Moje prababička mluvila německy

Maminka mojí babičky se narodila na samém počátku 20. století. Od svých čtyř let žila v Českých Budějovicích, kde zůstala až do své smrti v roce 1984. Má paměť na ni je pouze zprostředkovaná vyprávěními, fotografiemi a různými osobními věcmi, jimž vévodí několik vskutku sugestivních kardiostimulátorů. Součástí obrazu, který jsem si o své prababičce Marii Malíkové utvořil, je také vyprávění o tom, jak si ještě v 60. a 70. letech minulého století se svými spolužačkami, s nimiž se pravidelně scházela na naší zahradě, povídala převážně německy. Opakovaně mi to vrtalo hlavou. Proč spolužačky z české obecné školy, které v drtivé většině situací s nejvyšší pravděpodobností používaly češtinu, mezi sebou rozmlouvaly „cizím“ jazykem? Zvlášť když se všechny prý považovaly za Češky (jak také ve druhé polovině 20. století jinak, že…)?

Až po čase mi to došlo. Nebo lépe, až po čase mě napadlo, jak si jejich chování zkusit vysvětlit. A toto vysvětlení je prosté: mluvit německy bylo pro těch několik spolužaček z doby před první světovou válkou jednoduše normální. Přesto, že už desítky let žily v jazykově unifikovaném prostředí. Ty ženy spolu mluvily německy zkrátka proto, že spolu mluvily německy vždy. Navzdory tomu, že v mnohých dalších situacích, které nepochybně drtivě převažovaly, mluvily vždy jen česky. Dorozumívat se spolu nejen česky neznamenalo nic víc než jen respektovat situaci, v níž by čeština coby kód působila nutně neúplně, respektive překladově. Bývalé spolužačky tak vlastně pravidelně oživovaly kontext, který odešel s druhou světovou válkou a následujícím dokončením dlouhodobé pečlivé bohemizace českého prostoru.

Němčina pro tyto mluvčí nebyla cizím jazykem a už vůbec ne jazykem nepřátelským, ale jednoduše jen jedním z nepříznakových prostředků běžného dorozumívání. Některé významy vyjadřovaly už rovnou výběrem jazyka. Co to znamená? Byly zkrátka bilingvní. Tak jako po sta - letí pravděpodobně valná část obyvatel „českých“ Budějovic. Ač se v Budějovické mluvě dodnes dochovala celá řada germanismů zejména lexikální povahy, jako je například mutr, fotr, sichrhajzka, lajntuch, mantl, špitál či rajzovat, strukturně, a tedy ve formě komplementárního vyjadřovacího prostředku, se němčina vytratila úplně. To, co Marie se svými spolužačkami demonstrovala, byla ve své době nejspíš již anomálie.

Vezmeme-li data z celého světa, musíme nevyhnutelně konstatovat, že bilingvismus je u člověka běžný, respektive že monolingvismus neboli koncept mateřského jazyka v úzkém smyslu patří na periferii. Nejen proto, že dítě si jazyk neosvojuje výhradně od matky, ale předně proto, že ve většině světa se k dorozumění prostě běžně používá více jazyků. V některých zemích přitom kompetence mluvčích zahrnuje až více než desítku typologicky různých systémů. Něco jako kdybychom běžně přepínali mezi angličtinou, francouzštinou a třeba finštinou. Volba konkrétního jazyka je přitom dána situačně, tj. prostředím a funkcí, hovoříme-li o mluvené formě. A multilingvismus, jak ukazuje případ mé prababičky a jejích kamarádek, byl pravděpodobně i převažujícím a dlouhodobým statem quo také v Budějovicích, kde byla distribuce obou dominantních jazyků dlouhodobě podmíněna především funkčně – na úřadě stejně jako u pekaře se mluvilo německy, doma pak česky. Nešlo samozřejmě o jev plošný, ale jistě o jev normální.

Co je však na jazykovém chování mé prababičky nejpozoruhodnější? Jednoznačně to, že v Českých Budějovicích ještě daleko ve druhé polovině 20. století zůstávali lidé, pro něž němčina či čeština nebyly vůbec prostředky identifikačními, nýbrž jen a jen komunikačními, dorozumívacími. A jaké si z toho vzít ponaučení? Jednoduché. Identitní politiky operující s jazykovým managementem jsou principiálně falešné. Jazyky zkrátka neslouží k tomu, abychom si nerozuměli, ale přesně opačně.