Lm newsltter 0714

Třetí festivalový týden s Collegiem 1704 a Ensemble Inégal strana 3

Gerhard Oppitz: Život umělce je nekončící proces učení se strana 5

mezinárodní hudební festival 20. září – 25. října 2014

Lukáš Vasilek: Na tak úžasnou vnímavost publika se nezapomíná strana 9

Petra Žďárská: Fandango není jen o španělském tanci

festivalový zpravodaj

7 / 2014

strana 11

soutěž: Vyhrajte 2 vstupenky na recitál Gerharda Oppitze! strana 21

|2

Vážení a milí příznivci Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, mezinárodní hudební festival 20. září – 25. října

2014

třetí festivalový týden přinesl setkání se dvěma špičkovými ansámbly zabývajícími se v první řadě interpretací staré hudby. Děčínské publikum nadchly slavné barokní kantáty a moteta v podání Collegia 1704, víkend přinesl konfrontaci především s tvorbou Antonína Dvořáka a uměním Ensemblu Inégal. Festival se představil podruhé ve Stráži pod Ralskem a premiérově v saském Schirgiswalde. Pokračování saské kapitoly festivalu bylo navíc úspěšnou beneficí pro Nadační fond

Ozvěna, rozvoj jehož aktivit se festival v letošním roce snaží podporovat.

Před námi jsou poslední koncerty letošního třináctého ročníku. V Žitavě završíme německou kapitolu společně s Martinů Voices, v Doksech si zatančíme Fandango a na závěr přijede ikona německé klavírní školy Gerhard Oppitz, aby se sólově představil na recitálu v Teplicích a společně s PKF – Prague Philharmonia na slavnostním závěrečném koncertu v Novém Boru,

kde přednese Císařský klavírní koncert Ludwiga van Beethovena. Pro malé zpěváky je navíc připraveno druhé vydání soutěže Lípa Cantantes.

Užijte si poslední letošní koncerty!

Děkujeme vám za přízeň a přejeme příjemné podzimní dny!

Za festivalový tým

Lucie Johanovská

aktuality Festivalový zpravodaj vydává MHF Lípa Musica, Klášterní 464/11, 470 01 Česká Lípa Redakce: Ing. Lucie Johanovská, marketing a PR, lucie.johanovska@lipamusica.cz, tel.: + 420 608 823 973 a Mgr. Tomáš Cidlina grafické zpracování: DÍLNA.com foto: archiv festivalu, Lukáš Pelech Atelier www.lipamusica.cz www.facebook.com/lipamusica

zpět na obsah

Aktuálně z pokladny

Rusalka z MET jako festivalový epilog

16.570,- Kč pro Ozvěnu

Rádi bychom vás upozornili na změnu otevírací doby festivalové pokladny.

Její provozní doba je dokonce festivalu zkrácena jen do 16 hodin. Vstupenky můžete zakoupit i on-line, v prodeji je však už jen jeden jediný koncert.

Aktuální stav předprodeje:

13. ročník festivalu se ve své koncertní podobě již zanedlouho uzavře. Ve spolupráci s českolipským kinem Crystal jsme však pro vás připravili ještě pomyslný epilog, který se uskuteční v sobotu 22. listopadu od 18 hodin v kině Crystal. Bude jím záznam provedení Dvořákovy Rusalky z newyorské Metropolitní opery v titulní roli s vynikající Renée Flemingovou. Více se dozvíte v příštím čísle našeho zpravodaje.

Všechny letošní koncerty provází veřejná sbírka věnovaná nově vzniklému Nadačnímu fondu Ozvěna, který vznikl s cílem podpořit rodiny s dětmi a mladistvými, kteří se potýkají se sluchovým postižením. Podpoře aktivit tohoto fondu byl věnován i benefiční koncert, který se uskutečnil v neděli 12. října v saském Schirgiswalde za účasti Ensemble Inégal. Tato benefice vynesla navíc výtěžek 16.570,- Kč, které budou věnovány na rozvoj aktivit fondu.

Ozvěna děkuje všem, kteří přispěli, za laskavou podporu!

18.10.2014 - Z ittau - prodej na místě nebo v podkladně po-pá od 15:00 do 16:00 20.10.2014 - Doksy - vyprodáno 24.10.2014 - ZUŠ - vstup zdarma 25.10.2014 - Nový Bor - vyprodáno

pokračování

|3

Ohlédnutí za třetím festivalovým týdnem

Znamenitý večer s Luksovci Třetí týden třinácté Lípy Musicy pokračoval děčínským setkáním se špičkovým ansámblem zaměřeným na autentickou interpretaci staré hudby, Collegiem 1704. Kvalitu v ucelené podobě, pro tento ansámbl prakticky symptomatickou, vtiskli Luksovci i slavným barokním kantátám a motetům z dílny Bacha, Schütze, Bernharda a Weckmanna a potvrdili své neoddiskutovatelné výsadní postavení na poli staré hudby, jež snese i mezinárodní srovnání.

Bilblický žalm „Z hlubin k Tobě volám, Hospodine“, jež dal název celému programu, představilo těleso nejen v kompozičním zpracování J. S. Bacha a jeho předchůdce H. Schütze, ale jako skutečný a hlavní program své hudební výpovědi. S nadšením, pokorou a precizností interpretovali Luksovi hráči i zpěváci kantáty a moteta z období německého baroka, aby tak stvořili takřka dokonalý chvalozpěv, jež zaplavil duše vnímavých posluchačů odzbrojující a povznášející esencí hudebního krásna.

Vrstvit superlativy na piedestal Collegia 1704 je pověstným nošením dříví

zpět na obsah

do lesa. Toto mimořádné uskupení fascinuje, a to prakticky vždy a všude...

Studujete-li blíže obsazení obou ansámblů, neubráníte se dojmu, že Collegium 1704 a Collegium vocale 1704 nemohou být ničím výjimečné, čerpajíli z univerzálního českého barokního ansámblu hráčů a pěvců, jež prolíná všemi „dílčími collegii a ensembly“.

Avšak opak je pravdou a ptáte- li se proč, pak vězte, že tvůrcem fenoménu je osobnost uměleckého vedoucího, Václava Lukse. Samozřejmě že výslednou kvalitu určuje každý z elementů tvořících celek a v tomto případě lze opravdu jen těžko odlišovat sólisty od tutti muzikantů. Avšak skutečným

formátorem a hybatelem hudebního proudu je Václav Luks, který je nejen autorem dramaturgické idey, ale současně svou energií, smyslem pro detail, svou erudicí a zaníceností vdechuje život neokázale krásnému hudebnímu tvaru, jež zdobí technická svrchovanost, pečlivá artikulace, zvuková vyváženost, plasticita, barevnost a nenucená souhra. Homogenní hudební jazyk ve výsledku k posluchači hovoří s o to větší intenzitou a naléhavostí. Bravo!

pokračování

|4

Víkend s Lužanskou Třetí festivalový týden završilo víkendové setkání s Ensemblem Inégal , který ve výročním roce české hudby nabídl v sobotu 11. října publiku ve Stráži pod Ralskem a v neděli 12. října premiérově německému Schirgiswalde provedení nádherné Dvořákovy Lužanské mše doplněné o poctu strážském rodákovi J. I. F. Biberovi a v Sasku o další díla Dvořákova a Brahmsova. Pokračování saské kapitoly festivalu bylo navíc úspěšnou beneficí pro Nadační fond Ozvěna, rozvoj jehož aktivit se festival v letošním roce snaží podporovat.

Druhé festivalové představení v rodišti J. I. F. Bibera – Stráži pod Ralskem – přichystalo pro posluchače zaplněného kostela sv. Zikmunda kontrastní program, který osciloval mezi barokní a romantickou hudbou. Úvod byl zasvěcen poctě slavnému rodákovi uvedením tří ukázek z jeho slavných Růžencových sonát. Těch se s brilantní virtuozitou ujala letošnímu publiku již známá houslistka zaměřující se zejména na období baroka Lenka Torgersen za doprovodu uměleckého vedoucího Ensemble Inégal Adama Viktory hrajícího na kopii barokního varhanního pozitivu. Viktora navíc díla Biberova proložil dvěma Muffatovými ciaconami, které reprezentovali hudební odkaz Biberova současníka coby nejzásadnějšího představitele varhanní hudby předbachovské éry.

Nedělní koncert v Schirgiswalde nabídl oproti strážskému odlišnou první polovinu koncertu. Díla Bibera a Muffata vystřídaly kusy Brahmsovy a Dvořákovy. Preludiem koncertu bylo bachovsky laděné Preludium g moll Johanessa Brahmse, které Adam Viktora zahrál na barokní varhany nádherného kostela Mariä Himmelfahrt. Následoval blok věnovaný Antonínu Dvořákovi kombinující jeho duchovní zpěvy s ranými varhanními preludii, které vznikly ještě za studií skladatele. V liturgické písni Ave Maria se výtečně představil basista zpět na obsah

Roman Hoza za doprovodu Vladimíra Roubala na harmonium. Následoval drobný zpěv Ave Maris Stelis na text středověkého latinského hymnu k oslavě Panny Marie v podání sopranistky Stanislavy Mihalcové s doprovodem Adama Viktory, duet O sanctissima a Hymnus k Nejsvětější Trojici v podání tenoristy Tobiase Hungera, Stanislavy Mihalcové a Simony Jindrákové.

moci rodinám, jejichž děti či mladiství se potýkají se sluchovým postižením.

Ozvěna děkuje všem, kteří přispěli, za laskavou podporu!

Duchovní ráz večera v obou dnech završilo uvedení neokázale krásné Dvořákovy Mše D dur zvané Lužanská.

Tato Dvořákova niterná osobní výpověď vztahu k člověku, přírodě i Bohu, psaná pro „amatérské“ provedení, rozjasnila závěry obou koncertů. Dílo po formální stránce zdánlivě skromné a nekomplikované oplývá barvitostí, melodickou bohatostí a upřímnou vroucností bez laciných vnějškových efektů, a o to více dává vyniknout vlastní obsahové výpovědi. Jeho půvab ztvárnila osmice pěvců za doprovodu strážských chrámových varhan resp. harmonia, violoncella a kontrabasu v případě saského Schirgiswalde s pokorou i radostí, přesvědčivostí a citem.

Reakce publika byla v obou případech velmi intenzivní a vřelá.

Schirgiswaldská benefice vynesla navíc výtěžek 16.570,- Kč, které budou věnovány na rozvoj aktivit Nadačního fondu Ozvěna, jež se věnuje podpoře a popokračování

|5

Gerhard Oppitz: Život umělce je nekončící proces učení se Jednou z nejvýraznějších osobností letošního ročníku je ikona německé klavírní školy, tuzemskému publiku dobře známý klavírista Gerhard Oppitz. Ten se na festivalu představí sólově na schuberto-brahmsovském recitálu v Teplicích (23. října) a také za doprovodu PKF – Prague Philharmonia řízené Tomášem Braunerem v Císařském koncertu Ludwiga van Beethovena na slavnostním závěrečném koncertu v Novém Boru (25. října). Při této příležitosti jsme si s profesorem Oppitzem povídali o české hudbě, umění interpretace, mladé generaci i létání…

Jste častým hostem českých hudebních festivalu, objevujete se v koncertních řadách předních tuzemských orchestrů. Vracíte se do České republiky rád? Jaký je Váš vztah k Čechám a českému publiku?

Moje rodiště je vzdálené pouhých pět kilometrů od hranice mezi Českem a Bavorskem, a tak jsem svých prvních deset let života strávil v bezprostřední blízkosti se sousední zemí. V té době byly bohužel přeshraniční styky minimální, byla to doba „železných opon“. Čechy pro mě tedy v době mého dětství zůstaly dalekosáhle neznámým a tajemným fenoménem. Když při tom pomyslím, jak tyto temné roky zatěžovaly vztahy mezi Čechy a Němci, jsem velmi šťastný a rád, že od svých 35 let mohu být znovu zván na koncerty do Čech. Považuji to za výsadu a současně mě to i velice těší, protože od počátku pociťuji, jak hluboko je hudba zakořeněná v srdcích Čechů. Vždy mám dojem, že moji posluchači nosí zanícení pro umění v sobě a mám radost, jak jsou vždy ochotni moje vystoupení velmi pozorně sledovat.

A jaký vztah máte k české hudbě?

Dlouho před tím, než jsem se do Čech mohl poprvé vypravit, byla hudba proslulých českých skladatelů skvělým kulturním vyslancem sousední země.

zpět na obsah

Už od dětství jsem si zamiloval kouzlo hudební jazyka Dvořáka, Smetany i Janáčka. Prvním dílem českých mistrů, které jsem možná už v sedmi letech hrál, pokud si dobře pamatuji, byla slavná Dvořákova Humoreska. O trochu později jsem poznal díla Vítězslava Nováka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů – nejen díla klavírní, ale i symfonický repertoár a komorní hudbu. Velmi dobře si pamatuji na období mezi mým 17. a 20. rokem věku, kdy jsem s nadšením hrával zvláště Tři české tance od Bohuslava Martinů (Obkročák – Dupák – Polka) a Novákovy Variace na téma Roberta Schumanna.

V souvislosti s oslavami výročního roku české hudby se nabízí otázka, jak vnímáte postavení české klavírní literatury ve světovém kontextu?

V kontextu velkého klavírního repertoáru, spojeného se jmény jako Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann, Brahms, Chopin, Liszt, Debussy, Ravel a další, je dle mého názoru klavírní repertoár českých autorů segmentem, který dokáže interpretům i posluchačům přinést velkou radost, který je v mnohých způsobech podnětný a působí lehce exoticky a který bohužel stále nenachází dostatečnou pozornost a respekt. Je hezké, s jakou inteligencí čeští skladatelé vstřebali podněty svých kolegů z jiných

zemích a jak na tyto vlivy z jiných prostředí dokázali reagovat (nádherným příkladem je vztah Dvořáka a Brahmse).

Současně je fascinující i integrace specifického hudebního jazyka českého národa, jazyka, který je tak silně inspirován vysoce živoucí tradicí lidové hudby.

Jsou Vám některé z českých klavírních kusů zvláště blízké? Patrně je to Dvořákův klavírní koncert…

Ano, to je dílo, které mě přibližně od 30 let takřka neustále provází. Tento kus stojí stále poněkud ve stínu populárních koncertů Chopina, Liszta, Schumanna, Čajkovského nebo Rachmaninova a jen málo z mých kolegů a kolegyň jej má na repertoáru. Já jsem tento koncert g moll poznal díky nahrávce, na které jej interpretoval velký český klavírista Rudolf Firkušný společně s Clevelandským orchestrem a dirigentem Georgem Szellem. Přirozeně je Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr, který Dvořák napsal o mnoho let později, ještě více fascinující než dříve napsaný koncert klavírní, a také u jeho Houslového koncertu člověk pociťuje, že skladatel měl již mnohem více zkušeností ze života i umění. Já jsem jím ale nadšen, protože v sobě má tolik okouzlující poezie a elegance. Od roku 1984 jsem jej hrál snad čtyřicetkrát, mimo jiné s Clevelandským

pokračování

|6 orchestrem, Berlínskými filharmoniky, Národním orchestrem Francie, turínským Symfonickým orchestrem RAI, ale i s Českou filharmonií.

Nahrál jste kompletně například Brahmse, Schuberta nebo Beethovena, věnoval jste se i specialitě v podobě japonské klavírní školy, jak je to v tomto ohledu s českou hudbou?

Natočil jsem celou řadu rozličných projektů a velmi doufám, že se mi jednou podaří realizovat také další díla Janáčka a Martinů, který napsal i několik znamenitých koncertů pro klavír a orchestr.

Klavírní koncert Antonína Dvořáka jsem v roce 2000 natočil s Pražskou komorní filharmonií a s dirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Jste uznáván jako jeden z posledních reprezentantů ryzí německé klavírní školy. Je dnes stále aktuální hovořit o národních školách nebo je i klavírní svět natolik globalizovaný, že se národní rozdíly stírají?

Rozdíly mezi různými klavírními školami nejsou dnes v oboru klavír tolik diskutované a důležité jako například u smyčců nebo dechů. Jsem vcelku šťastný, že jsem mohl vyrůstat pod vlivem generace skvělých klavíristů, kteří působili v Berlíně a částečně ve Vídni a následovali linie Büllowa, Liszta nebo Czerného zpětně až k Beethovenovi. Patří k nim Artur Rubinstein a Wilhelm Kempff (kteří oba studovali u stejného učitele) a také Chilan Claudio Arrau a Rudolf Serkin. Jejich osobnosti a charaktery byly velmi rozdílné, nicméně všichni měli respekt k přáním skladatelů a snažili se přiblížit jejich představám. Považovali se za služebníky komponistů a jejich díla interpretovali s velkou přesvědčivostí a seriózností. Toto je odlišovalo od mnohých kolegů, kteří do popředí staví sami sebe a své virtuózní schopnosti, namísto skladatele a jeho uměleckých žádostí.

zpět na obsah

Na počátku své kariéry jste byl ovlivněn řadou velkých klavíristů, jakými byli například již zmíněný Wilhelm Kempff nebo Hugo Steuer. Jakých osobností si v klavírním světě nejvíce vážíte a proč bychom na ně neměli zapomínat?

Navíc vedle zástupců „německé školy“, které jsem už zmínil, existuje i celá řada dalších obdivuhodných umělců, jejichž interpretační umění dnes člověk může poznat a nechat na sebe působit už jen z nahrávek. Vladimir Horowitz vynikal v mládí nad jiné svou citlivostí a velkou sugestivní silou zvlášť v interpretaci děl romantiků. Clifford Curzon, žák Artura Schnabela, byl geniálním interpretem hudby Mozarta a Schuberta. Arturo Benedetti Michelangeli předváděl zázraky při interpretaci děl Chopina, Debussyho nebo Ravela. Podobně nahrávky Alfreda Cortotse z 20. a 30. let dávají vzpomenout na vysoce poeticky utvářenou intepretaci. Když pomyslím na Curzona nebo Benedettiho Michelangeliho, které jsem oba měl to štěstí ještě často slýchávat i naživo, pochopil jsem, jak nahrávky mohou jen velmi omezeně zprostředkovat tu fascinující sílu, kterou umělec na pódiu skutečně vyzařuje na přítomné publikum.

Jak se vyvíjel Váš postoj k intepretaci a co považujete za klíčové pro její „správnost“? „Správná“ interpretace netkví ve smyslu pro všeobecně platné přečtení partitury. Úkolem každého umělce je každým vystoupením ukázat, jak jej konkrétní hudební kus osobně oslovil, jak k němu hudba promlouvá, co mu říká a jaký to má význam. Myslím, že umělec by měl prezentovat své osobní stanovisko ke zvolenému dílu. Všechny aspekty díla nemůže interpret postihnout současně a musí se rozhodnout, které chce upřednostnit a ukázat, které jsou primárně důležité a musí vyjít najevo, co podle

vlastního mínění chtěl dílu vtisknout skladatel. Notový part partitury může dnes člověk naskenovat do počítače, aby jej rozezvučil, ale to by byla jen neutrální reference tištěného. Ten krásný a napínavý úkol – zaujmout k dílu subjektivní stanovisko – tedy zůstává na interpretovi, a to i do budoucna.

Když člověk poslouchá Vaše nahrávky, uchvátí jej přesná artikulace a transparentní zvuk. Jemná pedalizace (dnes tak vzácná…) je pro Vás patrně velice důležitá. Co považujete obecně za nejdůležitější aspekty z hlediska techniky?

Ano, pedalizace hraje významnou roli v utváření zvuku. Pedál je do jisté míry „duší klavíru“, což už vyjádřil nejeden proslulý klavírní umělec. Důležité je, aby měl člověk dopředu poměrně jasnou představu, jak by skladba měla znít.

Na základě současného působení toho, co dělají prsty na klaviatuře a toho, co podnikají nohy s pedály, může umělec dosáhnout magicky rozdílného zvukového působení a především může evokovat až orchestrální zvukové barvy. Já sám často myslím na symfonické textury, když hraji.

Jak často a jak dlouho cvičíte teď, když jste na vrcholu své kariéry?

Ve svém životě jsem nikdy mnoho necvičil, učení mi šlo vždy docela snadno.

Ve svém dětství a za studií jsem trávil zhruba dvě hodiny denně u klavíru, v dalších dekádách v průměru ještě méně. Mnohem více času jsem vynaložil na to, abych rozšířil své obzory v symfonickém repertoáru a operní literatuře, a také jsem studoval komorní hudbu a písně. Své studenty k tomu vedu od počátku. Nutím je, aby se dívali i za hranice klavírního repertoáru a zabývali se hudbou šířeji. A samozřejmě nejen hudbou, ale i dalšími uměleckými formami, literaturou, filosofií, přírodní-

pokračování

|7 mi vědami a vyměňovali si své myšlenky s ostatními lidmi. Myslím, že toto úsilí je pro rozvoj umělce velmi důležité a dělá jej velkým. Pro mě byl skvělým příkladem absolutně univerzální vzdělanec a umělec Wilhelm Kempff, který byl obdivován nejen jako fascinující hudebník.

Když hrajete například Beethovenův Císařský klavírní koncert – dílo, které jste již interpretoval mnohokrát – jak si udržujete stále svěží přístup?

Pátý Beethovenův klavírní koncert jsem hrál odhadem na dvěstěkrát bez toho, aby mě kdy jen trochu nudil. Partitura zůstává stejná, ale spolupráce s různými orchestry a dirigenty znamená pokaždé nové dobrodružství. Tato hudba žije z toho, jak jsou všichni zúčastnění aktivní, reagují na sebe, poslouchají jeden druhého a vzniká a rozvíjí se tak živoucí konverzace. Výsledek závisí pokaždé na náladě a stavu všech zúčastněných, takže žádná dvě vystoupení nejsou nikdy stejná. Už teď se velmi těším na vystoupení s PKF – Prague Philharmonia, na spolupráci s českými muzikanty a své první setkání s dirigentem Tomášem Braunerem a jsem zvědavý, jak budeme Beethovenovou partiturou společně inspirováni.

Od počátku své kariéry současně vyučujete na Vysoké hudební škole v Mnichově. Pohybujete se tedy v těsné blízkosti mladé generace, jaká je? Někdy se zdá být až příliš spektakulární a rychlá, avšak poněkud povrchní…

Před zhruba dvěma lety jsem z Vysoké hudební školy v Mnichově odešel.

Předtím jsem zde však strávil více jak 30 let a pečoval jsem a doprovázel jsem mladé pianisty a pianistky. Byl to překrásný úkol. Mým cílem vždy bylo dát mladým lidem co nejvíce podnětů na jejich uměleckou dráhu, aby se sami mohli seznámit s co nejvíce přesvědči-

zpět na obsah

vými intepretacemi. Problémem nikdy nebyla technicko-manuální stránka hry, studenti byli vždy velmi dobře po této stránce vybaveni ještě před příchodem na akademii, v popředí stáli spíše otázky utváření a interpretace. Po celém světě dnes vyrůstá bezpočet klavíristů, kteří se především zajímají o to, jak zazářit, jejich cílem je hrát pokud možno rychle, nahlas a spektakulárně. K naplněnému uměleckému životu po několik dekád však patří muzikální inteligence a citlivost stejně tak jako úsilí o stále hlubší a hlubší vyjádření významu uměleckého díla.

Jaké jsou Vaše umělecké plány a cíle do budoucna?

Rád bych v budoucích letech ještě své porozumění hudbě prohloubil, a to jak v případě děl, která stále hraji a leží mi na srdci, tak v případě skladeb, na které jsem doposud neměl mnoho času a nemohl jsem se na ně dostatečně soustředit. Rád bych také co nejdříve ještě jednou provedl všechny Mozartovy klavírní koncerty ve větším cyklu a podobně i klavírní dílo Schumannovo. Příští rok budu hrát po šesti letech znovu během třech týdnů všech 32 Beethovenových sonát. Klavírní repertoár je tak rozsáhlý a grandiózní, že by člověk musel žít snad tisíc let, aby vše pořádně probádal.

Těším se vždy na spolupráci s novými dirigenty, na jejich poznávání a společné vytváření nových uměleckých zážitků. Život umělců je nekončící proces učení se, ne však namáhavého a únavného, ale potěšujícího.

fesionální piloty. Se svoji licencí smím v podstatě létat na jakémkoli typu dopravního letadla, nicméně věnovat se práci linkového dopravního pilota opravdu nebylo mým cílem. Rád létám s malými jety pro 8 – 10 osob, se kterými mohu létat stejnou rychlostí a ve stejných výškách, jako se létá s velkými boeingy a airbusy. Především létám rád na své koncerty po Evropě. Rád bych měl vlastní letadlo, ale modely, se kterými jsem zvyklý létat, stojí třetinu toho, co Boeing 737 či Airbus 320, což jsou pro privátní osoby zcela nedosažitelné dimenze. Když takové letadlo potřebuji, mohu si jej pronajmout, což je pro mě velmi elegantní řešení. V cockpitu letadla se cítím podobně dobře jako u klavíru na koncertním pódiu, ale myslím, že moderní letadlo je mnohem snazší řídit, než zahrát Beethovenovu sonátu na kladívkový klavír…

Na závěr od hudby přejděme k Vaší další velké lásce – létání…

Svůj první letecký trénink jsem absolvoval až ve vysokém věku kolem čtyřiceti let – většina pilotů začíná naproti tomu ve dvaceti letech. Od začátku jsem byl nadšený a během třech let jsem zvládl absolvovat kompletní výuku pro pro-

pokračování

|8 čtvrtek 23. října, 19.00 h.

Teplice – Dům kultury

Gerhard Oppitz - klavír Franz Schubert (1797-1828): - Impromptu No. 1 f moll, op.142 D 935, Allegro moderato - Impromptu No. 2 A dur, op.142 D 935, Allegretto - Impromptu No. 3 B dur, op.142 D 935, Thema, Andante - Impromptu No. 4 f moll, op.142 D 935, Allegro scherzando - Fantazie-poutník C dur, Op. 15 D 760, Allegro con fuoco ma non troppo, Adagio, Presto, Allegro Johannes Brahms (1833-1897): Variace a fuga B dur na Händelovo téma, op. 24, Árie, Variace, Fuga

Vstupenky k zakoupení zde.

Na tento koncert vypravujeme autobus z České Lípy zdarma.

Podmínkou pro odvoz je platná vstupenka a registrace v tomto formuláři.

Gerhard Oppitz Gerhard Oppitz je jedním z předních německých klavíristů. První veřejné vystoupení absolvoval v jedenácti letech v Heilbronnu, kde zahrál Mozartův klavírní koncert d moll.

Na tomto koncertu si jej všiml Paul Buck, profesor Stuttgartské Hudební vysoké školy a přijal jej do své třídy i přesto, že Gerhard Oppitz navštěvoval teprve gymnázium. V roce 1971 se stal Oppitz řádným studentem univerzity a o tři roky později přesídlil do Mnichova, kde navštěvoval mistrovské kurzy Huga Steurerse.

Mezinárodní kariéru Oppitz zahájil v roce 1977, poté co jako jediný Němec v historii zvítězil na soutěži Arthura Rubinsteina v Tel AvivuTento úspěch vynesl Oppitze na přední koncertní pódia Evropy, Japonska i USA. O rok později natočil své první album a krátce na to nastoupil

na mnichovskou vysokou hudební školu a byl v roce 1981 jmenován nejmladším profesorem v historii Mnichovské univerzity. Oppitz současně každoročně koncertuje ve významných hudebních centrech světa.

Jako sólista vystupoval s Berlínskou a Vídeňskou filharmonií, Londýnským a Izraelským filharmonickým orchestrem, Královským filharmonickým orchestrem, Philadelphským a Clevelandským orchestrem, Symfonickými orchestry Bostonu, Detroitu, San Francisca, Staatskapelle Dresden, Gewandhausorchestru Leipzig, orchestrů v Paříži a Mnichově. Ze slavných dirigentů, se kterými Oppitz vystupoval, připomeňme například Sira Colina Davise, Riccarda Mutiho, Lorina Maazela, Gianluigiho Gelmettiho, Dmitrije Kitajenka, Marka Janowského, Zubina Mehtu, Herberta Blomstedta nebo Sira Nevilla Marrinera. Umělecká dráha Gerharda Oppitze se vyvíjela od jeho

zájmu o sólové klavírní cykly Bacha, přes sonáty Beethovena, Schuberta a Mozarta k dílům Brahmse. Dnes je Oppitz považován za jednoho z nejlepších interpretů právě děl Johannese Brahmse. Na festivalu Lípa Musica se Oppitz představí hned dvakrát – v sólovém programu 23. října v Teplicích s díly Schuberta a Brahmse a na závěrečném koncertu Novém Boru 25. října v roli interpreta Císařského klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena. Tento závěrečný koncert, kde Oppitze doprovodí renomovaná PKF - Prague Philharmonie řízená Tomášem Braunerem, bude za zvuků závěrečné Dvořákovy Novosvětské symfonie oslavou české hudby i české státnosti, neboť se stane současně i slavnostním koncertem města Nový Bor k státnímu svátku 28. října.

Zbývající počet volných míst je aktuálně orientačně 4.

zpět na obsah

pokračování

|9

Lukáš Vasilek: Na tak úžasnou vnímavost publika se nezapomíná Čtvrtý festivalový týden přinese vyvrcholení německého přesahu festivalu v podobě vystoupení komorního sboru Martinů Voices v sále žitavské radnice, které se uskuteční v sobotu 18. října. Exkurz do písňového světa německého romantismu a secese slibuje zajímavý hudební zážitek. Ostatně více už sám zakladatel a vedoucí Martinů Voices Lukáš Vasilek…

Před čtyřmi lety jste založil komorní vokální soubor Martinů Voices, který je dnes ve světě sborové interpretace pojmem. Co Vás k tomu tehdy vedlo a jak jste sám s jeho dosavadním vývojem spokojen?

Měl jsem tehdy pocit, že chci zkusit něco jiného, nového. Zároveň jsem měl okolo sebe několik lidí, které také zajímala vokální komorní hudba. Tak jsme se domluvili a vznikl ansámbl Martinů Voices. Profesionální komorní sbor, který by se věnoval podobnému druhu repertoáru jako my, tenkrát v Česku nebyl a já myslím, že se nám podařilo vyplnit tuto mezeru. Důkazem snad může být úspěch Martinů Voices: ansámbl už funguje pátým rokem, má prestižní koncerty (letos třeba na Pražském jaru nebo s Českou filharmonií) a nahrává CD – na jaře vyšlo první sólové album Martinů Voices u vydavatelství Supraphon.

S dosažením takových met jsme na začátku vůbec nepočítali, i když jsme v ně samozřejmě ve skrytu duše doufali.

Na festivalu Lípa Musica jste se již s ansámblem představil, jak na to vzpomínáte?

Na festivalu jsme zpívali před dvěma lety a bylo to v úžasném prostředí baziliky

zpět na obsah

sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí.

Koncert měl zvláštní atmosféru. V tom výsostně duchovním prostoru jsme totiž z velké části zpívali světské skladby.

A právě v nich jsme využili členitost baziliky a rozezněli celý prostor z různých stran. Bylo to hlavně ve skladbě Jana Nováka Exercitia mythologica.

Tato mimořádně náročná kompozice měla u publika největší úspěch – na tak úžasnou vnímavost obecenstva se nezapomíná.

Letos přivážíte do Německa program složený z převážně německého romantismu, ve kterém zazní i díla, která nebyla původně určena „jen“ pro sbor.

Můžete nám jej blíže představit?

objevují transkripce některých jiných jejich skladeb určené šestnáctihlasému sboru. Jejich autorem je skladatel Clytus Gottwald a jsou to úpravy původních sólových písní nebo částí oper s doprovodem orchestru. Sbor v těchto transkripcích neprovádí pouze původní zpěvní linku, ale supluje i celý orchestr a svým zpěvem tak nahrazuje hudební nástroje. Gottwaldovy aranže nejsou nijak podbízivé a jsou umělecky mimořádně hodnotné. Rychle si získaly respekt hudebních odborníků a staly se doslova hitem.

Sborovému obsazení nebyla dokonce původně určena ani jedna z uváděných skladeb. Brahms zamýšlel své Kvartety pro čtyři sólisty a pouze pro účely domácího a salonního muzicírování.

Postupem času se ale ukázalo, že jsou to geniální skladbičky, které patří do koncertních síní, a které navíc daleko lépe vyznívají v obsazení většího ansámblu.

Dalšími autory našeho programu jsou Wagner a Mahler. Ani jeden z nich žádnou významnou samostatnou sborovou skladbu nenapsal. V posledních letech se ale v koncertních programech

pokračování

| 10 Písně německého romantismu a secese

Martinů Voices

Lukáš Vasilek – umělecký vedoucí sobota 18. října, 19.30 h.

Zittau – Radnice – Burgersaal Johannes Brahms (1833–1897): Drei Quartette op. 31 Richard Wagner (1813–1883): Träume (z cyklu Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové) Richard Wagner (1813–1883): Isoldes Liebestod (z opery Tristan a Isolda) Johannes Brahms (1833–1897): Vier Quartette op. 92 Gustav Mahler (1860–1911): Die zwei blauen Augen (z cyklu Písně potulného tovaryše) Gustav Mahler (1860–1911): Ich bin der Welt abhanden gekommen (z cyklu Rückertovy písně)

Vstupenky k zakoupení zde.

zpět na obsah

Martinů Voices Komorní sbor Martinů Voices byl založený v roce 2010 jako vokální těleso s ambicí interpretovat sborovou tvorbu na nejvyšší umělecké úrovni.

Všichni jeho členové jsou profesionálové, kteří získali vzdělání na konzervatořích a hudebních akademiích, a navzdory svému mládí mají bohaté zkušenosti z praxe. V názvu sboru se objevilo jméno klasika české hudby 20. století. Důvodem nebyl záměr provozovat výhradně dílo Bohuslava Martinů, ale obdiv k uměleckému odkazu kosmopolitně orientovaného skladatele, který nikdy nezastíral svůj český původ. Taková je i dramaturgie Martinů Voices. Česká hudba v ní hraje významnou roli, repertoár sboru je však minimálně ze dvou třetin zaměřený na světovou vokální tvorbu. Nepreferuje žádné stylové období a uvádí skladby od renesance až po 21. století. Sbor vystupuje převážně samostatně, ale nevyhýbá se ani spolupráci s vynikajícími sólisty, komorními ansámbly a orchestry.

I přes krátkou dobu své existence si získal respekt české odborné veřejnosti. Nastudoval rozsáhlý a náročný repertoár a uskutečnil řadu koncertů v České republice (například na festivalech Concentus Moraviae, Lípa Musica, Mahler Jihlava, Svatováclavský festival Ostrava) a ve Španělsku.

Několikrát vystoupil v České televizi a nahrává pro Český rozhlas. Některé ze zmíněných nahrávek vyšly na CD u vydavatelství ArcoDiva a Radioservis. Rok 2014 je pro Martinů Voices zvlášť významný. Ansámbl debutuje na festivalu Pražské jaro a v prosinci poprvé vystoupí s Českou

filharmonií a jejím šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Supraphon vydal jeho první samostatné CD věnované sborové tvorbě skladatele Jana Nováka. Výkony mladého sboru zaujaly několik významných osobností české kulturní scény natolik, že se rozhodly k jeho aktivní podpoře. Patronát nad Martinů Voices převzali Jiří Bělohlávek, Aleš Březina, Karel Fiala, Jiří Heřman, Miroslav Košler a Rudy Linka.

Martinů Voices pracují pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka.

Lukáš Vasilek Lukáš Vasilek vystudoval dirigování na pražské Akademii múzických umění a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1998–2009 byl sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a dovedl tento sbor k absolutnímu vítězství na mezinárodních soutěžích v Klajpedě (2003) a ve Vídni (2006).

V roce 2005 mu Unie českých pěveckých sborů udělila cenu Sbormistr junior. V období 2005–2007 vykonával funkci druhého sbormistra operního sboru Národního divadla v Praze a v posledních letech se věnoval také orchestrálnímu dirigování. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Kromě studia programu a řízení samostatných koncertů je součástí jeho práce příprava tělesa k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty (např. Barenboim, Bělohlávek, Eschenbach, Hogwood, Honeck, Luisi, Mehta) a orchestry (Berliner Philharmoniker, Česká filharmonie,

Staatskapelle Dresden, Wiener Symphoniker a další). V letech 2010–2013 hostoval se sborem na operním festivalu Bregenzer Festspiele. Z nahrávacích projektů uskutečněných pod jeho vedením vyniká především účast PFS na sólových albech zpěvaček Anny Netrebko a Sumi Jo (Deutsche Gramophon 2008, 2011) a několika CD vydaných společnostmi Naxos, Neos a OEHMS Classics.

Významné je i natáčení české a světové sborové tvorby pro Český rozhlas (od roku 2008) a realizace méně známých operních a operetních titulů pro Westdeutscher Rundfunk (2008–2009) a Bayerischer Rundfunk (2010–2013). V roce 2010 Lukáš Vasilek sestavil a hudebně připravil jazzový vokální ansámbl, který provázel Bobbyho McFerrina na koncertech v České republice. V tomtéž roce založil profesionální komorní sbor Martinů Voices.

pokračování

| 11

Petra Žďárská: Fandango není jen o španělském tanci Hudebně taneční projekt Fandango, který se na festivalu Lípa Musica uskuteční v pondělí 20. října na zámku v Doksech, bude připomínkou běžné hudební praxe 17. a 18. století. Představí dnes již pozapomenutou kombinaci dvou cembal a barokních kastanět, které vytvářejí doprovod pro sólový tanec. Interpretace se ujme duo cembalistek Lucie Guerra Žáková a Petra Žďárská hudbu barokních a klasicistních mistrů a doprovodí světoznámou španělskou tanečnici a hráčku na kastaněty Ludovicu Moscu v pestrých ukázkách barokních tanců. Projekt Fandango je pro publikum velice přitažlivý, neboť se v něm představuje minulost dnes již zapomenuta, přesto stále živá, ale o tom jsem si již více povídali s úspěšnou mladou cembalistkou Petrou Žďárskou.

Petra ŽĎÁRSKÁ Petra ŽĎÁRSKÁ – nejúspěšnější česká laureátka Pražského jara 2012 v oboru cembalo. Studovala na CNSMD v Lyonu ve Francii, zúčastnila se mnoha mistrovských interpretačních kurzů po celé Evropě (např. Académie de Sablé (FR), Atelier für alte Musik Aflenz (AT). V září 2012 debutovala na festivalu Mladá Praha Koncertem pro cembalo a malý orchestr B. Martinů. V uplynulém roce dále koncertovala pro Český spolek komorní hudby spolu s vítězem Pražského jara 2012 Victorem Julien–Laferrière (violoncello). Aktuálně pokračuje v doktorandském studiu na AMU ve třídě prof.

Giedrė Lukšaitė–Mrázkové. Jako téma své disertace zvolila zapomenuté cembalové a komorní skladby Josefa Antonína Štěpána z arcibiskupského archivu v Kroměříži. Pravidelně vystupuje v souboru Prague cembalo duo s nevšedními projekty Hudební putování s Charlesem Burneyem po Evropě pro cembalo na 4 ruce a průvodní slovo ve spolupráci s herečkou a moderátorkou ČRo2 Vltava Janou Trojanovou a se zde prezentovaným projektem FANDANGO. www.zdarska.com

zpět na obsah

Na festivalu Lípa Musica budete debutovat projektem Fandango, který představí klasické podoby tohoto tradičního španělského tance. Jak vznikla tato dramaturgická myšlenka?

Před několika lety jsem se díky stipendiu mohla zúčastnit kurzů ve francouzském městečku Sablé sur Sarthe, kde se vždy zároveň koná i inspirativní barokní festival. Právě zde jsem se poprvé setkala s tanečnicí a hráčkou na kastaněty Ludovicou Mosca. Ukázala mi různé typy kastanět a asi hodinu jsme si společně zahrály. Již tehdy jsme si padly do oka a začaly jsme pomýšlet na naši budoucí spolupráci. Toto přání nám zrálo v hlavě několik let a vše se dalo do pohybu teprve poté, co jsem začala spolupracovat s cembalistkou a varhanicí Lucií Guerra Žákovou. Vzhledem k tomu, že Lucie žije ve Španělsku a sama si již předtím přála s kastaněty hrát, volba dramaturgie byla brzy jasná. Projekt FANDANGO není pouze o španělském tanci stejného názvu, ale ukáže i široké spektrum hudby, k níž neodmyslitelně kastaněty a tanec patří.

Kombinace dvou cembal a tance působí na první pohled poněkud neobvyk-

le. Je to pro oblast hudební historie, kterou prezentujete typické nebo jste přistoupily k úpravám?

Kombinace dvou i více cembal není v barokní hudbě vzácností. Některé skladby jsou napsané přímo pro toto obsazení, jiné jsme si upravily, či využily již existující úpravy jiných cembalistů. Kastaněty a jiné perkuse se používaly běžně, problém je v tom, že často nebyly notovány a hráči na tyto nástroje improvizovali.

Ludovica v průběhu koncertu vystřídá několik druhů kastanět. Pozornému posluchači jistě neunikne, že každé mají trochu jiný zvuk a vystihují jiný charakter. Kastaněty se používají v párech, bývají laděné o tercii od sebe a ta vyšší má ženskou roli, Ludovica toho s nimi umí opravdu mnoho, jsou plnohodnotným nástrojem k rozhovoru. Dokáží hrát nejen forte, ale i piano, legato i staccato.

Na projektu spolupracujete se španělskou umělkyní Ludovicou Mosca.

Můžete nám tuto osobnost, která českému publiku není příliš známá, více představit?

Ludovica Mosca je renesanční bytost.

Na festivalu se představí jako tanečnice a hráčka na kastaněty, ale je zároveň

uznávanou klavíristkou a malířkou. Vystupuje po celém světě a věnuje se hojně i pedagogické činnosti. Sama na ní obdivuji její neustále radostnou náladu, chuť objevovat nové věci a schopnost sloučit všechny své činnosti do harmonického celku. Spolupráce s ní je nesmírně inspirující a velmi mne profesně i osobně obohacuje.

Věnujme se však spíše osobnosti Vaší.

Jste laureátkou Pražského jara, máte mnohé zahraniční zkušenosti. Jakých svých dosavadních úspěchů si nejvíce ceníte?

Ačkoliv se nerada s někým porovnávám, lhala bych, kdybych řekla, že mne ocenění na Pražském jaru v roce 2012 nepotěšilo. Dalo mi impuls pokračovat v práci a ujištění, že jsem na správné cestě. V letošním roce jsem byla na základě nahrávky vybrána na soutěž J. S. Bacha v Lipsku. Měla jsem velmi málo času na nastudování obsáhlého a velmi náročného repertoáru. Ještě měsíc před soutěží jsem si myslela, že to nemohu zvládnout. Jsem na sebe hrdá, že se mi to nakonec za velké podpory mého muže a rodiny podařilo. Byly to cenné zkušenosti, přesto jako svůj největší

pokračování

| 12

FANDANGO

Lucie Guerra Žáková, Petra Žďárská – cembalo Ludovica Mosca – barokní tanec a kastaněty Pondělí 20. října, 19.00 h.

Doksy, Zámek

úspěch vnímám spokojené publikum, které se na mé koncerty vrací a neustále roste. Také mám velkou radost, že můžeme projekt FANDANGO představit na festivalu Lípa Musica. I to považuji za velký úspěch a příležitost ukázat něco netradičního zároveň.

Vaše kariéra se slibně rozvíjí, jaké jsou Vaše plány a ambice do budoucna? Kde

byste se ráda viděla za cca 10 let?

Co se týká profesních plánů, přála bych si, abych měla stále dostatek radosti a energie, kterou mohu na koncertech posluchačům předat. Chtěla bych se vydat s českou hudbou pro cembalo častěji za hranice naší republiky. Po dostavení svého dvoumanuálového nástroje, kterého se snad dočkám na konci letošního roku a na nějž čekám již

několik let, bych ráda natočila své první CD s hudbou J. A. Štěpána. Jeho tvorbě pro cembalo se zároveň věnuji v rámci svého doktorského studia na AMU. Mým tajným snem je pořízení kladívkového klavíru a rozšíření své působnosti i tímto směrem.

J. H. d´Anglebert (1629 – 1691): Troisième suite Prélude, Allemande, Courante et Double, Sarabande Grave, Gavotte, Menuet, Gigue A. Soler (1729 – 1783): Concierto No. 2 en La menor Andante, Allegro, Tempo de minué Fandago A. Scarlatti (1660 – 1725): Toccata a Folie A. Soler: Concierto No. 3 en Sol mayor Andantino, Minué L. Boccherini (1743 – 1805): Fandago transkripce „Kvintetu č. IV D dur, G 448“ pro dvě cembala: A. Staier

FANDANGO Program s názvem Fandango uvádí posluchače do španělského barokního dědictví. Propojuje se v něm složka instrumentální s tancem, neboť už samotný název projektu Fandango upomíná na tradiční španělský tanec, jehož vznik je datován počátkem 18. století. Autory nejstarších forem fandanga jsou anonymové a poprvé pohybové prvky tance popsal kněz Martín Martí v roce 1712. Poměrně brzy začalo být fandango populární a začala se o něj zajímat aristokracie.

Spolu s ní poté cestovalo po Španělsku a Evropě, záhy začalo být začleňováno i do oper a baletů. S jeho formami se lze setkat v dílech J. P. Rameaua, A. Scarlattiho, D. Scarlattiho, A. Solera, L. Boccheriniho, ale i W. A. Mozarta, či M. Ravela. Ze světa kytar a kastanět se tak fandango dostalo do prostředí nejednou plně orchestrálních. Svůj tradiční španělský rytmus a háv si však ponechalo.

Celou přehrávku barokních tanců nabízí třetí suita pro cembalo od Jeana Henri d‘Angleberta, dvorního skladatele krále Ludvíka XIV. Suitu

zpět na obsah

zakončují španělské folie, které již posluchače připravují na iberskou, a tedy stěžejní část večera. Katalánec Antonio Soler proslul skladbami pro klávesové nástroje. Jeho hudební kariéra začala již v šesti letech nástupem do slavného chlapeckého sboru kláštera v Montserratu. Později se Soler stal kapelníkem katedrály v Lleidě a posléze vykonával tutéž funkci při královském dvoře v El Escorialu.

Z dílny tohoto autora jsou posluchačům zprostředkovány koncerty pro dvě cembala a fandango pro cembalo a kastaněty.

loncellista, který ve Španělsku strávil posledních dvacet let svého života, byl španělskou hudbou silně ovlivněn.

Kromě bohaté smyčcové literatury se u něj setkáváme i se skladbami pro cembalo, z nichž bude uvedeno právě Fandango, které tak podtrhne a zvýrazní zaměření celého večera.

Zvuk kastanět nebyl neznámým ani Italovi Alessandru Scarlattimu. Tento zakladatel neapolské operní školy je spojen také s dalšími místy po celé Itálii, na začátku i na konci svého pestrého hudebního života pak působil v Římě. Scarlatti byl nesmírně plodným skladatelem, z jehož dílny vzešlo na šedesát oper a kolem dvou set mší.

Koncert naproti tomu uvádí jeho dílo instrumentální, z něhož jsou vybrány cembalové tokáty a folie.

Autorem programové tečky koncertu je italský kosmopolitní skladatel Luigi Boccherini. Také tento skladatel a vio-

pokračování

| 13

Poznáváme nová festivalová místa:

Teplice

V seriálu, ve kterém vás blíže seznamujeme s novými i tradičními festivalovými místy, se tentokrát vypravíme do letošní poslední nové lokality – nejstaršího českého lázeňského města Teplice.

Z historie města Počátky osídlení oblasti „teplých pramenů“ Vytvořit si představu o tom, jak vypadaly nejstarší dějiny místa, kterému dnes říkáme Teplice, není vůbec jednoduché. Dokladů, z období, kdy se na tomto území poprvé objevil člověk, je velmi málo a samozřejmě neexistují žádné písemné či jim podobné přímé zprávy. Jedná se totiž o období lidských dějin velmi vzdálené.

Zatím nejstaršími důkazy o pobytu člověka na území dnešních Teplic jsou pazourkové čepele lovců a sběračů, které pochází z období asi 40 000 10 000 let před n.l. a jež byly nalezeny v Hudcově a na svazích Doubravské hory. Trvalé osídlení v prostoru dnešních Teplic má svůj počátek v 5. tisíciletí před n.l. - tedy asi před téměř 7000 lety. Toto tvrzení podporují doklady o osadách položených na svazích vrchu Letná a Doubravské hory i v ulicích Pražská a U Soudu.

Dalším významným obdobím byla doba bronzová (1800 - 800 před n.l.), jak potvrzují nálezy kostrových hrobů s bohatou výbavou z okolí Doubravic, patřící unětické kultuře, a stopy osady lužické kultury - opět na svazích Doubravské hory. Tyto doklady po prvních zpracovatelích bronzu (slitiny mědi a cínu) jsou již zpět na obsah

pro toto vzdálené období dávány do souvislostí s možnou těžbou cínových rud a cínu v prostoru nedalekých Krušných hor.

Ve 4. století před n.l. se zde usadil první historicky známý národ - Keltové. Četné doklady jejich přítomnosti a osady byly nalezeny v Hálkově ulici, u plynárny, doubravického dvora, v okolí katolického hřbitova a v ulicích U Soudu, Dubská a Pražská. Právě díky Keltům jsou Teplice označovány za nejstarší lázně ve střední Evropě - při poklesu Pravřídla v r. 1879 v něm byly objeveny keltské mince s vyobrazením kance a koně, které dokládají známost teplických pramenů, a snad i jejich využívání k léčebným účelům, již v době před naším letopočtem. Na stejném místě byly nalezeny i římské mince z 1. až 4. století našeho letopočtu a dokládají tak, vedle zvyku obětovat bohům vod, známost místa s teplými prameny i pro lidi ze vzdálených krajin - snad kupce procházející tudy po staré stezce k horám a dál přes území dnešního Německa k Baltskému moři.

V prvních pěti staletích po přelomu letopočtu vytlačily Kelty z jejich sídlišť v Čechách germánské kmeny Markomanů a Kvádů.

Do oblasti Podkrušnohoří přesídlil patrně kmen Hermundurů. Stopy po germánských osadách byly

nalezeny v okolí hřbitova, pohřby pak v ulicích V Lipách, u divadla a v Trnovanech. Z následujícího období - označovaného jako období stěhování národů - nemáme prozatím dokladů o osídlení na území Teplic.

Na území města nebyly nalezeny ani doklady nejstarší přítomnosti Slovanů, kteří do Čech přišli právě v době stěhování národů. Stopy jejich raných sídlišť pocházejí spíše z bílinska - z úrodných míst podél řeky Bíliny.

V 9. století již na území Čech existovaly oblasti osídlení, spravované nikoli na základě kmenové správy, ale z center - hradišť. Na teplicku a duchcovsku v té době sídlili Lemuzi a jejich centrem bylo hradiště v Zabrušanech. Z tohoto období pochází také první doklady slovanského osídlení přímo na území města: v Proseticích, Trnovanech, v ulici U Soudu a pohřebiště V Lipách.

Nově vybudované hradiště v Bílině se stalo opěrným bodem pro správu celé oblasti Podkrušnohoří v 2. pol.

10. století, kdy došlo ke sjednocení území Čech pod vládu Přemyslovců.

Dalším významným bodem celé oblasti se pak stal Chlumec - chránící vstup do Čech přes Krušnohorské průsmyky, kudy vedly důležité dálkové obchodní cesty. „Orná půda v Trnovanech a s ní i včelař Těšek“ - první osada pokračování

| 14 z okolí Teplic a první obyvatel nazvaný jménem v písemných pramenech. Tak nás informuje jedna z pozdějších verzí pamětního záznamu z r. 1057 o obdarování litoměřické kapituly a kostela sv. Štěpána knížetem Spytihněvem II. O dalších osadách neexistují písemné zmínky, ale jejich pozůstatky se přesto podařilo nalézt v Proseticích, na Pražské ulici, V Lipách, na Jalovčinách, poblíž Dubské ulice, v Trnovanech, Řetenicích a Hudcově.

V prostoru vlastních Teplic pak v ulici U Soudu, v Zámecké zahradě, na nádvoří zámku, v okolí lázní a v Krupské ulici.

Vlastní jméno Teplice je slovanského původu a znamená místo s vývěrem teplých pramenů (= teplice). V latinské podobě „in Teplicz“ se poprvé objevuje v tak zvané Jarlochově kronice z počátku 13. století.

Můžeme jej však téměř bezpečně objevit i v latinském úsloví „ad aquas calidas“

(„u teplých vod“), které použil kronikář Vincentius ve zprávě o zbudování nového ženského kláštera. Ten totiž v záznamech pro léta 1156-1164 uvádí, že královna Judita založila u teplých vod a k poctě sv. Jana Křtitele klášter benediktinek.

Teplický klášter benediktinek Přesné datum založení kláštera není známo a jsme proto nuceni se uchýlit k odhadům.

Podle slov kronikáře Vincentia, založila klášter česká královna Judita, zvaná durynská, druhá manželka krále Vladislav II. K založení tak nemohlo dojít před jejich sňatkem v r. 1153 nebo po r. 1167, kterým končí Vincentiova kronika. Odborné práce však nejčastěji uvádí rozmezí let 1156-1167.

Do doby založení teplického kláštera byl jediným klášterem benediktinek

na území Čech klášter sv. Jiří na Pražském hradě, založený kolem r. 973. Ten se stal nepochybně i mateřským klášterem a z něj přišly do Teplic první řeholnice. Tímto založením sledoval královský pár upevnění vlastního postavení proti množícímu se zakládání klášterů z popudu šlechty. Byli si také vědomi situace, že bílinská provincie byla do té doby bez kláštera, a chtěli tak dosáhnout většího působení křesťanské víry na obyvatelstvo ve vzdálené části Čech.

Klášter však nebyl založen ve zcela neobydlené krajině, protože to by bylo pro ženské obyvatelky kláštera značně obtížné. V jeho okolí existovalo několik osad a některá z nich jistě již před jeho založením nesla jméno Teplice. Založení u teplých a léčivých pramenů nebylo náhodné. Benediktinský řád má totiž ve své reguli i povinnost péče o staré a nemocné a řeholnice zcela jistě při svém poslání pramenů využívaly. Ani zasvěcení kláštera a jeho kostela nebylo učiněno bez rozmyslu - sv. Jan Křtitel je podle křesťanské liturgie patronem vod, zejména těch léčivých.

Stavba kláštera, pro jehož umístění byl vybrán prostor kamenné ostrožny vypínající se nad vyvěrajícími prameny, se začal stavět záhy - vlastně hned po založení.

První a nejdůležitější budovou, kterou stavba začínala byl klášterní kostel basilika sv. Jana Křtitele. Stavět se začala od východního závěru - od apsid a kněžiště - a o podobě této trojlodní basiliky s dvojicí západních věží si můžete udělat nejlepší obrázek, pokud navštívíte basiliku sv.

Jiří na Pražském hradě. Jak totiž dokázal archeologický výzkum z let 1954-57 byla teplická basilika velmi podobná té pražské.

Zbytky teplické basiliky a její románské krypty, odkryté při tomto výzkumu, a části klášterních budov si můžete prohlédnout, pokud navštívíte vnitřní nádvoří teplického zámku, ve kterém dnes sídlí Regionální muzeum v Teplicích.

zpět na obsah

Vlastní budovy kláštera, uspořádané do tvaru U kolem rajského dvora a přiléhající k vlastní basilice, byly nejprve stavěny jako provizorní, dřevěné, a až postupem času byly nahrazeny bytelnými kamennými stavbami.

Královna Judita, jejíž jméno je vedle teplického kláštera spojováno hlavně se stavbou prvního kamenného mostu přes Vltavu v Praze (který stával až do doby Karla IV. přibližně v místech dnešního kamenného mostu zvaného Karlův), jistě věnovala patřičnou péči a pozornost klášteru který založila. Když její manžel král Vladislav II. na sklonku života předal vládu v Čechách svému synovi, odjeli společně na královniny dědičné statky v Durynsku. Král zde zemřel, ale jeho ostatky byly převezeny do Čech, do kláštera prmonstrátů na Strahově. Nemáme dalších zpráv o životě královny. Pozdější kroniky však k líčení osobnosti královny a jejích skutků přidávaly také zprávu o tom, že byla pohřbena v klášteře, který sama založila v Teplicích. Stejný archeologický výzkum, který odkryl pozůstatky klášterní basiliky, objevil také významný pohřeb ženy v boční kapli basiliky. Dlouhá léta odpočívaly pozůstatky v šeru archeologických depozitářů. Až analýza kosterních pozůstatků - lebky, kterou na popud Regionálního muzea v Teplicích provedl přední český antropolog prof. Emanuel Vlček, jenž měl v průběhu své odborné práce možnost prozkoumat ostatky většiny přemyslovských knížat a králů, prokázala, že se s jistou určitostí jedná o pozůstatky české královny Judity, která tak opravdu spočinula ve zdech teplického kláštera, který sama založila.

O vlastním životě kláštera se nedochovalo mnoho zpráv - jednou z nich je zmínka o zpustošení teplického, světeckého i oseckého kláštera v roce 1278 branibořskými, míšeňskými a duryňskými pokračování

| 15 vojsky, která tudy táhla z vítězné bitvy na Moravském poli.

Zrod města Vznik a počátky vlastního města Teplice jsou však zahaleny tajemstvím - opět se nám totiž nedostává zpráv a neexistuje ani jednoznačná zakládací listina. Předpokládá se, že jedna z osad byla nebo spojením několika z nich vznikla u kláštera tržní ves.

Pravděpodobně někdy v poslední čtvrtině 13. století, možná již v 70. letech, došlo k tomu, že teplické jeptišky za pomoci německých kolonistů u kláštera založily město, na které přešlo jméno starší vsi.

O jeho plánovitém, i když ne zcela typickém, vysazení svědčil půdorys původního města, který si některé ze svých rysů zachoval ještě i o mnoho století později a zahlazeny byly až novodobou výstavbou. Vyrostlo severně a západně od kláštera a tak jak bylo u středověkých měst obvyklé, byly jednotlivé ulice (dnešní Dlouhá, Zelená, Krupská a bývalá Leská ulice) svedeny a náměstí (dnešní nám.

Svobody). Jako poddanské město bylo majetkem kláštera, jeho obyvatelé byli však do jisté míry svobodní - povinnosti vůči vrchnosti byly smluvně vymezeny.

V čele správy města stálo 12 konšelů, kteří se po měsíci střídali v úřadu purkmistra.

Soudní pravomocí byl pověřen rychtář.

Fragment nejstarší městské knihy z roku 1449 je psán česky. Z městských knih se dovídáme, že město požívalo takových výhod, jakými bylo např. právo mílové, právo trhu, právo stavět hradby či právo vařit pivo. Národnostně se zdá, že se jednalo o město smíšené, jak vyplývá z českých i německých jmen zaznamenaných v knihách. Již v 15. století přibyli v Teplicích obyvatelé další národnosti - Židé. První zmínka o nich se váže k roku 1414 a od té doby patří k obyvatelům města v podstatě nepřetržitě. zpět na obsah

O vlastním životě ve městě se nám pro toto období dostává jen kusých zpráv - měšťané se zabývali běžnými řemesly a obchodem, avšak byli dosti svázáni se zemědělstvím hned za hradbami města začínaly pole jeho obyvatel, kteří si zde pěstovali základní plodiny potřebné k vlastní obživě.

Město, jako soustředěné sídlo křesťanů, samozřejmě potřebovalo také svůj kostel.

Zdá se, že klášterní kostel sv. Jana Křtitele byl po určitou dobu i farním kostelem města a i později zůstával farním pro určitou část obyvatel. Poprvé je zmiňován městský farní kostel zasvěcený Panně Marii v r. 1352. Nedokážeme dnes však s určitostí říci, kde tento kostel stával. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1549.

Ve městě byla také škola, kde se vyučovalo počítání, čtení a psaní, na vyšším stupni pak gramatice, rétorice a muzice. Škola tak připravovala i na studium na univerzitě.

Od počátku je město i klášter spojováno s léčivými prameny. Vedle kláštera využívali pramenů i obyvatelé města a jeho návštěvníci. Léčení chorob a neduhů v teplických pramenech - v „lázních u svatého Jana“ jak je nazval kronikář Karla IV. Přibík Pulkava z Radenína - bylo všeobecně známé v předhusitském období v blízkém i vzdáleném okolí.

Vlastní období husitských válek zasáhlo do života kláštera a města významným způsobem. V červnu 1421 tudy táhly pražské husitské oddíly proti Mostu vypálili klášter v Oseku, obsadili Duchcova dobyli Bílinu. Budovy teplického kláštera zůstaly ušetřeny stejně jako životy řeholnic a vojska poklidně Teplicemi protáhla.

Snad k tomu přispělo i to, že měli Husité mezi městskými obyvateli své přívržence.

O pět let později však už bylo hůř.

Husité se rozhodli dobýt katolické Ústí.

Po dlouhém obléhání se s přicházejícími posilami obou stran schylovalo k veliké bitvě. Část křižáckých vojsk přišla ze Saska

přes Krupku a 14. června napadli teplický klášter. Jak zaznamenává soudobý kronikář Míšňané prý nečestně jednali s řeholnicemi, zničili vybavení kláštera a poničily i budovy samotné. Podle slov kronikáře se jim také za tyto činy dostalo spravedlivé porážky v bitvě u Ústí. Ještě několikrát v tomto období prošla vojska obou stran Teplicemi a řeholnice už nebyly bezpečny ve svém klášteře. Na čas se uchýlily na hrad Střekov, odkud se měly údajně na chvíli ještě vrátit zpět. Většina jich však odešla do mateřského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Zprávy o klášteru končí rokem 1435. Teplice i s klášterem a celé panství tak získal husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který již od 20. let 15. století získával a hlavně zabíral okolní území, města a panství jako svůj majetek.

Období mezi husitskými a třicetiletou válkou Po vyplenění kláštera míšeňskými vojsky v červnu 1426 a jeho následném požáru uprchly zbylé řeholnice do exilu na hrad Střekov a posléze do mateřského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Opuštěné panství s klášterem i městem zabral husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který již nějaký čas získával a zabíral okolní panství a pozemky a spravoval je jako vlastní majetek. Některé z nich (např. Bílinu) musel vrátit, ale r. 1437 mu císař Zikmund potvrdil dědičné držení církevních statků a mezi nimi i teplické panství. Město Teplice se tak stalo poddané světské vrchnosti.

Po smrti Jakoubka z Vřesovic připsal Teplice král Jiří z Poděbrad své manželce Johanně z Rožmitálu jako věnné město. Za její správy se pravděpodobně začalo s opravami a přestavbami poškozených klášterních budov, protože historické prameny zde mluví o tvrzi a zámku v Teplicích. V r.

1472 královna Johanna potvrdila městu stará priviliegia a nadání. Když v r. 1476

zemřela, přešly Teplice na jejího syna Hynka z Münsterberku. Správu panství pro ně prováděl hejtman Jan Ilburk z Vřesova, který odvozoval svůj původ od Jakoubka z Vřesovic, svého děda, a činil si nárok na část panství a město a kterému král Vladislav Jagellonský povolil postavit hrad na Doubravské hoře. Město však zůstalo v držení královnina syna a ten je postoupil saskému rodu Fictumů, který v Čechách zdomácněl.

Ani v následujících letech město nepatřilo jednomu držiteli příliš dlouho a tak se v jeho držení rychle vystřídali příslušníci rodů Kolovratů, Valdštejnů, Smiřických, saského rodu Malcánů, rod Zdeňka Lva z Rožmitálu a dalších, až je v roce1543 získal do držení Volf z Vřesovic, vnuk hejtmana Jana Ilburka, prezident české komory a nejvyšší písař království českého, který patřil mezi přední šlechtice té doby.

Podařilo se mu spojit panství Teplice a Doubravské hory. Teplice se tak staly centrem správy rozsáhlého majetku, ke kterému mimo jiné patřila i Krupka a Kyšperk. Hospodářský vzestup se odrazil jak v rozkvětu města, tak v péči o lázně.

Město mělo v polovině 16. století asi 150 domů a 5 mlýnů. Volf z Vřesovic začal stavět hlavní trakt dnešního zámku a postavil zámecký kostel Povýšení sv. Kříže. Z jeho iniciativy byly poprvé ohrazeny volně vytékající prameny a vznikly u nich první dřevěné budovy. V r. 1550 se v ní koupala vévodkyně Kateřina Saská a od té doby rodina saského kurfiřta s celým dvorem každoročně pobývala v Teplicích. Ve městě postavil pivovar a jeho žena Kateřina se zasloužila o stavbu špitálu pro chudé na předměstí. Zmiňován je farní kostel i židovská synagoga a špitál. Po dobu stavby zámku bydleli v domě zvaném Morava, který stával na rohu náměstí naproti zámku. V roce 1561 vyšla v Praze tiskem latinská báseň O lázních teplických Tomáše pokračování

| 16 Mitise. Jsou v ní popisovány lázně, účinky pramenů při léčení a Volfu z Vřesovic je zde vzdáván hold za povznesení města.

Teplické lázně a jejich léčivé účinky se dostávaly do povědomí stále širšího okruhu obyvatel - to zejména díky množství prací autorů, kteří o nich psali a doporučovali je pro léčbu nemocí pohybového ústrojí, nervových, kožních a ženských chorob, a jejich rychlému šíření knihtiskem.

O Teplicích psal m.j. jáchymovský lékař Jiří Agricola, Theophrastus Bombastus zvaný Paracelsus, J.J. Hegelius, Günther Andernachu. V Kronice české Václava Hájka z Libočan (vydané r. 1543) se lidé mohli dočíst překvapivě přesné, avšak ničím nepodložené, datum objevení teplických pramenů prostřednictvím opařených sviní pasáčka Kolostůje - rok 762. Daleko za hranicemi země bylo jméno Teplic šířeno prostřednictvím Míšeňské kroniky Petra Albina či Světové kroniky Sebastiana

Münstera.

Po smrti Volfa z Vřesovic r. 1569 přešly Teplice přes jeho dědice na rod Vchynských.

Radslav starší z Vchynic a Tetova natrvalo spojil panství Teplice a Doubravská hora. Kolem hradu na Doubravské hoře, který opravoval a opevňoval, nechal zřídit loveckou oboru. Společně se svým nástupcem Vilémem Vchynským dostavěl novou budovu teplického zámku (dnešní hlavní budova obrácená do Zámeckého náměstí) v renesančním slohu a kolem něj založil okrasnou zahradu se dvěma rybníky.

Po r. 1580 se začalo s výstavbou kamenných budov lázní. Jak ve své knize z r. 1607 uvádí zhořelecký lékař Kašpar Schwenckfeld byl v kamenné budově velký bazén pro muže, několik oddělených lázní pro ženy a venku za hradbou volné přístupné nádrže.

Nový městský kostel sv. Jana Křtitele byl dostavěn r. 1586 (věž 1594) na starších

základech. Radslav Vchynský nechal r.

1585 uzavřít městský pivovar a pustil se s měšťany do dlouhého sporu o právo vařit pivo. Po čtyřech letech měšťané prohráli a pivo tak směl vařit pouze majitel panství v novém panském pivovaru zbudovaném ve staré části zámku. Ostatní práva a privilegia však měšťanům potvrdil.

Koncem roku 1617 byl vedle kostela v Broumově uzavřen také nový evangelický kostel v Hrobě, postavený na arcibiskupském panství. České stavy tento útok na náboženskou svobodu, zajištěnou jim Rudolfovým majestátem z r.

1609, dohnal až k defenestraci pražských místodržících v květnu 1618 a stavovskému povstání, jež stálo na počátku dlouholetého válečného konfliktu do něhož byla vtažena celá Evropa. Jedním z členů Direktoria nové vlády zvolené hned po defenestraci - byl i Vilém Vchynský, synovec Radslava, který se po jeho smrti v r. 1619 stal držitelem teplického panství. Viléma, ač nekatolíka, nepostihly díky spřízněnosti s Albrechtem z Valdštejna konfiskace majetku, i když musel r. 1628 opustit Čechy.

V r. 1634 se vrátil do Čech, aby pomohl Valdštejnovi proti císaři. Společně s ním a dalšími jeho spolupracovníky však byl 25.2.1634 v Chebu zavražděn císařskými důstojníky. Veškerý jeho majetek, včetně teplického panství, byl konfiskován.

Clary-Aldringenové Zkonfiskované panství získal ještě téhož roku do držení hlavní Valdštejnův rival polní maršál Jan Aldringen, jako odměnu za věrné služby. Nestačil však ani osobně převzít správu nad panstvím a v červnu téhož roku (1634) jej zabili v bitvě proti Švédům u Landshutu. Panství posléze převzala jeho sestra Anna, provdaná za Jeronýma Claryho, kterého císař v roce 1666 povýšil do hraběcího stavu a jeho potomkům umožnil používat spojené jméno obou rodů - Clary-Aldringenové.

zpět na obsah

Město naplno zasáhly hrůzy dlouholetého válečného konfliktu - zejména ve 30. letech. Tou dobou již muselo protestantské obyvatelstvo opustit Čechy a Teplice v letech 1631-2 zasáhla saskošvédská okupace. Město i blízký hrad na Doubravské hoře střídavě dobývala císařská i okupační saská vojska. Z pohledu prostých obyvatel však bylo zcela jedno o kterou armádu se jedná - všichni drancovali, loupili a ničili hospodářství stejným způsobem. Nezřídka museli měšťané platit výpalné, aby zachránili alespoň dočasně město od zničení a vyplenění. Na konci války tu dlouhou dobu pobývala švédská vojska. Na hradě na Doubravské hoře se držela dokonce ještě dva roky po uzavření vestfálského míru dokud jim nebyla zaplacena kontribuce.

O několik let později nechal císař Ferdinand rozbořit hrad i opevnění - přeci jen to bylo jistější než vydat cennou a dobře opevněnou pevnost případnému nepříteli.

V poničeném a napůl neobydleném městě žilo v polovině 17. století pouze 117 křesťanských rodin, tj. asi 500 lidí, a 231 židovských obyvatel. Udržela se jen nejnutnější řemesla a obyvatelstvo se převážně živilo zemědělstvím. Velmi dlouho se Teplice vzpamatovávaly z válečných ran a úbytek obyvatelstva byl nahrazován poddanými z německých částí země.

A poddaní byli bez ohledu na prožité válečné útrapy zatěžováni novými dávkami a povinnostmi. K dozvukům válečných útrap se v r. 1680 ještě přidala morová epidemie, která postihla celé Čechy.

Teplicím se sice vyhla, ale postihla okolní vsi a městečka. Roku 1685 pak Teplice postihl velký požár, který zničil 30 domů.

Clary-Aldringenové se také byli vědomi významu lázní a starali se o jejich opravu a zvelebování. Již roku 1657 se, po přerušení třicetiletou válkou, saská kurfiřtská rodina vrátila k pravidelným pobytům v lázních pokračování

| 17 - pro ně byly připravovány vrchnostenské lázně na místě dnešních Knížecích a Dámských lázní. Vrchnosti také patřily další budovy lázní - Nový (tzv. Panský) dům a v Šanově první lázeňská budova - Sirné lázně. Budova lázní nad Pravřídlem byla majetkem města.V r. 1673 byl povolán zhořelecký lékař J. C. Pestenreiter do služeb vrchnosti a stal se prvním stálým lázeňským lékařem, jehož přičiněním byla v Teplicích r. 1678 otevřena také první veřejná lékárna v Dlouhé ulici.

Saští krufiřti navštěvovali na několik letních týdnů teplické lázně i v období let 1697-1763, kdy byli také polskými králi.

Další významnou návštěvou byl pobyt ruského cara Petra I. Velikého v roce 1712. Takovéto návštěvy měly celostátní význam a od vídeňského dvora byl vysílán zvláštní úředník, který se o vzácné hosty v zastoupení císaře vzorně a pečlivě staral.

Nejčastěji touto funkcí pověřoval císař právě domácí Clary-Aldringeny, kteří se snažili hosty přímo hýčkat - pořádali pro ně nákladné slavnostní hostiny, bály, hony a kratochvíle a další program.

Zařizovali jim také pohodlné a odpovídající ubytování - nejprominentnější hosté bydleli přímo na zámku nebo v protějším starobylém domě Morava. A opečovávaní hosté pak neskrblili dary ani slovy uznání za prokázanou péči.

Stejné důvody vedly vrchnost i ke zvelebování města i vlastního sídla vzácní a světaznalí hosté přeci měli nárok na pobyt „na úrovni“. Stavební práce na zámku se tak v podstatě nezastavily dostavováno bylo nové západní barokní křídlo, opravovaly se starší budovy - nejvíce změn však zaznamenaly interiéry. Velmi znatelných úprav se dočkaly interiéry zámku při pozdně barokní přestavbě v polovině 18. století, při které bylo také zrušeno oddělení zámku od náměstí a zbytku města. Nákladných úprav se zpět na obsah

dostalo Zámecké zahradě (vzácné květiny, bludiště ze stříhané zeleně, kašny), kterou současník, učený jezuita Bohuslav Balbín, zařadil mezi přední zahradnická díla Českého království. Na jejím okraji při zámku vyrostl r. 1732 Zahradní a plesový dům určený pro kratochvíle, zábavu a společenské události. V letech 17001703 byl děkanský kostel sv. Jana Křtitele přestavěn a upraven do dnešní podoby.

Od r. 1718 zdobí Zámecké náměstí sloup Nejsvětejší Trojice, jako poděkování za odvrácení morové epidemie, vynikající dílo předního barokního sochaře Matyáše B. Brauna.

Již na počátku 18. století se začaly vyrovnávat ztráty na obyvatelstvu způsobené útrapami třicetileté války.

V následujícím půlstoletí tak došlo k výraznému zlepšení hospodářských poměrů ve městě. Vedle zemědělství a tradičních řemesel se začínají objevovat i specializované druhy výroby (puškař, pasíř, jehlář, zlatník, voskař). Nejpočetnější byla řemesla spojená s textilní výrobou a obchodem (zde měli významné zastoupení židovští obchodníci). Objevovaly se také zcela nové druhy obživy - více než kdy před tím vznikaly nové vápenky, cihelny. Byla to také doba otevírání prvních uhelných dolů - první otevřel v r.

1740 František Karel Clary-Aldringen pod Stínadly na cestě do Řetenic a druhý pak v r. 1756 u doubravického dvora.

soupeřící rakouská císařovna Marie Terezie a pruský král Bedřich Vilém II. se dohodli, že Teplice budou vedle Karlových Varů, lázní Warmbrunnu v Sasku a Landeggu ve Slezku, chráněnými lázněmi, ve kterých se mohli léčit vojáci obou znepřátelených stran. Teplické prameny totiž velmi dobře působily při hojení ran a neduhů z dlouhých vojenských pochodů.

Teplice všeobecně patřili už v 18. století mezi nejoblíbenější lázně. To bylo výsledkem mnoha vlivů: staleté tradice, výsledků dosahovaných při léčbě různých chorob, pohodlí, možnost ubytování přímo v lázeňských domech, společenský život i prominentní návštěvníci, kteří šířili a posilovali věhlas světoznámých lázní.

V okolí zcela specifickým druhem obživy bylo pro teplické obyvatele lázeňství.

Sezónní péče o hosty, jejich ubytovávání a práce v lázních byly vítaným, i když ne celoročním, zdrojem obživy.

Konec tohoto století byl pro Teplice vskutku plný zásadních a přelomových událostí. V roce 1787 se ujal panství po svém otci, Františku Václavovi ClaryAldringenovi nejvyšším dvorním lovčí povýšeném r. 1767 do knížecího stavu, mladý Jan Nepomuk Clary-Aldringen vzdělaný a osvícený šlechtic. V jeho úsilí o povznesení lázní můžeme vysledovat ryze praktické rysy - snaha přitáhnout co největší počet návštěvníků, kombinované s dobovými estetickými a filozofickými názory. Zahájena byla rozsáhlá přeměna Zámecké zahrady z původní koncepce barokní zahrady s geometrickým uspořádanými okrasnými záhony, fontánami a bludišti utvářenými ze zeleně, do podoby volněji koncipovaného přírodně krajinářského parku anglického typu. Společnost dychtící po umění mělo uspokojit nově otevřené divadlo, přistavěné k západnímu křídlu zámku.

Ve třetí čtvrtině 18. století - za válek o habsburské a bavorské dědictví - Teplice opět trpěly válečnými kontribucemi a škodami, které způsobila procházející vojska. Ubylo také lázeňských hostů, ovšem lázním se dostalo významného postavení:

Osvícenské reformy Marie Terezie a Josefa II. přinesly větší osobní i duchovní svobodu. Toleranční patent Josefa II. vedle zrovnoprávnění protestantství i možnost pro zručné saské řemeslníky usadit se v Teplicích. Odstraněny byly

též nejkřiklavější způsoby diskriminace židovského obyvatelstva. Reformy zasáhly i správu - měšťany již nezastupovali konšelé ale radní a obecní záležitosti nově spravoval magistrát, kde pod purkmistrem pracovali školení a přezkušovaní úředníci.

Katastrofální požár V noci na 1. června 1793 vypukl ve stodole poblíž Tržního náměstí (dnešní nám.

Svobody) požár, který se rychle rozšířil po okolí. Do rána shořelo na 155 domů a 16 stodol - celá polovina tehdejšího města: židovská čtvrť a Lázeňská ulice, silně poškozené byly i budovy lázní. Následky katastrofálního požáru, který v noci na 1. června 1793 strávil polovinu města byly velké, ale začaly se téměř ihned napravovat.

Město rychle získalo prostředky na obnovu od zemského gubernia, dvorů německých států, jejichž hlavy se v Teplicích léčily, i od dalších šlechtických rodů a rodin, které patřily mezi vděčné a nezapomínající návštěvníky. Prostředky přicházely i od dalších jednotlivců a obcí. Teplická vrchnost pomohla dodávkami dřeva a stavebního materiálu. Práce na výstavbě nových domů se rozběhly ještě hned v létě.

Na místě starých, povětšinou dřevěných domů vyrůstaly nové moderní budovy domů, převážně v klasicistním stylu. Již další rok se hosté mohli ubytovat v nových budovách, tolik vyhovujících soudobému vkusu a požadavkům na pohodlí. Stavební práce však probíhaly ještě mnoho dalších let - město se rozšiřovalo, bouraly se hradby, mizely vstupní brány: jako první Lázeňská a Krupská přímo zasažené požárem, v r. 1811 pak brána Bílinská a jako poslední v r. 1846 brána Lesní. Stavělo se mnoho soukromých i veřejných budov - stará radnice uprostřed náměstí byla zničena požárem a r. 1806 ji nahradila nová budova v severní straně náměstí; v r. 1809 byl postaven nejvýstavnější dům na Zámeckém náměstí proti zámku, zvaný pokračování

| 18 Zlatý kříž. Opravovaly se lázeňské budovy - poslední z nich byla přestavba budovy Pravřídla do její současné empirové podoby v l. 1838-9, které předcházela přestavba Panského domu (dnes součást areálu Beethoven). S novou výstavbou ve městě souvisela i poslední zásadní přestavba teplického zámku. Do r. 1806 získala hlavní budova zámku a část přilehlých křídel jednotící klasicistní podobu, podle návrhů drážďanského stavitele J. A. Giesla, korunovanou otevřenými arkádami s vysokými toskánskými pilastry v zahradním průčelí a klasicistní podobou věže s vysokou střešní atikou. Také zámecký kostel počátkem 19. získal svou dnešní podobu v romantickém stylu neogotiky.

Je tak jednou z prvních, ne-li vůbec první, úprav v tomto stylu na českém území. Malé, ale půvabné lázně, položené v malebné krajině, lákaly stále více hostů k léčebným pobytům nebo jen k příjemnému odpočinku.

I na Teplice však dolehla válečná vřava napoleonských válek - tehdy však lázně dosáhly také největšího věhlasu. Tehdy, když vojska spojenců utíkala do Čech před francouzskými vojsky po Napoleonově vítězné bitvě u Drážďan, byla v posledních srpnových dnech svedena lítá bitva u Chlumce a Přestanova, kde se spojencům podařilo zabránit vpádu Francouzů do Čech. Velící důstojník francouzských vojsk generál Vandamme byl zajat a eskortován do Teplic, kde se usídlily generální štáby spojeneckých vojsk.

Na zámku a v prostorách protějšího domu na náměstí, zvaného Zlatý kříž, pak ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III., rakouský císař František I. a zástupci Anglie formulovali dohody o společném postupu dalších vojenských akcí proti Napoleonovi a smlouvy o vzájemném spojenectví.

Evropské lázně zpět na obsah

Proslulost Teplic jako lázní na evropské scéně nesmírně vzrostla, a toho si byl zcela jistě vědom i nejmocnější muž rakouské zahraniční politiky - hrabě Metternich - když v roce 1819 do Teplic sezval diplomaty ze Saska, Pruska, Dánska, Švédska a Španělska, aby se zde poradili o co nejúčinnějším postupu, jak zabránit změnám v politickém uspořádání Evropy.

Ještě mnohokrát se zde korunované hlavy sešly k jednání. Nejvěhlasnějším z nich byl tak zvaný „panovnický kongres“, který se zde v roce 1835 sešel u příležitosti slavnostního položení základního kamene k ruskému pomníku bitvy u Chlumce.

Stvrdit spojenectví přijel rakouský císař Ferdinand V. s chotí Marií Annou, ruský car Mikuláš s velkokněžnou Olgou, pruský král Bedřich Vilém III., saský král, arcivévodové a knížata.

Přítomnost hlav států a jejich rodin, vyslanců, ministrů a generálů, stejně tak jako mnoha vědců, učenců a umělců nesmírně přispěla ke zvýšení popularity lázní. Zájem o teplické lázně od konce napoleonských válek neustále rostl a přinášel městu nezanedbatelný ekonomický přínos.

Ve městě však existovaly i podmínky pro rozvoj výroby a průmyslu - nacházely se zde potřebné suroviny i dostatek pracovní síly. Pokusy však narážely na přísné zákazy Lázeňské komise, která bránila vzniku podniků, které by hlukem a nečistotami ohrožovaly lázeňské prostředí. V Teplicích a jejich bezprostředním okolí tak nevyrůstaly továrny, ale zůstávaly tu malé výrobny, povětšinou manufaktury s mechanickými stroji nebo se zboží vyrábělo podomácku. Výjimku tvořilo jen málo podniků - např. sirkárna na Špitálním vrchu (dnes Letná) či parní mlýn u Lesní brány s prvním parním strojem ve městě, instalovaným r. 1842.

Významní návštěvníci Teplic Pokud budeme pátrat po významných návštěvnících města Teplice a začneme s ním již v pradávné historii, bude zcela jistě jedním z nejvýznamnějších návštěvníků Teplic česká královna Judita, zvaná durynská, druhá manželka českého krále Vladislava II., která podle historických zpráv u teplických teplých pramenů založila ženský benediktinský klášter, díky jehož péči se místní osada proměnila v město zvané Teplice. Podle dalších zpráv kronikářů byla v teplickém klášteře také pohřbena. Antropologická analýza kosterních pozůstatků, nalezených při archeologickém výzkumu v letech 1954-57, provedená předním českým antropologem prof. E. Vlčkem tuto skutečnost v r. 2001 prokázala.

Pokud bychom ovšem nahlédli ještě do dávnějších mytických časů legend a nepodložených zpráv, byl by prvním a velmi slavným návštěvníkem teplických pramenů bezpochyby pasáček Kolostůj se svými vepři, který měl léčivé prameny podle legendy objevit.

Jak však dokazují nálezy keltských a římských mincí z pramene Pravřídla, byly teplické prameny známy daleko dříve – již nejméně kolem přelomu letopočtu – a snad již tehdy byly rozpoznány jejich léčivé vlastnosti. Vždyť právě všeobecná známost pramenů byla jedním z důvodů proč zde byl založen klášter benediktinek.

V průběhu následujících staletí získaly lázně na určitém věhlasu. Prvním návštěvníkem teplických lázní, kterého známe jménem, byl sekretář papežské kurie Giovanni Bracciolini z Florencie, jenž ve svém dopise v r. 1416 psal i o svém pobytu v Teplicích. Nejstarším známým návštěvníkem ze sousedního saska byl služebník dvora saského kurfiřta Hans Wickhart, který se přijel do Teplic léčit v r.

1477.

Od 16. století začali Teplice pravidelně navštěvovat saští kurfiřti, a to včetně doprovodu velké části dvora. Jejich návštěvy přerušila až třicetiletá válka.

Místodržící Vilém Slavata si na jejím počátku, v roce 1618, přijel do Teplic léčit zranění utrpěná při pražské defenestraci.

Po r. 1656 se do Teplic pravidelně každý rok vraceli saští kurfiřti se svým dvorem, a to i v období, kdy bývali polskými králi.

Nebyli však jedinými slavnými návštěvníky Teplic a jejich lázní. Při své cestě Evropou v r. 1712 sem, vedle Karlových Varů, zavítal také car vší Rusi Petr I. Veliký, který zde pobýval celých 14 dní.

V tomto období se mezi návštěvníky lázní objevují také početní zástupci českých šlechtických rodů – Lobkoviců, Trauttsmandorffů, Vratislavů z Mitrovic, Lažanských, Harrachů, Šternberků, Chotků, Nosticů, Černínů, Kinských, dále velmi často také vysocí úředníci a důstojníci, duchovní i příslušníci svobodných povolání.

Několikrát navštívil Teplice významný německý filozof a matematik G.W. Leibnitz, v r. 1731 zde pobýval stavitel drážďanského Zwingeru M.D. Pöppelmann. Saského krále Bedřicha Augusta II. doprovázel v r.

1739 jeho proslulý ministr hrabě Heinrich Brühl. Rekordmanem v počtu lázeňských návštěv se stal dvorní rada saského kurfiřta J.F. Zittmann, který od konce 17. století až do své smrti v r. 1757 pobýval v Teplicích každoročně a navíc zde působil jako lázeňský lékař.

V průběhu druhé poloviny 18. století se v Teplicích zastavili, vedle saských kurfiřtů a korunovaných hlav dalších německých států, i členové habsburské dynastie císař Josef II. a jeho bratr Leopold.

Ostatně – členy rakouské císařské rodiny bylo možné potkat v Teplicích poměrně často – v r. 1803 zde prodlévali např. arcivévodové Jan a Ludvík, v r. pokračování

| 19 1810 císařovna Marie Ludovika, v r.

1812 společně i s manželem, císařem Františkem I.; na cestě z Francie se zde zastavila i jeho dcera – manželka Napoleona Bonaparte Marie Louisa a při útěku ze svého království po porážce Napoleona i jeho bratr holandský král Ludvík Napoleon. V mimořádné oblibě choval Teplice pruský králBedřich Vilém III., který tu v letech 1812-39 trávil téměř každý rok část léta. Vděční tepličané, mezi kterými byl velmi oblíben, mu také později postavili pomník na vrchu za městem, dnešní Letné.

V roce 1804 se v Teplicích léčil i švédský král Gustav IV. a ruský car Alexandr I. přijel na jaře roku 1812 do lázní navštívit sestry - německé vévodkyně Kateřinu a Marii. Ve 30. letech 19. století zde několikrát pobýval i bývalý francouzský král Karel X. Největší věhlas však Teplice ze setkání korunovaných hlav v roce 1813. Tehdy, když vojska spojenců utíkala do Čech před francouzskými vojsky po Napoleonově vítězné bitvě u Drážďan, byla v posledních srpnových dnech svedena lítá bitva u Chlumce a Přestanova, kde se spojencům podařilo zabránit vpádu Francouzů do Čech. Velící důstojník francouzských vojsk generál Vandamme byl zajat a eskortován do Teplic, kde se usídlily generální štáby spojeneckých vojsk.

Na zámku a v prostorách protějšího domu na náměstí, zvaného Zlatý kříž, pak ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III., rakouský císař František I. a zástupci Anglie formulovali dohody o společném postupu dalších vojenských akcí proti Napoleonovi a smlouvy o vzájemném spojenectví.

Proslulost Teplic jako lázní na evropské scéně nesmírně vzrostla, a toho si byl zcela jistě vědom i nejmocnější muž rakouské zahraniční politiky - hrabě Metternich - když v roce 1819 do Teplic zpět na obsah

sezval diplomaty ze Saska, Pruska, Dánska, Švédska a Španělska, aby se zde poradili o co nejúčinnějším postupu, jak zabránit změnám v politickém uspořádání Evropy.

Ještě mnohokrát se zde korunované hlavy sešly k jednání. Nejvěhlasnějším z nich byl tak zvaný „panovnický kongres“, který se zde v roce 1835 sešel u příležitosti slavnostního položení základního kamene k ruskému pomníku bitvy u Chlumce.

Stvrdit spojenectví přijel rakouský císař Ferdinand V. s chotí Marií Annou, ruský car Mikuláš s velkokněžnou Olgou, pruský král Bedřich Vilém III., saský král, arcivévodové a knížata.

Nejen politici, státníci a příslušníci evropských královských a císařských rodin však ve společenském mínění stvořili pověst Teplic jako „přijímacího salonu Evropy“, jak byly tehdy po právu zvány. Knížecí rodina Clary-Aldringenů na svém teplickém zámku hostila nejen výše zmíněné, ale také řadu příslušníků českých a evropských šlechtických rodů. K takovým patřil např. Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí a prezident českého gubernia, jeho syn Karel Chotek - český místodržící, dále Radziwillové ové, dečínští Thurnové, Lobkovicové.

Belgický kníže Charles Joseph de Ligne zeť Jana Nepomuka Clary-Aldringena, známý jako vojevůdce, diplomat, spisovatel a společník - přijížděl často za svou dcerou do Teplic až do své smrti v r. 1814.

Opomenout nelze ani jeho přítele, ač nerovného stavem,Giacoma Casanovu známého světoběžníka, spisovatele a svůdce žen, který za ním a na teplický zámek často zajížděl z nedalekého valdštejnského zámku v Duchcově, kde poslední 13 let svého života působil jako knihovník.

Zde se také setkal se svou přítelkyní spisovatelkou madamme de Staël.

Umělci a vědci všeho druhu jsou vůbec velmi zajímavou a početnou skupinou

slavných návštěvníků lázeňských Teplic po celou dobu jejich existence. Vždy bývali hybateli i středem „lázeňského života“, který vedle léčebných kúr oplýval i množstvím společenských akcí, událostí, představení, setkání, koncertů a dostaveníček. A nezřídka měli umělci také možnost při setkáních vzájemně ovlivnit svou tvorbu.

Mezi největší z nich zcela jistě musíme počítat tři návštěvy Johanna Wolfganga Goetha, v letech 1810, 1812 a 1813, a dvě návštěvy ( 1811 a 1812) Ludwiga van Beethovena. Goethe vedle psaní a přírodovědných vycházek po okolí také v r. 1812 často tvořil společnost rakouské císařovny Marie Ludoviky a z jejího popudu připravoval i provedení komedie Die Wette (Sázka) v zámeckém divadle, kterou měl sehrát kroužek šlechtických ochotníků. Beethoven, který si zde léčil nedoslýchavost, pracoval při svých pobytech na 7. a 8. symfonii i dalších skladbách a při svém druhém pobytu, kdy napsal dopis Nesmrtelné milence, se také osobně setkal s Goethem. Památná je též historka, ve které oba velikáni při společné procházce Zámeckou zahradou narazili na průvod císařovny a zatímco Goethe se uctivě klaněl společnosti zpovzdálí, Beethoven prošel hrdě a bez pozdravení jejím středem.

Tito dva byli bezpochyby nejvýznamnějšími, nikoli však jedinými a v našem výčtu nezůstanou opomenuti i další umělci. Tak se do Teplic přijel léčit i další německý skladatel Richard Wagner. Fryderyk Chopin se zde při své cestě do Drážďan v r.

1829 zastavil a před zámeckou společností předvedl vynikající improvizovaný koncert.

Léčil se zdeFerenc Liszt, drážďanský dvorní kapelník Robert Schumann i Carl Maria Weber. Vystoupení před vybranou zámeckou společností absolvoval v Teplicích v letech 1824 a 1830 slavný český

houslista Josef Slavík.

V roce 1810 se do Teplic přišel léčit německý básník a cestovatel Johann Gottfried Seume, který zde na následky svých neduhů skonal a byl pohřben na teplickém hřbitově. Pobýval zde i německý romanopisec August Gottlob Meissner, spisovatelka Elisa von den Recke, dánský pohádkář Hans Christian Andersen, jazykovědec a sběratel lidových pohádek Wilhelm Grimm, polský romantický básník Zygmund Krasinski a romanopisec Henryk Sienkiewicz.

Také množství výtvarných umělců do Teplic přicházelo, aby zde našli utišení svých bolestí nebo aby se potěšili místní krajinou a našli náměty pro svá díla či zobrazili dobovou slávu lázeňského města. Tak můžeme zaznamenat návštěvy německých malířů Caspara Davida Friedricha a Ludwiga Richtera ve 30. a 40. letech 19. století. Drážďanský malíř Carl Robert Croll přijel r. 1824 do Teplic, usadil se zde a po dvě desetiletí tvořil - výjimečně zdárně zachycoval město i jeho okolí. Stejně tak činil ve druhé polovině 19. století Ernst Gustav Doerell.

Mezi dalšími umělci - návštěvníky lázní a města - bychom nalezli např. Josefa Zusammende, známého portrétního malíře a miniaturistu;Antona Sachettiho, divadelního malíře z Prahy; Karla Postla, prvního profesora krajinářství na malířské akademii v Praze; vedutisty Antonína Puchernu, Ludvíka Buqouye, Eduarda Gurka, Christiana G. Hammera i švýcarského malíře a prosfesora drážďanské Akademie Zinnga.

Teplické lázeňské seznamy zaznamenaly také pobyty mnoha významných přírodovědců, lékařů a vědců - mezi nimi i přírodovědců a zeměpisců Wilhelma Humboldta a Johanna Gottliebe Fichteho. pokračování

| 20 Mezi návštěvníky našeho města a pacienty jeho lázní však nalezneme také množství význačných českých učenců a umělců.

Za všechny připomeňme alespoň několik jmen z české kulturní historie: Josef Dobrovský, František Ladislav Čelakovský, Josef Jungmann, František Palacký, Václav Hanka, Václav Kliment Klicpera, Václav Beneš Třebízský, Václav Klement Klicpera, Josef Kajetán Tyl, Pavel Josef Šafařík, Karel Havlíček Borovský,Jan Neruda.

V letech 1860 a 1878 zavítal do Teplic za pruským králem a německým císařem Vilémem i rakouský císař František Josef I. V poslední čtvrtině století se zde léčil i švédský král Oskar II. a několikrát zavítala i holandská královna Vilémína.

V roce 1913 přicestoval do Teplic následník rakouského trůnu a pozdější poslední český král Karel I. s chotí Zitou.

Po první světové válce se nezměnila jen tvář Evropy, ale i složení návštěvníků teplických lázní. Přicházelo méně a méně světoznámých a proslulých hostů a lázně se víc a víc zpřístupňovaly prostým občanům - vrchol tohoto otevírání můžeme sledovat od období po konci druhé světové války. Nicméně alespoň několik osobností z meziválečného období bychom zde měli jmenovat. Mezi nimi jistě ministra zahraničních věcí ČSR Edvarda Beneše, šéfa Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a loda Runcimana, kterému se dostalo uvítání na teplickém zámku při jeho mezinárodní misi po území Sudet. Nelze opomenout ani českého přírodovědce Františka Běhounka, člena polární expedice vedené Italem U. Nobilem, a meteorolog švédské záchranné výpravy pro tuto expedici Johann WilhelmSandstörm Folge.

Po skončení druhé světové války tento trend pokračoval - do Teplic a jejich lázní přicházelo stále více prostých občanů zpět na obsah

a návštěvníků, přesto však i mezi nimi zaznamenáváme množství návštěv a pobytů českých, československých, evropských i světových politiků, umělců i vědců.

Za všechny státníky a politiky připomeňme snad návštěvy českých prezidentů Václava Havla a Václava Klause, nebo například poměrně časté návštěvy velvyslanců státu Izrael.

K vzácným návštěvám snad můžeme počítat i dnešní potomky rodiny ClaryAldringenů, šlechtické rodiny jež sídlila v Teplicích na zámku od třicetileté války až do roku 1945, kteří do Teplic téměř pravidelně zavítají.

I v poválečném a současném období jsou Teplice se svými lázněmi místem mnoha kulturních událostí a místem působení velkého počtu českých i zahraničních umělců. V 60. letech 20. století tu často koncertoval a působil Karel Kryl a mnozí z umělců a mediálně proslulých osobností současné české scény naleznou i dnes svou cestu do města s nejstaršími lázněmi ve střední Evropě.

bylo i užité umění v interiéru, z nějž jsou zřejmě nejzajímavější mobilně-akustické dílo Vratislava Nováka ve schodišťovém prostoru a skleněný sloup Vladimíra Procházky.Autor návrhu Karel Hubáček se oficiálně nesměl na projekci podílet a tak se výstavby účastnil jen jako autorský dozor.

Kolonáda byla projektována současně s Domem kultury. Oproti jeho hrubému a syrovému výrazu je subtilní, založená na kontrastu skla a robustních ocelových sloupů. Jejím smyslem je znovu vytvářet odumřelou ulici, proto je umístěna v rozporu s tradičními zvyklostmi pro lázeňské kolonády. Technicky je řešená velmi zdařile, na provedení detailů byl kladen velký důraz. Tato technická poetika byla autorskému ateliéru SIAL vlastní a teplická kolonáda je její ukázkou.

V letošním roce se teplická radnice rozhodla do budoucna přistoupit k modernizaci vstupu do Domu kultury, který již není v dobrém technickém stavu. Více než dvacet pět let se do domu kultury v Teplicích vstupovalo z prosklené kolonády. Vedení města to chce změnit a nechalo zpracovat studii, podle níž by byl hlavní vchod z bočního prostranství, kde tryskají fontány. Nové má být i celé foyer.

Dům kultury od autora Ještědu Dům kultury a související výstavba v okolí, zahrnující revitalizaci bloku mezi Krupskou a Mírovým náměstím a úplně nové řešení prostorů za domem až k Papírové ulici, představovala po letech nešťastných demolic návrat k promyšlenému plánování města. Tvar domu je dán především funkcí - hmoty sálů předurčují vnější tvar. Výraz je úsporný, navzdory dobové tendenci k monumentalitě je dům „nahatý“.

Jádrem objektu je koncertní sál, pečlivě navržen na přesně stanovenou dobu dozvuku a další akustické vlastnosti.

Doplněn je víceúčelovým společenským sálem. V zadním traktu jsou místnosti, určené ke klubovým společenským aktivitám. Nosný systém budovy tvoří železobetonové prefabrikované sloupy a ocelové průvlaky. Součástí projektu pokračování

| 21

SOUTĚŽ Soutěžte s námi a vyhrajte 2 vstupenky na klavírní recitál Gerharda Oppitze v Teplicích.

Soutěžní otázka: Kdo je autorem architektonického návrhu Domu kultury v Teplicích?

Své tipy zasílejte na e-mailovou adresu: soutez@lipamusica.cz do 20. října.

zpět na obsah

pokračování

| 22

Festivalové BMW story Oficiální dopravcem pro 13. ročník festivalu je společnost BMW CarTec Liberec. Tato společnost vznikla na podzim roku 2009 jako jediný autorizovaný dealer a servis vozů BMW v libereckém kraji a během této krátké doby si vybudovala pověst silného a spolehlivého partnera. CarTec Liberec nabízí celou modelovou řadu BMW, stejně jako atraktivní výběr ojetých vozů ve výborném stavu. Nejnovější zařízení a intenzivně školení odborníci se starají o perfektní údržbu a opravy vozidel značky BMW. Na jaře roku 2012 byla zcela rekonstruována místnost pro aktivní příjem vozu a stala se tak nejmodernějším aktivním příjmem nejen v České republice, ale v celé Evropě. Společnost se svými 18 zaměstnanci tvoří skvělý vyškolený tým lidí, který je připraven poskytnout svým zákazníkům ty nejkvalitnější služby a dopřát jim tak „Radost z jízdy“. Společnost se pyšní oceněními: EXCELLENCE IN SALES 2010-Aftersales Category, AFTERSALES INCENTIVE 2011 a BMW TOP SERVICE AWARD 2012.

CarTec Liberec Excelence, kompetence, individuální podpora a poradenství – to je společnost CarTec Liberec.

MHF Lípa Musica je hrdá na partnerství s touto společností.

zpět na obsah

pokračování

| 23

zpět na obsah

pokračování

SVATOVÁCLAVSKÝ KONCERT DOBRÁ MEDITACE sobota 27. září, 19.00 Kamenický Šenov, kostel Narození sv. Jana Křtitele Clarinet Factory cena vstupenky: 150 Kč

| 24

mezinárodní hudební festival

20. září – 25. října 2014 ZAHAJOVACÍ KONCERT: OPERNÍ GALA sobota 20. září, 19.00 Česká Lípa, Kulturní dům Crystal Štefan Margita – tenor Filharmonie Hradec Králové, Marek Štilec – dirigent F. Schubert / G. Donizetti / G. Bizet / G. Gershwin P. I. Čajkovskij / P. Mascagni / F. Cilea / J. Offenbach J. Strauss ad. ceny vstupenek: 690 | 590 | 490 Kč ARMIDA: PREMIÉRA MOBILNÍHO BAROKNÍHO DIVADLA pondělí 22. září, 20.00 Česká Lípa, Kulturní dům Crystal Florea Theatrum Musica Florea a Hartig Ensemble Marek Štryncl – dirigent G. Scarlatti komorní opera ze zámeckého archivu Českého Krumlova pro sóla, balet a orchestr ceny vstupenek: 590 | 490 | 390 Kč LÍPA MUSICA DĚTEM: OTVÍRÁNÍ STUDÁNEK úterý 23. září, 9.00 a 10.30 Česká Lípa, Jiráskovo divadlo Severáček – liberecký dětský sbor ZUŠ Jiří Kubík – baryton, Pavel Soukup – vypravěč B. Martinů / P. Eben / M. Uherek cena vstupenky: 100 Kč THERE IS: OSOBITÝ LONDÝNSKÝ FOLK středa 24. září, 19.00 Česká Lípa, Centrum textilního tisku Jono McCleery – zpěv, kytara cena vstupenky: 250 Kč VARHANNÍ HUDBA V PROMĚNÁCH STALETÍ pátek 26. září, 19.00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých Bernhard Marx – varhany J. S. Bach / D. Buxtehude / C. P. E. Bach / V. Petrali E. Forrer / A. K. Winteler cena vstupenky: 150 Kč

zpět na obsah

SVATOVÁCLAVSKÝ KONCERT IN FEMINEA FORMA: HUDEBNÍ PRAXE ŽENSKÝCH KLÁŠTERŮ neděle 28. září, 17.00 Jezvé, kostel sv. Vavřince Ensemble Musaicum, Karolina Brachman – umělecká vedoucí Markéta Cukrová – alt, jako host H. von Bingen / G. Baptista / C. Assandra / L. O. Vizzana C. M. Cozzolani / B. Strozzi / A. Bembo / F. C. Romana E. J. de la Guerre / C. Sessa cena vstupenky: 190 Kč ROZJÍMÁNÍ O LÁSCE, ŽIVOTĚ A SMRTI úterý 30. září, 19.00 Cvikov, hotel Sever středa 1. října, 19.00 Nový Oldřichov, kostel sv. Kříže Hradišťan, Jiří Pavlica – umělecký vedoucí cena vstupenky: 250 Kč SLOVANSKÉ TANCE čtvrtek 2. října, 19.00 Šluknov, zámek – Koncertní sál Ivan a Lukáš Klánských – klavír A. Dvořák cena vstupenky: 190 Kč Z MÉHO ŽIVOTA pátek 3. října, 19.00 Großschönau, evangelicko-luteránský kostel Waltersdorf Zemlinského kvarteto L. Janáček / B. Smetana / A. Dvořák cena vstupenky: 200 Kč TRADIČNÍ KONCERT PŘI SVÍČKÁCH IL VIOLINO BOEMO sobota 4. října, 19.00 Zahrádky, kostel sv. Barbory Lenka Torgersen – housle, Václav Luks – cembalo F. Benda / F. Jiránek / G. H. Stölzel cena vstupenky: 220 Kč KOUZLO HARFY neděle 5. října, 17.00 Kravaře, kostel Narození Panny Marie Jana Boušková – harfa B. Smetana / A. Dvořák / J. Suk / F. A. Rosseti ad. cena vstupenky: 190 Kč SLAVNÉ BAROKNÍ KANTÁTY A MOTETA čtvrtek 9. října, 19.00 Děčín, zámek – Knihovní sál Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks – dirigent J. S. Bach / H. Schütz / Ch. Bernhard ceny vstupenek: 390 | 290 Kč

LUŽANSKÁ MŠE sobota 11. října, 19.00 Stráž pod Ralskem, kostel sv. Zikmunda Ensemble Inégal, Adam Viktora – umělecký vedoucí Vladimír Roubal – harmonium A. Dvořák / J. I. F. Biber cena vstupenky: 190 Kč LUŽANSKÁ MŠE neděle 12. října, 17.00 Schirgiswalde, kostel Mariä Himmelfahrt Ensemble Inégal, Adam Viktora – umělecký vedoucí Vladimír Roubal – harmonium A. Dvořák vstupné dobrovolné PÍSNĚ NĚMECKÉHO ROMANTISMU A SECESE sobota 18. října, 19.30 Zittau, Radnice – Burgersaal Martinů Voices, Lukáš Vasilek – umělecký vedoucí J. Brahms / R. Wagner / G. Mahler cena vstupenky: 250 Kč FANDANGO: PODMANIVÝ SVĚT TRADIČNÍHO ŠPANĚLSKÉHO TANCE pondělí 20. října, 19.00 Doksy, zámek Ludovica Mosca – tanec a kastaněty Lucie Guerra Žáková, Petra Žďárská – cembalo J. H. d‘Anglebert / A. Soler / A. Scarlatti / L. Boccherini cena vstupenky: 190 Kč SVĚTOVÝ VELIKÁN KLAVÍRU čtvrtek 23. října, 19.00 Teplice, Dům kultury Gerhard Oppitz – klavír F. Schubert / J. Brahms ceny vstupenek: 250 Kč (150 Kč pro abonenty Severočeské filharmonie Teplice) LÍPA CANTANTES: PĚVECKÁ SOUTĚŽ pátek 24. října, 17.00 Česká Lípa, foyer ZUŠ v České Lípě Slavnostní koncert vítězů krajské pěvecké soutěže žáků ZUŠ vyhlášené festivalem vstup zdarma ZÁVĚREČNÝ KONCERT Z NOVÉHO SVĚTA sobota 25. října, 19.00 Nový Bor, Městské divadlo Gerhard Oppitz – klavír PKF – Prague Philharmonia, Tomáš Brauner – dirigent L. van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“ A. Dvořák: Symfonie č. 9 e moll op. 95, B178 „Z Nového světa“ cena vstupenky: 250 Kč

pokračování

| 25

Pivovar Cvikov – Pivo Lužických hor Jak chutná pivo ze Cvikova? Po desítkách let, kdy cvikovský pivovar pouze chátral, opět máme odpověď. V Pivovaru Cvikov se za použití tradičního výrobního postupu a pouze českých surovin mění pramenitá voda z Lužických kopců v dobré české pivo. Příslušnost k místnímu kraji odráží i ve svých názvech, které připomínají zdejší nejznámější vrchy – desítka nese jméno Luž a dvanáctka Klíč. Trojici doplňuje osmička Sklář, která svlaží nejen hrdla vyprahlá z horkých sklářských provozů…

Ochutnejte pivo ze Cvikova.

zpět na obsah

pokračování

Spolupořadatel festivalu:

Finanční partneři:

za podpory Mgr. Martin Kolář

Exkluzivní partner festivalu:

CarTec Liberec

Oficiální partneři:

Donátoři: www.reditelstvijr.cz

Hlavní partneři festivalu: obec Stružnice | obec Kravaře v Čechách | obec Nový Oldřichov | obec Zahrádky město Kamenický Šenov | RNDr. Lubomír Paroha | JUDr. Jarmila Holovčáková C

M

Mediální partneři:

Y

CM

MY

CY

CMY

K

www.kdykde.cz

Festival se koná díky laskavé podpoře: Partneři Klubu přátel festivalu:

100 95 75

25 5 0

ceskolipskonadlani.cz

město Nový Bor | město Děčín | město Stráž pod Ralskem | město Teplice město Zittau | město Großchönau | město Doksy | město Cvikov

Sanamus musica

MUDr. Věra Pokorná | MUDr. Alena Sellnerová | MUDr. Dagmar Schneebergerová

Léčíme hudbou:

MUDr. Vlasta Baudischová | MUDr. Tomáš Kočí | MUDr. Martina Křivánková | MUDr. Hana Dečiová MUDr. Lenka Šepsová | MUDr. Pavla Vránová | MUDr. Břetislav Ulrich | MUDr. Štěpánka Rohlíčková

obec Schirgiswalde

MUDr. Anna Nováková | MUDr. Gruntorádová s.r.o. | MUDr. Pavla Antošová | MUDr. Zina Ropková MUDr. Zina Synáková | MUDr. Marie Hullová | MUDr. Jana Maričová

Hlavní mediální partneři:

Podporovatelé festivalu: MLADÁ FRONTA

Dílna.com | Lukáš Pelech Atelier | Ajeto spol. s r. o. Czech Glass Craft | Perfect System, s. r. o.

Kavárna Split | INTER FLAG s.r.o. | Jabor pro s. r. o. | Tiskárna Irbis | Wildcook Catering Kultura Česká Lípa, p. o.

LZE POUŽÍT SAMOSTAN BEZ TEXTU, DOPORU ENO VŠAK "P EDPRODEJ VSTUPENEK" LIBOVOLNÉ VELIKOSTI A FONTU

Prodej vstupenek:

zpět na obsah