Ďábelské Desatero

Jan Míka Ďábelské Desatero Odpovědná redaktorka Martina Kloudová Grafická úprava Karol Lament Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Jan Míka, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první ISBN 978-80-243-7467-3

Jan Míka — ĎÁbelskÉ Desatero román

Tento příběh se nikdy nestal.

Pokud přece, pak se jedná o podobnost přímo ďábelskou.

I Svařování sametu

Scenárista Adam Veselý se jednoho deštivého večera vrátil z vinárny a rozhodl se, že napíše knihu. Proč ne, byl autorem dvou divácky úspěšných filmů, několika televizních inscenací a navíc byl patnáct let rozvedený, měl tedy z čeho čerpat. Jenomže rozhodnutí nepřišlo z důvodu výměny dramatické formy za formu literární, ale proto, že svou bývalou ženu stále miloval. Patnáct let nenápadného nadbíhání, průhledných telefonátů a neuvěřitelně náhodných setkání nikam nevedlo. Kniha se proto jevila jako jediné řešení. Vypíše se z planých nadějí, z nekonečného obracení vzpomínek z líce na rub a z představ, které mají váhu modelářské lepenky. I mravenec rozhodnutý přejít dálnici z Prahy do Ostravy má větší šanci na úspěch než jeho věčná snaha získat ji zpět.

Pro napsání knihy nastala nejpříhodnější doba. Odevzdal producentu Roubalovi scénář nového filmu, finančně bude zajištěn, takže si může dopřát půlroční oddech a věnovat se své životní látce. Projde svou duší procházkovým tempem, vytěží ji, události seřadí přesně tak, jak přicházely, a zaštítí je objektivním pohledem. Bude to dobrá kniha a uzdravující terapie zároveň.

Jednoho dne začal psát.

Bylo nádherné, vlahé ráno… Blbost. Větu vymazal.

7

Bylo docela obyčejné dopoledne v Praze na Smetanově nábřeží. Rackové létali… Proboha, co je to za slovosled? Je to zubatý jako litinový pastorek. Každé dopoledne v Praze bývá všední. Tohle dopoledne všední nebylo. Hrůza. Dvakrát dopoledne, dvakrát všední a do toho bývá a nebylo…

Copak má čeština tak málo slov? Spisovatelé asi nebudou mít lehký chlebíček. Do scénáře by napsal: Obraz první, Smetanovo nábřeží, den. Pavla s Pavlem jdou kolem řeky a drží se za ruce. Nad vodou rackové. Kolem jezdí tramvaje. Ruchy ulice. Hotovo. Tady aby se s tím piplal, leštil a ke všemu uměl pořádně česky. Klid. Rozepíše se…

Z tvůrčí činnosti jej vysvobodil telefon. Volala sekretářka producenta Roubala. Chtěla vědět, jestli by se mohl zítra v poledne zastavit na Barrandově. „Pan producent by s vámi rád mluvil.“ Slíbil, že přijede. Proč by nepřijel, určitě půjde o jeho scénář a na schůzku už čeká dost dlouho.

Vrátil se k rozepsané knize, která zatím neměla žádnou větu.

Takové dopoledne jako dnešní… Proboha, vždyť tohle je dokonce Nezval!

Na Barrandov přijel opravdu v pravé poledne. Nezvyklý čas na pracovní schůzku, ale jistě dobré znamení. V pravé poledne byl přece vynikající film a žádná škoda, kdyby kapka jeho slávy ukápla i na Adamův scénář Svařování sametu, který leží u Roubala už skoro měsíc. Adam neřešil, jestli je to hodně nebo málo, věděl, že u Roubala je jediným dramaturgem čas. Čas netelefonuje, nepíše odpovědi, čas je tu proto, aby se čekalo. „Je na obědě,“ řekla sekretářka Boženka, když se Veselý objevil v kanceláři.

8

„Nevěř jí, už jsem tady,“ vstoupil Roubal. „Pojď dál.“ Usadil ho do kožené sedačky, nabídl mu kávu a zeptal se: „Tak co? Pořád chodíš střílet?“ „S tím se nedá přestat. Zkus to.“ „Blázníš? Jako kluk jsem neměl ani prak. Co bych dělal s pistolí? Vždyť se toho bojím. Chodíš i na hony?“ „Nemám rád zimu od nohou.“ „To jsi kluk ze vsi?“ „Na střelnici je to útulnější. Sucho, teplo, bar. A potom, ve světě plným darebáků se cítím s pistolí mnohem bezpečnější.“ Roubal hledal v papírech, otvíral šuplata a předváděl producentskou roztržitost. Adam chápal, že řeči o zbraních jsou jen konverzační slušností, protože Roubal miloval pouze koně, a když už se o něčem bavil, tak to byla Chuchle nebo Velká Pardubická. Proč mu předvádí, jak je zavalen prací, to nechápal. Znali se přece od prvního ročníku na FAMU. „Tady je,“ řekl konečně a vytáhl Adamův scénář. „Nikdy nevím, kam co položím. Je toho moc. Češi totiž nejsou soudný národ. Já ti mám, člověče, pocit, že se v Česku napíše za rok víc scénářů, než se vytočí piva. Ovšem málokteré dílo je na úrovni Prazdroje. To nemluvím o našich dvou společných filmech. Ty se povedly. Představ si, že se pořád hrají.“ „Já vím, chodí mi tantiémy.“ „Promiň, něco musím vyřídit.“ Vymačkal číslo v mobilu. „Tady Roubal. Tak jak jste na tom, pane profesore…?“ „Ale jo,“ veselil se v telefonu profesor Sedlák. „Už jsme u jablka. Právě jsme ho nakrojili.“ „U jablka?“ Roubal nerozuměl. „No dobře, tak mě už berte vážně. Kdy mi dáte první díl? Když chceme příš-

9

tí prázdniny točit, tak na tom musíme začít produkčně makat. Pokud nebudeme mít smlouvy, tak nám herci utečou na dovolenou, však to znáte.“ „Zavolejte za týden. To už budeme něco mít. Kolegyně je velice pracovitá,“ utěšoval ho Sedlák. „Tak dobře, zavolám, ale pak už budu zlej. Nashle.“ Veselý se tvářil, že neposlouchá, ale tenhle telefon jej zajímal. „Profesor Sedlák pro tebe něco píše?“ zeptal se. „Desatero. To nevíš? To ví celá Praha.“ „Ke mně se to prostě nedoneslo, no,“ řekl nevrle.

Roubal se zašklebil. „Mám s tím spoustu starostí a oni nemají jediný díl. Tlačí na mě televize, chtějí vidět scénáře, a když neuhlídám prachy, tak to budu dodělávat za svý.

To jsou holt lahůdky koprodukcí.“ Třískl mobilem. „Že jsem se radši nevyučil truhlářem. Dřevo aspoň voní, tady všechno smrdí. Kde jsme to přestali?“ „U našich dvou filmů,“ napověděl Adam, ale myslel hlavně na Sedláka. Moc dobře věděl, že píše pro Roubala seriál, a moc dobře věděl s kým, jenže raději dělal popleteného. „Jo, ty filmy jsou ukázkový příklad. Když to má vtipný dialogy a nedělá se z toho umění a nerežíruje to nikdo z československé nové vlny, tak se natočí dobrej film. Na kterej lidi chodí.“ Proč to zdržuje? říkal si Adam. Proč neřekne, tvůj scénář je výborný, budeme to točit? Napíná mě jak začátečníka. Je nám přes čtyřicet, jeden čas jsme spolu bydleli na stejné koleji. Co blbne? „No. A tohle ten tvůj scénář, Adame, nemá. Ten se nepoved.“ Odstřelen z bezprostřední blízkosti. Ráže tři sta padesát sedm Magnum.

10

„Jako napsaný je to pěkně,“ pokračoval, „to ty umíš, ale nikoho by to nebavilo. Věř mi.“ „Proč myslíš?“ zeptal se překvapeně. „Už ten název, Svařování sametu. Někdo si bude představovat, že se to odehrává ve fabrice při noční směně, jinej, že je to o sametové revoluci – a dohromady na to nepřijde nikdo.“ „Název se dá změnit,“ bránil se Veselý. „Jenomže polovina se toho odehrává v noci a to je strašná blbost. Nesnáším tmu ve filmu. Nic tam není vidět, a než se rozbřeskne, tak nám celý kino spí. Příběh je bez překvapení a je banální. Taky se ti někam vytratil humor. Je to takový moc vážný. Člověče, nechtěl ty jsi na starý kolena dělat umění? Chtěl, co? A říkal sis, kamarád Roubal to nepozná, sežere mi to i s navijákem. Že jo?“ Adam si vzpomněl, jak se Roubal vyznamenal při promoci. Měl sice černý oblek, ale na nohou provokativně sešlapané důchodky. Už tenkrát světu naznačoval, že si bude stát vždycky na svém. Jenomže když nebude honorář, kdo za Adama splatí novou Hondu? Kdo za něj bude platit nájem, složenky, elektriku, popeláře? Zbláznil se do kopce? „Co blbneš, Ferdo? Proč bych na tebe něco hrál?

Napsal jsem scénář podle svého nejlepšího svědomí, jako vždycky. A pokaždý z toho byl dobrej film…“ „Vždycky se to prostě nepovede,“ skočil mu do řeči, „uznej to a nesnaž se mě ukecávat.“ „Já tě neukecávám, já fakt čumím. Co je na tom scénáři špatně? Můžu přece udělat pár oprav. To od tebe není seriózní hodnocení. Nasaď na to dramaturga a já se s ním určitě dohodnu.“ „Jsi jedinej, s kým se o jeho veledíle bavím, už to je ode mne dost seriózní, ne? Já vystudoval produkci, umím plá-

11

novat, počítat a hlavně mám nos. Tohle by nikoho nezajímalo. A když jsou prázdný kina, tak to znamená co? Že vyhazuju peníze a budu velice těžko shánět sponzory na další projekt. Já chci dělat dobrý filmy, to určitě, jenomže ne umění. Bez peněz na Barrandov nelez. Tenhle scénář nepřináší peníze a peníze jsou u filmu to základní. Peníze jsou totiž největší umění. Přines to, co jsi psal dřív, a já to začnu točit zítra. Nasadím na to režiséra, kterej to umí, a hotovo dvacet. Je to jednoduchý. Ale začíná to dobrým scénářem.“ „Takovýhle řeči nemají cenu. Přece nemůžeš dát jenom na svůj úsudek.“ „Můžu. Já to platím.“ „Snad nejde jenom o peníze. Rád bych slyšel nějaké serióznější hodnocení. Dal jsem to například číst Loupežníkovi (režisér Šuhaj, který získal přezdívku podle Nikoly Šuhaje), a ten řekl, že to okamžitě natočí.“ „Ten ať mlčí, má práce až nad hlavu. Prostě to neberu.“ „Poslední slovo?“ „Poslední.“ „Tak ti pěkně děkuju,“ řekl Adam, „mám dluhy.“ „Já taky. A ty bys mi přidělal další. Před chvílí jsi říkal, že nejde jenom o peníze, tak co?“ „Jenomže o tyhle peníze jde. Počítal jsem s nima.“ „Nejsem tu proto, abych odpovídal za tvoje dluhy. Já tady vyrábím filmy a snažím se, aby na ně lidi chodili.

Jinak nevím, proč bych to celý dělal.“ „Ovšem hodnotíš je sám.“ „Přestaň mě štvát,“ rozčílil se Roubal. „Nejsem úplně blbej. Četli to dva další a oba tvrdí, že to nestojí ani za druhou verzi.“ „To by mě zajímalo kdo,“ řekl s despektem. „Co je to za borce?“

12

Roubal zaváhal a pak na Veselého vypálil: „Například Datel. Doufám, že za ním hned nepoletíš a nezačneš mu nadávat jako mně.“ Sáhl do stolu a podal mu posudek. „Když už jsem ho prozradil, tak si to přečti.“ Banální manželský trojúhelník, což by nemusela být chyba, kdyby byl autorův pohled originální. Chybí nadhled, větší znalost prostředí (každý druhý film se teď odehrává v nemocnici) a látka těžkne pod nemluvnými dialogy…

Kam se ztratila Veselého lehkost? Zřejmě za ctižádostivou snahou vytvořit umělecké dílo. Snaha skončila uprostřed cesty. Jeho předchozí scénáře měly k umění blíž než tento opus… „Kecy,“ hodil posudek na stůl, „o filmu neví nic, tohle napíše každá sekretářka. Chtěl mě odstřelit, to je celý.

A víš proč? Protože jeho scénáře viděly filmový pás naposled, když se točilo černobíle. To sis vybral lektora. Nemá talent, tak plive na práci těch, kteří ho mají. Dobře, nebudu se rozčilovat. Nebereš, tak neber. Zkusím to jinde.“ Vzal scénář. „Ahoj.“ „Počkej,“ zastavil ho Roubal, „nedivoč jako malej kluk.

Já vím, že psát umíš. Ale vždycky to nevyjde. Nápady někam odletí…“ „Mně nápady nikam neodletěly. Ve scénáři je jich dost.

Nápady odletěly Datlovi, tak teď posuzuje a radí druhým, jak by měli psát. To je v Čechách úplně normální.“ „Nerozčiluj se,“ řekl Roubal žoviálně. „Já si myslím to, co on. Každej má někdy období, kdy má hlavu prázdnou.

A co je nejhorší, nedá se to léčit. Varuju tě, nesahej po alkoholu. To jsou prachsprostě konzervativní snahy. Připojí se k nim kocovina a každý ráno bojuješ ponorný boj s bilanční sebevraždou.“ „Nech si přednášku, buď tak laskav.“

13

„Nešil. Co je to jeden nepovedenej scénář…“ „Viď? Jenom rok práce. A není nepovedenej!“ trpělivě se hájil Adam. „Tak dobře, není nepovedenej… jenom je trochu k ničemu. A nezlob se, mám tu ještě práci. Tak se měj.“ Adam neodcházel. „Ještě něco?“ zeptal se Roubal. „Ještě taková maličkost. Málem bych zapomněl.“ Sáhl do saka, vytáhl pistoli a dvakrát na Roubala vystřelil. Na tento čin nedostal žádnou odpověď.

Když odcházel, sekretářka Boženka stála v koutě své kanceláře jak krejčovská panna a vyděšeně na něho třeštila oči.

Nasedl do auta a vyrazil. Když nebude film, nebudou peníze. Když nebudou peníze, zlikviduje všechny úspory.

Copak s ním může jednat jak s nějakým začátečníkem?

Pozve si ho jenom proto, aby ho vyhodil? Vždyť jsou kamarádi! Tohle prostě není pravda, to se mu zdá. Za chvíli zazvoní budík, probudí se a pojede za Roubalem a ten svým rozšafným způsobem zahlásí: Adame, výborná věc.

Beru! Loupežník z toho udělá bezvadnej biják.

Budík nezazvonil.

Křižovatkou projel na červenou. Jestli obsluha u kamer zrovna nesvačila, bude ho to stát další peníze.

Neujel ani tři sta metrů a zastavila ho policie. To nebylo dobré. „Že by Roubalova sekretářka podlehla panice?“ zauvažoval. „Škoda. Vypadala, že už v životě nepromluví.“ Podal jim požadované doklady a čekal.

První policista stál před autem, druhý obcházel kolem.

Když se vrátil, řekl: „Nová Honda, co? A má šest rychlostí. To je dobrý, co?“

14

„Je,“ přisvědčil Adam. „Máte u sebe zbraň?“ položil nečekanou otázku první policista. „Ne,“ zalhal Adam přesvědčivě. „Vidím, že vlastníte zbrojní průkaz.“ „Ale zbraň mám doma v trezoru.“ Mlčky zauvažovali a vrátili mu doklady. „Můžete jet.“ „To bylo o fous,“ řekl si pro sebe. „Je jasné, že hledají chlapíka, který má u sebe pistoli a nejezdí v nové Hondě.“ Kdo ví, co by se dělo, kdyby zjistili, že jim lže. Asi vypadá neškodně. Navíc je zřejmě vede zkušenost. Zkušenost je dobrá věc, ale osobní prohlídka a prohlídka vozu vykazují spolehlivější výsledky. Právě dneska se zmýlili.

Stačilo se podívat do palubní přihrádky.

Dojel domů, okamžitě do sebe převrátil sklenku whisky, dřepl si do křesla a koukal jak prase po první ráně. Slyšel to v životě mockrát, teprve teď viděl, jak takové prase vypadá a co si myslí. Co se to sakra stalo? Měl v klidu a v pohodě sepisovat příběh svého ztroskotaného manželství, a zatím tu sedí, ničemu nerozumí a vidí jenom ten myší pohyb na svém účtu. Něco mu žere peníze a žádné nepřibývají.

Nejlepší by bylo, kdyby se na pár dní schoval, všechno vydýchal a pak se uvidí, co dál. „Kdo má chatu?“ Jenomže každý, kdo měl chatu, ji měl obsazenou. Buď v ní hospodařila tchýně, nebo manželka, nebo tam mládež pořádala mejdany. Bylo zkrátka léto. Jeho přání přišlo v tu nejnevhodnější dobu.

Zbýval brácha. Z toho už nebyl vůbec nadšený. Jakmile se u něho objeví, hned ho bude z něčeho podezírat, určitě se pohádají.

15

„Co jsi kde vyved? Zase jsi nafackoval nějakýmu funkcionáři?“ Ještě podumá. Teď musí někde prodat svůj scénář. Přece ho nepsal pro radost jako amatér.

Sedl k telefonu a začal obvolávat redakce. V brněnské televizi neměli o jeho scénář zájem, dokončovali dva televizní filmy a jeho dílko by přicházelo v úvahu až za tři roky, pokud by se jim hodilo. V Ostravě vyměnili dramaturga hrané tvorby a to nové koště samolibě navrhlo, že se na to podívá. Ovšem upozorňuje, že jsou látkami zavaleni a mohou si skutečně vybírat. Muselo by se jednat o velmi kvalitní scénář.

Do pražské televize ani nevolal, bohorovní dramaturgové, kteří teď obsadili všechny posty, by normální text neuměli ani přečíst. Kde nevystupují homosexuálové nebo lesbičky, mordparta nebo urgentní příjem, v tom neobjevují životaschopnou látku a nemíní tím otravovat své diváky.

Zavalení vlastní nesoudností si nevšimli, že už jim stejně odešli na Novu nebo satelitní stanice. Nikdy mu nevadilo, že nepatřil do žádného kolotoče, teď viděl, že je to nevýhoda. Nikomu nemůže nabídnout protislužbu, nemá tam žádnou milenku, je na volné noze a umí, snad, jenom psát.

To je past. Kde jsou zlaté časy, kdy stačil námět a hned se vystavovala smlouva na scénář, vyplácela se třetina honoráře, obě strany byly právně kryty a autor nepsal zadarmo. Teď?

Psychologickou látku nepotřebujeme.

Přineste nějakou dobrou detektivku s neotřelou zápletkou a netradičním uměleckým pohledem.

Nejlépe detektivní seriál.

Napište něco, co hýbe lidmi.

Ukrutně blbé fráze, které nelze napadnout, stejně jako nelze napadnout svítání nebo červánky.

16

Ještě měl kamaráda v chebském divadle. „Poslechni, je to scénář pro film, ale dala by se z toho udělat zajímavá divadelní inscenace.“ „Proč sis vzpomněl na divadlo?“ zeptal se kamarád z Chebu. „Byla by to oboustranná reklama. Prospělo by to filmu i divadlu.“ „Chceš slyšet pravdu?“ „Jedině.“ „Pokud by na to šéf vůbec kývnul, tak si nedělej iluze.

Nejdřív bychom to mohli uvést za tři roky. Dostal bys pár korun jako zálohu. Jestli kouříš, tak to nebude ani na cigarety. Pokud to ovšem budou hrát po celém světě, pak by cigarety neměly být problémem.“ To byl den. Jak si vyčistit hlavu? Jak vymazat to nečekané zklamání? Přece nebude sedět doma.

Večer zašel do vinárny. Doufal, že se s nikým nepotká, ale seděl tam spolužák z FAMU Pepa Králík. Toho potkat nechtěl. Učil teď na FAMU dějiny českého filmu a studenti mu říkali Kinovykopávka. Věděl všechno, co se od roku 1895 kolem filmu šustlo. Od filmu bratří Lumierových Dělníci opouštějí továrnu až po současnost. Dokonce prý kdesi předváděl, že umí nazpaměť celé Osudy dobrého vojáka Švejka, ale Adam u toho nikdy nebyl. Pro film a televizi toho moc nenapsal, nic mu nebrali, tak se po absolvování přeorientoval na filmovou vědu a psal odborné knihy, které měly úspěch, neboť byly zároveň lidové. Studentům se mstil, zvlášť scenáristům, za to, že jsou talentovanější než on. Na potkání každého zkoušel. Kladl otázky, o kterých věděl, že dostanou tazatele do úzkých a on bude vynikat.

Veřejnost se shodla na tom, že se jednoho dne ze všech vlastností a vědomostí zblázní.

17

„Představ si,“ začal, jen si Adam sedl, „jak jsou ti budoucí scenáristi nedotknuti vzděláním. Já nevím, co na těch přednáškách dělají. Myslí na kšefty. Jinak to není možný. Nedávno jsem jednoho zkoušel a povídám mu, řekněte mi, jak se jmenoval rodným jménem Luchino Visconti. Víš, co mi řek? Že to neví. A byl naprosto v klidu.

On to prostě neví, chápeš to? Přitom je to tak jednoduchý.

Víš to, ne? Samozřejmě že to víš.“ Nevěděl nic. Proč by měl. Důležitější bylo vědět, co Visconti natočil. „Conte Don Luchino Visconti di Modrone. Co je na tom těžkýho? Jak může takovej člověk něco napsat, když má takovýhle mezery. Povídám, studente, Lenin, Lenin, Lenin.

Nepochopil ani takovou jednoduchou slovní hříčku. Zato já mám jasno. Urychleně se musí něco udělat, nebo nám národ (potažmo studenti) zhloupne. Je potřeba vypracovat něco jako univerzální celorepublikové vzdělávání. A hodně rychle. Film je přístupný všem generacím. U filmu se začne, pak přejdeme na výtvarné umění, literaturu a podobně.

Zavalíme republiku artefakty. Ať jeřábník otočí jeřáb na sever, nebo na západ, všude si přečte, co natočil Billy Wilder, Francis Ford Coppola, Forman, Polanski či Spielberg.

A nejenom jeřábník, ale i obyčejný chodec, vysokoškolák nebo zedník. Rozumíš? Žádná žabařina. A nepřestanu, dokud většina lidí v téhle zemi nebude mít encyklopedické filmové znalosti jenom díky tomu, že se kouká kolem sebe.“ „Proboha, vzpamatuj se. Proč by měl každej člověk ovládat dějiny filmu?“ „Protože film je nejdůležitější umění. To říkal i Lenin.

Mně je Lenin ukradenej, ale v tomhle měl pravdu.“ „Taková snaha je přece zbytečná a nesmyslná. Jak to chceš dokázat?“

18

„Nějaký způsob se najde. Cesta určitě existuje.“ Chrlení moudrostí a fantasmagorií od filmového archeologa poslouchal dál jen na půl ucha. Člověk vstupující na tenkou půdu vinárny se musí připravit na všechno. Kdyby s ním seděl někdo jiný, musel by poslouchat, co bude točit, kdo mu v tom bude hrát, co dalšího má rozepsáno… Po karambolu u Roubala chtěl sedět a tiše trpět. Jenomže kromě Roubala mu v hlavě ležel profesor Sedlák, vedoucí katedry scenáristiky a dramaturgie, kterého upřímně nenáviděl. Od prvního dne, kdy vstoupil na půdu filmové fakulty. Byl totiž vzdělaný, schopný a milovaly ho všechny studentky.

Králík mu chvilku osobního trápení nedopřál. „Hele, víš, že se dneska na Barrandově střílelo?“ „Tam se pořád střílí,“ řekl Adam. „Jsou to filmové ateliéry, tak se nemůžeš divit.“ Raději zaplatil a vrátil se domů.

Tři dny četl svůj scénář, přemýšlel, kde by se dalo co změnit, vylepšit, ale skončil s jistotou, že nevidí chybu.

Na druhé straně, jaká jistota, vždyť už nerozpoznával ani písmena.

Další den vstal brzy ráno, sbalil pár potřebných věcí a vyjel. Když si na rohu ulice kupoval noviny, viděl, jak u jejich domu zastavila policie. Hledají někoho, nebo si šli koupit cigarety do trafiky?

Zastavil se na Konopišti. V letním kině tam natáčel Loupežník bakalářské povídky. Zrovna aranžoval milostnou scénu, když se objevila vydatná přeháňka a všichni se utíkali schovat do šaten pod pódiem. Loupežník zamířil do cateringu na klobásu. „Rád tě vidím,“ zajásal, když se objevil Adam. „Chceš kousnout? Nechceš, viď? Radši si kup svoji, ty bys mi ji

19

sežral celou.“ Nečekal na ocenění svého obhroublého humoru a pokračoval: „Tak, kdy začneme točit? Já jsem s povídkami za pár dní hotovej a rád bych si střihnul biograf, než začnu natáčet Desatero. Co tu vlastně děláš?“ „Jedu si odpočinout k bráchovi na farmu,“ řekl Adam. „Odpočinout?“ divil se Loupežník. „Ty jsi něco dělal?“ opět zažertoval. „Roubal mě vyhodil. Scénář se mu nelíbí a točit ho nechce.“ Loupežník ukousl kus klobásy. „Blbost. Vždyť jsem to čet.“ „Roubal a Datel taky.“ „No a co? Má poslouchat mě a ne nějaký Datly, kteří neumějí ani číst, ani psát.“ „Já mu to taky říkal. Nezajímalo ho to.“ „No kruci,“ od srdce zaklel Loupežník, „přece poznám dobrej scénář od šmíry, nedělám to první rok.“ Neváhal a vytočil Roubalovo číslo. Chvíli čekal a pak schoval mobil. „Nebere to, nevadí, jednou to vezme. To musíme natočit.“ Objevila se asistentka režie. „Pane režisére, přestalo pršet.“ „Jasně, vidím, Olinko.“ Dojedl klobásu. „Adame, klid, se scénářem to zařídím. Kdyby to nevzal, tak bys na něj musel vzít pistoli a bác!“ „A co myslíš, že jsem udělal,“ ujistil ho Adam.

Bratrova farma byla zase o něco výstavnější, než jak si ji pamatoval z poslední návštěvy. Vždycky měl pocit, že ji buduje proto, aby jednou přijelo asi pětatřicet tiráků a po kouskách ji odvezli na nějakou zemědělskou výstavu jako vzorovou moderní farmu. Jenomže na výstaviště do Lysé nad Labem by se nevešla, takže v úvahu přicházelo jen

20

Brno nebo Země živitelka. Brácha je blázen, tvořit takový areál znamená zříci se nedělí, svátků, zábavy, počítat dluhy a po zbytek života koukat do hodně zakalené vody, která se vyčistí až někdy za třicet nebo padesát let. Pak mu hned přistaví máry a on si řekne: Proč jsem to dělal? K čemu to bylo dobrý? Proč jsem se dřel? Jeho posledním pozemkem bude stejně rozptylová loučka v Benešově nebo v Táboře. Do půl roku dceruška všechno rozprodá a bude si žít.

K čemu by byl doktorce statek? Takže to dělá proto, aby holka už nemusela nikdy nic dělat. Tomu se říká absolutní výchova. Ale Adam nemá, bohužel (nebo zaplať příroda), s výchovou žádné zkušenosti, jelikož nemá děti. Jeho bývalá žena… Ne, bude o ní přemýšlet jen nad stránkami rozepsané knihy. Alespoň přibudou další stránky.

Zastavil u vrat, zazvonil na velký zvon a za chvíli se objevila švagrová Jiřina. Měla upřímnou radost. „Ahoj, Adame, kde se tu bereš? Ty sis na nás vzpomněl?

To není možný. Honem musím zapálit svíčku…“ Nastalo objímání.

Voněla. A příjemně. Ženská ze statku, ale kdyby ji kdekoliv představil jako šéfredaktorku ženského časopisu nebo lékařku, nikdo by neřekl ani popel. Je čím dál hezčí, znal lékařky, které by vedle ní neobstály. Přibrala, ale jen na místech, kde jí to slušelo. Takovou ženskou si měl vzít. A ne umělkyni, která na sebe za mlada nevzala konfekci a z domu vycházela, jen když si byla jistá, že by ji vzali z fleku na druhou směnu do lunaparku. Jenomže tenkrát se mu to líbilo. „Ale jo, já na vás myslím pořád. To vy se za celej rok neozvete.“ „Ale poslechni, ne že bys nebyl fešák, ale připadáš mi trochu přepadlý. Ty máš nějaký trápení?“

21

Ke statku přicválal Adamův bratr Valentýn. Seskočil z koně jako princ. „Že tě konečně vidím.“ Podali si ruce. „Potřebuješ peníze? Ne, co to plácám, peněz mají umělci dost. Ta Honda určitě nebyla zadarmo. Ty se potřebuješ schovat u bráchy, že jo? Nahání tě nějaká ženská?“ „V mých letech? Brácho, nespadl jsi z koně?“ „Ta ženská je náhodou dobrá trefa,“ přidala se Jiřina, „mně se zdá taky trochu vyplašený.“ Večer poseděli, popili, a když odešla Jiřina spát, otevřel Valentýn láhev fernetu a řekl: „Tak proč jsi přijel? A neblbni mi hlavu.“ „Jak proč?“ „Nerozumíš, na co se ptám?“ „Přijel jsem na pár dní k bráchovi, to je chyba? Jestli mě tu nechceš, dobře, do rána vystřízlivím a jedu zpátky.“ „Nehoní tě policajti? Fakt vypadáš divně, brácho.“ „Radši se napijeme.“ „Tak mi řekni, v čem jedeš? Zatknou i nás, když tě tu budeme přechovávat?“ Přesně, jak předpokládal, bude hádka. Valentýn byl od malička praktik, veškeré úsilí směřoval k vysoké škole zemědělské, takže bratříčka, který odjakživa prohlašoval, že bude psát knihy, tedy provozovat něco tak nepotřebného a pošetilého, nebral nikdy vážně. Vždyť psaní nemohlo ani náhodou zvýšit dojivost černostrakatého plemene skotu, dokonce ani způsobit, že by se brambory mohly dobývat pečené nebo alespoň bez slupek. Tak co s takovým řemeslem? Valentýn byl možná ochoten uvěřit tomu, že na plácku za návsí bude hrát jednou Real Madrid proti místním hasičům (v brance bude chytat Mlynář), ale nikdy, že z Adama vyroste nový Jirásek, kterému obec postaví sochu.

22

„Hlavně se mi nesnaž namluvit, že utíkáš před nějakou baletkou nebo modelkou. To teda ne.“ „Proč zrovna před baletkou?“ „Víme, jak to chodí. Ještě jsem neslyšel o umělkyni, která by si vzala chlapa od soustruhu nebo traktoristu. Ještě tak toho, kdo to umí s hokejkou nebo kope do mičudy.“ „Hele, brácho,“ vstal Adam, „já se nepřijel hádat. Pojď spát a zítra vypadnu.“ „Přestaň mě štvát,“ zatlačil ho zpátky do křesla. „Ještě jsi mi neodpověděl.“ Naléhání prozrazovalo, že už něco vypil. Nemělo cenu se bránit. Tak se znovu posadil. „Stala se mi taková… profesní nepříjemnost. Roubal mi nevzal scénář.“ „Nevzal?“ podivil se Valentýn. „Vždyť jste kamarádi.

To je nějaký divný.“ „Kamarádi zrovna nejsme, ale scénáře se posuzují podle trochu jiných kritérií než rovný brázdy, brácho, to uznej.“ Valentýn dopil sklenku a zadíval se na Adama. „Nemáš mě za úplnýho idiota, že ne?“ „Ne.“ „Tak mi nevykládej, že ta vaše díla, která se teď objevují v televizi, do kina nechodím, tak nevím, někdo posuzuje.

Promiň, brácho, většinou to nemá hlavu ani patu a jsou to takový bláboly, že tomu nemůžu věřit. Ty jsi mu něco udělal? Dáváš málo, co? No ne, dřív to třeba stačilo, ale teď ti naznačuje, že bys měl přitlačit. V životě to jinak nechodí.

Dej mu víc a přestaneš vypadat vyjukaně.“ „Nezlob se,“ zakroutil Adam hlavou, „ale když tě poslouchám, tak nemůžu věřit, že jsi inženýr. Farmu máš bezvadnou, to jo, rozumíš tomu, ale mluvíš jako největší pitomci u piva. Do umění se nemontuj. Tady jsi úplně vedle.“

23

„Bere se všude, co mi budeš vykládat,“ zesílil hlas. „Berou i takoví, co v televizi vykládají, že je potřeba bojovat proti korupci. Melou, melou a za nějakej čas se dozvíš, že jsou v báni, protože brali nejvíc. Co myslíš, že dělám já, když chci prodat dobytek na jatka nebo brambory do supermarketu, no, co? Že tam nosím Studentskou pečeť?

Alespoň o tom nekrafám do televize. Všude jde jenom o peníze.“ Nalil další rundu fernetu a pokračoval: „Dobře, nevzali ti scénář, přijel jsi za mnou. Dobrý. Co si od toho slibuješ? Že ti ho přepíšu?“ Najednou se zasmál. „Ty, hele, co když mi kecáš, co když tě honí policajti? Věčně si hraješ s těma pistolkama…“ „Nemám co zpronevěřit…“ „Ale moh jsi někoho zastřelit.“ „Potřebuju si docela normálně vyčistit hlavu, dát se dohromady. Neprodal jsem scénář, to je pro mě stejný, jako kdyby ti celou úrodu pomlátily kroupy.“ „Hele, tyhle řeči si nech. To mám ze všeho nejradši, když si umělci přijedou čistit hlavu mezi normální lidi.

Víš, že nás urážíš? Copak my jsme pro tebe něco jako zajet si na ryby, nebo tak? Přijel Mistr, co napsal tu… co hrál v tom a v tom… on je z Národního. Jsi pozér, brácho, jako všichni. Vyrobil sis chandru a teď jsi přijel na ves, aby tě za to všichni obdivovali. Kam mají jezdit lidi ze vsi, když je jim z něčeho zle? Do kavárny, kde se slézá bohéma?“ „Chceš se přít, jako vždycky. Je mi to jasný. Kdo nepracuje s hnojem a s dobytkem, je povaleč a maso by mu měli ukazovat jenom namalovaný.“ „Taky že jo, to platí pořád. Aspoň uznej, že se jezdíš jenom blesknout. Mistr z Václaváku, dívejte se, nová Honda.“ „Jsi opilej? Vždyť jsi na tom stokrát líp než já.“

24

„Protože jsem, na rozdíl od tebe, celej život makal, milej hochu.“ „Já ne?“ Valentýn si pohrdavě odfrknul. „Jestli máš na mysli třeba to, že jste zkoušky dělali v hospodě, tak to ses teda, brácho, moc nenadřel.“ „A jestli ty si myslíš, že vstanu ve čtyři, poběžím kydat hnůj nebo naskočím na traktor a pojedu na pastviny, tak to opravdu neudělám. To je tvoje práce. Já studoval scenáristiku a ne hnojárnu. Nebudu to dělat pro to, že si to přeješ. Díky za vřelé přijetí, ráno vstanu a odjedu.“ „Je tohle možný,“ objevila se v pokoji Jiřina. „Aspoň jednou bych se chtěla dožít toho, že když vy dva se potkáte, tak že se nepohádáte.“ V noční košili vypadala zdravě a přitažlivě. „Ty tu klidně seď,“ řekla Adamovi, „ale Valentýn půjde spát!“ „Ale jo,“ chabě se bránil. „Vždyť já přijdu. Ještě si potřebujeme něco říct.“ „Čtvrt hodinky,“ řekla rozhodně. „Jinak jsem tu zas.“ A odešla.

Chvíli mlčeli, pak Valentýn opatrně začal: „Ty, poslechni, brácho, není to náhodou kvůli tvé bejvalce, že ne? Jestli nechceš, tak nic neříkej… já bych byl hrozně rád, kdybys ji konečně pustil z hlavy…“ Adam vypil panáka a mlčel.

Valentýn pokrčil rameny a vstal. „Respektuju tě. Jdu spát. Ahoj.“ Adam ho zastavil. „Úplně kvůli ní ne, ale trochu jo.“ „Tak jo, nebo ne?“ „Spíš víc než trochu. Já bych potřeboval tři neděle, měsíc klidu. Začal jsem psát knihu. Chápeš?“ „O ní?“

25

„Proč o ní? Jak tě to napadlo?“ „Ty koni,“ řekl Valentýn tiše, „s tebou je těžká věc. Myslíš si, jak jsi tajemnej, a přitom je na tobě všechno vidět.

Proboha, přestaň už blbnout, vždyť je to patnáct let. Za tu dobu přece všechno přejde. Vyroste strom, všechno se změní… jenom ty jsi pořád zamilovanej. To si fakt nemůžeš najít nějakou slušnou ženskou, která by tě z toho konečně dostala? Nemusíš hledat jenom kolem kumštu.

Jsou tady přece středoškolačky nebo lékařky, právničky, volejbalistky… Ty ne, ty jsou na tebe moc vysoký. Prostě začni koukat, abys viděl.“ „Ptal ses, tak jsem ti řek pravdu.“ „Jasně, v pořádku. Pamatuj si, se scénářem ani s knížkou ti nepomůžu, ale kdybych ti moh nějak pomoct s bejvalkou, ať je to cokoliv, stačí říct. Ať to stojí, co to stojí.

Nesouhlasím, ale pomůžu. Dobrou.“ Jak ho mohlo napadnout jet si vyčistit hlavu k bráchovi? Ten mu klade jen další a další otázky, na které nedokáže odpovědět. Proč raději nezašel do zoo a nenechal se sežrat mravenečníkem?

Ráno vstal ve čtyři hodiny a opustil farmu. Odjíždějící auto probudilo Jiřinu. Zahlédla už jenom koncová světla. „Valentýne, vstávej. Vy jste se pohádali?“ „Co je? Proč mě budíš?“ „Adam odjel,“ znovu s ním zatřásla. „Vysvětli mi to!“ „Kape mu na karbid, vidíš to sama. Mám za ním běžet?

Je to dospělej chlap.“ „Je to tvůj brácha,“ řekla rozhodně. „A ty, místo abys zjistil, co ho trápí, tak se s ním akorát hádáš.“ Posadil se na posteli a zívl. „Ale ne, já myslím, že mu pořád chodí po mozku bejvalka.“ „Jako že jede za ní? To by si teda dal.“

26

„Nech mě. Už ho stejně nedohoníme.“ Padl do polštářů, ale Adamův tajný odjezd už mu nedal spát.

Snídal mlčky a vzpomínal, co si včera večer řekli.

Adam sice několikrát vyhrožoval, že ráno odjede, ale Valentýna ani ve snu nenapadlo, že by to udělal. U fernetu se řekne věcí, jenomže (až na výjimky) je nikdo nebere vážně. Jenomže on skutečně odjel. To by mohlo znamenat, že měl nějaký velký problém, přijel, aby mu brácha pomohl, a brácha kydal jenom své moudrosti a nic nepoznal. Valentýne, Valentýne, povzdechl nad sebou, ty se umíš vážně bavit jen o hnoji a hluboké orbě, ale že bráchu opravdu něco trápí, to nerozpoznáš. „Tak dozvím se, co jste si udělali?“ zeptala se Jiřina, když už se jí zdálo, že dlouho mlčí. „Neudělali jsme si nic.“ „Jenom jste po sobě křičeli, co?“ „Dokonce jsem mu řekl, že když bude potřebovat, tak že mu pomůžu.“ „Pomůžeš, ale s čím? To už nevíš, co?“ „Konkrétně jsem myslel jeho bejvalku. Scénář za něj nenapíšu, to je ti snad jasný.“ „Prokristapána, posloucháš se, co povídáš? Kape mu na karbid, to je všechno, co na to umíš říct? Nemá bráchu, nemá nikoho, je sám.“ „Nepřeháněj. Tak zlý to zase není.“ „Přijel, protože potřeboval nějakou pomoc. Tak s čím jsi mu pomoh, když je pryč, no s čím? Do večera na mě nemluv!“ Adam se vrátil v devět hodin. Valentýn dávno objížděl dobytek na pastvinách, doma byla jen Jiřina a chystala se k odjezdu do města.

27

„Kam jsi, proboha, jel tak brzy? Já myslela, že jsi ujel. Ty nám připravuješ jen samý překvapení,“ zlobila se, ale ve skutečnosti byla velice šťastná, že se vrátil. „Nic neřekneš a vyletíš. Copak to může přijít?“ „Nechtěl jsem vás budit. V noci mi přišla esemeska od kamaráda. Rozvádí se, potřeboval odvézt nějaké věci z chaty, než je odveze jeho žena. Nebyl čas na vysvětlování.“ „Jedl jsi něco?“ zeptala se. „Ne. Ale zajdu za chlapama do hospody, tak si něco…“ „Jo za chlapama,“ řekla významně. „Kdo si myslíš, že bude sedět dopoledne v hospodě? Všichni jsou v práci.

Musíš si uvědomit, že nejsi na Barrandově nebo v televizi.

Tady se maká.“ Otevřela ledničku plnou jídla. „Vyber si, co chceš. Čaj nebo kafe si uvařit umíš. Já jedu k zubaři.

K obědu bude svíčková.“ Vrátil se Valentýn. „Sláva, ztracený bratr se vrátil. To se projedeme po farmě, ne?“ „Jindy…“ „Aha. Ty budeš psát tu knížku. Já zapomněl.“ „Žádnou knížku,“ odpověděla za něj Jiřina. „Teď musí do hospody,“ dodala důležitě. „Taky dobrý,“ souhlasil Valentýn. „Jak jinak, je to přece umělec.“ U auta Jiřina řekla: „Dovedeš si představit Adama, jak tahá nějaký almary? Ve čtyři hodiny ráno? Nezdá se ti to divný? Skoro podezřelý?“ „Jaký almary?“ „Prej stěhoval narychlo kamaráda, kterej se rozvádí.

Aby to odvezl dřív než jeho žena.“ „To chápu. Kdo tam bude první, ten toho víc odveze.

To je snad jasný. Copak nevíš, jak to při rozvodech chodí?“

28

„Všichni jste stejní. Chudák ženská. Jenomže ono je to jedno. Já bych se vsadila, že na žádné chatě nebyl,“ řekla pevně a čekala, co na to Valentýn odpoví. „Co je to za pitomost? Proč by nebyl?“ „Nebyl.“ „Tak byl na rybách, no,“ nechtěl rozebírat ženské úvahy. „Bez prutu, jo?“ „Jako kluci jsme je chytali do ruky.“ „Adam je v něčem namočenej. Vzpomeň si na mě. Včera přijel vyplašenej, dneska kamarád… Vymýšlí si. Proč myslíš, že se tu objevil skoro po dvou letech?“ „Prosím tě, nesýčkuj.“ „A proč jde rovnou do hospody?“ nepřestávala podezírat Jiřina. „No?“ „Asi má chuť na pivo, už teď je hic.“ „Takže nic jinýho tě nenapadá?“ zeptala se ho důležitě Jiřina. „Ne.“ „Tak si pamatuj, že tam jde kvůli Růžence.“ „Nech toho,“ řekl Valentýn a vyjel ze dvora. „To jim bylo sedmnáct, co to sem pleteš? A kdyby, tak je přece rozvedenej, může si dělat, co chce.“ „To tedy nemůže, milej Valentýnku,“ křikla na něho Jiřina, „protože Růženka je vdaná.“ „No a co?“ schválně se zeptal Valentýn. „Já ti dám takový no a co, že se nepřestaneš divit. Moc dobře vím, proč tam všichni táhnete. Růženka je na vás asi zvědavá. Ale nenech se mýlit! Není daleko den, kdy někoho odvezou rovnou na chirurgii,“ prohlásila se spravedlivým hněvem v hlase. „Myslíš, že by to Roman dokázal?“ „Proč Roman? Růženka!“

29

Hospoda byla prázdná a zdálo se, že v horkém dopoledni spí. Jen v rohu seděli dva obyvatelé domova důchodců, mlčeli si svůj vnitřní život a na stole jim teplalo pivo.

Adam je pozdravil, ale důchodci neodpověděli. Obrátili se na něho a už z něho nespustili oči. Byl nečekanou zábavou, která jim v prázdném lokále zpestřila nudné dopoledne.

Posadil se ke stolu blízko pultu a čekal. Kdopak se za výčepním pultem objeví? Jiřiny se ptát nechtěl. Doufal, že Růženka, zašel sem jenom kvůli ní, jenomže věděl, že dva roky jsou dlouhá doba a že Růženka už může obsluhovat kdoví kde. Třeba v kantýně na Hradě. Dneska je možné všechno.

Za výčepem zarachotily prázdné sklenice od limonády a do výčepu nakoukla neznámá dívčí tvář. Bez zájmu přehlédla lokál a pak zavolala: „Šéfová, máte tam jedno pivo.“ Šéfová vstoupila a začala roztáčet půllitr. Najednou zvedla oči od pípy a uviděla Adama. „Je to možný, to jedno pivo jsi ty? On nám tady sedí národní umělec a já ho málem zasklila. Kde se tu bereš, jak se máš, co děláš?“ „Normálka. Pořád stejně.“ „To bych tady čekala spíš Gotta než tebe.“ Přinesla mu pivo, přátelsky ho objala a sedla si proti němu. „Tak povídej, jak ses tady octnul? Jak se ti vede, co píšeš?“ „Co já? Co ty?“ „Já nepíšu nic,“ zasmála se Růženka, „já jenom roznáším pivo. Pořád jsem na jednom místě, hospodu jsme letos dokonce koupili. Prostě nejsme zajímaví. Jenom žijeme.“ „To je fajn,“ řekl Adam. „Já se bál, že už budeš někde v Hiltonu a že mi tu nikdo nenatočí pořádný pivo.“ „Co vykládáš, nepotřeboval jsi naše pivo bůhví kolik let, tak se teď nevytahuj. Tak už povídej. Co ty tady?“

30

„Už jsem to bez tebe nemoh vydržet, no,“ smál se Adam. „Ty kecko, nech toho.“ Dědové zažívali takové divadlo, že se jim o tom bude zdát ještě v noci. Měli z jejich radosti Vánoce a nepřetržitě se usmívali. „Ty jsi pořád stejná, fakt,“ řekl Adam. „Stárneš vůbec?“ „To si piš. Už jsem úplně jiná než v době, kdy jsme se scházeli v lese a dávali jsme si navzájem erotické hodiny a lekce skorolásky.“ Adam se díky její hlasité upřímnosti ostražitě otočil. „Co když tě uslyší manžel?“ „Neuslyší, je v Globusu na nákupech.“ To, co k sobě tenkrát cítili, nebyla láska, byla to jen erotická netrpělivost, absolutní důvěra a velké zalíbení. Školili se, aby byli připraveni, až jednou přijde ten pravý nebo ta pravá. A jestli to přece jenom byla láska, tak nebyla určená pro věčnost. Měla za úkol krásně spojit a při rozchodu netrápit. Fantastická instituce. Prakticky je rozdělila až vojna. Růženka se rozhodla pro Romana a Adamovi přidělili maskáče a samopal. Chtěl se vojně vyhnout jako spousta jiných, jenomže napoprvé ho na FAMU nevzali – byl příliš mladý, neměl žádné životní zkušenosti, takže je šel shánět k vojenskému útvaru do Prachatic. Chvíli si psali, ale dopisy řídly. Asi nebyl papír, potom chuť… a pak se Růženka vdala. Večerní školu lásky vzal čas. Stejně jako večerní univerzitu marxismu leninismu, usmál se v duchu Adam. „Neříkej, že si nevzpomínáš, jak jsme spolu randili?“ Adam se otočil na dědky. „Jsou hluchý,“ řekla. „Ničeho se neboj. Já na to teda vzpomínám, a čím dál víc. To bylo přece tak nádherný, vsadím se, že takovou školičku neměl nikdo. A myslím, že jsme se do života vyučili docela dobře.“

31

„Já jsem se rozvedl, jak si jistě vzpomínáš.“ „Nejspíš jsi chodil za školičku, ne? Ty, ty, ty. Pak ti to v normálním životě chybělo. To nic.“ Konečně měl dobrou náladu, konečně na chvíli zapomněl na to, co ho trápilo. Růženka byla tak spontánní a upřímná, že jí po chvíli řekl: „Když se tak na tebe dívám, klidně bych s tebou dělal postgraduál.“ „To já taky,“ nijak ji to nezaskočilo, „ale už mám strach, víš? Taky mám manžela a děti, které jsou ve věku, v jakém jsme byli tenkrát my.“ Na chvíli odskočila do kuchyně zkontrolovat kuchařku. Když se vrátila, zvědavě se zeptala: „Ale vážně, co teď píšeš, něco pro kina nebo pro televizi?“ Napil se piva. O tomhle mluvit nechtěl. „Není to pro mě zrovna nejveselejší téma. Napsal jsem scénář k filmu, ale jsou s tím nějaké potíže.“ „Nejsou peníze, co? Z toho si nic nedělej, peníze nejsou nikde. Teda ono je jich dost, ale přesto pořád nejsou. Já bych tě ráda sponzorovala, ale vidíš. Dva důchodci, prázdná hospoda. Ještě že si místní zvykli chodit na obědy, jenomže v kuchyni mám mladou holku, ta, co sem nakoukla, v jednom kuse někde lítá a pak spálí i vodu. Ale někdy je tu plno, až hospoda hučí. Na Barrandově je to taky ostrý, co?“ „Kde není?“ „Dneska tam prý někoho našli. Byl mrtvej.“ „Kde?“ zajímal se. „Já nic nevím.“ „Já taky ne, jenom jsem něco zaslechla v rádiu.“ „Nepleteš se? Bylo to určitě na Barrandově?“ „Určitě byl od filmu. Jméno jsem neslyšela.“ Adam dopil, na stůl položil peníze a vstal. „Jenom jedno?“ podivila se Růženka. „Co tak najednou? Ty jsi ho znal?“

32

„Jak bych moh? Nejsem vševědoucí. Ale Jiřina chystá oběd, nemůžu přijít pozdě. Určitě ještě zajdu, neboj.“ „To doufám. A na Silvestra tady budeš?“ „Těžko. Proč?“ „Valentýn chystá rozloučení s tisíciletím. To ti neřek?

Budeme čepovat u něho na dvoře.“ „Vůbec se nezmínil.“ „No jo. Možná sežene i baletky. Bude to obrovská akce.

Tak se zase brzy zastav.“ „Jasně. Musíme doladit ten postgraduál,“ významně mrknul. Ale ještě se posadil. „Poslechni, Růženko, mě tak občas napadne… to, co tenkrát bylo mezi námi, co myslíš, byla to láska?“ Usmála se. „Je to důležitý?“ Rukou smetla neexistující drobečky na ubrusu a pak řekla: „Normální holka si lehne na mech jenom s tím, koho má ráda. A to byl můj případ.“ To nebyla odpověď škádlivá, to byla odpověď takříkajíc na krev. „Ale vždyť jsme tomu říkali školička,“ snažil se to vrátit na úroveň žertu. „I školičku můžeš milovat.“ „Snad jo,“ nemínil tomu dávat jiný význam než ten, který odnesl čas. Přesto se ještě zeptal: „Roman o nás dvou ví? Že jsme spolu v mládí… kamarádili?“ „Věděl to kdekdo, a myslím, že se to doneslo i k němu.

Jistě mu to někdo nějak, při nějaké příležitosti, chtíc nechtíc, rád prozradil. Nikdy se mě na to neptal. A postgraduál by šel těžko,“ řekla už zase škádlivě. „Naše místečko bohužel neexistuje. Les vykáceli a je tam odevšad vidět.“ „No ne, v noci je tma všude, žádný strachy. Ale ptám se proto, že na nás jednou skoro šláp. Pamatuješ? Boxoval tehdy za Uhelné sklady. Běhal a nabíral kondici. Netušil, že na mýtince je mu nevěrná jeho budoucí žena. Se mnou.“

33

„Dneska už ti to můžu říct, ale tenkrát bych tě asi moc nepotěšila. Začínal se mi v tu dobu strašně líbit. Rozvážel uhlí, měl drsný výraz, prostě chlap. Mně se líbili kluci, co se nebáli vzít do rukou vidle, lopatu a dlaní přerazili cihlu.

Jenomže tenkrát ti nic nehrozilo, možná ani nevěděl, že existuju. Dneska by to bylo horší. Kdyby tě chytil do rukou, tak bys dobře nedopadl.“ „Dovol,“ bránil se Adam, „víš, co já zfackoval chlapů?“ „To tady ví kdekdo.“ „Taky jsem chodil na džudo, takže žádný strachy. Na FAMU jsem z něj dělal dokonce zkoušku. Taky ze šermu a z volejbalu.“ „Hlavně volejbal by ti byl hodně platnej,“ řekla s úsměvem Růženka. „Nech se překvapit.“ „Nesváděj, nebo si udělám čas,“ řekla koketně a pak se dívala oknem, jak kráčí k Valentýnově farmě, která byla posazena nad vesnicí jako nový světácký klobouk.

Když byl v polovině kopce, volal Loupežník. Myslel, že mu chce říci, jak se to vyvíjí se scénářem, ale zmýlil se. „Už jsi to slyšel?“ hulákal, jako by chtěl překřičet náklaďák. A dělal dobře, protože tady se signál ztrácel. „Víš, kdo je mrtvej?“ „Kdo? Jak to mám vědět?“ Ale věděl. Moc dobře věděl, jak se nebožtík od filmu jmenuje. „Podrž se.“ Signál se ztratil. Došel na farmu. Na státní lince vytočil Loupežníka, ale pravděpodobně už natáčel, protože telefon nezvedal. Odhodlal se k nejhoršímu. Králík ví všechno, tak ať mu prozradí, co už dávno ví. „Poslechni, co se to v Praze děje?“

34

„V Praze se neděje nic už od sametové revoluce,“ řekl filozoficky Králík. „Teda nic, co by stálo za řeč.“ „Volal mi Loupežník, že prej někdo umřel. Jenomže mi vypadl signál a už se k němu nemůžu dovolat.“ „O nikom nevím. Poslední smrt, která se mě dotkla, byla smrt národního umělce Jana Pivce v osmdesátém roce. Víš, že si kupoval u mojí mámy každej den Lidovou demokracii? Jednou jsem za ni v trafice zaskočil a Pivec chtěl platit stokorunou. Povídám, dáte mi to příště, mistře.

Nedal. On snad na ten padesátník zapomněl. Představ si.

Národní umělec a tak mizerná paměť.“ „Proboha,“ zaúpěl Adam. „Co mě zase školíš? Já se tě ptal…“ Raději zavěsil.

35