Dívka, která lhala

Pavel Jansa DÍVKA, KTERÁ LHALA Odpovědná redaktorka Markéta Ströbingerová Grafická úprava Zdenka Gelnarová Obálka Zdenka Gelnarová Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Pavel Jansa, 2017 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první Vychází jako 257. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-7457-4

PAVEL JANSA

Dívka, která lhala

Sophii Patricii, Patrikovi a Davidovi s přáním, aby si tu krátkou plavbu na lodi bláznů jaksepatří užili bez ohledu na to, že plavidlo nemá kapitána a o kormidlo se pořád rvou nějací šílenci.

Vážený pane, nemusíte se omlouvat, opravdu jste mě nevyrušil z žádné extra významné činnosti. Coby policajt jsem dávno v důchodu a ta moje soukromá detektivní kancelář, to je jenom taková hračička, aby starý pán neumřel nudou dřív, než ho sklátí něco vážnějšího. Rozhodně se jakožto soukromý pátrač prací nestrhám.

A už vůbec se mi nemusíte osobně připomínat, pamatuju si Vás z oslavy Mirkových narozenin velice dobře. Navíc jsem od té doby přečetl i některé Vaše knížky, které jste vydal v brněnském nakladatelství MOBA, takže půjdu rovnou k věci.

Píšete, že by Vám moc pomohlo, kdybych Vás stručně seznámil s nějakým „zajímavým případem ze své kriminalistické praxe“, protože podle Vás „není dobré si vymýšlet úplně všecko“. Jste připraven kdykoliv k nám do Brna přijet atd.

Názory různých lidí na to, jestli jsou lepší detektivky úplně vymyšlené, nebo autentické policejní případy, se určitě velice různí. Já jako kriminalista čtu, možná paradoxně, raději úplné pohádky, ale někteří mí známí opravdu nejvíc hodnotí to, co se doopravdy stalo.

Na každý pád pro Vás možná opravdu něco mám.

Je to trošku neobvyklá a zamotaná historie, kterou prodávám, jak jsem koupil. To všechno, o čem bude řeč, se sice skutečně stalo, ale nemůžu vyloučit, že detaily tak doslova nesedí, že si můj spolužák ve svých zápiscích sem tam něco i dobájil. Zatím se kvůli tomu ale snad ani nemusíme setkávat, to až 6

kdyby Vás příběh zaláskovaného výzkumníka opravdu zaujal.

Všechno, co o celé věci vím, jsem se pokusil nahustit do přílohy tohoto mailu. Mrkněte se tedy na ni v klidu a budete-li chtít přijet i potom, uvidím Vás velice rád.

Ještě k té příloze: Nejsem žádný spisovatel, nevím, jaký způsob vyprávění by byl nejlepší, a tak jsem to vyřešil docela jednoduše. Všechno, co můžu k případu profesora Maxy sdělit já sám, vypisuji na stránkách, v jejichž záhlaví je slovo Detektiv. Naopak přepis souborů, které po sobě v počítači zanechal on, následuje vždycky po záhlaví Profesor.

Příjemnou (aspoň doufám!) zábavu!

Váš pplk. JUDr. Pavel Burian

7

Detektiv

Když u nás tehdy bez ohlášení zazvonila nápadně vymóděná mladá dáma, zrovna jsem stařecky (proč to nepřiznat) klimbal za stolem ve své soukromé myslivně, jak říkával blahé paměti můj oblíbený hrdina detektivek – Phil Marlowe, původně policista a potom slavný privátní čmuchal.

S mazaným Filipem jsme měli společnou jenom minulost, slávu bohužel ne. Ale mindrákem jsem netrpěl.

Policajtem jsem byl určitě déle než Marlowe a v důchodu jsem si taky stihl zahrát na soukromé očko. Ovšem teď jsem svoji živnost pomalu balil. Peníze opravdu nejsou všechno.

Dlouhé roky jsem dělal docela pestrou práci u hospodářské kriminálky, a tak mi teď to do zblbnutí pořád stejné stopování nevěrných podnikatelských paniček už lezlo krkem. „Co ti, prosím tě, tak vadí?“ vrtěla hlavou s despektem moje žena. „Doma by ses unudil a tady ti za nicnedělání ještě platí.“ „Jsem už na to starý,“ vrčel jsem. „Na vysedávání v autě? Promiň, zapomněla jsem, že v noci musíš sem tam usrknout i kávy z termosky, abys vydržel. A někdy musíš i vyfotit hříšníky.“ Ano, důkazem důkazů bývala fotka dvojice ještě rozehřáté hříchem. Pokud na ni vůbec došlo. Manželka si to ovšem představovala moc jednoduše. Nevěděla nic o věčně zablokované krční páteři, tím méně o veletrap8

ném močení do plastových pet lahví, které jsem musel provozovat, abych na svoje pozorovatelské stanoviště neupozornil. Ženy si vůbec spoustu věcí představují jednoduše…

Jaké představy bude mít asi tahle? Zpoza záclony jsem vykoukl na chodník před domem.

U branky stepovala blondýnka, věkem někde mezi třicítkou a čtyřicítkou, už na první pohled s ucházející figurou. Protože z obou možností nezvolila horní tlačítko zvonku se jménem, ale to dolní se štítkem Kancelář, bylo zřejmé, že opravdu jde za mnou coby za detektivem.

Takže v tomto případě asi pro změnu paničce zahýbá manžel. Za co mě pámbu trestá…? Ale služba je služba a než to zabalím definitivně, náš zákazník, náš pán.

Co nejsvižněji jsem tedy seběhl schody z našeho zvýšeného přízemí (ani Phil se přece stařecky nešoural), prošel jsem předzahrádkou a odemkl jsem branku. Touhou pracovat jsem zrovna nehořel, ale co. I kdyby z toho nakonec nebylo nic, aspoň si popovídám s pěknou holkou. „Dobrý den, pane plukovníku,“ pozdravila dívčina, namejkapovaná a oblečená jako ze žurnálu. „Vy se na mě asi nepamatujete…“ To tedy uhodla. Ale netřeba se vzrušovat. Doby, kdy jsem si pamatoval křehké blondýnky, byly dávno ty tam. „Dobrý den, račte dál,“ pozval jsem ji širokým gestem. Cestou do své minipracovny (v dávnověku to bývala komůrka pro služku) jsem zahovořil, že mi jednu hvězdičku na výložkách přidala. „Do důchodu jsem šel jako pouhý podplukovník.“ „Jak to mám vědět, když jste nenosil uniformu?“ pousmála se.

9

„To je fakt, nenosil,“ souhlasil jsem. Pořád jsem si nevybavoval, kdy a kde jsme se mohli vidět. S její matkou nebo babičkou, prosím, snad. Ale s ní? „Ale to jste vy musela být ještě v peřince.“ Když galantní, tak galantní. „To ne, ale bylo to už docela dávno, pane doktore,“ vyměnila blondýnka okamžitě hodnost důstojnickou za akademickou.

Změřil jsem si ji. Věděla toho o mně dost. Kromě jiného jsem opravdu i doktor obojího práva. Ale mlčel jsem v očekávání, co z ní ještě vypadne. „Byla jsem ještě školačka…“ „Ať dělám, co dělám, je mi líto.“ „Nebudu vás napínat. Jmenuji se…“ A následovalo docela obyčejné, mně absolutně nic neříkající jméno.

Ke všemu anglické. Ale ona pokračovala. „Za svobodna jsem byla… a můj táta byl…“ A jakmile vyslovila ta dvě jména česká, byl jsem rázem doma.

Jméno není vždycky důležité, zábavnost příběhů nemá co dělat s totožností jejich aktérů. Pomiňme tedy, jak se mi mladá žena představila a jak se jmenoval její otec. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že právě on ve svých literárně stylizovaných zápiscích mluví o sobě jako o Viktoru Maxovi a o své dcerce jako o Monice.

Budu jim tak tedy říkat i já. Vždyť přece i růže zvána jinak, voněla by stejně, jak kdesi říká tuším že Hamlet.

Pokud neříká, omlouvám se, jsem jenom starý opotřebovaný policajt z hospodářské kriminálky, žádný shakespearolog.

Mně už rozhodně víc říkat nemusela. Panebože, navštívila mě Maxovic Monička! Dcera mého spolužáka a kamaráda Viktora, kterému za dávných časů celé gym10

názium na Slovanském náměstí v Kénigu neboli Králově Poli říkalo Viky. A oslovovali ho tak i všichni, co tenkrát byli řádnými členy nebo se jenom motali okolo jachtklubu na Kníničské přehradě, na našem milovaném Prýglu, jak jsme říkali my, roduvěrní Brňáci.

Byli jsme tam tři vyhlášení, všeho schopní borci – Viky, Pepan a já. Ti, co hlavně sportovali a závodili, nám říkali tři mušketýři, zatímco ti, co chodili především na naše divoké večírky, nás znali jako carské oficíry.

Nedávno jsem bohužel dostal zlověstně černě orámované oznámení, začínající slovy: Oznamujeme všem přátelům a známým, že nás náhle navždycky opustil pan profesor MUDr. Viktor Maxa, DrSc., manžel, tatínek a dědeček… Už se holt kácí v našem lese… „Je mi to líto, Moničko. Byl to kámoš, jakého by v mládí, v těch správných letech, bral úplně každý. Rozuměli jsme si beze slov. Škoda ho.“ „Odešel zničehonic. A tak divně. Podezřele…“ Nic jsem o tom nevěděl, hlavou mi ovšem problesklo podezření, že se můj skvělý kamarád nejspíš uchlastal. Náběh k tomu tedy měl. Ale co, třeba to byla docela krásná smrt… Všichni říkali, že co odešel do penze – kupodivu do penze předčasné, a přitom prý vůbec do důchodu nemusel – byl v jednom kuse v alkoholovém opojení.

A nemuseli mi to ani říkat. Několikrát jsem s ním přece ne tak dávno mluvil i já sám. O tom ale jeho dcerka nejspíš vůbec nevěděla. Naštěstí. Dověděl jsem se z jeho úst i věci, kterými se otcové před dcerami zpravidla nechlubí.

Pokynul jsem: „Posaďte se, Moni. Dáte si minerálku, kafe, čaj? Nebo raději víno?“ 11

Když zvolila úplně obyčejnou vodu z vodovodu, obsloužil jsem ji a zeptal jsem se rovnou, co ji ke mně přivádí. Začala velice nervózně. Přeříkávala se a po prvních větách se jí objevily v očích slzy.

Prý se teprve teď dodatečně strašně stydí, jak se k tátovi v poslední době chovala, jak byla dlouho ve vleku své matky, která se od otce prakticky odstěhovala k ní do Anglie. Matka za osmnáct a dcera bez dvou za dvacet. A teď s křížkem po funuse najednou pofňukávala, že se o svého tatínka, který pak pobýval skoro pořád v Brně sám, od určité doby moc nezajímala. „Copak vás nenavštěvoval?“ pokoušel jsem se zarazit její vzlyky a slzy.

Ale věděl jsem své. Na její ignorantské sobectví si Viky postěžoval nejednou. Monika žila v Anglii a bylo jí úplně jedno, jak to vypadá doma. Že s její matkou to není žádná idylka, že vztahy manželů Maxových jsou všechno, jenom ne zrovna příkladem harmonického soužití.

Vždyť i o Viktorově smrti jsme se my, kamarádi, dozvěděli až bůhvíkdy, až „po posledním rozloučení v úzkém kruhu rodinném“, jak stálo na smutečním oznámení doslova. „To neměla ta jeho semetrika ani tolik slušnosti, aby mu uspořádala normální veřejný pohřeb?“ podivovala se i moje žena, která si na formality jinak vůbec nepotrpěla.

Vzal jsem to tedy na vědomí a pokondoloval jsem vdově jenom písemně a o tom, jak vlastně Viktor Maxa zemřel, jsem dodnes nevěděl vůbec nic. „U nás v Londýně pobýval málo,“ vzlykala teď Monika. „A dnes se mu už ani moc nedivím. Moje matka je občas jako posedlá… A já jsem bohužel strašně dělala to, co chtěla ona…“ 12

„To víte, Moničko, to víte,“ mumlal jsem, abych ji uklidnil, „život není to, co chceme, ale to, co máme.“ Použila papírový kapesník z kabelky a najednou se vzpamatovala: „Promiňte… Přišla jsem za vámi s konkrétní prosbou.“ „Sem s ní,“ zašklebil jsem se povzbudivě.

Ale v duchu jsem se začínal obávat, s čím asi se uslzená děva vytasí. Diskrétní pátrání v žoldu přátel a známých je zatraceně nevděčná práce. Bůhví, co jí o mně Viky navykládal. O možnostech soukromých detektivů mají lidé nepřiměřené představy.

Jen aby si nevzala do hlavy vyložený nesmysl. Třeba abych jí u nich za kanálem šmíroval zazobaného manžílka. Myšlení žen kráčí občas velice křivolakými cestičkami a nezáleží, jestli se živí stíráním podlah nebo chirurgií srdce…

Ale obával jsem se zbytečně, Anglie mi nehrozila, Monika zatím stála oběma nohama na zemi. Dobře si promyslela, proč půjde právě za mnou. Ale i tak mě trošku překvapila. „Ráda bych se dozvěděla, jak táta vlastně zemřel.“ „Ode mne?“ hlesl jsem udiveně. „To by snad bylo lepší navštívit doktory, kteří o něho pečovali. Na co k tomu potřebujete detektiva?“ Zavrtěla hlavou. Lékařskou zprávu samozřejmě četla, a tak ví, že její otec – zahanbeně připustila, že byl i na samém konci života docela dost opilý – zemřel na „rozsáhlá zranění neslučitelná se životem“ poté, co ho v noci na vyasfaltované cestě mezi parkovištěm a budovou supermarketu Global srazilo auto. Podle stop prý nějaké větší a masivní, nejspíš hodně robustní off road.

13

Vozidlo nikdy nevypátrali, tím méně řidiče, policie měla jisté podezření na základě záznamu kamery u nedaleké benzinky, ale byla to falešná stopa. Protokol o soudní pitvě se dal shrnout do tří vět. Usmrcený chodec byl podle laboratorních hodnot tělních tkání a tekutin, odebraných během pitvy, v okamžiku smrti objektivně pod vlivem alkoholu. A to v množství, které nepochybně silně ovlivnilo jeho mentální i fyzické schopnosti. Měl tedy na nehodě minimálně spoluúčast.

A víc jim toho na policii neřekli. Mrtvého prý ale vzápětí dovolili bez odkladů pohřbít. A bylo. Člověk byl, člověk není. Monika se nevesele ušklíbla, že příslušný spis nejspíš pak orgánové odložili k ostatním pomníčkům, jak – pokud tedy ona ví – v televizních detektivkách říkají policisté mezi sebou nevyřešeným případům. „Všechno teď bude na vás,“ prohlásila pak s neotřesitelnou důvěrou v moji maličkost. „Co všechno? Nepředstavujete si snad, že najdu toho řidiče?!“ Proboha, jak jenom jí mám vysvětlit, že v klasické policejní práci nemá sebeschopnější jedinec, v mém případě navíc dávno v důchodu, proti dobře organizované profesionální instituci skoro žádnou šanci? Že osamělí běžci jsou stoprocentně úspěšní jenom v béčkových amerických filmech?

Naštěstí zavrtěla hlavou: „Nebojte, nejsem cvok.

Po začátek by stačilo dokázat, že policie někde něco přehlédla. Že prostě není tak stoprocentně jisté, že to byla docela banální nehoda. Že je zkrátka na místě oprávněná pochybnost o policejní verzi. Že to asi bylo jinak.“ „Moničko, oni by ale sotva případ odložili, kdyby se 14

jim nejevil úplně banálně. Obvykle to opravdu bývá tak, jak to teď viděli oni. V noci nějaké silné a rychle jedoucí auto nešťastně srazilo chodce, který požil alkohol a pak nečekaně vstoupil do vozovky. Řidič auta nemusel být nutně gauner. Někdy takový řidič ujede proto, že si ani nevšimne, že někoho zachytil… Ale uvažujte dál. Pokud to nebyla nehoda, co to tedy bylo? Vražda?“ „Konečně jste to řekl nahlas, pane doktore. Byla to úkladná vražda. Proto vás potřebuju. Jakmile budeme mít nějaké důkazy, i sebemenší, policie bude muset obnovit vyšetřování. A o to mi jde.“ Tak nějaké důkazy? Sebemenší? Bude muset? Ach jo… Manželka londýnského finančníka byla cílevědomá mladá dáma, potěš pámbu. Když si něco vzala do hlavy, nic ji nemohlo svést z vytýčené cesty. Tak to prostě vidí ona a basta.

Byla si až paranoidně jistá, že její otec je oběť, že ho ke Globalu někdo telefonicky vylákal na popravu. Její matka přece vypověděla, že mu okolo desáté večer někdo telefonoval, i když bohužel nic z toho hovoru nezaslechla. Viky potom z domu odešel těsně po půlnoci.

Předtím se zmínil, že ho bolí hlava a půjde se projít. To neobvyklé nebylo. Nikdy nebral prášky, vždycky vyrazil ven. „Tedy se choval jako jindy,“ konstatoval jsem. „Ne tak docela. Tentokrát šel na schůzku. Domluvil se na ni telefonicky. Neměl to daleko, supermarket je přece blízko domu rodičů, táta nemusel mít žádné podezření. A na místě to už pak šlo ráz na ráz.“ Monika byla ve svém živlu, bylo zřejmé, že o tom hodně přemýšlela a sama sebe už přesvědčila. „Dobrá, Moni, dejme tomu. Pojďme dál. Proč si vy 15

osobně myslíte, že měl někdo zájem ho odstranit? Pokud by někdo plánoval a organizoval něco takového, musel by mít k tomu setsakra motiv.“ Kladl jsem jí rutinní policajtské otázky, ale ve skutečnosti jsem věděl asi daleko víc než ona. Minimálně jsem moc dobře věděl, proč by to tak, jak ona říká, koneckonců i třeba mohlo za jistých okolností být. Když mě Viky naposledy vyhledal, prozradil mi toho docela dost. A nedělal dojem, že si něco vymýšlí pro moje pobavení.

Tedy že si nějak na něj neobvykle moc vymýšlí. Ale to už byl celý on. Často si v zápalu vyprávění malinko přidal, rád býval vždycky středem pozornosti. Že je mrtvý, byl ale fakt. A že ho někdo v noci srazil autem, byl další fakt. Pokud bych poctivě uvažoval jako hypotetický vyšetřovatel, nemohl bych Moničino podezření jen tak smést ze stolu. „Měl váš otec nějaké nepřátele?“ ptal jsem se dál jako policejní robot.

Až do její návštěvy jsem netušil, za jakých okolností Viktor Maxa sešel z tohoto světa. Policejní verze o smrtelně nehodě u obchoďáku ale nezněla nepravděpodobně. Třeba nečekaně vkročil do jízdní dráhy. Nebo se jen nahnul. Ztratil rovnováhu, zakolísal. Což o to, mohlo to tak být. Kdo Vikina znal, věděl, že rád štráduje nočním městem a že ještě raději nasává.

Stejně tak se ale dalo o této verzi pochybovat. Vím přece, že se o něho o pár měsíců dřív zajímali lidé, kteří… jaksi neměli moc zábran. Takže co když ho to auto opravdu smetlo záměrně? Jsou nějací svědkové? A co pouliční kamery? Třeba je to ale všechno doloženo a policie moc dobře ví, proč zastává verzi o nehodě. Pak zde s Monikou fantazírujeme úplně zbytečně.

16

„Když já nic nevím, pane doktore,“ zašeptala, jako by chtěla dotvrdit moje slova. „Každý něco ví. Nebo má na věc nějaký názor. Soustřeďte se. Komu by to prospělo? Proč by někdo chtěl, aby váš táta nebyl?“ „Já opravdu nevím, nikdy o nikom nemluvil,“ zadrmolila zmateně, „mám prostě jenom takový pocit, že ho… že mu někdo ublížil záměrně,“ opsala elegantně pojem vražda. „Tady někde uvnitř… to jakoby vím.

A tak je mojí povinností se pokusit zjistit pravdu. Dlužím mu to. Po tom všem…“ Znělo mi to hodně teatrálně a naivně, ale nehnul jsem ani brvou. Opravdový profík má v sobě dostatek pokory na to, aby se nesmál pocitům. A už vůbec ne pocitům žen. Ten, kdo neuvažuje přísně logicky, se někdy trefí do černého, aniž ví jak. Proto jsem řekl: „Proboha, jenom zase neplačte.“ Zavrtěla hlavou a posmrkla: „Promiňte. Táta byl opravdu v poslední době nějaký divný. Já jsem se s ním viděla naposledy sice ještě dost dlouho před jeho smrtí, ale každopádně byl tehdy už tak dobrého půl roku jako vyměněný. Totéž tvrdí i máma. I jí se zdálo, jako by něco tajil, snad dokonce jako by měl z něčeho strach.“ To víš, že měl strach, děvče… S něčím se mi svěřil.

Pokud nepřeháněl, mohl se dostat i do pěkné polízanice.

Je taky otázka, jak moc mi toho vyklopil. Možná si něco přidal, možná naopak. Viky se sice rád předváděl jako hlavní postava bizarních situací, ale něco by zase neprozradil ani na mučidlech. Nerad lhal, ale ani kamarádům neříkal vždycky všechno.

A potom jsem ho ztratil z očí. Odmlčel se, kamsi z Brna odjel a už mě víckrát nevyhledal ani mi nezavo17

lal. Akorát mi nechal jednou poslat bednu drahého originál šampaňského s vlastnoručně napsaným lístečkem „Honorář od vděčného klienta“. Ale bez podpisu. Odesláno to bylo z Prahy.

Nikdo o něm nic nevěděl, jako by se po Vikinovi slehla země. Bál jsem se nejhoršího, to ale té jeho holce povídat nebudu. Ulevilo se mi převelice, když mi asi za dva měsíce jeden spolužák na srazu v Semilassu řekl, že Viktor dnes sice nepřijde, ale že je už zase zpátky v Brně.

Prý pobýval s někde s nějakou doktorskou expedicí. Čert tomu věř. Mně se tedy už potom nikdy neozval. Přišlo až jeho parte.

To všechno jsem Monice vykládat nemínil. Nejraději bych jenom chvilku chápavě přikyvoval a pak bych ji pro dnešek vypoklonkoval. A vůbec nejlepší by bylo celé to slavné pátrání časem nějak nenápadně elegantně zesabotovat. Jestli Vikinův konec nebyl úplně košer a souvisí nějak s tou záležitostí, o které se radil se mnou, stejně nemáme nárok. Od takových věcí raději dál. „Policie vyšetřovala určitě důkladně,“ mínil jsem opatrně. „Vědí stoprocentně mnohem víc než my. Něco jim mohl povědět záznam kamer v ulicích i přímo u supermarketu, něco zase stopy na vozovce i na těle a mohli něco zjistit i z tatínkova mobilu. Třeba ohledně toho posledního hovoru.“ „V mobilu, který nechal doma, se nenašel žádný hovor z toho večera,“ pokrčila Monika rameny. „Takže měl mobily dva?“ Svraštil jsem čelo. „Pokud ano, pak ten druhý po nehodě zmizel. I to by ale zase nepřímo svědčilo pro vraždu, ne? Ale nebudu vám do toho mluvit, vy jste kriminalista, sám si poradíte nejlíp.“ 18

„Moničko, uvažujte. Jak bych mohl dokázat, že nějaká celkem nekomplikovaná nehoda, notabene řádně vyšetřovaná místní policií, byla vlastně úkladná vražda?

Jestli policie případ prošetřila a uzavřela, pak je to skoro nadlidský úkol,“ vzdychl jsem. „Když oni nic nezjistili okamžitě, co asi můžu zjistit já po tak dlouhé době?“ „Nevím. Ale táta vždycky říkal, že vy jste ten nejlepší,“ řekla prostě. „Když se Viky ovínil, kecal jako Palackej,“ udělal jsem obličej, ale hned jsem se vzpamatoval. „Ne, ne, promiňte. To mi ujelo.“ Monika vypadala najednou jako boží umučení. Jsem to ale blbec. To se nedělá, vtipkovat o mrtvém otci před dcerou, která se trápí. Je to pořád dítě mého kamaráda, i když ke konci tátovi žádnou radost nedělala. Není zvědavá na moudra cynického staříka, musím se přinutit k větší účasti a porozumění. A ať už to dopadne, jak dopadne, nesmí pochopit, že se nemíním moc angažovat. „Moni, já… já vám rozumím. Dobrá… Můžu se pokusit. Třeba v nějakém ohledu přece jen zjistím něco malinko víc. Poptám se, ale pozor. Bez záruky. Velké naděje si nedělejte.“ Ale teď už, holka, syp, říkal jsem si v duchu. Pozeptám se, ale to je tak všechno, co se dá udělat. Nahlas jsem se ale ještě na chvilku přemohl a rozvykládal jsem se, jak se pokusím oprášit nějaké ty staré kontakty na bývalém pracovišti a jak někoho z mladších kolegů požádám, aby mi umožnil nahlédnout do dokumentace té nešťastné nehody. „To byste byl hodný…“ Prozíravě jsem jí zamlčel, že poptat se bude to nejmenší. Že do všeobecně známé budovy na Kounico19

vě ulici i teď občas zajdu na kus řeči nebo pro nějaký ten drb, pardon… informaci. A jak už jsem se dostal do polohy ušlechtilého přítele rodiny – sám sobě jsem si byl odporný – nadhodil jsem, že bych se mohl případně porozhlédnout i v rodičovském domě. Mohly tam zůstat nějaké písemnosti a taky počítač, který její otec používal. Živě přikývla: „Ano, tátův počítač tam zůstal. To bude výborné. Každopádně zkuste všechno, co vás napadne. Na peníze se neohlížejte. Pokud se vám podaří zjistit něco zásadně nového, dejte mi vědět. Přiletím a poradíme se.“ „Je ovšem možné, Moni, spíš teda pravděpodobné,“ opravil jsem se realisticky, „že nenajdu vůbec nic.“ „Jsem si jistá, že vy určitě něco objevíte. A určitě budete tu stopu sledovat dál a potom…“ Panebože, co s ní mám dělat? Že jsem nemlčel. Pokud Vikyho trable souvisely s jeho koncem, bylo mi jasné, že nic nenajdu, že se o to už někdo postaral. Ti lidé mají v popisu práce i zametání. A i kdyby se stal zázrak a našel bych nějaké stopy nebo svědky, nanejvýš bych si způsobil nepříjemnosti.

Bude lepší do vosího hnízda nepíchat. Takže asi počkám a za nějaký čas Monice sepíšu, co vím a co se případně ještě dozvím, aniž na sebe moc upozorním a – šlus. I to málo, co mi Viky prozradil, mi stačí. Netoužím skončit jako on. „Já se nevzdám, pane doktore, dokud…,“ fantazírovala Monika.

Zíral jsem, jak se najednou proměnila jako mávnutím čarovného proutku. Slzy byly ty tam. Jako by sama sebe právě přesvědčila, že dokáže, cokoliv si zamane, že s mojí pomocí smrt milovaného tatínka objasní i pomstí.

20

I když na něho za živa kašlala stejně jako její matka… Ženské se do svých rolí někdy vciťují tak, že bývají nebezpečné. Často i samy sobě. „Pošlu vám zálohu. Bude stačit…?“ navrhla velkorysou sumu v librách.

Prohlásil jsem kategoricky, že od Vikyho dcery v žádném případě nevezmu ani penny. Ona ale spustila, že tady u nás to přece bez všimného nikde nejde, že si to dobře pamatuje a že je jí jasné, že budu mít s pátráním spoustu výloh. Za peníze v Praze dům. A její muž prý nosí domů každý měsíc tolik, aby výdaje v této výši mohla v pohodě zahrnout do nákladů na domácnost.

Chvilku jsme se ještě slovně přetahovali, ale pak jsem si řekl, že přít se s ženskou, přesvědčenou, že právě vytáhla do svaté války, nemá cenu. Nezná moje bankovní spojení, nemá, kam by ty libry mohla poslat. Jen ať už spánembohem jde. Nechal jsem si vnutit i klíč od jejího rodičovského domu a papírek s číselnou kombinací kódu jeho alarmu. Koneckonců jsem si o to předtím sám řekl. „Maminka o tom klíči ví?“ Prý ne, ale hned jí to řekne. Večer letí z Brna do Prahy a pokračuje do Londýna. Máma určitě nebude proti.

Můžu dům rodičů navštívit třeba hned. Je od otcovy smrti prázdný, matka je u nich šťastná a do Brna ji nic netáhne. Všechno, co po tátovi zbylo, je tedy pořád na svém místě. „Uvidíme,“ řekl jsem nezávazně.

Třeba v domě něco důležitého najdu, fantazírovala Monika, i když sama tedy neví co. Rodiče si prý oba potrpěli na téměř vojenský pořádek a otec kromě odborných knížek a nějakých materiálů z práce doma nikdy 21

nic osobního nepřechovával. Rozhodně ne věci jako dopisy nebo fotky. Aspoň co teda ona ví.

Souhlasil jsem. Viky od jisté doby přechovával hlavně víno a whisky. To jsem ovšem nahlas neřekl. „Můžete celý dům obrátit naruby, nikomu to vadit nebude,“ ujišťovala mě Monika pořád dokola. „Chovejte se tam jako doma.“ „Oukej,“ zamrkal jsem. „Když nic, začnu si tam vodit holky.“ Po oboustranném vzájemném ujišťování a jejím mnohomluvném děkování jsem Moniku Maxovou konečně za loket dovlekl k brance a skoro jsem ji vystrkal na ulici. * Po obědě manželka přede mě beze slova položila objemnou obálku bez adresy, kterou právě vylovila z naší poštovní schránky. Důkladně přelepená obálka obsahovala několik tučných svazků stolibrových bankovek, každý úhledně přelepený bankovní páskou. Monika se sem musela mezitím vrátit, aby vyřešila problém slibované zálohy po svém. Určitě netušila, že do naší starobylé plechové schránky u vchodu by se pomocí vlásenky hravě dostal i zloděj zcela mdlého rozumu. „Co – co to má být?“ zírala moje žena na to, co se právě vysypalo na stůl. „To si u mě uložila… jedna klientka,“ zamumlal jsem, shrábl jsem malé jmění a šel je pro všechny případy schovat do trezoru.

Nic nenadělám, bez ohledu na závěrečnou zprávu se tedy budu muset s Monikou ještě setkat osobně a všech22

no jí pochopitelně vrátit. Chuděrka… Najednou se mi nějak obyčejně lidsky zželelo té kdysi tak bezohledné a sobecké holky, která teď s křížkem po funuse beznadějně pozdě bycha honila. Nejlíp asi, když se na nešťastný Vikinův případ přeptám hned.

A tak jsem se telefonicky ohlásil u hocha, který pode mnou kdysi začínal a mezitím docela dost povýšil. Zavedl jsem s ním obvyklou řeč. Jako že jsem už zase dostal chuť na poctivé policajtské kafe. „Zastavíš se na to kafe u nás doma?“ „Tentokrát ne, Karle, dám si ho stylově u tebe v práci,“ upřesnil jsem to.

Jakmile se kolega ujistil, že nechci k němu domů, ale do práce, už se mě nevyptával na nic. Prý má čas po třetí hodině.

Souhlasil jsem, a tak mi ještě téhož dne odpoledne v budově, kde jsem promarnil své mládí, se zlomyslným výrazem naservíroval nepříliš chutnou kávu z automatu na chodbě. Tu moji vytouženou poctivou policajtskou…

A zeptal se přímo, co potřebuju tentokrát.

Jakmile jsem zmínil jméno Viktor Maxa, s povzdechem přikývl. „Pamatuju se. Smrťák u supermarketu…“ A hned komusi zatelefonoval.

Za chvíli do místnosti vstoupil – mně už zcela neznámý, protože moc mladý – šohaj s řídnoucími vlasy a předal svému šéfovi štůsek papírů v tvrdých deskách svázaných šňůrkou. „Bohajeho,“ neodpustil jsem si, „tak tohle je všechno, co ouředně zbylo po profesoru doktoru Maxovi, členu Newyorské akademie věd, kterého jsem znal od našich společných čtrnácti let jakožto spolužáka Vikyho…“ 23

„A byl už ve škole nějak mimořádně chytrej?“ zajímal se Karel. „Každopádně měl obrovský dar fantazie,“ řekl jsem. „Bez toho se asi výzkum dělat nedá. Celý život ho prý platili hlavně za vymejšlení, aspoň to říkal. A vůbec to byl fajn kluk.“ Nebo že by se tak jevil jenom mně, sentimentálnímu a beznadějně stárnoucímu policejnímu psovi? Jak běží neúprosný čas, mám najednou neblahý sklon k planému filozofování. Konečně jsem pochopil pojmy jako pomíjivost a marnost… „Život je kurevsky krátkej,“ sdělil mi i kolega Karel podobný nepříliš originální postřeh. „A já musím ke starýmu.“ Zvedl se a usadil mě s Viktorovým spisem za svým stolem. „Počti si v klidu, nikdo ti sem nepoleze. Zajistím to.

Vrátím se asi tak za hodinku,“ řekl mi už na prahu.

A tak jsem si tedy četl. Povahu těžkých zranění, kterým Viky na místě podlehl, nemělo smysl rozebírat. Patolog je popsal velice podrobně. To se přežít nedalo. Zajímavější informace se týkala mobilu, který si Viktor na procházku nevzal. V paměti mobilu ani ve výpisu operátora nebylo ani stopy po nějakém telefonátu z kritického večera.

Vikyho žena vypověděla vlastně jen tolik, že se asi v deset chystala jít spát, když z koupelny zaslechla hlas.

Připadalo jí, že manžel s někým telefonuje. Slovům nerozuměla, navíc prý byl hovor poměrně krátký. Vůbec neví, o co šlo, připustila, že manžel mohl mluvit i sám k sobě, i když to prý předtím nikdy nedělal. Pokud šlo o něj, nedalo se prý ale nikdy vyloučit vůbec nic.

24

„Byl svéráz,“ řekla doslova. „To víte – vědec.“ Na nic se ho v průběhu kritického večera neptala, lze říci, že se o něj nestarala. I když viděla, že ještě spát nepůjde a chystá se usadit v obýváku u televize, nepřekvapilo ji to. Nebylo to poprvé. Když se tam po chvíli skutečně uvelebil, všimla si, že na stolku před ním stojí láhev vína. Otevřená. Nekomentovala to ale. Tedy údajně.

Za normálních okolností by už v průběhu noci s manželem nemluvila, ale vzpomíná si, že toho dne si pár slov pak přece jen ještě vyměnili, když se šla před půlnocí do kuchyně napít minerálky. „Ty ještě nepůjdeš spát?“ zeptala se. „Nechce se mi. Bolí mě hlava, půjdu se na chvíli projít,“ odpověděl prý on. „Teď? Vždyť tam prší.“ Ale on se jenom zasmál, že noční procházky v dešti jsou ty nejlepší. Tak jenom mávla rukou a vrátila se do postele. Do protokolu uvedla, že její manžel opravdu rád chodil po venku v dešti. Byl prý trošku blázen. Vědec, chápete, ne?

Ráno zjistila, že se manžel pořád ještě nevrátil a všimla si, že láhev od vína je úplně prázdná. A tak dále… bla – bla – bla… Následovaly už jenom samé ironické jízlivosti.

Z výpovědi paní Maxové se mi zvedal žaludek. Ať byl Viky, jaký byl, byl to svým způsobem génius. Ona mu nesahala ani… Štvalo mě, že si baba jako ona dovoluje o takovém člověku mluvit tak shovívavě a posměšně i po smrti. Čert mu ji byl dlužen…

Prostudoval jsem veškerou policejní dokumentaci.

Silný déšť té noci poničil detaily všech stop na vozovce.

Jediné jisté bylo, že Vikyho, stojícího na úrovni vyzna25

čeného krajního parkovacího místa v první řadě – u cedule s číslicí jedna – srazilo nejméně stokilometrovou rychlostí jedoucí velké auto s pneumatikami značky Michelin.

Byl prakticky okamžitě mrtvý. Jedna kamera u vchodu do budovy supermarketu byla zaměřená tak, že zabírala i místo, kde ho auto zachytilo. Bohužel zrovna nefungovala a technicky nepříliš dokonalý záznam vzdálenější kamery zabral jenom řítící se objekt. Daly se rozpoznat hrubé kontury nějakého velkého vozu, velice pravděpodobně off roadu.

Jakýsi expert zamachroval a pokusil se dokonce odhadnout jeho značku. Prý to byl Range Rover nebo Mitsubishi Pajero. Ale já coby vypelichaný policejní pes jsem dobře věděl, že všechny takové ty elegantně znějící výmysly expertů se zpravidla vědecky jenom tváří, že i tento posudek není než prestižní exhibice váženého soudního znalce, který ve skutečnosti ví stejný kulový jako poslední strážmistr.

Zajímal mě ještě údaj o alkoholu ve Viktorově krvi a v obsahu jeho žaludku. Nebylo ho tedy zrovna málo, na poruchu koordinace a zpomalené reakce to mohlo stačit, ale já – dítko jižní Moravy – jsem taky dobře věděl, že s takovými hodnotami většina chlapů u nás na Slovácku normálně funguje ve všech profesích, od kamenolomu přes lokomotivu po atomovou elektrárnu, a dokud se tam nepřimotá nějaký trapně střízlivý blbec a nepráskne to, nic mimořádného se nestane.

Nejvíc ze všeho mě nakonec zaujal popis a fotka místa, kde k té smrtelné nehodě došlo. Něco mi to říkalo.

Krajní stání v první řadě na parkovišti před Globalem…

U plechové cedule s velkou jedničkou…? Bože můj…

26

Viky se mi právě o tom místě přece sám v určité souvislosti zmínil… Copak existují předtuchy?

Další z mého pohledu ne tak běžná věc byla ta nefungující venkovní kamera. Proč vysadila zrovna ta a ne jiná? Záměr nebo pech? Nejspíš ale to byla opravdu náhoda. Těžko by se prokazoval úmysl. Taky komu, že?

Byl jsem v koncích. Každý soudný vyšetřovatel by musel souhlasit, že nebylo možné Vikyho smrt uzavřít jinak než jako nehodu. Ani já bych to na jejich místě neudělal jinak. Bylo mi jasné, že ve zdech budovy na Kounicově ulici se toho už moc nedozvím.

Ale nevadí, říkal jsem si, na stručné slohové cvičení pro Moniku by to možná už i stačilo. Nebo ne? Že bych přece jen nakonec zajel i k Maxovým? Klíč mám, kód alarmu taky… Jen aby se tam nějakým nedopatřením – vzdor Moničině ujišťování – zrovna nezjevila Vikyho vdova. Na ni jsem tedy zvědavý nebyl ani trochu. * Nejlepší je nic neodkládat, a tak jsem se tam v úterý ráno vydal. Viky s manželkou si zároveň s odchodem do předčasného důchodu pořídili pěkný přízemní domek na okraji jednoho stále se rozrůstajícího brněnského předměstí. Je asi zbytečné, abych opakoval, že to je blízko supermarketu Global…

Cestu k Maxovým jsem znal dobře. Když byla Vikyho žena u dcery, párkrát jsme tam poseděli u vínka.

K tomu, proč jsme se scházeli, se ještě několikrát vrátím, protože tehdy vlastně celé Vikinovo prapodivné dobrodružství začalo, aby pak tragicky skončilo na okraji parkoviště u supermarketu, jak o tom už byla řeč.

27

Teď jsem ale stál s klíčem v ruce před jeho osiřelým domkem… Hladce jsem odemkl a vedle dveří jsem naťukal kombinaci čtyř čísel a povel Disarm. Alarm se neozval, bylo to v suchu. Prošel jsem halou s velikánským zrcadlem přes celou zeď a pomalu jsem si prohlédl i všechny další – z dřívějška mi už zhruba známé – prostory domu. Dlouhou chodbu, velký living room s kuchyňským koutem, malou pracovnu, dvě koupelny a tři ložnice.

Nic zbohatlicky okázalého, ale rozhodně pěkné a pohodlné moderní bydlení. Ne že bych si stěžoval na svoji půlku vilky po rodičích, bydlelo se nám tam dobře, ovšem tohle bych si dal říct i já. Ale to bylo sci-fi. Vždyť jsem mu to taky v legraci řekl. „Vědátora přes léky ve světě holt platili líp než v Brně policajta.“ „A kdyby nebyl blbej, platili by ho ještě líp,“ odfrkl Viky v jasné narážce na svůj objev, ke kterému se nechtěl znát.

Neměl jsem v úmyslu provádět u Maxů něco na způsob domovní prohlídky, ale přesto jsem všude aspoň nakoukl. Do zásuvek a otevřených regálů všech skříněk a skříní i do šuplat stolů a stolků. Všude však bylo všechno vzorně porovnáno, jako by se tu právě vydováděla špičková úklidová firma. V tom jediném si Viky s manželkou asi výjimečně rozuměl.

Největší pozornost jsem věnoval pochopitelně jeho pracovně. Ale Monika měla pravdu. Všude byly jenom v regálech zařazené nebo na skříňkách a na podlaze do komínku srovnané odborné knihy, časopisy a spousta ručně psaných i z počítače vytištěných údajů o nějakých pokusech. Anglické texty, tabulky, diagramy i sloupce 28

nějakých čísel… Záznamy z pokusů byly vždycky pěkně po ročnících svázané do tvrdých desek.

Nic podezřelého, samá voda. V jedné zásuvce mě zaujala větší složka se třemi výkresy. Byly to obrázky zlehka načrtnuté měkkou tužkou. Pohled oknem z Vikyho domácí pracovny do rozkvetlé zahrady, bílý chrám Sacré Coeur nad Paříží z podhledu a do třetice portrét krásné mladé ženy. Portrét byl neostrý, tvář jako by se vynořovala z mlhy. Nebo ze snu…?

Nebyla to Vikinova dcerka, kdepak Monika, to v žádném případě, ta na obrázku byla starší a zralejší. Navíc měla černé vlasy. Poznal jsem ji hned, i když jsem ji viděl jenom jednou a pouze na fotografii. A ani na ní to vlastně přece nebyla ona. Ale o tom taky až později. Neumím psát příběhy, tak musím pěkně jednoduše, popořádku. Jako policajt. Jistě jste si to už domysleli. Byla to žena, do které se Viky zbláznil, když mě před časem po dlouhé době vyhledal.

Věděl jsem, že má kreslířský talent, ale že by to uměl takhle…? To teda klobouk dolů. Marná sláva, každému kumštu se daří nejlíp, když ho provozujeme kvůli nějaké ženské. Ale nic z toho mi případnou záhadu jeho smrťáku bohužel objasnit nepomůže. Vypovídá to jenom o citech, které Viky až do hořkého konce choval k poslední lásce svého života, ať už ona… Ale dost, nebudu předbíhat.

Nakonec mi zbývalo prohlédnout počítač. Teda pokud to bude možné. Ale šlo to hladce, naštěstí byl přístup nezaheslovaný. A taky asi nebylo proč. Jevilo se mi to tak, že Viky na domácím počítači hlavně surfoval po internetu. Nikde nebylo nic pracovního ani osobního.

Pokud si někdy s někým mailoval, byly všechny došlé 29

i odeslané zprávy dávno vymazané. Kdekdo by je asi dokázal z počítače nebo bůhvíodkud z kyberprostoru zase hravě vylovit, ale mým nevelkým schopnostem v oblasti počítačů se to vymykalo. Policajt, a ještě v důchodu…

Chápete, ne?

Moji pozornost zaujalo nakonec jenom několik trošku tajemných souborů – napočítal jsem jich přesně šestnáct – seřazených abecedně podle prvních slov jejich kuriózních, ale nic neprozrazujících názvů. Mohly obsahovat cokoliv, od tvrdého porna po nějaké špionské šifry. Co to jenom může být? Když jsem dva soubory namátkově otevřel, ukázalo se, že jsou to české texty psané ve Wordu.

V jejich záhlaví stály lákavě znějící nadpisy, jako třeba Kráska ze záhrobí nebo Fajnšmekr českého jazyka.

Začetl jsem se do nich a nevěřil jsem svým očím. Byly to zřejmě jakési pokusy o povídky. No tohle… Že by Viky, doktor medicíny a kreslíř s darem od Boha, zkoušel navíc psát i nějakou beletrii? Na gymplu přece slohovkami nijak neexceloval.

Ale mýlka byla vyloučená. Rychle jsem otevřel další soubory a přeletěl jsem očima další a další povídky.

Smysl textů jsem v tom spěchu nevnímal, jenom jejich názvy. Nevyhraje, kdo nehraje, Hra na schovávanou, Sladké mámení, Ve městě vína, Příliš bodrý tlouštík, Táčky s generálem, Město mého srdce, Merry old England a další a další…

Začetl jsem se do několika odstavečků na začátku a na konci dvou namátkou vybraných povídek. A stačilo mi to. To teprve věci definitivně uvedlo na pravou míru. Žádné povídky. Všude vystupovali stejní lidé a děj na sebe jakžtakž – složitě, ale přece – navazoval. Viky 30

prostě nepsal samostatné povídky, ale souvislý delší text.

Novelu nebo román. Jednotlivé soubory byly jeho kapitoly, možná ne tak docela dokončené, minimálně tedy zárodky kapitol.

Počítač pak Vikinovy soubory seřadil, jak to obvykle bývá, podle abecedního pořadí názvů. Tak jsem se hned na místě pustil do toho ze všech nejkratšího, v seznamu uvedeného jako Začínáme.doc.

31