Cena Jindřicha Chalupeckého 2015

Cena

2015 Vojtěch Fröhlich Lukáš Karbus Barbora Kleinhamplová Pavla Sceranková Pavel Sterec Jindřich Chalupecký Award 2015

3

Úvod / Preface

Přechodové rituály

Cena Jindřicha Chalupeckého oslavila letos v květnu pětadvacáté narozeniny a na podzim bude vyhlášen již šestadvacátý laureát. Umělcům, kteří mohou cenu získat, musí být pod třicet pět let, a přestože mnozí z nich už v tomto věku mají v uměleckém provozu bohaté zkušenosti, ocenění by je mělo podpořit v přechodovém stadiu mezi počátkem kariéry a jasnou pozicí etablovaného umělce. Samotná cena je proti nim vlastně mladá. Letos se blíží jedné ze společensky normativních věkových hranic, přičemž 26. rok je nechvalně známý zejména pozbytím řady studentských slev a výhod. Cena pomyslně vstupuje do dospělosti, ale je to skutečně ta nejranější fáze, kdy je nutné se vyrovnat s realitou, která přichází po studiu na vysoké škole, s novými finančními nároky, ale i s „nadějnými vyhlídkami“ do budoucna.

Tento přechodový rituál v určitém slova smyslu ztělesňuje výroční výstava Ceny Jindřicha Chalupeckého nazvaná Silver Lining, kterou v Národní galerii v Praze připravil její šéfkurátor Adam Budak ve spolupráci s Jenem Kratochvilem. Výstava není nekritickou přehlídkou děl pětadvaceti dosavadních laureátů, ale hlubší analýzou mechanismů, klíčových okamžiků a postojů řady osobností, které formovaly historii ceny. Je také pokusem uchopit její roli jako vyvíjející se instituce na poli současného českého umění.

Zatímco probíhají oslavy i bilance nad uplynulým obdobím, provází cenu na cestě do dospělosti pětice letošních finalistů:

Karina Kottová, ředitelka / director, Barbora Ciprová, produkční / production manager, Společnost Jindřicha Chalupeckého / Jindřich Chalupecký Society

Vojtěch Fröhlich, Lukáš Karbus, Barbora Kleinhamplová, Pavla Sceranková a Pavel Sterec. Své osobní postoje vyjadřují v následujících rozhovorech, ale pokud si mohu dovolit mluvit za všechny, cítím, že společným jmenovatelem tohoto ročníku je upřít pozornost spíše na obsah jejich sdělení než na formu samotného ocenění. Přestože i letos bude porotou z pěti finalistů vybrán jeden laureát, domnívám se, že jejich prezentaci, která se poprvé odehrává v Moravské galerii v Brně, charakterizují spíše pojmy jako spolupráce, horizontalita, vzájemnost. Každý z projektů, které v rámci finále ceny vznikly, je samozřejmě svébytný a jedinečný. Porota vybrala umělce na základě kvality jejich individuální tvorby, nikoli výrazových nebo dalších podobností.

Přesto vznikl výstavní projekt, ve kterém se jednotlivá díla prolínají nejen prostorově, ale dochází i k nečekaným tematickým a estetickým setkáním. Výstava jako celek je trefnou sondou do současnosti.

Tématem projektu Pavly Scerankové je reliktní záření, tedy první světlo vyzářené ve vesmíru, které je dodnes přítomné. Je pro ni také metaforou neviditelné, ale měřitelné provázanosti všech událostí, potažmo mezilidských vztahů. Zatímco Sceranková pro tento motiv hledá fyzické příměry, Vojtěch Fröhlich vystavuje pouze nápis vykreslený světelnou čočkou projektoru a vysokorychlostní připojení k internetu, jehož prostřednictvím diváky zve, aby ho následovali off-line do světa reálných diskusí a zážitků.

Jádrem jeho díla je čtyřměsíční performance, která se za účasti diváků odehrává mimo galerijní prostředí. Pavel Sterec fabuluje o budoucím badateli, jenž z geologických sond bude moci vyčíst informace o tom, jak dnes žijeme a jakou roli ve skladbě geologických vrstev hraje expandující lidský faktor. Naproti tomu Lukáš Karbus imaginativním způsobem na pomezí nápodoby a vize maluje severočeskou krajinu, která svým majestátem v mnohém přesahuje lidskou (sebe)destruktivní činnost. Stercův projekt končí fosilizovanými „pozůstatky dneška“, které autor ztvárnil pomocí 3D tisku. V tomto bodě začíná instalace Barbory Kleinhamplové sekvencí digitalizovaných rotujících vnitřností člověka, jež utvářejí jedno virtuální tělo. Její projekt sleduje současné společenské mechanismy z perspektivy lidských emocí, které nelze podrobit standardizovaným normám a požadavkům.

Snad je symbióza těchto přístupů určitým potvrzením, že i když roli současného umění ve společnosti není lehké definovat a z celospolečenského hlediska se může zdát marginální, je toto umění unikátním vyjadřovacím prostředkem hovořícím o dnešní realitě a jeho jazyk nelze ničím nahradit. Věřím, že si diváci ve výstavě najdou témata, která se jich dotknou po obsahové, vizuální i emoční stránce, a že budou ochotni se účastnit přechodových rituálů, kterými neprocházejí jen umělci a způsoby jejich oceňování.

Rites of Passage

Karina Kottová Ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého a kurátorka výstavy Finále 2015

Jindřich Chalupecký Award has celebrated its 25th birthday in May; the 26th award holder will be announced in the fall of this year. Artists eligible for the award must be under 35 years of age and despite the fact that many of them already have extensive experience in the art scene, the award is meant to support them in the stage between the start of their career and the clear position of an established artist. In comparison to the artists, the award itself is actually young. This year, it is approaching one of the socially normative age limits; the 26th year is notorious for the loss of student discounts and benefits. The award is entering an imaginary adult age, or rather its earliest stage when one has to cope with the reality that comes after university studies, with new financial demands as well as with the “bright prospects” for the future. Its rite of passage is represented by the anniversary exhibition of Jindřich Chalupecký Award called Silver Lining prepared

by Adam Budak, chief curator of the National Gallery in Prague, in cooperation with Jan Kratochvil. Rather than being an uncritical showcase of works by the twenty five award holders, the exhibition makes a deeper analysis of the mechanisms, key moments and approaches of a number of personalities that have formed the award’s history. It also represents an attempt to assess the award’s role as a developing institution in the field of contemporary Czech art.

While celebrating and evaluating the past period, the award is accompanied on its way to adulthood by the five finalists of 2015: Vojtěch Fröhlich, Lukáš Karbus, Barbora Kleinhamplová, Pavla Sceranková and Pavel Sterec. They have expressed their personal opinion in the following interviews, however, if I may speak for all, I can feel that the common denominator of this year’s edition lies in paying attention to the content of their message rather than to the form of the award.

Although the jury will again select a single award holder among the five finalists this year, I believe that their presentation, held at the Moravian Gallery in Brno for the first time, is rather characterized by terms such as cooperation, horizontality and mutuality.

Naturally, each of the projects made for the award’s final is original and unique. The jury has selected the artists based on the quality of their individual work rather than similar ways of expression. Yet the individual works

Statement of the Jury

Podmínky pro udělování Ceny Jindřicha Chalupeckého

Rules for Conferral of the Jindřich Chalupecký Award

Vyjádření poroty

• Cena Jindřicha Chalupeckého je určena vizuálním umělcům žijícím nebo působícím na území České republiky, kteří k 31. prosinci kalendářního roku, ve kterém se uskuteční finále Ceny a vyhlášení laureáta, dosáhnou věkové hranice maximálně 35 let. Státní občanství ČR není podmínkou.

• Cena Jindřicha Chalupeckého je udělována za mimořádnou uměleckou tvorbu v oboru vizuálního umění. Je určena nastupující generaci umělců, jejichž dílo má potenciál dlouhodobě obstát v kontextu české i mezinárodní umělecké scény a ztělesňuje po obsahové a formální stránce výjimečný postoj. Cena je udělována umělcům pracujícím v libovolných médiích, respektuje také mezioborové přesahy a další aktuální tendence v současném umění.

• Umělci, kteří byli v minulosti ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, nicméně nezískali titul laureáta, se mohou přihlašovat opakovaně.

• Udělení Ceny Jindřicha Chalupeckého je vypisováno jako soutěž, do níž se přihlašují umělci sami. Odborníci z oblasti výtvarného umění mohou zároveň nominovat umělce skrze e-mailovou adresu info@cjch.cz.

Nominovaní umělci budou vyzváni zástupci Společnosti Jindřicha Chalupeckého, aby se do soutěže přihlásili.

• Přihlašování probíhá on-line skrze platformu works.io.

• Jindřich Chalupecký Award is designed for visual artists living or active in the Czech Republic who have achieved the age of maximum 35 years by December 31 of the calendar year in which the Award’s Final take place. Czech citizenship is not necessary.

• Jindřich Chalupecký Award is conferred for an extraordinary artistic achievement in visual arts. It is designed for the emerging generation of artists whose work has the potential to gain recognition in the context of both Czech and international art scene and which embodies, both in its contents and form, an exceptional attitude. The Award is granted to artists working in any media, with respect to interdisciplinary overlaps and other current tendencies in contemporary art.

• The artists who were among Chalupecký Award finalists in the past yet did not win the laureate title may apply repeatedly.

• Jindřich Chalupecký Award is announced as a competition and it is up to the artists themselves to apply. Along with that, visual arts experts may nominate artists via the email address info@cjch.cz. Thus nominated artists will be invited by the Jindřich Chalupecký Society representatives to join the competition.

• The applications are accepted online through the works.io platform.

Výběr umělců pro tento rok představuje širokou škálu přístupů, práci v mnoha médiích i jejich prolínání: bude zastoupena malba, práce na papíře, socha, instalace, video či performance, dotýkající se řady motivů od krajiny po každodenní činnosti. Z 80 portfolií vybrala porota pět mimořádných umělců, kteří budou v tuto chvíli reprezentovat českou uměleckou scénu. Proces jejich výběru byl velice kompetitivní a porota k němu přistoupila s velkou vážností.

Vojtěch Fröhlich rozvíjí osobitý přístup k užití lidského těla v umělecké tvorbě a interpretaci sociálních situací i institucionálních kontextů.

Lukáš Karbus porotu zaujal svým osobním příběhem stejně jako použitím barev. Ve svých akvarelech objevuje nové přístupy k tradičnímu žánru krajinomalby a také se nově vyrovnává se systematickým uspořádáním obrazu na pomezí abstrakce a reprezentace.

Barbora Kleinhamplová byla vybrána díky schopnosti se ve svém díle dotýkat různorodých prvků. Umělkyně prostřednictvím přesvědčivého vizuálního jazyka analyzuje a reflektuje společenské rozpory. Ty uchopuje skrze řadu médií, od performance přes video až po sociální výzkum.

Pavla Sceranková působí na současné české umělecké scéně již více než dekádu.

Stala se výjimečnou sochařkou, která neustále posouvá svou tvorbu skrze experimenty s řadou médií i v rámci souvisejícího výzkumného procesu.

Pavel Sterec svou bohatou výzkumnou praxí zasahuje do oblastí sociálních podmínek, politizované krajiny nebo přírodních věd.

Jeho práce představuje nové formy komunikace a aktivismu.

This year’s selection features artists of all media and cross disciplines, including painting, work on paper, sculpture, installation, video and performance focused on a wide range of subjects from landscape to daily activities. From eighty portfolios submitted, five artists of high quality were chosen, representing Czech art scene today. The process was very competitive and taken seriously by the jurors.

Porota během dvou dnů procházela všechny přihlášky a o pětici letošních finalistů intenzivně diskutovala. Tato skupina poukazuje na rozmanité formy vizuálního umění, které jsou přítomny v současném uměleckém světě i na české scéně. Finálnímu výběru předcházela řada diskusí, uvažování a výměny názorů mezi jednotlivými porotci. Jsme ohromeni kvalitou uměleckých děl vznikajících v České republice.

Vojtěch Fröhlich is developing a personal way of how to use human body in creating art and interpreting social situations and institutional spaces.

Holly Block (USA), předsedkyně poroty Jiří Kovanda (ČR) Gunnar Kvaran (NO) Alexandra Kusá (SR) Pavlína Morganová (ČR) Marek Pokorný (ČR) Marina Shcherbenko (UA)

Barbora Kleinhamplová was chosen thanks to her ability to cover disparate elements in her work. She analyzes and reflects societal contradictions in a convincing visual language. She works with different media crossing from performance to video and social research.

Lukáš Karbus interested the juros by his personal narrative and use of colors. In his watercolors, he is establishing new ways of dealing with traditional landscape genre and systematic order, from abstraction to representation.

of the resulting exhibition project converge both spatially and by means of unexpected thematic and aesthetic connections.

Pavla Sceranková focuses on the cosmic microwave background, the first light radiated into space that is present to this day.

To her, it also represents a metaphor of an invisible yet measurable interconnection of all events, including interpersonal relationships. While Sceranková uses material metaphors, Vojtěch Fröhlich exhibits merely a text written by the lens of a projector and high-speed internet connection, inviting viewers to follow him to the offline world of real discussions and experiences. The core of his work lies in a four-month performance taking place outside the gallery environment and attended by the viewers. Pavel Sterec fabulates about a future explorer that will be able to find out about the way we live today and about the role of the expanding human factor in the composition of geological layers on the basis of geological probes.

Lukáš Karbus, on the other hand, paints the North Bohemian landscape, whose majesty transcends the human (self )destructive activities in many respects, in an imaginative way straddling imitation and vision. Sterec’s project culminates in fossilized “remains of today“ rendered by the artist by means of 3D print. This is where the installation

by Barbora Kleinhamplová starts with a sequence of digitized rotating human viscera creating a single virtual body. Her project observes the current social mechanisms from the perspective of human emotions that cannot be controlled by standardized norms and requirements.

I hope that the symbiosis of these approaches is a certain confirmation of the fact that although the role of contemporary art in the society is hard to define and may seem marginal from the society-wide perspective, contemporary art is a unique mode of expression telling of the reality of today in a language that is irreplaceable. I believe that the viewers will find themes in the exhibition that will move them by their content, visual or emotional aspect and that they will be willing to take part in the rites of passage experienced not only by artists and art awards.

Karina Kottová Director of Jindřich Chalupecký Society and curator of the Final 2015 exhibition

Pavla Sceranková has been present on the Czech art scene for more than a decade.

She has gained an outstanding position as a sculptor who uses different media and research in her sculptural development.

Pavel Sterec has orchestrated rich research involved in social conditions, politicized nature and natural sciences. His work represents new forms of communication and activism.

The jury worked for 2 days reviewing all of the submissions and discussed intensely the final five selected for this year’s prize.

This group highlights various art forms within the visual arts represented in today’s art world and from the Czech Republic.

Much discussion, deliberation and exchange by the jurors took place prior to making the final selection. We are very impressed with the quality of the artwork being created in the Czech Republic.

Holly Block (USA), Chair of the Jury Jiří Kovanda (CZ) Gunnar Kvaran (NO) Alexandra Kusá (SR) Pavlína Morganová (CZ) Marek Pokorný (CZ) Marina Shcherbenko (UA)

4

Rozhovor / Interview

i rigidního světa současného umění.

Klub AVU se na jaře objeví v televizním pořadu Ano, šéfe!, video z jedné z akcí, na které jsi spolupracoval, se stalo součástí Banksyho zábavního parku. Jak se k tomu stavíš?

V rámci umělecké scény se všichni známe, spolupracujeme, máme podobný vkus, potkáváme se na stejných výstavách. Mám dojem, že se občas úplně zapomíná na to, že kolem jsou také další lidé. Když jedeš v tramvaji, vidíš, že jich je opravdu hodně.

Mají své úplně jiné světy, ale také žijí okolo nás, v prostředí, kde my vytváříme nějaké umění. Je škoda komunikovat jen s těmi řekněme dvěma tisíci lidmi, kteří jsou součástí scény. Baví mě se minimálně dívat na to, jak mé věci fungují v širším kontextu.

Soustředění je komodita Ve svých projektech se často stavíš do poněkud extrémní fyzické situace, ať už je to týdenní nocování v galerii nebo chození po laně nad několikapatrovou dvoranou. Co pro tebe taková akce znamená? Je o momentu překonání se, adrenalinu?

Zažívám určité změněné stavy, které používám jako výrazové prostředky. Baví mě věcem propadnout, dostat se do nich.

V reálném životě mívám problém s koncentrací. Moci se naplno věnovat jedné činnosti a poznat ji do hloubky je pro mě tudíž podnětné. Například při chození po laně není možné se soustředit na cokoli jiného. Jinak to nefunguje. Když jsem byl týden potmě v galerii, také to pro mě spočívalo v zásadním zážitku, ale zároveň jsem celou akci použil jako médium, které tento obsah předává dál. Je to gesto, saturovaná chvíle, kterou je nutné ještě umocnit, aby mohlo dojít ke komunikaci s diváky. Přemýšlím, proč pro mě taková situace musí být v určitém smyslu extrémní. Asi proto, že je tím zesílen moment vyjádření. Ale nemusí jít jen o extrém. Může to být jen nezvyklá situace. Já se ale na základě fyzického výkonu lépe soustředím.

Je ten moment soustředění, popřípadě i vytržení, hlavní téma, které chceš sdílet s diváky?

Soustředění nebo pozornost je v současné době komoditou. Stejně jako se dřív těžily suroviny, dnes se těží pozornost lidí. Získat něčí pozornost má obrovskou hodnotu.

Pokud umění má vůbec nějaký význam, ať už estetický, teoretický, filozofický nebo energetický, pak v mém přístupu

jeho hodnota spočívá právě ve chvíli koncentrace. Na základě svého momentálního soustředění vytvořím situaci, která divákům může dočasně změnit pohled na realitu. Ale v jejich případě se vše odehrává víc v představě. Situaci mohou vnímat, přestože ji většinou sami fyzicky nezakoušejí. Moment překonání se, změny, překročení každodenní reality umožní vidět věci z jiných úhlů pohledu, otevírá nový prostor. Ale vyžaduje to vyjít z komfortní zóny svého myšlení nebo fyzických možností a udělat krok vpřed. Někdy chci totéž, čemu vystavuji sám sebe, nabídnout divákům.

Vedení Klubu AVU, tedy kantýny Akademie výtvarných umění v Praze, je ve tvém stylu také poněkud adrenalinová záležitost. Vnímáš to jako součást své umělecké praxe?

Na základě uměleckého projektu celý nápad vést školní kantýnu před pár lety vznikl. Ve čtvrtém ročníku svého studia na akademii jsem se rozhodl, že nechci pracovat s něčím, co bude dočasně pověšené na panelu v ateliéru. Přemýšlel jsem, zda dělat výtvarné umění musí nutně znamenat, že dílo bude nakonec viset někde na zdi nebo to bude kus hmoty, ať už socha, objekt nebo cokoli dalšího. Ale úplně mě nenaplňovala ani myšlenka performance, která se uskuteční a skončí. Uvažoval jsem, proč by uměním nemohlo být něco, co bude mít dlouhodobější atmosféru a bude fungovat na základě určité potřeby, v rámci konkrétního místa. Rozhodl jsem se, že moje performance bude časově náročnější. Že se stanu hospodským, kavárníkem a dám sklepní místo pro kantýnu do kupy. Šel

Kde je pro tebe hranice umění a běžného života?

jsem do toho, aniž by mě vysloveně bavilo vaření nebo bych cokoli věděl o tom, jak takový podnik vést. Neuměl jsem točit pivo, nevěděl nic o účetnictví. Vstoupil jsem do něčeho, do čeho jsem investoval peníze, čas, ale hlavně nesmírnou spoustu energie, a musel jsem se začít učit něco úplně nového. Je to proces, který stále probíhá, i se všemi riziky, která z toho pro mě vyplývají. Řekl jsem si, že je to umělecké dílo a že to budu dělat, dokud tu sochu „neodliji“ a dokud nebude fungovat sama o sobě. Není to happening na dva měsíce. Chci, aby se to místo stalo reálnou součástí života lidí a nebylo do budoucna závislé jen na mně.

Jako krátkodobou akci může člověk udělat cokoli. Teď se například v Praze opět chystá festival Zažít město jinak. Všichni vyjdou ven a je to krásné, ale něco podobného by se možná v trochu rozmělněnější podobě mělo dít v běžném životě.

Kvůli Klubu AVU sis udělal kuchařský kurz, vyřídil řadu povolení. Pokud je výsledným dílem, jak říkáš, určitá „socha“ nebo prostě ucelený tvar, jsou tohle výrazové prostředky, které tě umělecky posouvají?

Je pro mě zajímavé zkoušet různé profese a uvažovat nad tím, že výrazovým prostředkem nebo uměleckou formou může být i proces učení, trénink. Běžně se nestává, že jde člověk po FAMU a akademii na rekvalifikační kurz vaření a učí se, jak se umývá nerezový stůl. Na věci se tak můžete dívat z jiné perspektivy.

Tvé projekty se daří dostat do populárních kontextů, nad rámec poněkud uzavřeného, nebo možná

Od chvíle, kdy jsem začal pracovat v uměleckém kontextu, je to pro mě jeden velký zážitek. Jde až o takové dětské nadšení, touhu něco dělat. Emoce z toho dění je mnohdy silnější než cokoli jiného. Není to o tom, že teď mám nějaký nápad, a tak jdu tvořit. Ve chvíli, kdy dělám performance, náročné věci, jako je třeba zmíněné chození po laně, musím se tomu věnovat každý den. Jinak by se to člověk nikdy nenaučil.

Dva měsíce jsem to trénoval téměř nonstop. Když mě něco nadchne, chci do toho dát veškerou energii. Teď přichází výstava Ceny Jindřicha Chalupeckého a já můžu po dlouhém zvažování možností konečně realizovat svůj projekt. Už se těším, že teď to začíná, teď jsem v tom, teď se to děje.

Jsem na pomyslném představení, které se odehrává v mém životě, a já hraji svou roli čtyřměsíčního změněného stavu.

Kdykoli se může stát, že mi někdo napíše, abychom jeli na výlet. Já v uvozovkách ukončím náš rozhovor a pojedu. Může to být trochu nepraktické pro běžné fungování, ale stojí to většinou za to.

Tvůj projekt pro Cenu Jindřicha Chalupeckého je o osobním setkání, které ve světě vizuálního umění není tak běžné — umělec zpravidla mluví skrze své dílo vystavené v galerii. Ty budeš prostřednictvím facebookové stránky návštěvníky galerie i virtuální „diváky“ zvát na výlet. Co od přímého kontaktu a rozhovorů s nimi očekáváš?

Má to několik rovin. Jednou z nich je reakce na současnou situaci, kdy jsme všichni neustále propojeni skrze sociální sítě, e-maily a další virtuální prostředky.

Když si na Facebooku přečtu zprávu, odesílatel vidí, že jsem si ji přečetl, a pokud hned nezareaguji, bude se divit, že jsem ještě neodpověděl. Všichni nepřetržitě komunikujeme on-line, ale to neznamená, že to někoho sbližuje. Nemáme čas se na sebe navzájem soustředit. Jak se doba zrychluje, lidé mají čím dál tím méně času se s někým setkat a bavit se

o věcech, které jsou zajímavé. Proto jsem také do projektu zapojil internetový aspekt, konkrétně vysokorychlostní připojení a facebookovou stránku. Mohl bych v galerii také sám sedět. Ale chci použít tuto formu zprostředkování, která komunikaci v něčem komplikuje a v něčem usnadňuje. Druhá věc je moment vytržení se z každodenního života, kdy se člověk rozhodne k nějaké změně. Ten okamžik jakéhosi lechtání v břiše je pro mě důležitý. Je to podobný pocit, jako když jedeš na lyžích na skok a při odrazu už se nemůžeš rozhodovat, jestli chceš opravdu skočit. Buď se pokusím udělat, co jsem zamýšlel, nebo to blbě dopadne.

Chtěl bych divákům umožnit, aby se rozhodli pro něco neočekávaného a zkrátka to udělali.

Myslíš, že změna prostředí povede k zajímavější výměně, než kdybyste se potkali v běžnější situaci?

Neumím to odhadnout. Výlety nemají naplňovat mé předem dané představy. Vím, že je tu určitý potenciál, a rád se nechám překvapit, co se stane. Také to není o tom, že budu jednoduše lidi někam vozit. Je to spolupráce, místo a formu může navrhnout kdokoli ze zúčastněných. Těším se, co se sám dozvím a kam se dostanu, ale také mohu třeba někomu, kdo by chtěl zažít něco nového, ukázat místo, které ještě neviděl. Jsem zvědavý na rozhovory, které proběhnou. Mohou mi ukázat, jak funguje svět z jiného úhlu pohledu. A já zase můžu zprostředkovat něco ze svého světa, včetně toho výtvarného.

Považuješ pro typ umění, které děláš, galerii za zastaralý, případně irelevantní prostor? Nebo tě baví sem své věci, které galerijní kontext zpravidla přesahují, nějakým způsobem dostat?

I když v galerii nic není, pořád je důležitým prostředím, které danou věc umocňuje. Je to forma, která zvýznamňuje, co do ní je či není vloženo. I nic je materiál, který člověk umísťuje do galerie. Já teď vystavuji vysokorychlostní připojení k internetu, které se vlní ve vzduchu a návštěvník jej může využít. Součástí projektu je zmíněná facebooková stránka, k níž odkazuje link promítaný na zdi. Ani nápis tedy není fyzický, aby byl čitelný, potřebuje elektřinu a nějaké technické zařízení.

V galerii v zásadě vystavuji jen vysílání signálů, vše ostatní se odehrává mimo ni.

Je pomyslným mezičlánkem, přenašečem mého gesta. Ocitá se mezi mnou, divákem a možným výletem. Ale tím, že přece jen něco vystavuji, zařazuji celou věc do kontextu umění. Kdyby mnohá — i historická — díla vznikla mimo něj, nemohla by vyvolat reflexi, protože by nikdo ani neměl možnost o nich přemýšlet. Galerie takovým věcem umožňuje mluvit.

Jaká je podle tebe role umělce v současné společnosti?

To je těžké říct. Napadá mě, že je to, jak když oráme pole myšlení. Obracíme hlínu a čekáme, že tam možná něco začne růst.

Třeba to bude jen plevel, ale určitě přijde někdo a zasadí něco dobrého. Já jsem spíš v roli oráče než zahradníka. Byli bychom rádi, kdybychom mohli všichni být zahradníci, ale já se spokojím s obracením hlíny a pozorováním, co z ní vyroste. Když už začneš sázet něco svého, ochudíš další lidi o to, aby na tom poli mohli sami pracovat.

Celou otázku ale nejde zobecnit, protože každý umělec je jiný. Někdo dokáže upřímně přenést své prožitky, traumata nebo emoce. Lidé, kteří mají podobné emoce, jsou pak schopni se s jeho dílem ztotožnit, má pro ně význam. Tak bychom mohli brát jednoho umělce po druhém, přičemž každý z nich má potenciál zahýbat s jiným okruhem lidí a má ke své práci jiný přístup.

Kdybychom ale poskládali mozaiku jednotlivých přístupů, vznikne něco konkrétního, nebo prostě umění jako celek už nelze uchopit?

Otázka je, jestli vůbec umění v dnešní společnosti má nějakou funkci. Důležité je také ptát se, v jaké společnosti. A od toho se odvíjí i odpověď. Pro ty, kteří se zajímají o současné umění, může mít jako celek nějak definované funkce. Ale na deset milionů lidí žijících v České republice tato sféra nemusí mít žádný vliv, protože třeba ani nevědí, že existuje. Může být mnohem zábavnější, nebo i přínosnější dívat se na seriály. Skrze různé technologie lze vstoupit do úplně jiných dimenzí, světů, realit.

Kdysi umění zprostředkovávalo esteticko-emotivní zážitek, který v každodenní realitě nebyl běžný. Ve světě sofistikovaných počítačových her, popkultury a celkově vizuální kultury to tak už nefunguje.

Současné umění je ve společnosti taková neviditelná věc. Ale myslím si, že je o to víc důležitá. Je to něco jako homeopatika.

Nikdo tomu nevěří, ale ono to možná funguje.

Jaký má podle tebe smysl umělecké ocenění?

Ve chvíli, kdy je to koncipováno jako soutěž, je přirozené, že se přemýšlí nad tím, kdo vyhraje nebo nevyhraje, chce vyhrát nebo nechce. Kdokoli z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého bude rád, když dostane sto tisíc a pojede na rezidenci do New Yorku. Nikomu to není jedno. Když navíc prostřednictvím ceny budou lidé věnovat víc pozornosti tomu, co člověk dělá, tím lépe. Umělec se buď může rozhodnout své dílo nikomu neukazovat a tvořit takzvaně do šuplíku, nebo být připraven tohle všechno absolvovat. Umění je pole, na kterém je těžké soupeřit, a v určitém slova smyslu to nemá žádný význam. Na druhou stranu kdokoli půjde na libovolnou výstavu, bude přirozeně hodnotit, jestli to bylo dobré, nebo špatné, jestli daný umělec dělá dobré věci, které mají sílu, nebo jestli to byla nuda. Takže se to asi nějakým způsobem hodnotit dá.

Concentration Is a Commodity In your projects, you often put yourself in rather extreme physical situations, whether it is a weeklong stay in absolute darkness in a gallery or walking on a slackline over a multi-story hall. What does such an event mean for you? Is it about a moment of surpassing yourself, about adrenaline?

I experience certain altered states of mind that I use as means of expression. I like to fall for things, to get inside them. In real life, I usually have trouble concentrating.

Being able to fully dedicate myself to a single activity and get to know it deeply is very stimulating for me. For instance, when walking on a slackline, it is impossible to concentrate on anything else. Otherwise it won’t work. When I spent a week in the dark in the gallery, it was an essential experience for me, however, at the same time, I used the event as a medium that can pass the content on to others. It is a gesture, a saturated moment that must be intensified even more so that it can communicate with the viewers. I wonder why the situation must be extreme in a certain way for me. I guess it’s because it intensifies the moment of expression. But it doesn’t have to be extreme; it can just be an unusual situation. Anyway, it is easier for me to concentrate during a physical performance.

Is that moment of concentration, or also ecstasy, the main theme you want to share with the viewers?

Concentration or attention is a commodity today. In the early days, raw materials were extracted; today you extract people’s attention. Attracting somebody’s attention has a great value. If art has any meaning, whether an aesthetic, theoretical, philosophical or energetic one, then its value consists in the very moment of concentration, at least in my approach. On the basis of a momentary concentration, I create a situation that can change the way the viewers perceive reality. However, in their case, it all happens rather in their mind. They can mostly perceive the situation without experiencing it physically themselves. The moment of surpassing oneself, of change, of transcending the everyday reality enables one to see things from a different perspective, it opens up a new space. But it requires stepping out of the comfort zone of one’s thinking or physical possibilities and making a step forward. Sometimes I want to offer the viewers to experience the same thing that I expose myself to.

Managing the Club of the Academy of Fine Arts, the academy’s canteen, is also an adrenaline experience in your rendering. Do you see it as part of your artistic practice?

The whole idea of managing the canteen emerged out of an art project several years ago. In the fourth year of my studies at the academy, I decided not to work with something that will be temporarily hanging on a panel at a studio. I was wondering whether making visual art must necessarily mean that at the end there will be an artwork hanging on the wall or a piece of material, whether a sculpture, object or anything else. I did not find the idea of a performance that takes place and ends especially fulfilling either. I was wondering if art could be something that has a durable atmosphere and that is based on a certain need and a specific place.

I decided for a performance that will be more demanding in terms of time.

I decided to run a pub and a café in one and to renovate a cellar space for it. I did it without really loving to cook or knowing anything about managing an enterprise.

I didn’t know how to draw beer, I knew nothing about accounting. I did something that cost me money, time and above all a lot of energy and I had to learn something completely new. It is a process that is still going on, including all the risks that result from it. I said to myself that it is an artwork and that I will be doing it until the sculpture is “cast” and until it works on its own. It’s not a happening for two months.

I want the place to become a real part of people’s lives and to be independent from me in the future. You can do anything as a short-time event. For instance, Prague is getting ready for the Different City Experience event. Everybody will be out in the streets and that’s great, however, something similar, perhaps less intense, should be happening in everyday life.

You took a cooking course, got a number of licenses because of the canteen. If the resulting work is a certain “sculpture” or simply a finished form, are these the means of expression that move you forward on your creative path?

It’s interesting for me to try out various professions and think about the fact that even the process of learning or training can be a means of expression or an art form. It is not usual to study at FAMU and at the Academy of Fine Arts and then

go to a cooking course and learn how to clean a stainless steel table. Then you can look at things from a different perspective.

You have managed to get your projects to popular contexts, outside the somewhat closed or perhaps even rigid world of contemporary art. The Club of the Academy of Fine Arts will appear on a Czech television cooking show, a video of one of the events you have collaborated on has become part of Banksy’s Dismaland. How do you see that?

We all know each other in the art scene, we collaborate, we have a similar taste, we meet at the same exhibitions. It seems to me that we sometimes forget that there are other people around us as well. When you take the tram, you can see that there are really many of them. They have their completely different worlds but they live around us as well, in an environment where we create some kind of art. It is a shame to communicate only with those say two thousand people who are part of the scene. I love looking at how my things work in a broader context in the very least.

Where is the division line between art and everyday life in your opinion?

Since the moment I started working in the art scene, it’s been a great experience for me. It’s almost a kind of a childish enthusiasm, a desire to do something.

The emotion of what is happening is often much stronger than anything else. It’s not about having an idea and realizing it right away. If I make performances, do difficult things such as walking on a slackline, I have to do it on a daily basis. Otherwise I would never learn to do that. I have been training almost non-stop for two months.

When I am enthused by something, I want to give all of my energy to it. Now the exhibition of Jindřich Chalupecký Award is up and I can finally realize my project after a long deliberation. I’m looking forward to it, it’s about to start, I’m in it, it’s happening now. I’m at an imaginary show taking place in my life and I’m playing my role of a four-month altered state of mind.

Anyone can write to me that we’re going on a trip at any time. I will, so to say, finish our interview and go. It may be a little impractical for the everyday routine but it is mostly worth it.

Your project for Jindřich Chalupecký Award is about a personal meeting that is quite unusual in the world of visual arts, as the artists usually speak through their works exhibited at galleries. You will invite the gallery visitors as well as virtual “viewers” to a trip via a Facebook page. What do you expect from the direct contact and discussions with them?

There are several levels to it. One of them is a reaction to the current situation when all of us are constantly interconnected through social media, email and other virtual tools. If I read a message on Facebook, the sender can see that I have read it and if I don’t reply right away, he will be surprised that I haven’t replied yet.

All of us are constantly communicating online but that doesn’t mean it brings any of us closer. We have no time to concentrate on each other. As everything is speeding up, people have less and less time to meet and talk about interesting things.

That’s why I have included the internet aspect in my project, specifically highspeed connection and a Facebook page.

I could be sitting in the gallery myself. But I want to use this form of mediation that complicates the situation while simplifying it at the same time. Another thing is a moment of breaking free from everyday life, deciding for some kind of a change.

That moment of having butterflies in my stomach is important to me. It feels similar to ski jumping; when you’re already taking off, you can’t decide whether you want to make the jump or not any longer.

Either you try to do what you were going to do or it will end badly. I would like to enable the viewers to decide for something unexpected and simply do it.

Do you think that a change of environment will lead to a more interesting exchange than if you met in a more common situation?

I can’t really say. The trips are not supposed to follow any predefined concept of mine. I know that there is a certain potential and I will be happy to be surprised by what happens. It’s also not about simply taking people somewhere. It’s about cooperation, the place and form can be suggested by any of the participants. I’m looking forward to what I will learn and where I will get to; I may also meet people who would like to experience something new and take them to places they have never been to before. I’m curious about

the discussions that we’ll have. They can show me the world from a different perspective; while I can mediate something from my world, including the world of visual arts.

Do you consider a gallery to be an old-fashioned or even irrelevant space for the type of art you are making? Or do you like bringing the things that usually transcend the gallery context there anyway?

Even if there is nothing in a gallery, it still is an important environment that enhances the given thing. It is a form that gives significance to the things that are or are not put in it. Even nothing is a material you can put in a gallery. I am currently exhibiting high-speed internet connection that is undulating in the air and the viewers can make use of it. The project includes the above mentioned Facebook page with a link projected on a wall. The letters are not physical either; they can be read thanks to electricity and a technical device. I only exhibit signals at the gallery; all the rest takes place outside it. It is an imaginary go-between, a transmitter of my gesture. It is standing between me, the viewers and a possible trip. However, by exhibiting something after all, I place the whole thing in the context of art. If many works, including historical ones, had been made outside it, they could not have stirred any reflection as nobody would have had a chance to think about them. A gallery enables those things to speak.

What is the role of an artist in the contemporary society in your opinion?

That’s hard to say. It just occurred to me that it’s like plowing the field of thought.

We’re turning the soil and waiting for something to maybe grow there. It may be just weeds, but there will definitely be someone to plant something good. I prefer the role of a plowman to that of a gardener. Everybody would love to be a gardener but I can do with turning the soil and seeing what grows out of it. If you start planting your own things, you will deprive others of the chance to work on that field themselves. However, the question can’t be generalized because every artist is different. Someone is able to honestly convey his experiences, traumas or emotions.

People with similar emotions are able to identify with his work, it means something to them. We could take one artist after

another in this way, since each of them has a potential to move a different circle of people and has a different approach to his work.

However, if we put the individual approaches together, will the mosaic tell us something particular or is it impossible to grasp art as a whole?

It is a question whether art has any function at all in today’s society. It is also important to ask what kind of a society it is. That’s key for the answer.

For those who are interested in contemporary art, art as a whole can have its defined functions. However, as for the remaining ten million people living in the Czech Republic, that sphere may have no influence whatsoever, they may not even know that there is such a thing. It can be much more entertaining or even beneficial for them to watch television series. It is possible to enter completely different dimensions, worlds, realities through various technologies. In the early days, art would mediate an aesthetic and emotional experience that was not common in everyday reality. In a world of sophisticated computer games, pop culture and visual culture in general, it doesn’t work that way any longer. Contemporary art is an invisible thing in the society. However, I believe that that’s what makes it even more important. It’s something like homeopathy. Nobody believes it but it might actually work.

What is the meaning of an art award in your opinion?

If it is conceived as a competition, it is natural that people think about who will or will not win, who does or does not want to win. Any of the finalists of Jindřich Chalupecký Award would be happy to get a hundred thousand crowns and go to a residency in New York. They are not indifferent to it. Moreover, if the award brings more attention to what the artists do, it will be even better. An artist can either decide to not show his work to anybody and work just for himself or he must be ready to participate in all of this.

Art is a field where it is hard to compete; in a certain way, it makes no sense. On the other hand, if you go to an exhibition, you will naturally evaluate what you see, say if it was good or bad, if the artist is doing great things that are powerful or if they are just boring. So there must be a way to evaluate it.

Vojtěch Fröhlich

Vojtěch Fröhlich (1985) studoval na pražské FAMU a Akademii výtvarných umění, kterou loni absolvoval. Pracuje s médii fotografie, videa, instalace a živých akcí. Svého ducha i tělo přenáší do náročných situací, ve kterých se často fyzicky potýká se samotnou architekturou galerijních prostorů a doslovně i symbolicky přenáší „outdoorové“ aktivity, jako je horolezectví či skoky padákem, do interiéru. Výslednou instalací je pak zpravidla výrazné gesto. Ať už to byla chůze po provaze nataženém přes Malou dvoranu Veletržního paláce, přenesení barvy nebe na obrovskou plochu galerijního stropu či záznam autorova horolezeckého zdolání domu, ve kterém se nachází galerie. Jádrem ale není ani tak samotný fyzický akt jako osvobozující duchovní cvičení. Fröhlich se účastnil řady výstav v evropském kontextu a v roce 2013 byl také vybrán mezi šestici finalistů berlínské Szpilman Award.

Vojtěch Fröhlich studied at FAMU in Prague and at the Academy of Fine Arts in Prague from which he graduated last year. He works in the media of photography, video, installation and live action. He puts his body and mind in difficult situations, frequently coping with the very architecture of the gallery space in a physical manner, literally as well as symbolically carrying over “outdoor” activities such as climbing and parachuting into the interior. The resulting installation is usually a strong gesture; such as walking on a slackline stretched across the atrium of the Trade Fair Palace, transferring the color of the sky onto the large surface of the gallery ceiling or a recording capturing the artist as he climbs the building housing the gallery.

However, what is crucial is not the very physical act but rather the liberating spiritual exercise.

Fröhlich has participated in a whole range of exhibitions in the European context and was selected among six finalists of Berlin’s Szpilman Award in 2013.

7

Lukáš Karbus (1981) absolvoval ateliér malby na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT. Jeho tvorba je ovlivněna venkovským životem a prací, na míle vzdálenou urbánní umělecké scéně, které se autor dotýká spíše symbolicky, skrze nepříliš četné, nicméně výrazné výstavy ve větších institucích i alternativních prostorech po České republice. Karbusovy velkoformátové akvarely vybočují z aktuálních trendů, což je možná právě onou kvalitou, která jim dodává na naléhavosti. Svou estetikou jako by na jedné straně reagovaly na modernistická hnutí a na straně druhé se nechaly volně vést pozorováním krajiny a jednoduchého života, na pomezí spirituálních či halucinogenních vizí. Zosobňují klasické kvality krásy a řemesla, poutají svou sofistikovaností i jistou dávkou naivity.

Lukáš Karbus graduated from the Studio of Painting of the Faculty of Fine Arts at Brno University of Technology. His work has been influenced by country life and work, which are miles away from the urban art scene in which the artist participates rather symbolically, through sporadic yet remarkable exhibitions at larger institutions as well as alternative spaces in the Czech Republic. Karbus’ large-size watercolor paintings deviate from current trends; which might be the very quality that endows them with their urgency. Their aesthetic character seems to respond to the modernist movements on one hand while being loosely guided by the observation of the landscape and simple life bordering on spiritual or even psychedelic visions on the other hand. Representing traditional qualities of beauty and craft, they are attractive for their sophisticated nature as well as a certain dose of naivety.

Rozhovor / Interview

Alchymie vidění světa Lukáš Karbus Na střední škole jsi studoval broušení skla v Novém Boru, ale už tam tě zajímala kresba a malba. Jak vedla cesta odtud do malířského ateliéru Martina Mainera na brněnské FaVU? Byl to pro tebe jasný směr? Úplně jasné to nebylo. Během prvních ročníků na střední škole jsem maloval hlavně doma. Sklo je velmi specifické a učitelé byli ze starší generace, celé to prostředí mi bylo trochu vzdálené. Doma jsem si čmáral, ale to dělá řada lidí. Od třetího ročníku jsem maloval více po večerech a ve čtvrtém již téměř každý den, protože mě to osobně naplňovalo. O Brnu mi řekl Honza Prošek, kterého jsem znal ze školy, a to bylo impulzem k podání přihlášky.

V té době jsem neměl velký rozhled, ale podstatná pro mě byla výuka nefigurativní malby. Nemůžu tedy říct, že bych šel po něčem úplně konkrétním. Maloval a kreslil jsem si svým způsobem. Toto „telecí období“ pro mě skončilo tím, že jsem se do Brna dostal. A to bylo dílem štěstí.

Myslíš, že FaVU pro tebe splnila účel, že ses tam jako umělec našel?

Je to již delší doba a vzpomínám na FaVU pouze jako na školu. Studuješ a nějak to vystuduješ.

Myslíš si, že by se něco změnilo, kdybys na umělecké škole nestudoval?

Zásadní určitě bylo být mezi dalšími lidmi z uměleckého prostředí. Byli tam umělci, jako jsou Mainer, Merta, Stratil, a také ostatní studenti. Řekl bych, že Brno bylo v té době jakýmsi undergroundem, bylo to divoké. Rozhodně jsem mohl méně flámovat a dávat větší pozor na to, co se tam jinak dělo. Důležité to ale bylo. Škola je takový inkubátor, kde je člověk dočasně pod ochranou.

Média i zástupci uměleckého světa často uchopují tvou práci skrze prizma tvého života na venkově, mimo tradiční umělecká centra. Považuješ

to osobně za důležité, nebo bys diskusi raději soustředil na samotnou tvorbu?

Je to podivná nálepka a vůbec mě to nebaví. Být tím „umělcem z lesa“ nebo „malujícím zahradníkem“. Všechny tyto přívlastky považuji za zbytečná klišé. Na druhou stranu lidem, se kterými pracuji v zemědělství, také neříkám, že jsem malíř, protože to produkuje podobné předsudky. Chci se raději soustředit na práci, ať už je to umění nebo mé zaměstnání.

Vnímáš tedy oba světy odděleně?

Určitě. Jsem v přírodě a dívám se na krajinu, kterou maluji. Rozhodně to nechci za každou cenu propojovat se svým denním zaměstnáním.

Na tvých akvarelech je znát soustavná práce, pečlivý proces. V jakém rytmu svá díla vytváříš?

Nemám speciální recept na to, jak vyrobit obraz. Ani žádné schéma. Nejprve si musím rozmyslet náčrt v hlavě, protože si nedělám skici a maluji rovnou na papír.

Takže nějaký základ musím mít připravený. Například jestli obraz bude na výšku, nebo na šířku, zdali to bude krajina či zátiší, nebo jen čistá abstrakce. Určité otázky musí být jasné, ale řada věcí také záleží na tom, v jakém je člověk zrovna rozpoložení. Já už to dělám delší dobu a došel jsem k tomu, že je potřeba práci postupně uvolňovat a utahovat ve stejném rytmu. Přemýšlím, jak bych to nazval. Říká se tomu disciplína.

Zmiňoval jsi, že začínáš malovat tak, že máš připravené pomyslné podloží a na tom obraz postupně stavíš.

Bývá tomu tak většinou?

Občas to měním, ale základ je ten, že stavím odspodu nahoru. Musím mít rozmyšlené, co chci dělat. Na obraze pracuji tři až čtyři hodiny denně, takže jsem na něj napojený a řeším ho pořád.

Co se týče racionálnější části samotné konstrukce, víš přesně, co stavíš, nebo občas uprostřed procesu změníš trajektorii obrazu?

Celkovou logiku neměním, ale pravidelně ve chvíli, kdy je obraz zpola hotový, mám chuť ho roztrhat a vyhodit. Dostanu hysterický záchvat, že je všechno špatně, a asi týden jsem nespokojený. Když dokončím polovinu obrazu, už akvarel příliš opravovat nelze. A tak musím pokračovat a maluji i během toho týdenního zoufalství. A tím, že pokračuji, se ta emoce pomalu rozpouští. Nakonec to není zas tak zlé. Vypadá to, že se vše hroutí, ale nakonec se s tím většinou vyrovnám.

Tvé dílo do velké míry odráží realitu, ve které žiješ, ale také skrze něj vytváříš nový, imaginativní svět.

Jak se v tom procesu mísí tvůj úhel pohledu na skutečnost a méně uchopitelné, možná poněkud spirituální vize?

Je to zachycení způsobu vidění dané krajiny a světa kolem. Je až patologické, když se poprvé podívám a postupně si začnu všímat geometrických tvarů. Umělecky nepoznamenaný člověk by například řekl, že vidí jen kopec. Já už v tom ale vidím další věci. Je to tedy spíše konstrukce, přestože i určitá vize a mysticismus v celém procesu mohou být obsaženy. Nikoli latentně, ale protože je chápu jako přirozené kvality krajiny a přírody obecně. Myslím si, že obě polohy se nevylučují.

Můžeš ještě přiblížit, jak tuto realitu nahlížíš?

Snažím se dostát alchymistickému přístupu k vidění světa, tedy rozřeďuj, ale nezapomínej zahušťovat. Je to velmi dvojznačné, ale nechci, aby moje vidění světa bylo příliš vzdálené realitě. Vycházím také z historie malířství, sleduji, jak stejné téma malovali lidé přede mnou, rozpoznávám prvky vnímání jiných umělců, kteří dělali krajinu. Bylo pro ně přirozené v obraze

obsáhnout své já, a přesto namalovat skutečnost. Co je reálná krajina, samozřejmě pro každého znamená něco jiného. Přesto se ale snažím o přepis vlastního vnímání s důrazem na to, kde žiji. A to jsou severní Čechy.

Myslíš si, že je možné se na své okolí dívat stále znovu a pokaždé jinak, že to člověka někam posouvá?

Rozhodně. Často mě překvapuje, jak se dívám kolem sebe a jak se mění to, co maluji. Na některé pohledy jsem zvyklý od mala. Jako například můj rodný dům.

Taková místa jsou pro člověka všední, ale jednou za čas ho překvapí něco, čeho si předtím nikdy nevšiml, a přitom se na to dívá třeba třicet let každý den. To může být zásadní.

Co vlastně potřebuješ k životu?

Já toho moc nepotřebuji. Klid, abych mohl malovat. Někdy mívám puštěnou hudbu, ale nesmí být kolem mě žádný rámus.

Absolutně nezvládám, když mě vyruší hluk cirkulárky nebo projíždějícího auta. Poslední dobou mám neustále špunty v uších.

Co je pro tebe základním zdrojem informací? Je to krajina a svět, ve kterém žiješ, nebo máš potřebu se dostávat do dalších světů skrze média, internet, literaturu…

Pro mě je to zkrátka jen dívání se na věci.

Ostatní informační kanály považuji za aditivum.

Považuješ za důležité, aby se současné umění angažovalo v širších kontextech, společenských problémech apod., nebo má být spíše paralelou tohoto dění a vytvářet si vlastní svět?

Já nejsem člověk, který by se zajímal o kontext, a nemám zas takový rozhled.

Ale umění aktuální situaci interpretovalo vždy. Na renesančních obrazech

jsou diplomaté, obrazy často ilustrovaly politická témata. Nemusely ani nutně mít nálepku umění, jednalo se spíše o způsob dokumentace, poněvadž tehdy neměli fotoaparáty nebo kamery. Myslím, že tento mód se tolik nemění. Změnilo se to, že má umění přístup k širší společnosti a otázkám, ale samotný princip zůstává.

Jaká je podle tebe role umělce v současné společnosti?

Myslím si, že umělec by měl být smířený se svou rolí, stejně jako třeba instalatér dělá svou práci. Oba z toho, jak pracují a jak k nim přistupuje společnost, mnohdy nemusejí být zrovna nadšení. Umění bylo většinovou společností vždy poněkud nedoceněné. Pokud se tedy chci realizovat v tomto oboru, musím být skutečně rozhodnutý a to, jaké postavení ve společnosti následně zastávám, již musím akceptovat.

V čem vidíš smysl uměleckých ocenění? Váže se k nim přirozeně řada pozitiv i negativ, jak ty osobně vnímáš svou účast ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého?

Já jsem CJCH vždy pozoroval z dálky.

Když jsem byl vybrán mezi finalisty, nejprve jsem tomu nevěřil. Takové umělecké ocenění má určitě smysl v tom, že se sejde pět výrazných umělců na jednom místě a snaží se ze sebe něco vydestilovat. Je skvělé, že jsou k ceně obrácena média, která umění přibližují širšímu publiku. To považuji za důležité. Úsměvný je také fakt, že se jednou za čas někdo rozhodne založit nové ocenění, ale vždy tu nakonec zůstane jen ten Chalupecký.

Mě osobně to povzbudilo, čímž bych se nerad dotkl lidí, kteří nebyli vybráni — já jsem se například hlásil potřetí. Na druhou stranu mi vadí určitý tlak, jak vnitřní, tak ze strany okolí. Člověk chce vytvořit něco, za co se nemusí stydět. Ale ve finále se letos sešla dobrá konstelace umělců a svoji účast vůbec nevnímám jako nějaké „poměřování“.

The Alchemy of Seeing the World before me, recognizing the elements of perception of other artists who have painted landscapes. It was natural to them to embrace their own selves in the painting while still painting reality. Naturally, everyone has their own notion of what real landscape is. Yet I try to make a transcription of my perception with an emphasis on where I live; which is North Bohemia.

Do you think that it is possible to look at one’s environment again and again, always from a different perspective, and that it moves one forward?

You have studied glass cutting at a secondary school in Nový Bor but then already you were interested in drawing and painting. How did you get from there to the Painting Studio of Martin Mainer at the Faculty of Fine Arts at the Brno University of Technology? Did you have a clear idea of your further direction?

It wasn’t that clear. During my junior years at high school, I would primarily paint at home. Glass is very specific and my teachers were from an older generation; I didn’t feel that close to that environment.

I would doodle at home but that’s what many people do. From the third year on, I would paint much more during evenings; in the fourth year, I would paint every day because it was personally fulfilling to me.

Honza Prošek who I knew from school told me about Brno and that was the impetus for me to apply. At that time, I didn’t know that much about it, what was essential for me was learning non-figurative painting.

I can’t say that I had a clear idea of where I was going. I just painted and drew in my own way. This “ignorant” period stopped after I was admitted to the university; which happened out of luck.

Do you think that the Faculty of Fine Arts suited your purpose? Did you find yourself there as an artist?

It’s been a long time and it was just a school to me. You just study there and somehow you finish your studies.

Do you think that something would have been different if you had not studied at an art school?

What was definitely essential was being among other people from the art environment. There were artists such as Mainer, Merta, Stratil as well as my fellow students. I’d say that Brno was a kind of an underground at that time. It was wild.

I definitely could have partied less and paid more attention to what was going on there. But it was still important. School is a sort of an incubator where one is temporarily under protection.

The media and representatives of the art world often approach your work through the prism of your life in the country, outside traditional art centers. Is that personally important to you or would you be happier if the debate rather focused on your work?

It’s a strange label and I’m not happy about it at all. I hate being called an “artist from the woods” or a “painting gardener.”

I consider all of these attributes to be but useless clichés. On the other hand, I also don’t tell my co-workers in agriculture that I’m a painter because it produces similar prejudice. I just want to focus on my work, whether it’s art or my job.

Do you perceive the two worlds as separate ones?

Definitely. I’m out in the nature and I’m looking at the landscape I’m painting.

I definitely don’t want to connect that with my daily job at all costs.

Your watercolors show a systematic work, a careful process. What is the rhythm of your creative process?

I don’t have a special formula for making a painting. There is no scheme. At first I have to picture it in my mind because I don’t make any sketches and I start painting directly on paper. So there has to be a basis that’s already thought-out; like whether the painting will have a vertical or a horizontal format, whether it will be a landscape, a still-life or just pure abstraction. Certain questions must be clear but many other things depend on my current state of mind. I’ve been doing it for quite some time and I have arrived at the conclusion that it is necessary to loosen and tighten the work in a regular rhythm. I wonder how to call it; they call it discipline.

You have said that you start painting by preparing an imaginary base on which you gradually build your painting. Is that mostly so?

Sometimes I change it but the basis is that I build it from bottom to top. I have to know what I want to do. I work at a painting three to four hours a day so I am connected to it and I keep dealing with it all the time.

Regarding the rational part of the construction, do you know exactly what you are building or do you sometimes change the trajectory of the painting in the middle of the process?

I do not change the overall logic but when the painting is half done, I always feel like tearing it up and throwing it away. I go into hysterics that it’s all wrong and I’m unhappy with it for like a week. When you

are half done with a watercolor painting, you can hardly change it. So I have to go on and I keep painting even during that week of despair. As I go on, the emotion slowly dissolves. In the end it’s never that bad. It looks like everything’s breaking down but in the end I usually put up with it.

Your work reflects the reality you live in to a large degree, however, you also use it to create a new, imaginative world. How does that process combine your view of reality and less tangible, perhaps slightly spiritual visions?

It’s a way of capturing the way of seeing the given landscape and the surrounding world. It’s almost pathological when I look at something for the first time and I start noticing geometric shapes. For instance, a person unaffected by art would say that he or she can only see a hill. But I can already see other things there. It’s rather about construction, although the process may also include a certain vision and mysticism. Not in a latent way, since I understand them as natural qualities of landscape and nature in general. I believe that the two positions are not mutually exclusive.

Could you expand on how you view this reality?

I try to maintain the alchemistic approach to seeing the world that says dilute but do not forget to condense. It’s very ambivalent but I don’t want my perception of the world to be too distant from reality. I also draw on the history of painting, following people who have painted the same theme

Definitely. I’m often surprised by what I see around me and how the things I’m painting change. I’ve been used to seeing some things since I was small. Such as my native home. Such places are commonplace to us and yet now and then we are surprised by something we haven’t noticed before, despite looking at it every day for some thirty years. That can be essential.

What do you really need in your life?

I don’t need much; peace and quiet to be able to paint. Sometimes I listen to music but there mustn’t be any noise around me.

I absolutely hate it when I’m disturbed by the sound of a buzz saw or a passing car.

Recently I’ve been wearing earplugs all the time.

What is your essential source of information? Is it the landscape and the world you live in or do you have the need to enter other worlds through the media, internet, literature...

To me it’s just about looking at things.

I consider other information channels to be additional.

Do you find it important for contemporary art to be engaged in broader contexts, social issues etc., or should it rather represent a parallel of those events and create a world of its own?

I’m not the type of person who is interested in the context and I don’t have such a broad general knowledge. However, art

has always been interpreting the current situation. Renaissance paintings feature diplomats, paintings have often illustrated political themes. They weren’t necessarily labeled as art, rather representing a mode of documentation as there were no cameras and video cameras then. I think that this mode hasn’t changed that much.

What has changed is the fact that art has access to the general society and its issues, however, its principle remains the same.

What is the role of an artist in contemporary society in your opinion?

I believe that an artist should be reconciled with his role, just like a plumber who also does his job. Both of them do not have to be happy about how they work and how the society approaches them. Art has always been rather undervalued by the majority society. If I want to realize my potential in this field, I really have to be determined and accept my corresponding position in the society.

What is the meaning of art awards in your opinion? They naturally have many positive and negative aspects; how do you personally perceive your participation in the final of Jindřich Chalupecký Award?

I have always observed Jindřich Chalupecký Award from a distance. When I was selected among the finalists, I didn’t believe it first. An art award like that is definitely meaningful as it brings five remarkable artists to one place and tries to distill something from them. It’s great that the award gets the attention of the media that bring art closer to the general public.

I consider that important. What is funny is that now and then, somebody decides to start a new award but Chalupecký is always all that stays in the end. I’ve been personally encouraged by my nomination, without wanting to hurt the feelings of people who were not selected; I, for instance, have already applied for it for the third time. On the other hand, what I don’t like is a certain pressure, both an internal and an external one. You want to make something that you don’t feel ashamed of.

But there is a good constellation of artists in the final this year and I don’t see my presence as something to be measured against something else at all.

8

Rozhovor / Interview

kriticky vystupovat vůči vlastnímu režimu fungování. Často se mi stávalo, že se kritická perspektiva vůbec nenašla.

Pro Cenu Jindřicha Chalupeckého jsi připravila projekt, který je zjednodušeně řečeno takovou anatomií lidských emocí. Jaká byla jeho geneze?

Úzkost z nároků

Od začátku jsem věděla, že nechci mluvit přímo o zmíněném korporátním systému.

Chtěla jsem se zabývat prostředím, ve kterém sama žiji, a nikoli tím, co znám jen zprostředkovaně nebo co vidím z perspektivy pozorovatele. Hledala jsem způsob, jak mluvit o prekarizované společnosti a věcech, které k ní patří: úzkost, strachy, vyhrocené emoce, virtuální prostředí, ve kterém se pohybujeme skoro víc než v realitě. Přirozeně se objevilo téma těla, potažmo virtuálního těla ve spojení s určitým afektem a terapií, která se taktéž stala součástí našeho světa. Není zde jednoznačná perspektiva, ze které by byl projekt kritický nebo vyloženě negativní. Je to spíše voyeursky vystavěná scéna, která si neklade nárok hodnotit. Vyznění je ambivalentní, může být úsměvné i k pláči. Nedovoluji si říkat, že tak je to správně a takhle špatně. Ani takový návod nemám. Je to pokus vystihnout něco, o čem jsem se v minulosti ani nepokoušela mluvit.

Jsou emoce, které popisuješ, jako je tíseň, pochybnosti, ale i exaltovanost, typičtější pro zmíněný prekariát, nebo je to celospolečenská záležitost?

V posledních letech se tvé projekty opakovaně vrací ke korporátnímu prostředí, nebo obecně lapení člověka do unifikovaných mantinelů dnešní doby. Ty se na to díváš z pohledu umělkyně, která se pohybuje v trochu jiném prostředí, přestože se na některých mechanismech určitě také podílíš. Jak vnímáš vlastní životní situaci ve vztahu k těm, o kterých skrze svá díla mluvíš?

Práce s korporátním světem přirozeně vyplynula z toho, že jsem před několika lety začala přemýšlet nad tím, jak organizovat vlastní tvorbu. Uvědomila jsem si, že se tematicky posouvá od subjektivnějšího pohledu a děl, která se zabývala nevědomými, až freudovskými procesy, k širším otázkám, jež se explicitněji týkají současné společnosti. Určitou optikou se pro mě stala ekonomie, která je všudypřítomná.

Odtud vedla cesta ke korporátu. Sama jsem v něm nikdy nepůsobila a nemám k tomuto prostředí přímý vztah, ale je to určitý referenční rámec pro většinovou společnost. Nicméně korporátní estetiku využívám spíš jako určité pole pro kladení širších otázek. Přesnější pro tematické zaměření mé tvorby je termín „bílé límečky“ a to mohou být úředníci a celý svět, který

In the past years, you have repeatedly dealt with the corporate environment or with man trapped by the unified limits of our time in general. You approach the theme from the perspective of an artist who is active in a different environment, although you do participate in some of its mechanisms. How do you perceive your life situation in relation to those you have captured in your projects?

My interest in the corporate world emerged naturally after I started thinking about organizing my work several years ago. I realized that its theme has shifted from a rather subjective point of view, dealing with unconscious, almost Freudian processes, to broader questions concerning the contemporary society in a more explicit way. I have adopted the perspective of economy that is ubiquitous.

That is what brought me to the corporate world. I never had anything to do with it myself and I am not directly related to it, however, it is a certain referential frame for the majority society. Nevertheless, I use the corporate aesthetics rather as a certain field for asking broader questions.

The term “white collars” is more fitting for the thematic focus of my work, encompassing office workers and the whole world that is subject to certain standards and criteria we are made to adhere to.

Your works are based on this aesthetics, however, they also have a certain poetical or sensitive aspect which seems to come from a different world than that of these strict mechanisms. What response do you want to stir in the viewers? Is it a certain mobilization, a moment of suspension, reflection...

I consider it important for a work to catalyze something, to move someone forward, to make someone think different...

It is natural for me to take the given situation and to confront it with something that does not a priori belong to that environment. For instance, in my diploma thesis Reliable Relationship, I have combined the environment of “white collars” and the space of a conference room. However, it was the conference room of the Trade Fair Palace housing the National Gallery.

That gave rise to a special situation that is not common in the art environment. I am interested in dialogs taking place between unexpectedly connected worlds, in this case between the art world and the corporate world.

What is the dialog between these two worlds like in practice?

They are similar in some respects, although it may seem absurd. They are

podléhá určitým normám a měřítkům, kterými jsme nuceni se řídit.

Tvé práce sice vycházejí z této estetiky, ale zároveň je jim vlastní určitá poetika či citlivost, jakoby z jiného světa, než je prostředí těchto striktních mechanismů. Jaké reakce chceš vyvolat v divácích? Je to určitá aktivizace, moment zastavení, přemýšlení…

Považuji za důležité, aby práce mohla něco katalyzovat, mohla člověka posouvat, aby začal přemýšlet jinak… Je pro mě přirozené vzít danou situaci a konfrontovat ji s něčím, co do tohoto prostředí a priori nepatří. Ve své diplomové práci Důvěryhodný vztah jsem například prolnula prostředí „bílých límečků“ a prostor zasedací místnosti. Jednalo se ale o zasedací místnost Veletržního paláce, tedy Národní galerie. Odehrávala se zde zvláštní situace, která by v uměleckém prostředí běžně nenastala. Zajímají mě dialogy, které se uskutečňují mezi nečekaně spojenými světy, v tomto případě světem uměleckým a korporátním.

Jak může v praxi probíhat dialog těchto dvou světů?

definitely not as distant as we might like them to be. The models of manipulation, power relationships and communication are often similar. We are all part of the same arrangement; things that might seem completely disparate can be composed in a single whole and we may find out that it captures the state of the society as such.

V něčem jsou si podobné, ačkoli to zní absurdně. Rozhodně od sebe nejsou tak daleko, jak bychom si možná přáli. Modely manipulace, uplatňování mocenských vztahů a komunikace jsou často podobné.

Všichni jsme součástí stejného uspořádání a věci, které jsou zdánlivě úplně nesourodé, lze poskládat do jednoho celku a zjistit, že vystihuje stav společnosti jako takové.

Nedávno jsi byla na rezidenci v Koreji. Jak jsi vnímala situaci člověka v globalizované společnosti tam, navzdory kulturním rozdílům?

Vydala jsem se tam, protože jsem věděla, že zrovna v Koreji jsou celospolečenské problémy vyhrocené do extrémů. Motivy, kterými se zabývám v Česku, jsou tam přítomné ve velkém. Například spánková deprivace je v Koreji na prvním místě v celosvětovém žebříčku, podobně jako počet sebevražd, které lidé páchají. Je tam obecně velká úzkost z nároků na jedince, což považuji za důležité téma. Ale bylo zároveň těžké tam o těchto věcech s místními mluvit. Je to výrazně jiný svět, není tak snadné se všude domluvit anglicky a komunikace tam celkově probíhá jiným způsobem. Lidé nejsou zvyklí příliš

Přestože jsem o to na začátku přímo neusilovala, samotnou mě překvapilo, že lze práci nakonec vnímat obecněji, ve vztahu k širší společnosti.

Jak bys prekariát sama definovala?

Je to poměrně neohraničená skupina, respektive je těžké o prekariátu vůbec hovořit jako o skupině, protože prorůstá celou společností. Jsou to lidé, kteří nejsou zaměstnanci a nemají s tím spojené jistoty ani každodenní rutinu. Je pro ně typická flexibilita, kreativita, ale také přepracovanost a celkově hraniční situace, kdy jejich práce už není jenom prací, je to život. Ale zároveň mnohdy není lehké se tím, co dělají, uživit. Jsou to také lidé, kteří hodně fungují ve virtuálním světě, na sítích. Často jsou součástí tzv. kreativního průmyslu.

Ve své umělecké praxi i vedle ní se zabýváš také možnými alternativami současného ekonomického či politického statu quo. Dělala jsi rozhovory nebo zvala na přednášky osobnosti, jako je Boris Buden, který se kriticky zabývá érou postkomunismu a nejasnou budoucností bývalých socialistických zemí. Která koncepce je ti osobně nejbližší?

V poslední době se snažím být především pozorovatelem, který není nutně politickým aktivistou a funguje víc v uměleckém světě. Můžu tak vytvářet komentáře, které mají jiný dopad a jinou schopnost působení. I když na angažovanost nebo snahu být společensky užitečná jsem určitě nerezignovala. Už to ale víc odděluji. Jsou to dva odlišné jazyky, které se moc nesetkávají, vzhledem k tomu, v jakém časovém horizontu působí a jakým způsobem konkrétní události či situace komentují.

Jakou roli pro tebe hraje estetika díla nebo autorský „rukopis“ napříč zvolenými médii? Je vůbec vhodné u práce, která se pohybuje od videa, fotografie, performance až k objektu atd., mluvit o rukopisu?

Neuzavírám se do žádné vyhraněné vizuality a formy. Baví mě se pohybovat trochu „nadivoko“ v různých médiích, pracovat s nimi neortodoxně. Nechci tvořit pořád podobně, tak, aby to diváka už nemohlo překvapit. Usiluji o to, aby byly práce pokud možno různorodé. Ideální je, když někdo přijde na výstavu a vůbec neví, jak bude můj projekt vypadat. Samozřejmě nejsem neodhadnutelná, jsou prostředky, které mám ráda a opakovaně s nimi pracuji. Ale proměna je zábavná. Těší mě také přístup, který je napůl na koleni, i když je třeba celkově dílo po technické stránce poměrně precizní. Jsem ráda, když není úplně dokonalé, když je trochu odpudivé.

Je ti některé ze zmíněných médií nejbližší?

V poslední době je pro mě nejpřirozenější používat video ve spojení s performativní složkou. Většinou jde o záznam nějaké živé akce, fyzického projevu. Občas se pohybuji až na hranici mockumentu. Řada tvých projektů vzniká ve spolupráci. Jak se ti pracuje ve dvojici nebo skupině autorů? Často funguji v autorské dvojici a spolupráci obecně považuji za skvělou možnost, která člověka v mnoha ohledech obohacuje a posouvá. Ráda spolupracuji s Terezou Stejskalovou, Zbyňkem Baladránem nebo na jiné rovině s Kristýnou Bartošovou.

Považuji za důležité, když může dojít k dialogu, překřížení různých perspektiv.

Je to dobíjející spíš než vyčerpávající nebo náročné. Spolupráce má jinou energii.

Většinou spolupracuješ s dalším umělcem, nebo v případě Terezy s teoretikem taktéž působícím převážně v oblasti umění. Zajímalo by tě natolik úzce spolupracovat s někým mimo tuto sféru?

Moje projekty se často ocitají na hraně určitého typu výzkumu, sociologických nebo antropologických přístupů. Konvenuje mi spíše spolupráce s někým, kdo nad těmito

věcmi taktéž přemýšlí v rámci uměleckého přístupu. Jsou ale různé úrovně spolupráce. Kromě myšlenkového či autorského zázemí řada nových podnětů vzniká například díky technické spolupráci. Velmi zajímavá je také práce s herci, kteří do procesu vstupují a mají nosné komentáře, nebo naopak s neherci, kteří rovněž posouvají původní očekávání. Je vzrušující dojít do momentu realizace projektu, kdy vzniká určité pole, v němž se mísí prvotní záměr a prostor pro nové věci. Natáčení videa pro Cenu Jindřicha Chalupeckého bylo hodně o tom. Měla jsem určitou představu, ale musela jsem průběh zároveň nechat otevřený. Mohla jsem doufat, tušit, chtít nějaký výsledek, ale bylo to hodně o přirozeném dění v dané situaci. Během procesu natáčení jsem akci nezastavovala, nerežírovala. Na začátku jsem zúčastněným sdělila své vize, ale potom už bylo nutné to nechat plynout.

Jak vnímáš z perspektivy umělce smysl uměleckého ocenění?

Konkrétně Cenu Jindřicha Chalupeckého považuji pro českou uměleckou scénu za důležitou. Je přínosné dát každoročně prostor pěti lidem, kteří mají možnost udělat větší projekty s produkčním zázemím i získat určitou pozornost. Je to motivující. Ale je to samozřejmě také problematické. To, že je nakonec nutné vybrat jednoho umělce, který bude „tím nejlepším“, je trochu úsměvné. Jsou to rovnocenní autoři, což se ukazuje i z dlouhodobého hlediska. Po 25 letech existence ceny je vidět, že finalisté jsou skutečně z větší části umělci, kteří jsou stále aktivní a uznávaní bez ohledu na to, jestli mají i titul laureáta či nikoli. Je to soutěž, takže fakt, že jeden člověk stojí na konci, k ní patří. Ale mně osobně to nepřipadá jako ta nejzásadnější věc. Jde spíš o možnost společně udělat výstavu, která se nemusí nutně odehrávat v kompetitivním modu. Může to být výstava, která finalisty spíš spojuje, než rozděluje.

A instituce ceny jako taková? Je pro současný umělecký provoz stále relevantní, nebo patří k těm tradičním a možná také stárnoucím modelům?

Myslím si, že umělecké ocenění obecně může hrát větší roli pro starší umělce, kteří zvlášť v českém prostředí často nemají možnost na místní scéně tak aktivně působit, protože řadu možností už vyčerpali.

Připadá mi hezké, když je umělci šedesát a někdo si všimne, že se celý život něčím zabýval, a rozhodne se ho touto formou ocenit. Zdá se mi to podstatnější, než když je člověku třicet, i když to je samozřejmě také příjemné. Jak jsem říkala, pro mladého umělce je ten hlavní přínos v něčem jiném, a kdyby na konci nestál jeden člověk, který bude držet v ruce cenu, zase tolik by se nestalo. Ale je to tak dlouhodobě nastavené a má to svoji platnost. I když je to možná takový muzeální přístup, bez kterého bychom se obešli.

The Anxiety of Demands

You have recently been to a residency in South Korea. How did you perceive the situation of man in a globalized society there, despite the cultural differences?

I went there because I knew that the social problems are very acute in South Korea.

The motifs that I deal with in the Czech Republic are present on a large scale there. For instance, Korea ranks first in sleep deprivation as well as in the number of suicides worldwide. There is a great anxiety due to the demands placed on individuals in general, which I consider an important theme. At the same time, it was very difficult to discuss those things with the locals. It is a considerably different world, not everybody speaks English and communication is different there in general. People are not used to being critical about the way they function. It often happened to me that there was no critical perspective at all.

You have prepared a project for Jindřich Chalupecký Award that represents an anatomy of human emotions, to put it simply. What was its genesis like?

From the very beginning, I knew that I did not want to speak directly about the above mentioned corporate system. I wanted to deal with the environment I live in, not the one that I only know in a mediated way or that I can see from the perspective of an observer. I was looking for a way to speak about the precarized society and the things that relate to it: anxiety, fears, escalated emotions, a virtual environment that has become more common than reality.

The theme of the body, specifically the virtual body in relation to a certain affect and therapy which has also become part of our world, emerged naturally. The project has an ambiguous perspective; it is not absolutely critical or negative. It is rather a voyeuristic scene that is not meant to judge. It has an ambivalent result; it can be both amusing and pathetic. I do not dare to say what is right or wrong. I don’t even have that clue. It is an attempt to capture something that I have not even dared to speak about in the past.

Are the emotions you have mentioned, such as anxiety, doubt or certain exaltedness, typical for the above mentioned precariat or is it a society-wide issue?

Although it was not my aim at the beginning, I was surprised myself that the work can be perceived in a more general way, in relation to the wider society.

How would you define precariat?

It is a relatively unlimited group, or better to say, it is hard to call it a group since it pervades the whole society. They are people who are not employees and who do not have the related certainties and everyday routine. They are characterized by flexibility, creativity as well as overwork and limit situations in general when their work is not only their work but their life. At the same time, it is not easy to make a living by what they do. They are also people who live in the virtual online world a lot. They are often part of the creative industry.

In your artistic practice as well as outside it, you are also dealing with the possible alternatives of the current economic and political status quo. You have interviewed and organized lectures of personalities such as Boris Buden, who is dealing with the post-communist era and the uncertain future of former socialist countries. Which of the concepts is personally the closest to you?

Lately I have primarily tried to be an observer that is not necessarily a political activist and that is rather active in the art world. In this way, I can create commentaries that have a different impact and a different capacity for making an impression; although I have definitely not given up my engaged approach or my effort to be useful to the society. They are two different languages that do not have much in common due to the time horizon in which they operate and due to the way in which they comment on particular events and situations.

What is the role of aesthetics or “signature style” across the diverse media employed in your work? Is it appropriate to speak about style in a body of work ranging from video and photography through performance to object at all?

I do not stick to a strictly defined visuality or form. I like working in various media in an unorthodox, “wild” way. I do not want to make similar works so that the viewers can no longer be surprised. I strive for diversity in my work. In an ideal case, people will come to my exhibition without having an idea of what my project will be like. Of course there are things that can be estimated, there are means that I like and that I repeatedly work with. But change is fun. I also like approaches that are half DIY, although the technical elements of the work may be relatively precise. I am happy when an artwork is not absolutely perfect, when it is a little repulsive.

Do you have a preference for some of the above mentioned media?

Lately it has been most natural for me to use video in connection with the performative element. It has mostly been a recording of a live event, a physical expression. Sometimes it even borders on mockumentary.

A number of your projects have been collaborations. What is it like to work in a pair or with a group of authors?

I often work in a creative duo and I consider collaboration in general to be a great possibility that enriches you and moves you forward in many respects. I like collaborating with Tereza Stejskalová, Zbyněk Baladrán or, on another level, with Kristýna Bartošová. I find it important that

there is a dialog, a crossing of different perspectives. It is vitalizing rather than exhausting or difficult. Collaboration has a different energy.

You mostly collaborate with other artists; or, in case of Tereza, with a theorist working primarily in the field of art. Would you be interested in collaborating with someone outside this sphere?

My projects often border on a certain type of research, on sociological or anthropological approaches. I prefer collaborating with someone who also looks at these things from an artistic perspective. However, there are various levels of collaboration. Besides the ideas and authorial background, many new impulses also appear thanks to technical collaboration.

What is also very interesting is collaborating with actors, who enter the process and comment on it in an inspiring way, as well as with non-actors, who also shift the original expectations. It is exciting to reach the moment when the project is realized, giving rise to a certain field combining the original idea and a space for new things.

Making the video for Jindřich Chalupecký Award was very much like that. I had a certain idea but I had to leave the course of the event open. I could hope, guess, want a certain result; but it was a lot about things happening naturally in the given situation. I did not stop or direct the action during the shooting process. At the beginning, I told the participants about my vision but then I had to let it flow.

What is the meaning of an art award from the perspective of an artist?

As for Jindřich Chalupecký Award, I consider it important for the Czech art scene.

It is beneficial to give space to five people who have a chance to make more demand-

ing projects with a production background and to get a certain attention each year. It is motivating. At the same time, however, it is also problematic. The fact that it is necessary to choose one artist that will be the “best” at the end is a little funny. They are equal artists; which has also been proved in the long run. After 25 years of the existence of the award, it is apparent that most of the finalists are still active and respected regardless of the fact whether they are holders of the award or not. It is a competition so it is natural that there is a single person at the end of it. But to me personally, it is not the most essential thing. What is more important is a chance to make an exhibition together that does not have to be held in a competitive mode. It can be an exhibition that connects the finalists rather than dividing them.

What about the institution of an award as such? Is it still relevant for the contemporary art scene or does it belong to the more traditional and perhaps even ageing models?

I believe that an art award in general can play a bigger role for older artists who may not have so many chances to be active in the Czech art scene because they have already exhausted a whole range of possibilities. I find it nice when an artist is sixty years old and somebody notices that he has been dealing with something all his life and decides to award him in this way.

I find it more important than when you’re thirty, although that’s nice as well. Like I said, for a young artist, the main contribution lies in something else; if there wasn’t a person holding an award in his hands at the end, nothing much would happen.

However, this is how it has been for a long time and it has its relevance; although it may be a sort of a museum approach we could do without.

Barbora Kleinhamplová

Barbora Kleinhamplová (1984) je loňskou absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, svou diplomovou prací reprezentovala AVU v rámci mezinárodního ocenění Start Point. Studovala také na pražské FAMU. Její práce v médiích videa, performance, fotografie či instalace prošla zajímavým vývojem. Od raných akcí, ve kterých zpravidla vystupovala samotná umělkyně a stavěla se do nezvyklých pozic, často v interakci s každodenními předměty či domácím prostředím, se v poslední době Kleinhamplová posunula k otázkám postavení člověka v současné konzumní společnosti, vedené korporátními pravidly.

Sleduje je z pohledu upozaďovaných kvalit, jako je spánek, hypnóza či nevědomí.

V době studií Kleinhamplová vystavovala zejména v rámci nezávislé české galerijní scény, ale její tvorba se začíná objevovat také v etablovaných institucích v Česku i zahraničí.

Barbora Kleinhamplová graduated from the Academy of Fine Arts in Prague last year, representing the Academy at the international Start Point Prize with her diploma thesis. She has also studied at FAMU in Prague. Her work in the media of video, performance, photography and installation has undergone an interesting development. While her early actions usually featured the artist assuming unusual positions, frequently in interaction with everyday objects and the home environment, Kleinhamplová recently moved on to questions dealing with the position of man in contemporary consumerist society controlled by corporate rules. She follows these from the perspective of sidelined qualities such as sleep, hypnosis and unconsciousness. During her studies, Kleinhamplová exhibited her work primarily on the independent Czech gallery scene; however, her work has also appeared at established institutions both in the Czech Republic and abroad.

Pavla Sceranková (1980) své studium na pražské Akademii výtvarných umění úspěšně ukončila doktorským titulem. Její převážně sochařská tvorba vychází z proporcí lidského těla a estetiky každodenních předmětů, kterou autorka přetváří do hravých, mnohdy kinetických objektů a instalací. Už zde se objevuje její zájem o strukturu a systém, který je přirozeným můstkem ke zkoumání lidské pozice v mnohem širším celku: v kontextu vesmírných konstelací, které jsou ale v pojetí Scerankové člověku „na dosah ruky“. Své dílo již představila v respektovaných institucích v českém i mezinárodním kontextu a získala také řadu ocenění a stipendií. Ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého se objevila už v roce 2007.

Pavla Sceranková (1980) successfully concluded her studies at the Academy of Fine Arts in Prague by receiving a doctoral degree there. Her primarily sculptural work is based on the proportions of the human body and the aesthetics of everyday objects transformed by the artist into playful, often kinetic objects and installations. These already prove her interest in structures and systems, representing a natural connection to her exploration of the human position within a larger whole: in the context of cosmic constellations that are “within our grasp“ in Sceranková’s understanding. She has introduced her work at respected institutions both in the Czech Republic and abroad and has received a number of awards and scholarships. She has already been in the final of Jindřich Chalupecký Award in 2007.

11

Rozhovor / Interview

ní upřímný je pak na umění podle mě to nejtěžší.

Zabýváš se v této souvislosti také subjektivitou vnímání, tím, že nikdo jiný nemůže nahlédnout, jak zakoušíme svět kolem sebe, nebo dokonce mnohem širšími tématy a kontexty.

Ty takový postoj svým osobitým způsobem zhmotníš do fyzického výstupu, díla. Zajímá tě, co se s ním dál odehrává v myslích diváků?

Ve vesmíru jsme doma K tvému projektu pro CJCH tě inspiroval výzkum astrofyzika Bruna Jungwierta, který tě před časem sám oslovil na základě článku v novinách o tvé práci. Následovala výstava nazvaná Srážka galaxií, která vzešla z vaší společné konverzace.

Jak spolupráce pokračuje?

Už při našem prvním setkání pan Jungwiert zmiňoval další momenty týkající se vesmíru, které on sám považuje za nesmírně barvité a zásadní pro poznání jako takové. Jedním z nich je reliktní záření.

Letos je padesáté výročí uveřejnění tohoto objevu, a protože mě téma reliktního záření v několika ohledech inspirovalo, rozhodla jsem se s ním pracovat.

Můžeš nám laikům přiblížit, co to reliktní záření je?

Podle mého — rovněž laického — chápání byl vesmír po Velkém třesku ve stavu horké plazmy složené z elektricky nabitých částic. Fotony jsou přitahovány elektrickým nábojem, a tak bylo vše zahaleno jakoby v mlze. Světlo se nešířilo prostorem, ale bylo rozptýleno mezi částicemi.

380 000 let po Velkém třesku se vesmír ochladil natolik, že protony a elektrony vytvořily stabilní struktury. Vznikly elektricky neutrální atomy a fotony se tak osvobodily. Je to chvíle, kdy se světlo doslova oddělilo od hmoty. Vesmír se stal průhledným. To je zásadní moment, až eschatologický. Doktor Jungwiert popisoval, že fotonů tvořících toto záření, které má dnes podobu mikrovlnného záření, je několiktisíckrát víc než veškerého světla, které bylo za dobu existence vesmíru vyzářeno ze všech hvězd. Byť byly některé z těchto fotonů na své cestě pohlceny jinými tělesy, pořád jich bylo tolik, že některé doputovaly až k nám. Je to tedy

jedna z nejstarších věcí ve vesmíru, která nás spojuje s úplným počátkem.

V této souvislosti jsi zmínila termín „nejstarší obraz“. Jak si ho představuješ?

Nemusíme si ho představovat, je možné se na něj podívat. Je to mapa reliktního záření. Tím, jak se v posledních desetiletích zpřesňovala měřicí zařízení, která reliktní záření dokážou zachytit a zmapovat, zpřesnily se také výpočty různých miniaturních odchylek v jeho intenzitě.

Dokládají, že vesmír byl již ve svém počátku nehomogenní, tedy že neměl všude stejnou hustotu a teplotu.

Na tvé práci mám ráda, že se často zabýváš podobně velkolepým tématem, které člověka určitým způsobem přesahuje a je těžké ho běžným vnímáním uchopit, ale většinou takové téma přenášíš do lidského měřítka, vztahuješ se k němu skrze každodennost. Jak postupuješ ve „zdomácňování“ reliktního záření?

Je to problematika, která nás opravdu přesahuje ve všech měřítkách, takže je to trochu oříšek. Reliktní záření nás informuje o momentu, kdy se světlo oddělilo od hmoty. Je to zpráva nejstarší ze všech a my ji umíme přečíst. V každém krychlovém centimetru, kdekoliv v této místnosti, je 411 fotonů reliktního záření. Fascinuje mě, že i stopy po nejvzdálenější minulosti prodlévají neustále v prostoru. Z časoprostorového hlediska je to nepředstavitelné měřítko, a přesto je to faktická záležitost.

Stejně fascinující je pak to, že jsme schopni tyto stopy zachytit a dešifrovat. Vesmír kolem nás má strašně blízko k vesmíru v naší hlavě.

Vybrala sis pro to světlo nějakou konkrétní metaforu?

Hravou formou se snažím ukázat přítomnost fotonů v prostoru. Současně chci zdůraznit, že stejně fascinující jako objevy je i samotné objevování. Fakt, že existuje jakási zpráva z počátků všeho, je pro mě stejně vzrušující jako zjištění, že tuto zprávu vědci dokážou přečíst.

Ve své dizertační práci na Akademii výtvarných umění v Praze ses zabývala lidským vědomím a jeho vztahem k obrazu okolního světa.

Jazyk umění tento obraz podle tebe může často uchopit lépe než metodologicky striktně ohraničená věda.

Můžeš to rozvést? V čem je hlavní devíza umění?

Metodologií v umění je tolik, kolik je umělců. Takže tohle je jen moje teorie, která někomu dalšímu může i nemusí být blízká. Umění má nekonečně možností, jak na zvolené téma pohlédnout. Způsobuje to až úzkost. Je sice důležité dodržet základní morální, právní a etické principy, ale přesto — co se týče otázky, jak a čím se v umění zabývat, jde o obrovské spektrum možných přístupů. Aby se v tom člověk zcela nerozmělnil, musí zde existovat nějaká pravidla, která nekonečnost omezí a umožní práci vůbec dokončit. Pro mě je to určitá nutnost, subjektivní pocit naléhavosti. Může vyplynout z bloumání, z pozorování, ze zvědavosti, hněvu, vzpomínky. Má řadu efemérních a iracionálních podob, ale je to stav mysli, který je konkrétní a zároveň naléhavý. Nelze ho pominout. Tato nutnost je potom vodítkem, jak v nepřeberném množství hledat a vybírat tu možnost, která daný pocit vyjádří přesně. Držet se této nutnosti, nenechat ji rozplynout a zůstat vůči

Součástí výtvarného jazyka je vyjádřit něco, co jinak vyjádřit nelze. Kdybych to popsala, něco se ztratí. Umění se často zabývá tématy, která není možné vyjádřit řečí čistých faktů. Pohybujeme se v těžko uchopitelném, subjektivním světě názorů, představ a pocitů. Pro člověka, který je cítí, jsou poměrně jasné. Když se něčeho bojím, velmi dobře si to uvědomuji, byť je to abstraktní pocit a nikdo ho nevidí. Umělecké dílo je specifickým druhem jazyka, který stejně jako verbální jazyk pracuje s určitým souborem znaků, ale v tomto případě jsou znaky jakoby zabalené do sebe. Divákův vztah ke čtení díla je potom stejně subjektivní jako samotná tvůrčí činnost. Někdy je pro něj „rozbalování“ významu komplikovanější, někdy bezprostřednější. Ne kvůli tomu, že by si umělci libovali v hádankách, je to mnohem komplexnější. Obecně snad lze říci, že se pracuje s energií události, kterou umělec shledal důležitou a chce ji posunout dál, tak, aby z ní nic důležitého neubylo. Divák potom výsledek rozbalí a znovu poskládá.

Někdy třeba jinak, než to umělec původně zamýšlel, ale energie, která celý proces iniciovala, zůstane ve formě nového zážitku přítomná.

Myslíš, že divákův úkol je hlavně to sdělení rozbalit, nebo s ním ještě dál pracovat?

V ideálním případě se to řetězení nezastaví, ale samozřejmě může. Člověk se toho balíčku nemusí ani dotknout. Řekne si, že se mu nelíbí obal, a zkrátka do toho nejde.

Zajímá tě víc domov, nebo vesmír?

To je dobrá otázka. Ale zároveň nedává úplně smysl. Protože my jsme ve vesmíru doma. To bych chtěla skrze svou práci ukázat.

Mluvila jsi o tom, že nechceš, aby tvůj projekt pro CJCH byl příliš o tobě, že bys ráda poukázala na širší struktury uměleckého provozu, umělce, kteří ve finále nejsou, přestože by být mohli… Je to spíš tvůj osobní postoj, nebo se také odráží v samotném výstavním projektu?

Je to pocit, se kterým jsem se do projektu pouštěla. Reliktní záření jsem si vybrala také proto, že je to něco, co nás zvláštním způsobem všechny obklopuje a propojuje.

Skrze prastaré fotony, které se jako první

oddělily od hmoty, máme kontakt s jednou z nejstarších událostí, ale to odkazuje také k možnostem záznamu něčeho aktuálnějšího. Kdybychom měřili ve správném čase na správném místě to, že jsi včera večer rozsvítila lampičku, a měli k tomu adekvátně citlivé měřicí zařízení, pozůstatek této události rovněž zachytíme. Stopa po naší přítomnosti je vždy v nějaké podobě zachovaná. Supercitlivým zařízením, které dokáže zachytit i tak drobné události, je naše paměť, vzpomínky. Propojení těchto úvah s realitou uměleckého světa je složité, nechci sklouznout k patetickému vyjádření toho, jak jsme všichni v časoprostoru propojeni a máme se rádi. Chtěla jsem otevřít téma určitého spříznění, i když se obávám, že se mi to ve výsledku zcela nepovedlo.

V umění — stejně jako v populární kultuře nebo sportu — se z vesmírné terminologie používá slovo hvězda, které jasně naznačuje určitou hierarchii: někdo nebo něco je nahoře a my k tomu můžeme vzhlížet. Reliktní záření v tomto smyslu opravdu spíše ukazuje na určitou horizontalitu nebo všudypřítomnost…

Vzdálenost mezi hvězdami v galaxii je zhruba taková, jako kdybychom do koule o velikosti naší planety umístili čtyři pomeranče.

To ukazuje, že náš hmotný svět je strašně řídký. Je zde málo viditelné hmoty a mnohem více skrytých sil a energie. Možná tedy celá diskuse není ani tak o světle a hvězdách jako spíš o vztazích, které se mezi nimi odehrávají. Jinak by toho bylo strašně málo.

Umělecké ocenění staví umělce na nějakou dobu do centra zájmu, ale má to také svá úskalí. Očekávání nějakého významnějšího posunu v kariéře mohou být příliš velká, zvýšená pozornost může také na umělce vyvíjet určitý tlak. V případě Ceny Jindřicha Chalupeckého má za těchto okolností vytvořit nové dílo.

V čem obecně spatřuješ smysl takového ocenění z perspektivy umělce?

Nedá se odpovědět úplně obecně, protože v každé situaci to může být jinak. Pro mě je s tím určitě spojený velký pocit odpovědnosti, zejména z toho důvodu, že jsem finalistkou já a ne někdo jiný z dalších přihlášených, mezi kterými jsou skvělí umělci. V tomto ohledu je to jiné, než když člověk připravuje vlastní výstavu v běžném kontextu. Co se týče otázky uměleckých ocenění jako takových, je lidskou přirozeností věci srovnávat. I když se člověk tváří, že nesrovnává, nakonec to vždy dělá, i v těch nejbanálnějších situacích.

Umění je ale sféra, kde věci úplně srovnávat nelze. Snaha vybírat a hodnotit, co je důležitější, může sklouznout k posuzování umělecké tvorby jako sportovních výkonů.

Pozitivem je, že je to zároveň určitá úvaha o umění a jeho současné podobě: jak se proměnila jeho role a možnosti, kdo přináší nějaký nový jazyk… Tuto stranu mince považuji za smysluplnější.

We Are at Home in the Universe Your project made for Jindřich Chalupecký Award has been inspired by the research of astrophysicist Bruno Jungwiert who has recently approached you based on a newspaper article dealing with your work.

Your following exhibition Collision of Galaxies arose from your conversation. How has your cooperation unfolded?

Already during our first encounter, Mr. Jungwiert mentioned several aspects of the universe that he considers immensely colorful and essential for knowledge as such. One of these aspects is the cosmic microwave background (CMB). This year we celebrate the 50th anniversary of its discovery, and since I have been inspired by the theme of the CMB in several respects, I have decided to deal with it.

Could you explain the cosmic microwave background to us laymen?

Pavla Sceranková

This is how I see it, also being a layman: After the Big Bang, the universe was filled with hot plasma containing only electrically charged particles. Photons are attracted by electric charge and so everything seemed to be shrouded in fog. The light did not propagate through space but was scattered among the particles. 380 000 years after the Big Bang, the universe grew so cool that protons and electrons formed stable structures. Neutral atoms were formed and photons were liberated. At that point, light literally separated from matter. The universe became transparent. That is a crucial moment, even an eschatological one. Doctor Jungwiert told me that there are several thousand times more photons forming the CMB than all the light that has been emitted by all the stars since the dawn of the universe. Although some of the photons have been absorbed by other bodies on their way, there are still so many of them left that some of them made it to us. Thus they are one of the oldest things in the universe that link us to the very beginning.

In this context, you have mentioned the term “the oldest image.” How do you picture it?

We do not have to picture it, we can look at it. It is a map of the CMB. As the measuring devices that can detect and map the CMB became more and more precise in the past decades, the calculations of various miniature variations of its intensity became more precise as well. They prove that the universe was inhomogeneous already at its beginning, i.e. that its density and temperature were not the same everywhere.

What I like about your work is that you often deal with a similarly grand theme that transcends man in a way and that is hard to grasp by usual perception, however, you usually shift such themes to a human scale, relating to it through everydayness. How do you “domesticate” the cosmic microwave background?

It is an issue that really does transcend us in all respects so it is a bit of a puzzle. The CMB informs us about the moment when light separated from matter. It is the oldest message in the world and we can read it. In each cubic centimeter, anywhere in this room, there are 411 photons of the CMB. I am fascinated by the fact that the traces of the most remote past are still present in space.

From the spatiotemporal perspective, it is an inconceivable scale, and yet it is a matter of fact. What is equally fascinating is that we are able to detect and decipher these traces.

The universe around us is very close to the universe in our minds.

Have you chosen a particular metaphor for light?

I am trying to show the presence of photons in space in a playful form. At the same time, I would like to point out that the very act of discovering is as fascinating as the discoveries themselves. The fact that there is a message from the beginning

of all things is as thrilling to me as the fact that the scientists are able to read that message.

In your dissertation thesis at the Academy of Fine Arts in Prague, you have dealt with the human consciousness and its relation to the image of the surrounding world.

The language of art, in your opinion, can often grasp this image in a better way than science with its strict methodological limitations.

Could you expand on that? What is the main asset of art?

There are as many methodologies in art as there are artists. So this is just my theory that does not necessarily have to suit others. Art has an unlimited number of possibilities of approaching the chosen theme. It even causes a certain anxiety.

It is important to observe fundamental moral, legal and ethical principles, however, there is a wide range of possible approaches to what to deal with in art and how to deal with it. If you do not want to spread yourself too thin, there have to be certain rules that will limit the infinity and enable you to finish your work. To me, it is a certain necessity, a subjective sense of urgency. It can arise from wandering, observing, curiosity, anger, memory. It has a number of ephemeral and irrational forms, however, it is a state of mind that is concrete and urgent at the same time. It cannot be ignored. This necessity is a clue to finding and choosing an option among an infinite number of other options that will precisely express the given feeling. The hardest thing in art is to stick to that necessity, not let it disappear and stay true to it.

In this respect, you also deal with the subjectivity of perception, with the fact that nobody else can see how we perceive the world around us, or even with much wider themes and contexts. You materialize this

perception in your original way into a physical result, an artwork.

Are you interested in what happens then in the minds of the viewers?

The language of visual arts can express things that cannot be expressed in other ways. If I described it, something would be lost. Art often deals with themes that cannot be expressed in the language of clear facts. We deal with a hardly graspable, subjective world of ideas, notions and feelings. They are pretty clear to the person that experiences them. When I’m afraid of something, I am well aware of it, although it is an abstract feeling and nobody can see it.

An artwork is a specific kind of language that works with a similar set of signs like verbal language, however, this time, the signs are wrapped in themselves. The viewers’ approach to interpreting the artwork is as subjective as the creative activity. Sometimes the “unwrapping” of meaning may be rather complicated, sometimes it is rather spontaneous. This is not because the artists revel in riddles; it is much more complex. In general, one could say that the artist works with the energy of an event he or she finds important and wants to pass it on so that nothing important is lost. The viewer unwraps the result and rearranges it.

Sometimes the result may be different from what the artist originally intended, however, the energy that has initiated the process will remain present in the form of the new experience.

Do you think that the task of the viewer is to unwrap the message or to further work with it?

In an ideal case, the chain will not stop, however, it may. One does not even have to touch the package. One may not like the cover and simply not go for it.

Are you more interested in the home or in the universe?

That’s a good question. But at the same time it doesn’t make much sense. For we are at home in the universe. That is what I would like to show in my work.

You have said that you do not want your JCHA project to be much about you; that you would like to point out the broader structures of the art scene, the artists that are not in the final although they could be… Is it rather your personal opinion or is it reflected in your exhibition project?

It’s a feeling that I had when I started working on the project. I have also chosen the CMB because it is something that surrounds us and links us all in a special way. Thanks to ancient photons that first separated from matter, we are in touch with one of the earliest events ever; however, it also alludes to the possibilities of recording something more recent. If we measured the effects of the fact that you have lit your lamp last night at the right time, at the right place and with an adequately sensitive measuring device, we could detect the residue of that event as well. The trace of our present is always preserved in some form. Our memory is a supersensitive device that can capture such little events. It is difficult to interconnect these reflections and the reality of the art world though, unless you want to make pathetic statements about how we are all connected in space-time and how we all love each other. I wanted to open up the theme of a certain relatedness, although I’m afraid that I did not eventually manage to do that.

Art — as well as popular culture and sports — have borrowed the word star from cosmological terminology, which clearly hints at a certain hierarchy; someone or something is above us and we can look up to it.

In this sense, the cosmic microwave background rather alludes to a certain horizontality or omnipresence…

The distance between the stars in a galaxy roughly corresponds to the distance between four oranges placed in a sphere of the size of our planet. That shows that the material world is really thin. There is very little of visible matter and much more of hidden forces and energy. Perhaps the entire debate may not be that much about light and stars but rather about the relations between them. Otherwise there would be very little to deal with.

An art award puts an artist in the limelight for some time, however, it also has its pitfalls. The expectations of a significant career shift may be too big, the increased attention may put an artist under a certain pressure. In case of Jindřich Chalupecký Award, the artist has to create a new artwork under such circumstances. What is the meaning of such an award from the perspective of an artist in your opinion?

I cannot give a completely general answer, for the situation may be different every time. To me, it is linked with a great sense of responsibility, especially because I am a finalist and other artists that have applied for the award are not, although there are great artists among them. In this respect, it is different from working on an exhibition in the usual context.

Regarding the question of art awards as such, it is in the human nature to compare things. We may pretend that we do not compare but we always do, even in the most banal situations. However, art is a sphere where things cannot be really compared. The attempt to choose and evaluate what is more important may result in judging works of art as if they were sports performances. On a positive note, it is a certain reflection on art and its current form; how its role and possibilities have changed, who introduces a new language… I consider this side of the coin to be the more meaningful one.

12

Rozhovor / Interview

padě je lepší pracovat s jiným typem reprezentace. Laboratoř mi zkrátka poskytla nějaká data.

Umělec by se měl umět pohybovat napříč Letošní výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Moravské galerii navazuje na samostatnou výstavu Václava Stratila v týchž prostorách.

Ty po něm také přebíráš vedení Ateliéru intermédií na brněnské FaVU. S jakou koncepcí do ateliéru přicházíš?

Do určité míry kritizuji model mistrovské školy, což je podle mě dnes už těžko udržitelný fenomén. Od 19. století, kdy tento úzus vznikl, se řada věcí změnila. Umělci, kteří vedou ateliér, už naštěstí nejsou považováni za ve všech směrech následováníhodné autority, jak tomu bylo kdysi. Také už není nutné, aby se školy zaměřovaly především na řemeslnou stránku věci, předávání jasně vymezených dovedností.

Podstata ateliéru intermédií je v tom, že se člověk může vyjadřovat skrze nejširší škálu prostředků, jejichž technické zvládnutí ani není v silách jednoho člověka. Ve chvíli, kdy student některou dovednost potřebnou k naplnění svého záměru sám neovládá, je veden ke spolupráci. V ateliéru budu určitě figurovat více jako pedagog než jako „mistr“. Domnívám se, že by koncepce ateliéru intermédií měla rozporovat zjednodušující dichotomie typu věda versus umění nebo politika versus umění.

Chtěl bych, aby se studenti dokázali pohybovat napříč takovými kategoriemi a tím je destabilizovat.

Se studenty budeš také generačně příbuznější než tvůj předchůdce.

Jak vnímáš svoji roli pedagoga v této situaci?

Na doktorské studium na UMPRUM, které ještě dokončuji, jsem se hlásil s tématem vzdělávacího obratu v umění. Přestože se téma během mého studia posunulo, pořád mne zajímají pedagogické metody a pohled na umění především jako na specifické vědění, které je třeba rozvíjet a předávat. Nemyslím si, že je možné za použití jakýchkoli metod vychovat víc respektovaných umělců, kteří budou mít své jasné postavení v galerijním provozu nebo na trhu s uměním. Prosazuji metodologie, které obecně kultivují komunikaci, rozvíjejí schopnost empatie a kritické myšlení.

V dnešní době umělec není ústřední a jedinou postavou v uměleckém světě. Jsou tu kurátoři, architekti výstav, teoretici, organizátoři… Může to být ale také DJ, blogger nebo kdokoli, kdo se účastní kulturní produkce v nejširším slova smyslu. Každý student by si v té škále měl najít vlastní pozici, která mu bude připadat smysluplná.

Doufám, že při tomto pohledu na smysl a způsob studia v ateliéru intermédií nebude generační blízkost na škodu.

Ve tvé vlastní práci se setkává zájem o určité tajemno, těžko vysvětlitelné jevy, ale také o velmi konkrétní sociální a politické podmínky, ve kterých žijeme. Je vůbec možné je racionálně uchopit a vysvětlit? Může se k nim umění vyjádřit přesněji nebo jinak než běžnější prostředky?

Slovo tajemno nemám moc rád. Každé médium umožňuje něco říct a něco jiného zamlčuje. Je třeba se ke světu vztahovat různými způsoby, aby bylo vůbec možné nějak reflektovat jeho vícevrstevnatost.

Komplexní systémy ke svému uchopení vyžadují otevřenou sadu přístupů, které mohou být zakotveny jak ve vědeckém prostředí, tak v umění a dalších, pro někoho možná méně racionálních oblastech.

Výhodou umění je, že umožňuje vytvořit některé typy zkratek a spojení, které by jinak bylo obtížné realizovat. Zvlášť v době plné expertního vědění, které je úzce zaměřené. Umělec by se měl umět pohybovat napříč.

V tvém případě je pohyb napříč poměrně charakteristický a díky tomu také často spolupracuješ s dalšími lidmi, kteří většinou nejsou přímo napojeni na svět umění. Do jaké míry potom výsledná práce vyjadřuje tvůj vlastní pohled na věc a do jaké míry se do ní promítá postoj dalších zúčastněných?

Liší se to projekt od projektu. Vždy záleží, nakolik můj spolupracovník odpovídá na jasně položenou otázku a jak moc se chce do díla sám promítnout. Některá díla také fungují odlišně v různých kontextech.

Například jeden z mých projektů chce

použít Univerzita Karlova jako didaktickou pomůcku pro fonetiky a zároveň je součástí muzejní sbírky o českém archeologovi.

Spoluautoři potom mají také možnost s dílem nakládat svobodně. Neautorizuji si jej tak, aby nemohlo být použito jiným způsobem, než jak jsem původně zamýšlel.

To považuji za ideální stav. V některých projektech jsem ale byl vědomě manipulativní, ne všichni zúčastnění přesně věděli, o co jde. Vždy si znovu kladu etické otázky spojené s tvorbou ve spolupráci a rozhoduji se případ od případu.

Projekt, který jsi připravil pro CJCH, otevírá často diskutované téma propojení umění a vědy. Spolupracuješ mj. s laboratoří LaMorFA, která využívá progresivní technologie, zejména rozličné formy digitalizace či 3D tisk, pro antropologický výzkum.

Fascinují tě samotné technologie a postupy, nebo spíš jejich možný dosah a využití v jiných oblastech, například kriminalistice? Digitalizace celého člověka přece jen z etického hlediska něco znamená…

Jedna věc je, proč mě zajímá samotná laboratoř, a druhá, co z toho je použito ve výstavním projektu. To může být skutečně jen detail. Je to pro mě podnětné z osobního hlediska, ne jen účelově ve vztahu k samotnému dílu. Je to pokus zmapovat si a snažit se pochopit tuto specifickou činnost, například právě téma dvojsečnosti výzkumů na poli forenzní antropologie, o kterém jsem diskutoval s ředitelkou laboratoře. Antropometrie a způsoby, jak identifikovat osoby, aniž by o tom musely vědět, mohou být v důsledku nebezpečné.

Ve výstavním projektu se tímto tématem nezabývám, ale práce na něm mi umožnila o této kontroverzi — participaci univerzit na vojenských a bezpečnostních programech — uvažovat a třeba to zpracuji v dalším díle. Naše spolupráce s Lamorfou má ale i pragmatický důvod. Rozhodl jsem se totiž, že na výstavě nechci pracovat se skutečnými lidskými ostatky, přestože je mým tématem, jak z nich bude jednou možné usuzovat o tom, jak jsme žili. Nejsem obecně proti jejich vystavování jako součásti uměleckého díla, ale v mém pří-

An Artist Should Be Able to Move Across Various Fields

This year’s exhibition of the finalists of Jindřich Chalupecký Award at the Moravian Gallery in Brno follows the solo exhibition of Václav Stratil at the same space. You take over the position of the Head of the Studio of Intermedia at the Faculty of Fine Arts at the Brno University of Technology from this artist. What is your conception of the studio?

To a certain degree, I criticize the model of a master school, which is a phenomenon that is hard to sustain today. Since the 19th century when this model emerged, many things have changed. Fortunately, the artists that head a studio are not considered authorities that are worth following in all respects, as was the case once. It is also not necessary for schools to focus primarily on craftsmanship, on passing on clearly defined skills. The essence of the Studio of Intermedia consists in the fact that one can express oneself through a wide range of media whose technical mastering is not within the power of a single person.

If a student has not mastered some of the skills necessary for the realization of his intention, it urges him to cooperate. I will definitely be an educator rather than a “master“ at the studio. I believe that the concept of the Studio of Intermedia should challenge simplifying dichotomies such as science versus art or politics versus art. I would like the students to be able to move across such categories and thus destabilize them.

You will also be closer to the students due to a smaller generation gap than that of your predecessor.

How do you perceive your role of an educator in this situation?

I have applied for my doctoral studies at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague, which I’m still finishing, with the theme of the educational turn

in art. Although the theme has shifted during my studies, I am still interested in teaching methods and in approaching art primarily as a specific knowledge that has to be developed and shared. I do not think that it is possible to educate a larger number of more respected artists who will have a clear position on the gallery scene and in the art market by means of any methods. I push for methods that generally cultivate communication, develop the ability of empathy and critical thinking. Today the artist is not the central and only figure in the art world. There are curators, exhibition architects, theorists, organizers… as well as DJs, bloggers or anyone who participates in the cultural production in the broadest sense of the word. Every student should find his position within that scale that he will find meaningful. I hope that with this concept of the sense and ways of studying at the Studio of Intermedia, the generational affiliation will not be amiss.

Your work comprises an interest in a certain mystique, in phenomena that are hard to explain, as well as very particular social and political conditions in which we live. Can they be rationally grasped and explained at all? Is art able to comment on them more precisely or in a way that is different from more common means?

I am not a big fan of the word mystique.

Every medium enables us to say something while concealing something else. One has to relate to the world in various ways so that it is possible to reflect on its multifaceted character at all. The grasping of complex systems requires an open series of approaches that can be anchored in the scientific environment, in art as well as in other fields that may seem less rational to some people. The advantage of art lies in the fact that it enables the creation of various shortcuts

and links that would otherwise be hard to realize. An artist should be able to move across various fields.

In your case, moving across various fields is rather characteristic; which often makes you cooperate with other people who are mostly not directly connected to the world of art. To what degree does your resulting work express your own perspective of the theme and to what degree does it reflect the perspective of other participants?

This is different with every project. It always depends on how my collaborator responds to a clearly asked question and how much he wants to be present in the resulting artwork. Some artworks also work differently in various contexts.

For instance, one of my projects will be used by Charles University in Prague as a didactic tool for phoneticians and at the same time become part of a museum collection dealing with a Czech archaeologist. My co-authors are also entitled to use the work freely. I do not authorize it so that it cannot be used in a way that is different from my original intention. That is an ideal state to me.

In some of my projects, however, I have been intentionally manipulative; not all of the participants knew exactly what was going on. I always think about the ethical questions related to collaborating on an art project and I always decide based on the particular case.

The project you have prepared for Jindřich Chalupecký Award opens up the frequently discussed theme of interconnecting art and science.

You collaborate with the LaMorFA laboratory which uses progressive technologies, primarily various forms of digitization or 3D print for anthropological research. Are you fascinated by the technologies

Jak říkáš, dílo je o jakémsi budoucím pohledu na současnost, ve které se odráží, jak se chováme k sobě samým i k životnímu prostředí. Kdo myslíš, že se na to, co po nás zbude, bude dívat a co uvidí?

Dalším důležitým subjektem, s nímž na projektu spolupracuji, je Česká geologická služba, která mi na výstavu půjčila vrtná jádra z geologických sond. Ta umožňují zkoumat geologické vrstvy staré od stovek milionů let po ty dnešní. Na základě analýzy vzorků lze o dané době říct leccos. V současnosti je v geologickém diskurzu řeč o tzv. antropocénu. Tento termín jednoduše řečeno akcentuje skutečnost, že je dnes největším geologickým faktorem lidská činnost.

Nezničíme planetu nebo přírodu (ta ostatně nemusí být chápána jen jako ta živá), ale dost možná zničíme sebe. Ve svém projektu nechávám otevřené, jak to dopadne. S uměleckou licencí spekuluji nad tím, jak bude naše společnost vypadat jako fosilizovaná, jako geologická vrstva. Pracuji s fiktivním budoucím průzkumníkem, což ale nemusí být třeba vůbec člověk. Fabuluji, co by mohl na základě materiálního otisku rozečíst o tom, jakým způsobem jsme žili, jaké byly klimatické a jiné podmínky naší doby. O pár metrů hlouběji se tím samým bude zabývat třeba u trilobita. Je jasné, že věci, jako je výroba plastů nebo umělých hornin, jako je beton, se v pomyslné budoucí sondě projeví.

Také bude menší rozdíl mezi tím, kde byla uskutečněna, protože například plasty jsou všude na světě. Ve vzorku bude i zvýšená míra radioaktivity, protože naše experimentování s ní už je dnes naměřitelné kdekoli.

Stejně tak prachové částice z továrních provozů najdeme i na místech, kde industriální výroba neprobíhá. Svým způsobem se můj projekt pohybuje v žánru sci-fi, pro který je charakteristické hledání správného poměru mezi fakty, jež odpovídají současné vědě a technice, a fikcí, která je neméně důležitou složkou. I já se snažím vycházet z konkrétních vědeckých fakt a zdrojů, ale uzpůsobovat je potřebám díla. Řekl bys, že předpovídáš budoucnost, nebo spíš bilancuješ nad současností?

Myslím si, že už jenom to, že si uvědomíme, že tyto procesy probíhají, může něco změnit. Časový odstup, který ve svém projektu fiktivně vytvářím, pomáhá spatřit něco, co je velmi průběžné a z dnešního pohledu méně evidentní. Je tu tedy i určitý mobilizační moment. My na planetě stále ještě existujeme, takže máme možnost se něco pokusit změnit. Otázkou je, jak to dopadne. Považuji za podstatné, že se v geologickém diskurzu nyní jedná o tom, jestli bude termín antropocén oficiálně uznán. Rozpoznat problém i v „tvrdé“ přírodní vědě může výrazně posílit tlak na změnu politického přístupu v této oblasti,

and processes themselves or rather by their possible impact and use in other fields, for instance criminalistics? The digitization of an entire man is quite a big thing from the ethical point of view…

Why I am interested in the laboratory is one thing; what is used in the exhibition project is another thing. The latter can really be just a detail. To me it is inspiring from a personal perspective, not only for the purpose of creating an artwork. It is my attempt to map and try to understand this specific activity, for instance the very theme of the double-edged nature of the research in the field of forensic anthropology I have discussed with the laboratory’s director. Anthropometry and the ways in which persons can be identified without knowing about it can be dangerous. I do not deal with this theme in my exhibition project, however, working on it enabled me to reflect on this controversy — the participation of universities in military and security programs — and I may deal with it in my next work. Our cooperation with LaMorFA has a pragmatic reason as well. I have decided not to work with real human remains in my exhibition, although it deals with the ways in which it will once be possible to deduce how we lived. I am not against exhibiting them as part of an artwork in general, however, in my case, it is better to work with a different type of representation. The laboratory simply provided me with some data.

As you have said, your work is about a certain future understanding of the present, reflecting how we treat ourselves and the environment.

Who will look at what is left of us and what will they see?

Another important institution I am cooperating on the project with is the Czech Geological Survey which has lent me drill cores from geological probes for the exhibition. These enable us to explore geological layers that are hundreds of millions years old as well as the most recent ones. A sample analysis can tell you a lot about a given period. The current anthropological discourse often uses the term “Anthropocene.” This term basically accentuates the fact that human activity is the strongest geological factor of today.

We may not destroy the planet or nature (which does not necessarily have to be seen as only animate) but we will probably destroy ourselves. I leave the possible result open in my project. I use artistic license to speculate on what our society will look like as a fossilized geological layer. I use a fictitious future explorer that does not necessarily have to be human. I fabulate what he might find out about the way we lived and about the climatic and

už se jím nebudou zabývat jen „ti blázniví aktivisté“. Můj projekt se této aktuální diskuse o oficializaci antropocénu alespoň letmo dotýká.

Jaké jsou podle tebe možnosti umění aktivizovat diváka, nabídnout mu prostor pro kritickou úvahu nad nějakým novým tématem? Na výstavu současného umění pravděpodobně přijde člověk, který nad podobnými věcmi sám uvažuje. Jak na tom lze stavět?

Konkrétně pro mě je důležité skrze své dílo komunikovat nejen s návštěvníkem galerie.

O současném projektu diskutuji s geology, s lidmi z antropologické laboratoře. Zajímá mne, jak tito odborníci nahlížejí na problematické otázky ve svém oboru. Řada dalších lidí se k dílu dostane zprostředkovaně ve chvíli, kdy se stane jakousi informací ve veřejném prostoru, která se — více nebo méně — šíří různými kanály. Intelektuálního návštěvníka galerie s vytříbeným vkusem sice nemusím formálně překvapit, ale nikdo není všeznalý a vždy je něco, nad čím stojí za to přemýšlet, možná nově, jiným způsobem. Kdybych chtěl mluvit k masám, mohl bych volit jiné prostředky. Tady mluvím k určitému okruhu lidí, který se může zvětšovat, informace může žít dál.

Kromě modů komunikace, o kterých tu mluvíš, máš ale také osobní rovinu dejme tomu angažovaného občana, který se vyjadřuje k aktuálním problémům poměrně přímo.

Kupříkladu pro shromáždění, jehož cílem bylo vyjádřit solidaritu s uprchlíky a nesouhlas s xenofobní náladou většinové společnosti, sis připravil transparent nesoucí nápis „chabé české penisy tyčí pevnou hranici“. Možná by sis stejné téma a formu sdělení nevybral pro umělecký projekt. Jak se k této dualitě způsobů vyjádření stavíš?

Snažím se to rozdělovat. Ale ne tak, že bych mluvil na různých místech o různých věcech. Chci spíš mluvit o tom samém jinými prostředky. Nejsem jenom umělec, ale jsem také člověk, pocházím z nějakého prostředí, mám nějaké názory. Nechci vše přetvářet do umění vystaveného v galerii.

V tomto případě jsem chtěl vyjádřit svůj názor na problematiku přijetí uprchlíků.

Solidaritu s oběťmi válečných konfliktů, důsledků evropské koloniální expanze nebo klimatických změn považuji přes veškerá úskalí za natolik důležitou hodnotu, že se domnívám, že máme povinnost uprchlíky přijmout. Transparent s tímto nápisem bych asi nepoužil v kontextu umění, ale klidně jsem ho s vědomím jeho provokativnosti použil na demonstraci. Reagoval na mediálně posilovanou obavu „slušných Čechů“ z jakéhosi orientálního, neukočírovatelného erotismu. Vypadá to jako určitý komplex, frustrace. Na demonstraci jsem tento typ projevu považoval za zcela adekvátní situaci a myslím, že zafungoval.

other conditions of our time based on a material imprint. A few meters below, he will deal with the same questions perhaps concerning a trilobite. It is obvious that things such as production of plastics or composite materials such as concrete will be apparent in the imaginary future probe.

There will also be less of a difference between the possible places of the probe since plastics, for instance, are everywhere on the planet. The sample will also include an increased level of radioactivity as our experimenting with it can already be measured anywhere today. Similarly, dust particles from factories can be found even in places with no industrial production.

In a way, my project belongs to the sci-fi genre which is characterized by a search for the right ratio between facts that correspond to the current science and technology and fiction that represents a no less important component. I, too, try to draw on particular scientific facts and sources, however, I adapt them to the needs of my work.

Would you say that you are rather predicting the future or evaluating the present?

I think that the very fact of realizing these processes can change something. The fictitious temporal distance I create in my project helps us notice something that is very gradual and less evident from a present point of view. There is a certain moment of mobilization. We still exist on the planet and we thus have a chance to change something. The question is what will come out of it. I consider it important that the scientific discourse is now discussing the official recognition of the term Anthropocene. Recognizing a problem in a “hard” natural science can remarkably strengthen the pressure upon a change of the political approach in this field, since not only “those crazy activists” will be dealing with it. My project slightly touches upon the current debate on the official recognition of the Anthropocene.

What are the possibilities of stimulating the viewers, offering them a space for a critical reflection of a new theme? Contemporary art exhibitions are probably attended by people who think about similar things themselves. How to build on that?

As for myself, I find it important to communicate not only with gallery visitors through my work. I discuss my current project with geologists, with people from an anthropological laboratory. I am interested in how these experts view problematic questions in their fields. A whole range of other people get in touch with my work indirectly the moment it

Teorie umění se dlouhodobě točí okolo otázky, jestli je důležitější koncept, nebo způsob provedení. Ty jsi v rozhovorech opakovaně dotazován na smysl konceptuálního umění a otázku, kam se vytratilo řemeslo.

Pojďme to otočit: Co je podle tebe řemeslem současných konceptuálních přístupů?

Podobná diskuse byla velkým motorem například minimalistů, kteří mluvili o demokratizaci vyjadřovacích prostředků: všichni máme různé schopnosti a dovednosti, něco nám jde lépe a něco hůř.

Do oblasti vizuálního umění postupně vstoupily prostředky, které nevyžadují nějaký specifický typ bravury. Já se svým uměním nevyděluji ze zbytku společnosti, neříkám, že dokážu něco, co ostatní ne. To pro řadu lidí může být problém, protože očekávají, že umělec je ten, kdo umí něco speciálního.

Nespočívá dnes onen „um“ také v něčem jiném než pouze v řemesle? Říct, že dnešní umělec může být bez dovedností, nelze. Ale je možné uvažovat o daleko širší škále kompetencí a schopností.

V umění je legitimní použít v podstatě cokoli. Tím pádem na tomto poli mohou působit lidé, kteří by před sto lety svoji pozici těžko obhájili. To je myslím zcela na místě.

Pavel Sterec Pavel Sterec (1985) je mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého podruhé, poprvé své dílo v rámci finále představil v roce 2011. Studoval v několika ateliérech na Akademii výtvarných umění v Praze, v současnosti je vedoucím Ateliéru intermédií na brněnské FaVU. Jeho práce je založena na osobních či sociálních setkáních a situacích, které autor přetváří do konceptuálních instalací. Potkává se v nich zájem o reinterpretaci mytických, transcendentních a kulturních odkazů v kontextu současného uvažování stejně jako angažovaná kritika společenského a politického statu quo. Své dílo Sterec představil na řadě výstav zejména ve středoevropském a východoevropském kontextu, účastnil se také několika prestižních rezidenčních pobytů.

Pavel Sterec (1985) has been nominated for the Jindřich Chalupecký Award for the second time; he has introduced his work in the award’s final already in 2011. He has studied at several studios at the Academy of Fine Arts in Prague; currently he is the Head of the Studio of Intermedia at the Faculty of Fine Arts at the Brno University of Technology. His work is based on personal and social encounters and situations transformed into conceptual installations.

These combine an interest in the reinterpretation of mythical, transcendental and cultural phenomena in the context of contemporary thought and an engaged criticism of the social and political status quo. Sterec has introduced his work at a number of exhibitions primarily in Central and Eastern Europe and participated in a number of prestigious residencies.

Je třeba to stále opakovat, aby se celá debata někam posunula?

Je pro mě neuvěřitelné, jak moc se drží mýtus romantického umělce, génia, který dokáže vytvořit něco, co ostatní nedokážou, a skrze to vyjádřit nějakou nadpozemskou myšlenku nebo emoci. Je to velmi životaschopná idea, což také znamená, že musí mít nějaké opodstatnění. Ale mám pocit, že se to postupem času změní, že setrvačnost už pomalu dojíždí.

Jaký je podle tebe v obecné rovině smysl ocenění pro umělce?

Ať chceme nebo ne, v dnešní době je umění hodně o reputační ekonomii. Vedou se diskuse, zda vůbec existuje umění mimo „zářezy“ v CV. Nedívám se na to nekriticky, ale je to prostě stav věcí. V rámci toho cena určitě smysl má. Jak jsem říkal na začátku, být umělcem není jedinou možností, jak se účastnit uměleckého světa. Pokud ale člověk přijme některou z možných rolí, těžko se vyhne celé hře, která je s reputační ekonomií spojena. Já se považuji za součást uměleckého provozu, bylo by pokrytecké tvrdit něco jiného. I na tomto „sbírání bodů“ tudíž participuji, i když nevylučuji, že se vůči tomu v budoucnu vyhraním. Účast ve finále uměleckého ocenění obecně umělcům přináší možnosti, které mohou zužitkovat, které je mohou někam posunout. Horší je, když se to celé dostane do polohy nějakého klání, pocitu, že někdo je vítězem a někdo poraženým.

To je potom absurdní.

becomes a piece of information in public space which is — more or less — spread by various channels. I may not formally surprise an intellectual gallery visitor with an exquisite taste, however, nobody is omniscient and there is always something that is worth reflecting on, perhaps in a new, different way. If I wanted to speak to the masses, I could choose other means.

Here I speak to a certain circle of people that may expand, the information can live on.

Besides the modes of communication you have mentioned, there is also the personal level of an engaged citizen expressing his opinion on current problems in a rather direct way. For instance, at a gathering aimed to express solidarity with refugees and disagreement with the xenophobic atmosphere in the majority society, you have carried a transparent saying “Weak Czech penises erect a firm border.”

You would perhaps not choose that theme and form for an art project.

How do you approach this duality of ways of expression?

I try to keep them separate. Not by speaking about different things at different places. I rather want to speak about the same thing by different means. I am not only an artist, I am also a person, I come from a certain background, I have opinions. I do not want to transform everything into art exhibited at a gallery. In this case, I wanted to express my opinion on the issue of accepting refugees. Despite all pitfalls, I consider the solidarity with the victims of war conflicts, the consequences of European colonial expansion or climatic change to be such an important value that I believe that we are obliged to accept the refugees.

I would probably not use such a banner in the context of art but I happily used it at a demonstration, being well aware of its provocative character. It responded to the fear of “decent Czechs” of a certain oriental, uncontrollable eroticism fuelled by the media. It’s like some kind of a complex, a frustration. I considered this type of expression completely adequate to the context of a demonstration and I think that it worked.

Art theory has been revolving about the question of what is more important — the concept or the rendering of an artwork — for quite a long time. You have been repeatedly asked in interviews about the sense of conceptual art and about the disappearance of craftsmanship. Let’s put it the other way round: What is the craft of contemporary conceptual approaches in your opinion?

A similar discussion has been a great motor for minimalists who spoke about the democratization of means of expression: all of us have different abilities and skills, we are better at something and worse at something. The field of visual arts has come to embrace means that do not require any specific kind of virtuosity. I do not exclude myself from the rest of the society by my art; I do not say that I can do something that others cannot. This can be a problem for a number of people who expect an artist to be someone who can do something special.

Does not that “something special” consist in something other than mere craft today?

One cannot say that the artist of today can be without any skills. However, it is possible to comprise a much broader range of competencies and abilities. It is legitimate to use almost anything in art.

Thus even people who would have hardly defended their position a hundred years ago can be active in the field of art today.

I think that it is good so.

Is it necessary to repeat it over and over again so that the debate can move on?

I find it incredible how much people still stick to the myth of a romantic artist, a genius who can create something that others cannot and thus express an ethereal idea or emotion. It is a very viable idea; which also means that there must be a reason for it. But I feel that it is going to change over time; that the inertia is slowly running down.

In your opinion, what does an award mean to an artist in general?

Whether we like it or not, art is a lot about reputation economy today. There is a debate whether there is any art outside the entries in your resume. I have a rather critical attitude to it, however, that is how things are. In that respect, the award is definitely meaningful. Like I said at the beginning, being an artist is not the only possibility of participating in the art world.

However, if you accept one of the possible roles, you can hardly avoid the whole game related to reputation economy.

I consider myself part of the art scene; it would be hypocritical to claim something else. I thus participate in this “hunt for points,” although I do not exclude the possibility of opposing it in the future. In general, the participation in the final of an art award gives the artists opportunities they can use, chances that can move them forward. What is worse is when it all becomes a mere competition, suggesting that someone is a winner and someone is a loser. That is absurd.

14

Výstava / Exhibition

Cena Jindřicha Chalupeckého / Finále 2015 Jindřich Chalupecký Award / Final 2015

Pavla Sceranková, Pracovna / Study, tisk na fototapetě / print on photo wallpaper, 350 × 235 cm, 2015, Astronomický ústav AV ČR / Astronomical Institute, Academy of Sciences of the Czech Republic foto / photo: Hynek Alt

Kurátorka / Curated by: Karina Kottová Architekt výstavy / Exhibition Architect: Tomáš Svoboda Moravská galerie v Brně / Moravian Gallery in Brno, Pražákův palác / Pražák Palace 25. 9. 2015 – 17. 1. 2016 September 25, 2015 – January 17, 2016

Pavla Sceranková, Po práci / After Work, objekt, špendlíky, látka / object, pins, fabric, 23 × 14 × 29 cm, 2015

Pavla Sceranková, Výzkum / Research, tisk na fototapetě / print on photo wallpaper, 350 × 235 cm, 2015, Astronomický ústav AV ČR / Astronomical Institute, Academy of Sciences of the Czech Republic foto / photo: Hynek Alt

Vojtฤ ch Frรถhlich, #followmeoffline, videoinstalace / video installation, modem Vodafone B3000, LTE Turbointernet, 2015 https://www.facebook.com/followmeoffline

Pavel Sterec, Fosilní my / Fossil Us, instalace, jádra z geologických vrtů, 3D tisk, audioprůvodce, cetris / installation, drill cores from geological probes, 3D print, audio guide, cetris, 85 × 37 × 2400 cm, 2015

Pavla Sceranková, Mapa / Map, tisk na fototapetě / print on photo wallpaper, 350 × 235 cm, 2015, Bruno Jungwiert, astrofyzik / astrophysicist foto / photo: Hynek Alt

Lukáš Karbus, Bez názvu / Untitled, akvarel na papíře / watercolor on paper, 140 × 200 cm, 2015

Pavel Sterec, Fosilní my / Fossil Us, instalace, jádra z geologických vrtů, 3D tisk, audioprůvodce, cetris / installation, drill cores from geological probes, 3D print, audio guide, cetris, 85 × 37 × 2400 cm, 2015

Barbora Kleinhamplová, Někdy se cítí skoro šťastně / Sometimes They Almost Feel Happy, videoinstalace / video installation, délka projekce / projection length 9'29'', jednotlivá videa v TV / individual videos on TV screens 1'58'', 2015 technická spolupráce / technical cooperation: 3D: Vojtěch Pecka

Lukáš Karbus, Bez názvu / Untitled, akvarel na papíře / watercolor on paper, 200 × 140 cm, 2015

Lukáš Karbus, Bez názvu / Untitled, akvarel na papíře / watercolor on paper, 140 × 225 cm, 2015

Lukáš Karbus, Bez názvu / Untitled, akvarel a kvaš na papíře / watercolor and gouache on paper, 140 × 220 cm, 2015

Barbora Kleinhamplová, Někdy se cítí skoro šťastně / Sometimes They Almost Feel Happy, videoinstalace / video installation, délka projekce / projection length 9'29'', jednotlivá videa v TV / individual videos on TV screens 1'58'', 2015 technická spolupráce / technical cooperation: kamera / camera: Barbora Kleinhamplová, Kristýna Bartošová střih / editing: Barbora Kleinhamplová, Kristýna Bartošová záznam zvuku / sound recording: Stanislav Abrahám postprodukce zvuku / sound postproduction: Jakub Jurásek konzultace barevné korekce / color correction consultation: Martin Buřil

26

Veletržní palác / Trade Fair Palace

Silver Lining

„Temný oblak noci poodhalí stříbrný svůj lem“ — s tímto mottem vypůjčeným od anglického barokního básníka Johna Miltona slaví Národní galerie v Praze 25. výročí proslulé Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Výstava Silver Lining není typickou skupinovou přehlídkou, ale spíše detailně zaměřenou asambláží fragmentů zahrnující jak nově vzniklá díla, tak díla přetvořená či upravená pro dané místo v duchu site-specific. Výstava laureátů nejprestižnější české umělecké ceny si klade celou řadu otázek, jež se kriticky staví k hodnotícím mechanismům ceny, poukazují na její udržitelnost a vyzdvihují roli, kterou sehrála v procesu psaní nedávné historie současného (českého) umění.

Cena, kterou Václav Havel velebil coby „dobrý a ctnostný počin“ a která vznikla na počest jednoho z nejpozoruhodnějších myslitelů v oblasti teorie a dějin umění Jindřicha Chalupeckého, se stala hrdou vůdčí institucí utvářející identitu mladé české umělecké scény v období posledních pětadvaceti let, jakož i neocenitelnou platformou konfrontující historickou perspektivu (která překročila práh směrem k vyspělé praxi), stanovující diagnózu současnosti (která drží prst na tepu doby) a formulující očekávání a požadavky budoucnosti, a to skrze neustálé redefinování kritérií estetické volby a legitimizaci kritického hodnocení.

Výstava Silver Lining není ani pamětní sbírkou, ani síní slávy. Nabízí moment sebereflexe, anatomický průřez institucionálním fenoménem. Osciluje mezi

úspěchem a neúspěchem, hrdinstvím a slabostí. Každé z děl je performativním gestem — částicí, která přispívá k mikrokosmu kontinuity i přeryvů v historii umění. Díla ztracená v galaxii výstavy usilují o vlastní autonomii a nechávají zaznít mimořádný subjektivní hlas. Výstava doprovozená krátkými příběhy hlavních osobností Ceny Jindřicha Chalupeckého (zakladatelů, členů poroty, podporovatelů a sponzorů) se stává polemickým prostorem, polyfonní sbírkou hybridních předmětů, která zkoumá, jak je důležité míti cenu. Vedle traumatu nenaplněných ambicí tak přináší i okamžiky prozření a jako taková je (či se spíše zoufale snaží být) vyjádřením naděje a optimismu.

Všechno zlé je pro něco dobré — Every cloud has a silver lining.

Poté, co Miltonův Duch přivede k životu „dvě blažená dvojčata“, Mladost a Radost, zakončí celou dvorskou hru následovně: „Nyní, když můj úkol u konce se zdá, křídla vynesou mne vzhůru ke hvězdám, ze zelených luk, kde končí zemská stráň, vyhoupnu se výš až na nebeskou báň, z baldachýnu nebes dál smím zamířit až tam, kde původ stříbrný má luny svit. Kterému ze smrtelných je libá cesta má, ten nechť ctnost ctí — ona svobodu mu dá. Povede ho pevně cestou výš a výš, na vrchol, kde má samo nebe skrýš. A kdyby snad ctnosti dojít měly síly, brány nebeské by k ní se naklonily“ („Comus“).

Adam Budak Hlavní kurátor Národní galerie v Praze

“A sable cloud turns forth its silver lining on the night,” with such a motto by 17th century British poet, John Milton, the National Gallery in Prague celebrates the 25th anniversary of the famed Jindřich Chalupecký Award. Not a typical group show, but rather an exhibition in a close-up, an assemblage of fragments, composed of newly conceived or revisited, or site-specifically applied works by the laureates of Czech Republic’s most distinguished art prize, Silver Lining sets up an array of questions that critically approach the prize’s mechanism of judgment and investigate its sustainability as well as its role in the process of writing a recent history of (Czech) contemporary art.

Praised by Václav Havel as “a good and virtuous deed,” the Award — an homage to one of the most outstanding minds in Czech art theory and history, Jindřich Chalupecký — has proudly taken the lead in shaping the identity of a young Czech art scene for the recent quarter of the century, becoming an invaluable platform of confronting the historical perspective (crossing over beyond the threshold towards a mature practice), diagnosing the present (keeping up with the pulse of now) and challenging the expectations and demands of the future by constantly redefining the criteria of an aesthetic choice and legitimating a critical evaluation.

Silver Lining is neither a memory box, nor a hall of fame. The exhibition offers a moment of self-reflection, an anatomical

cut through a body of an institutional phenomenon. It balances success and failure, heroism and weakness. Each artwork acts as a performative gesture; it is a particle which contributes to a microcosm of an art-historical continuity and rupture. Lost in the exhibition’s galaxy, it strives for an autonomy and claims a presence of an exquisite, subjective voice. Accompanied by the mini-narratives of Jindřich Chalupecký Award’s main protagonists (founding fathers, jury members, supporters and sponsors), the exhibition becomes an agonistic space, a polyphonic collection of hybridic subjects, examining the importance of (being) a prize. As such, beyond the trauma of unfulfilled ambition, marking a search for a moment of clarity, it is (or rather it desperately claims to be) an expression of hope and optimism. (A) Silver Lining.

After having brought to life “two blissful twins,” Youth and Joy, John Milton’s Spirit concludes the mask: “But now my task is smoothly done, I can fly, or I can run quickly to the green earth’s end, where the bowed welkin slow doth bend, and from thence can soar as soon to the corners of the moon. Mortals, that would follow me, love Virtue; she alone is free.

She can teach ye how to climb higher than the sphery chime; or, if Virtue feeble were, heaven itself would stoop to her” (“Comus”).

Silver Lining 25. výročí Ceny Jindřicha Chalupeckého 25th Anniversary of Jindřich Chalupecký Award Kurátor / Curated by: Adam Budak ve spolupráci s Jenem Kratochvilem / Adam Budak in collaboration with Jen Kratochvil Architekt výstavy / Exhibition Architect: Dominik Lang ve spolupráci s Vojtěchem Radou / Dominik Lang in collaboration with Vojtěch Rada Národní galerie v Praze / The National Gallery in Prague Veletržní palác / Trade Fair Palace 30. 9. 2015 – 17. 1. 2016 September 30, 2015 – January 17, 2016

Rozhovor s Lenkou Lindaurovou / Interview with Lenka Lindaurová, video Jan Vidlička

Adam Budak Chief Curator of the National Gallery in Prague

Rozhovor s Theodorem Pištěkem / Interview with Theodor Pištěk, video Jan Vidlička

Rozhovor s Jiřím Šetlíkem / Interview with Jiří Šetlík, video Jan Vidlička

Rozhovor s Tomášem Pospiszylem / Interview with Tomáš Pospiszyl, video Jan Vidlička

Rozhovor s Janem Rousem / Interview with Jan Rous, video Jan Vidlička

Rozhovor s Ondřejem Chrobákem / Interview with Ondřej Chrobák, video Jan Vidlička

Rozhovor s Karinou Kottovou / Interview with Karina Kottová, video Jan Vidlička

Rozhovor s Danem Mertou / Interview with Dan Merta, video Jan Vidlička

Vladimír Kokolia František Skála Michal Nesázal Martin Mainer Michal Gabriel Petr Nikl Kateřina Vincourová Jiří Příhoda Jiří Černický Lukáš Rittstein David Černý Tomáš Vaněk Markéta Othová Michal Pechouček Ján Mančuška Kateřina Šedá Barbora Klímová Eva Koťátková Radim Labuda Jiří Skála Mark Ther Vladimír Houdek Dominik Lang Roman Štětina

28

Doprovodný program

5× 555 Letošní ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého znovu doprovázel cyklus prezentací jednotlivých finalistů, který jsme před pěti lety nazvali 5 finalistů/5měsíců/5 míst, zkráceně 555. Bylo to poprvé v historii ceny, kdy byl čas mezi vyhlášením jmen finalistů a jejich finálovou prezentací využit pro prezentaci jejich práce před veřejností. A také vůbec poprvé, kdy se finalisté ceny prezentovali jinak než svou finálovou prací.

Chtěli jsme, aby cena nebyla vnímána pouze jako pražská, případně brněnská záležitost, proto jsme se objevovali v nejrůznějších městech i vesnicích po celé republice. Nabízeli jsme možnost setkat se s finalisty ceny mimo umělecké instituce či galerie. Slibovali jsme si od toho nalezení nového publika i odstranění bariéry mezi „nesrozumitelným“ současným uměním a veřejností. Každý měsíc od května do září jsme společně s jedním z finalistů vytvořili specifickou „událost“, jejíž součástí byla umělecká akce a poté možnost se s umělcem setkat a mluvit s ním o jeho práci. V mnoha případech se ukázalo, že šlo i o zajímavou reakci pro samotného umělce.

Tak třeba hned v prvním roce byl Marek Ther potěšený až nečekaně živou reakcí, kterou vyvolal jeho snímek s tématem odsunu sudetských Němců promítaný v zaplněném hospodském sále v bývalých Sudetech. Závěr debaty připomínal ladovská vyobrazení pravé hospodské mely.

Pavel Sterec překvapil turistickou skupinu v Koněpruských jeskyních umístěním odborných kapacit, profesorů a vědců přímo mezi stalagnáty a protáhl tak prohlídku o desítky minut. Někteří z finalistů dokázali dokonale spojit příjemné s užitečným: Dominik Lang nechal upéct rozměrný dort — umělecké dílo a snědl ho společně se studenty táborského gymnázia.

Následující rok jsme nechali studenta brněnské architektury Jakuba Kopce vytvořit Modul, který jsme (s jistými obtížemi) převáželi po českých městech

a poprvé také do Bratislavy. Adéla Babanová z Modulu v Hradci Králové vytvořila mobilní televizní studio a s najatými herci předvedli hodinovou TV reality show „Co je to videoart?“. Možná nejvýraznějšího vizuálního úspěchu se ale dočkala akce Jiřího Franty a Davida Böhma, kteří zastavili provoz na křižovatce před Veletržním palácem a za početné divácké kulisy vypustili z přistavené dodávky 231 černých balónků s otevřeným fixem.

Studenti architektury pražské VŠUP pro nás v roce 2013 navrhli zdánlivě jednoduchou Stavebnici, lešenářskou konstrukci, se kterou jsme se rozhodli objevovat na náměstích našich větších měst. Výsledný efekt však nebyl o nic větší než u předchozích akcí a zdánlivě logická úvaha „čím větší událost, tím větší zájem obyvatel“ narazila na své limity. Přesto je možné třeba prezentaci Aleše Čermáka v centru rozpálené Ostravy s místními romskými obyvateli za asistence policie považovat za mimořádnou, podobně jako Niklovu promoklou uměleckou intervenci před Rudolfinem nebo mimořádně zajímavou prezentaci Václava Magida v Plzni. Snaha nalézt optimální model pro tento typ prezentace vyústila na podzim onoho roku v debatu (vyvolanou samotnými autory prezentací), nazvanou lapidárně „Pro koho to děláš?“. Jednoznačnou odpověď jsme však nenašli.

Od počátku se projevoval další fenomén podobných aktivit, a to nevyzpytatelné počasí: jen ve zmíněném roce proběhla Niklova akce v provazech deště (první den povodní), naopak Daniela Baráčková malovala s dětmi v Brně v nejteplejším dni v roce, Dominik Lang podle meteorologů v tom nejsušším. To nejsou zrovna optimální chvíle pro debatu o současném umění. Extrémní situace se objevily i v dalším ročníku. Svoji performance v Karlových Varech absolvovala těhotná Tereza Velíková měsíc před porodem. Její duet Bartoška — Rottrová, odehrávající se v projíždějící lanovce, byl ovšem pro

Related Events

5× 555 Jindřich Chalupecký Award 2015 has again included a series of presentations of the individual finalists called 5 Finalists / 5 Months / 5 Places, in short 555, which we founded five years ago. Back then, it was for the first time in the history of the award that we used the time between the announcement of the finalists and their final presentation to introduce their work to the public; and for the first time that the finalists presented themselves by other means than their final artwork.

We did not want the award to be perceived as an affair related to Prague or Brno only; we have therefore travelled to various cities and villages across the Czech Republic. We have offered the public an opportunity to meet the finalists of the award outside art institutions and galleries. We hoped to find a new audience and to remove the barrier between “incomprehensible” contemporary art and the public. Each month from May to September, we joined forces with one of the finalists to create a specific event including an art event and an opportunity to meet the artist and discuss his or her work with him or her. In many cases, the response was also very interesting for the artists themselves.

For instance, in the very first year, Mark Ther was pleased by the unexpectedly lively response stirred by his film dealing with the resettlement of Sudeten Germans screened in a crowded pub hall in former Sudetenland. The final debate reminded of authentic pub fights famously depicted by Josef Lada. Pavel Sterec surprised a group of tourists in Koněprusy Caves by bringing experts, professors and scientists right to the cave columns, thus prolonging the tour by dozens of minutes. Some of the finalists perfectly managed to combine business with pleasure: Dominik Lang had a large cake — an artwork — baked and ate it together with the students of Pierre de Coubertin Grammar School in Tábor.

The following year, a student of the Faculty of Architecture of Brno University of Technology made a Module for us; with some difficulty, we brought it to various Czech cities and also to Bratislava for the first time. Adéla Babanová, who presented her work in Hradec Králové, transformed the Module to a mobile television studio and presented a 60-minute TV reality

show “What Is Video Art?” with hired actors. The action of Jiří Franta and David Böhm was perhaps the greatest visual success; they stopped the transport at the intersection in front of the Trade Fair Palace in Prague and released 231 black balloons with open felt-tip pens out of a van in front of a numerous audience.

In 2013, students of the Department of Architecture of the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague designed a seemingly simple Building Set, a scaffolding construction we decided to use to present ourselves on the squares of Czech cities. However, the final effect was no bigger than that of the previous events and the seemingly logical reasoning “the bigger event, the more interest on the part of the citizens” hit its limits. Yet the presentation of Aleš Čermák in the center of baking hot Ostrava with the local Roma citizens assisted by the police can be considered extraordinary; the same goes for Richard Nikl’s rain-drenched art intervention in front of the Rudolfinum or the unique presentation of Václav Magid in Pilsen. The effort to find an optimal model for this type of presentation lead to a debate (initiated by the very authors of the presentations) in the fall of that year, aptly entitled “Who are you doing it for?” However, we did not find a definite answer.

Since the very beginning, another phenomenon that usually takes its toll during similar activities has manifested itself; the unpredictable weather. In the above mentioned year, Nikl’s event was held in a downpour (the first day of a flood); on the contrary, Daniela Baráčková has been painting with children in Brno on the hottest day of the year, while Dominik Lang’s presentation was held on the driest day according to the meteorologists. Those were not really optimal moments for a debate on contemporary art. Extreme situations have come up in the next edition as well. Pregnant Tereza Velíková made her performance in Karlovy Vary only one month before giving birth to her child.

However, her duet Bartoška — Rottrová, performed on a passing cableway, was unforgettable for all the visitors. A similarly exceptional event was held on a square in the center of Brno; Martin Kohout has called several taxi drivers without telling them what he was up to and used their radios for a 30-minute DJ set. After they

všechny zúčastněné nezapomenutelný.

Podobně výjimečná akce se odehrála na náměstí v centru Brna, kam si Martin Kohout objednal nic netušící taxikáře a využil jejich autorádia pro půlhodinový DJ set. Po ujištění, že dostanou zaplaceno, se ukázali jako velmi vstřícní a ke všemu ochotní. Kouzlu Richarda Loskota podlehli po dlouhém vyjednávání také v pražském Planetáriu, kde mohl pustit pro tuto situaci vytvořenou projekci. Zvýšenou míru tolerance předvedli v plzeňském Českém rozhlase. Před jeho budovou nainstaloval Roman Štětina tlumočnickou budku a po několik hodin nechával doslovně „překládat“ všechna slova, která se v živém vysílání objevila. Performance pokračovala také uvnitř budovy rozhlasu, kam si nic netušící návštěvníci chodili poslechnout desku na téma stereofonního zvuku.

V letošním roce jsme se vrátili ke koncepci z prvního ročníku, doplněné o spolupráci se školami. Právě ty se ve všech ročnících osvědčily jako nejdůležitější a také nejsympatičtější partner. Možná nejspektakulárnější akci letos předvedl Vojtěch Fröhlich, který skupinu zájemců zavedl vyznačenou trasou přes pražskou Stromovku do skalního útvaru, kde na udivené návštěvníky čekal bar, na místě ohřívaná jídla mezinárodní kuchyně, židle se stolky a personál. Do skály zavěšená obrazovka s Vojtovou prezentací pak už byla brána jako samozřejmost. Pavel Sterec přivedl návštěvníky do laboratoře forenzní antropologie v Brně a zájemci si kromě odborného výkladu odnesli své tváře ve 3D podobě. Lukáš Karbus v Kamenickém Šenově představil svou tvorbu studentům sklářské školy v regionu, kde sám na střední škole studoval. S Pavlou Scerankovou jsme se vydali do ondřejovské hvězdárny na diskusi s astrofyzikem Brunem Jungwiertem a prezentace Barbory Kleinhamplové bude ještě podzimním překvapením.

V každém roce jsme s umělci navštěvovali nejrůznější školy (mateřské, základní, střední i vysoké), spolupracovali jsme s velkými festivaly ( Jihlavský filmový festival, MFF v Karlových Varech, Festival v ulicích v Ostravě, Na žive! v Bratislavě, Plzeň město kultury atd.), s artovými kiny (Praha, Brno, Ostrava nebo Plzeň) a galerijními institucemi. Umělci se představili nejen ve velkých městech, ale třeba také ve zmíněném Kamenickém Šenově, Kytlici nebo Ondřejově. Díky Janu Vidličkovi a Artyčok.tv existují ze všech uskutečněných prezentací záznamy.

Dostali jsme možnost představit mladé umělce veřejnosti skrze skutečně širokou škálu situací, kontextů a míst. Zájem širší veřejnosti o setkání s jejich tvorbou většinou nepřekročil lehce skeptické odhady.

Všechny prezentace, ať už měly jakoukoliv podobu, se ale odehrály s velkým osobním nasazením jednotlivých finalistů. A to je dobrá zpráva o naší výtvarné scéně. Otázkou zůstává, co to říká o naší společnosti.

Ze sportu

Ondřej Horák Autor koncepce doprovodného programu

Ondřej Horák Fotbalový internacionál

were assured that they would get paid, they proved to be very helpful and obliging.

After a long negotiation, the employees of Prague’s Planetarium succumbed to the charm of Richard Loskot, enabling him to present his projection created for that occasion. The Czech Radio in Pilsen, too, has shown an increased level of tolerance.

Roman Štětina has installed an interpreting booth in front of its building and had a professional interpreter “translate” the live broadcast word for word. The performance continued inside the building as well; visitors could listen to a record dealing with stereophonic sound there.

In 2015, we have returned to the concept of the first edition, enriching it with a cooperation with schools. The schools have proved to be the most important and the most congenial partner in all of the past editions. The event of Vojtěch Fröhlich was probably the most spectacular one; he has led a group of interested persons on a marked route through Prague’s Stromovka Park to a rock structure where the surprised visitors discovered a bar, dishes of international cuisine warmed up on the spot, tables with chairs and staff; in that context, a screen with Vojtěch’s presentation was perceived as commonplace. Pavel Sterec took the visitors to a laboratory of forensic anthropology in Brno; besides listening to a professional lecture, they also got a 3D version of their face. Lukáš Karbus introduced his work to students of a glass-making school in Kamenický Šenov in a region where he studied secondary school himself. Pavla Sceranková organized a discussion with astrophysicist Bruno Jungwiert in an observatory in Ondřejov; the presentation of Barbora Kleinhamplová will be a surprise in the fall.

Each year, we brought the artists to various schools (nursery schools, elementary schools, secondary schools as well as universities), cooperated with leading festivals ( Jihlava IDFF, Karlovy Vary IFF, Festival in the Streets in Ostrava, Bratislava Art Festival, Pilsen European Capital of Culture 2015), arthouse cinemas (Prague, Brno, Ostrava, Pilsen) and gallery institutions. The artists introduced themselves in big cities as well as in the above mentioned Kamenický Šenov, Kytlice and Ondřejov. All of the presentations have been recorded on video thanks to Jan Vidlička and Artyčok.tv.

We had an opportunity to introduce young artists to the public through a really wide range of situations, contexts and places. The interest of the general public in meeting their work mostly did not exceed the slightly skeptical estimates. However, all of the presentations, whatever form they took, were held with a great personal enthusiasm of the finalists and the whole organizational team. That is a good news of the Czech art scene; the question is what it tells of the Czech society.

Ondřej Horák Author of the concept of related events

Bibi radí

Poradna pro dívky, které si nevědí rady

Jindra fest 2015

Vztah Jindřicha Chalupeckého k fotbalu byl vášnivý a nezpochybnitelný. Podle svědků od Kolářova stolu z kavárny Slavia (sic!) začínal tento hloubavý teoretik den u ranní kávy a denního tisku. Noviny četl zásadně od poslední strany. Výsledky naší první ligy probíral nejčastěji s Kamilem Lhotákem (ten v novinách marně hledal informace o Tour de France), později s Theodorem Pištěkem (o Velké ceně Monaka ani ťuk), případně s Jiřím Kolářem (čekal, až Chalupecký dočte a on bude moct noviny rozstříhat). Z úcty k respektovanému teoretikovi pak o několik desetiletí později vzniká velkolepý Jindra fest, fotbalový turnaj umělců, teoretiků, kritiků, pedagogů, studentů a vůbec přátel kopané na té nejvyšší úrovni. Po jeho prvním ročníku, který ovládlo mužstvo F1, tvořené pedagogy a studenty architektury pražské VŠUP (a do ročníku narychlo přijatými fotbalovými zahraničními posilami), se letos uskutečnilo druhé turnajové setkání. A znovu se bylo na co dívat!

Osmička elitních týmů (letos doplněná např. studenty Filozofické fakulty) předváděla kopanou, ze které často přecházel zrak. Hráči se znovu předháněli v džentlmenství a fair play. Jen nešvar se zakopáváním míčů se ani ve druhém ročníku nepodařilo zcela vymýtit.

V přilehlé oboře letohrádku Hvězda tak postupně zmizela většina míčů a hráči turnaj dohrávali s balóny neidentifikovatelných značek i tvarů. Do čtvrtfinále se poprvé v historii velkých turnajů probojovala všechna mužstva. Důvodem byl počet nakopnutých holení, kotníků a nártů, který zmenšil počet hráčů a v důsledku toho i týmů. Do semifinále turnaje se však již prodrali pouze ti nejschopnější a nejodolnější. Po obědové pauze (gulášek z kližky vyřadil další hráče) čekaly diváky rozeseté po obvodu obou hřišť zápasy, které oddělily úspěšné od neúspěšných. Motivovaní hráči předváděli po pěti hodinách předchozích zápasů statečný fotbal, často na hranici fyzických možností a v několika případech i daleko za ní. „Když nehrajete alespoň na sto dvacet procent, nemůžete v tak výborně obsazeném turnaji uspět,“ nechal se po utkání slyšet architekt Adam Gebrian. Právě jeho tým F1 se znovu po roce probojoval do finále a také jeho soupeř byl stejný jako vloni.

Hvězdami nabitý kádr Autismu pod vedením sehrané dvojice bří Vančátů byl částí publika (a rozhodčím) mírně favorizován. Finálový zápas pak vstoupil do dějin umělecké kopané.

Po vyrovnaném prvním poločase se vedení ujal Autismus, ale F1 dokázala znovu srovnat (za velkého přispění zvolené taktiky nehrajícího kouče Romana Brychty a hrajícího kouče Petra Babáka). Útočné výpady F1 však pravidelně končily na obranných zákrocích výborně hrajícího Ivana Svobody (do Autismu přestoupil z Videoartu) a hře „Mozarta z Holešovic“ Martina Vančáta. Když už se zdálo, že zápas směřuje k prodloužení, a diváci se začínali těšit na nevyzpytatelné pokutové kopy, rozhodli hráči Autismu gólem z poslední vteřiny (!) zápasu o svém historickém vítězství. Na slavném poháru (tzv. Dubově kotlíku) se tak zaslouženě objevilo jméno nového vítěze turnaje.

Závěrem je nutné poděkovat organizátorům (FA SJCH) za výborně připravený povrch hřiště (odolný plast třetí generace), divákům za sběr zakopnutých míčů a hostinskému z hospody Pod Lípou, který velkoryse přehlédl několik nezaplacených položek.

Milá Bibi, líbí se mi ve třídě jeden kluk. Snažím se ho různě zaujmout, ale nevšímá si mě. Tváří se, že sem mu fuk. Je fakt, že nejsem asi úplně nejkrásnější, ale myslím, že umím být vtipná a zábavná. Změnila jsem účes, a dokonce jsem začala nosit hodně vyzývavé oblečení (než mi to doma zatrhli), ale on si pořád jen čte pod lavicí nebo se baví s jinými kluky.

Jsem z toho nešťastná, už nevím, co mám dělat. Je asi 175 cm vysoký, světlý, má modré oči (vypadá jako Leonardo di Caprio!) a má rád umění. Jo a taky hezky maluje. Bibi, poraď mi, jak se k němu mám dostat blíž.

Neví, o co přichází! Jsem romantická, ale myslím, že i dost vášnivá.

Díky, tvoje věrná čtenářka Vlaďka M.

Vlaďko!

To vůbec není beznadějné. Nejspolehlivější cesta vede přes to, co ho baví. Máš štěstí, že to není třeba fotbal nebo World of Tanks.

Podle toho, jak ho popisuješ, to bude asi opravdu sympatický mladík se zájmem o výtvarné umění nebo něco takového.

A musíme společně doufat, že se zajímá o ženy. Co kdybys ho přihlásila do soutěže Máš umělecké střevo? Je to soutěž pro studenty se zájmem o výtvarné umění, takže by na to měl skočit. A víš co? Soutěží se v ní ve skupinách, takže s ním můžeš soutěžit ve dvojici! Letošní téma je Portrét vs. Autoportrét, což je pro naši situaci naprosto ideální. Můžete se třeba vzájemně fotit, natáčet videa, ale v mezích slušnosti! nebo může třeba namalovat tvůj portrét.

No a pak pojedete společně na finále do Moravské galerie. A to by bylo, aby z toho něco nebylo. Jen buď opatrná a používejte ochranu.

Tvoje Bibi

Prezentace Ondřeje Horáka v rámci 555 s Lukášem Karbusem, květen 2015 / Presentation by Ondřej Horák during the 555 event with Lukáš Karbus, May 2015, Kamenický Šenov, foto / photo Peter Fabo

Sports

Jindra Fest 2015

555 s Pavlem Stercem, červen 2015 / 555 with Pavel Sterec, June 2015, LaMorFA, Brno, foto / photo Štěpán Pech

Jindra fest, červen 2014, Praha / Jindra Fest, June 2014, Prague, foto / photo Peter Fabo

555 s Pavlou Scerankovou, září 2015, Astronomický ústav AV ČR / 555 with Pavla Sceranková, September 2015, Astronomical Institute of the Czech Academy of Sciences, Ondřejov, foto / photo Štěpán Pech

555 s Vojtěchem Fröhlichem, červenec 2015, Praha / 555 with Vojtěch Fröhlich, July 2015, Prague, foto / photo Eva Rybářová

Dear Abby

An advice column for girls

Jindřich Chalupecký’s attitude to football was passionate and indisputable. According to witnesses from the table of Jiří Kolář in Café Slavia, the contemplative theorist started his day by drinking his morning coffee and reading the daily press. As a matter of principle, he read the newspaper from the last page to the first. He would most frequently discuss the results of the Czechoslovak First League with Kamil Lhoták (who vainly sought information about Tour de France in the newspaper), later with Theodor Pištěk (not a single word about Monaco Grand Prix) or also with Jiří Kolář (who would wait for Chalupecký to finish the newspaper so that he could cut it into pieces). Several decades later, the grand Jindra Fest was founded out of regard for the respected theorist; a football match of artists, theorists, critics, teachers, students and other fans of first-class football.

After the first edition, ruled by the team of F1, composed of teachers and students of the Department of Architecture of the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague (plus quickly admitted international players), the second tournament was held this year.

And it was a feast for the eyes!

Eight elite teams (this time also including students of the Faculty of Arts of Charles University in Prague) played such football that it often made us stare in silent awe. The players were one-upping each other in gentlemanship and fair play. Only the bad habit of kicking the ball out of bounds has not been completely eradicated. Most of the balls have thus disappeared in the adjoining game enclosure of the Star Summer Palace and the players finished the tournament with balls of unidentifiable brands and shapes. All of the teams made it to the quarterfinal for the first time in the history of big tournaments. It was due to the number of kicked shins, ankles and insteps which reduced the number of players and thus also the number of the teams. Only the most able and the most resistant forced their way to the semifinal. After the lunch break (with the knuckle goulash eliminating even more players), the spectators scattered along the sidelines of the two fields watched the matches that separated the successful from the unsuccessful. After five hours of previous matches, the motivated players still played a brave football, often on the edge of their physical limits and in several cases even far beyond it. “If you don’t play at 120% at least, you cannot succeed in such a well-manned tournament,” said architect Adam Gebrian after the match. It was his F1 team that made it to the final again; its opponent was the same as well. The star-studded team of Autism lead by the Vančát brothers was slightly favored by a part of the audience (and by the referee). The final match has entered the history of artistic football. After a tight first half, Autism took the lead, however, F1 was able to tie again (with a great assistance of the tactic of the non-playing couch Roman Brychta and the playing coach Petr Babák). The offensive attacks of F1 were regularly thwarted by the defensive saves of the perfect player Ivan Svoboda (who was transferred from Video Art to Autism) and the play of Martin “Mozart from Holešovice” Vančát. When it seemed that the match was heading towards an overtime and the spectators were starting to look forward to the unpredictable penalty kicks, the Autism players decided about their historical victory by scoring a goal in the last second (!) of the match. The new cup (called “Dub’s Pot”) thus deservedly featured the name of the new winner of the tournament.

In conclusion, we would like to thank the organizers ( Jindřich Chalupecký Society) for a perfectly prepared surface of the field (third generation synthetic turf ), the spectators for picking up the balls kicked out of bounds and the innkeeper from the Lime Inn for generously overlooking several unpaid items.

Dear Abby, There’s this boy in our class that I like.

I’ve tried to attract his attention in various ways but he won’t notice me. He acts like he doesn’t care about me. The truth is that I’m not the most beautiful girl in the world but I think that I can be witty and amusing.

I have changed my hairstyle and even started wearing provocative clothing (until my parents put an end to it). I’m unhappy about it, I don’t know what more I can do.

He is 5.7 tall, has blond hair, blue eyes (he looks like Leonardo di Caprio!) and he likes art. Plus he is also good at painting. Abby, please, tell me how to get closer to him.

He doesn’t know what he’s missing! I’m romantic but I think I’m also very passionate.

Ondřej Horák

Abby

Enamored in Prague

Dear Enamored, That’s not hopeless at all. The most reliable way is to go after what he likes. You are lucky that it’s not football or the World of Tanks. According to what you’ve written about him, he may be a really nice young man with an interest in visual arts or some such thing. We both have to hope that he is into women. What if you signed him up for the Do You Have a Knack for Art competition? It is a competition for students interested in visual arts so he may be up for it. You know what? It is a group competition so you can compete as a couple! This year’s theme is Portrait vs Self-portrait which is absolutely perfect for your situation. You can take photos of each other, make videos, within the bounds of decency! or he can paint your portrait.

Well and then you will go to the final at the Moravian Gallery in Brno together.

Something will definitely come out of it.

Just be careful and use protection.

30

You Better Take It All: It’s Chalupecký’s Call

Komentáře / Commentaries

Neváhej a ber, když Chalupecký dává…

První, co se mi vybaví pokaždé, když se řekne Cena Jindřicha Chalupeckého, je refrén písně kapely Finský barok, kterou její frontman František Skála zpíval na afterparty po vyhlášení vítěze finále Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2001: „Neváhej a ber, když Chalupecký dává. Jo, to se někdy stává, že každý nevyhrává“. Ten večer v NoDu mi přišla neuvěřitelně vtipná. Časem jsem pochopil, jak moc vystihuje pocity euforie i frustrace, které soutěž přináší zúčastněným umělcům. Kolik předělávka sladkobolného hitu, snad Heleny Vondráčkové, vypovídá o tom, jak těžké bývá zvládnout ego vyexcitované očekáváním velkého úspěchu. To se prohloubilo, když jsem později jako člen poroty třikrát spolurozhodoval, kdo se večer stane „vítězem“ a kdo bude mezi „poraženými“.

Stokrát se můžete navzájem utvrzovat, že je to nesmysl, že umění není sport, ale nakonec se každý rok zvedne finalistům ceny v krvi hladina adrenalinu a každý touží odejít jako vítěz.

Když v loňském roce oslovila Společnost Jindřicha Chalupeckého Moravskou galerii, zda by nechtěla spolupořádat finálovou výstavu v roce 2015, opět jsem si vybavil onen refrén a neváhal ani sekun-

du. Za prvé jsem se těšil, že se galerie stane součástí emoční neurózy, která každoročně provází udílení ceny na umělecké scéně. Za druhé jsem byl vždy přesvědčen, že dlouhodobá spolupráce Chalupeckého ceny a centrálních veřejných institucí je tím, co může posílit respekt současného umění u širší veřejnosti. Za třetí, že pravidelné střídání místa konání finále mezi Brnem a Prahou, respektive mezi Moravskou a Národní galerií, je nejen politicky korektním aktem decentralizace kultury, ale především vyslyšením spontánního přání formulovaného uvnitř umělecké komunity. Last but not least, že zapojení finálové výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého do výstavní dramaturgie Moravské galerie není výkřikem do tmy, ale logickým završením dlouhodobě rozvíjených aktivit a agendy instituce v provozu současného umění. Není snad ani nutné v této souvislosti připomínat výstavní formát a prostor Atrium, kde deset let kontinuálně probíhají samostatné prezentace českých a slovenských současných umělkyň a umělců, vybavené vždy obsáhlým katalogem. Z letošní pětice finalistů měli výstavu v Atriu již dva, Pavla Sceranková a Pavel Sterec, a rozhodně nejsou mezi minulými laureáty

Pořád je to málo?

Is It Still Not Enough?

Umění bylo naším koníčkem odjakživa. Jsme přesvědčeni, že člověk se musí obklopovat krásou a estetikou, že je to znak civilizovanosti. Nikdy jsme k umění nepřistupovali jako k projektu, kterým se chceme zabývat. Až jsme potkali Chalupeckého. Začali jsme věnovat své finance a energii současnému umění.

Tomu, kterému dnes skoro nikdo nerozumí, je často zatracováno, ale které provokuje a zároveň představuje pro společnost trvalou hodnotu.

Podporujeme umění, abychom se sami inspirovali a přispěli k něčemu tak nehmatatelnému, co ocení až budoucnost. Protože každé umění si prochází fází současnou, moderní a posléze starou. Potkali jsme hodnoty, které nám jsou blízké, ať už je to drzost, kterou nás Chalupecký zaujal, nebo vnímané elitářství, a začalo nás to bavit.

Podpořili jsme jednotlivé, někdy provokativní výstavy v Galerii Rudolfinum, která představuje to nejlepší ze současného umění.

Podpora vyústila v generální partnerství, ale nestačilo to.

Začali jsme pořádat Magnus Art, představovat umění v neobvyklých prostorech, posouvat ho více mezi lidi, ale bylo to málo.

Vytvořili jsme žebříček J&T Banka Art Index, který má napomoci široké veřejnosti získat základní orientaci v současném umění.

Stali jsme se generálním partnerem Galerie výtvarného umění v Ostravě, zvali klienty, organizovali komentované prohlídky, ale nezdálo se to dost.

Pomohli jsme k vydání knihy Mezera, kroniky doby a jejích umělců, nejkrásnější knihy roku. Málo.

Uspořádali jsme druhý ročník Magnus Art, jedinečné přehlídky českého současného umění, ale více než současné umění zaujal historický prostor.

Podpořili jsme vydání jedinečné knihy o výtvarném umění Proč obrazy nepotřebují názvy?, která získala ocenění Magnesia Litera. Pořád málo.

Budujeme vlastní sbírku současného umění složenou z laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Průřez současnou českou tvorbou. Čtyřiadvacet z pětadvaceti souhlasilo. Upřímně? Pěkně riskantní.

Směrem k veřejnosti jsme otevřeli otázky: „Proč si společnost více než výtvarných umělců váží sportovců?“ Uvidíme.

Připravujeme projekt efektivnější výuky výtvarného umění na školách. A podporu další výjimečné knihy.

Zdá se, že ať uděláme v současném výtvarném umění cokoli, je to pořád málo. Ale někdo moudrý řekl, že méně je někdy více.

Less is more.

Art has always been our hobby. We are convinced that man has to surround himself with art and the aesthetic; that it is a sign of civilization. We have never perceived art as a project we would like to deal with; until we met Chalupecký. We started dedicating our finances and energy to contemporary art; the art that almost nobody understands today, that is often condemned; but also the art that is provocative while representing a permanent value of the society.

We support art to get inspired and to contribute to something intangible that will only be appreciated in the future; since every type of art goes through a contemporary, modern stage and an old stage. We have encountered values that are close to us, such as the forwardness of Chalupecký that we liked, as well as its perceived elitism, and we started loving it.

We have supported individual, sometimes provocative exhibitions at Rudolfinum Gallery which presents the best of contemporary art. Our support has resulted in a general partnership; but it was not enough.

We started organizing Magnus Art, introducing art in unusual spaces, bringing it among more people; but it was still too little.

We have created the J&T Bank Art Index to help the general public navigate through contemporary art.

We became the general partner of the Gallery of Fine Arts in Ostrava, we invited clients, we organized guided tours; but it did not seem to be enough.

We have helped publish The Gap – Young Art in the Czech Republic 1990–2014, a chronicle of an epoch and its artists, winner of the Most Beautiful Czech Book of the Year Award. Too little.

We have organized the second edition of Magnus Art, a unique showcase of Czech contemporary art, however, the historical space attracted more attention than contemporary art did.

We have supported the publication of the unique art book Why Books Need No Titles which received the Magnesia Litera Award.

Still too little.

We are building our own contemporary art collection comprised of works by Jindřich Chalupecký Award holders. A contemporary Czech art selection; twenty four out of twenty five agreed. Pretty risky, to be honest.

We have opened up questions we would like to ask the public: “Why are sportsmen respected more than visual artists in the society?” We’ll see.

We are preparing a project to introduce a more effective visual art education at schools. And we’re going to support another unique book.

It seems that whatever we do in the field of contemporary visual arts, it is still too little. However, a wise man said that less is sometimes more. Less is more.

Za J&T Banku Lucie, Dita, Petr, Robert, Štěpán a Vlasta

On behalf of J&T Bank Lucie, Dita, Petr, Robert, Štěpán and Vlasta

a finalisty ceny výjimkou. Moravská galerie také každé dva roky uděluje vlastní cenu, pojmenovanou po malíři Michalu Ranném. Cena je určena pro umělce, jejichž tvorba nejen dosahuje mimořádné kvality, ale také má zásadní vliv na mladší generace umělců. Pravě na výstavu laureáta této ceny Václava Stratila bezprostředně navazuje finále Ceny Jindřicha Chalupeckého ve shodných prostorách Pražákova paláce.

Jsem přesvědčen, že obě ocenění v provázanosti s výstavní dramaturgií Moravské galerie mohou fungovat komplementárně a posílit vědomí mezigenerační solidarity nejen uvnitř umělecké komunity.

Když tenkrát dohrál Finský barok, byli hosté na začátku vzpomínaného večírku svědky neplánované performance Václava Stratila a ten rok oceněného Tomáše Vaňka, která spočívala ve vzájemné výměně spodního prádla. Byla to celkově dobrá party a přelomový rok nejen pro Cenu Jindřicha Chalupeckého. Doufám, že letošní ročník vstoupí také do historie, a to nejen jako první pořádaný ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně.

The first thing that I recall every time I hear about Jindřich Chalupecký Award is the chorus of a song by the band Finnish Baroque sung by the band’s frontman František Skála at the afterparty of the award ceremony of Jindřich Chalupecký Award in 2001: “The winner takes it all, the loser has to fall. You better take it all, it’s Chalupecký’s call.” That evening in NoD Gallery, I found it immensely witty.

However, in the course of time, I came to realize how much it tells of the feelings of euphoria and frustration the competition brings to the participating artists; how aptly the cover of the bitter-sweet hit captures how hard it is to control one’s ego excited by the anticipation of a great success. My understanding got even deeper when I became a member of the jury for three years, deciding who will become the “winner” and who will be among the “losers” that night. The artists can mutually convince themselves that it’s nonsense, that art is not like sports, however, the adrenaline levels will rise in the finalists and each of them will long to leave as the winner.

When Jindřich Chalupecký Award approached the Moravian Gallery in 2014 about co-organizing the final exhibition in 2015, I thought of the chorus again and did not hesitate even for a second.

Firstly, I was looking forward to the fact that the gallery would become part of the emotional neurosis that accompanies the award ceremony on the art scene each year. Secondly, I have always been convinced that a long-term cooperation between Jindřich Chalupecký Award and central public institutions can strengthen the respect for contemporary arts on the part of the general public. Thirdly, the regular alternation of the venue of the final between Brno and Praha, or more precisely between the Moravian Gallery and the National Gallery, is not only a politically correct act of a decentralization of culture but primarily a hearing out of the spontaneous wish formulated within

Ondřej Chrobák Šefkurátor Moravské galerie v Brně

Kdyby

Katalog vydala Společnost Jindřicha Chalupeckého ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně / The catalog is published by the Jindřich Chalupecký Society and the Moravian Gallery in Brno Redakce katalogu / Catalog Editor Karina Kottová Texty / Texts Adam Budak, Ondřej Horák, Jindřich Chalupecký, Ondřej Chrobák, Tomáš Pospiszyl, J&T Bank (Lucie, Dita, Petr, Robert, Štěpán, Vlasta) Rozhovory / Interviews Karina Kottová Překlady / Translation Tereza Chocholová Korektury / Language Editing Josef Šebek Produkce / Production Barbora Ciprová Grafická úprava / Graphic Design Petr Bosák, Tereza Hejmová, Robert Jansa 2015 Designers Fotografie / Photographs Peter Fabo (výstava, portréty / exhibition, portraits) Fotografie doprovodných programů / Photographs of Related Events Peter Fabo, Štěpán Pech, Eva Rybářová Ilustrace / Illustration Jakub Plachý Tisk / Print CZECH PRINT CENTER a. s.

the art community. Last but not least, the inclusion of the final exhibition of Jindřich Chalupecký Award in the exhibition concept of the Moravian Gallery is not an isolated act but a logical culmination of the long-term activities and the agenda of the institution on the contemporary art scene.

I believe it is not necessary to point out the exhibition format and the Atrium space which has hosted individual presentations of Czech and Slovak artists, including extensive catalogs, for the past ten years.

Two of this year’s finalists have already exhibited their work at the Atrium; Pavla Sceranková and Pavel Sterec; and they are definitely not an exception among the past award holders and finalists. The Moravian Gallery also presents its own award bearing the name of painter Michal Ranný. The award is presented to artists who have produced work of outstanding quality while also exerting an essential influence over younger generations of artists. The exhibition of Michal Ranný Award holder Václav Stratil immediately precedes the final of Jindřich Chalupecký Award at the identical space of the Pražák Palace.

I am convinced that the two awards, in compliance with the exhibition concept of the Moravian Gallery, can function in a complementary way and strengthen the awareness of intergenerational solidarity both inside and outside the art community.

After the show of Finnish Baroque back then, the guests of the above mentioned party witnessed a spontaneous performance of Václav Stratil and the new Jindřich Chalupecký Award holder Tomáš Vaněk which consisted in a mutual exchange of underwear. All in all, it was a great party and a ground-breaking year not only for Jindřich Chalupecký Award. I hope that this year’s edition will also enter history; not only as the first one organized in cooperation with the Moravian Gallery in Brno.

ISBN 978-80-905317-4-1 © Společnost Jindřicha Chalupeckého www.cjch.cz Výstava a vydání katalogu se uskutečňují za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a statutárního města Brna. Generálním partnerem Společnosti Jindřicha Chalupeckého je J&T Banka. / The exhibition and the publication of the catalog were supported by the Ministry of Culture Czech Republic and by the City of Brno. The general partner of the Jindřich Chalupecký Society is the J&T Bank.

Ondřej Chrobák Chief Curator of the Moravian Gallery in Brno

Kdyby v loňském roce nezískal Cenu Jindřicha Chalupeckého Roman Štětina, nic by se nestalo.

Kdyby Michal Pěchouček v roce 2003 při předávání ceny v afektu políbil Václava Havla, bývalého prezidenta by to vylekalo tak, až by omezil svou veřejnou činnost. Pěchoučka by to mrzelo. Havel by se stáhl do ústraní na Hrádeček, lépe by se staral o svoje zdraví a v roce 2011 by nezemřel. Kdyby v roce 2011 nezemřel Ján Mančuška, mohl by dnes Cenu Jindřicha Chalupeckého kritizovat.

Kdyby se po roce 2002 porota Ceny Jindřicha Chalupeckého výrazněji neinternacionalizovala — řadu porotců mimo Českou republiku tehdy pomáhal přesvědčit Karel Císař — možná by se jejími vítězi nestali Markéta Othová, Ján Mančuška, Kateřina Šedá, Eva Koťátková nebo Dominik Lang. Tito umělci se poté stali mezinárodně nejúspěšnějšími českými umělci své generace.

Kdyby se v roce 1998 Cena Jindřicha Chalupeckého rozhodla vyřešit své potíže fúzí s nějakou silnou institucí — pravděpodobně s Národní galerií v Praze — nestal by se v následujícím roce jejím vítězem David Černý. Cena by nastoupila kurz vymezující se vůči zahraničním trendům. Po dvou letech by se konala jen jednou za dva roky, v roce 2005 by byla přejmenována na Cenu Synot-Chalupecký-333 a v roce 2010 by skončila úplně.

Kdyby se v Ceně Jindřicha Chalupeckého trvalo na tom, že se jí mohou zúčastnit jen umělci, kteří se narodili na území dnešní České republiky a dodnes v ní trvale žijí, nemohli by se jí zúčastnit Martin Kohout, Jan Jakub Kotík, Alice Nikitinová, Václav Magid, Pavla a Lucia Sceranková. Byl by přezkoumáván národní původ Federika Díaze a Marka Thera.

A nezvítězili by v ní Ján Mančuška, Radim Labuda, Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov.

Kdyby v roce 1996 nebyla Cena Jindřicha Chalupeckého udělena Kateřině Vincourové, umělkyně by se v roce 2001 konečně naštvaly a založily si Cenu Toyen. Získaly by ji Milena Dopitová, Veronika Bromová, Lenka Klodová a Štěpánka Šimlová.

Kdyby byl věkový limit Ceny Jindřicha Chalupeckého určen na čtyřicet let, mezi finalisty by se dostali Jiří David, Tomáš Císařovský a Margita Titlová.

Kdyby se na jaře roku 1990 Václav Havel, Theodor Pištěk a Jiří Kolář nerozhodli cenu založit, nic z předchozího by se nestalo a nikdo by se nepouštěl do žádných spekulací.

Tomáš Pospiszyl Teoretik výtvarného umění a kurátor, člen správní rady Společnosti Jindřicha Chalupeckého

If

If Roman Štětina had not received Jindřich Chalupecký Award in the past year, nothing would have happened.

If Michal Pěchouček had kissed Václav Havel in the heat of passion during the award ceremony in 2003, the former president would have been so shocked that he would have reduced his public activities. Pěchouček would have been sorry. Havel would have retired to seclusion at his country home in Hrádeček, he would have taken better care of his health and he would not have died in 2011. If Ján Mančuška had not died in 2011, he could have been criticizing Jindřich Chalupecký Award today. If Jindřich Chalupecký Award had not been substantially internationalized after 2002 — Karel Císař helped to convince a whole range of international jurors back then — its holders would not probably have included Markéta Othová, Ján Mančuška, Kateřina Šedá, Eva Koťátková and Dominik Lang. These artists became the most internationally successful Czech artists of their generation afterwards. If Jindřich Chalupecký Award had decided to solve its problems by a fusion with a strong institution — probably the National Gallery in Prague — in 1998, David Černý would not have become its holder in the following year. The award would have diverged from international trends. Two years later, it would have been held once in two years; in 2005, it would have been renamed to Synot-Chalupecký-333 Award; in 2010, it would have ceased to exist.

If Jindřich Chalupecký Award had insisted on the rule that only artists born in the Czech Republic with a permanent residence there can participate in the award, the nominated artists could not have included Martin Kohout, Jan Jakub Kotík, Alice Nikitinová, Václav Magid, Pavla and Lucia Sceranková. The nationality of Federico Díaz and Mark Ther would have been examined. The winners would not have included Ján Mančuška, Radim Labuda, Vasil Artamonov and Alexey Klyuykov.

If Kateřina Vincourová had not won the Jindřich Chalupecký Award in 1996, the women artists would have finally gotten angry and would have founded the Toyen Award.

Its holders would have included Milena Dopitová, Veronika Bromová, Lenka Klodová and Štěpánka Šimlová.

If the age limit of Jindřich Chalupecký Award had been set at 40, the finalists would have included Jiří David, Tomáš Císařovský and Margita Titlová.

If Václav Havel, Theodor Pištěk and Jiří Kolář had not decided to found the award in the spring of 1990, nothing of the above mentioned would have happened and there would have been no space for speculation.

Tomáš Pospiszyl Visual arts theorist, curator and board member of Jindřich Chalupecký Society

Mezera, Mladé umění v Česku 1990–2014, Společnost Jindřicha Chalupeckého, 2014 / The Gap, Young Art in the Czech Republic 1990–2014, Jindřich Chalupecký Society, 2014, foto / photo Tomáš Souček

Generální partner General Partner

Partneři Partners

Hlavní mediální partner Main Media Partner

Mediální partneři Media Partners

Speciální partneři Special Partners

www.

audioguide

.cz

32

Závěrem / In Conclusion

Umělci Ondřej Brody a Marek Meduna pomočili hrob J. Chalupeckého Jakub Plachý, Velká kniha o čůrání, nakl. Labyrint, 2013 / Artists Ondřej Brody and Marek Meduna have urinated on the grave of J. Chalupecký Jakub Plachý, The Big Book of Peeing, Labyrint publishing house, 2013

Fairy Tale or Myth

Pohádka nebo mýtus Současné umění se ocitlo v podivné situaci: je jakoby vysazeno mimo skutečný život. Podobá se trosečníku na ostrůvku, omílaném neustále oceánem; ostrůvek se stále menší, a občasné bouře ještě z něho urvávají jedním rázem mocné kusy, takže kvapem zdá se přibližovat chvíle, kdy celý zmizí v moři.

Trosečník pojmenoval ten kousek své pevné země: Kultura.

A to nepevné, to proudící, to mocné, to širé, ten oceán, to jsou životy statisíců jedinců, chudých a ponížených, mocných a zpupných, významných a bezejmenných. To je každodenní běžný život toho nesmírného počtu současníků, kteří usilují, trpí, zápasí a radují se, aniž se kdy na okamžik starali o umění a kulturu. To jest moderní skutečnost, mnohotvárná a nebývalá, skutečnost nové vědy, nové techniky, nové civilizace, která nemá v sobě místa pro umění a kulturu a která umění a kultury pro své provedení nikte-

rak nepotřebuje. To je odvaha národů, které uskutečňují své tušení o budoucnosti. To jsou dějiny, kráčející neúchylně svým tajným spěním k neznámému.

Co s uměním v tomto věku?

Ještě jsou opatrovány obrazy v muzejích, jsou otevírány výstavy, jsou mlčenliví posluchači koncertních síní, jsou básníci.

Ale co s jejich uměním?

Stalo se rekreací od života, od dějin, od budoucnosti.

Stalo se nepoužitelným v reálném životě individua, nemá co dělat s jeho životem osobním, s budoucností národů, s dějinami.

Jest rekreací; útočištěm citlivých duší před omrzelou každodenností, před trpkou povinností starat se o svůj život, před velikostí osudu, který se naplňuje.

Je krásné, poněvadž vystihuje skutečnost v neskutečnost, tam, kde samo zoufalství, sama tragédie, sama bolest netrýzní, není nebezpečím; tam v onu

kouzelnou zemi, kde touhy jsou splněny dříve než vysloveny; tam, kde čas nemíjí, tam, kde čas se vrací.

Je krásné, poněvadž je hledáním ztraceného času, že pobízí k činům, že nechce budoucnosti.

Co má člověk, ne-li své vzpomínky a své sny?

Je krásné. Ne začátek života, ne posila, ne odvaha, ale smírný závěr, vykoupení, zapomenutí...

Moralista ovšem může být nespokojen s touto situací. Říká: „Umělecké dílo, jsouc fikcí, nabývá reálnosti teprve, je-li používáno v ostatním, reálném životě individua.

Užíváno odděleně, jest nemravným únikem z reality do fikce.“ Může se estetik bránit?

Jindřich Chalupecký: Obhajoba umění 1934–1948, Československý spisovatel v Praze, 1991, s. 120–121

Contemporary art finds itself in a peculiar situation; as if it was expelled from real life.

It reminds of a castaway on an island, constantly flooded by the ocean; the island is getting smaller and occasional storms keep tearing massive chunks away; the moment of it completely disappearing in the ocean seems to be drawing near rapidly.

The castaway has given a name to his piece of firm land: Culture.

The shaky, the flowing, the mighty, the wide; the ocean, that is the lives of hundreds of thousands individuals, poor and humiliated, powerful and haughty, prominent and nameless. It is the everyday life of the immense number of contemporaries who strive, suffer, struggle and rejoice, without caring for art and culture for even a single moment. It is the modern reality, multifarious and unparalleled, the reality of new science, new technology, a new civilization that has no place for art and culture and that does not need art and cul-

ture for its performance. It is the courage of nations realizing their idea of the future.

It is history, striding towards the unknown without diverting from its secret course.

What is art for in this day and age?

Paintings are still preserved in museums, exhibitions are still opened, there are still silent listeners in concert halls, there are still poets. But what is their art for?

It has become a relaxation, a time out from life, from history.

It has become useless in the real life of an individual, it has nothing to do with one’s personal life, with the future of the nations, with history.

It is but a relaxation; a refuge for sensitive souls tired of everydayness, the bitter obligation to take care of their lives, the greatness of fate being fulfilled.

It is beautiful because it transforms reality into unreality where even despair, even tragedy, even pain do not torment, are not dangerous; into a magic land

where desires are fulfilled even before they are expressed; where time does not pass; where time returns.

It is beautiful because it is in search of lost time, it spurs us on, it does not want the future.

What does a man have but his memories and his dreams?

It is beautiful. Not a beginning of life, not a reinforcement, not courage, but a conciliatory conclusion, a redemption, oblivion…

A moralist, however, may be discontent with this situation. He says: “An artwork, being a work of fiction, only becomes real if used in the remaining, real life of an individual. If used separately, it is an immoral escape from reality to fiction.”

Can an aesthetician defend himself?

Jindřich Chalupecký, In Defense of Art 1934–1948 (Prague: Československý spisovatel, 1991), 120–121.