situaci. Bál jsem se, že se nikdy nevrátí. Co bych si počal? Po včerejšku, po tom napadení smečkou psů, bylo všechno najednou jinak. A táta teď měl navíc horečku. Ale vrátil se. Když se blížil ke kamionu, viděl jsem, jak nejistě kráčí. „Myslím, že je to v pohodě,“ řekl. „Pojď. A vezmi si s sebou knihy.“ Dal jsem je do svého batohu a sešplhal jsem dolů. Táta šel pomalu a všechno dělal pozorně a opa20

trně. Otevřel zadek návěsu, vytáhl žebřík. Obsah návěsu vyprávěl příběh našeho života. Věci tu neustále přibývaly, pečlivě zabalené a převázané; přesně jsme věděli, kde se co nachází. Nejblíž ke dveřím byly plechovky s jídlem, rýže, mouka a špagety. Dále sušené mléko, káva, sušená smetana do kávy, stovky lahví s vodou. Za nimi bez nějakého velkého systému následovaly knihy, sebrané stejně jako jídlo na místech, jež bylo možné bezpečně prozkoumat. Knihy pro domácí kutily s návody, jak co opravit. Jiné obsahovaly rady, jak léčit nejrůznější nemoci a neduhy. V dalších se člověk mohl dozvědět, jak přežít v poušti. A byla tam také kniha Zacházení se zbraněmi pro úplné začátečníky. Podle ní jsme se oba naučili střílet. Následovala beletrie, učebnice, kuchařky a publikace typu „jak postupovat při hovězí porážce“ nebo „jak vyléčit hadí uštknutí“. Byly tam pušky, pistole, náboje, nože lovecké i řeznické, naše zařízení na doplňování nafty, filtry na čištění vody. Léky, obvazy, masti, krémy na opalování. Malý stan, kempinkové židle, nafukovací matrace, armádní lehátka, dva skládací stoly, dva velké slunečníky, nikdy nepoužité, stále ještě v originálním obalu z Makra. Tři benzinové generátory, deset padesátilitrových kanystrů. Toaletní potřeby: víc zubní pasty, než bychom kdy v životě dokázali spotřebovat, šampóny, mýdla, deodoranty, zubní kartáčky. Prášek na praní, chlorový čistič. Laptopy, tiskárny. Příbory, nádobí, ruční a elektrické nářadí… Táta připravil několik krabic se zásobami a chvíli hledal ten správný lék. Slezl dolů, vrátil žebřík zase zpátky a pečlivě zamkl dveře návěsu. Odnesli jsme krabice do domu. Byl prázdný. A uklizený, jako kdyby ho majitelé před svou smrtí chtěli zbavit sebemenšího smítka. Každý prázdný dům, v němž jsme přebývali, měl zvláštní, charakteristickou vůni. Některé voněly příjemně, jiné nikoli. Tenhle byl trochu cítit po gumě. Nevím proč. 21

„Sporák je plynový,“ řekl táta. Přikývl jsem. „A tamhle je voda.“ Myslel tím, že kohoutky ještě fungují. Táta se vrátil ke kamionu a zamkl také kabinu. Vrátil se do domu, zamkl bezpečnostní mříž u vstupu do domu a pak také dveře. Dal mi pistoli. „Nico, já si ještě jednou vyčistím ty rány od psů a vezmu si léky. Potřebuju spát. Tamhle v té místnosti. Nikam nechoď. Pokud něco zahlédneš nebo zaslechneš, přijď mi to okamžitě říct. Najez se, tamhle jsou konzervy, vezmi si, co máš rád. A sušené maso a sušenky. A polévku. Večer si vezmu trochu polévky s tebou, přijď mě probudit, až začne zapadat slunce. Vím, že máš strach, Nico, ale budu nemocný jen den nebo dva, jasný?“ Dotkl jsem se ho. Byl rozpálený jako kamna. Nebrečel jsem. Prostě jsem jen přikývl. „Co nás udrží v bezpečí?“ zeptal se. „Když se spolehneme jeden na druhého.“ „Přesně tak. Pojď se podívat, kde budu ležet. A pamatuj si jedno – jestli budu ještě spát, až se začne stmívat, rozhodně nerozsvěcuj.“ Pozoroval mě. „Všechno bude v pořádku,“ dodal. *** Ale všechno v pořádku nebylo. Vybalil jsem některé ze svých knih. Seděl jsem ve velkém otevřeném obývacím pokoji, jehož součástí byly i kuchyňský a jídelní kout. Byl jsem tam celou věčnost a pak už to bylo k nevydržení. Šel jsem se podívat do koupelny. Otec tam ležel pod několika dekami. Nekontrolovatelně se třásl, ale nebylo to zimou. Ani nevěděl, že tam stojím. Jestli začne umírat, nechci se na to dívat. Pomalu jsem kráčel chodbou. Na střeše i venku před domem jsem sly22

šel zvuky. Pokoušel jsem se vyhlédnout ven okny z další ložnice, ale nikde se nic ani nepohnulo. V obýváku jsem viděl nějaký pohyb za záclonami. Po ulici zřejmě běželo nějaké zvíře. Zmocnil se mě strach; byl to pes? Vstal jsem a přešel jsem k oknu. Venku na ulici byl pes ušatý. Nevelké zvíře, se stříbřitě bílými chlupy v srsti. Náhle zastavilo a zíralo na dům. Zvedlo čumák do vzduchu, jako by zachytilo nějaký pach. A pak se rychle rozeběhlo pryč, jako kdyby meškalo na nějakou schůzku. Plný obav jsem se pomalu odplížil zpátky do koupelny. Táta ještě pořád dýchal. Půdorys domu byl jednoduchý. Dlouhý obdélník s obývacím pokojem vepředu a třemi ložnicemi a dvěma koupelnami vzadu. Pečlivě jsem prozkoumal všechny místnosti, pozotvíral skříně, podíval se pod postele. Ve skříních nebyly žádné hračky, na stěnách nebyly police na knihy. V dřevěné bedně vedle křesla v obýváku byly společenské časopisy Sarie a Rooi Rose a You. Nebavilo mě si v nich číst, protože všichni ti lidé, o nichž se tam psalo, byli teď mrtví. Všechny ty věci, které člověk mohl vidět v televizi a ve filmech, už neexistovaly. Svět se změnil. Neodvážil jsem se podívat do ledničky. Věděli jsme s tátou, že všechny lednice jsou plné shnilých potravin. Bylo lepší to nechat tak. Nahoře ve skříni na potraviny byly dva velké pytlíky brambůrků Simba. S příchutí uzeného masa. Já měl radši příchuť čatní. Velká tabulka čokolády Cadbury. Roztrhl jsem obal.Věděl jsem, že bude celá šedivá a nelákavá, ale pořád jsem doufal. Bylo mi třináct. Chutnala divně. Snědl jsem celý pytlík brambůrků. Byly už trochu zatuchlé, ale křupaly a zaháněly hlad. Snědl jsem i ten druhý pytlík. 23

Šel jsem zkontrolovat tátu. Přestal se třást. Odhodil deku a velmi silně se potil. Rány po psím kousnutí byly ostře červené a naběhlé. Seděl jsem vedle něj opřený o zeď a pozoroval jsem ho. Byl až děsivě tichý. Jediný zvuk, který vydával, byl jeho dech. Nádech, výdech. Příliš rychle po sobě. Horečka se odmítala vzdát.