Issuu

Dominik Lang, ÄŒekĂĄrna, 2014, pohled do instalace, foto Peter Fabo Dominik Lang, The Waiting Room, 2014, installation view, photo Peter Fabo

Podstata kritiky. Kritik musí najít to podstatné. Co to je, těžko říci. The essence of criticism. A critic must find the essential. It is hard to say what it is though.

Obdivováno nebo nenáviděno. Je třeba ho především hájit, protože se setkává hlavně s nenávistí. Neútočí se na umění, ale na umělce. Admired or hated, art must be primarily defended; as it meets mainly with hatred. It is the artists, not art, that is attacked.

Moralizing criticism can do more damage than sympathetic criticism can do good.

Jindřich Chalupecký, citace ze souboru Cestou necestou, nakladatelství H&H, 1999 Jindřich Chalupecký, quotes from the anthology Cestou necestou, H&H publishing house, 1999

Moralizující kritika může udělat více zla než chápavá kritika dobra.

2014 Cena Jindřicha Chalupeckého Jindřich Chalupecký Award

Martin Kohout 38 Richard Loskot 48 Lucia Sceranková 58 Roman Štětina 70 Tereza Velíková 28

Vernisáž Finále 2014, Cena Jindřicha Chalupeckého, Veletržní palác, foto Peter Fabo Final 2014 Opening, Jindřich Chalupecký Award, Veletržní Palace, photo Peter Fabo

Podmínky pro udělování Ceny Jindřicha Chalupeckého I. Cena Jindřicha Chalupeckého je určena mladým výtvarným umělcům, občanům České republiky nebo autorům s trvalým pobytem v České republice, kteří k 31. prosinci kalendářního roku dosáhnou stáří maximálně 35 let. II. Cena Jindřicha Chalupeckého je udělována za mimořádný umělecký výkon v oboru výtvarného umění, který prokazatelně vypovídá o míře a osobitosti talentu mladého umělce a jejž lze současně hodnotit jako výkon umělecky objevný a pro českou výtvarnou kulturu přínosný. III. O udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého rozhoduje nezávislá porota odborníků v oboru výtvarného umění, kterou jmenuje správní rada Společnosti Jindřicha Chalupeckého s přihlédnutím k návrhům valné hromady a dosavadních porotců. V zájmu sledování souvislostí mladého umění je porota jmenována na tři roky. Porota je

Titul laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého letos získá už dvacátý pátý umělec. Přes všechny překážky, které musela překonávat během posledního čtvrtstoletí, zaznamenává dnes instituce ceny jednoznačný respekt. A vyvolává diskusi, proč je cena spojována spíše s konceptuálním než s klasickým uměním. Po tak dlouhé době už je veřejnosti zřejmé, že toto dilema nevzniklo tím, že by se spikli renomovaní střídající se porotci z celého světa, ale že jde o fenomén související s vývojem současného umění obecně, který lze ukázat přímo na tvorbě všech dosavadních laureátů.

sedmičlenná a jejími členy jsou jak občané České republiky, tak zahraniční odborníci, nejlépe v poměru 4:3; podle okolností lze jednoho z členů pro každý rok měnit. Členství v porotě je čestné. Společnost Jindřicha Chalupeckého nemá právo ovlivňovat jednání poroty ani její hlasování. Na svém prvním zasedání si porota zvolí ze svého středu předsedu. O udělení ceny porota hlasuje způsobem, který si předem schválí. Porota sepíše zdůvodnění svého rozhodování a výběru. IV. Na základě výsledků hlasování vybere porota pět

Fakta, že se o ceně hodně mluví, bývá kritizována, stále hledá hostující partnery, a především je srovnávána s prestižní Turner Prize, svědčí o její nezanedbatelné roli. Když se v Británii objevily protesty tzv. stuckistů brojících proti tomu, že Turner Prize nedostávají malíři, několik let poté se utvořila i česká frakce, která na pracích laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého demonstrovala údajný nedostatek řemeslného umu. Na druhé straně je cena americkou nadací Trust fot Mutual Understanding dávána za vzor všem podobným institucím, které vznikly ve střední a východní Evropě po pádu železné opony. Každá soutěž v oblasti něčeho tak křehkého a neklasifikovatelného, jako je umění, je trochu frustrující a neobjektivní, přináší napětí, je otázkou štěstí i náhod, ale přesto její historie o něčem hovoří. Laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého se postupně stávají uznávanými umělci a v žádné zmínce, která se o těchto autorech a autorkách objeví v médiích, nechybí jméno Chalupecký. Lze říci, že z některých laureátů se staly doslova mezinárodní hvězdy. A tak se jméno teoretika, který měl rád umělce víc než umění, konečně dostalo do povědomí nejen u nás, ale také ve velkém světě uměleckého provozu. Na začátku roku 1990 Jindřich Chalupecký o návrhu založit cenu velmi pochyboval – když byl už těžce nemocný, přišli za ním s tímto nápadem Václav Havel, Theodor Pištěk a Jiří Kolář. Dnes už nikdo nemá pochybnosti o tom, že cena pomáhá umělcům a umělci pomáhají ceně. A nejvíc by z této symbiózy mělo těžit sebevědomí české společnosti. Lenka Lindaurová předsedkyně správní rady Společnosti Jindřicha Chalupeckého

kandidátů, kteří obdrží nejvyšší počet hlasů, a jejich díla zveřejní ve vhodném výstavním prostoru. Z nich zvolí nositele Ceny Jindřicha Chalupeckého pro příslušný rok, jehož jméno vyhlásí Společnost Jindřicha Chalupeckého na podzim tohoto roku. V. Cena Jindřicha Chalupeckého je vyjádřena čestným diplomem, finanční odměnou na realizaci výstavy a studijním pobytem v zahraničí, neboť smyslem udělené ceny je pomoci mladým talentovaným tvůrcům v jejich uměleckém růstu, všestranném rozhledu a nabytí cenných uměleckých zkušeností. VI. Na základě udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého vzniká laureátovi právo a povinnost uspořádat ve vhodném prostoru výstavu svých prací během následujícího roku. VII. Vyhlášení a veřejné udělení Ceny není jednorázové. Žadatelé, jakož i bývalí příjemci se mohou o Cenu Jindřicha Chalupeckého ucházet opakovaně, laureáti však nejdříve po uplynutí lhůty dvou let. VIII. Udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého je vypisováno jako soutěž, do níž se mohou přihlásit mladí tvůrci sami. Přijímány jsou též návrhy odborníků z oboru výtvarného umění, a to vždy do termínu, který Společnost Jindřicha Chalupeckého vyhlašuje na začátku roku. Přihláška, obdobně jako návrh, musí být provázena portfoliem v rámci vyhlášených podmínek.

Úvod

Vyjádření poroty Mezinárodní odborná porota zasedala dva dny a z 83 přihlášených portfolií vybrala pět finalistů. Portfolia byla k dispozici již týden před zasedáním a porotci využili možnost dopředu se připravit. Během dvou dnů jsme několikrát prošli všechna portfolia a přiložená videa. Výsledek je kombinací diskusí (někdy vášnivých) a hlasování. Umělecká kvalita není exaktní hodnotou, vždy závisí na odborném vhledu každého jednotlivého odborníka a v tomto případě i na jejich konsenzu. Proto hrála při výběru důležitou roli výpovědní hodnota sestaveného portfolia. Výsledná pětice je jiným pohledem na současnou českou scénu, není pouhým odrazem jejího běžného fungování - přináší benefit pohledu zvenčí. Pětice finalistů je vybrána tak, aby každý z nich rezonoval v kontextu domácí scény, ale zároveň aby jejich práce obstály i při pohledu z toho mezinárodního. Martin Kohout Martin Kohout je konceptuální umělec, který si osvojuje různá média, materiály a strategie, jejichž pomocí vizualizuje a zprostředkovává své umělecké záměry. Jeho objekty, procesy, videa a knihy vytvářené pomocí více či méně dokonalých technik, a to jak digitálně, tak ručně, vykreslují subjektivní interpretaci nejrůznějších tematických okruhů, které se týkají předmětů každodenní potřeby, často souvisejících s hygienou a organickou čistotou, zvyklostmi či každodenními postupy, které zkoumá, a neustále tak znovuobjevuje nové a nečekané narativní struktury, které nás díky své průzračné estetice informují, aniž by moralizovaly. Richard Loskot Richard Loskot prostřednictvím citlivě zvolených a perfektně zvládnutých současných technologií vytváří prostředí, díky němuž si uvědomujeme to, co ve své běžné existenci normálně nevnímáme. Dopadající světlo, odraz v zrcadle, závan větru či nejasné zvuky zesilují intenzitu svého působení díky preciznímu vynětí z kontextu. Ukazují přitom narůstající nejistotu bezpečného rozlišování mezi technickým a přirozeným světem.

Lucia Sceranková Lucia Sceranková je fotografka, která nakládá s fotografií netradičním a osobitým způsobem. Její práce často uvádějí diváka do rozpaků a nutí jej se ptát, co je vlastně to, co vidí. Zda vyfotografovanou skutečnost, nebo vyfotografovanou fotografii skutečnosti. Nebo obojí naráz. Její práce nás znejisťují a my jsme nuceni zostřit vnímání a pokusit se celou situaci logicky vysvětlit. Ne vždy se to však podaří. Navíc v sobě nesou jemnou poetiku a nakonec – paradoxně – i klid a jakési harmonické zastavení v čase. Roman Štětina Roman Štětina ve svých dílech demonstruje vztah zvuku a vizuální složky, zvuk přitom hraje zásadní roli. Jeho tvorba nabízí fascinující intelektuální dialog různých médií, jako je video, fotografie či instalace. V centru Štětinovy pozornosti se však nachází médium, které pomalu mizí ze současné kultury vnímání – totiž rádio. Cílem těchto historických návratů je zájem o změny v systému vnímání moderního člověka, kdy se důraz přesouvá od auditivní složky ke složce vizuální. Autor tak činí minimalistickým, dokumentárním stylem, který nám umožňuje porozumět tomu, co přesahuje a zároveň zůstává neviditelným (někdy pouze slyšitelným) kontextem utváření dnešního člověka. Tereza Velíková Tereza Velíková ve své tvorbě spojuje nápaditou formu s obsahem zkoumajícím úskalí mezilidských vztahů. Výsledkem jsou komplexní videa a audioinstalace, které vynikají vizuálními i epickými kvalitami. S médiem videa pracuje suverénním a originálním způsobem po celá nultá léta. Holly Block „Do České republiky jsem se za uměním vypravila již dvakrát, a potěšilo mě tedy, že jsem zde tentokrát nalezla novou skupinu umělců pracujících a experimentujících s novými médii. Panel byl zorganizován profesionálně a debata o finalistech v rámci poroty mě velice bavila. Těším se, až v listopadu uvidím, jaká díla si pětice autorů na výstavu připravila.“

Milena Bartlová „Více než osmdesát přihlášek zahrnovalo všechny polohy současného českého výtvarného umění: od sochy přes malbu, fotografie, video, kresby a dokumentaci neokonceptuálních performancí a zvukových instalací až po grafický design. Jejich kvalita byla překvapivě vyrovnaná. Pět vybraných finalistů vystihuje podle mého názoru dobře dnešní stav mladé výtvarné scény u nás, jež se nijak výrazně neodlišuje od situace v jiných evropských zemích.“ Alexandra Kusá „Několikrát jsme se shodli, že bychom uvítali, kdyby se do soutěže přihlásilo více malířů a fotografů.“ Pavlína Morganová „Práce v porotě pro mě byla zajímavou zkušeností, jak náročné je spojit lokální a mezinárodní pohled, odvíjející se opět ze své vlastní lokální pozice.“ Marina Shcherbenko „Jednalo se o velice aktivní a intenzivní práci týmu profesionálů - lidí, kteří si uvědomují zodpovědnost, kterou jim svěřili organizátoři Ceny Jindřicha Chalupeckého. Chtěla bych vyzdvihnout všeobecně vysokou úroveň přihlášek - rozhodování bylo místy náročné, ale věřím, že vybraná pětice finalistů splní očekávání.“

Holly Block (USA) předsedkyně poroty Milena Bartlová (ČR) Jiří Kovanda (ČR) Gunnar Kvaran (NO) Alexandra Kusá (SR) Pavlína Morganová (ČR) Marina Shcherbenko (UA)

Porota

Vernisáž Finále 2014, Cena Jindřicha Chalupeckého, Veletržní palác, foto Peter Fabo

Porota

Final 2014 Opening, Jindřich Chalupecký Award, Veletržní Palace, photo Peter Fabo

Doprovodný program

5 finalistů 5 měsíců 5 míst Také letos probíhala již tradiční prezentace finalistů. Nový koncept ponechal základní motiv „prezentace ve vybraných městech“, nabídl však větší prostor pro realizaci samotným finalistům. Došlo ke spojení s „art“ kiny v jednotlivých městech, probíhaly workshopy finalistů se studenty vybraných škol, vznikl večerní program prezentovaný jako „filmová premiéra“, kterou si připravil každý finalista podle svého scénáře. Výsledná prezentace pak měla podobu komponovaného večera tvořeného inspiračním pásmem videoukázek (sekvence z oblíbených filmů, klipy, umělecká díla), pozvanými hosty, hudbou, performance a debatou s finalistou. Ta už většinou probíhala v kavárně kina jako součást večerní party. Znovu jsme se stali součástí některých větších festivalových projektů (MFF Karlovy Vary, Festival v ulicích v Ostravě) a ke každé akci vznikl videodokument, představující jednotlivé finalisty (autor Jan Vidlička), vznikl také záznam z jednotlivých akcí ve spolupráci s Artyčok TV. Součástí doprovodného programu letošního ročníku byl i fotbalový turnaj „Jindra“, kterého se zúčastnila řada umělců, výtvarných teoretiků, kritiků, jejich přátel a dětí, a rovněž soutěž pro studenty středních škol a gymnázií Máš umělecké střevo?

Soutěž Máš umělecké střevo? Letošní pátý ročník soutěže Máš umělecké střevo? byl věnován světoznámému umělci Jiřímu Kolářovi, od jehož narození letos uplynulo 100 let. Pro letošní ročník vybrali organizátoři soutěže společné téma „Slovo je umění“, které se věnuje problematice písmene, slova, věty nebo textu ve vizuálním ztvárnění. Výsledné práce studentů měly vycházet ze zmíněných námětů. Jejich ztvárnění, volba uměleckého přístupu nebo média byla však zcela na nich. Bylo možné využít jak tradiční (např. malba, socha, grafika), tak nová média (video, fotografie, počítačová animace, využití sociálních sítí apod.). Při celkovém hodnocení se porota rozhodovala pouze podle kvality samotného díla a splnění zadání. Projekty posuzovala odborná porota tvořená členy lektorských oddělení a kurátory Národní galerie, Moravské galerie, Východočeské

galerie Pardubice, Centra současného umění DOX a pracovníky Ceny Jindřicha Chalupeckého, nejprestižnější české umělecké ceny. Nejzajímavější projekt podle poroty představili studenti z pražského Gymnázia Elišky Krásnohorské. Na druhém a třetím místě skončily projekty studentů Gymnázia Josefa Ressela z Chrudimi, respektive studentů SŠ Náhorní Praha 8. Celostátního finále se zúčastnilo na dvě stovky studentů z desítek škol i se svými pedagogy. Odbornou porotu nejvíce zaujal projekt „Podepište se, prosím“ studentů Hany Komárkové a Michala Wernera. Ve své práci se zaměřili na obyčejný podpis, který však vnímali jako jedinečné umělecké dílo, které dokáže vytvořit každý. Stovky posbíraných podpisů pak zajímavě instalovali přímo v prostoru galerie. „Svou práci nepovažujeme za dokončenou, naopak může se rozvíjet do nekonečna,“ říká Michal Werner. Odměnou pro autory vítězného projektu je putovní cena od umělkyně Pavly Scerankové, vstupy do galerií zdarma, věcné ceny či možnost vystavovat své práce na Grafickém bienále v Brně. Vítězná škola také

bude vybavena grafickými tablety společnosti Wacom. Cenu vítězům předal umělec a ředitel školy Scholastika Ondřej Brody. Na stupních vítězů se umístily ještě projekty „Měřit slova“ studentů Gymnázia Josefa Ressela z Chrudimi a projekt „Oblečení mluví“ studentek SŠ Náhorní Praha 8. „Naším hlavním cílem je motivovat studenty a nabízet jim zajímavé podněty, které umění přináší. Chceme zprostředkovávat současné umění nejmladší generaci a ukázat jim jeho možnosti. Zároveň je pro nás důležitý fakt, že se stáváme partnerem učitelů a vnášíme do výuky nové prvky,“ říká Ondřej Horák. „Velmi mě potěšila vysoká úroveň všech přihlášených děl, vybrat mezi nimi vítěze bylo skutečně těžké,“ dodává Jan Skřivánek, šéfredaktor časopisu Art+Antiques a předseda poroty.

Doprovodný program

Vernisáž Finále 2014, Cena Jindřicha Chalupeckého, Veletržní palác, foto Peter Fabo Final 2014 Opening, Jindřich Chalupecký Award, Veletržní Palace, photo Peter Fabo

Podpořit talent

Když jsme se před lety v J&T Bance rozhodli více podporovat umění, zajímaly nás projekty, které mají ambici obohatit nejen českou a slovenskou společnost, ale oslovit umělecký svět i za hranicemi těchto dvou států. Zahájili jsme spolupráci s Galerií Rudolfinum, kde jsme se v minulosti stali hlavními partnery úspěšné výstavy Tak pravil LaChapelle významného amerického fotografa Davida LaChapella nebo výstavy bratří Chapmanů. Tato spolupráce nám, lidem z bankovního světa, žijícím především v matematických předpovědích, číslech a tabulkách, otevřela nový obzor, a protože nás obohacovala, rozhodli jsme se v lednu letošního roku spolupráci s Galerií Rudolfinum rozšířit na generální partnerství. Ze stejného důvodu spolupracujeme i s Domem umění v Ostravě. Jsme mladá, progresivní banka, ve srovnání s jinými v mnoha ohledech netradiční. Nutno říct, že tento pohled na nás, bankéře v oblecích a kravatách, přesto nespoutané tradičními konvencemi, se nám líbí a dovoluje nám pustit se do projektů, které si jiné, konzervativní bankovní domy nemohou nebo nechtějí dovolit, protože zkrátka nesouzní s jejich přemýšlením, prezentací a image. A proto jsme se rozhodli podporovat také Cenu Jindřicha Chalupeckého, která je sice nejstarším a nejprestižnějším uměleckým oceněním v Česku, dává ale příležitost mladým umělcům, kteří postupně učí publikum zvyknout si a pochopit i jiné umělecké formy, než je závěsný obraz. Videa, performance, sochy, fotografie, které může každý zhlédnout na výstavě a každý se v rámci doprovodného programu může podělit o názor na ně nebo získat odpovědi na své otázky, je přístup, který souzní i s naším viděním světa, kde umělecké počiny obohacují a kultivují nejen ty, kdo je tvoří, a několik

odborníků kolem, ale celou společnost. To se v případě Ceny Jindřicha Chalupeckého navíc týká nejen českého prostředí, ale i zahraničí, kde laureáti dalšími získanými oceněními potvrzují kvalitu tohoto uměleckého počinu. Podporu uměleckých projektů stále rozšiřujeme. Od minulého roku mimo jiné žebříčkem J&T Banka Art Index a projektem Magnus Art. Žebříček jsme vytvořili s myšlenkou představit sběratelům a investorům zvažujícím nákup současného umění známá i méně známá jména umělců, kteří v sobě do budoucna mohou skrývat velký potenciál. Jistě není náhoda, že řada jmen se skloňuje jak v debatě o Ceně Chalupeckého, tak v Art Indexu. Druhý projekt, Magnus Art, si klade za cíl propojit světy galerií a umělců s investory a podpořit z toho vzešlé nové nápady a souvislosti. Přejeme si a snažíme se o to, aby díla těchto autorů neobcházela veřejnost včetně nás finančníků jen jako články v novinách, ale aby k nám skutečně promlouvala a abychom prostřednictvím nich obohacovali prostředí kolem tak, jak to umění dokáže, je-li správně prezentováno, pochopeno a podpořeno. Podpora umění v rámci všech zmíněných projektů je pro nás objevováním nových přístupů, bořením hranic, motivací talentu, povzbuzením, vytvářením příležitostí a spojováním lidí, kteří by se za jiných okolností možná nikdy nesetkali. Věřím, že se nám to daří, a proto v podpoře umění J&T Banka hodlá pokračovat i nadále. Štěpán Ašer J&T Banka

Partner

by Jindřich Chalupecký Award holders. On the other hand, the US Trust for Mutual Understanding states Jindřich Chalupecký Award as an example for similar institutions founded in Central and Eastern Europe after the fall of the Iron Curtain.

The number of Jindřich Chalupecký Award holders will amount to 25 this year. Despite the obstacles that the award institution had to overcome in the past quarter century, it earns unequivocal respect today. It also stirs up a debate why the award is related to conceptual rather than classic art. After such a long time, the public is now aware that the dilemma is not a result of a conspiracy of the renowned and alternating jurors from around the world, rather representing a phenomenon related to the development of contemporary art in general, which can be demonstrated on the works of all award holders up to now. The fact that the award is much discussed, sometimes criticized, keeps looking for guest partners, and, primarily, is compared to the prestigious Turner Prize, proves its essential role. After the protests of Stuckists agitating against the fact that the Turner Prize is not awarded to painters, a Czech faction has been formed several years later, demonstrating the alleged lack of craftsmanship on the works

Any competition in the field of something as delicate and unclassifiable as art is a little bit frustrating and non-objective, brings tension, is a question of luck and chance; yet its history is telling of something. Jindřich Chalupecký Award holders have gradually become respected artists and the media coverage of these artists never fails to mention the name of Chalupecký. It can be said that some of the award holders have literally become international stars. In this way, the name of a theorist who preferred artists to art has been brought to public notice not only in the Czech Republic but also in the big art world. In early 1990, Jindřich Chalupecký strongly doubted the suggestion to found the award; he was seriously ill when Václav Havel, Theodor Pištěk and Jiří Kolář came up to him with the idea. Today, there is no doubt that the award helps artists and artists help the award. It is the self-confidence of the society that should profit from this symbiosis the most. Lenka Lindaurová Head of the Administrative Board of Jindřich Chalupecký Society

Rules for Conferral of the

Chalupecký Society is in no capacity to influence the jury

Chalupecký Society will sign a contract specifying the

Jindřich Chalupecký Award

proceedings and voting. Each jury member has one vote;

dates and location of the residency.

the jury chair has two votes and is always the last member I.

to vote. In the event that an art school professor from

VI.

The Jindřich Chalupecký Award is intended for young art-

the Czech Republic is appointed as a jury member, such

Having been conferred the Jindřich Chalupecký Award,

ists who are citizens of the Czech Republic and whose 35th

a person must abstain from voting if a student attending

the winner is entitled and obliged to put on an exhibition of

birthday falls on or before 31st December of the calendar

the particular school of his employment is competing

his or her work in an appropriate exhibition space during the

year.

for the Award. The jury is entitled not to confer the award.

year following the award ceremony at the latest. Costs of the

The jury’s deliberations shall be minuted and a record

exhibition and the exhibition catalogue are covered up to

kept of the voting.

a reasonable amount by the Jindřich Chalupecký Society.

artistic achievement in the field of art, and particularly

IV.

VII.

painting and sculpture, that demonstrably reflects an

Based on the results of the vote, the jury confers five to six

The Jindřich Chalupecký Award may be conferred more

extensive and original talent and may also be judged to

candidates with the highest number of votes. The work of

than once to the same artist. Fresh applicants as well as

be a pioneering contribution to Czech culture.

the candidates is made public in an appropriate exhibition

earlier winners may apply repeatedly. However, award

space. From the selected candidates, the jury confers the

winners must wait two years before reapplying.

II. The Jindřich Chalupecký Award is given for outstanding

III.

winner of the Jindřich Chalupecký Award for that particular

The Jindřich Chalupecký Award winners are conferred by

year. The name of the winner is announced and presented

VIII.

an independent jury of experts in the field of arts. The jury

with the Award by one of the Award‘s founders during an

The Jindřich Chalupecký Award takes the form of a

is appointed by the Committee of the Jindřich Chalupecký

exhibition at a date sometime around November 17.

competition to which young artists may apply themselves or be recommended by art experts. The applications

Society with regard to proposals submitted by the Society‘s founders and board members. To ensure that the Award

should be sent either to the Award jury or to the Jindřich

follows the context of young contemporary art, the jury is

The Jindřich Chalupecký Award takes the form of an

Chalupecký Association by a date to be announced in

appointed for the duration of three years. The jury consists

honorary diploma and a sum of money sufficient to allow

the press. The form, as well as the proposal, must be

of seven members, including citizens of the Czech Republic

the winner a residency abroad as the objective of the

accompanied with a portfolio on CD-ROM. Additional

and foreign experts with the ideal ratio of 4:3. With regard

award is to encourage the artistic development of talented

documentation that would provide exhaustive information

to circumstances, one jury member a year may be re-

young artists, broaden their outlook and acquire valuable

about the artist’s oeuvre may be requested at a later date

placed. Membership in the jury is honorary. The Jindřich

experience. The winner of the Award and the Jindřich

by the jury.

Introduction

Statement of the Jury The international expert jury met for two days and chose five finalists from eightythree submitted portfolios. The portfolios were available a week in advance and the jurors took the opportunity to prepare. During the two days, we examined all the portfolios and the accompanying videos several times. The decision is a result of much discussion, often a very passionate exchange, and a vote. The artistic quality is not an exact value, as it always depends on the professional outlook of the experts, and, in this case, even on their consensus. This made the demonstrative quality of the assembled portfolios an important factor in the choice of the jurors. Looking at the Czech scene from a different perspective, the final selection of the five artists reflects the current state of the Czech scene while bringing the benefit of an external perspective. The five finalists were selected not only so as to resonate in the context of the Czech scene but also in order to measure up to international assessment. Martin Kohout Martin Kohout is a conceptual artist who adopts diverse media, materials and strategies to visualize and mediate his artistic intentions. His objects, processes, videos and books, made with more or less incomplete skills, combining digital and handmade, render a subjective reading of various thematic fields which concern ordinary objects, often related to hygienic and organic purity, or “habits” and everyday practices he explores, constantly reinventing new and unpredictable narrative structures which, with their clear aesthetics, inform us without moralizing. Richard Loskot By means of a sensitive choice and perfect mastering of the latest technologies, Richard Loskot creates an environment that makes us realize what we usually do not perceive in our everyday experience. The falling light, a reflection in the mirror, a gust of wind or unclear sounds are perceived with increased intensity as they are taken out of their contexts in a precise way. Thus they show the growing uncertainty of differentiating between the technical and natural world.

Lucia Sceranková Lucia Sceranková is a photographer who deals with photography in an innovative and original way. Her works are often disturbing to the viewers, making them ask what they really see. Is it the photographed reality or a photographed photograph of reality? Or both at once? Her works throw us of our balance so that we have to focus our perception and try to explain the situation in a logical way. That, however, is not always possible. Moreover, her works have a fine poetic quality and, paradoxically, a certain calm and harmony of time coming to a standstill. Roman Štětina In his works, Štětina demonstrates a tense interaction of sound, which is more fundamental, and the visual part. His works offer an enthralling intellectual dialogue of various media; video, photography, installation. However, in the center of Štětina’s attention, there is a medium that quits the periphery of contemporary culture of perception; the radio. Such eclecticism is intended to pay attention to the changes in the system of perception of a modern human, with a shift of emphasis from auditory to the visual. The artist does so in a minimalist, documentary style, which allows us to focus on grasping that which goes beyond but remains as the invisible (sometimes only audible) context of the formation of a modern person. Tereza Velíková In her works, Tereza Velíková combines an original form and a content that is exploring the pitfalls of human relationships. This results in complex video and audio installations unique for their visual and epic qualities. Velíková has been employing the medium of the video in a masterful and original way throughout the 2000s.

Holly Block “Having visited the Czech Republic two times before to see art, I was pleased to see a new group of artists working, and the various mediums that artists are using and experimenting in. The panel was organized professionally, and as a juror, I really enjoyed our exchange in discussing our finalists. I am looking forward to seeing the five artists’ work in the exhibition in November.” Milena Bartlová “The total of more than 80 applications included all forms of contemporary Czech visual arts, ranging from painting through photography, video, drawing and documentation of neo-conceptual performances and sound installations to graphic design. Their quality was surprisingly balanced. In my opinion, the five selected finalists epitomize the current state of the young Czech art scene, which is not strikingly different from that of other European countries.” Alexandra Kusá “We have repeatedly agreed that we would welcome a larger number of applications from painters and photographers in the competition.” Pavlína Morganová “To me, sitting on the jury was an interesting experience of how difficult it is to combine the local and international perspective, which is again related to its local position.” Marina Shcherbenko “It was a very active and tense work of the team of professionals, of the people who realize the responsibility entrusted by the organizers of Jindřich Chalupecký Award. I want to note the overall high level of applications; it was sometimes difficult to make a decision but I’m confident that the selected five nominees will live up to the expectations of the experts.”

Holly Block (USA) Head of the Jury Milena Bartlová (CZ) Jiří Kovanda (CZ) Gunnar Kvaran (NO) Alexandra Kusá (SR) Pavlína Morganová (CZ) Marina Shcherbenko (UA)

Jury

Do You Have a Knack for Art Competition The 2014 edition of the Do You Have a Knack for Art competition was dedicated to worldfamous artist Jiří Kolář, as 100 years have passed since his birth this year. The theme of the fifth edition was “Word Is Art”, dealing with the visual rendering of letters, words, sentences and texts. The resulting works were supposed to be based on these; however, their rendition as well as the choice of the artistic approach and medium fully depended on the students. They could use both traditional media (such as painting, sculpture, graphics) and new media (video, photography, computer animation, social networks etc.). In their evaluation, the jury decided merely according to the quality of the artworks and compliance with the assignment. The projects were evaluated by a jury of experts comprising lecturers and curators

of the National Gallery, Moravian Gallery, East Bohemian Gallery in Pardubice, DOX Centre for Contemporary Art and the representatives of Jindřich Chalupecký Award, Czech Republic’s most prestigious art award. The jury decided that the most interesting project was made by students of Gymnázium Elišky Krásnohorské. Students of Gymnázium Josefa Ressela in Chrudim placed second and students of SŠ Náhorní in Prague 8 placed third. Over 200 students and their instructors from dozens of schools have participated in the state-wide final. The jury of experts selected the project “Sign, Please” by Hana Komárková and Michal Werner as the best one. In their work, the students have focused on the signature, perceiving it as a unique artwork that can be made by anyone. Hundreds of collected signatures were installed in an interesting way in the gallery space. “We do not consider our work to be finished; on the contrary, it can evolve endlessly,” says Michal Werner. The authors of the winning project received a traveling award by Pavla Sceranková, free passes to galleries, material prizes as

well as an opportunity to exhibit their works at the International Biennial of Graphic Design in Brno. The winning school will also be equipped with graphic tablets from Wacom company. The award was presented by artist and director of Scholastika education platform Ondřej Brody. The other projects to stand on the winners’ podium were “Measuring Words” by students of Gymnázium Josefa Ressela in Chrudim and “Clothes Speak” by students of SŠ Náhorní in Prague 8. “Our main goal is to motivate students and give them interesting impulses that art can bring. We want to mediate contemporary art to the youngest generation and show them its possibilities. At the same time, it is important for us to become partners of teachers and introduce new elements in the education process,” says Ondřej Horák. “I was very pleased by the high quality of all submitted works; it was really hard to choose the winner among them,” says Jan Skřivánek, chief editor of Art+Antiques magazine and head of the jury.

5 Finalists 5 Months 5 Places The traditional presentation of finalists was held this year as well. Retaining the key idea of a “presentation in selected cities”, the new concept has provided more space to the very finalists. We have teamed with “arthouse” cinemas in the individual cities, organized workshops with students of selected schools and launched an evening program presented as a “film premiere” prepared according to the concept of each finalist. The resulting presentation had the form of an inspiration program featuring video clips (sequences from favorite films, music videos, artworks), invited guests, music, a performance and a discussion with the finalist. The latter was usually held in the cinema café as part of the evening party. Once again we have become part of larger festival projects (Karlovy Vary IFF, Festival in the Streets in Ostrava), with each event being captured in a video documentary introducing the individual finalists (made by Jan Vidlička); the individual events were also recorded in collaboration with Artyčok TV. The related events of 2014 included the football match “Jindra” attended by a whole range of artists, visual arts theorists, critics and their friends and children, and the competition for high school and grammar school students “Do you have a knack for art?”

Related Events

Supporting Talent When we at J&T Bank decided to support art years ago, we were interested in projects that have an ambition not only to enrich the Czech and Slovak society but also to appeal to the art world outside the borders of the two states. We started cooperating with Rudolfinum Gallery where we became the main partner of the successful exhibition Thus Spoke LaChapelle by leading American photographer David LaChapelle and the exhibition of the Chapman Brothers. To us, people from the banking world, living primarily in the realm of mathematical prognoses, numbers and tables, this cooperation opened up a new horizon, and since it enriched us, we decided to extend our cooperation with Rudolfinum Gallery to a general partnership in January 2014. For the same reason we also cooperate with the Fine Arts Gallery in Ostrava. We are a young, progressive bank which is unconventional in many respects compared to other banks. It is necessary to say that this view of us as bankers in suits and ties unbound by traditional conventions pleases us, allowing us to become involved in projects that other rather conservative banking houses cannot or do not want to afford, as these simply do not chime with their thinking, presentation and image. That is why we also decided to support the Jindřich Chalupecký Award; which, despite being the oldest and most prestigious art award in the Czech Republic, gives an opportunity to young artists who gradually teach their audience to get used to other art forms than that of traditional painting and to understand them. Videos, performances, sculptures, photographs that anyone can view at an exhibition and discuss them during the related events while getting answers to the questions they

provoke; that is an approach that corresponds to our vision of the world, with cultural events enriching and cultivating not only those who create them and a few experts around them but also the whole society. In case of Jindřich Chalupecký Award, this is true not only about the Czech environment but also about the international art scene where the award holders prove the quality of the competition by winning more awards. We are extending the scope of our support of art projects. Since last year, we have been doing so by means of the J&T Art Index and the Magnus Art project among others. We have created the index with the idea of introducing the known and less known names of artists who may have a big potential for the future to collectors and investors considering the purchase of contemporary art. It is certainly not by chance that many of the names are mentioned both in the Jindřich Chalupecký Award debate and in the Art Index. The latter project, Magnus Art, aims to interconnect the world of galleries and artists with that of investors, supporting the new ideas and contexts arising out of this connection. We do our best in the hope that the works by these artists do not merely approach the public, including us bankers, in the form of newspaper articles but that they really speak to us; trying to enrich our surroundings in a way art can if it is properly presented, understood and supported. To us, supporting art within the framework of all the above mentioned projects means discovering new approaches, transcending limits, motivating talent, encouraging, creating opportunities and connecting people who might never meet under different circumstances. I believe that we are doing well and that is why J&T Bank will continue to support art. Štěpán Ašer J&T Bank

Partner

Vernisáž Finále 2014, Cena Jindřicha Chalupeckého, Veletržní palác, foto Peter Fabo Final 2014 Opening, Jindřich Chalupecký Award, Veletržní Palace, photo Peter Fabo

Martin Kohout Je internet naším Discopříběhem? Internet určitě už dlouho není „místo“, kam se vstupuje přes terminál, abych si přečet pár e-mailů, skákl na chat či probral nějaký novinky na „odborných“ diskusních fórech. V tomhle smyslu to bejval Discopříběh, skrz nějž sme se potkali i my dva. Byl to prostor tam někde jinde, kde se dalo hledat, brouzdat a paradoxně žít v pocitu, že tenhle prales v přítmí je dík svý konkrétnosti i celkem přehlednej, jakmile se v tom člověk naučí chodit a nezaspává s vývojem, což byla část zábavy. To, co bylo tehdá obskurní nebo minoritní, je teď často prosáklý do populární kultury (viz geek jakožto módní škatulka) a se všudypřítomností internetu se krom pokrytí zploštilo i kritický rozlišování mezi perlama a brakem. Těkavej přehled po povrchu nahradil předchozí ponořování se. Současná nepřehlednost dík tomu, že jsou informace veškerejch kvalit téměř stejnou měrou po ruce, sama volá po obezřetnosti. Akorát sem si teď u tohohle

vzpomněl na to, kdy sem si na našem oblíbeným fóru pokusně změnil uživatelský jméno z předchozí přezdívky na svoje občanský. Co mně přijde celkem zajímavý, je rychlost, s níž se adaptujeme na to, co pokládáme za standardní, a jak rychle to chápeme jako naše právo. Vybavuje se mi třebas doba, kdy se zvuk připojování k netu přes modem stal populárním motivem a pozasmáním se nad opozdilostí těch, kdo modem nadále používali. Něco, co bylo ještě půl roku předtím vrcholem technologie, se rychle proměnilo v ostudu. Sám se sobě divím, jak mě dokáže pomalý připojení někdy terorizovat. S všudypřítomností a všudypřístupností internetu se zkracuje i interval, kterej pokládáme za nutný věnovat obstarávání informací. Jakmile jsou informace přístupný odkudkoli, jako by automaticky měly bejt i přístupný okamžitě a skrze to nejlíp i utříděně. Mnohý vyhledavače například rovnou zobrazujou

Gotthard, 2013, akce, foto Thomas Jeppe Gotthard, 2013, event, photo Thomas Jeppe

z Wikipedie převzatý anotace požadovanejch hesel ve výsledcích vyhledávání, čímž efektivně snižujou potřebu dál pokračovat na prolinkovaný stránky. Hladkost komunikace tu má značnou kontrolu nad tím, jak se řadí odkazy ve výsledcích hledání, kde pak hraje hlavní roli placená reklama, správný formátovaní danejch stránek či množství repostů. V době našeho Discopříběhu bylo prostředí internetu značně segmentovaný a jako uživatelé jsme měli několik virtuálních identit. V současný době je tohle skoro převrácený naruby, kdy si například s účtem na Facebooku nemusíš zakládat profily na plno jinejch webech, obchodech a službách, a přihlásíš se rovnou s účtem z FB. Už samotný prostředí Facebooku či Twitteru je prazvláštní tím, že tam komunikuješ se všema kontaktama o všem možným naráz, oproti tomu, když jdeš za těma, co ti rozumí, do různejch specializovanejch on-line zákoutí.

Gotthard, 2013, akce, foto Mathis Pfäffli Gotthard, 2013, event, photo Mathis Pfäffli

Finalisté

Pro mě je už internet jako švédský stůl pro dyspeptika. Jaké jsou tvoje „stravovací návyky“? Hm, kde začít. Možná tím, že třeba připojení na net nemám doma. Jen přes mobil. Před časem jsem se rozhodnul bydlet off-line a celkem mi to vyhovuje. Pokud očekávám nějaký urgentní maily, tak to kontroluju v mobilu a jinak to holt musí počkat, až se dostanu do práce nebo do ateliéru. Chápu jak vlastněný objekty, tak používaný komunikační platformy, služby a profily jako určitý rozšíření a hybatele mojí osobnosti, a čím víc jich je, tím víc péče musí moje tělo

a mozek vydávat, aby fungovaly dle představ mýho fyzickýho já. U většiny nehybnejch hmotnejch věcí, kterejma komunikuju navenek, mi to přijde zvladatelný víceméně dík tomu, že fungujou v rytmech a prostředích, který jsou regulovaný limitem těla, metabolismu a den-noc režimu, seč se to pomalu mění, kam se jen podíváš, a to samozřejmě souhrou více věcí. Jakmile to protkne funkčnost a mentalita internetu, jakožto prostředí fungujícího nonstop a bez ohledu na pevnou lokaci ve vztahu k rychlosti pohybu, začne na mě tohle rozšíření klást požadavky péče, údržby či sledování, který už s tělem nemaj nic společnýho a spíš v nich rezonuje rozšiřování a zrychlování užitý technologie jako takový.

Pokud to nechám moc dlouho ladem, riskuju, že si části mý osobnosti budou žít dle svýho nebo že se jejich kontroly chopí okolí apod. Ať už akcí, nebo naopak přehlížením. Skrz tohle chápu nepřetržitý nutkání kontrolovat, „co je novýho“, jako moment, kdy jsme ponechali kus svý osobnosti bez „naší“ kontroly v rychlým prostředí. Průběžný kontrolování přes mobil tak už není pouze nezdvořilý odskakování někam pryč. Není to tak úplně odskakování, protože jsme prostě spíš souběžně na více místech naráz. Nemít net doma je pak pro mě krok odstupu směrem k tělu. Nakolik je to naivní, ukáže čas. Palo Fabuš

* 1984 Studia 2013 Meisterschüler, ateliér Simona Starlinga, Städelschule, Frankfurt nad Mohanem, DE 2011 Absolvent, UdK, ateliér Alicje Kwade a Gregora Schneidera, Berlín, DE 2010 BcA, FAMU, kamera, Praha

Samostatné výstavy

2014 5006 years of daylight and silent adaptation, Exile, Berlín, DE 2014 Skip the door, save 4s, 1822-Forum, Frankfurt and Mohanem, DE 2013 Wrong Step, Percival Space, Oslo, NO 2012 Glare Inland, Quiet Attachment 2, Futura, Praha 2012 Skinsmooth Sur+, Headquarters, Curych, CH

Skupinové výstavy

2014 The Meditative Relaxation Cycle, Arcadia Missa, Londýn, VB 2013 Breathing Kevlar, Perforated Skin, VAULT, Berlín, DE 2013 Atlas 2013, Bundeshalle, Bonn, DE 2012 Superpositions, New Wight Biennial, New Wight Gallery, Los Angeles, US 2012 Brand Innovations for Ubiquitous Authorship, Higher Pictures, New York, US

Ceny / stipendia

2013 Alfred-Toepfer studijní stipendium 2010 Scholarship at KHM Köln and finalist for 14. Marler Video-Kunst-Preis, Marl, DE Portrét, foto Peter Fabo Portrait, photo Peter Fabo

2008 Other Visions award, PAF, Olomouc

Martin Kohout

Dreadlocks, 2014, série, dřevo, kovové kabely, dráty a další věci, různé rozměry, foto Peter Fabo Dreadlocks, 2014, series, Wood, metal cables, wires and other things, various dimensions, photo Peter Fabo

Free Mail, 2014, HD video se zvukem, 8 min.â€ƒ Free Mail, 2014, HD video with sound, 8 min.

5 finalistů 5 měsíců 5 míst 10. 6. 2014 Brno Martin Kohout: Den s Yerbou Den s Yerbou začal v 10 hodin workshopem se studenty Střední školy umění a designu, stylu a módy, kde během dvou hodin práce vznikla řada krátkých filmů z prostředí školy. Studenti je natočili na své mobilní telefony a pak je společně prezentovali a konzultovali s „pedagogem“ Martinem Kohoutem. Fermentovaná zahrada # 106 byl název pro uměleckou performance s pěti vozy taxislužby na náměstí před budovou Místodržitelského paláce (MG). Nic netušící řidiči taxíků se tak stali součástí zvukového experimentu, kdy Kohout použil jejich rádia jako soundsystém pro svůj půlhodinový live set. Večerní Prejekce v kině Scala byla prezentací inspirační filmové koláže, tentokrát s podporou „uvaděče“ Martina Mazance.

5 finalistů 5 měsíců 5 míst, Den s Yerbou, 2014, workshop, foto Michaela Dvořáková 5 Finalists 5 Months 5 Places, Day with Yerba, 2014, workshop, photo Michaela Dvořáková

5 finalistů 5 měsíců 5 míst, Fermentovaná zahrada # 106, 2014, zvuková performance, foto Michaela Dvořáková 5 Finalists 5 Months 5 Places, Fermented Garden # 106, 2014, sound performance, photo Michaela Dvořáková

Daylight Manual, 2014, autorská publikace, TLTRPreß Daylight Manual, 2014, artist book, TLTRPreß

Martin Kohout

Watching Martin Kohout, 2010–2011, kanál YouTube Watching Martin Kohout, 2010–2011, YouTube channel

Is the Internet Our Disco Story? The internet is sure no longer a “place“ you enter via a terminal to read a few mails, drop in to the chat room or discuss some news at “expert” discussion forums. In this respect, it used to be a Disco Story where the two of us have met as well. It was an elsewhere which you could search and surf, paradoxically living with the notion that this dark primeval forest is actually pretty organized due to its concreteness; once you learn the ropes and are not behind the times, which was part of the fun. What was then obscure or minor has now pervaded popular culture (see the geek as a fashion label); due to the ubiquity of the internet, the critical differentiation between pearls and trash has been flattened. The submersion of those days has been substituted by a roving superficial view. Due to the fact that information of all qualities is available almost to the same extent, today’s intricacy itself calls for caution. I’ve just recalled the moment when I experimentally changed my username at our favourite forum from my previous nick to my civil name. What I find pretty interesting is the speed with which we adapt to what we perceive as standard; how quickly we come to see it as our right. I can recall the time when the sound of connecting to the internet via a modem became a popular motive and a source of sneers at the outmodedness of those who still used

one. Something that was at the technological top but a half year ago quickly became an embarrassment. I’m surprised how easily I get terrorized by a slow connection. With internet being available and accessible anywhere, the interval we see as necessary to find information is getting shorter. Since information is accessible anywhere, it seems like it should automatically be accessible instantly and even sorted out. Many search engines will display annotations of the required entries taken over from the Wikipedia in their search results, thus effectively decreasing the need to continue to the interlinked pages. The smoothness of communication has taken considerable control of the way links are ordered in the search results, with paid advertisement, right website formatting and number of reposts playing the main role. At the time of our Disco Story, the online environment was considerably segmented and we as users had several virtual identities. At present, this is almost upside down, as on many websites, shops and services you don’t have to create a profile but only log in via your Facebook account. The very environment of Facebook or Twitter is weird, as you communicate with all contacts about various things at the same time, contrary to going to specialized online niches to those who understand you.

To me, the internet is like a smorgasbord to a dyspeptic now. What are your “eating habits”? Well, where should I start. Perhaps by saying that I don’t have internet at home. Only a mobile connection. Some time ago, I’ve decided to live off-line and I quite like it. If I’m expecting some urgent mails, I can check my phone; otherwise it just has to wait till I get to work or to the studio. I see both the objects you own and the communication platforms, services and profiles as a certain extension and mover of my personality; the more there are, the more care my body and brain must provide so that they function according to the notions of my physical self. In case of most of the stationary, material things by means of which I communicate outwards, I find it manageable, more or less due to the fact that they’re functioning in rhythms and environments that are regulated by the limits of the body, metabolism and the day-night regime; although it’s slowly changing wherever you look, due to the interplay of more things of course. As soon as these are confronted with the functionality and mentality of the internet, as an environment operating non-stop regardless of a stable location with respect to the speed of movement, this extension starts to place demands on me in terms of care, maintenance and following that have nothing to do with the body, rather

Finalists

resonating with the expansion and acceleration of the used technology as such. If I let that lie fallow for too long, I’m risking that parts of my personality will live their own lives or that they will be controlled by others; be it by action or by ignorance. In this light, I see the constant urge to check “what’s new” as a moment when we have left a part of our personality without “our” control in the fast environment. The continuous checking of the phone is no more a mere impolite popping out somewhere else. It’s not popping out in the true sense of the word, as we are rather concurrently at several places at once. To me, not having internet at home is a step of a certain distance, and a step towards the body. Time will tell how naïve that is. Palo Fabuš

5 Finalists 5 Months 5 Places June 10, 2014 Brno Martin Kohout: Day with Yerba Day with Yerba started at 10 a.m. by a workshop with students of the Secondary School of Art and Design, Art and Fashion resulting in a number of short films from the school environment made within two hours. The students filmed them on their mobile phones and consulted and presented them with “tutor” Martin Kohout. Fermented Garden # 106 was the title of the art performance with five taxi cars held on the square in front of the Governor’s Palace (MG). Without an idea of what is coming, the taxi drivers became part of a sound experiment as Kohout used their radios as a sound system for his 30-minute live set. The evening Prejection in Scala Cinema presented Kohout’s inspiration collage with the support of “usher” Martin Mazanec.

* 1984 Education 2013 Meisterschüler, class of Simon Starling, Städelschule, Frankfurt am Main, DE 2011 Graduate, UdK, classes of Alicija Kwade and Gregor Schneider, Berlin, DE 2010 BcA, FAMU, cinematography, Praha, CZ

Solo exhibitions

2014 5006 years of daylight and silent adaptation, Exile, Berlin, DE 2014 Skip the door, save 4s, 1822-Forum, Frankfurt am Main, DE 2013 Wrong Step, Percival Space, Oslo, NO 2012 Glare Inland, Quiet Attachment 2, Futura, Prague, CZ 2012 Skinsmooth Sur+, Headquarters, Zurich, CH

Group exhibitions

2014 The Meditative Relaxation Cycle, Arcadia Missa, London, UK 2013 Breathing Kevlar, Perforated Skin, VAULT, Berlin, DE 2013 Atlas 2013, Bundeshalle, Bonn, DE 2012 Superpositions, New Wight Biennial, New Wight Gallery, Los Angeles, US 2012 Brand Innovations for Ubiquitous Authorship,

Higher Pictures, New York, US

Awards / scholarships

2013 Alfred-Toepfer Scholarship 2010 Scholarship at KHM Köln and finalist of 14th Marler Video-Kunst-Preis, Marl, DE 2008 Other Visions Award, PAF, Olomouc, CZ Skinsmooth, 2012, fotografická série Skinsmooth, 2012, photo series

Martin Kohout

Richard Loskot

Vážený pane Havle, dovoluji si jako první rozehrát náš psaný dialog. Při našem setkání jsme objevili množství společných témat a vy jste navrhl pravidla této hry.

Obě otázky totiž předpokládají jistou předchůdnou otázku, dokonce dvě: Co je věda? Co je umění? A jsme v koncích, anebo naopak na začátku, pokud bychom chtěli diskutovat zcela obecně.

Každý z nás vychází z různých oborů, které zdánlivě nemají nic společného. Vy jako kybernetik, zajímající se mimo jiné o umělou inteligenci, se v této oblasti dostáváte zřejmě k tématu, kde se potkáváme. Domnívám se totiž, že na tuto širokou problematiku nelze nazírat pouze z racionálního hlediska. Týká se života a vědomí, které dle mého názoru není možné uchopit pouze vědou nebo uměním. Respektive je možná chybné si to takto rozdělovat. Zajímá se věda o umění?

Pokud ještě nechceme, můžeme si obě otázky poněkud zúžit. Jak má vypadat věda, která by se zabývala uměním? A jak má vypadat umění, které by bralo v potaz vědu?

[Navazuji na vaši otázku „Zajímá se věda o umění?“ (V hranatých závorkách budou mé pracovní „metapoznámky“).] Ta otázka je velice často vědcům kladena a oni ji zpravidla vztahují konkrétně každý na sebe: Zajímám se já, vědec, o umění? Odpovědi jsou často vyhýbavé – vědci neradi přiznávají nezájem o umění. Vaši otázku lze ovšem i obrátit: Zajímá se umění o vědu? Nebo v konkrétnější verzi: Zajímá se umělec (v našem případě vy) o vědu? Těším se, že se vás na to později zeptám. Mne ta vaše otázka, stejně jako ta obrácená, ponouká k obecnějšímu zamyšlení. (Je to taková moje úchylka, uniknout otázce přechodem k něčemu obecnějšímu.)

Otevřel dveře svého domu a první, čeho jsem si všiml, bylo „jablko“ od Jiřího Koláře a vedle struktura Františka Kyncla. Pochopil jsem, že to bude člověk, který chápe poznání univerzálně. Respektive chápe, že vědění a vidění spolu souvisí. Jak známo, mají tyto dvě slova společný základ. Oko se rodí z mozku a možná můžeme tvrdit, že vidění už je první rozvahou, a nemusí to být jen vědění, kterým získáváme přístup ke světu. Avšak proč dochází mezi těmito principy poznání k nedorozuměním?

[Zde buď můžete navázat, anebo pokračuji:] Je pravda, že jsem kdysi začínal zájmem o kybernetiku. Trochu hrály roli různé náhody, ale hlavně mě lákala transdisciplinární povaha kybernetiky – že jí šlo o to, co je společné mnoha speciálním vědám včetně disciplín technických. Přes počítačovou vědu jsem se pak komplikovaně dostal k tomu, co mě zajímá dnes: lidská mysl a vědomí. Zde se vedle vědy a umění objevuje třetí sféra, co do svého pojmového vymezení nejunikavější: lidské nitro. Vše, co o něm vím s jistotou, je konec konců jediné – že ho mám. A tak se nám vaše původní otázka rozdvojuje: Lze vědecky uchopovat umění obecně, jako kulturní jev? Anebo: Lze vědecky zkoumat vztah lidské bytosti k uměleckým dílům? Vzpomínám si, jak jsem s Magdalenou Jetelovou navštívil v Německu jednoho vědce, který pracoval v Max-Planckově institutu.

Myslím, že je zde jasný rozdíl. Věda je zpravidla empirická a předpokládá, že po jistých zkušenostech může odvodit obecný závěr. Umělec pracuje s vlastní zkušeností a závěry, které utváří, nejsou pravidly. Jeden přístup nám přináší pocit klidu nad tím, že jsme schopni věci analyzovat, a druhý pocit neklidu, že něco neznámého vzniká. To oba konce navzájem dráždí. Rodí se z toho neschopnost dojít k jasnému závěru, a to je myslím vlastně dobře. Je fajn vědět a cítit, že světu se nedá porozumět, vylíčit ho. Nakonec si uvědomuji, že je možná bláhové se bavit o umění a vědě jako o kompaktních či jednoduchých celcích. Tímto vlastně reaguji na vaši otázku, co je věda a co umění. V současné době se vše rozštěpuje a nabralo takovou komplikovanost, že často nejsme schopni udržet si nadhled. Hledáme tedy přístupy, které jsou v něčem jednoduché a elementární, a to je téma, které považuji za podstatné. Nezkoumáme tak původní přírodu, ale náš svět.

Finalisté

Vaše setkání s vědcem z Max-Planckova institutu vás přivedlo k hlubšímu poznání o propojenosti vidění a vědění. Píšete, že „oko se rodí z mozku“, a tento výrok lze číst jednak doslova, jednak přeneseně. Pokud doslova, pak platí dokonce víc: oko je část mozku. Sítnice oka je vrstva neuronů podobných neuronům v šedé kůře mozku a je dobře známo, že viděný obraz je částečně zpracováván již touto sítnicí. Podle mne je však zajímavější druhé, přenesené čtení: „oko“ (jako symbol přímého styku s vnějším světem) je podřízeno „mozku“ (jako symbolu vnitřního světa, lidské mysli, či chcete-li duši). Jak zde rozumět slovu „podřízeno“ – nad tím by bylo třeba teprve uvažovat. Podle mne to znamená jisté prvenství vnitřního, mentálního světa nad světem vnějším – jako by ten byl nám, námi a pro nás nějak přizpůsoben, předpřipraven, vyladěn. Možná něco podobného máte na mysli ve vaší poslední větě: že jde o náš svět. Paradox je, že jej zkoumáme jako svět původní, přirozený. Tak aspoň k němu přistupuje normální věda. Možná pro vás jako umělce je ale přirozenější představa člověka-tvůrce než člověka-diváka. To je vlastně moje otázka. Ano, to máte pravdu, cítím, že je pro mne přirozené něco tvořit, být tvůrcem. Ale to ještě zřejmě neznamená, že jsem umělcem. Trochu se vrátím k vašemu rozdělení na vnitřní a vnější svět, protože je to dobrá představa systému, jak si věci vysvětlit. Kdo je umělec? Celé si to můžeme představit jako pomyslnou osu, na jejíchž krajích je na jedné straně nitro, na druhé univerzálno. Je zajímavé uvažovat nad středem osy. Můžeme si tam umístit již zmiňované oko, které je místem setkání dvou těchto světů. Na této hranici se zřejmě děje to, co my prožíváme. Věřím, že když je něco natolik komplikované (můžeme například mluvit o člověku jako o složitém systému, který si vyměňuje informace, látky, energii s jinými systémy), tak se v této složitosti rodí něco, co jsme nazvali vůlí. Vůle je pro mne skutečným důkazem toho, že jsou ty dvě poloviny (nitro a univerzálno) propojeny. Bez vůle by nebyla tvořivost. Téměř každý neustále něco vytváří (pomocí vůle s něčím manipuluje). Mimochodem, tato teorie je tématem, na jehož základě jsem vytvořil své práce Systém, Zoologická zahrada, I člověk je systém… Vše jsem zkoušel natolik zkomplikovat, jako bych doufal, že se

Portrét, foto Peter Fabo Portrait, photo Peter Fabo

tam opravdu objeví ony zvláštní důkazy života, jako je právě vůle. V některých našich činech, rozhodnutích, tvorbě je vůle patrná více, ale někdy je skryta v našich automatických jednáních těla i myšlenek. Každopádně zde zanechává nějak pozměněný svět, což má dopad nejen na ten „vnější“, ale i na ten náš „vnitřní“. Vždy když se něco mění, máme z toho jistý zážitek – nutí nás to být citlivější, přemýšlivější. Umění ve skutečnosti stačí, když na to nějak poukáže a řekne ostatním: podívejte, „ono to“ je moc zvláštní. Umělec svým tvůrčím aktem znehybňuje proces difuze (vytváření), který se odehrává na hranici nitro a univerzálno,

a převádí ho do vizuální podoby. To, jak na to poukáže, je zde podstatné. Jde o to, vytvářet věci vytříbeně. Dobrá výstava (dílo) má diváka „excitovat“, přivést do stavu, kdy víme-cítíme onu propojenost nitra a univerzálna. Myslím, že se dá tvrdit, že umění poznává svět na oné hranici nitro-univezálno, kdežto věda poznává svět na horizontální ose od nitra k univerzálnu. Dovolím si nyní otázku, kterou jste mi položil, obrátit k vám. Prožíváte při svém bádání pocit tvoření? Dialog Richarda Loskota a Ivana M. Havla

Richard Loskot

Barva je to, co nenĂ, 2014, foto Peter Faboâ€ƒ Colour is what is not, 2014, photo Peter Fabo

5 finalistů 5 měsíců 5 míst, Působení neviditelného, 2014, instalace, foto Peter Fabo 5 Finalists 5 Months 5 Places, The Effect of the Invisible, 2014, installation, photo Peter Fabo

* 1984 Studia 2007–2009 Ateliér prof. Magdaleny Jetelové,

Akademie der Bildenen Künste München,

Mnichov, DE

2003–2011 Vizuální komunikace, Fakulta umění

a architektury, Technická univerzita

5 finalistů 5 měsíců 5 míst 13. 5. 2014 Praha Richard Loskot: Moje oko

v Liberci

Působení neviditelného. Umělecká instalace proběhla v Planetáriu v Praze-Holešovicích. V unikátní autorské projekci bylo možné „prožít“ inspirační zápisník Richarda Loskota. Čtyři dny a čtyři noci proběhly v jedné půlhodině na klenbě planetária na pozadí kompozice ruchů Johany Švarcové. Zrychlený pohyb hvězd a slunce se spojil s neformálním záznamem Richardova světa vnitřního, vnějšího i meziplanetárního. Po projekci se v prostoru Stromovky uskutečnil otevřený ateliér, z nějž si každý mohl odnést svůj vlastní otisk slunce. Akci předcházel workshop se studenty Evangelické akademie.

Moje oko. Večerní prezentace inspirační filmové koláže v Bio Oko. Autorská filmová montáž představila Richardovy inspirační zdroje a uměleckou práci. Autor prezentaci doplnil vlastním komentářem. Večer zakončila afterparty s DJ Johanou v Cafe Jedna ve Veletržním paláci.

Ceny

Samostatné výstavy

2014 Ex pozice, Dads, Liberec 2013 Neskutečnost, Galerie Laboratorio, Praha 2012 Open System, Galerie Arte Boccanera Contemporanea, Trento, IT

Jednoduchá věc, Start Up GHMP, Praha

2011 Podstata věcí, 4AM, Brno

Skupinové výstavy

2013 Na hraně příběhu, Sochy v ulicích, 2013, Dům umění města Brna, Brno 2012 Finalisté 2012 (CJCH), Dům pánů z Kunštátu, DUMB, Brno 2011 Stroje bez příčiny, MeetFactory, Praha 2008 Klasse Jetelova, Kunst Pavilon, Mnichov, DE 2007 Exit, Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem

2013 Blumm Prize, Brusel, BE, finalista 2012 Cena Jindřicha Chalupeckého, Dům pánů z Kunštátu, DUMB, Brno, finalista 2007 Exit, Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem, první místo

Finalisté

Ex pozice, Dads, 2014, Liberec Ex position, Dads, 2014, Liberec

Neskutečnost, 2013, Galerie Laboratorio, Praha, foto Marek Štim Unreality, 2013, Galerie Laboratorio, Prague, photo Marek Štim

Richard Loskot

5 Finalists 5 Months 5 Places May 13, 2014 Prague Richard Loskot: My Eye The Effect of the Invisible. The art installation was located in the planetarium in Prague’s Holešovice quarter. The unique screening enabled visitors to “experience” the inspiration notebook of Richard Loskot. Four days and four nights were compressed into 30 minutes on the planetarium’s dome on the backdrop of the noise composition by Johana Švarcová. The accelerated movement of stars and the Sun merged with the informal record of Richard’s internal, external and interplanetary world. After the projection, an open workshop was held in Stromovka park, enabling the participants to take away their own imprint of the Sun. The event was preceded by a workshop with students of the Evangelical Academy.

Neskutečnost, 2013, Galerie Laboratorio, Praha, foto Tomáš Souček Unreality, 2013, Galerie Laboratorio, Prague, photo Tomáš Souček

Dear Mr. Havel, Let me start our written dialogue. When we met we have arrived at a number of common themes and you have suggested the rules of this game. Each of us is based in a different field, and our fields seem to have nothing in common. As a cyberneticist interested in artificial intelligence among other things, you seem to deal with a theme where we do meet. I believe that this broad question cannot be perceived merely from the rational perspective. It concerns life and consciousness; which, in my opinion, cannot be grasped by science or by art only. Or more precisely, it may be wrong to differentiate the two. Is science interested in art? [I take up your question “Is science interested in art?” (I will be using square brackets for my working “meta-notes”)] Scientists are often asked this question and they usually relate it specifically to themselves: am I, as a scientist, interested in art? The answers are often evasive; as scientists do not like to admit that they are not interested in art. However, your question can also be reversed: Is art interested in

My Eye. An evening presentation of the inspiration collage in Bio Oko cinema. The creative film montage introduced Richard’s inspiration sources and his artworks. The presentation was commented by the artist. The evening was wrapped up by an after party with DJ Johana in Café Jedna in the Veletržní Palace.

science? Or, in a more concrete version: Is the artist (in our case it’s you) interested in art? I’m looking forward to asking you that later. Your question, along with the reversed one, incites me to a general reflection. (It’s a sort of my deviation; escaping a question by moving over to something general.) The two questions presuppose a certain preceding question, or even two: What is science? What is art? Here we are at our wits’ end; or at their beginning; if we wanted to discuss it in completely general terms. If we do not want that yet, we can narrow the two questions a little. What should science dealing with art be like? What should art taking science in consideration be like? [Here you can follow up or I continue:] It is true that I once started with an interest in cybernetics. Chance played a certain role, too; however, I was mostly attracted by the transdisciplinary nature of cybernetics; since it was concerned with things that are approached by many specialized fields, including technical disciplines. Through computer science, I made my complicated

way to what I am interested in today; the human mind and consciousness. Here a third sphere appears besides science and art; one that is most elusive in terms of definition; the human spirit. After all, all I know about it for sure is but one thing; that I have it. So our original question has now split in two: Can art be grasped by science in general, as a cultural phenomenon? Or: Can the relationship of a human being to works of art be explored by science? I remember my and Magdalena Jetelová’s visit to a German scientist who worked at the Max Planck Institute. He opened the door to his house and the first thing I noticed was the “apple” by Jiří Kolář and a structure by František Kyncl next to it. I saw that he was a kind of person who perceives knowledge universally. Or rather, that he understands that knowing and seeing are related. It is a known fact that these two words have a common stem. The eye is born out of the brain and one can even claim that seeing is the first stage of thinking; so that knowledge may not be our only access to the world. However, why are there misunderstandings between the two principles of knowledge?

Finalists

Dialogue I believe that there is an obvious difference. Science tends to be empirical, supposing that a general conclusion can be derived after certain experience. An artist, on the contrary, works with his own experience and the conclusions he makes are no rules. While the former gives us a sense of ease, as we are able to analyse things, the latter gives us a sense of unease, as something unknown is created. This is why the two approaches get irritated by the other. This produces the inability to find a clear solution; which is actually good, I think. It’s ok to know and feel that the world cannot be understood or depicted. In the end, I realize that it may be foolish to speak about art and science as compact or simple wholes. This is actually my answer to your question of what science and art is. At present, everything has become so dissociated and complicated that we are often not able to keep a certain distance. We are looking for approaches that are simple and elementary, which is a theme I find quite essential. We do not explore the original nature but our world. Your encounter with the scientist from the Max Planck Institute has brought you to a deeper understanding of the interconnection between seeing and knowing. You have written that “the eye is born out of the brain”; which can be seen both literally and metaphorically. In case of a literal interpretation, the truth goes even further than that; the eye is part of the brain. The retina is a layer of neurons similar to neurons in the grey matter and it is well known that the seen image is already partially processed by the retina. However, in my opinion, the other, metaphorical interpretation is even more interesting; the “eye” (as a symbol of a direct connection with the outer world) is subordinated to the “brain” (as a symbol of the inner world, the human mind, or soul, if you wish). The meaning of this “subordination” is yet to be discussed. In my opinion, it means a certain priority of the inner, mental world over the outer world; which seems to be adapted to us, preconceived by us, and fine-tuned for us. Perhaps this is similar to

what you mean by your last sentence; that it is our world. However, paradoxically, we are exploring it as the original, natural world. This is at least how it is approached by regular science. Perhaps you, as an artist, find the notion of a person-creator more natural than that of a person-beholder. This is actually my question. Yes, you are right, I feel that it is more natural for me to create something, to be a creator. However, that does not make me into an artist. Let me get back to your division of the inner and outer world, as it is a good system to explain things. Who is an artist? We can envision it as a notional axis, with the inner world on one end and the universal world on the other. It is interesting to reflect on the centre of the axis. It’s where we can place the above mentioned eye, as a meeting place of the two worlds. It is perhaps on this border that our experience is born. I believe that if something is as complicated as that (let us take man as a complex system, exchanging information, substances, and energies with other systems), such complexity gives rise to something we have called the free will. To me, will is a real proof of the interconnection of these two halves (the inner and the universal world). Without will, there would be no creativity. Almost anyone keeps creating something (manipulating something by means of will). By the way, I have employed this theory in my works The System, Zoological Garden, Man Is a System, Too… I have tried to make these works as complicated as possible; as if I was hoping that some special proofs of life, such as will, would really appear there. In some of our deeds, decisions, creative works, will is more apparent; however, sometimes it is hidden in the automatic actions of our body and thoughts. In any case, it leaves an altered world behind, which has an impact both on the “outer” world and our “inner” world. Every time something changes, it gives us a certain experience; it makes us more sensitive, more thoughtful. In fact, it is enough for art to point it out, to say to others: look, “this” is very special. By means of his creative act, the artist immobilizes the process of diffusion (creation) taking place on the border between the

inner and universal world, transforming it into visual form. The way the artist points things out is essential. It is important to do it in a sophisticated way. A good exhibition (artwork) should “excite” the viewers, bring them to a state when they know-feel the interconnection of the inner and universal world. I think we could say that art explores the world on the border of the inner and universal world while science explores the world on the horizontal axis between the inner world and the universal world. Let me turn the question you have asked me to you. Do you feel like you’re creating things during your scientific research? Dialog between Richard Loskt and Ivan M. Havel

* 1984 Education 2011 Degree in Visual Communication at Faculty

of Art and Architecture, Technical University

of Liberec, CZ

2007–2009 Studio of Prof. Magdaléna Jetelová,

The Academy of Fine Arts, Munich, DE

Solo exhibitions

2014 Ex position, Dads, Liberec, CZ 2013 Unreality, Laboratorio Gallery, Prague, CZ 2012 Open System, Arte Boccanera Contemporanea, Trento, IT Simple Things, Start Up GHMP – City Gallery Prague, Prague, CZ 2011 Point of Things, 4AM, Brno, CZ

Group exhibitions

2013 On the Edge of Story, Brno Art Open, 2013, The Brno House of Arts, Brno, CZ 2012 Finalists 2012 (JCHA), The Brno House of Arts, Brno, CZ 2011 Machines without cause, Meetfactory, Prague, CZ 2008 Klasse Jetelova, Kunst Pavilon, Munich, DE 2007 Exit, Gallery of Emil Filla, Ústí nad Labem, CZ Awards 2013 Blumm Prize, Brussels, BE – Finalist 2012 Jindřich Chalupecký Award, Dům panů z Kunštátu, Brno, CZ – Finalist 2007 Exit, Gallery of Emil Filla, Ústí nad Labem, CZ – First Prize

Richard Loskot

Lucia Sceranková Nůž, ze série Z druhé strany oblohy, 2013, tisk pigmentovým inkoustem, 23 × 35 cm Knife, from the series From the Other Side of the Sky, 2013, inkjet print, 23 × 35 cm

Byla jsi překvapena, když jsi zjistila, že jsi mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého označována jako fotografka? Moje súčasné portfolio sa skladá vačšinou z fotografií, takže to označenie nie je prekvapujúce. Ale čo sa týka médií v rámci súčasného umenia, vnútorne sa nemám potrebu prísne vymedzovať ako fotografka. Štúdiá som začala maľbou, postupne som začala pracovať s videom, inštaláciou, objektom. Vždy ma veľmi zaujímala práca s obrazom a priestorom. K intenzívnejšej práci s fotkou som sa dostala cez video. Staršie videá boli často len jednozáberové slučky a od nich to už bolo veľmi blízko k statickému obrazu. Fotografiu a používanie 2D výstupov beriem ako výzvu, fotka je istým spôsobom asketické médium. Nesie so sebou veľa obmedzení, nálepku „klasického“ média, ohraničenie formátom, nehovoriac o jej všadeprítomnosti. Možnosti fotky však veľmi vyhovujú môjmu spôsobu tvorby. Samotné výjavy vlastne neexistujú, vznikajú až po odfotení. Fotka mi umožňuje pracovať vo vnútri obrazu a zároveň je tu hranica jej povrchu, ktorá stojí medzi výjavom a divákom, čo môže byť potenciálna situácia.

Co myslíš přesně tím povrchem fotografie, narážíš na ono vizuální zjednodušení, kdy plasticitu prostoru převádíš do plochy obrazu fotografie nebo videa?

sú samy osebe ošúchanými reprezentáciami určitých tém. Udeľujem im nové úlohy, hľadám pre nich novú slobodu, ktorá vychádza zo subjektívneho vnímania.

Myslím tým povrch fotky, za ktorým je ten neexistujúci výjav. Zaujíma ma vzťah medzi fotografiou a priestorovosťou, používanie sochárskych princípov v rámci fotografie, fungovanie materiálu pod povrchom fotky. Pracujem s objektovosťou samotnej fotky, s priestorovou kolážou. Uvažovanie o materiáli a jeho fungovaní pod povrchom ma zaujíma v kontexte každodennej skúsenosti. Používam minimalistické stratégie, nájdené fotky alebo situácie. Analýza média je prítomná, ale nie je pre mňa primárna. Skúmam vplyv jemných manipulácií na fungovanie obrazu, možnosti „emočnej rezonancie“ novo získaného obrazu, ako raz označil moju prácu Jirka Ptáček. Dôležité sú motívy, ktoré používam na základe intuitívnych pohnútok. Nebaví ma sústrediť sa len na rozvíjanie odosobnenej formálnej hry. Rozmýšľam o používaných motívoch, ich povahe, téme, významoch, samozrejmých aj prekvapivých asociáciách. Zaoberám sa vzťahom k vnímanej, zažívanej a predstavovanej realite. Často recyklujem obrazy, ktoré

Do jisté míry intuitivní přístup k volbě témat a motivů ti byl vždy blízký? Ide o hľadanie, ktoré je súčasťou procesu tvorby. Na škole v Bratislave som zo začiatku robila prísne konceptuálne veci ovplyvnené mimo iného aj slovenským land artom. Hlavné uvoľnenie v tvorbe prišlo v ateliéri na AVU u Vladimíra Skrepla, kde som podobné veci prestala riešiť, za čo som rada. Vladimír hovorí, že keď ide o tvorbu, veci sa nedajú úplne naplánovať, lebo potom by už neostalo žiadne miesto pre umenie. Pracuješ s konkrétními motivy, příběhy a jejich předobrazy, které dohledáváš, nebo se jedná o volný asociativní řetězec obrazů, které sbíráš a následně dáváš do souvislostí? Zdroje predobrazov sú rôznorodé, funguje to oboma spôsobmi. Nachádzam ich v bezprostednom okolí, ide aj o motívy,

Finalisté

Uvnitř obrazu

ktoré ma sami osebe fascinujú. Pracujem s mikrodejmi a voľnými asociáciami spojenými so zážitkami. Narábam s krajinou, s prírodnými silami a živlami, ich možným výrazovým a významovým potenciálom. Priťahuje ma moment monumentality a neovládateľnosti, ktorý obsahujú. Som pasívna dobrodružka a pravidelná diváčka vedeckých dokumentov. Vo svojich veciach vytváram priestor, kde súkromné a rukodielne môže byť konfrontované s niečím, čo presahuje našu bežnú skúsenosť a možnosť priameho uchopenia. Holý reflektor sa môže zmeniť na kotúč slnka, gravitácia sa prekoná otočením formátu. Výjavy často plánujem a kreslím dopredu. Často využíváš různorodosti formátů a tisků, které přetváříš v samostatné objekty a výstavní konstelace. Jakým způsobem uzavíráš, nebo naopak rozšiřuješ jednotlivé obrazové celky pro výstavy? Sú to vždy obrazy, ktorými sa zaoberám v danom čase, výber vecí v rámci výstavy je intuitívny. Kľúčom je téma, ktorú riešim, a výtvarné hľadisko. Veci majú dosť intímny charakter a môžu zarezonovať u diváka, ktorý neočakáva okamžité racionálne vysvetlenie. Mám potrebu obrazy dávať do vzájomných vzťahov, ktoré sa postupne vyvíjajú. Keď vidím výstavy, ktoré sa vymedzujú ako fotografické, tak ma niektoré z nich vedia iritovať svojou strohosťou. Vo výsledku často vyzerajú ako výstava rámov. Ide o úskalie fotky. Je pritom jasné, že to tak nemusí byť zakaždým. Túto skutočnosť skúmam skôr sama pre seba. Stále sa učím tomuto vnímaniu. Niekedy ideš do domu fotografie a je tam dvadsať rámikov a v každom nejaká fotka. Pre niečo to môže fungovať, ale často je to mŕtve. Pre mňa je fotografia východisko pre ďalšiu prácu s obrazom. Ale v momente, keď chceš statický obraz fyzicky prezentovať, tak vzniká veľa problémov. Zaujíma ma, ako môže obraz fungovať napriek každodennej zahltenosti fotkou. Niekedy síce prídeš do galérie a je tam tých dvadsať rámikov, ale tá maličká fotografia ťa niečím tak vtiahne, že pre jej fungovanie je úplne jedno, či je v krásnej vitríne alebo pohodená na chodníku. Martin Mazanec

Portrét, foto Peter Fabo Portrait, photo Peter Fabo

Lucia Sceranková

Staré světlo, 2014, pohled do instalace, foto Peter Fabo, na snímku Procházka, 2014, tisky pigmentovými inkousty na dibondu, 133 × 180 cm Old Light, 2014, view og the installatio, photo Peter Fabo, in the image Walk, 2014, inkjet prints on dibond, 133 × 180 cm

Počkat ze série Staré světlo, 2014, tisk pigmentovými inkousty na mdf desce, 22 × 33 cm Wait from the series Old Light, 2014, inkjet print on mdf board, 22 × 33 cm

StarĂŠ svÄ›tlo, 2014, pohled do instalace, foto Peter Fabo Old Light, 2014, installation view, photo Peter Fabo

5 finalistů 5 měsíců 5 míst 16. 7. 2014 Ostrava Lucia Sceranková: Pohlednice

* 1985 Studia 2009–2011 magisterské studium, Ateliér Malba II, Vladimír Skrepl, Akademie výtvarných umění v Praze 2007 zahraniční stáž, program Erasmus,

Pohlednice byl název pro akci uskutečněnou ve vyhlídkové věži budovy Nové radnice na Prokešově náměstí v Ostravě. Umělkyně do prostoru ochozu rozmístila čtyři zvláštní objekty (třeba prořízlou holínku nebo děravý kbelík na stativu) a pracovala s nimi na principu camery obscury. Návštěvníci vyhlídkové věže (měli po celou dobu performance vstup zdarma) tak mohli přidat k výhledu do krajiny potemnělé obrysy známých míst objevující se uvnitř jednotlivých objektů. Slunce ve vitríně a další věci byl název pečlivě připraveného filmového pásma Lucie Scerankové. Debata o představených materiálech pak probíhala v prostoru kavárny Minikina.

University of Newcastle upon Tyne, School of Arts and Cultures, UK 2004–2009 bakalářské studium, Ateliér IN, Ilona Németh, Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě, SR Výstavy 2014 9. mezinárodní bienále fotografie a výtvarného umění, výstava O židli, Liège, BE 2013 Z druhé strany oblohy, Galerie 35, L’Institut français de Prague, Praha Slunce ve vitríně, galerie Fotograf, Praha 2012 Tichá voda brehy myje, Galerie mladých, Brno 2011 Startpoint 2011, Galerie Wannieck, Brno

Ceny / rezidence

2014 nominace na cenu Osobnost roka za výstavy Slunce ve vitríně (Galerie Fotograf, Praha) a Z druhé strany oblohy (Galerie 35, L’Institut français de Prague, Praha) 2012 program Praha-Paríž, rezidence v Cité Internationale des Arts, Paříž, FR jednoletý grant pro absolventy vysokých škol výtvarného umění, grantový program Artservis, SK 2011 reprezentace AVU na Startpoint 2011 2009 Best Video Art, Mezinárodní filmový festival Early Melons, videosekce, Bratislava, SK

5 finalistů 5 měsíců 5 míst, Pohlednice, 2014, akce, foto Lucia Sceranková 5 Finalists 5 Months 5 Places, Postcard, 2014, event, photo Lucia Sceranková

Lucia Sceranková

Inside the Image Were you surprised to find out that you are labelled as a photographer among the finalists of Jindřich Chalupecký Award?

there’s also the border of its surface, standing between the scene and the viewer, which can be a potential situation.

My current portfolio includes mostly photographs so I don’t see that label as surprising. However, regarding media in contemporary art, I have no internal need to strictly define myself as a photographer. Having started my studies with painting, I gradually started to employ video, installation, object. I have always been interested in the image and in space. I got to working with the photograph in a more intense way through video. My previous videos were often one-take loops, which was already very close to the static image. I perceive the photograph and the use of 2D as a challenge; in a way, the photograph is an ascetic medium. It carries many limitations; the label of a “classic“ medium, the format limitation, not to mention its ubiquity. However, the possibilities of the photograph really comply with my way of working. The scenes don’t really exist as such; they only emerge after being photographed. The photograph enables me to work inside the image, while

What exactly do you mean by the surface of the photograph, are you hinting at the visual simplification, transforming the plasticity of space into the surface of the image or a video? What I mean is the surface of the image behind which there is the non-existent scene. I’m interested in the relation between the photograph and the space, the use of sculptural principles in photography, the functioning of the material under the surface of the photograph. I work with the object character of the photograph, with spatial collage. I’m interested in the reflection of the material and its functioning under the surface in the context of everyday experience. I employ minimalist strategies, found photos and situations. The analysis of the medium is present, however, it’s not principal to me. I explore the influence of subtle manipulations on the functioning of the image, the possibilities of

Venuše, ze série Slunce ve vitríně, 2012, černobílá fotografie, 110 × 72 cm Venus, from series Sun in the Showcase, 2012, bw photography, 110 × 72 cm

* 1985 Education 2009–2011 MA, Studio Painting II of Vladimír Skrepl,

Academy of Fine Arts in Prague, CZ

2007 Erasmus exchange programme, University of

Newcastle upon Tyne, School of Arts and Cultures, UK

2004–2009 BA, Department of Intermedia and Multimedia,

5 Finalists 5 Months 5 Places July 16, 2014 Ostrava Lucia Sceranková: Postcard

Studio IN of Ilona Németh, Academy of Fine

Arts and Design in Bratislava, SK

Exhibitions 2014 9th International Biennial of Photography and Visual Arts, exhibition About the Chair, Liège, BE 2013 From the Other Side of the Sky, Gallery 35, L’Institut français de Prague, CZ Sun in the Showcase, Fotograf Gallery, Prague, CZ 2012 Still Waters Run Deep, Galerie mladých, Brno, CZ 2011 Start Point Prize 2011, Wannieck Gallery, Brno, CZ

Postcard was the title of the event held at the observation tower of the New City Hall at Prokešovo square in Ostrava. The artist placed special objects in the space of the tower gallery (such as a slashed rubber boot or a punctured bucket on top of a tripod) and used them as a camera obscura. The visitors of the observation tower (who had a free entry in the course of the performance) could enhance the view of the landscape with the dark outlines of familiar places appearing inside the individual objects. Sun in the display case and other things was the title of a carefully prepared film presentation by Lucia Sceranková. The debate about the presented materials was held in the Minikina Café.

Awards / residencies

2014 nomination for art award Personality of the Year for exhibitions Sun in the Showcase (Fotograf Gallery, Prague, CZ) and From the Other Side of the Sky (Gallery 35, L’Institut français de Prague, CZ) 2012 programme Prague-Paris, residency at Cité Internationale des Arts, Paris, FR one-year grant for fine art graduates, revolving grant system Artservis, SK 2011 represents Academy of Fine Arts in Prague at Start Point Prize 2011 2009 Best Video Art, Early Melons International Film Festival, video section, Bratislava, SK

Finalists

“emotional resonance” of the newly acquired image, which is what Jirka Ptáček has called my works. What’s important is the motives I use on the basis of intuition. I don’t like to focus merely on developing a depersonalized formal game. I reflect on the employed motives, their nature, theme, meaning, their obvious as well as surprising associations. I deal with the relation to the perceived, experienced and imagined reality. I often recycle images which are themselves but hackneyed representations of certain themes. I give them new roles, imbuing them with a new freedom based on subjective perception. Has such an intuitive approach to themes and motives been always close to you?

It’s a search which is part of the creative process. When at college in Bratislava, I would make strictly conceptual works influenced by Slovak land art among others. My works only became free at the studio of Vladimír Skrepl at the Academy of Fine Arts in Prague where I stopped being preoccupied with such things, which I’m happy about. Vladimír says that in the creative process, things cannot be planned, otherwise there would be no place left for art. Do you work with concrete motives, stories and their models, which you are looking for, or is there an associative chain of images you are collecting and later relating to each other?

The sources of models vary; it works both ways. I find them in my immediate surroundings; they’re motives that fascinate me as such. I work with micro events and free associations linked to experiences. I work with the landscape, the natural forces and elements, their possible potential of expression and meaning. I’m drawn to the moment of monumentality and uncontrollability they include. I’m a passive adventurer and regular viewer of scientific documentaries. In my works, I create a space where the private and the hand-made can be confronted with something that transcends our common experience and the possibility of being grasped directly. An uncovered reflector can become the sun disc, gravitation can be overcome by turning the format upside down. I often plan the scenes and draft them beforehand. You often use diverse formats and prints, turning them into independent objects and exhibition constellations. In what way do you conclude, or, on the contrary, extend the individual image series for exhibitions? They’re always images I’m interested in at the time; the selection of works for an exhibition is intuitive. What’s crucial is the theme I deal with and the artistic approach. Things have a rather intimate character and can resonate with viewers who don’t expect an instant rational explanation. I feel the need to present the images within certain relations which gradually develop. When I go to exhibitions that define themselves as photographic, I tend to be irritated by the austerity of some of them. As a result, they often look like exhibitions of frames. This is the pitfall of photography. Obviously, it does not always have to be like that. I rather notice this for my own sake. I keep learning to perceive these things. Sometimes you go to a photograph exhibition and there are twenty frames with a photo in each of them. This can work in some cases but often it’s dead. To me, the photograph is a starting point for further work with the image. However, at the moment you want to present a static image in a physical way, many problems arise. I’m interested in how the image can work despite the everyday photographic overload. Sometimes you come to a gallery, there are those twenty frames, however, this little photograph will attract you so much that it doesn’t matter whether it’s in a beautiful showcase or flung on the sidewalk.

Oheň, ze série Slunce ve vitríně, 2012, černobílá fotografie, 110 × 70 cm Fire, from the series Sun in the Showcase, 2013, bw photography, 110 × 70 cm

Martin Mazanec

Lucia Sceranková

Roman Štětina Je pravda, že tě zájem o rozhlas dovedl k vizuálnímu umění? Zní to jako paradox, ale ano. K vizuálnímu umění jsem se dostával přes rozhlas. Když jsem se hlásil do Plzně (Ústav umění a designu ZČU, pozn. red.), měly moje tehdejší práce většinou čistě auditivní charakter. Zajímal jsem se tehdy o experimentální zvukové tvary a nejrůznější radiofonické formy. Protože jsem tenkrát neměl žádné výtvarné vzdělání a prostředky klasického výtvarného umění mi byly naprosto vzdálené, používal jsem zvuk jako prostředek vyjádření. Velmi rychle jsem si ale uvědomil, jak obtížné pro diváky bývá koncentrovat se na audio v galerijním prostředí. Abych mohl svou práci zprostředkovat nejen posluchačům, ale i divákům, začal jsem se víc orientovat na vizuální stránku. Moje potřeba vycházet jako autor divákovi vstříc mě od zvuku dovedla k vizuálnímu vyjadřování. Setkávám se často s tím, že se o mně mluví jako o „umělci pracujícím se zvukem“. Byl bych docela rád, kdyby náš rozhovor tuhle představu upřesnil. Je sice pravda, že jsem pro rozhlas natočil několik pořadů, ať už to byla rozhlasová hra nebo dokument, ale nikdy jsem v tom dál nepokračoval, nerozvíjel jsem to. Musím přiznat, že jsem k té představě „umělce z rádia“ možná sám trochu přispíval. Když se mě někdo zeptal, co dělám, tak nejjednodušší odpověď byla, že pracuju se zvukem. Ale když o tom zpětně přemýšlím, vizuální stránka tam byla skoro vždycky, jen třeba nebyla vidět. Nebo jsem ji neukazoval. Často jsi pracoval s reeditací cizího materiálu. V poslední době začínáš inscenovat vlastní situace, pracuješ s neherci, sám se věnuješ práci kameramana a režiséra. V čem vidíš rozdíl mezi reeditací cizího materiálu a vlastním natáčením?

Portrét, foto Peter Fabo Portrait, photo Peter Fabo

Já tam vlastně zásadní rozdíl nevidím. Obě polohy sice zastupují trochu jiný druh práce, ale to, co mě v obou případech zajímá, je dokument. Samozřejmě že to, co se odehrává například ve snímku Jazykolam, je inscenace,

Finalisté

Přestávají mě bavit věci, které dokážu předpokládat

skvělej nápad a udělá to. Přitom to může být nějaký umělý konstrukt a spousta diváků si to ani nemusí uvědomit. Takže postavu Štěpána bychom v rámci prostředí, ve kterém se pohybuje, mohli vnímat jako cizorodý prvek? To v sobě zároveň obsahuje určitou komiku, ne? Ono to má svoji komiku a nějakým způsobem to funguje. Před chvílí jsi říkal, že se necháváš při práci rád vykolejit. Není to i proto, že máš před sebou v osobě profesionála silného partnera?

je to konstrukt. Ale zároveň je to konkrétní dáma, kterou jsem si vybral na základě určité představy. Hledal jsem někoho, kdo dokonale ovládá šedesát let starou technologii zpracování zvuku na magnetofonových pásech. Když pomineme to, že paní Borkovcová stříhá zvukovou nahrávku jazykolamu, což je nonsens, tak dělá jen svoji práci, kterou dělala dennodenně desítky let. Moc se to neliší od podobných ideových východisek, kdy reedituju, tedy pracuju s něčím, co už existuje. To je většinou taky konkrétní věc, na kterou chci pouze svým způsobem upozornit. Sice ji nenatočím, ale vyberu si tu podstatu, která mě zajímá, a tu pak ukážu. V posledních dvou snímcích, Jazykolam a Přednáška, se snažíš zachytit něco, co by za normálních okolností zůstalo skryto. Paní Borkovcová v Jazykolamu předvádí svoji dovednost, která byla pro posluchače vždy vnímatelná pouze prostřednictvím výsledné formy její práce, tedy prostřednictvím zvukové nahrávky. Její schopnosti ve skutečnosti nikdy nebyly vidět. A paní Skaláková ve snímku Přednáška, to je podobný případ. Divák většinou nemá šanci vidět přípravu hlasatelky a slyšet plno přeřeknutí a omylů. Vždycky už vidí a slyší jen perfektní výsledek. To tam můžeš dát, jako že jsem to řekl já. (smích) To mě napadlo až teď, když jsem tě poslouchal. Tak to je fajn.

Na rozdíl od Studia I a II, kde jsi použil postavu, která pouze předstírá určitou činnost, teď pracuješ s profesionály a jejich konkrétními dovednostmi. Jak vnímáš tento rozdíl? Postupem času jsem si uvědomil, že mě zajímá profesionalita jako fenomén. Ve smyslu zachytit nějakou dovednost, které není schopen každý. Nebo i jen to, se s takovými lidmi potkat. To souvisí s tím, že se v rozhlase s podobnými lidmi přirozeně setkávám. (pauza) Já si teď musím vybavit, proč jsem si tenkrát pro Studio I a II vybral právě Štěpána Skalského. Můžeme říct, že to je v daném oboru amatér, kterého jsi obsadil pouze typově? Samozřejmě, to bylo také důležité. Je to určitý typ, je to charakter, který do toho rozhlasového prostředí nějak zapadá. Ale důležitější bylo, že Štěpán je citlivej a vnímavej. Já jsem v té době neznal člověka, který by pracoval v rádiu a dokázal by pro mě dělat takový vopičárny jako Štěpán. Věděl jsem, že má velice vyvinutý jemnosluch. Že to, co po něm chci, dokáže slyšet. Byť nikdy nepracoval v rádiu a nemá ani ponětí o tom, jak se ve zvukovém studiu vyrábějí ruchy. Ani já sám to pořádně nevím, takže hrozí nebezpečí, že když se na to video podívá profesionál, tak vidí, že to má velký mouchy a díry. Pravděpodobně to nerespektuje praxi, která v tom studiu ve skutečnosti probíhala. Já jsem si na základě spolupráce s paní Skalákovou a paní Borkovcovou uvědomil, že je důležité se nechávat vykolejit ze svých původních představ a uvažování. Člověka často něco napadne, myslí si, že je to

To máš pravdu. Měl jsem kdysi připravenou takovou sérii videí, kde jsem chtěl pracovat s geometrií v přírodě. Je to něco, co jsem nikomu ani neukázal. Ten nápad totiž skončil hned na začátku při prvních pokusech a já jsem byl hrozně rád. Ukázalo se, jak málo jsem byl připravený a jak silný byl ten můj partner, ta příroda, když to tak řeknu. A to je podobné, když člověk spolupracuje s nějakým profesionálem. Mně z toho překvapivě vyplývá, že čím víc si je člověk jistý svou představou a je dokonale připravený, tím víc si může dovolit svoji představu ztratit. Nechat se vykolejit. To jsem chtěl vlastně říct. Postupně mě přestávají bavit věci, které dokážu předpokládat a dopředu vím, jak budou vypadat. Jenže to je ten paradox. Já totiž potřebuju vědět, jak to má vypadat, a hrozně mi na tom záleží. V momentě, kdy se to začne odchylovat od původní představy, tak to je ten moment, s kterým nepočítám, a tudíž ho tam vědomě nechci. Ale podvědomě vlastně jo. Protože když má člověk před sebou silného partnera, zpravidla se z toho potom stane lepší a živější věc. Třeba když jsme natáčeli s paní Borkovcovou. Řekneš „akce“, v kameře se začne odvíjet filmový materiál a ty si uvědomuješ, že každá minuta stojí tisícovku, a teď vidíš, že ona něco dělá špatně. Jsi v úplným transu a říkáš si: „Ty vole, jako dělá to špatně, anebo to právě dělá dobře? Má to tak bejt?“ (smích) Říkáš si v duchu: „Vždyť jsme se domluvili, že to má dělat jinak…, ale ono to vlastně možná není špatný takhle?“ (smích) A zároveň víš, že když to zastavíš, tak ztratíš tu minutu a můžeš to vyhodit. Anebo můžeš pokračovat, ale tím riskuješ, že to bude špatně ještě dalších pět minut. Jiří Havlíček

Roman Štětina

Filmová studie detektivního žánru vznikla přestříháním epizod legendárního televizního seriálu, který se natáčel mezi lety 1968 a 2003. Tento „nový“ díl zkoumá hranice mezi filmovou postavou a hercem, který ji ztvárňuje. Prostřednictvím střihové skladby snímek tematizuje snahu filmového průmyslu zachovat oblíbenou postavu co možná nejblíže zažitému vzoru a diváckému očekávání. Součástí projektu je spolupráce s významným grafikem a tvůrcem československých filmových plakátů Zdeňkem Zieglerem (* 1932). Pro Ztracený případ oživil a upravil svůj původní nepoužitý návrh filmového plakátu z roku 1977. The film study of the detective genre was created by means of re-editing the episodes of a legendary TV series made between 1968 and 2003. The “newly created” episode explores the boundaries between the film protagonist and the actor. The film shows the film industry effort to keep a popular character as close to the conventional model and viewers’ expectations as possible. The project involved collaboration with a leading graphic designer and creator of Czechoslovak film posters Zdeněk Ziegler (b. 1932). For Lost Case, he revived and adapted his original, previously unused design of a film poster from 1977.

Ztracený případ, 2014, plakát k filmu, design Zdeněk Ziegler, foto Peter Fabo Lost Case, 2014, film poster, design Zdeněk Ziegler, photo Peter Fabo

Ztracený případ, 2014, video se zvukem, 58 min. Lost Case, 2014, video with sound, 58 min.

Jazykolam, 2014, super 16 mm / HD přepis, zvuk, 5:46 min. Tnongue Twister, 2014, super 16 mm / HD transfer, sound, 5:46 min.

Finalisté

* 1986 Studia od 2013

Staatliche Hochschule für Bildende Künste

Städelschule, Frankfurt nad Mohanem, DE,

ateliér Judith Hopf a Douglase Gordona

od 2009

Akademie výtvarných umění v Praze (AVU),

Ateliér konceptuálního zkoumání, Tomáš

Vaněk a Jiří Skála

2006–2009 Ústav umění a designu v Plzni,

Multimediální design, Michal Pěchouček,

Dušan Zahoranský, Adéla Matasová

2005–2006 Západočeská univerzita v Plzni, Filozofická

fakulta – Humanistika

Samostatné výstavy

2014 Mluv, abych tě viděl, galerie KABINET, TIC, Brno 2013 STUDIO č. 2, Polansky Gallery, Praha

Skupinové výstavy

2014 Periferní vidění, IV. moskevské mezinárodní bienále mladého umění, MMOMA, RU

5 finalistů 5 měsíců 5 míst, Levý-pravý, 2014, rekonstrukce původního závěsu na základě dochované černobílé fotografie, foto Miroslav Chaloupka 5 Finalists 5 Months 5 Places, Left-Right, reconstruction of an original curtain based on a preserved black-and-white photograph, photo Miroslav Chaloupka

2014 Explain Me Not, Autocenter Berlin, DE 2010 Kašpar noci, galerie Futura, Praha Ceny 2014 Open Frame Award (BHF-BANK Foundation),

goEAST Film Festival Wiesbaden, DE

2014 PRE Real Estate Deutschland FilmPreis,

Städelschule Rundgang, DE

2011 ESSL ART AWARD CEE, CZ Stáže 2012 Šalounův ateliér – ateliér hostujícího pedagoga AVU, Florian Pumhösl 2010– 2011 Šalounův ateliér – ateliér hostujícího

pedagoga AVU, Marcus Geiger

2008 Vysoká škola výtvarných umení v Bratislave, SK, Ateliér „IN“, Kisspal Szabolcz

Stereoposluchárna v Plzni, se svolením archivu Českého rozhlasu, fotograf neznámý, kolem 1975 Stereo Auditorium in Polsen (CZ), courtesy Czech Radio archive,

Ostatní prezentace

photographer unknown, cca 1975

2014 49. mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2014 goEAST, 14. festival filmů střední a východní Evropy, Wiesbaden, DE 2013 ARTER, Istanbul, TR 2011 PAF: Video objects, Union Docs, Brooklyn, NYC, US

5 finalistů 5 měsíců 5 míst 18. 9. 2014 Plzeň Roman Štětina: Levý-pravý Levý–pravý, tak nazval Roman Štětina svoji performance před budovou Českého rozhlasu v Plzni. V přilehlém parku na náměstí Míru probíhalo za účasti profesionální simultánní překladatelky tlumočení živého vysílání ČRo Plzeň. Šlo o „překlad“ z češtiny do češtiny a obsahoval vše, co se ve vysílání objevilo – reklamy, texty písní nebo běžné zpravodajství. Posluchači zároveň mohli v organizovaných skupinkách zacházet do tzv. stereoposluchárny uvnitř budovy, kde je očekával autor a jeho umělecká realizace – rekonstrukce původního závěsu, jehož význam se návštěvníkům objasnil během poslechu 15 minut dlouhého autentického stereotestu.

5 finalistů 5 měsíců 5 míst, Levý–pravý, 2014, simultánní překladatelka PhDr. Marta Nedvědická, foto Miroslav Chaloupka 5 Finalists 5 Months 5 Places, Left-Right, 2014, Simultaneous interpreter PhDr. Marta Nedvědická, photo Miroslav Chaloupka

Večerní audiopředstavení v kině Beseda nazvané Kde červená znamená všechno, jen ne stát bylo poslední letošní autorskou prezentací v rámci 555. Tentokrát ji tvořila pouze zvuková montáž složená ze zvukových ukázek a autorských intervencí do rozhlasového vysílání. Debatu s umělcem moderovala kulturní redaktorka ČRo Petra Hynčíková.

Roman Štětina

I Stopped Liking Things I can Expect

Is it true that your interest in radio has brought you to visual arts? It sounds like a paradox but it’s true. I got to visual arts through the radio. When I applied for the Ladislav Sutnar Faculty of Design and Art at the University of West Bohemia in Pilsen, my works were mostly of auditory character. I was then interested in experimental sound forms and various radiophonic forms. As I had no education in visual arts then and the means of traditional visual arts were distant to me, I used sound as a means of expression. However, I soon realized how hard it is for viewers to concentrate on audio works in the gallery environment. To be able to mediate my works not only to listeners but also to viewers, I started to focus on the visual aspect. My need to oblige the viewers as an artist brought me from sound to visual means of expression. I’m often confronted with the label of an “artist working with sound“. I’d be happy if this interview made this idea more specific. Though it’s true that I’ve made several programmes for the radio, including a radio play or a documentary, I never continued in that direction, I didn’t develop it. I have to admit that I contributed to the idea of a “radio artist” myself. If someone asked me what I was doing, the easiest thing to say was that I work with sound. However, when I look back on it, the visual aspect has almost always been there, perhaps it just couldn’t be seen. Or I didn’t show it. You have often employed re-editing of material by someone else. Lately you have been re-enacting your own situations, working with non-actors, assuming the role of the cameraman and director. What is the difference between re-editing material by others and making your own material? I can’t actually see any fundamental difference there. The two approaches do represent

a different kind of work, however, what I’m after in both cases is documentary. Of course, what happens for instance in my film TONGUE TWISTER is a re-enactment, a construct. However, there’s a concrete lady I have chosen on the basis of a certain notion I had. I was looking for someone who is in perfect command of the tape recording technology of sound processing of sixty years ago. Leaving aside the fact that Mrs Borkovcová is editing a sound recording of a tongue twister, which is nonsense, she’s just doing her job which she had been doing day by day for decades. It’s not that different from various ideological starting points when I’m re-editing things, thus working with things that already exist. These, too, are often concrete things I just want to point out in a way. I may not be the one to record it, however, I choose the essence in which I’m interested and then I show it. In your two latest films, Tongue Twister and Lecture, you are trying to capture something that would otherwise remain hidden. In Tongue Twister, Mrs Borkovcová is showing her skill which has always been perceptible to the listeners only by means of the result of her work, i.e. by means of the sound recording. Her skills were actually never seen. This is similar with Mrs Skaláková in Lecture. The viewers do not usually have a chance to hear the preparation of the announcer and hear many slips of the tongue and mistakes. They will always see and hear the perfect result only. You can put it there like I said it. (Laughter) I only thought of it now when listening to you. That’s nice. Unlike in Studio No. 1 and No. 2 where you have used a figure that is only pretending

a certain activity, now you are working with professionals and their particular skills. How do you perceive this difference? In the course of time, I have realized that I’m interested in professionalism as a phenomenon; in the sense of capturing a certain skill that not everyone can do; or at least in meeting these people. This is because it’s natural for me to meet these people in the radio. (Pause) I just have to recall why I have chosen Štěpán Skalsky for Studio No. 1 and No. 2. Perhaps because he is an amateur in the field whom you have only cast as a certain type? Of course, that was important, too. He is a certain type, a character that fits in the radio environment. However, what was more important is that Štěpán is sensitive and perceptive. At that time, I didn’t know another person who would work in the radio and be able to do such antics for me like Štěpán did. I knew that he had a very sensitive ear; that he can hear the things I wanted him to do. Though he never worked in the radio and has no idea of how noises are made in the sound studio. I don’t really know it myself so there’s the danger that if a professional sees the video he will see that it has its flaws and gaps. I guess it doesn’t respect the real practices of the studio. Based on my co-operation with Mrs Skaláková and Mrs Borkovcová, I have realized that it’s important to get out of the rut of your original ideas and reflections. You often have an idea, think it’s a great thing to do, and do it. Yet it can be some kind of an artificial construct and many viewers don’t have to be aware of that. So the character of Štěpán can be perceived as a foreign element in the environment in which he is captured? That has a certain comic aspect, doesn’t it? It does have a comic aspect to it and somehow it works. You have just said that you like to get out of the rut when doing your work. Is it because you have a strong partner in the person of a professional? You’re right. Once I have planned a series of videos which was to deal with geometry in nature. It’s something I have never even showed to anyone. The idea got to an end at the very

Finalists

beginning during my first attempts and I was very happy. It has proved how little prepared I was and how strong my partner was, the partner being nature, if I may put it like that. That’s similar to working with a professional. Surprisingly, what follows from that to me is that the more sure you are of your idea and the more perfectly prepared you are, the more you can afford to lose your idea. To get out of the rut. That’s what I actually wanted to say. I have gradually stopped liking things I can expect,

knowing what they would be like beforehand. However, it’s a paradox. I just have to know what they should be like, it’s really important to me. The moment things start departing from my original idea is a moment I’m not counting on; consciously, I don’t want it there. However, unconsciously, I do want it there. For if you have a strong partner, things really become better and more alive. Like when we were shooting with Mrs Borkovcová. You say “action”, the film material in the camera starts unreeling, you realize that every minute costs a thousand and now you see that she’s doing something wrong. You are in a complete

trance, saying to yourself: “Man, is she doing it wrong or is she doing it right? Should it be like that?” (Laughter) You’re saying to yourself: “We have agreed to do it differently... but perhaps it’s not bad like this either?” (Laughter) At the same time you know that if you stop it you’ll lose a minute and you can throw it away. Or you can go on, risking that it’s gonna be bad for another five minutes. Jiří Havlíček

* 1986 Education since 2013 Staatliche Hochschule für Bildende Künste

Städelschule, Frankfurt am Main, DE, Judith

Hopf class and Douglas Gordon

since 2009 Academy of Fine Arts, Prague (AVU), CZ,

studio of Tomáš Vaněk and Jiří Skála

2006–2009 Institute of Art and Design, Pilsen, CZ,

Multimedia design, Michal Pěchouček,

Dušan Zahoranský, Adéla Matasová

2005–2006 University of West Bohemia, Pilsen, CZ, Faculty

of Philosophy and Arts – Humanity studies

Solo exhibitions

2014 Mluv, abych tě viděl, KABINET Gallery, TIC, Brno, CZ 2013 STUDIO No. 2, POLANSKY GALLERY, Prague, CZ STUDIO č. 2 (Klapka), 2013, HD, 16:9, 4:51 min. STUDIO No. 2 (Slapstick), 2013, HD, 16:9, 4:51 min.

Group exhibitions

2014 Peripheral Vision, IV. Moscow International Biennale For Young Art, MMOMA, RU

5 Finalists 5 Months 5 Places September 18, 2014 Pilsen Roman Štětina: Left-Right

2014 Explain Me Not, Autocenter Berlin, DE 2010 Gaspard of the Night, Futura Gallery, Prague , CZ Awards 2014 Open Frame Award (BHF-BANK Foundation),

goEAST Film Festival Wiesbaden, DE

2014 PRE Real Estate Deutschland Preis,

Left-Right is how Roman Štětina called his performance in front of the Czech Radio in Pilsen. In the adjacent park on Náměstí Míru square, a live broadcast of Czech Radio – Pilsen was simultaneously interpreted by a professional interpreter. The Czech to Czech “translation” included all elements of the broadcast, including commercials, lyrics and regular news reports. At the same time, organized groups of listeners could enter the stereo auditorium inside the building and meet the artist and his art realization; a reconstruction of an original curtain whose function was clarified to the visitors during a 15-minute authentic stereo test.

Internship 2012 Studio of Florian Pumhösl, visiting professor at AVU, CZ 2010– 2011 Studio of Marcus Geiger, visiting professor

at AVU, CZ

2008 Academy of Fine Arts and Design Bratislava, SK, Studio „IN“ – Kisspal Szabolcz

The evening audio performance in Beseda Cinema called Where red means everything but stop was this year’s last presentation held within 555. This time it consisted exclusively in an audio montage comprised of audio samples and the artist’s interventions in radio broadcasting. The debate with the artist was hosted by cultural editor of the Czech Radio Petra Hynčíková.

Staedelschule Rundgang, DE

2011 ESSL ART AWARD CEE, CZ

Screenings (selection)

2014 49th Karlovy Vary International Film Festival, CZ 2014 goEAST, 14. Festival of Central and Eastern European Film, Wiesbaden, DE 2013 ARTER, Istanbul, TR 2011 PAF: Video objects, Union Docs, Brooklyn, NYC, US

Roman Štětina

Tereza Velíková

Můžeš lapidárně shrnout, o co ve svých pracích usiluješ? Jde mi především o práci s divákem. Chci ho znejistit, nechat ho něco zažít, představovat si a v podstatě s ním i manipulovat, a současně mu dát dostatečný prostor pro vlastní, třeba i znepokojivé asociace. Spíše než o analýzu použitých médií a budování jasných konceptů mi vždy šlo o to, problematizovat jednoznačnost sdělení. Využívám k tomu obraz, zvuk, objekty, osobní příběhy své i cizí. Jiří Ptáček psal v souvislosti s textovou stopou tvých prací o „sledování funkcí jazyka na jeho negativním půdorysu“. Mě napadá parafráze Borise Viana: vata dní. Zdánlivě zbytečné věty, které přesto nesou spoustu informací. Vata dní, jak říkáš, je právě tím zdrojem textů, se kterými pracuju. Myslím, že důsledným sledováním obyčejného, někdy i banálního, se můžeme dostat k něčemu podstatnějšímu, k něčemu „za“ v našich vztazích a komunikaci. Ta vata mě asi děsí podobně jako tebe, o to víc mě ale láká ji transformovat. Negativní půdorys může ale zároveň znamenat to, co právě vůbec řečeno nebylo, a co je tedy nahrazováno vlastními předobrazy. Z kontextu vytržené a znovusestavené promluvy jsou pak přirozeně obdařené dramatickým patosem, který je myslím také jedním z charakteristických znaků mých prací. Tato teatrálnost mi vyhovuje, je součástí mé osobní nadsázky. Paralelu textů tvoří ornamenty: třeba ve videu Zpovědnice výrazná tapeta, která činí pozadí zneklidňujícím způsobem zaplněným a zároveň prázdným, podobnou strukturou jsou plochy kachliček ve videoinstalaci Podívala jsem se doprava… Snažím se natočit povědomé a zároveň neuchopitelné prostředí, které by nebránilo vnímání samotného textu a zároveň podpořilo divákovu snahu sestavit si vlastní příběh. Je zvláštní, že čím více chci prostředí neutralizovat, tím častěji jsem překvapená, jak přesně později působí. Například kachličky a umakartová stěna ve výsledku nepůsobí ani zdánlivě neutrálně. Jak píšeš? Sbíráš materiál?

Portrét, foto Peter Fabo Portrait, photo Peter Fabo

Sbírám permanentně. Odposlouchávám a pozoruju. Nemám jasný systém psaní, ale když se pak svými zápisky probírám, nacházím témata

Finalisté

Vata dní

nebo principy a vím a vidím jasně, co chci. Poslední scénáře ale vznikají ve velmi volném tempu a jsou postupně dlouho upravovány, než se s nimi ztotožním. Mluvíš o schématech. Důležitým rysem tvých prací je využití opakování. Jak tyto formální prostředky souvisejí s obsahem tvých prací? Předem jasně stanovená schémata a s tím související formální přísnost mi paradoxně pomáhají soustředit se čistě na obsah. S tím, že se forma samozřejmě stává do jisté míry obsahem, dopředu počítám. Vztahy a komunikace fungují v určitých strukturách, které se opakují. A samo opakování navíc zvyšuje intenzitu takové komunikace a proměňuje samotný význam. Proto často používám smyčky a pozoruju, do jaké míry se repeticí změní obsah identických vět. Ve Špatně položené otázce jsem navíc tyto smyčky natáčela v přítomném čase, tedy nechala jsem herce zopakovat scénu několikrát za sebou s mírnými obměnami, které ale zároveň znamenaly posuny významu. Celý scénář fungoval na jakési matematické mřížce, neboť jednotlivé repliky navazovaly v řádcích i ve sloupcích zároveň, ale v této mřížce souběžně docházelo k proměně percepce obsahu. Chápu tuto výstavu jako vyústění své dlouholeté snahy uchopit tyto procesy. Já jsem na tvé výstavě Špatně položená otázka v českobudějovickém Domě umění

byla zvukem vedena k tomu, abych se točila v kruhu stejně jako přemýšlení protagonistů tří videonahrávek v instalaci. Skoro bych mohla říci, že jsem obsah instalace „performovala“. Můžeš popsat, jak jsi k tomuto způsobu práce došla? Už dříve jsem se snažila manipulovat diváka třeba jen samotnou délkou videa. Postupně se ale dostávám ke stále jasnějšímu vedení diváka prostorovou instalací. Zároveň místo autentických, postprodukčně upravovaných nahrávek využívám propracovanější scénáře, které z autentických situací vycházejí a měly by je simulovat. „Důležité je chybění?“ ptá se protagonistka tvého videa z instalace Špatně položená otázka, a „chybění“ je také koncept používaný Jánem Mančuškou. Připadá mi, že s textem, obrazem a časem pracuješ podobně jako on, a když o tom tak přemýšlím, nacházím víc a víc paralel. Nemůžu vymazat z paměti Mančuškovu Hru pozpátku. Ačkoli bych už vůbec nezrekonstruovala, o čem přesně byla, mám někde uložený ten pocit z ní. Chybění a neurčitost jako

součást každodenního, běžného či rutinního je pro mě dlouhodobě nosné téma, respektive nástroj, jak sdělení učinit nejednoznačným. Fascinuje mě, že záměrné mezery jsou vzápětí nahrazeny novými významy. Na absenci něčeho smysluplného reaguje mnohem silnější lidská touha hledat významy a vyplňovat prázdný prostor. „Podívala jsem se doprava a bylo tam ticho.“ „Vlevo byla tma.“ Názvy, které sugerují bezvýchodnost, patovou komunikaci, ale také jasné vědomí tohoto selhání. Nic nenalháváš sobě ani divákovi. Co od tohoto otevřeného přiznání kolapsu očekáváš, je to třeba katarze? Ideálně by to katarze mohla být. Nicméně často navozuji spíše uvědomění tohoto stavu, respektive jeho komentář. Ač to může působit pasivně, někdy je přece i smíření katarzní. Do těch všednodenních litanií se občas prolamují snové momenty, jako samovolně se pohybující předměty na starších videích z instalace Zpovědnice, a úplným ztělesněním nepatřičnosti je liška ve videu Podívala jsem se doprava a bylo tam ticho. Čím je pro tebe tato až surrealistická nepatřičnost důležitá? Ty snové momenty nebo děje, které najednou v té všednosti nesedí nebo by se daly pojmenovat jako divné, ze snů opravdu vycházejí. V těch totiž divné nejsou, naopak se ve snech naprosto přirozeně dějí nebo objevují. Divnost přichází až překladem do bdělého světa. Díky ní se jednak prolomí to striktní schéma a zároveň se otevře možnost osobnější interpretace. Napadá mě, že spojnicí k této nesamozřejmosti v mých videích mohou být například i fotografie ze Špatně položené otázky. Jsou vlastně paralelou toho, co se děje s jazykem ve videích.

Pohled do instalace výstavy Špatně položená otázka, 2013, Dům umění České Budějovice / Galerie současného umění,

Připadá mi, že liška a knoflík cestující po gauči také demonstrují, že schémata, konstrukce a mřížky – mříže nevydrží úplně všechno. Naštěstí.

foto Jan Mahr Installation view of the exhibition Ill-posed Question, 2013, House of Art České Budějovice / Gallery of Contemporary Art, photo Jan Mahr

Lenka Vítková

Tereza Velíková

Hra o knize, 2014, čtyřkanálová videoinstalace, 4 × HD video, 5:20 min., foto Peter Fabo Play on a Book, 2014, four-channel video-installation, 4 × HD video, 5:20 min., photo Peter Fabo

* 1979 Studia 2006–2011 Akademie výtvarných umění v Praze –

doktorandské studium pod vedením

doc. Vladimíra Skrepla

1999–2005 Vysoká škola umělecko-průmyslová

v Praze – Konceptuální a intermediální tvorba

(do r. 2003 pod vedením Adély Matasové,

od r. 2003 pod vedením Jiřího Davida)

Samostatné výstavy

2013 Špatně položená otázka – Dům umění České Budějovice 2013 Podívala jsem se doprava a bylo tam ticho, Galerie J. Krále / Dům umění města Brna 2011 Dialog, Watermill Center, NY, US 2011 Chůze (společně s Lenkou Vítkovou), Galerie Karlín Studios, Praha 2009 DOMINO, Galerie VŠUP, Praha

Skupinové výstavy

2012 a 2013 Začátek století, Západočeská galerie

v Plzni, výstavní síň Masné krámy, Plzeň /

Dům umění GVU v Ostravě

2012 Mezi první a druhou moderností, NG, Veletržní palác, Praha 2010 Formáty Transformace 89-09, Museum auf Abruf – MUSA, Vídeň, AT 2007 Prague biennale 3, Karlin Hall, Praha 2002 GERMINATIONS 13 – Play and Control, Pori Art Museum, FI

Rezidence

2011 Watermill Center rezidence, NY, US 2010 Tranzit rezidence – MuseumsQuartier, Vídeň, AT 2003 University of New Mexico, NM, US (pod vedením Patricka Nagataniho, Jima Stona a Adrienne Sallinger) 5 finalistů 5 měsíců 5 míst, Výtah, 2014, akce, foto Štěpán Pech 5 Finalists 5 Months 5 Places, Elevator, 2014, event, photo Štěpán Pech

5 finalistů 5 měsíců 5 míst 9. 7. 2014 Karlovy Vary Tereza Velíková: Výtah Ve 13 hodin měli návštěvníci Mezinárodního filmového festivalu možnost svézt se v městské lanovce a zhlédnout projekt Výtah, který se odehrával přímo za jízdy lanovkou. Šlo o audiovizuální hru s časem a prostorem, která měla právě tolik dějství, kolikrát se návštěvníci lanovkou Imperial svezli. Slavný duet mezi Jiřím Bartoškou a Marií Rottrovou Klíč pro štěstí byl rozdělen na dvě samostatné části a jen ten, kdo se svezl obě cesty, mohl slyšet celé milostné vyznání. Samostatné fragmenty děje získaly ve strmém a potemnělém tunelu nové souvislosti. Lanovku spojující kolonádu s hotelem Imperial mohli návštěvníci během performance využívat zdarma. Odpoledne pak proběhla ve Finlandia Bar Less Ordinary u hotelu Thermal prezentace další filmové montáže za doprovodu Terezy Velíkové.

Finalisté

Frame z videa ze série I step where I belong, 2011 Frame from the video of the series “I step where I belong”, 2011

Pohled do instalace výstavy Podívala jsem se doprava, bylo tam ticho, 2013, Dům umění města Brna, foto Michaela Dvořáková Installation view of the exhibition I looked to the right and there was silence, 2013, The Brno House of Arts, photo Michaela Dvořáková

Tereza Velíková

5 Finalists 5 Months 5 Places July 9, 2014 Karlovy Vary Tereza Velíková: Elevator At 1 p.m., the visitors of Karlovy Vary International Film Festival had a chance to take a ride in the cable railway and watch the Elevator project which took place during the ride. It consisted in an audiovisual play with time and space, with the number of acts corresponding to the number of rides in the “Imperial” cable railway. The famous duet sung by Jiří Bartoška and Marie Rottrová “Key to Happiness” was divided into two separate parts and only those who rode both ways had a chance to hear the whole declaration of love. The individual fragments of the plot gained a new context in the steep and dark tunnel. During the performance, the visitors were able to use the cable railway connecting the colonnade and the Imperial Hotel for free.

* 1979

studies under professor Vladimír Skrepl

1999–2005 Academy of Applied Arts, Design and

Architecture, CZ – Conceptual and Intermedia

Art (prof. Adéla Matasová, prof. Jiří David)

Solo exhibitions

2013 Ill-posed Question – House of Art České Budějovice,

České Budějovice, CZ

2013 I Looked to the Right and There Was Silence –

The Brno House of Arts, Brno, CZ

2011 The Walk (together with Lenka Vítková) –

Karlín Studios Gallery, Prague, CZ

2011 Dialog – Watermill Center, NY, US 2009 Dominoes – AAAD Gallery, Prague, CZ

In the afternoon, Tereza Velíková presented her film montage in the “Less Ordinary Finlandia Bar” at the Thermal Hotel.

Education

2006–2011 Academy of Fine Arts in Prague, CZ – doctoral

Group exhibitions

2013/14

The Beginning of the Century – The Gallery

of West Bohemia in Pilsen, Pilsen, CZ, 2012 /

Gallery of Fine Arts, Ostrava, CZ

2012 The Islands of Resistance. Between the First and Second Modernity 1985–2012 – National Gallery / Veletržní Palace, Prague, CZ 2010 Formats Transformations 89–09 – Museum auf Abruf – MUSA, Vienna, AT 2007 Prague biennale 3 – Karlin Hall, Prague, CZ 2002 Germinations 13 – Play and Control, Pori Art

Can you sum up what you are trying to achieve in your works?

Museum, FI Residencies

I primarily want to work with the viewers. I want to throw them off their balance, let them experience something, make them imagine something and in fact manipulate them, while giving them enough space for their own associations, even disturbing ones. However, rather than analysing the used media and constructing clear concepts, I have always tried to problematize the clarity of expression. I employ image, sound, objects, personal stories as well as stories of others to do so. Jiří Ptáček has called the textual trace of your works “an examination of the functions of language on the basis of its negative ground plan.” I have thought of a paraphrase of Boris Vian; padding of the daydream; sentences which seem empty but still carry a lot of information. The padding of the daydream, as you put it, is exactly the source of the texts I’m working with. I believe that a consistent examination of the normal, even the banal, can lead you to something more substantial, something “beyond” our relationships and communication. The padding is as scary to me as it is to you; but that makes it even more attractive for me to transform. However, a negative ground plan can also imply things that haven’t been

2011 Watermill Center Residency program, NY, US 2010 Tranzit residency – MuseumsQuartier, Vienna, AT 2003 University of New Mexico, NM, US (under the

said at all and that are thus substituted by archetypes of one’s own. Taken out of context and put together again, the utterances are naturally imbued with dramatic pathos, which I also believe to be a characteristic feature of my works. This dramatic quality suits me; it’s a part of my personal hyperbole.

direction of Patrick Nagatani, Jim Stone and

Adrienne Sallinger)

neutral I’m trying to make the environment the more often I’m surprised by its effect later. For instance, the tiles and the formica wall are far from being neutral in the end. How do you write? Do you collect material?

The texts are paralleled by ornaments; for instance, in your video Confession, there is a striking wallpaper which makes the background both full and empty in a disturbing way; the tiles in your video installation I looked to the right and there was silence have a similar structure...

I keep collecting it permanently. I keep my ears and eyes open. I don’t have an exact writing system but when I go through my notes later, I find themes and principles there and it’s completely clear what I want. The final scripts, however, are made at a very leisurely pace and I keep editing them until I can identify with them.

I’m trying to film an environment that’s both familiar and ungraspable; one which won’t prevent the viewers from perceiving the text while supporting their effort to make up a story of their own. It’s strange that the more

You have mentioned schemes. The use of repetition seems to be an important characteristic of your works. How are these formal means related to the content of your works?

Finalists

Padding of the Daydream Paradoxically, predefined schemes and the corresponding strictness of form help me to focus purely on the content. I count on the form becoming the content to a certain degree. Relationships and communication function within certain structures that are repeating themselves. Moreover, the repetition increases the intensity of such communication, changing its meaning. That’s why I often use loops, examining to what degree repetition changes the content of identical sentences. In Ill-Posed Question, I have filmed the loops in real time, asking the actors to repeat the scene several times with slight modifications, which brought a shift of meaning. The whole script was based on a certain mathematic grid, as the individual sentences corresponded with each other both in lines and in columns; however, the perception of the content within the grid would concurrently change. I see this exhibition as an outcome of my long-time effort to grasp these processes.

I can never blot Mančuška’s Reverse Play out of my memory. Although I could hardly reconstruct what it was really about, something about the play has stayed with me. To me, missing and vagueness as part of everyday, ordinary or routine life have constituted a long-time principal theme; a tool to make a message ambiguous. I’m fascinated by the fact that intentional gaps are immediately substituted by new meaning. The absence of something meaningful provokes the much stronger human desire to look for meaning and fill in empty spaces.

When I went to your exhibition Ill-Posed Question at the House of Art in České Budějovice, the sound made me turn around in circles, just like the thinking of the protagonists of the three video recordings in the installation does. I could even say that I have “performed” the content of the installation. Could you describe how you arrived at this approach?

In an ideal case, it could be a catharsis. Nevertheless, I often rather induce an awareness of such a state, or its commentary. Though it might seem passive, even reconciliation may be cathartic.

“I looked to the right and there was silence.” ”There was dark on the left.” These titles suggest hopelessness, a communication deadlock, as well as a clear awareness of such failure. You are not deluding yourself or the viewers. What do you expect from such an open confession of collapse; perhaps a catharsis?

The everyday litanies are sometimes disrupted by dreamy moments, such as objects moving on their own in your earlier videos in the installation Confession; the fox in the video I looked to the right and there was silence is a complete personification of incongruity. What makes this almost surrealist incongruity important to you? The dreamy moments or events that don’t fit in everyday situations or that could be seen as strange are really based on dreams. In dreams, they’re not strange; on the contrary, it’s completely natural for them to be there. Their strangeness only comes with their being translated into the world that’s awake. While it breaks the strict scheme on one hand, it also opens up the possibility of a more personal interpretation. It just came to my mind that the unnatural character of my videos can be linked to the photographs from Ill-Posed Question. They are actually a parallel of what happens to the language in the videos. I find that a fox and a button travelling on a couch also demonstrate that schemes, constructions and grids cannot hold everything. Fortunately. Lenka Vítková

I’ve been trying to manipulate the viewers before, for instance by the length of the video. However, I have gradually arrived at a more explicit guidance of the viewers through the spatial installation. At the same time, instead of working with authentic recordings, I am now using elaborate scripts which are based on authentic situations and should stimulate them as well. “What’s important is missing?” asks the protagonist of your video in the installation Ill-Posed Question; “missing” is also a concept employed by Ján Mančuška. It seems to me that you deal with text, image and time in a similar way like he did; the more I think about it, the more parallels I can find.

Frame z videa Zpovědnice 01, 2008 Frame from the video Confession 01, 2008

Tereza Velíková

Katalog vydala Společnost Jindřicha Chalupeckého Catalog published by Jindřich Chalupecký Society Redakce katalogu Catalog Editor Lenka Lindaurová

Cena Jindřicha Chalupeckého Finále 2014 Jindřich Chalupecký Award Final 2014

Texty Texts Palo Fabuš, Ivan M. Havel, Jiří Havlíček, Martin Mazanec, Lenka Vítková Překlady Translations Tereza Chocholová Grafická úprava Graphic Design Petr Bosák, Tereza Hejmová, Robert Jansa, 2014 Designers Fotografie Photographs Peter Fabo (výstava, portréty exhibition, portraits) Michaela Dvořáková, Thomas Jeppe, Jan Mahr, Mathis Pfäffli, Tomáš Souček, Petra Steinerová, Marek Štim, archiv autorů archive of artists Fotografie doprovodných programů Photographs of Related Events Peter Fabo, Michaela Dvořáková, Štěpán Pech, Miroslav Chaloupka, Lucia Sceranková Písmo Typeface Topol, Heavyweight Tisk Print Indigoprint, Praha ISBN 978-80-905317-2-7 © Společnost Jindřicha Chalupeckého www.cjch.cz

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury The project is supported by The Czech Ministry of Culture

Zakládací listina Společnosti Jindřicha Chalupeckého

Charter of the Jindřich Chalupecký Society

Preambule Z podnětu Václava Havla, dramatika a spisovatele, akademického malíře Theodora Pištěka a básníka a výtvarného umělce Jiřího Koláře byla dne 27. května 1990 založena v Lánech výroční prestižní cena pro mladé výtvarné umělce České republiky. Nese jméno předního českého teoretika a kritika výtvarného umění a literatury, esejisty a filosofa Jindřicha Chalupeckého, který na sklonku života souhlasil s vypsáním ceny pod názvem: Cena Jindřicha Chalupeckého. Cenou se vyslovuje uznání celoživotnímu dílu Jindřicha Chalupeckého a jeho aktivitě, jíž u nás podněcoval po roce 1969 neoficiální, avantgardní výtvarný život a zasazoval se o to, aby si české nekonformní výtvarné umění udržovalo svébytnost a nepřerušovanou kontinuitu s tradicí českého moderního umění a evropskou výtvarnou kulturou. Svou činností usiloval o propojování názorových okruhů a vrstev všech generací s cílem zabránit probíhajícímu duchovnímu a morálnímu úpadku. I přes svůj vysoký věk, hloubku a šíři poznání byl stále přístupný novým, rodícím se tendencím a mladé umění vždy podporoval. Proto je cena vypsána pro mladé umělce se záměrem umožnit těm nejtalentovanějším a výrazně osobitým tvůrcům přímý styk se současným světovým uměleckým děním. Zakladatelé Společnosti Jindřicha Chalupeckého chtějí přispět k povznesení úrovně českého moderního výtvarného umění a uchování památky myšlenkového odkazu člověka, jemuž se boj o osud českého moderního umění stal životním posláním.

Preamble A prestigious annual award for young artists in the Czech Republic was inaugurated in Lány on May 27, 1990 on the initiative of writer and dramatist Václav Havel and the artists Theodor Pištěk and Jiří Kolář. The award was named after Jindřich Chalupecký, the distinguished Czech art and literature critic, art theorist, essayist and philosopher. Toward the end of his life he approved the following title for the award: The Jindřich Chalupecký Award.

Generální partner

Partneři

Speciální partner

Hlavní mediální partner

Mediální partner

The title of the award is a tribute to Jindřich Chalupecký’s lifetime achievement and his efforts after 1968 to encourage unofficial avant-garde art particularly to maintain its independence and the unbroken continuity with the Czech modern art tradition and European art. He strove to build bridges between artists of different outlooks and generations and prevent further spiritual and moral decay. In spite of his old age and the depth and breadth of his knowledge he remained accessible to nascent trends and always supported young artists. That is why the award is made to young artists with unusual skills to acquire immediate experience of contemporary trends in world art. The aim of the founders of the Jindřich Chalupecký Association is to help raise the standards of Czech modern art and honor the memory and intellectual achievement of Jindřich Chalupecký who devoted his entire life to the cause of Czech modern art.