Důkazní nouze by Nakladatelství MOBA

POSLEDNÍ KUNČOFT ŠLAPKY

ALŽBĚTY PRŮŠOVÉ

Případ, který se narodil písecké četnické pátrací stanici v listopadu v sedmatřicátém roce, oznámila krátce před šestou na četnickou pátračku Marie Solnářová, účetní z pily u Trhala. Praporčíku Čípovi, který právě končil službu, chvíli trvalo, než z ní vůbec dostal, co že se kousek od pily na městském smetišti v dřevěném přístřešku, kde měli metaři schované své dvoukoláky, stalo, protože Solnářová byla silně rozrušená, a když se trochu zklidnila, jediné, co mu řekla, bylo: „Je to hrůza, co jsem teď viděla, rychle sem, pane četníku, přijeďte!

Metař Franta Klika si přišel pro svůj dvoukolák a v něm našel mrtvou ženskou.“

„No, konečně to z vás, paní účetní, vypadlo, teď už vím, proč tam má pátračka přijet. Jsme tam cobydup,“ položil Číp telefon, zaběhl do kanceláře vzbudit štábního strážmistra Hřebejka, hned nato vyrozuměl velitele pátračky štábního kapitána Votrubu, neopomněl vyrozumět ani soudního koronera doktora Cafourka, a jen co se v kanceláři objevil strážmistr Kovařík, který měl od něho přebírat službu, tak mu dal za úkol zavolat i pohřebáky od Borovičky.

Během dvaceti minut vystupoval celý výjezd z auta u Trhalovy parketárny a metař Klika je vedl k boudě, kde

garážovalo osm velkých hlubokých dvoukoláků. A v jednom z nich byla polonahá mrtvá žena se zrzavými kudrnatými vlasy.

Jako první zareagoval strážmistr Hřebejk. „A do prdele! Snad to není Huňáček z Purkyňovky?“ vypadlo z něj, a než se podívali, kdo to vlastně v tom dvoukoláku je, protože žena ležela obličejem přes korbičku směrem dovnitř, udělal si technik praporčík Číp nejdřív několik fotek a teprve pak se dostal ke slovu doktor Cafourek, kterému Hřebejk s Čípem pomohli mrtvou ženu vyndat z dvoukoláku na zem.

I když měla žena obličej rozbitý a celý od krve, nebylo pochyb o tom, že měl Hřebejk pravdu. Byla to šlapka Alžběta Průšová z Purkyňovy ulice, v galerce jinak známá jako „Huňáček“. Soudní koroner doktor Cafourek konstatoval podle ztuhlosti těla smrt asi tak před šesti sedmi hodinami a jako příčinu zatím uvedl uškrcení oběti, s tím, že víc řekne až po pitvě.

„Nemusím ti, Votrubo, říkat, že tu máte vraždu?“ vypadlo z doktora Cafourka a šel hned do doutníku.

A jak bylo jeho zvykem, vyndal z doktorského kufříku placatici koňaku a dal všem četníkům, aby si zavdali.

„Doktore, na to mi stačí bejt četník a nemusím bejt soudní patolog, abych poznal, že si to ta šlapka neudělala sama. Že si ten vrahoun vybral zrovna Huňáčka. Přitom co vím, tak na tu stačilo ukázat prstem a už zvedala sukni, aby se předvedla, mám pravdu, Hřebejk?“

„Líp bych to neřekl, pane, štábní, a klidně mi tu vraždu napište do staniční knihy, na toho debila, co poslal Bětulinu pod zem, se rád podívám, mám na něho

pořádnou žáhu,“ zavdal si štábní strážmistr z placatice koňaku a nijak nepohrdl ani nabízeným doutníkem, bez nichž nedal doktor Cafourek při výjezdu s četníky ránu. To už se u pily objevilo pohřební auto od Borovičky a doktor Cafourek pro ně začal vypisovat úmrtní list, ve kterém zaškrtl soudní pitvu.

Že si už na místě řekl štábní strážmistr Hřebejk o případ vraždy šlapky Alžběty Průšové, to štábní kapitán Votruba jen uvítal, protože Hřebejk měl za sebou v českobudějovické pátračce, kde předtím působil, několik vyřešených vražd. Jen co se vrátili na pátračku, tak k případu vraždy Alžběty Průšové ve staniční knize hned krasopisně „namaloval“ toho, kdo případ vyšetřuje. Dalo se očekávat, že bude mít štábní strážmistr Hřebejk na vyšetřování vraždy šlapky Alžběty Průšové osobní zájem. Kudrnatá zrzavá šlapka, která si vykoledovala od svých sexuchtivých kunčoftů přezdívku Huňáček, neboť to, co měla na hlavě, se prý dalo najít i dole, alespoň to její štamgasti a šlófové, kteří s ní strávili hezké chvíle v její posteli s modrobílým kanafasem, tvrdili. Byla Hřebejkovou dobrou vílou, která mu často hodila na ucho, co se dělo v galerce i mimo ni. Proto verzi, že by mohl být vrahem někdo z jejích kunčoftů a byl by z galerky, vůbec nevyloučil.

Šlapka Průšová neměla, tak jako měly ostatní holky z ulice, svůj stálý štafl a dost často jim nečekaně tak říkajíc vlezla do zelí a přebrala jim kunčofta. Byla to mladá, ani ne třicetiletá vdova s jedním dítětem, bydlela u rodičů v Purkyňovce ve sklepním bytě, a i když dělala od jara do podzimu v zahradnictví u Prokeše, tak ta

ulice, na kterou si čas od času večer vyšla, jí docela slušně živila. Měla totiž všechno, co k ženské patří. Uměla se obléknout a je pravda, že jako zrzka, o které se mezi pány říkalo: zrzavá střecha, vlhký sklep, neměla o kunčofty, co přebrala šlapkám, které měly štafl před hotelem Dvořáček nebo které právě vypadly z hotelu U Zlatého kola, vůbec nouzi.

Každopádně byl štábní strážmistr Hřebejk zvědavý, s čím se za pár dnů objeví na pátračce soudní koroner doktor Cafourek, ale protože mu to nedalo, večer se vydal na Drlíčov do hospody k Šímům, kde se scházela galerka od věže, aby se dozvěděl, co se tu o případu už povídá. Že se o tom už večer vědělo, na tom nebylo nic až tak divného, na malém městě se jen tak něco, zvlášť když jde o vraždu, neutají. I když je pravda, že zrovna v hospodě U Šímů, kde se scházela galerka, se šlapka Průšová moc neukazovala. Své kunčofty na štrejch převážně lovila u hotelu Dvořáček, U Zlatého kola, a když se nikde nechytala, zašla si až k nádraží do hotelu k Vodňanským nebo se nechala zavézt taxíkem

na Táborskou zastávku do hotelu Kodet. Tohle všechno o ní štábní strážmistr Hřebejk moc dobře věděl, a když se objevil v hospodě U Šímů, tak se jako první neozval král písecké galerky Bradavice, ale šlapka Vilma Hodrová, co chodila na štafl právě před hotel U Zlatého kola, kde jim Průšová často kazila kšefty.

„Tak co, pane štábní, už máte toho vrahouna od Trhala, co odkrouhnul Bětu?“

„Nemáme, Vilmo, máš snad nějakej zajímavej erfolk pro pátračku?“

„To nemám, pane štábní, ale to, jak skončila, za to si může Běta sama, protože vlezla do auta kdejakýmu neznámýmu kunčoftovi, hlavně aby pro sebe urvala nějakou tu pětku navíc, než co by dostala od kunčofta z ulice,“ kopla do sebe šlapka zelenou a hned se ozvala znovu. „Na tohle já si dávám, pane štábní, sakra majzla, abych neskončila v dřevěným penálu jako ona. Já nejsem jako Běta nenažraná, co si vybírá na štrejch jen samý fajnový kunčofty, co jsou vycpaný prachama, a ti ji pak odvezou kdoví kam.“ Hodrová naznačila Šímovi, že si dá repete.

Teprve pak se ozval Bradavice. „No, my vám, pane štábní, asi tentokrát nepomůžeme, pro Huňáčka byla tahle hospoda málo, moc se tu neukazovala, ale budeme pátračce držet palce, aby toho vrahouna co nejdřív chytla a skončil v lapáku nad splavem. Jinak Vilma má, pane štábní, s těma fajnovejma kunčoftama pravdu. Podle toho, jak Bětka blbě skončila, to vypadá, že to je právě ten případ, kdy narazila kosa na kámen. Bětky je škoda, byla to mladá ženská, co tady mohla ještě dlouho dělat chlapům radost,“ prohodil věcně Bradavice. Že tu nebyla Průšová štamgastem, to se Hřebejkovi potvrdilo i tím, že na stole neviděl obrácenou židli, jak tomu u zdejší galerky od věže bývá, když už se sem zdejší štamgast nikdy nevrátí…

Dalo se čekat, že se Hřebejk druhý den, hned po čtení Věstníku pátrání v kanceláři velitele pátračky, vydá do města a obejde si místa, kde si šlapka Průšová vyhlížela chlapy na štrejch, a začal v hotelu Kodet u Táborské zastávky. Když se Hřebejk zmínil o Průšové, servírka

Vašinková byla dost upovídaná a potvrdila mu slova

šlapky Hodrové, že Průšová se tu čas od času objevila, obyčejně skončila u stolu v rozjeté pánské společnosti a nikdy neodcházela sama.

„Běta se tu nemusela nikomu vnucovat, pane štábní. Jen co se tu objevila a sedla si ke stolu, tak jí chlapi začali posílat panáky a hned ji pozvali ke stolu. Kdo ji neznal, tak ji měl za dámu, protože se uměla oháknout, na šlapku vůbec nevypadala a uměla zahrát naivku. Přitom nejednou odtud odjela s kunčoftem taxíkem a moc bych za to nedala, že skončili buď v penzionu Na Ptáčkovně, nebo U Honzíčka. Jo, ta se vyznala, ta se uměla prodat, pane štábní, a určitě to nebylo za málo. Holky, co mají štafl před hotelem, ty když si řeknou za štrejch dvacku, tak jsou za to rády, Průšová určitě fajnovýmu kunčoftovi za stovku nelehla. Tolik si neřeknou ani holky v Praze U Neprašů, a že to je, pane štábní, nějakej bordel. Já hlavně nechápu, proč ty chlapi zrovna na tu její zrzavou kudrnatou hlavu tak letí,“ podivila se postarší servírka a Hřebejk na to neřekl slovo, i když moc dobře věděl, proč tomu tak je.

Nechal si to ale pro sebe a vypravil se do města, rovnou do hotelu Dvořáček. Ani se nestačil recepčního Volfa zeptat na šlapku Průšovou a ten už se dotazoval, jestli mají Huňáčkova vraha od Trhala.

„Nemáme, Volfe, nemáme a vaříme, jak už to bývá, z vody. Taky jsi pro šlapku Průšovou objednával taxíka, když tu u vás ulovila kunčofta na štrejch?“

„Nejednou, pane štábní. Ta odtud s žádným pánem po svých neodešla. Jen co se ta zrzka objevila v kavárně, tak

pánové zbystřili. Ta její naondulovaná zrzavá hlava na mužský působila jak červenej hadr na bejka. Fakt je, že kdo ji neznal, tak to, že je šlapka, by do ní neřekl. Jinak tu dobře tejden nebyla, a že tak špatně skončila, to mi je líto,“ nabídl recepční Hřebejkovi viržinko a pozval ho dozadu na kafe s rumem.

„Běta byla holka uznalá a je fakt, že u ní jsem nikdy nebyl škodnej. Co bych to, pane štábní, nepřiznal, nejednou jsem u ní přimhouřil oko, když šla s dobře vypadajícím a solventním pánem nahoru na pokoj. U ní mi to nedělalo problém,“ přiznal recepční, o kterém štábní strážmistr moc dobře věděl, že on s tou jeho častou „černotou“, kdy kvůli stovce bokem toleroval pánům dámskou návštěvu, neměl problém nikdy.

Tak jako tak se toho štábní strážmistr Hřebejk ani při kafi s rumem od recepčního Volfa kolem Průšové moc nedozvěděl. Od Dvořáčka vyrazil do hotelu U Zlatého kola, a jen co se objevil v recepci, hned si ho zajala recepční Gajrová a začala ho zpovídat, jak to u toho Trhala s tou vraždou Průšové bylo.

„Paní Evo, jestli k tý vraždě došlo u Trhala, to nevíme, jediný, co víme bezpečně, že to má Průšová za sebou, a všechno nasvědčuje tomu, že ji tam vrah přivezl autem a tam ji uklidil. Výsledek pivy ještě nemáme, ale co se mi zatím všude potvrdilo, že si její kunčofti objednávali taxíka a jela s nima někam na rajz. A určitě to nebyli náhodný kunčofti, co by je Průšová sbalila na ulici, když vypadli z nějakýho pajzlu, ale jednalo se o fajnový pány, co si je Průšová vyhlédla v nějakým lepším podniku, jako je třeba i tenhle hotel.

Že lovila Průšová svý kunčofty na štrejch nejen v hotelu U Kodeta, ale i u Dvořáčka, a dokonce i v tomhle hotelu, je fakt, takže mě zajímá, kdy jste ji tady viděla, paní Evo, naposled, a hlavně s kým? A kdybyste si, paní Evo, vzpomněla, s kterým kunčoftem se tady u vás Průšová nejvíc ‚kamarádila‘ a odváděl si ji pak z kavárny, tak to bych byl úplně spokojenej,“ posadil se Hřebejk do koženého křesla v recepci, hned nato si zapálil svoji egyptku a čekal, co z recepční Gajrové vypadne. No, nebylo to hned, ale až po chvilce, protože na recepční bylo vidět, že zvažuje, jak začít, ale nakonec spustila.

„Tak jeden pán se s Průšovou, jak říkáte, pane štábní, ‚kamarádil‘ už delší dobu, ale třeba to nebylo tak, jak si myslíte. Já bych nerada někomu ublížila a přivolala na něj malér, je to totiž jeden mladý pán z lepší písecký rodiny, ten s Průšovou často odjížděl v tom jeho zeleným kabrioletu, co s ním vždycky parkuje před hotelem,“ odmlčela se recepční a víc říkat nemusela, protože to už Hřebejk věděl, o koho se jedná.

„Ale ne! Tak mladýmu Taušerovi zachutnala zakázaná láska? No, to se Průšový ani nedivím, že se ho držela, ten je pořád od jeho papínka vycpanej prachama.

Synáček pana stavitele, Felix, co si hraje na píseckýho bohéma a študuje už třetí školu, kterou taky nedodělá,“ vypadlo okamžitě dost hlasitě z Hřebejka a vyděšená recepční zvedla oči v sloup a hned si sedla za vysoký pult a dělala, že tam není.

„S tím pánem co nejdřív hodím řeč. Kdy tu byl, paní Evo, mladej Taušer s tou šlapkou naposled?“

„Proboha, ne tak nahlas, pane štábní, nerada bych přišla o místo,“ skoro špitla recepční a začala vzpomínat. „To nebude tak dlouho, pane štábní. Kouknu, jak jsem měla službu,“ vzala si do ruky kalendář a vzápětí z ní vypadlo datum. „Tady to mám. Bylo to osmadvacátýho, v osm jsem přebírala službu po panu Mužíkovi. Jo, bylo to ten den, kdy spolu kolem osmý už odcházeli z hotelu. Dokonce vám řeknu, pane štábní, co měla Průšová na sobě. Fakt jí to moc seklo, ona si na parádu dost potrpěla,“ začala recepční s popisem oblečení Průšové, a ještě s tím neskončila a Hřebejk ji zarazil.

„Přesně to měla Průšová na sobě v den, kdy byla zavražděná. Jen co jste zmínila tu kostkovanou sukni, tak jsem byl doma, paní Evo. To mi stačí. Můžu vám objednat v kavárně zelenou nebo něco ostřejšího?“

„Radši ne, pane štábní, jsem ráda, že jsem pomohla. I když to byla šlapka, tak je mi jí líto. Doufám, že toho, co ji poslal tam nahoru, brzo chytíte, pane štábní. Holky, co se živí ulicí, to nemají lehký, nikdy neví, na jakýho úchyla narazí. Holt už je taková doba a já je šmahem neodsuzuju, zřejmě má každá ta holka k tomu nějakej důvod, že se prodává a že skončila na ulici. Fakt je, že jíst se chce a nikdo nechce skončit pod mostem. Moc těžká doba, pane štábní,“ konstatovala recepční, a to už byl Hřebejk na odchodu z hotelu a zamířil rovnou na štafl taxikářů, co byl hned před hotelem, protože Průšová v nejednom případu s některým kunčoftem odjela taxíkem z hotelu, jak se mu to potvrdilo U Kodeta, U Vodňanských i v hotelu Dvořáček.

Na dvanáctitisícový Písek mělo město překvapivě celých osm taxikářů, co měli dva štafly. Jeden byl

přímo před radnicí, kde měli štafl čtyři taxikáři, a druhý byl na Grégrově náměstí před hotelem U Zlatého kola, kde byli také čtyři. A tam je taky hned štábní strážmistr začal postupně obcházet a vyptávat se na Průšovou. Štěstí našel až u taxikáře Novotného, který znal tuto šlapku moc dobře, neboť ji párkrát vezl v sobotu na zábavu do Vodňan do hospody, kde se říká Na Pražáku, s jedním postarším kunčoftem, kterému ona říkala „ty můj Šedivko“ a on jí říkal „Huňáčku“, a nabíral je vždycky oba před hotelem U Vodňanských u nádraží. Taky jen co padla zmínka o tom, že pátračka hledá jejího vraha, tak měl povídavou.

„Tak to byla ona, pane štábní, co se našla zamordovaná u Trhala? Proboha, co to bylo za vola, taková pěkná ženská? To aby Šedivka hledal náhradu. Ty dva se muchlovali celou cestu v autě až na Pražák a zpátky taky. Jak se ten Šedivka skutečně jmenuje, to, pane štábní, netuším, a to jsem je tam vezl možná třikrát, spíš čtyřikrát. Ten na to určitě nevypadal, že by ji chtěl zabít, byli jak dvě hrdličky. Hergot, teď si vzpomínám, že tam vlastně párkrát padlo jméno Jindra. No určitě. Ten Šedivka byl tak trochu držgrešle a ona mu řekla, když platil, aby přitlačil,“ sáhl taxikář do auta pro cigarety, nabídl Hřebejkovi a hned si také zapálil. „Jo a byl to ženáč, pane štábní! Proto taky ta šlapka. Ale holka k světu, která stála za hřích, a ne za jeden. No, já bych toho chlapa tipoval na ouřadu, pane štábní. Nebo na učitelskýho. Mluvil spisovně, až mě to tahalo za uši. Jo, mohl to bejt klidně i kantor, pane štábní. Jedno mi ale nejde do hlavy. Když jsem pro ně přijel k Vodňanským, tak si šel dát aktovku

do auta, co stálo na parkovišti u nádraží. Zelená Pragovka ‚bejbyna‘. Přišlo mi to dost divný, že na ten Pražák si volá taxíka, když tam má auto.“

„Když jste je vez několikrát, tak si určitě pamatujete, jak ten Šedivka vypadal,“ připravil si Hřebejk blok a tužku.

„To jo,“ podrbal se Novotný na hlavě a hned spustil. „No, velkej byl asi tak jako vy, pane štábní, možná o něco větší. Kulatej, baculatej obličej, už dost prošedivělej slušnej kartáč pod nosem, modrý oči, asi tak něco kolem šedesátky, to mu tak mohlo bejt, při těle a šedý kvádro. Na chudáka určitě nevypadal. Když platil, měl ve šrajtofli dost stovek, jednou jsem v ní viděl dokonce i tisícovku, ale to by zase na učitelskýho asi nevypadlo, co?“

„To asi ne, pokud by to nebyl přímo ředitel,“ podotkl věcně Hřebejk, a když už to vypadalo, že taxikář skončil, najednou se ťukl do čela.

„A byl to ouřada, pane štábní! Já jsem toho chlapa v nějakým ouřadu viděl a uctivě mě zdravil. Kdybyste mě ale, pane štábní, teď zabil, tak si zaboha nevzpomenu, kde to bylo.“

„No, zabitej, Novotný, byste mi toho moc neřekl. Kdybyste si ale přece jen vzpomněl, víte, kde mě najdete, rád bych toho Šedivku s modrejma očima poznal,“ sklapl Hřebejk blok a vydal se uličkou kolem masných krámů k radnici, kde nebyl v tu dobu jediný taxík, a tak se vrátil na pátračku, vše, co zjistil, dal na papír a s úředním záznamem se objevil v kanceláři velitele pátračky.

„Pane štábní, tady jsem sepsal všechno, co jsem zatím k tý šlapce Průšový zjistil. Není toho moc, ale abychom nešlápli vedle, bylo by asi dobrý počkat, s jakou se objeví ‚studenej‘ doktor Cafourek. Že vyšetřujeme vraždu, je jasný, jako je jasný, že Průšová jen tak s každým nešla a vybírala si jen fajnový pány, co nekoukali na korunu. Ještě dnes se podívám na penzion U Honzíčka a na Ptáčkovnu, kam s ní pánové zřejmě taky rádi vyrazili taxíkem. Všechno to máte podrobně v tom úředním záznamu. Jestli nezjistím víc, zřejmě si sjedeme pro mladýho Taušera, protože pan Felix s ní byl v den vraždy večer U Zlatýho kola a recepční mi potvrdila, že spolu odjeli s tím jeho ‚děvkolapem‘. Já jdu našlápnout ten náš stroj a jedu na ty penziony,“ odešel Hřebejk z kanceláře a štábní kapitán Votruba se hned pustil do čtení třístránkového úředního záznamu a začal si z něho vypisovat vedle na papír poznámky, zatímco se na dvoře pátračky už ozývalo několikeré našlápnutí motocyklu „bedár“. V penzionu U Honzíčka a Na Ptáčkovně, které fungovaly de facto jako hodinové hotely, neviděli četníky, potažmo štábního strážmistra Hřebejka, zvlášť rádi, protože z toho obyčejně byla šťára po pokojích a recepční musela cálovat pěknou pokutu. Proto taky když recepční penzionu U Honzíčka viděla, že se před vchodem objevil na motocyklu štábní strážmistr Hřebejk, vyšla mu z recepce naproti a hned s ním zavedla řeč o počasí a vyptávala se, co je na pátračce nového.

„Vyšetřujeme vraždu, paní Šárová. K vám to ještě nedošlo, že se u Trhala v garáži metařů našla ve dvoukoláku zabitá šlapka Průšová?“

„Tak to byla Bětka, pane štábní?“ podivila se recepční a zvala Hřebejka do penzionu na kafíčko.

„Z kafe nic nebude, paní Zdeno. Rychle vzpomínejte na Průšovou, se kterým kunčoftem sem jezdila a kdy tu byla u vás naposled. A neberte na nikoho ohledy, vyšetřujeme vraždu. To není případ, jako když se tu u vás při šťáře najdou milenecký páry, co rády zapomínají na desatero. Doufám, že nechcete mít nějaký opletačky u soudu. Kapišto?“

„Kapišto, pane štábní. Hned si vzpomenu,“ sedla si recepční na židli ke stolu a bylo na ní vidět, že si to srovnává v hlavě. „Už jsem doma, pane štábní. Byla tu v pátek, což bylo posledního, a přijela sem s mladým Taušerem nějak po osmý. Buď to rande nějak odflákli, nebo se nepohodli, to nevím. Obyčejně tu zůstávají až do rána. Taušer se najednou objevil v recepci, dal mi stováka a Bětka asi za půl hodiny přišla do recepce a vydala se sama do města. Od tý doby jsem ji neviděla. Tak to bylo a to můžu, pane štábní, s klidným svědomím odpřisáhnout i u soudu,“ dušovala se recepční, což Hřebejkovi stačilo.

„Tak přece jen Taušer. To, že jste ji, paní Zdeno, od tý doby neviděla, vám věřím, protože ani ne za dvě hodiny, podle doktora Cafourka, už byla mrtvá,“ našlápl Hřebejk „bedára“, a aniž se stavil cestou zpátky do města v penzionu Na Ptáčkovně, vrátil se na pátračku, kde hned informoval štábního kapitána Votrubu, jak dopadl v penzionu U Honzíčka.

„Když je to tak, Hřebejku, tak to vypadá, že mladej Taušer byl poslední kunčoft Průšový. Nebudeme čekat

na pitevní zprávu od doktora Cafourka, sjeďte si s technikem pro mladýho Taušera, kterej nám bude muset vysvětlit, kde byl od deseti hodin, když odjel od Honzíčka, a Číp si bude muset vzít do parády i to jeho auto, protože…“ nedořekl Votruba větu, když vtom se ozvalo rázné zaklepání na dveře a v nich se objevil soudní koroner doktor Cafourek, který držel v ruce protokol o soudní pitvě.

„Tak mě tu máte, páni četníci, vypadá to, že vás trochu potěším, protože mám pro vás důkaz, kdyby se pachatel cukal a nechtěl se přiznat,“ hodil sebou doktor Cafourek do křesla u kamen, vzápětí se mu v ruce objevila placatice koňaku a pouzdro s fajnovými doutníky.

To už pohotový štábní strážmistr Hřebejk stavěl na stůl skleničky a doktor začal číst fakta z protokolu.

„Takže, vážení, soudní pitva potvrdila, co jsem konstatoval na místě u Trhala. Průšová byla uškrcená, zlomená jazylka nám to potvrdila. To ale není všechno. Při pitvě se zjistilo, že při pohlavním styku v ní zůstala ‚špecka‘ a v té je spousta ejakulátu, takže máme co?

Máme, páni četníci, tím pádem krevní skupinu. Koukám, žádná radost,“ naznačil doktor Hřebejkovi, aby to rozlil.

„To je sice, doktore, dobrá zpráva, ale pořád nám to neřeší, kdo je vrah. I když zřejmě víme, kdo byl ten večer její poslední kunčoft,“ začal velitel pátračky s vysvětlováním, jak dopadl štábní strážmistr Hřebejk při šetření v penzionu U Honzíčka, a to už doktor Cafourek sahal po sklence koňaku.

„Obávám se, Votrubo, že teď ti asi zkazím náladu, ale raději si to ověřte. Po špitálu se šíří řeči, že mladej

Taušer to asi nepřežije. Toho právě tu noc odvezla sanita do špitálu s podezřením na infarkt. Raděj si tam zavolejte, v kolik hodin pro něj přijela sanita domů, ale moc šancí mu doktoři prej nedávají. To, že je synáček pana stavitele kokainista, je veřejný tajemství, moc bych za to nedal, že právě ten koks ho poslal na áro chirurgie,“ kopl do sebe doktor koňak a překvapení četníci s tím taky neměli problém.

Vzápětí si štábní strážmistr Hřebejk ověřil na chirurgii, kdy jim saniťáci přivezli Felixe Taušera, a jen co to položil, tak z něho vypadlo: „Tak to má mladej Taušer za sebou, ráno zemřel. Jinak ho přivezli do špitálu toho jednatřicátýho, ve dvacet čtyřicet dva, a to Průšová ještě žila,“ rozlil to Hřebejk podruhé a všem třem v té chvíli došlo, že možná mají posledního kunčofta šlapky Průšové, ale stále nemají to hlavní, co jim v případu chybí, jejího vraha.

Je pravda, že pátračka neměla zatím co slavit, takže když všichni ztrestali placatici koňaku, tak se ani doktor Cafourek, jak tomu bývalo, když byl důvod k oslavě, nezeptal velitele pátračky, jako to vypadá v registračce u okna v šanonu PŘÍSNĚ TAJNÉ, kde byla uschovaná láhev blatenské slivovice, na kterou se vždy sezvala celá pátračka. Jen co dokouřil doutník, tak se zvedl z křesla a s jeho oblíbeným: „Servus, páni četníci, a zmar zločinu!“ odešel z pátračky.

Jakmile doktor Cafourek odešel, tak se zvedl od stolu i štábní strážmistr Hřebejk. „Tak to bychom měli, veliteli, a můžeme začít znovu. Jdu si udělat dobrý kafe, i když to si dám až v penzionu U Malířskejch. Zkusím

se tam zeptat, jestli se tam Průšová, když se vracela od Honzíčka do města a šla kolem, u nich ten večer nestavila,“ prohodil Hřebejk na odchodu z kanceláře a během chvilky už odjížděl na „bedárovi“ z pátračky do penzionu, který na rozdíl od penzionu U Honzíčka a Na Ptáčkovně neměl takovou pošramocenou pověst jako ty dva.

Dobrou pověst penzionu si tady manželé Malířští hlídali a to, že se tu najednou Hřebejk objevil, bylo pro oba tak trochu překvapení, protože už tu dlouho nebyl.

O vraždě Průšové tu nevěděli, že je po smrti, je zaskočilo a potvrdili Hřebejkovi, že tu ten inkriminovaný večer, kdy se Průšová vracela od Honzíčka do města, byla, ale dlouho se tu nezdržela. Setkala se tu s nějakým svým známým, co měl nějaké jednání v nedalekém penzionu Živec, a ten ji svezl autem do města. Jen co se zmínil

Malířský o zelené Pragovce „bejbyně“, Hřebejk zpozorněl a hned se začal hostinského vyptávat, jak vypadal. „Jak vypadal? No, já vám, pane štábní, můžu říct, kdo to byl, zřejmě se ty dva spolu dobře znali, což nás oba překvapilo, protože mu říkala Šedivko. Byl to bejvalej ouřada z živnostňáku, jmenuje se Gustav Bernátek a bejval to postrach všech živnostníků. Bydlí v Protivíně a co vím, tak mu teď stavitel Taušer staví dole ve městě pod Amerikou v Lesní ulici vilu,“ vypadlo z Malířského. A to už si tady Hřebejk to kafe nedal, odešel z hostince, na dvoře našlápl „bedára“ a vracel se fofrem na pátračku. Do kanceláře štábního kapitána Votruby vrazil jako uragán. „Přece jen mám, pane štábní, vraha! Vím, kdo je Šedivka,“ vypadlo z něho okamžitě, sedl si ke stolu a začal s tím, jak dopadl u Malířských.

Votruba ho v klidu vyslechl, brýle z jeho očí šly na čelo a následovalo zhoupnutí křesla až na zeď. „Nechci, Hřebejk, předbíhat, ale teprve teď asi budeme znát posledního kunčofta šlapky Průšové a díky doktoru Cafourkovi budeme mít na vraha slušně nabito. Ráno si pro Gustava Bernátka s Čípem a s Kovaříkem sjedete – a to by v tom byl čert, aby v autě technik nenašel krev Průšový,“ šly brýle zpátky na čelo a Votruba hned nato sáhl do stolu pro viržinko a dal je Hřebejkovi jako fóršus s tím, že když to dobře dopadne, má u něho fajnových viržinek celou krabičku. Jako obvykle si ho dal štábní strážmistr za ucho s předsevzetím, že ho vykouří, až jim Šedivka na pátračce kápne božskou.

Druhý den ráno kolem půl šesté si štábní strážmistr Hřebejk a praporčík Číp zatčení Gustava Bernátka v jeho bytě vychutnali. Jen co se Šedivka Bernátek objevil ve dveřích svého bytu, pronesl štábní strážmistr Hřebejk dost hlasitě zatýkací formuli.

„Gustave Bernátku, jménem zákona vás zatýkám pro podezření z vraždy Alžběty Průšové! Budete převezen na četnickou pátrací stanici do Písku k výslechu a máte při výslechu právo na advokáta,“ nasadil Hřebejk Bernátkovi hned pouta, a jakmile se ve dveřích ukázala Bernátková, požádal ji praporčík Číp o klíče od jejich Pragovky s tím, že tu si odvezou s sebou do Písku na pátračku.

Pobledlý Bernátek neřekl ani slovo. Manželku požádal, aby mu přehodila sako přes ramena, řekl jí, že má ihned vyrozumět doktora Forejta, aby za ním přijel na pátračku, a odešel s četníky do auta. Celou cestu do

Písku nepromluvil a skončil s četníky v kanceláři štábního kapitána Votruby.

Jen co mu sejmul Hřebejk z rukou pouta, tak si vzal štábní kapitán Votruba slovo a znovu mu zopakoval, z čeho ho důvodně podezírají, a zeptal se ho, zda je ochoten vypovídat.

Bernátek se opřel lokty o křeslo, sepnul ruce a několikrát si s nimi zacvičil. „Že to byla ženská, co se živila na ulici prostitucí, to víte?“

„To samozřejmě víme, stejně jako vy, kterej jste jí za ten sex platil, a nebylo to jen jednou. Mám zadokumentováno, kdy a kam jste spolu všude jezdili taxíkem, a nedával jste jí za štrejch málo peněz,“ vypadlo okamžitě z Votruby.

„A to víte, že mě ta kurvička vydírala a chtěla na mně patnáct tisíc na barák v Putimi, jinak že to všechno přijde říct mý nemocný ženě?“

„To samozřejmě nevíme, ale to se jenom potvrzuje, že s čím člověk zachází, tím obyčejně i schází,“ neodpustil si štábní kapitán jeho oblíbené přísloví a Bernátek se opět ozval.

„Kdybych ty prachy měl, tak bych jí je nacpal, ať se s nima udáví. Nemůžu je postrádat, protože by mi chyběly. Stavím totiž…“

„Vilu v Písku na Americe v Lesní ulici, to taky víme,“ skočil Bernátkovi do řeči pohotový Hřebejk. No, já si myslím, pane Bernátek, že by bylo na čase kápnout božskou, protože to, že jste měl motiv se Průšový zbavit, to jste nám teď prozradil. Uvidíte, až se tu objeví váš advokát, že vám dá dobrou radu, abyste promluvil. Nakonec

to, že jste měl s Průšovou ještě ten večer sex, si můžeme ověřit.“

„To by mě zajímalo jak?“ utrhl se na Votrubu Bernátek a začal se šacovat a hledal cigarety.

„Když to chcete vědět, pane Bernátek, tak jste při souložení s Průšovou na něco zapomněl a z toho už máme zjištěnou krevní skupinu. Kapišto? Takže bude lepší opravdu kápnout božskou, nakonec to vydírání, o kterém jste se zmínil, použije váš advokát jako polehčující okolnost. Uvažte, pane Bernátek, co bude pro vás lepší, zapírat, anebo vysvětlit kde, proč a jak k tomu maléru s Průšovou došlo? Jinak, jak tak na vás teď koukám, tak vám, pane Bernátek, zřejmě došlo, co se mohlo při pitvě v Průšové asi tak najít,“ zapálil si štábní kapitán konečně viržinko a na Bernátkovi bylo vidět, jak bojuje sám se sebou.

Netrvalo dlouho a najednou z něho vypadlo: „Mohl bych dostat kafe? Já vám tedy, pane štábní, řeknu, jak to všechno bylo,“ zapálil si Bernátek od Hřebejka darovanou egyptku a hned nato spustil. A tak se četníci dozvěděli, že se šlapkou Průšovou se seznámil přibližně asi tak před rokem, a protože jeho žena byla vážně nemocná, tak Průšovou dost často sám vyhledával a stála ho nemalý peníz. Poslední měsíc se začala zmiňovat o baráčku v Putimi a řekla mu, že má našetřeno asi tři tisíce, ale jeho majitelka ho prodává za dvacet tisíc. A chtěla po něm, aby jí na něj půjčil, což odmítl a ona ho začala vydírat a vyhrožovala mu, že zajde do Protivína za jeho ženou. V osudný den, kdy se spolu náhodou potkali U Malířských, si to spolu rozdali v autě u Trhalovy pily.

Když jí zastavil u kapličky, odkud to měla domů kousek, opět mu začala dělat scény. A když začala řvát jak na lesy, tak ji chytil pod krkem a najednou zjistil, že nedýchá. Zajel hned do objektu pily, kde objevil ten přístřešek pro dvoukoláky metařů, a tam ji hodil do jednoho z těch dvoukoláků.

V okamžiku, kdy skončil a štábní strážmistr Hřebejk sedl za psací stroj, se objevil na pátračce advokát doktor Forejt, a když se se vším seznámil, tak souhlasil, aby jeho klient vypovídal do protokolu, i když je pravda, že pomalu rajtoval na každé Bernátkově formulaci, co se týče toho vydírání šlapkou Průšovou.

Po výslechu skončil Gustav Bernátek v separaci, druhý den ho četníci odvezli na Krajský soud k vrchnímu soudnímu radovi Žlábkovi, který nakonec zvážil všechna pro a proti k návrhu vazby a Gustava Bernátka nakonec do vazby nevzal, neboť to nevyhodnotil jako vraždu, ale jako zabití z nedbalosti.

Ještě ten den se objevil odpoledne na pátračce doktor Cafourek a už ve dveřích Votrubovy kanceláře mával placaticí koňaku. Došlo tím pádem i na láhev blatenské slivovice, která tak v registračce u okna opustila šanon PŘÍSNĚ TAJNÉ. A štábnímu strážmistru Hřebejkovi daroval velitel pátračky s poděkováním za dobrou práci slíbenou krabičku fajnových viržinek, převázanou dámským růžovým podvazkem, který na ni jako talisman po jednom kasaři daroval technik praporčík Číp.

PROVALENÁ ROŠÁDA

To, že se městu nad Otavou, královskému městu Písek, říkalo město spisovatelů a básníků, mezi něž patřili František Palacký, Adolf Hejduk nebo Fráňa Šrámek, ale i město lesů, důchodců a taky studentů, je pravda. A také je pravda, že se sem ve druhé polovině třicátých let „zakoupilo“ dost Pražáků, kteří tady našli pro sebe na penzi nejen pěkné bydlení ve vilových čtvrtích, ale hlavně potřebný klid a pohodu. Do fajnové vilové čtvrti kousek za městem, na Rozhledně, se usídlil v listopadu roku sedmatřicet bývalý pražský vrchní soudní rada

JUDr. Břetislav Bernas, který velice brzo zapadl mezi zdejší smetánku, protože se ve městě objevoval jedině s bílou škodovkou Popular 912. A to samé se dalo říct o jeho ženě Miladě, která jezdila s červeným kabrioletem Wikov.

Že se vrchní soudní rada v. v. Břetislav Bernas začal objevovat každou sobotu v hotelu U Zlatého kola mezi mariášníky, co si říkali Žebrácká stolní společnost, kdy všechny peníze ze hry po celý rok dávali do kasičky na vánoční polévku pro chudé, to nebylo až tak velké překvapení. Do Žebrácké stolní společnosti ho pozval jednoho dne vrchní soudní rada Žlábek z píseckého krajského soudu, když se spolu úplně náhodou setkali v létě

v hotelu U Smetáka, kde v tu dobu převažovali lufťáci z Prahy. K těm se vrchní soudní rada Bernas překvapivě moc nehlásil, prohlásil o sobě, že on je sice pražská náplava, ale od loňského roku je rád Písečákem. U stolu se spolu smluvili a od další soboty vrchní soudní rada Bernas už v Žebrácké společnosti nahradil askulanta od krajského soudu Vladimíra Vaštu, o kterém vrchní soudní rada Žlábek už delší dobu prohlašoval, že jako askulant je moc dobrý, ale karty, ty hraje pořád jak ponocný.

Když se vrchní soudní rada Bernas objevil třicátého července odpoledne na četnické pátračce se svojí ženou

Miladou, bylo to pořádné překvapení pro velitele pátračky štábního kapitána Votrubu. Pravda je, že vůbec nešlo o nějakou zdvořilostní návštěvu jednoho z mariášníků z Žebrácké stolní společnosti, protože jen co strážmistr Kovařík zavedl vrchního soudního radu Bernase s jeho

ženou do kanceláře velitele pátračky, tak vrchní soudní rada Bernas už ve dveřích spustil: „Když jsem si, pane štábní, vybral Písek na penzi jako poklidné město, netušil jsem, že je to město nejen penzistů a studentů, ale i město zlodějů a že se tu člověk nemůže cítit v bezpečí. Moji ženu okradli na trhu, když si vybírala zeleninu a na moment si odložila kabelku na pult trhovkyně, a než si prohlédla vystavené květáky, byla bez kabelky. Měla v ní doklady, klíče od auta a nemalou finanční částku, kterou před půlhodinou vybrala v Živnostenské bance, takže během chvilky přišla o pět tisíc. Pravda je, že naše rodina tím nijak nezchudla, ale i tak jsme to přišli nahlásit,“ posadil se vrchní soudní rada se ženou ke

stolu, a to už štábní kapitán Votruba volal do kanceláře štábního strážmistra Hřebejka.

„Krade se dneska všude, pane vrchní soudní rado, Písek rozhodně není žádná výjimka. Bohužel, vaše paní není dnes jediná, co byla na trhu okradená. Dnes je to už třetí případ a druhý případ, kdy byla okradena klientka, co vybrala peníze ze Živnobanky. Před hodinou odtud odešla žena zubaře doktora Dubna, která přišla o peněženku a v ní měla tisíc korun, co si vybrala v bance,“ hodil Votruba okem ke dveřím, ve kterých stál štábní strážmistr Hřebejk.

„Štábní strážmistr vám, pane vrchní rado, potvrdí, že naše tři známý kapsářky jsou už dobře měsíc uklizený v lapáku nad splavem. Bohužel, léto přiláká do Písku, když je tu spousta cizích lufťáků, vždycky lidi z galerky od pryč, a to se pak, jak víte, moc těžko tipuje. Podle všeho se obě ty lumpárny narodily už v Živnobance, když tam paní doktorová Dubnová a vaše paní vybíraly ty peníze, a tam si je nějaká ta kapsářka vyhlídla. I kdyby ty naše můry byly venku, jako že nejsou, na takový fajnový kapsy by si netroufly, to bude určitě kapsářka jó profík,“ ukázal Votruba Hřebejkovi na psací stroj.

Ten protokol se ženou vrchního soudního rady Bernase sepsal a dalo se čekat, že velitel pátračky „kapsy“ přidělí zrovna jemu. Také ještě ten den skončil v Živnobance. Tam se bohužel nechytal, protože tam bylo ten den přes dvacet dva klientů a pokladním nic neříkala jména Valerie Dubnová a ani Milada Bernasová.

Po návratu na pátračku nezbylo štábnímu strážmistru Hřebejkovi nic jiného než vytáhnout seznam všech

policejně přihlášených lufťáků nejen v privátech, ale i na penzionech a hotelech a na nějakou dobu se do nich ponořit. Ty, co byli z Prahy, si vypsal s tím, že si na ně udělá dotaz na policii a na příslušných četnických stanicích. Protože toho bylo víc než dost, zapojil do hledání v seznamech i strážmistra Kovaříka, kolegu z kanceláře. Podle štábního kapitána Votruby to bylo jako kámen hozený do vody, ale vzhledem k tomu, že nic jiného z výslechů Valerie Dubnové a Milady Bernasové, které ten den vybíraly peníze v Živnostenské bance, četníci neměli, bylo to podle velitele pátračky pořád lepší než složit ruce do klína a čekat, až se na pátračce objeví další poškozená, co byla kapsářkou okradena.

Když po hodině štábní strážmistr Hřebejk a strážmistr Kovařík odložili seznamy ubytovaných lufťáků, nabídly se jim dvě dámy, ubytované v privátech. Jedna v hotelu Dvořáček a jedna ubytovaná v hotelu U Vodňanských, což bylo hned u nádraží. Obě byly z Prahy a tím, že byly ubytované sólo, jevily se štábnímu strážmistru Hřebejkovi zajímavé pro prověření, zda některá z nich už nebyla pro kapsu „lepená“ a neskončila v base.

Obvolat četnické stanice podle bydliště vytypovaných žen dal Hřebejk na starost strážmistru Kovaříkovi, který měl službu u telefonu, a večer vyrazil do města za zločinem. Zašel na Drlíčov do hospody k Šímům na pivo a dobrého uzla, které hostinská Šímová opravdu uměla, a jen co se objevil v lokále, začal hrát harmonikář známou odrhovačku a hospoda začala zpívat: „Policajt jdou, jdou, jdou, na mě si nepřijdou…“ Hřebejka to nijak nerozhodilo. Nechal si natočit od hostinského

pivo, které si šel vypít do kuchyně, a Šímové si řekl o uzla.

Dlouho se tentokrát U Šímů nezdržel. Když po půl hodině odcházel z hospody, srazil se před vchodem s taxikářem Novotným, který si šel se džbánkem pro pivo. „Koukám, že je U Šímů veselo, pane štábní,“ vypadlo z Novotného.

„Však ono jim tam zmehne, až ty jejich řady zase prořídnou. Už jste to dneska zabalil?“

„Dneska už mě nevytáhne z domova ani svatej Petr, pane štábní. Měl jsem pozdě odpoledne s jednou dámou ryto až do Kutný Hory a mám toho dneska až až. Dlouho jsem zvažoval, než jsem jí na to kejvnul, ale nelitoval jsem a stálo to zato. Dostal jsem diškreci dvě stovky, dáma byla uznalá a při penězích, byla slušně vycpaná tisícovkama. Dám si u Šímy jedno od cesty a pádím domů, máme k večeři maďarskej guláš a ten chce pořádně zalejt pivem,“ sáhl taxikář po klice u dveří, a to už ho Hřebejk nezdržoval a namířil si to rovnou do šantánu U Netopýra a až tam mu došlo to Novotného ryto do Kutné Hory a ty tisícovky, o kterých se mu taxikář zmínil.

Přestože tam byly zajímavé objekty, u kterých by se chytil, odpustil si tentokrát taneček, spokojil se s dvoudeckou červeného u baru a vrátil se na pátračku, kde si znovu vytáhl ze skříně seznam ubytovaných lufťáků, a tentokrát hledal Novotného kunčofta, který by pocházel z Kutné Hory. Když s tím po hodině skončil, napsal si do bloku jméno Anastázie Kornštajnová z Malína, okres Kutná Hora, ubytovaná v hotelu Dvořáček dvacátého

osmého července. Hned nato zavolal do hotelu Dvořáček recepčnímu Volfovi a zeptal se, kdy se Kornštajnová z hotelu odhlásila.

„To vám, pane štábní, řeknu hned, dlouho se v Písku nezdržela. Bylo to třicátého a bylo to, co si vzpomínám, něco po třetí. Volal jsem jí taxikáře Novotnýho. Jinak velice solventní a uznalá šik dáma už v letech. Dostal jsem od ní dýško sto korun. Je snad po tý dámě sháňka, pane štábní?“

„To ještě nevím, Volfe, to se dozvím za chvíli.“

„No, já jen, kdyby sháňka byla, pane štábní, tak včera, když seděla paní Stáza venku před hotelem pod slunečníkem, pobíhal tam mladej Ruda Třezský s foťákem, fotil naše kavárenský hosty a dneska ráno už jim do hotelu přines jejich objednaný fotky.“

„Volfe, dík, vy myslíte na všecko. Když bude třeba, tak si za Třezským zajdu a stavím se i za váma. Uvidím, jak dopadnu na četnický pátračce v Kutný Hoře. Dobrou noc, klidnou službu, Volfe,“ položil Hřebejk telefon a chvíli zvažoval, jestli má v noci burcovat někoho na četnické pátračce v Kutné Hoře, ale pak se rozhodl, že ráno je moudřejší večera, a šel na kutě.

Druhý den hned po čtení Věstníku pátrání si nechal

štábní strážmistr Hřebejk spojit od služby četnickou pátrací stanici v Kutné Hoře, a jen co se mu ozval štábní strážmistr Brázda, hned se ho zeptal, co mu říká jméno Anastázie Kornštajnová z obce Malín.

„Neříkej, kolego, že ta zlodějská mrcha Kornštajnová řádila i u vás v Písku?“ vypadlo okamžitě z vrchního strážmistra Brázdy.

„Říkáš mrcha, kolego?“

„Jinak se jí říct ani nedá. Tenhle tejden už jsi třetí, co kvůli ní volá. V pondělí volala pátračka z Klatov deset tisíc, v úterý už se ozvala pátračka z Plzně taky deset tisíc, teď ty, všude jí podezřívají z kapsy, kdy si vytipovala oběť v Živnobance a pak ji okradla. U vás taky Živnobanka?“

„Taky, kolego. Dokonce to vypadá u nás na dvě kapsy. Nejdřív Živnobanka a pak plný tržiště.“

„No trhy, to je u tý mrchy klasika. Ženský jsou uhranutý květákem nebo hlávkou zelí za pár šupů, a přitom přijdou o pěkný prachy. Na kolik si přišla u vás, kolego?“

„Máme v jednom dni, třicátýho července, dva případy, dohromady za šest tisíc. Ty se narodily evidentně v Živnobance. Třetí případ je taky z tržiště, je jen za tři stovky jedný fabričce z Fezovky, která je pěkně ořvala.“

„Jo, Kornštajnová se vyzná, kolego. Holka z vesnice, kde lišky dávaj dobrou noc, se umí oháknout, že by v ní v těžko někdo hledal kapsářku. A má čuch na prachy.

Ta se doma nedrží, kolego, a pořád je na cestách. Doma ji neviděli dobře půl roku. Jinak je po ní vyhlášené pátrání, ale teď přijde, kolego, to hlavní. Ráda se ta mrcha vrací, pošlu ti její fotku z občanky, lepší nemám, lepená ještě nebyla, nikdy se jí totiž žádná kapsa nedokázala, hned ze všeho vybruslila. Hned chce advokáta a zapře i nos mezi očima. Ráda si nechá přebarvit vlasy, vybírá si všude ty nejlepší hotely a hraje si na dámu.“

„Takže je, kolego, vlastně z toho kapsářství zatím jenom sprostá podezřelá,“ konstatoval Hřebejk.

Důkazní nouze

LADISLAV BERAN

Důkazní nouze

POSLEDNÍ KUNČOFT ŠLAPKY

ALŽBĚTY PRŮŠOVÉ

PROVALENÁ ROŠÁDA