Jindřiška Ptáčková BÁSNÍK Odpovědný redaktor Marek Adamík Grafická úprava Zdenka Gelnarová Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Jindřiška Ptáčková, 2017 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 Vydání první Vychází jako 258. svazek v edici PČD ISBN 978-80-243-7462-8
JINDŘIŠKA PTÁČKOVÁ
Básník
Probudil se přesně v polovině mezi třetí a čtvrtou. V hodině mezi psem a vlkem. Spíš by se hodilo říkat v hodině vlků a vlkodlaků. V hodině důchodců, pomyslel si trpce, za mlada o ní ani nevěděl. Zkrátka v tom nejhorším možném probuzení, kdy duchové noci ještě neopouštějí své pozice a jsou schopni jakéhokoli úskoku, aby dokončili svou ničivou práci. Jako by svými vlčími, či spíš vlkodlačími drápy museli dosáhnout alespoň posledního adepta ničivého infarktu, jedné mrtvice, jednoho zadušení čistě pro svoji spokojenost, pro pocit, že splnili své poslání, své pravidelné noční penzum. Měl s tím už své zkušenosti, a tak vyšel na balkon a zapálil si cigaretu na zdraví. Je tenhle cynismus v jeho věku vůbec vhodný? Nebo naopak – nějak k němu patří? Zvedl hlavu k nebi, hledal měsíc, ale ten byl zřejmě z druhé strany paneláku. Proč je jednou na východní a jindy na západní straně? Je v tom nějaký smysl? Systém? Kdysi hrával šachy s jedním astronomem a na tohle se ho bohužel nezeptal. Už se nezeptá – umřel. Jako většina jeho kamarádů a známých. Co s dnešním dnem? Pozváním na oběd mu sousedka Kamila sebrala jednu podstatnou náplň dopoledne, totiž nákup a vaření. Takže nemá důvod vyjít ven. Anebo… co jí přinést kytici? A ne z náměstíčka tady na sídlišti! To je záležitost pouhých patnácti minut. Z větší dálky. Z Vršovic, Nuslí, z Vinohrad. Anebo naopak od Vltavy – z Braníka, z Podolí. A co se projet sedmnáctkou po nábřeží? O deset let starší Kamila mu jednou říkala, že 5
když na tom byla zdravotně hodně špatně, jezdila sedmnáctkou z konečné na konečnou. Aby si vryla do paměti pohled na smíchovské nábřeží, na Petřín, na Hradčany, aby měla v živé paměti tu krásu, až bude tam, odkud už není návratu. Vtipné. To je celá ona. Co by za to v mládí dal, aby se probouzel bez řinčení budíku v časných hodinách. Jak si tenkrát v blažených letech -etiletí a raného -átiletí vychutnával poslední minuty, vteřiny pod teplou pokrývkou! Teď ho jakýsi zatracený hormon staroby vyhání z tepla postele do dne, který sotva něco zajímavého či zvláštního a vůbec už ne vzrušujícího přinese. Oč lépe jsou na tom ve stáří ženy! Vždycky si nějakou činnost najdou. Postarají se o květiny, seberou i to nejnepatrnější smítko a to je obvykle přiměje k většímu úklidu. Vyperou a vymění záclony. Žehlí. Pletou a háčkují. Zastaví se se sousedkou, poklábosí. Vzájemně se pozvou na kávu či vaječný koňak. Nakupují s chutí. Dlouze a pečlivě se oblékají a upravují. Telefonují s dětmi a vnoučaty. Třeba taková Kamila. Každý týden přinejmenším dvakrát něco upeče. Ne pro sebe, pro návštěvy. Když k ní nepřijdou, přijde ona k nim. A především pro něho, pro Viktora. Tak co všechno ještě ty ženské vyvádějí… Chodí na procházky, posedí se sousedkou na lavičce, natrhají luční kytky, které se tu místy ještě vyskytují. Některá zas na jaře trhá květ černého bezu na čaj proti kašli, k podzimu zas plody na sirup. Neuvažuje, jestli je šťastná či nešťastná, 6
prostě je tak, jak je. A já? Šťastný? Nešťastný? Nijaký. Takový žádný. Ještě že tu Kamilu mám. Ještě že jsme si zbyli. Kamila vzniklo z kamarádka milá, jejím skutečným jménem Zora jí snad nikdy neřekl. Tak jo, na samém počátku, kdy se ještě oťukávali. Dobře, že ho ta kytice napadla, protože co jinak? Houby nerostou, v lese je sucho a bude prý hůř. Ostatně jako houbař je nevalný. Ve sdělovacích prostředcích se tohle počasí označuje jako tropy, ale to asi nedávali pozor při zeměpisu. Tropy jsou vlhké. Suché jsou subtropy. A vlastně, včera pršelo. Jenže zas rychle uschlo a vlhkost odnesl vítr. Tenis se ve vedru nedá hrát, nota bene mu vloni zemřel partner a hrát s mladými mu brání ješitnost. Čím je starší, tím víc nerad prohrává. Bere to jako prohru organismu. A ono to tak skutečně je. Kamila mu jednou, vlastně docela nedávno, řekla – víš, nějak mi připomínáš toho velitele hasičů ve filmu Hoří, má panenko. Jak se dozví o požáru a v obličeji se mu rozvine blažený výraz, vyjadřující nejvyšší pocit štěstí. Hoří! Hoří! A co vzrušovalo tebe, to snad nemusím připomínat. Jo? opáčil. A ty sis někdy u mě všimla nějakého zvláštního vytržení při slově vražda, vražda? No, pokrčila rameny. Co chodit do klubu důchodců, navrhovala mu, nikoli bez jízlivého úsměvu. Učit se salsu, třeba. Těšil by ses na každou lekci, upravil se, napomádoval, seznámil se s jinými lidmi, naparoval se před babami, případně i nějakou když už ne sbalil, tak 7
alespoň pozval na kafe… Nebo co chodit do sauny? Na masáže? Veslovat na Vltavu? A co třeba jóga? Hele, a aerobik pro pány! Nebo se dej k myslivcům, střílet už umíš. Hergot, alespoň se nauč mariáš nebo háčkuj šálky a čepičky pro chudé černoušky v Africe jako paní Wellerová. Jaká paní Wellerová? podivil se. No přece z Kroniky Pickwickova klubu! To jsi nečetl? Dickens. Ale úplně jiný, než ti ufňukaní Oliverové Twistové. Anglický humor, to je ti blízké, ne? Půjčím ti ji. A hned budeš mít náplň dne. Dokouřil a šel si znovu lehnout. Pokoušel se usnout. Na hodinu se mu to podařilo a pak ho probudilo světlo. A Viktor Eret, někdejší prvotřídní kriminalista, načal další den, o němž věděl, jak skončí. Tedy stejně jako všechny předchozí. Nijak. Pro něho se už nic neděje. Zatracenej den! Zatracený probuzení. Vstal a zapálil si druhou cigaretu. Jo. Cigaretu, věrnou družku, jak to bylo v jedné budovatelské básni, kterou si zapamatoval ze školy. Ani je při té příležitosti neupozornili, že to je nezdravé. Ale šlo v té básni o dělníka a k němu cigareta tak nějak patřila. Přinejmenším se tolerovala. Pak si ten dělník vzal pušku a šel řádit na Václavák, protože bylo pětadvacátého Února. Ano. Toho s velkým Ú. Tehdy, kdy byl on úspěšným studentem mateřské školky, táta ještě žil a maminka byla okrasou čtvrti v rodném Liberci.
* 8
„Vás už jsem dlouho neviděla,“ zastavila se Kamila, sotva se s Pavlou Brázdovou na chodníku pozdravily. „I já vás,“ odpověděla Pavla. „Asi jsme chodily jinými cestičkami. Teda určitě chodily, tudy jsem dříve chodívala kvůli Frigulkovi… Frigulka mi umřel,“ skoro vzlykla. „To je mi líto,“ lehce se dotkla jejího lokte Kamila. „Tohle bývala naše oblíbená trasa. Stačilo říct – půjdeme kolem rybníčka a začal skákat, že by mě byl málem porazil. Znal spoustu slov. Rybníček, lesíček, návštěva, ta bývala u švarné kokršpanělky Julinky, jeho velké lásky. Ta už to má taky za sebou. Taková to byla šampiónka, představte si, že byla jednou na titulní stránce časopisu Pes přítel člověka. Pro psí dámu něco jako být na obálce Vogue. A vůbec nedávala najevo, že je psí celebrita. Při procházkách vždycky nechávala Frigulku běžet vepředu, jako vůdce stáda. To s námi ještě chodila hloupá pudlice Betynka a puberťák Ferda.“ Kamila si nikdy nebyla jistá, co Pavla myslí vážně a co je taková malá show. Ale Pavla už vzlykla skutečně. „Naštěstí se dožil požehnaného věku,“ sáhla si pod pravé oko, kde ucítila vlhkost. „Skoro sedmnácti. A představte si, ještě tři měsíce před smrtí mi utekl za koupaliště s fenou boxera. On si potrpěl na velké dámy. A ony na něho. Byl totiž nesmírně galantní.“ Už už měla na jazyku, jak Frigo, když k němu přišla Julinka na návštěvu, ji nejprve pozval ke své misce a pak ji provedl po bytě, ale hned si uvědomila, že to kdysi Kamile vyprávěla. 9
„Plejboj až do konce,“ potěšila ji Kamila, i když původně měla na mysli jiné slovo. Děvkař, jak byl pejsek středního vzrůstu a nejasného plemene za svého života nazýván. „Poslyšte, abych obrátila stránku, co se to včera dělo u vašeho paneláku? Řev bylo slyšet až v našem bloku.“ „Ani mi nevzpomínejte!“ málem vykřikla Pavla. „To bylo… to bylo něco tak strašného, já pro to nemám slov. Chcete si sednout na chvíli na lavičku?“ „Ale jo, jistě,“ přikývla Kamila a ukázala na dvě lavičky. „Tu na slunci, nebo ve stínu?“ zeptala se váhavě Pavla. „Na slunci. Stínu jsme si donedávna užívali víc než dost. Skoro dva týdny. Teď je to naopak. V rádiu povídali, že se ještě víc oteplí. Docela strašili tropickými vedry. Jako kdyby nestačilo, co je teď, tak akorát. Ve druhé polovině týdne to má vypuknout. Letos se to počasí nějak zbláznilo. Ještě před pár dny stačila půlhodina a slunce bylo pryč a lilo jako z konve. A za další půlhodinu už to zase pálilo. Chudáci kardiaci.“ „To mi povídejte. To je přece moje parketa,“ zvedla oči v sloup Pavla. „Prudké změny počasí jsou pro nás kardiaky úplný hrob.“ „Jé, promiňte, zapomněla jsem.“ „Neomlouvejte se,“ řekla Pavla, „nejsem žádná citůvka.“ Posadily se, když se předtím ujistily, že je lavička po krátké ranní přepršce vyschlá. „Akorát když jde o Friga, to je jiná. Připadám si jako dvojnásobná vdova. Po manželovi a po psovi. 10
Nesmějte se, já to tak cítím. Sedmnáct let, uznejte, to je nějaký kus života“. „To by mě ani ve snu nenapadlo, smát se,“ lekla se Kamila. „Kolik je psích sedmnáct let v přepočtu na lidský věk?“ „No, hodně kolem stovky to bude. A nikdy jsem ho nekrmila nějakými umělotinami. Samé poctivé masíčko. A vůbec ne libové! Šlachy, chrupavky, to je dobré na kosti.“ Kdepak, Pavla se tématu Frigo jen tak nepustila. „Víte, jak si tak povrchní lidé myslí, že je pes jakousi náhradou za dítě, tak to je totální hloupost. Dítětem je poměrně krátkou dobu, včetně puberty tak do dvou let. Psí puberta? Hrůza! Drzoun, na všechno měl nějakou odpověď. Pak mi byl milencem, to byla krásná doba! Nejhorší bylo, když mi byl manželem. Typický mužský. Nesnášel, když jsem se dívala do výkladních skříní, když jsem se s někým zastavila na kus řeči, když jsem se dlouho oblékala a malovala…“ Tohle Kamila slyšela nejméně po páté, následovat měl poměrně dost přísný tatínek, konzervativní dědeček a více než stoletý, už rezignující pradědeček, a tak Pavle rychle skočila do řeči: „A mimochodem, vypadáte báječně. Nevím, kolik vám je, ale určitě bych vám hádala tak pětatřicítku.“ „To teda v padesáti potěší,“ usmála se Pavla. „Ale vám to sluší.“ Teď se zas usmála Kamila: „Tak osobu vysoko po sedmdesátce to nejen potěší, přímo jí to sladce lahodí.“ 11
Pavla to myslela upřímně. Kamilin účes stříbrných vlasů tak trochu do klukovska jí dodával jakýsi rošťácký šmrnc. A zcela jí chyběly ony trhavé, nervní pohyby stařenek, o nichž se říká, že jsou čiperné. Čipernost bylo to poslední, jak by Kamilu označila. Ladnost pohybů zřejmě získala v éře uklízečky při dlouhých tazích smetákem či trubicí vysavače. Teď ji ale ladnost stála značné úsilí, díky vyhřezlé plotýnce. Ale držela se, baba. „Jenže co do slušení, když mi to tak mizerně chodí. Vždyť víte,“ povzdechla si na oplátku. „Vidět to není, ale cítím každý krok. Jo, už to není ono. Kolikrát jsme se v lese potkávaly… Poslyšte, co ta vaše Kouzelná zahrada? Začala vám přece sezóna.“ „Poslední,“ trpce hlesla Pavla. „Prý to tam v nejbližší době zplanýrují. Totálně. Proč, nemám tušení. Snad tam chce někdo stavět. Možná to ten někdo, kdo ví kdo, koupil, ale to by mě teda zajímalo, od koho. Vždyť je to takové území nikoho… no nic. Zkrátka letos naposled.“ Už o tom nechtěla dál mluvit. Bolelo by to. Moc. Kamila možná pochopila: „Tak raději už spusťte o tom včerejšku.“ Pavla vzdychla a pustila se do líčení události pro ni tak odporné, že kvůli ní strávila málem polovinu noci beze spánku.
* 12
Bylo nějak kolem čtvrté odpolední, když si Pavla uvědomila, že před domem kdosi huláká. Muselo to trvat už pěknou chvíli. Jenže Pavla byla začtená do úžasné severské detektivky a sugestivní líčení záhadné vraždy, navíc v období půlroční tmy, ji tak zaujalo, že neviděla, neslyšela. A pomyšlení na zemi sněhu a ledu jí snad i pomáhalo zvládat vedro kolem čtyřiceti stupňů. Ve stínu. Předpovědi tentokrát neselhaly. Navíc k ránu mírně sprchlo a vlhké horko jí nedělalo dobře. Okna i dveře na lodžii ani nezavírala, ani nestínila. Ne že by přímo trpěla klaustrofobií, ale měla prostě ráda pocit otevřeného prostoru. Snad ji přece jen něco vyrušilo, zvedla hlavu a otevřenými dveřmi na lodžii zaslechla výrazy ze samého dna slovní zásoby. Pokoušela se znovu vniknout do atmosféry sněhových bouří, vichrů a všeho, co kraje za polárním kruhem štědře poskytují, ale už to nešlo. Řev se stupňoval, rozeznávala celé věty: „Tak vylez, ty parchante zbabělej! Na kluka si troufneš, tak si troufni taky na mě, na pořádnýho chlapa, ty zmrde!“ Pavla sebou škubla. Na taková slova tu nebyli zvyklí. V domě bydleli převážně staří lidé, důchodci a pak zase úplné mládí – podnájemníci, vesměs vysokoškoláci, pro něž byly byty pouhým místem na přespání, a teď o prázdninách byla dobrá čtvrtina bytů prázdná. Venku následoval nepřetržitý příval nadávek nejtěžšího kalibru a do něho se mísil dětský, klukovský hlas, jako by řvoucího hulváta ještě popichoval. 13
Odložila knížku a vyšla na lodžii. „Zmlátím tě, až budeš chcát krev, přizabiju tě a ať mě klidně zavřou, mně je to jedno, já si svý dítě, svýho syna, mlátit nenechám,“ řičel obtloustlý chlap, stojící v hloučku zřejmě svých přívrženců. A přívrženkyň, do kratičkých pauz se mísila svými příspěvky ženská, vzezření dosluhující až vysloužilé prostitutky, a ne-li, pak i tak rozhodně nepatřila do kategorie využitelných zdrojů. Leda pro hodně, hodně nenáročné zájemce. Co se sprostoty týče, nijak nezaostávala za – zřejmě – svým druhem. Přitom jí mohlo být tak kolem pětatřiceti. Ona se zřejmě obhroublost a vulgarita v obličeji podepisuje víc než věk. „Nestydíte se tak mluvit před dítětem?“ ozval se rozhořčený ženský hlas z jedné z lodžií. Á, paní Středová, poznala Pavla hlas bývalé ředitelky mateřské školky, jejíž mluva si i v důchodu zachovala vlídnou měkkost, spojenou s nekonečnou trpělivostí, a dospělí, s nimiž hovořila, se až propadali do časů míčků, medvídků, panenek a Povídání o pejskovi a kočičce. Megera zvedla hlavu a přelétla lodžie ostrým pohledem, kdo měl tu drzost ji poučovat. Když to nezjistila, pustila do éteru: „Ty…,“ následovalo vulgární slovo, označující ženské pohlaví a Pavle opět zatrnulo. Tohle je fakt bahno. Humus. Panebože, co je tohle za zrůdy. Jak to nešťastné lidstvo očistit? Hm. Jenže ono je to obráceně. Tihle pucují náš svět od toho nejlepšího, čistého, dobrého… až se zastyděla nad svým patetickým výrazivem. Holt si mimořádné situace vynucují i mimořádná slova. 14
Tak teda alespoň slušného, zmírnila své přehnané požadavky. Tušila, že většina lodžií je obsazena přihlížejícími sousedy, s výjimkou toho, jemuž byly nadávky určeny. Zavolat policii? napadlo ji. Jo. A ten hulvát zjistí, kdo policajty pozval a pěkně si na mě někde počíhá. Styděla se za svou zbabělost, ale nedá se nic dělat, bála se. „Mít tady nějaký šutry, vytluču ti vokna, ty parchante,“ rozhlédl se chlap, jestli se skutečně poblíž nevynachází nějaký kámen, ale okolí domu bylo vzorně upravené, trávník sestřižený a cestička vydlážděná. Zřejmě se někdo z obyvatel ukázal být statečnější než Pavla. Po chodníku se blížil uniformovaný strážník. Hrubián rychle pochopil, že nejlepší obranou je útok, a tak mu začal překotně líčit, že ten hajzl, se kterým si to chce spravedlivě a po chlapsku vyřídit, dal jeho synovi nakládačku, protože se rval s jiným klukem. „No a vo co de, kluci si to rozdají a za chvíli jsou zase kámošové, no né?“ chtěl strážníka donutit k přitakání. „Jenže ten druhý kluk byl malý! Já to viděl,“ ozval se kdosi statečný z horní lodžie. „A jaká nakládačka? Jedna výchovná!“ Chlap se prudce otočil a pátravě po domě přejel očima, jestli se mu podaří zahlédnout toho drzouna. Zřejmě ho nenašel, a tak alespoň zařval naslepo: „Chceš taky do držky, zmetku?“ 15
Policista se ho snažil zklidnit, ale tím jen přiléval oleje do ohně. „Ty bys svý dítě nebránil? Co?“ zařval na ochránce pořádku chlap. Znají se? zeptala se v duchu Pavla. Nebo ten primitiv tyká každému? Policista se obrátil a odcházel. No, hezky, rozhořčila se Pavla. Takhle se teda pomáhá a chrání! Vždyť ten idiot tu produkuje hned několik trestných činů! Rušení klidu, teda – neplatí to jen v noci? Ve dne se řvát může? No, to je jedno. I tak. Výtržnictví, vyhrožování a určitě by se ještě něco našlo. Co by měl ten policista asi tak správně udělat? Ale přece jen udělal. Asi za čtvrt hodiny, vyplněné dalšími sprostotami, se policista znovu objevil, tentokrát se svým kolegou. No sláva, konečně se něco stane! Pavla se vrátila do pokoje, pokoušela se nevnímat dění venku, ale nešlo to. Věčné opakování – ať se ten parchant ukáže, ať sejde dolů, do smrti ať chodí kanálama. Protože on si na něho počká, celá jeho zasraná rodina ať se třese, já svýho syna mrzačit nenechám… asi až po další půlhodině řev utichl. Výtržník se zřejmě unavil. Že by díky domluvám policistů? No, to asi těžko. Určitě se s nimi v podobných situacích nesetkal poprvé. Vyšla znovu na lodžii. „To byl Eda Votlučka,“ ozvalo se odkudsi z vyšších pater. Některý ze sousedů to zřejmě sděloval někomu z vedlejšího bytu. Líbivou melodií se Pavle ozval mobil. 16
„Prosím tě, stav se u mě. Slyšela jsi to? Já to pořád nějak nemůžu strávit.“ Sandra. Asi třicetiletá učitelka, typická singl, bydlící v garsonce o poschodí níž. „Jo, zajdu. Taky jsem z toho dost rozhozená,“ řekla Pavla. Pozvání přišlo jak dar z nebes. Teď už by se na detektivku stejně nemohla soustředit.
*
„Tak mi teda pověz, jak bys to řešil ty,“ odklepla popel do keramického popelníku Kamila poté, co dovyprávěla příteli – sousedovi Viktoru Eretovi, někdejšímu špičkovému kriminalistovi, co se od Pavly dozvěděla. Seděli v její malé garsonce, která měla naštěstí oddělenou kuchyňku, takže vypadala jako dvoupokojový byt. A vzhledem k tomu, že se dosud neodnaučila kouření, jemuž se tak dobře naučila v sedmnácti letech a brzy oslaví šedesátileté jubileum, sloužila kuchyně i jako ložnice. A tam se nekouřilo. Po revoluci sice měla možnost vyměnit miniaturní byt za něco většího, ale pak usoudila, že to nemá cenu. Když ji pak navštívila někdejší spolu17
žačka, dnes žijící v Austrálii, nedokázala pochopit, jak se v tom dá žít. Zřejmě ji opustila paměť, kdysi, jako dítě, zažila bydlení pětičlenné rodiny ve dva plus jedna a byli někteří, co na tom byli daleko hůř. Viktor Eret se pousmál. Právě měli za sebou předkrm, vejce plněná lanýžovou nádivkou a navrch ještě posypaná hoblinkami vzácné houby. „Jak jsi k nim přišla?“ neodpověděl na Kamilinu otázku. „Dovezla mi je neteř z Chorvatska.“ „Z Chorvatska?“ podivil se Viktor. „Vždycky jsem si myslel, že rostou jen v Itálii a ve Francii.“ „No jo. Představ si, že tam v Chorvatsku rostou na strašně malém kousku území. Počkej, ukážu ti ho, byly dva, jeden mi ještě zbyl.“ Vstala a z kuchyně přinesla malou lahvičku, kde se v trošce zřejmě olivového oleje povalovalo cosi černého, jakoby umouněného… „Vypadá to jako psí hovínko,“ řekl Viktor. „Hm. Co jsem taky mohla od tebe čekat. Už jsi to někdy jedl?“ „Budeš se divit, ale jedl. Dokonce vzácného, bílého. Nějak krátce po revoluci na kongresu v Ravenně. No, bylo to zvláštní, ale není nad ryzce, upražené na trošce sádla, posolené, trochu opepřené a pokmínované. Tak nám je dělala máma. Babička je pražila za sucha, rovnou na plotně. Teda, kdy já viděl naposledy ryzce… víš, že si ani nevzpomínám?“ „Bodejť by sis vzpomínal. Pro tebe je příroda kavárna, teda spíš vinárna, a tam bys ryzce těžko 18
hledal. A co se týče těch lanýžů, ty taky umíš udělat člověku radost. Šetřila jsem ho tu kvůli tobě. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Toho druhého si nechám pro vzácnější návštěvu. Ale ptala jsem se tě na něco jiného.“ Chtěl ji upozornit, že na rozdíl od ní má prochozené širé okolí, ale bylo by to, jako by hrách na stěnu házel. Jednou si o něm udělala představu, tak ať je po jejím. „Jo, aha, myslíš toho výtržníka. Tak za prvé, jak jistě víš, takovými prkotinami jsem se ani vzdáleně nezabýval. A za druhé – tak to je děvče případ od případu, neexistuje nějaký recept. No ano, jistěže jsou nějaké pokyny, ale šedá je teorie, zelený strom života. Ostatně na každého platí něco jiného. Ale budiž, vycucám si z prstu tři verze. Kterou chceš slyšet? Jedna je idealistická, jedna emotivní, jedna realistická.“ „Všechny. A zachovej pořadí.“ „Takže idealistická. Sestavil bych jednotku z dvoumetrových nabouchaných, nicméně vysoce inteligentních a pohotových chlapů, a vyškolil je v krizové komunikaci. No. A ti, díky svým komunikačním schopnostem…“ „Chceš říct díky svým dvěma metrům a muskulatuře,“ skočila mu do řeči Kamila. „Kvůli obojímu,“ zvýšeným hlasem pokračoval Viktor, kterému šlo skákání do řeči, zvláště Kamilino, na nervy. „Zkrátka žádné násilí, na dvoumetrového chlapa si těžko někdo troufne.“ „A proč to je idealismus?“ „Inu proto, děvče, že by na to v první řadě ne19
byly prachy. No a taky lidi, to je snad zbytečné rozebírat.“ Být u toho svědek, oslovení děvče by ho, vzhledem ke Kamilinu věku mezi sedmdesáti a osmdesáti, přinejmenším zarazilo, ne-li rozveselilo. Ale žádný svědek tu nebyl a Kamile to bylo jedno. Lichotek si užila dost a byla na ně pramálo zvědavá. „Tak teď ty emoce, to jsem celá napjatá, co z tebe vypadne.“ Vstal, prošel se po pokoji, zadíval se otevřenými dveřmi na lodžii do dáli a pak se obrátil. Chce udělat dojem, že hluboce přemýšlí, pomyslela si trochu zlomyslně Kamila, která ho nespustila z očí. „Předně si uvědom, že těžko půjde o emoce kladné. Takže zařvat, skočit na chlapa, dát mu náramky a pak, až vychladne, s ním teprve začít konečně jednat.“ „Emotivní. Tak tomu se teda v policajtštině říká emotivní. V překladu do lidštiny snad násilnické, ne?“ Viktor její jízlivou poznámku přeslechl. Ostatně jak mu případ vylíčila, zrovna na takového chlápka by emotivní metoda zaúčinkovala. Nakonec ji přece upozornil, že emoce nejsou jen kladné. „No a realisticky,“ pokračoval Viktor, „bohužel tak, jak to dopadlo v tomto případě a jak to tak obvykle chodí. S chlápkem podiskutovat, aby se něco dělo a pak počkat, až mu vyschnou hlasivky a dostane žízeň, bude se mu chtít na záchod, taky by se mohl ozvat hlad nebo se prostě unaví. A jak jsi mi to líčila, ten Votlučka musí být pěkný primi20
tiv, na jakého rozumné argumenty nestačí. A co tobě, stačilo to?“ „Nestačilo. Tak, a teď co bys s ním udělal ty!“ vybafla Kamila. „Každopádně bych pořádně zařval – tak dost.“ „Ty, a zařvat,“ ušklíbla se Kamila. Skutečně bylo dost obtížné, představit si kriminalistu, pracujícího převážně hlavou, jako zupáckého řvouna. A Viktor se navíc vyznačoval jistou, lze říci ironickou noblesou. „Dobrá,“ řekl už poněkud unaveně. „Jak vidím, nedáš pokoj a nedáš. Tak ti teda nabízím verzi spíš televizní než filmovou. Tobě by mohla být blízká,“ neodpustil si sarkastickou připomínku jejího původního povolání. „Obyvatelé domu by se obtelefonovali, srotili by se jako jeden muž před domem, vytvořili hradbu, za níž, schoulený hrůzou, by stál osočovaný nešťastník. Jeden z nich, chlap jako hora, by vystoupil z řady a řekl něco jako – dotkni se ho a budeš mít co do činění se mnou. Pardon, s námi všemi. Do toho by začala hrát povzbudivá hudba, tu by vystoupila žena a dodala – ale i s našimi dětmi, vnuky, ba pravnuky. Hudba by v tom případě přešla do lyrična. Poslední záběr: ničema se stahuje nejprve pomalu, pak se rozběhne a na úplný závěr hráz občanů, se vztyčenýma rukama, zaťatýma v pěst, zatímco nešťastník se hrdě napřimuje. Taky může říct – díky, díky, netušil jsem, že mám tolik zastánců. Teď už se nemusím bát vůbec ničeho. A slza v oku.“ „Že ty jsi nešel k filmu,“ zachechtala se Kamila, sama kdysi v pradávnu šedesátých let režisér21
ka – dokumentaristka, která měla úspěšně nastartováno, dokud ji nesmetla normalizace a neuvrhla do podivuhodných zaměstnání, jako například vrátná či řadová členka uklízecí čety. Na velitelku to nikdy nedotáhla. Tuto významnou funkci mohly zastávat pouze uvědomělé členky vládnoucí strany. „Víš, asi jsem tak trochu dacan, ale nebylo by trochu vodky, abych se přeorientoval na další lahůdku?“ Kamila naznačila vstávání, ale Viktor ji zarazil: „Jen seď, zajdu si sám.“ Zašel do kuchyňky. „Je přímo pod mrazákem,“ křikla za ním Kamila. „Já bych si docela taky dala. Kde jsou skleničky, víš.“ Připili si mlčky. „Ale stejně,“ nedala si pokoj Kamila. „Nejvíc mě štve, že je normální člověk proti těmhle týpkům úplně bezmocný. Vůbec se nedivím, že se lidi nechtějí do takových případů plést. Obdivuju ty, co do toho jdou, i když kolikrát riskují život. Nebo přinejmenším zdraví. Ach jo, on je ten život opravdu jeden z nejtěžších,“ uzavřela oblíbeným okřídleným úslovím. „Kdo tuhle průpovídku vymyslel, nebyl žádný blbeček.“ Vstala, odnesla talířky od předkrmu a začala chystat hlavní chod – kuřecí roládu se zeleninovým pyré. Viktor zatím otevřel dobře vychlazenou lahev rýnského ryzlinku. Běda, jestli zase začne s tím zatraceným pobudou, pomyslel si. Teď už jen a jen pohoda! * 22
Pavla se mlčky dívala na plačící Sandru. Ach jo, tyhle citovky. Jak může s touhle povahou učit na základce? Dneska, kdy je povolání učitele rizikové, když neexistují možnosti postihu u dětí, jejichž mnohé činy se snadno dají srovnat se zločinností dospělých… no dobrá, zase jsem patetická a přeháním, lidi nakonec vidí jen to, co předvádí televize. Ojedinělé a do nebe řvoucí případy. Ale i tak. A rodiče? Pohoršujeme se nad mluvou dětí, jenže ty to musely od někoho pochytit. Zrovna ten kluk od Votlučky. No, jediné štěstí, že Sandra učí výtvarnou výchovu, a ne žádný ze silových předmětů, jako jsou čeština, matika, fyzika. To by ji dětičky nepochybně roznesly na kopytech. Možná by učitelé těchhle předmětů měli fasovat neprůstřelné vesty. Sandry si vlastně docela vážila. O posledních volbách, které se jako vždy konaly ve škole, byly na stěnách rozvěšené práce žáků a Pavla, sama výtvarnice, před nimi stála v obdivném úžasu. Co ta Sandra dokáže z dětí dostat! Tolik fantazie! Učila výhradně jen výtvarku, a to na dvou školách, naštěstí poměrně blízko sebe. Kromě toho vedla ještě výtvarné kroužky v domě dětí a snad i v mateřské škole. Všechna čest. Jenomže… jenomže. Jako by nepatřila do tohoto světa. Žije v tom svém, světě výstav a koncertů a o běžném životě nemá tušení. Kdepak, tenhle svět není pro romantiky. Pro Sandry zvlášť. Rozhlédla se po jejím obývacím pokoji. Obrazy od kamarádů výtvarníků, jimž vévodil jednoduchý kříž. Do skupiny uspořádané květiny v keramických květináčích. Geometricky rozmístě23
ný nábytek rovněž jednoduchých tvarů. Dokonalý pořádek. Jednou byla i ve vedlejší ložnici. Nemohla by ji nazvat jinak než komůrka panny. Zvlášť ji zaujala starožitná knihovnička a na ní jemně vyšívaná bělostná dečka se slaměnkami v malé vázičce, to všechno nepochybně po babičce, či spíše prababičce. Prababička prý na ní dokonce měla v květináči vzácnou květinu, zvanou noční panna. Kvetla pouze v noci, bílým, něžným květem. Jen jednou se ji prý Sandře podařilo uvidět v květu. Kdekoli se na ni později v květinářstvích ptala, nikdo neměl o její existenci tušení. Kde skončila ta prababiččina, ví Bůh. Možná ji její dcera, Sandřina babička, vyhodila. Pavla byla vždycky přesvědčená, že byty mají hodně důležitou výpovědní hodnotu o svých obyvatelích. Dokonce jednu z největších. Obývák vypovídal o Sandře – tak mě chcete vidět, prosím, vyhovím vám. Trochu jsem to já, ale zdaleka ne úplně. Ložnice vypovídala: to jsem skutečná já. Já jenom pro sebe a nikoho druhého. Někdy mívala Pavla dojem, že kdysi, v době pučící puberty, tehdy, kdy její vrstevnice už dávno zahájily aktivní sexuální život, Sandra se domnívala, že se lidé rozmnožují dělením, když tedy dost nerada upustila od čápa a vrány. V krajním případě polibkem. Sandru navíc považovala za živé potvrzení své teorie o tom, že žena nikdy zcela nedospěje, pokud neprožije adolescentní odpor vůči matce. A právě ten Sandra neprožila. Její matka totiž právě v období Sandřiny puberty onemocněla rakovinou a Sandra, v obavě o matčin život, si 24
sebemenší odpor nedovolila. Ostatně o nic velkého by stejně zcela jistě nešlo, i kdyby byla matka zdravá. Když došlo k úplnému matčinu vyléčení, Sandře už bylo dvacet a její hormony se dávno uklidnily, či spíše se vydaly jinými, spořádanými cestičkami. Ovšem říct jí to by se Pavla nikdy neodvážila, vzhledem ke křehkosti Sandřina duchovního ustrojení. Není divu, že si dosud nenašla odpovídajícího partnera. Občas, když se Pavla na tu podivuhodnou, jak rovnou z nebe spadlou bytost zadívala, mívala dojem, že v Sandře je cosi hodně, hodně starého, starého v hlubším smyslu – jinak vypadala mladě a svěže, ale zároveň jako by vypadla z gotických obrazů třeba Mistra eodorika. Vyzařovala z ní pradávná čistota dodržování desatera božích přikázání, kterými by se řídila, i kdyby je neznala. Asi jako u prvních křesťanů, skrývajících se v římských katakombách. A možná, ne, vlastně docela určitě, by byla schopna podstoupit kvůli své čistotě a víře mučednictví. Ostatně si i tak pro upřímnou a neotřesitelnou víru zažívala narážky od svých bezbožných kolegyň, které nechápaly, jak je možné v jednadvacátém století věřit v něco, co není vidět. Elektrická energie taky není vidět, a přesto působí, namítala tiše a zbytečně. Nechtěla se pouštět do marných diskuzí, i když mohla klidně oponovat poukazem na posedlost některých z nich prostoduchým esoterizmem, vírou ve věštby z karet či výkladu z čar na dlani. V jejím čisťounkém, poměrně skromně zařízeném obýváku její životní postoj vyjadřoval právě 25
onen prostý kříž, jaký bývá v evangelických kostelích. „Tak už sakra nebreč,“ řekla jí Pavla konejšivě s náznakem příkazu. „No, sprosťák, s těmi musíš v životě počítat.“ „Ale já nemůžu a nechci počítat s hnusem jako s něčím normálním!“ vykřikla v slzách Sandra. Pavla sepjala ruce. Co říct na takovou nálož idealismu? Či spíš svatou prostotu? „A co jako chceš proti tomu konkrétně dělat?“ Sandra pokrčila rameny. Utřela si slzy: „Já toho kluka Votlučku znám od vidění. A slyšení. Neučím ho, díky bohu. Ale na každé konferenci slyším věčně – Votlučka, Votlučka, surovec, podrazák, násilník. Děti se ho bojí. A kantoři taky. Jen jednou si mu kolegyně dovolila navrhnout dvojku z chování a nedovedeš si představit to tóčo, které jeho táta ve škole předvedl! Před dětmi. Stačilo málo a kolegyni fyzicky napadl. Ta pak raději přešla na jinou školu. Vyhrožoval, že si na ni počká a rozmlátí jí s odpuštěním ciferník a jedinou kost nebude mít celou. No vážně. Něco podobného, jako se tu dělo dneska. Chápeš to? Já u toho nebyla, ale povídalo se o tom po celé škole. Já vím, jsem idealistka. Myslím si, že když nechávám děti tvořit tak, aby ze sebe vydaly to nejlepší, co v nich je, dělám něco pro lepší svět… jsem blbá, co? Že si to myslíš?!“ „Ale nejseš. A opravdu to děláš dobře. Nepodceňuj se.“ „Ba jo, jsem blbá. Někdy mě napadá s tím učením úplně praštit. Ale nejsem tak nadaná, jako třeba ty. Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí,“ řekla s hořkostí. 26
Pavle už to sebemrskačství začalo pomalu lézt na nervy: „Neblázni, já umět to, co ty! Vždyť je to úžasné, co z dětí dokážeš vytáhnout. Například já bych tu trpělivost neměla. A neříkej, že tě nemají rády!“ skoro vyletěla. „Ale nedokážu se s tou sprostotou smířit,“ řekla Sandra po chvíli. „Já vím, že je to se mnou nějak jinak. Máma učitelka, táta evangelický farář. U nás doma bylo nadávkou třeba slovo ťunťa. Teď říkám máma, táta, ale oslovovalo se u nás mamičko a tatíčku. Děti se mi kvůli tomu posmívaly. Pak se div, že jsem taková vyděšená husa. Snažím se nezávidět, ale závidím ti talent. A tu svobodu, nebýt vázaná hodinami!“ „Ale jsem vázaná termíny, děvče! Musím poroučet sama sobě. A vůbec, nech toho. Nakonec, jaký talent? Jsem obyčejná, průměrná ilustrátorka. A ještě ke všemu po tom keramickém úletu!“ zasmála se. „A ten úlet byl víc než desetiletý.“ Po studiu začala docela úspěšně jako ilustrátorka. Vdala se za o mnoho staršího sochaře a doslova se zbláznila do hlíny. Nebylo to úplně špatné, ale po revoluci se vynořila spousta mladých, nápaditých tvůrců. Po manželově smrti jako by ztratila invenci. A chuť. Proboha, užasla při hrnčířských trzích na Kampě její dávná známá redaktorka z nakladatelství pro děti před stánkem, kde Pavla nepříliš úspěšně nabízela své výtvory. Proč se nedržíte svého kopyta? Vykašlete se na to patlání a přijďte za mnou do redakce. Teď zrovna tam mám knížku, která by vám sedla jako prdýlka na nočníku. 27
Pavla se zasmála, rozpomněla se na vejšplechty dávné kolegyně. A tak přišla. Sice jí začala honička termínů, ale co by ji čekalo při nejistém postavení nevalné keramičky? Ateliér v suterénu domu v centru Prahy sdílela s absolventkou keramické školy v Bechyni. Dům, který prý býval kdysi ve středověku hampejzem, byl zprivatizován a majitel dělal všechno možné, aby se obou výtvarnic zbavil. Měl se suterénem jiné, ambiciózní záměry, takže jako první krok k jejich vypuzení jim nasadil neúnosně vysoký nájem. Je docela dobře možné, že hodlal dům z pietních důvodů navrátit jeho původnímu účelu. Setkání s nakladatelskou redaktorkou nakonec přišlo Pavle náramně vhod. Přímo zásah shůry. A její život dostal jiné obrátky. Ne lepší – práci s hlínou milovala. Jiné, zkrátka. A ateliér? Teď je tam prý masážní salon. Prý. Když musela tou ulicí jít, přecházela raději vždycky na druhý chodník. „Víš,“ řekla do jejího vzpomínání Sandra, „uvažuju o tom, jít v tátových stopách. Přihlásit se na teologickou fakultu. Stát se kazatelkou a později farářkou. Co myslíš?“ „Ale to je přece báječný nápad!“ překvapeně vykřikla Pavla. „Konečně se najdeš!“ Vzápětí ji napadlo, že to je pro Sandru způsob, jak uniknout ze života, toho všedního, obyčejného, do jakého patří i Votlučkové a jejich potomstvo. „Fakt bys mi to schválila?“ rozzářila se Sandra. „Děti bych stejně neopustila, dál bych vedla výtvarné kroužky, to se přece nevylučuje!“ 28
Najednou se celá jakoby rozsvítila. No tak! Řešení. Bude se pohybovat mezi hodnými a zbožnými ovečkami a docela jistě si mezi nimi najde i nějakého způsobného beránka. Nebudou říkat ohavná slova a při slově ťuňťa se omluvně začervenají. „Tak co myslíš?“ chtěla slyšet Pavlino mínění. „Já tu nejsem od toho, abych ti to schvalovala, ale myslím si – jdi do toho! Jak jsem říkala – doopravdy se najdeš a já ti budu fandit.“ A bylo po pláči.
*
Libor Kališ seděl v křesle naproti televizoru, ale nedokázal vnímat ani obraz, ani zvuk. Snažil se v sobě zklidnit jakési dosud nepoznané, skoro až bolest připomínající vnitřní chvění. Strach. Fyzický projev strachu z toho, co bude dál. Kdy se tak naposledy bál? Snad jako dítě. Jeho žena Katka ho mlčky pozorovala ve dveřích do kuchyně a váhala, má-li promluvit. Nakonec se přece jen odvážila: „Dochází nám chleba. A taky musím nakoupit na neděli. Vždyť víš, přijedou mladí.“ „No a?“ snažil se předstírat klid. 29