LM - newsletter - 2/2015

14. ročník očima Martina Prokeše strana 3

Open-air prolog s Tiburtinou strana 5

Utrpení Panny Orleánské

mezinárodní hudební festival

strana 8

17. září – 21. listopadu 2015 Zveme vás na Oybin strana 12

festivalový zpravodaj

2 / 2015

MLADÁ FRONTA

Soutěžte s námi o předplatné MF Dnes strana 19

|2

Vážení a milí příznivci Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, mezinárodní hudební festival 17. září – 21. listopadu

2015

před časem jsme vám představili programovou náplň letošního ročníku festivalu a dnes vás již zdravíme z rozběhnutého předprodeje vstupenek na koncerty 14. Lípy Musicy. Ten byl zahájen 1. června a svá místa na letošní festivalové akce si můžete zajistit v naší festivalové kanceláři, on-line na www.lipamusica.cz , ve vybraných koncertních místech a nově i v síti Colosseum Ticket. A abychom vám letošní výběr usnadnili, připravili jsme pro vás další porci informací a zajímavostí ze zákulisí festivalu.

Na letošní ročník se v první řadě podíváme celkově společně s osobou nejpovolanější – ředitelem a zakladatelem Martinem Prokešem. Věnovat se budeme více též zvláštnosti 14. ročníku, kterou letošní přehlídka odstartuje netradičně již v srpnu, a to open-air prologu. Představíme Vám jeho program a hlavní protagonistky, ale současně i sugestivně vyhlížející lokalitu, kde se koncert bude odehrávat.

U specialit letošního ročníku zůstaneme i na dalších stránkách. Českolipský festivalový týden letos nabídne mimořádný projekt – promítání němého

filmu s živým hudebním doprovodem – a pro stále více sílící festivalovou lokalitu Děčín, jsme tentokrát mimo jiné vybrali setkání s tradiční židovskou hudbou – klezmerem. I o tom se dočtete na stránkách letošního druhého čísla našeho zpravodaje. A závěrem si s námi můžete opět zasoutěžit o další předplatné deníku MF Dnes!

Přejeme Vám příjemné již letní dny a těšíme se na setkání s vámi na letošním festivalu!

Za festivalový tým

Lucie Johanovská

aktuality Festivalový zpravodaj vydává MHF Lípa Musica, Klášterní 464/11, 470 01 Česká Lípa Redakce: Ing. Lucie Johanovská, marketing a PR, lucie.johanovska@lipamusica.cz, tel.: + 420 608 823 973 grafické zpracování: DÍLNA.org foto: archiv festivalu, Lukáš Pelech Atelier www.lipamusica.cz www.facebook.com/lipamusica

zpět na obsah

Předprodej vstupenek

Doprava na koncerty

Změna programu

Předprodej vstupenek na letošní 14. ročník festivalu je v plném proudu.

Vstupenky jsou k dostání ve festivalové kanceláři (Klášterní 464/11, Česká Lípa), on-line na www.lipamusica.cz a také nově ve vybraných koncertních místech. Bližší informace najdete zde. Nově je pro vás na naší pobočce umožněna i platba platební kartou.

I v letošním roce vám nabízíme možnost vypravit se na vybraná místa festivalovým autobusem. S ohledem na nepříznivý vývoj financování festivalu a ztrátu značné části podpory z města Česká Lípa jsme však nuceni přistoupit ke kroku cestu autobusem, doposud nabízenou zdarma, zpoplatnit alespoň symbolickou částkou, jelikož festival již není schopen tuto službu dotovat v plné výši. Jízda autobusem nově tedy paušálně stojí 50 Kč/osoba/koncert.

Více informací a možnost rezervace je ve festivalové pokladně, nebo přes webové stránky.

Místo původně avizovaného vystoupení německé kapely Knoblauch Klezmer Band se v děčínské synagoze ve čtvrtek 22. října představí česká klezmerová kapela Létající rabín. Létající rabín je pětičlenný český ansámbl hrající klezmer - tedy tradiční instrumentální hudbu východoevropských Židů, která největší rozkvět prožívala na přelomu 19. a 20. století. Soubor (založený v roce 2001) absolvoval stovky koncertů po celé České republice i v Evropě (Švédsko, Polsko, Slovensko) a v březnu 2010 koncertoval také v USA (New York, Washington DC). Více o koncertu najdete zde.

Připomínáme, že o prázdninových měsících je naše festivalová pokladna otevřena každé pondělí a středu, a to vždy od 15 do 18 hodin.

pokračování

|3

Děkuji za všechny těžkosti, které nás posouvají dál... aneb 14. Lípa Musica očima Martina Prokeše MHF Lípa Musica se letos potýká s komplikacemi při zajištění financování aktuálního ročníku s ohledem na změnu postoje domovského města.

Jaké pocity ve Vás letošní přípravy zanechaly a odrazí se tato skutečnost nějakým způsobem do finální podoby festivalu?

Je to každopádně velmi zajímavý rok. Já osobně vnímám každou novou věc, jako výzvu a zároveň úkol, který mě má naučit nové věci. Jsou to zároveň chvíle, kdy je potřeba vyhodnotit, jak jít dál a co je důležité a co méně. Snažil jsem si zachovat čistou mysl a pozitivní uvažování, ale někdy to nebylo úplně snadné. Naší snahou je pochopitelně udržet vysokou uměleckou úroveň daných koncertů, neustále zlepšovat servis pro naše posluchače. Tím pádem je naším přáním, aby festivalový posluchač nepocítil, že má festival jisté trable a že se musí vypořádat z řadou nových okolností.

Lípa Musica k letošním roku změnila i pořadatelskou strukturu. Co Vás k tomu přimělo?

Myslím, že se jedná o logické vyústění dlouholeté spolupráce mezi občanským sdružením Arbor a společností Bohemorum s.r.o., která byla pod mým vedením hlavním pořadatelem. Obecně vnímám, že společnost lépe přijímá neziskový sektor a že se bude Lípě Musice lépe dýchat pod křídly Arboru, spolku pro duchovní kulturu, který se stává nově hlavním

zpět na obsah

pořadatelem festivalu. Je zároveň nutné dodat, že právě Arbor je spolupořadatelem festivalu od jeho založení, tedy od roku 2000 a že je tedy spolkem nanejvýš povolaným. Získáváme, tak zároveň možnost žádat z neziskového sektoru, který byl v minulosti festivalu uzavřen.

Přejděme od organizačních záležitostí k programu. 14. ročník není svázán žádným výročním tématem, co tedy akcentuje letošní dramaturgie a jakým směrem se ubírá?

Hlavním kritériem dramaturgie zůstává špičková interpretační úroveň a pochopitelně také vhodnost výběru koncertu pro daný koncertní prostor. Před třemi lety byla zahájena spolupráce se Spolkovou republikou Německo, která nejen naplnila festivalový statut mezinárodnosti, ale především potřebu smysluplně rozvíjet česko-německý kulturní i lidský dialog.

S vědomím palčivosti následků historických událostí, jež výrazně poznamenaly severočeský i saský region, kde festival působí, vznikla iniciativa s cílem bojovat s faktickými i mentálními hranicemi, které jsou v mnohých z nás v tomto smyslu stále hluboce zakotveny, prostřednictvím navození hudebního dialogu, jež stírá všechny hranice a bariéry. S ohledem na to, že je tato potřeba vnímána stále intenzivněji a odpovědnost a možný přínos festivalu v tomto smyslu je zcela logický a zřejmý, posouvá se myšlenka česko-německé spolupráce do samého

jádra dramaturgie festivalu coby ústřední linie. Vedle zařazování česko-německých hudebních projektů či prezentace českých umělců v SRN a německých u nás je myšlenka českoněmecké vzájemnosti rozvíjena i přítomností festivalu v německých městech a obcích. Kromě stálic, kterými jsou město Zittau a obec Großschönau, se festival v roce 2015 představí nově ve známé saské destinaci, na hradě Oybin.

V čem bude 14. ročník pro návštěvníky nový?

Nabídneme našim posluchačům nová koncertní místa, mezi která patří již zmíněný Oybin v Německu, po letech se vrátíme do nově zrekonstruovaného kostela sv. Petra a Pavla v Prysku, v Großschönau se budou moci naši posluchači zaposlouchat do zbrusu nových varhan, které stály místní farnost a její farníky bezmála 14 miliónů korun.

Festival zařadí nově zajímavé projekty různých žánrů. Jmenujme například strhující němý film z roku 1928 Utrpení Panny Orleánské, který doprovodí živě Orchestr Berg, to celé v bazilice Všech svatých v České Lípě. Nové bude také představením irské lidové hudby určené pro housle, kterého se ujme proslulý anglický fiddler Pete Cooper. Kromě koncertního programu Angel‘s Waltz Cooper nabídne i workshopy pro zájemce o tento specifický způsob hry na housle.

pokračování

|4 Z technického pohledu bude asi největší novinkou možnost zaplatit ve festivalové kanceláři platební kartou, předprodej se také zlepší díky síti Colosseum Ticket, kde bude možné vstupenky zakoupit na celý festival. Přes stránky festivalu bude také možné rezervovat autobus vypravený festival na vybrané koncerty, který jsme však nuceni letos alespoň symbolickou částkou zpoplatnit. Noví jsou taktéž partneři v Klubu přátel festivalu, díky kterým rozšiřujeme náš slevový program. Pevně věříme, že všechny novinky a zdokonalení servisu naše posluchače potěší a bude pro ně příjemnější.

Ačkoli se změnil přístup města Česká Lípa, festival své srdce neopustí a i letos neopomene tradiční úvodní českolipský týden, co nabídne?

Tak, jak jsem se zmiňoval již v několika rozhovorech, je město Česká Lípa domovem festivalu.

Pevně věříme, že příslib, který jsme dostali skrze média od vedení města, platí. Tím je, že festival i v letošním roce finančně podpoří i když ve snížené podobě tedy o 60 % původní podpory. Tuto skutečnost budeme vědět definitivně ovšem až koncem června, kdy zastupitelstvo rozhodne o rozdělení grantů pro rok 2015. (pozn.: ke dni vydání tohoto zpravodaje byla na jednání zastupitelstva města schválena podpora festival v rámci grantového řízení pro oblast kultury ve výši 400.000,- Kč) Přes všechny tyto skutečnosti je festival připraven slavnostně zahájit v České Lípě a následně nabídnout svým posluchačům mimořádné zážitky. 14. ročník otevře v bazilice Všech svatých jeden z našich kmenových orchestrů Filharmonie Hradec Králové, která ve fanfárovém Trumpetovém koncertu Johanna Nepomuka Hummela doprovodí našeho předního trumpetistu Marka Zvolánka, a posléze se ujme líbezné Dvořákovy Anglické symfonie. Dále se Českolipané kromě již zmíněných projektů s ně-

zpět na obsah

mým filmem a irskou lidovou hudbou mohou těšit na představení s tanečními improvizacemi a varhanní hudbou, kterého se ujme náš vynikající varhaník Jaroslav Tůma a tanečnice Adéla Srncová. V neposlední řadě mám radost i společného projektu s místní ZUŠ, kdy společně dáme prostor největším hudebním talentům, které se v Lípě rodí.

Festival nicméně posílí svou přítomnost v Novém Boru i Děčíně…

Ano, je tomu tak. Nový Bor, město sklářů v letošním roce pomohlo Lípě Musice prostřednictvím mimořádného finančního daru ve výši 300 tis., který má napomoci překlenout finanční obtíže způsobené krácením podpory ze strany domovského města. V Novém Boru se tedy posluchači mohou těšit na dva mimořádné projekty. V první řadě půjde o vystoupení Bratří Ebenů, kteří představí svůj poslední projekt Čas holin. Tento koncert se navíc stane slavnostním vyvrcholením Mezinárodního sklářského sympózia, s nímž se v letošním roce propojujeme a jsme tím velmi poctěni. Na závěr festivalu v Novém Boru zazní monumentální provedení sugestivní Orffovy kanáty Carmina Burana, opět v provedení Filharmonie Hradec Králové, spojených sborů z Čech i Německa a tria předních sólistů tuzemských operních scén.

Město Děčín bude hostit dokonce tři festivalové projekty a stává se tak dominantním místem Ústeckého kraje. Bude to jednak vystoupení jednoho z nejvýznamnějších světových violoncellistů současné generace – Nicolase Altstaedta v sólovém recitálu na děčínském zámku, a dále projekt na pomezí žánrů, který posluchačům představí tradiční židovskou hudbu. Do Děčína v letošním roce zasazujeme i řadu Lípa Musica dětem, ve které se představí Dětská opera Praha s provedením Krásova Brundibára, čímž se i symbolicky dotkneme letošního 70. výročí konce 2. světové války.

Specialitou letos bude zařazení open-air

prologu, který se uskuteční v Německu, na co návštěvníky pozvete?

Prolog festivalu bude reprezentovat samotnou vlastní duchovní rovinu programu, která má své kořeny již v počátcích existence festivalu.

Uskuteční se na turisticky vyhledávané zřícenině gotického hradu Oybin v pátek 21. srpna.

Tiburtina Ensemble s uměleckou vedoucí Barborou Kabátkovou v těchto atraktivních prostorách představí poetiku mariánských písňových forem pozdního středověku. Hlavní skladbou večera bude Messe de Nostre Damme od Guilliama de Machauta, která má s ohledem na spojitost místa s Karlem IV. a Janem Lucemburským, jehož byl Machaut sekretářem, hlubší význam. A návštěvníci se nemusí obávat ani případné nepřízně počasí, mokrou variantu máme připravenu do oybinského zastřešeného kostela.

Na co jste v letošním ročníku nejvíce pyšný?

Jsem pyšný na svůj tým lidí, se kterými mám tu možnost spolupracovat, jsem pyšný na naše partnery a dárce, které jsem měl možnost během festivalové cesty potkat, jsem hrdý na to, že i v dnešní době máme díky jejich podpoře možnost dělat něco tak krásného a mimořádného jako je práce na Lípě Musice. Jsem pyšný na naše festivalové publikum, které nám důvěřuje a hojně navštěvuje připravené koncerty.

Jsem pyšný na Lípu Musicu, kam až došla, čím je a jakou hodnotu zprostředkovává.

zážitek a značku, kterou léta budujete. Díky této skutečnosti ukázal festival již mnohokrát, že má pevný základ, protože se takto dokázal nadechnout k dalšímu ročníkům již 14 krát v historii a to je pěkný kus života. Děkuji tedy za všechny těžkosti, které nás posouvají dál...

A závěrem prozraďte nám, na který z letošních koncertů se Vy osobně nejvíc těšíte?

Vzhledem k tomu, že jsem spoluautor dramaturgie, je tato otázka pro mne dost složitá.

Musel jsem se totiž svým způsobem „zbláznit“ pro každou věc, která je součástí festivalu. Troufám si říct, že letošní ročník nabídne skutečně mnoho skvělých zážitků. Já osobně se velmi těším na německo-francouzského violoncellistu Nicolase Altstaedta, který je jedním z nejvýraznějších talentů přední světové generace cellistů.

Velmi se těším na letní prolog a věřím, že každá z věcí si najde svého posluchače a že se během několika málo dní rozebere většina vstupenek.

Jak po letošních zkušenostech a peripetiích, které provázely přípravy festivalu, hledíte do budoucna?

Jsem vděčný za to, že jsem tím mohl projít. Je to další posila do budoucích let. Lípu Musicu buduji se svými kolegy a přáteli, protože věříme v její smysl a proto vidím budoucnost festivalu velmi pozitivně. Těžké na této práci je, že začínáte vždy od nuly. Jediné co máte, je uchovaný

pokračování

|5

Tiburtina ensemble uctí Pannu Marii Ženské vokální uskupení Tiburtina ensemble není na festivalu žádným nováčkem. Pro letošní rok se představí v jeho samotném prologu – 21. srpna v ruinách klášterního kostela v Oybině – s programem zabývajícím se zejména poetikou mariánských písňových forem pozdního středověku. Více již o programu prozradila umělecká vedoucí Barbora Kabátková: Na festivalu Lípa Musica nevystupujete poprvé? Jak na svá předchozí vystoupení vzpomínáte a jaký vztah Vás k festivalu pojí?

Na festivalu jsem poprvé zpívala v roce 2005. Bylo to s Jiřím Stivínem a jeho Collegiem Quodlibet. Na tento koncert často vzpomenu - nejen proto, že mě okouzlilo místo, které festival zvolil kostel „na konci světa“ ve Filipově, ale i na hudební dobrodužství, kterým akce s Jiřím Stivínem nikdy nešetřily, a v neposlední řadě zde začalo moje velké přátelství s Hanou Blažíkovou. Byla to jedna z prvních produkcí, které jsme společně zažily.

Za těch posledních deset let jsem na festivalu zpívala mnohokrát a s různými soubory, těžko se některý z koncertů dá vypíchnout. Můj vztah k festivalu se však rozhodně prohloubil festivalovým debutem Tiburtina ensemble v Novém Oldřichově v roce 2009. Na koncert se přijel podívat jeden - mně do té doby v podstatě neznámý mladý muž, kterého jsem si nakonec vloni vzala za manžela!

Snad nás okouzlilo kraj, nálada, hudba, nebo možná pokoncertní noční výstup Tiburtiny na hrad Bězděz. Na festivalový ročník 2009 nikdy nezapomeneme!!

V letošním roce na festivalu představíte program, který posluchače zavede do pozdního středověku a k poetice mariánských písňových forem. Můžete našim posluchačům svůj program

zpět na obsah

ve stručnosti přiblížit?

Kostru koncertního programu tvoří slavná Messe de Nostre Dame středověkého velikána Guillauma de Machaut. Mše byla napsána pro mužské hlasy a řekla bych, že ji můžeme považovat za „repertoárový kus“ leckterého ze souborů zabývajících se středověkou hudbou. I přes četnost nahrávek a provedení této mše má však Tiburtina ensemble jisté jedno privilegium - mši uvádíme, zřejmě opravdu poprvé v novodobé historii v obsazení s vyššími - a to i přes přítomnost jednoho muže - můžeme říci ženskými hlasy (soprány a alty) v dobově přípustné transpozici „alla quarta alta“. A že to perfektně funguje, jsme si vyzkoušeli v loňském roce na MA festivalu v belgických Bruggách, kde jsme program premiérovali. Machautovu mši jsem doplnila dobovými jednohlasými mariánskými zpěvy z českých pramenů doby Karla IV. Často se hovoří o vazbě Machauta na české prostředí, to je však relativní a těžko doložitelné, avšak jeho vazba na Lucemburky již svoje opodstatnění má a můžeme doufat, že nějakou stopu na našem území tedy Machaut zanechal.

Letos se Tiburtina představí v nové festivalové lokalitě - zřícenině klášterního kostela v saském Oybinu. Vystupujete ráda s ansámblem pod širým nebem nebo spíše vnímáte, že tato varianta skýtá jistá úskalí?

Pod širým nebem jsme doposud vystupovaly jen jednou. Nutno však říct - zvláště

po mé dnešní navštěvě Oybinu - že akustika zříceniny klášterního kostela je skvělá a chybějící střecha na ni nemá naprosto žádný negativní vliv. Úskalím samozřejmě může být počasí, ale i na to je festival připravený. Těším se čím dál tím víc!

Tiburtině je letos 7 let, čeho si v dosavadní historii ansámblu nejvíce ceníte?

Tiburtina má za sebou mnoho úspěchů na prestižních pódiích a festivalech po celé Evropě. Samozřejmě je to velmi důležité a moc si všech příležitostí a důvěry, která nám byla od začátku dávána, vážím. Nejvíc si však cením toho, že je nám spolu s kolegyněmi dohromady stále příjemně a že se nám daří se navzájem naplňovat nejen hudebně, ale i lidsky.

Jaké jsou Vaše další ambice s tímto tělesem?

Stejné jako před 7 lety - bořit častý a zkostnatělý pohled na hudbu středověku jako na bezvýraznou hudbu temného, zamračeného období a nechat ji kvést v jejích nejkrásnějších barvách a odstínech. Zatím se nám to snad daří - důkazem jsou vyprodané koncerty a reakce posluchačů.

pokračování

|6

Slovo k programu Přemyslovská dynastie vládla v českých zemích přes 400 let. Rok 1306 však přinesl její konec v mužské linii – smrt – vraždu posledního mužského potomka, krále Václava III. Přemyslovská dynastie tedy vymřela po meči. Ženská linie však přemyslovskou krev nesla dál – Václava III. přežila jeho sestra Eliška Přemyslovna, žena, která byla pro další vývoj v českých zemích více než zásadní. Pro českou šlechtu byla řešením nejasné politické situace po roce 1306 jedině svatba princezny Elišky za mužského potomka z jiného významného panovnického rodu Evropy. Vybrali tedy mladičkého Jana, syna lucemburského hraběte a římského krále Jindřicha VII. Svatba byla v roce 1310 v Eliščiných osmnácti letech a Janových čtrnácti. Korunovace obou na českého krále a královnu proběhla o rok později mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Tímto rokem začala v českých zemích nová etapa – završená vládou českého krále a císaře římského Karla IV., syna Elišky a Jana.

Jan Lucemburský přivedl do Čech několik významných osobností té doby - jedním z nich byl francouzský básník a hudební skladatel Guillau-

zpět na obsah

me de Machaut (ca 1300 - 1377), který působil zřejmě od roku 1323 celých 17 let v Janových službách jako sekretář. I přes to, že Machaut musel v Čechách pobývat - sice ne příliš souvisle - mnoho let, jeho tvorbu v českých pramenech v podstatě nenacházíme. Inspiraci jeho dílem a dílem jeho současníků však ano a to nejprve zejména v oblasti jednohlasé duchovní vokální hudby. V druhé polovině 14. století v Čechách vznikají prameny neliturgické povahy obsahující duchovní jednohlasé skladby označované jako leichy a cantia. Zmínky o leichu (ve Francii lai) se objevují již ve 12. století. Tato jednohlasá vokální forma však prošla velikou proměnou ve století 14. představuje rozsáhlou poetickou skladbu na světské či duchovní texty, Machaut byl mistrem tohoto žánru. Druhá zmíněná hudební a poetická forma tzv. “cantio” ve středověku odkazovala téměř na jakýkoliv písňový druh. Ve 14. století je však tento název uplatňován na duchovní neliturgickou latinskou píseň strofické formy, často s refrénem. Jedním z hlavních témat zmíněných “moderních” poetických hudebních forem je úcta k Panně Marii.

Významným neliturgickým pramenem z 2. poloviny 14. století, ze kterého čerpáme mariánské skladby pro náš koncertní program, je

rukopis se signaturou NK V H 11. Tento pramen zřejmě vznikl v okruhu vzdělanců nově vzniklé pražské univerzity (založena r. 1348 Karlem IV.) a obsahuje skladby zcela unikátní (např. cantio Pax vita salus, cantio Ave de qua rivus, leich jistého Záviše O Maria mater Cristi, či alleluia Salve virgo florens).

Machautova Messe de Nostre Dame ( Mše k Panně Marii) je nejstarším příkladem kompletního polyfonního mešního cyklu jednoho autora. Vznikla v 60. letech 14. století - kdy Machaut působil jako kanovník v katedrále v Remeši - pro účely sobotní mariánské votivní mše, sloužené u jednoho z bočních oltářů této významné katedrály. Do 15. století se v katedrále tato mše prováděla i jako připomínka Machautovy smrti. Guillaume de Machaut při kompozici použil všechny prostředky skladebného stylu ars nova (např. isorytmie – variabilnosti a nestatičnosti, živosti rytmu ad).

Machaut myslel na zachování svých skladeb již za svého života – byl dobře finančně zajištěný svými donátory - nechal všechny své skladby seřadit do několika knih. Díky tomu se tato mše zachovala v několika dobových pramenech, u kterých víme, že vznikly za dozoru samotné-

ho autora. O Messe de Nostre Dame dnes již můžeme mluvit jako o “repertoárovém kusu” vokálních souborů interpretujících středověkou hudbu. Je jedním ze základních kamenů autorské duchovní polyfonní hudby. I přes četnost nahrávek a provedení této mše má však Tiburtina Ensemble jisté alespoň jedno privilegium – mši uvádí, zřejmě opravdu poprvé v novodobé historii, v obsazení s vyššími - i přes přítomnost jednoho muže můžeme říci ženskými hlasy (soprány a alty) v dobově přípustné transpozici “alla quarta alta”.

Bez nejznámějších mariánských textů Magnificat a Salve Regina bychom si koncertní program k oslavě Panny Marie nedokázali představit. Chvalozpěv Panny Marie Magnificat anima mea Dominum obvykle slýcháme jako canticum – část liturgie mariánských nešpor. V našem koncertním programu uvádíme tento text ve formě čtení - lekce z officia svátku Navštívení Panny Marie. Modlitbu k Panně Marii - antifonu Salve Regina uslyšíte v její snad nejkrásnější verzi benediktinského ritu. autor: Barbora Kabátková

pokračování

|7

Ukázku z Messe de Nostre Dame si můžete poslechnout zde.

Vstupenky na tento koncert si můžete zakoupit zde.

Barbora Kabátková Uměleckou vedoucí souboru je zpěvačka a muzikoložka Barbora Kabátková (r. Sojková).

Barbora Kabátková se od dětství věnovala hře na klavír a zpěvu – od roku 1995 pak jako členka Kühnova dětského sboru. Po dokončení gymnázia vystudovala obor Sbormistrovství chrámové hudby na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde je nyní studentkou doktorandského studia se specializací na gregoriánský chorál.

Studiu zpěvu se věnuje soukromě (J. Jonášová, E. Toperczerová ad.). Intenzivně se zabývá interpretací staré hudby v oboru sólové vokální hudby (interpretační kurzy pod vedením Maria van Alteny, Petera Kooije, Julie Hassler, Howarda Crooka a Joela Frederiksena). Hraje na středověké harfy a psalterium.

Spolupracuje se soubory Collegium 1704, Collegium Marianum, Musica Florea, Capella Mariana, Doulce Memoire, Collegium Vocale Gent, Orchestr Berg, Ostravská banda ad. Je členkou souboru Collegium Vocale 1704.

Barbora Kabátková měla možnost vystoupit na předních českých a evropských festivalech ( Pražské jaro, Concentus Moraviae, Svatovác-

zpět na obsah

lavský hudební festival Ostrava, Lípa Musica, Letní slavnosti staré hudby, Resonazen Wien, Uckermärkische Musikwochen, Festival de Sablé, Festival de la Chaise – Dieu, Festival de Sully et Loiret, Festival de Musique Ancienne de Ribeauvillé, Festival d‘Ambronnay, Festival van Vlaanderen Brugge, Muziekcentrum De Bijloke Gent, Accademia delle Crete Senesi, Bilbao Ars Sacrum ad.)

Věnuje se taktéž scénickým produkcím (2007 – Claudio Monteverdi: Orfeo, Národní divadlo, 2008 – Antonio Vivaldi: Argippo se souborem Hofmusici, 2011/2012 – Louis Andriessen: Dances, Národní divadlo – Laterna Magica, Komorní orchestr Berg, od roku 2009 účinkuje v inscenaci Radúz a Mahulena v činohře Národního divadla).

V roce 2014 spoluúčinkovala s Bratry Ebeny na jejich poslední desce Čas holin (píseň Routa).

VIDEO ZDE

Tiburtina ensemble Ženský vokální soubor Tiburtina ensemble vznikl v roce 2008. Věnuje se interpretaci gregoriánského chorálu, středověkého vícehlasu a soudobé hudby. Uměleckou vedoucí souboru je zpěvačka a muzikoložka Barbora Kabátková.

Za svoji krátkou existenci si soubor vydobyl pevnou pozici na poli tzv. autentické interpretace staré hudby a řadí se mezi špičky ve svém oboru.

Na koncertech souboru můžete slyšet repertoár zcela vokální, vycházející z liturgických pramenů středověku, ale i repertoár vokálně instrumentální uvádějící středověkou hudbu duchovní i světskou. Nebrání se i netradičním projektům - např. ve spolupráci s orchestrem Berg (Magnificat pro dvě scholy, orchestr a chrámový prostor Slavomíra Hořínky) či jazzovým triem Davida Dorůžky (crossoverový projekt Apokalypsis).

Tiburtina ensemble natočil dvě úspěšná cd v roce 2011 Flos inter spinas pro vydavatelství Supraphon a v roce 2013 projekt Apokalypsis pro vydavatelství Animal music. CD Apokalypsis bylo nominováno na cenu Anděl 2013 a odbornou porotou vybráno do nejužší nominace jako jedna ze tří nejvýraznějších nahrávek v oblasti jazzu/crossoveru v roce 2013.

Připomínka vystoupení ansámblu Tiburtina na MHF Lípa Musica v roce 2009

VIDEO ZDE

Členky souboru se věnují nejen interpretaci středověké a barokní hudby. Na českých a světových podiích vystupují se soubory jako je např. Collegium 1704, Collegium Marianum, Musica Florea, Ensemble Inégal, Hofmusici, Doulce Memoire, Collegium Vocale Gent, Bach Collegium Japan ad.

Tiburtina ensemble své koncertní programy představil na významných českých a zahraničních festivalech (např. Letní slavnosti staré hudby Praha, Velikonoční festival Praha, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Svatováclavský hudební festival Ostrava, Lípa Musica, Concentus Moraviae, Uckermärkische Musikwochwen Německo, Gregorian Meditations Bratislava, Muziekcenter De Bijloke Gent Belgie, Canto Aperto Sint Truiden Belgie, Festival van Vlaanderen Brugge, Oudemuziek Utrecht, Accademia delle Crete Senesi ad.).

Svůj název si soubor vybral mezi historickými postavami středověku. Tiburtina (Sibylla Tiburtina, či Sibyla Tiburská) byla věštkyně, která se stala nejznámnější Sibylou středověku a to především tím, že její věštby úzce souvisely s křesťanstvím. Paralely mezi pohanskou Sibyllou a křesťanskou prorokyní jsou nasnadě: urozený původ, kazatelské cesty, dotazy mocných a schopnost prorokyň dohlédnout až na konec věků, která je mužům – jakkoli učeným odepřena.

pokračování

|8

Utrpení Panny Orleánské Další specialitou letošní 14. Lípy Musicy bude hudebně-filmový projekt. Uvedení slavného němého filmu Carla Theodora Dreyera z roku 1928 Utrpení Panny Orleánské s živým hudebním doprovodem v podání Orchestru Berg pod taktovkou Petera Vrábela. Hudba k filmu vznikla v roce 2009 v dílně soudobého skladatele Broniuse Kutavičiuse.

Slavné Dreyerovo drama je dodnes řazeno nejen k vrcholným němým filmům, ale i k mezníkům filmového umění vůbec. Snímek líčí poslední fázi života Johanky z Arku – předem rozhodnutý soudní proces vedoucí k trestu smrti upálením. Nejde však o typický historický velkofilm. Dreyer historickou vrstvu příběhu potlačil a zaměřil se na rozměr přetrvávající v čase: expresivně vyjádřil konflikt mezi fanatismem a pokorou, mocí a bezbranností, lží a pravdou. Tomu odpovídá střídmá výprava – převážná většina filmu se odehrává v interiéru.

Snímku naopak dominují detailní záběry tváří soudců a Johanky a psychologických proměn jejich výrazu. Působivost filmu stojí i na fascinujícím výkonu představitelky hlavní role, jíž je Renée Maria Falconetti.

Podivný osud... ...čekal film po jeho dokončení. První i druhý Dreyerův sestřih nešťastnou náhodou shořel. Z jedné nalezené kopie v roce 1951 francouzští filmoví historici sestavili verzi odpovídající přibližně druhé Dreyerově verzi, přidali k ní však úryvky z klasické hudby a namluvený komentář, což Dreyer označil za absurdní.

V roce 1981 došlo ke slavnému nálezu originální verze, paradoxně při stavebních úpravách jakéhosi ústavu pro duševně choré u norského hlavního města Oslo.

Dánský režisér Carl Theodor Dreyer (1889–1968) patřil k zakladatelům tzv.

zpět na obsah

„spirituální kinematografie“. Zaměřil se na vysokou estetizaci obrazu, po tematické stránce se často zabýval konfliktem dobra a zla. Listy ze satanovy knihy (1920) natočil na půdorysu čtyř duchařských příběhů, v dramatu Michael (1924) k vyjádření duševních stavů poprvé využil montáže detailů. Syntézou těchto postupů je vrcholné dílo Utrpení Panny orleánské (1928). Pro malou komerční úspěšnost natočil další film Den hněvu o čarodějnických procesech až v roce 1943. Mystikou je prodchnuto i ceněné drama Slovo (1955) o síle lásky a víry.

Poslední film Gertrud vznikl v roce 1964.

Bronius Kutavičius (*1932) je nejvýznamnější současný litevský skladatel.

Převážná část jeho tvorby bývá řazena k minimalismu. Ten má však v Kutavičiusově případě kořeny nikoli v americkém směru, ale v litevské lidové hudbě, především v sutartinės – unikátních litevských polyfonních písních „minimalistické“ povahy, které Kutavičiusovi učarovaly.

Skladatel se proslavil zejména svými oratorii ze 70. a 80. let, ve kterých zprostředkoval svou uměleckou představu rituálů pohanských předků Litevců (např.

Panteistické oratorium, Poslední pohanské rituály). Později čerpal vlivy i z jiných starobylých kultur – japonské, keltské... (cyklus Brány Jeruzaléma, oratorium Boj stromů atd.). Napsal mj. operu Lokys (Medvěd) podle stejnojmenné mystické novely Prospera Mériméa, dílo na pomezí opery a oratoria Oheň a víra, zasazené

do doby jediného litevského krále Mindaugase, nebo cyklus skladeb inspirovaný poémou Roční doby litevského klasika Kristijonase Donelaitise (překlad této poémy máme i v češtině). „Budoucnost mi je zcela ukradená... ...je chladná, nejasná, nevábná. Naopak mě velice zajímá vše, co bylo.

Každý detail minulosti o něčem z dané doby vypráví, může to být konkrétní i abstraktní věc. Okouzluje mne skryté tajemství uplynulých událostí: To je mé tvůrčí krédo.“ (BK) V letech 1978–1989 Kutavičius zkomponoval doprovod k šestnácti filmům, dokumentárním i celovečerním, šlo však spíš o „chlebodárné“ objednávky. Hudba k Utrpení Panny orleánské se od nich liší tím, že ji lze označit za regulérní opus.

Při jeho tvorbě muselo Kutavičiusovi, coby skladateli se sklonem k tomu čerpat látku v dávné minulosti, učarovat už samotné téma. Vznik této hudby inicioval Vilnius – evropské hlavní město kultury 2009, projekt byl poprvé uveden v listopadu 2009 v rámci filmového fóra Scanorama, konaného v litevské metropoli.

Stejně jako v mnoha jiných Kutavičiusových dílech, i zde bylo pro něj primární přenesení ducha doby. Kutavičius toho dociluje střídmými, ale dostatečně účinnými prostředky: Kombinuje pro něj příznačné minimalistické postupy s chorálovou sazbou ve smyčcích, varhanním jednohlasem, citátem gregoriánského

pokračování

|9 chorálu ze zvukového pásu či s údery zvonů.

Carl Theodor Dreyer

Bronius Kutavičius Orchestr Berg

Kutavičiusova hudba není popisná ani komentující, záměrně rezignuje na prvoplánovou metrickou shodu akcentů s obrazem, a přece s filmem vytváří jednu narativní linii, kontrapunkticky podporuje dění na plátně a sugestivně umocňuje jeho účinek. „Ve filmu není žádný kontrast, jen výjev muk. Snažil jsem se vyhnout nudné ilustrativní hudbě a vytvořil jsem hudbu samostatnější, která se od filmového obrazu místy vzdaluje,“ říká skladatel. V závěru, kdy se schyluje k zapálení hranice, nechává Kutavičius s orchestrem znít ze zvukového pásu finální sbor na slova Sigitase Gedy ze své

symfonie Epitaf uplynulému věku. Dost možná je v tom symbolika. „Juodi paukščiai snieguos, nepaliaujamai klykiantys paukščiai...“ – Černí ptáci ve sněhu, bez ustání křičící ptáci... Sigitas Geda, k jehož textům se Kutavičius jako skladatel obracel nejednou, výjimečný litevský básník s pohnutým osudem, zemřel na konci roku 2008...

Nejen Kutavičius... ...„ozvučil“ Dreyerovo Utrpení Panny orleánské hudebním doprovodem. Už před ním tak učinili například Holanďan Jon van den Booren (1985), Ital Carlo Crivelli (2003), Dánové Ole Schmidt (1982) a Jesper Kyd (2007), slovinský kontrabasista Tomaž Grom (1996), ale také britské

Utrpení Panny orleánské La Passion de Jeanne d’Arc

Orchestr Berg Peter Vrábel – dirigent

Francie, 1928, 82 min., čb, DVD, němý, s francouzskými, anglickými a českými mezititulky

Orchestr BERG je špičkové české těleso, které již řadu let přináší svěží vítr na českou hudební scénu – uvádí inovativní projekty kombinující současnou hudbu s tancem, filmem, divadlem, projekcemi apod. Akce se často konají mimo tradiční koncertní sály. Orchestr BERG je jediným českým orchestrem, který pravidelně objednává a ve světových premiérách na svých akcích uvádí novinky českých skladatelů mladé generace. V českých premiérách představuje tvorbu zahraničních skladatelů. Spolupracuje s těmi nejvýznamnějšími českými organizacemi (např. Národní divadlo, festivaly Struny podzimu nebo Pražské jaro, Centrum současného umění DOX, Národní galerie v Praze atd.) i avantgardními umělci. Věnuje se také edukativním projektům.

Režie: Carl Theodor Dreyer Scénář: Joseph Delteil, Carl Theodor Dreyer Hrají: Renée Maria Falconetti, Eugene Silvain, André Berley, Antonin Artaud ad.

Ukázka z filmu:

VIDEO ZDE

Vstupenky

na tento projekt můžete zakoupit zde.

zpět na obsah

elektronické duo In The Nursery (2008) či Nor Gisle Martens Meyer a.k.a. Ugress (2003). Nejznámější hudbou, která se k Dreyerovu snímku váže, je oratorium Richarda Einhorna Voices of Light (1994), které však bylo filmem pouze inspirováno, nevzniklo jako doprovod, třebaže DVD společnosti Criterion Collection z roku 1999 s rekonstruovanou verzí filmu toto dílo obsahuje i jako zvukovou stopu, kterou si divák může pustit spolu s filmem. Dodejme zajímavost, že ve stejné době, kdy vznikala Kutavičiusova partitura, psal hudbu k Utrpení i další skladatel z Pobaltí – Estonec Tõnu Kõrvits (pro L’Ensemble De Basse-Normandie).

pokračování

| 10

„Jaký klezmer, taková svatba!“ Jedním z dalších výletů za hranice světa klasické hudby bude v letošním roce setkání s tradiční židovskou hudbou, kterou v děčínské synagoze ve čtvrtek 22. října představí česká kapela Létající rabín. Pojďme si pro začátek pojem klezmer pořádně objasnit…

Klezmer (z jidiš ‫רימז־ילּכ‬, etymologicky z hebrejštiny k‘li zemer ‫רמז ילכ‬, „hudební nástroj“) je instrumentální lidová hudba východoevropských (Aškenázských) Židů. Původně toto slovo značilo přímo muzikanta – klezmera, a jak ve východní Evropě tak později v USA mělo hanlivý podtón. Sami klezmeři se raději označovali jako „muziker“ – hudebníci, muzikanti. K přenesení významu slova na celý hudební žánr došlo až v poslední třetině 20. století s revivalovým hnutím klezmerové hudby.

Jedná se o hudbu sekulární, tj. světskou, která však přímo čerpá z židovské liturgické hudební tradice. Specifický styl přednesu klezmerských nástrojů je velmi ovlivněn vokálními technikami synagogálních zpěváků – chazanů, a to přesto (nebo možná právě proto), že jde o hudbu čistě instrumentální (tj. bez zpěvu).

I stupnice (módy) používané v klezmerských skladbách mají svůj původ v tradici synagogální hudby. Klezmerská hudba je však silně ovlivněna okolním prostředím, a proto v ní najdeme zejména vlivy ukrajinské, rumunské, řecké a osmanské hudby.

Ve světě židovské hudby existuje mnoho dalších žánrů – chasidské melodie, lidové a pololidové písně v jidiš, hudba jidiš divadla, jidiš písně židovského proletariátu, židovského podsvětí, a mnohé další.

Většina současných kapel, které se hlásí ke klezmerské hudební tradici, včetně

zpět na obsah

Létajícího rabína, čerpá ze všech těchto jednotlivých žánrů.

Klezmerská hudba byla určena k rituálním účelům – pro svatby, Purim, Roš Hašana a jiné svátky. Klezmerský repertoár se skládal z různých skladeb vázaných se k jednotlivým částem oslav, klezmeři ale také hrávali na objednávku místních nežidovských šlechticů a magnátů, a to zejména pro své vyhlášené hudební dovednosti. V takových případech klezmeři hrávali i hudbu svých klientů, polky nebo kolomyjky, či populární dobové melodie a operní a operetní čísla. V severních částech východní Evropy tvořili tito muzikanti dokonce jakousi kastu profesionálních hudebníků. Na jihu pak tuto kastu tvořili Romové. Vzájemně se obě tyto skupiny prolínaly v přechodových oblastech jako například v Moldávii, i jinde ale klezmeři hráli společně se svými nežidovskými sousedy.

Málokterý klezmer nicméně dosáhl takového věhlasu, aby se hudbě mohl věnovat na plný úvazek a ve většině případů měli muzikanti nějaký druhý, respektive první způsob obživy (holiči, krejčí, ševci atd.)

Také jen opravdoví profesionálové jako například houslista Pedotser si mohli dovolit vytvářet velké orchestry, které přišly do módy zejména v druhé polovině 19. století. Muzikanti začínali hrát už v útlém věku a přes rytmické a doprovodné nástroje se mohli postupně propracovat až k vedoucím nástrojům takových

ansámblů, kteréžto posty byly nejlépe honorovány. Velikost klezmerového ansámblu na svatbě byla otázkou prestiže zúčastněných rodin, a proto se říkalo „Vi azoy di klezmer, ot azoy di khasene“, čili „Jaký klezmer, taková svatba“.

Počátky klezmerské hudební tradice sahají do původní domoviny Aškenázských Židů – střední Evropy – Německa, Čech, Moravy, Slezska a Rakouska. Zde si muzikanti říkali lejconim (sg. lejc). V 16. století však již tyto muzikanty nacházíme převážně v Polsko-litevském soustátí, na Ukrajině a později v Maďarsku, Rumunsku a severních částech Osmanské říše. Země dnešního Běloruska, Litvy, Polska, Ukrajiny, Moldávie, Rumunska, Maďarska a Slovenska tak daly vzniknout klezmerské hudbě jak ji známe dnes.

V souvislosti se změnami ve společnosti v druhé polovině 19. století však zaniká svět židovských štetlů – domácího prostředí klezmerských muzikantů, kteří následují osud ostatních obyvatel – svých zákazníků, a odcházejí většinou do USA. Ruská revoluce a dvě světové války posléze pouze zakončí již dříve započatý úpadek.

V USA se klezmerská hudba rychle přizpůsobila novému prostředí, stala se více populární, až posléze s asimilací druhé generace přistěhovalců přišla o své publikum, pro které byl klezmer příliš vdovský, příliš etnický (svou roli určitě sehrál i fakt, že až v průběhu druhé světové války byly židovští přistěhovalci plně ak-

pokračování

| 11 čtvrtek 22. října, 19.00 Děčín, Synagoga

tradiční židovská hudba

Létající rabín

ceptováni jako součást „bílé“ dominantní kultury, do té doby se na ně emigranti z Evropy dívali podobně jako na Asiaty či černochy). Limitující technické možnosti nahrávacích zařízení navíc ořezaly barvité klezmerské kompozice do tříminutových komerčních nahrávek pro šelakové desky. Přesto z období prvních dvou dekád 20. století pochází jediné zvukové záznamy, které zachycují hudební finesy klezmerových muzikantů pocházejících z východoevropského prostředí. Rozsáhlý digitální archiv tohoto repertoáru naleznete na adrese: http://faujsa.fau.edu/jsa (Judaica Sound Archive, Florida Atlantic University). Nahrávky přímo z Evropy jsou velmi ojedinělé (za zmínku stojí zejména kolekce nahrávek Belfova rumunského orchestru z doby před I. světovou válkou: http://www.yidnstl.com/belfsmusic.html), nicméně i na těchto pár kouscích lze v herním stylu oproti americkým verzím najít značné rozdíly. Přes všechny tyto rozdíly a nedostatky dala americká imigrantská scéna počátku 20. století klezmeru všechny muzikanty, kteří se pro dnešní klezmery stali učiteli a pojítkem s tradicí minulosti. Dodnes tak USA zůstávají „Di goldene medine“, „Zlatou zemí“, kterou byly i před sto a více lety pro klezmery prchající z Evropy.

V souvislosti s otázkami týkající se společenské identity přibližně třetí generace asimilovaných židovských přistěhovalců vzniká v 70. letech 20. století hnutí tzv. klezmer revivalu, které se vrací ke kořenům, nejprve americkým a později evropským, a klezmerskou tradici obnovuje a inovuje. Vlna, původem z USA, se postupně přelila do celého světa, včetně České republiky (přehled českých projektů souvisejících s klezmerem najdete na www.klezmer.cz, americká stránka věnující se témuž v celosvětovém měřítku má adresu www.klezmershack.com).

Původní obsazení ještě v Evropě bylo složeno ze smyčcových nástrojů a malého cimbálu, v pozdější době se přidávají nejrůznější žesťové a dřevěné nástroje.

Typické housle a cimbál jsou na sklonku 19. století nahrazeny klarinetem. Revival zná všechny tyto podoby a v současnosti jsou také využívány téměř všechny moderní hudební nástroje.

V Americe má klezmer nadále nejsilnější kulturní zázemí, a američtí muzikanti jsou absolutní klezmerovou špičkou, ať už v oblasti tradiční či avantgardní tvorby. Toto výsadní postavení si Američané udržují mimo jiné pro vynikající výsledky v oblasti vědeckého studia židovské hud-

Létající rabín

Poslechněte si ukázku ZDE zpět na obsah

Létající rabín je pětičlenný ansámbl hrající klezmer - tedy tradiční instrumentální hudbu východoevropských Židů, která největší rozkvět prožívala na přelomu 19. a 20. století.

Východiskem jeho tvorby je tradiční zvuk a folkloristický přístup, cílem pak současná a zároveň nadčasová muzika. Instrumentální klezmer se

by ve všech jeho aspektech. Vzhledem ke kulturním vazbám jich ale mnoho působí alespoň částečně v Evropě (například Alan Bern, akordeonista Brave Old World: www.braveoldworld.com , nebo Joel Rubin, přední klarinetista a odborník na klezmer: joelrubinklezmer.com, www. rubin-ottens.com).

Klezmer se dnes hraje po celém světě a židovský původ není nutným předpokladem, přesto se jedná o nejsilnější hudební stereotyp spojený s židovstvím a největší židovské kulturní klišé. Publikum u nás bohužel stále nedokáže rozlišit originál od napodobeniny. Bob Cohen z budapešťské Di Naye Kapelye (www.dinayekapelye.com) vyjadřuje svůj přístup k této hudbě přirovnáním „Noise of identity“, čili „Hluk identity“, míněno té hudební. Budete-li hledat kvalitu, hledejte znalost klezmerského stylu a repertoáru a jejich souvislostí a nebudete zklamáni.

Zdroj: www.letajicirabin.cz

Vstupenky

na tento projekt můžete zakoupit zde.

v jeho tvorbě prolíná s písněmi v jidiš a dalších jazycích, k nimž kapela tvoří překladem vlastní texty, které věrny tradici jidiš folklóru jiskřivě reflektují naši dobu. Létající rabín (založen v roce 2001) absolvoval stovky koncertů po celé České republice i v Evropě (Švédsko, Polsko, Slovensko) a v březnu 2010 koncertoval také v USA (New York, Washington DC).

pokračování

| 12

Poznejte s námi saské letovisko Oybin Prvním letošním novým místem, kam se s festivalem budete moci vypravit, je saské letovisko Oybin, kde se uskuteční již představený festivalový prolog.

Romantická zřícenina hradu a kláštera Oybin je asi největší turistickou atrakcí Žitavských hor a jednou z nejvýznamnějších památek Horní Lužice. Stojí na temeni mohutné pískovcové stolové hory (514 m), vystupující asi 120 m nad severním okrajem letoviska Kurort Oybin. Hrad vznikl asi ve 13. století jako strážní stanoviště u významné zemské stezky, spojující Čechy s Lužicí, ale hradní skála i okolní krajina byly osídleny už dávno předtím.

Nejstarší prokázané osídlení je z doby bronzové, pravděpodobně z 11. století před naším letopočtem. V té době asi také vzniklo první opevnění kopce, které dokládají mimo jiné i nálezy několika forem k odlévání bronzových výrobků - seker, prstenů a hrotů šípů. V údolí Hausgrund na severní straně skalního suku byl tehdy ochranný val, uzavírající výstup na kopec. Od 6. století před naším letopočtem byl zřejmě kopec i s okolím neobydlený a znovu byl lidmi využíván teprve v 11.-12. století, jak o tom svědčí nálezy slovanských střepů. Z období slovanského osídlení pochází také jméno hradu, jehož nejstarší dochovaná forma z roku 1290 je Moibin - místo Mojbovo.

K jeho změně na Oybin došlo v souvislosti s pozdějším německým osídlením.

Celkový pohled na zříceniny hradu a kláštera. Johann von Guben, žitavský městský písař z poloviny 14. století, uvádí jako zakladatele hradu Chvala z Lipé, který skálu podle pověsti objevil v roce 1256 při

zpět na obsah

lovu medvědů. Jisté je, že Žitavsko patřilo od prvních desetiletí 13. století pánům ze Zittau a z Lipé z českého šlechtického rodu Ronovců. V severní části vrchu tehdy existovalo malé opevnění, jehož hlavní stavbou byla zřejmě dřevěná nebo hrázděná věž. Jihozápadní část hory byla již v té době chráněna předsunutým opevněním a později byl na kopci vystavěn takzvaný Lipský hrad (Leipaburg), který je dnes nejstarší dochovanou stavbou.

V letech 1311-1319 hrad rozšířil Jindřich z Lipé, který jej dostal od Jindřicha VII. jako říšské léno za zásluhy při volbě Jana Lucemburského za českého krále.

Roku 1319 dal Jan Lucemburský hrad s celým Žitavskem do zástavy slezskému vévodovi Jindřichu Javorskému, po jehož smrti v roce 1346 Žitavsko opět připadlo českému králi, kterým se stal Janův syn Karel IV. Nový majitel začal s přestavbou hradu tak, aby lépe odpovídal tehdejším představám o kráse a reprezentativnosti.

První stavbou, vystavěnou v tomto duchu, byl v roce 1364 císařský palác. V roce 1369 založil Karel IV. na Oybinu klášter Celestýnů, který podléhal řádovému klášteru v italské Sulmoně. Klášter využil především císařský palác a přilehlé budovy směrem ke kostelu, zatímco opevnění, úřední dům a obytná věž zůstaly součástí královského hradu. Během 15 let byl postaven nový klášterní kostel, který nese charakteristické znaky pražské chrámové stavební školy Petra Parléře. Po dokon-

čení jej 6. listopadu 1384 vysvětil k poctě Svatého Ducha, Panny Marie, sv. Václava a sv. Celestýna pražský arcibiskup Jan z Jenštejna.

Při volbě nového českého krále roku 1420 se Žitava i ostatní hornolužická města postavila za Zikmunda Lucemburského, čímž si znepřátelila husity. Ti podnikli do Lužice několik tažení, při nichž zpustošili Žitavu i přilehlé okolí, ale hrad s klášterem zůstaly ušetřeny. Bezpečná poloha kláštera byla také již roku 1421 využita k uložení tří zapečetěných schránek s relikviemi, odvezených před husity z pražské katedrály. Ještě 28. září 1429 se husité pokusili na Oybin zaútočit, ale nedobyli ho.

V poslední čtvrtině 15. století byla zahájena přestavba kláštera, na níž se podílel zhořelecký městský stavitel Konrad Pflüger. Stavební práce se táhly nejméně do roku 1520. V císařském paláci byly vybudovány nové klenby, na několika místech byla vestavěna nová okenní ostění a ve skále na jižní straně kostela byl vytesán ochoz. Tím ale rozkvět kláštera skončil, protože pod vlivem reformace do něj už další mniši nevstupovali. V září 1555 zemřel poslední Převor Christoph Uthmann a v klášteře pak zůstal jen jediný mnich Gottschalck. V následujícím roce Oybin navštívil Petrus Canisius, aby zde zvážil zřízení jezuitského kláštera.

Správu oybinského majetku ale získala do zástavy Žitava a dlouhodobé spory

pokračování

| 13 nakonec vedly Jezuity k tomu, že roku 1562 z Oybinu odešli.

V roce 1574 hrad s klášterem i přilehlými pozemky koupila Žitava, ale nového využití se hrad už nedočkal. Za velké bouře 24. března 1577 byl zapálen bleskem a téměř celý areál byl požárem do základů zničen. K jeho obnovení už nedošlo a zříceniny pomalu chátraly. Ke zkáze přispělo 14. května 1681 zřícení velké skály, která s sebou strhla celou hradní věž a zavalila nádvoří i několik domů v obci pod hradem. Další škody vznikly při pozdější těžbě kamene ve spodní části hradu.

Až téměř do konce 18. století byl hrad zarůstající ruinou a teprve v období romantismu byly jeho trosky znovu odhaleny. Zvláštní zásluhu na tom měli malíři Caspar David Friedrich a Carl Gustav Carus, kteří svými díly vzbudili zájem dalších umělců i veřejnosti. Díky tomu byly již v roce 1829 zříceniny zpřístupněny turistům a v roce 1883 zde Alfred Moschkau vytvořil muzeum. V pozdějších dobách ale hrad nebyl příliš udržován a jen obtížně se dařilo zastavit další hroucení zdí. V roce 1990 byl stav už tak vážný, že hrozilo uzavření celého hradu.

Teprve potom byly zahájeny rozsáhlé opravy, které trvaly několik let. V jejich průběhu byly zrestaurovány hradní věže, kostel, zdivo císařského paláce a nově upraveno muzeum.

Přístup ke hradu vedl původně po východním úbočí Schuppenbergu a po mostě přes rokli Ritterschlucht.

Na plošině těsně pod hradem bylo opevněné předhradí s postranním východem do Hausgrundu, kde ležely klášterní rybníky. Samotný hrad byl od předhradí oddělen dnes již neexistující branou, jejíž polohu prozrazují jen hluboké

zpět na obsah

záseky ve skále. O kousek dál je další brána s padacím mostem, kterou se dnes vstupuje do hradního areálu. Za touto branou stávaly hospodářské budovy se stájemi a v ohybu cesty se dochovaly zbytky obvodových zdí takzvané krejčovské světničky a čeledníku, do nichž je dnes vestavěna moderní správní budova s pokladnou. Za ní stoupají do hradu Jezdecké schody, po jejichž pravé straně je malá cisterna s vytesanými kanálky ke svádění dešťové vody. V hradbě nad Jezdeckými schody je další věžová brána s nepravidelným půdorysem, pocházející ze 13. nebo z počátku 14. století, kterou se vchází na hradní nádvoří.

Na levé straně nádvoří jsou zbytky zdí úředního domu, který pravděpodobně sloužil správě kláštera. V jeho severním křídle bývala také kuchyně a další hospodářské místnosti. Ze sousední budovy se dochoval už jen sklep, spojený později s přilehlou obytnou věží. Před hradbu je zde vysunutá půlkruhová věž, pod kterou je ve skále šachta, sloužící asi jako cisterna.

Na západním konci hradu stojí čtvercová obytná věž pánů ze Zittau, označovaná také jako „Leipaburg“, která je nejstarší existující hradní budovou. Zazděné gotické okno na západní straně naznačuje, že dvě dolní poschodí věže mohla být za Karla IV. využívána jako kaple. Dnes je zde hradní muzeum, založené roku 1883 Alfredem Moschkauem. Vchod do věže je ale novodobý, protože původní přístup vedl zvenku přes dnes již neexistující horní patro. Na severovýchodě přiléhá k obytné věži budova s přibližně trojúhelníkovým půdorysem. V jejím prvním patře byl reprezentační sál, který zasahoval i do západního křídla císařského paláce.

V dochovaných prostorách obytné věže

pánů z Lipé a ze Zittau je zřízeno muzeum.

Zřícenina císařského paláce je jednou z nejpůsobivějších staveb hradu. Její zdi se zvedají přímo nad údolím Hausgrund a dosahují až do výše druhého poschodí.

Stavba má jen prostá okna, ale ve druhém patře najdeme i jedno pozdně gotické okenní ostění s draperiovým obloukem. Po založení kláštera mniši využívali císařský palác jako refektář. Při opravách hradu byly ve sklepení nalezeny zbytky kachlů dokládající, že v jedné z místností nad sklepem stála nádherná kachlová kamna z 1. poloviny 16. století.

Ve východní části sklepa byl na čtvercovém trámovém rámu nad skalní puklinou upraven záchod. Jižně od císařského paláce byly objeveny dvě malé místnosti, z nichž jedna sloužila jako pec vzduchového vytápění. Mezi císařským palácem a klášterním kostelem byly ještě další budovy, z nichž se zachovaly jen nepatrné zbytky. Nejstarší z nich, využívaná později jako márnice, překlenula skalní puklinu se zbytky starších hradních zdí. Ve stěně vedle márnice je nádherné gotické okno z konce 15. století, kterému se říká „Knihovní okno“. Úchvatným dojmem působí zřícenina klášterního kostela ze 2. poloviny 14. století, jehož podlaha je o patro výše, než nádvoří. Jednolodní stavba bez střechy má jižní stěnu částečně vytesanou z pískovcové skály a zvnějšku ji obchází ještě tesaný ochoz, pocházející ze 16. století.

K severovýchodní straně kostela je přistavěná svatováclavská kaple, využívaná jako sakristie, a pod ní je klenutá místnost bez oken, která snad kdysi sloužila jako pokladnice. Podél severní strany kostela prochází křížová chodba, tvořící jediné spojení hradu se zadní části skalního masivu. V patře nad křížovou chodbou

pokračování

| 14 fotografie z knihy Českolipsko na dlani

se nachází tři menší kaple. Pod podlahou kostelní lodi je místnost s valenou klenbou, která se někdy označuje jako hrobka, i když k tomuto účelu pravděpodobně nikdy nesloužila. Na jihozápadním nároží kostela je přistavěná věž, ve které bývaly zavěšené zvony, a dnes je odtud pěkný výhled na hrad i okolí.

je pěkně upravený hřbitov, sloužící dodnes letovisku Oybin. Vznikl zřejmě jako pohřebiště mnichů po založení kláštera, ale nelze ani vyloučit, že tu byl již v dobách pánů z Lipé. Nejstarší dochovaný hrob Petera von Döbschitz je z roku 1550 a najdeme zde i náhrobek zakladatele hradního muzea Alfreda Moschkaua.

vé straně cesty od hřbitova je také další cisterna na vodu. Za hostincem začíná vyhlídková stezka, vedoucí po východní a jižní straně skalního masivu až do vytesaného ochozu u kostela. Těsně před ním je skála, zvaná Panenský skok, kde se podle pověsti skokem ze skály zachránila nevinná dívka před zlým mnichem.

Na prostranství před kostelem bývaly ještě další stavby, jejichž existenci dosvědčují drážky, vysekané ve skále a v kostelní zdi. Kolem ležící pískovcové bloky připomínají skalní řícení z roku 1681, při kterém měla být zničena i velká obranná věž, o jejíž existenci dnes bohužel nemáme žádné jednoznačné důkazy. V zákoutí mezi balvany stojí kamenný památník s bustou Christiana Augusta Pescheka (1760 - 1833).

Z prostoru hřbitova se rozbíhají cesty do několika stran. Nové schodiště vede na vyvýšenou skalní plošinu jihovýchodně od kostela, která byla v souvislosti s rozšířením hradu za Karla IV. zajištěna dodnes patrnou hradbou s věžemi.

O využití plošiny se už ale nedá nic bližšího zjistit, protože eroze skály všechny případné stopy zahladila.

Další stezka vede ze hřbitova po tesaných schodech na vrcholovou plošinu kopce, na jejímž severním okraji snad stával původní hrádek ze 13. století. Dnes je tu malý domeček s kamerou obskurou, nabízející nevšední pohledy do okolní krajiny. Z nejvyššího místa kopce je pěkný výhled na městečko Oybin, vzdálenou Žitavu, vrch Töpfer, Hvozd a další kopce Žitavských hor.

Křížovou chodbou na severní straně kostela se dostaneme z areálu hradu do zadní části kopce, kam kdysi vedl most.

Na zarovnané plošině vroubené skalami

zpět na obsah

Na ostrohu severně od hřbitova stojí vyhlídková restaurace, postavená ve švýcarském stylu roku 1854. Před budovou je upravená letní terasa a přilehlá skála nese erb pánů z Lipé a dvě velké kamenné desky se stručnou historií hradu. Po pra-

Zdroj: www.luzicke-hory.cz

pokračování

| 15

Představujeme nového partnera Klubu přátel: Oblastní galerie Liberec Jedním z nových partnerů Klubu přátel MHF Lípa Musica, jak jsme vás informovali již v minulém vydání zpravodaje, je Oblastní galerie Liberec. Pojďme si tuto instituci a její výtvarné bohatství blíže představit…

Z historie galerie Počátek galerie jako právně samostatné instituce lze hledat v období po druhé světové válce. Musejní kuratorium v Liberci, které mělo vyřešit budoucnost výtvarných sbírek Severočeského muzea, bylo ustaveno již 19. září 1945. To rozhodlo, že galerie zůstane organizační součástí libereckého muzea, ale zároveň, že sbírky výtvarného charakteru budou přestěhovány do samostatné budovy.

Liberecký grafik a patriot Jaro Beran se ihned v poválečných dnech začal zajímat o osud za války ukrytých výtvarných sbírek, a proto byl tehdy kuratoriem pověřen úkoly vztahujícími se k zajištění jejich dalšího osudu a nalezení vhodných prostor pro jejich uchování a prezentaci.

O rok později, tedy na počátku roku 1946, byla galerii přidělena budova bývalého Liebiegova paláce v těsném sousedství Libereckého zámku.Galerie zde sídlila až do konce února roku 2014.

Od roku 1949 bylo Severočeské muzeum, potažmo galerie, krajskou institucí. Roku 1953 došlo k jejímu právnímu osamostatnění v rámci státem vytvořené sítě státních galerií. Logicky se prvním ředitelem stal Jaro Beran. Roku 1958 ho ve vedení vystřídala mladá historička umění PhDr. Hana Seifertová. Ta se zasloužila nejen o rozsáhlé stavební úpravy budovy,

zpět na obsah

vybudování cenné sbírky nizozemského malířství 16.–18. století, ale především o velmi pozitivní vnímání galerie nejen odborníky a výtvarníky, ale především širokou veřejností. Díky bohatému výstavnímu programu, do kterého zařazovala významné sochařské prezentace (např. legendární výstava Socha a město, 1969) a výstavy mladých výtvarníků, kteří byli z politických důvodů v pražských výstavních síních odmítáni, se liberecká galerie stala velice respektovanou institucí. Tyto chvályhodné aktivity se ovšem obrátily proti ní a kvůli své občanské angažovanosti musela odejít v roce 1970 z vedoucí pozice.

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se na pozici ředitele vystřídali Vladimír Volšička a Věra Pavlišová. Aktivity galerie stejně jako jiných kulturních zařízení byly politicky ostře sledovány.

Výstavní počiny se nevymykaly z běžné produkce té doby, tzn. musely být „politicky nezávadné“. Občas se podařila výjimka a v galerii se uskutečnila zajímavá výstava autora s originálním pohledem na svět. Tehdy program v galerie kurátorsky zajišťovala Mgr. Naďa Řeháková.

K velkým změnám došlo po roce 1989.

V následujícím roce se ředitelkou stala PhDr. Věra Laštovková, která měla v porevolučních letech možnost vytvořit novou

image liberecké galerie. S kurátorkou Mgr. Evou Výtiskovou dbaly o zachování vysoké úrovně péče o svěřené sbírky a kvalitní výstavní program. Oblastní galerie v Liberci stejně jako více než dvacet ostatních českých a moravských sbírkotvorných institucí se stalo roku 1991 příspěvkovými organizacemi Ministerstva kultury ČR. O rok později vzniklo za účelem intenzivnější odborné spolupráce profesní sdružení s názvem Rada galerií České republiky, jehož se stala liberecká galerie členem. V devadesátých letech 20. století byly liberecké sbírky zapsány do Centrální evidence sbírek (CES) při Ministerstvu kultury ČR. Tato databáze je veřejně přístupným seznamem velké části movitého kulturního dědictví České republiky.

V roce 2001 došlo k další významné legislativní změně. Většina kulturních institucí byla převedena z Ministerstva kultury ČR na nově vzniklé kraje – Oblastní galerie v Liberci se od 1. října 2001 stala jedinou sbírkotvornou galerií – muzeem umění Libereckého kraje.

Na přelomu let 2013 a 2014 se galerie přestěhovala do nových prostor v bývalých městských lázních na Masarykově ulici v Liberci. Veřejnosti se nová galerie otevřela 28. února 2014 a ve stejný den galerie definitivně opustila Liebiegův

pokračování

| 16 palác. S přestěhováním souvisí rovněž změna názvu galerie: od 1. ledna 2014 zní název galerie Oblastní galerie Liberec, příspěvková organizace.

Městské lázně Františka Josefa I. (podle textu Marka Řeháčka pro publikaci Lázně, Proměna libereckých Lázní na kulturní a společenské centrum. Liberec 2014) Stavebníkem městských lázní byla finanční instituce Reichenberger Sparkasse, jejíž vedení o záměru diskutovalo od roku 1896. Definitivní rozhodnutí postavit městské lázně padlo v roce 1898, v roce 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Budoucí lázně tak byly „věnovány“ tomuto výročí a tuto skutečnost dodnes připomíná pamětní deska na průčelí budovy.

Samotná stavba podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga vznikla až později, v letech 1899–1902. Petra Paula Brang (1852–1925), absolvent vídeňské Akademie výtvarných umění navrhl kromě libereckých lázní rovněž lázně v Ústí nad Labem, divadla v Žatci a Děčíně, kolonádu v Jánských lázních a několik administrativních budov v celém Rakousku-Uhersku.

Lázně v Liberci plnily především hygienickou funkci. V době jejích výstavby nebylo běžné, aby byly domácnosti vybaveny koupelnami. Proto část lázní zabíraly vanové lázně I.–III. třídy.

Dále lázně nabízely římsko-irské parní lázně, sprchové umývárny, uhličité lázně, odpočívárny a nezbytné zázemí. V křídle podél Vítězné ulice se nacházel bazén o rozměrech 20 x 10 metrů.

Brang stavbu navrhl v historizujícím stylu.

Exteriér zdobí dvojic soch Posidona a Amfitrité a reliéf Vodních hrátek. Sochy vytvořil profesor liberecké průmyslové školy Emanuel Gerhart z hořického pískovce. Ve štítě najdeme hrdý nápis z bronzových písmen KAISER FRANZ JOSEPH BAD. Císař František Josef I. si lázně prohlédl v roce 1906, kdy navštívil Německo-

zpět na obsah

-českou výstavu v Liberci.

Interiéry lázní byly v době svého vzniku zdobeny nástěnnými malbami s rostlinnými motivy nebo náměty odkazujícími ke koupání. Dlaždice a kachličky dodávala věhlasná firma Villeroy & Boch. Vanové lázně I. třídy a jejich čekárna překypovaly luxusem.

Až do otevření nového plaveckého bazénu na Tržním náměstí (1984) byly lázně jediným krytým bazénem v Liberci. Tomu také odpovídala návštěvnost, která jen za prvních 25 let provozu dosáhla úctyhodných 2 578 619 návštěvníků! Od roku 1984 ale lázně postupně chátraly. Lázně byly v roce 1990 vráceny v restituci České spořitelně jako nástupní společnosti Reichnebreger Sparkasse; v té době ještě sloužily veřejnosti. Spořitelna lázně následujícího roku vložila do malé privatizace. Během pouhých dvou let lázně postupně vlastnily tři společnosti. Zajímavé je, že první ji získala v kupónové privatizaci za 8 150 000 korun a třetí společnost koupila lázně za 70 000 000 korun! Od roku 1994 vlastnila lázně společnost MONA, a. s., které později skončila v likvidaci.

Město Liberec se vlastníkem lázní stalo poprvé v roce 2005, kdy je koupilo z konkursní podstaty za 9 000 000 korun. Město pak započalo se záchrannými pracemi a s hledáním vhodného využití, které skončilo v roce 2009 uzavřením dohody mezi městem, Libereckým krajem a Oblastní galerií Projekt revitalizace městských lázní pro galerijní účely zpracoval liberecký ateliér Sial pod vedením hlavního architekta Jiřího Bučka a hlavního inženýra Karla Novotného v letech 2009–2010. Vlastní stavební práce byly zahájeny v září 2011 a dokončeny v červnu 2013. Oblastní galerie Liberec převzala lázně do pronájmu k 1. září 2013 a po přestěhování sbírek a instalaci nových expozic je 28. února 2014 otevřela veřejnosti.

Projekt rekonstrukce lázní z dílny ateliéru Sial byl oceněn hlavní cenou Grand Prix Obce

architektů za rok 2013 a novostavba depozitáře získala hlavní cenu Klubu za starou Prahu jako nejzdařilejší novostavba v historickém prostředí realizovaná na území České republiky v roce 2013.

Vila Johanna Liebiega mladšího (Podle textu Petry Šternové pro publikaci Slavné vily Libereckého kraje. Foibos, 2008) Oblastní galerie Liberec sídlila od svého založení až do konce února 2014 v bývalém rodinném sídle Johanna Liebiega mladšího (1836–1917), syna zakladatele proslulé dynastie libereckých textilních velkopodnikatelů. Tzv. Liebiegův palác v těsném sousedství libereckého zámku vznikl v 1871–1872 přestavbou staršího domu Ferdinanda Römhelda podle projektu Gustava Sacherse, absolventa bavorské Akademie výtvarných umění a majitele jedné z největších libereckých stavebních firem. Gustav Sachers (1831–1874) se výrazně zapsal do tváře Liberce a okolí, ať už jako autor nebo jako stavitel převážně historizujících staveb.

Honosný neorenesanční palác Johanna Liebiega mladšího tvoří čtyřkřídla budova s centrálním nádvořím doplněná sallou terenou, která umožňovala přímý vstup do přilehlé zahrady. V té najdeme drobný altán a dochovanou původní výsadbu. Celý areál tvořily ještě další stavby – dům zahradníka, kočárovna a skleník.

Po smrti Johanna Liebiega ml. připadla vila jeho dětem, kteří však již ve vile nebydleli a pronajímali ji. Od roku 1946 až do konce února 2014 objekt sloužil k výstavám a sídlila v něm Oblastní galerie Liberec.

Nahlédněme do stálých expozic… České umění 20. století První přírůstky pro tuto nejrozsáhlejší sbírku se podařilo získat v roce 1927 zakoupením sbírky MUDr. Ferdinanda Blocha z Prahy, která kromě jiného obsahovala i několik cenných prací Willi Nowaka, Georga Karse a Alfreda Justitze. Po delší proluce se další akviziční činností zabýval až Jaro Beran, správce sbírek, a po roce 1953 první ředitel galerie. Byly to obrazy impresionistů (Antonína Slavíčka, Václava Radimského, Josefa Ullmana) a obrazy generace devadesátých let, které vytvořily základ pro budoucí sbírku.

Nástupkyně Jaro Berana PhDr. Hana Seifertová v průběhu svého působení shromáždila více než 250 obrazů z období od devadesátých let 19. století do konce šedesátých let 20. století. Mezi nejvzácnější akvizice patřily obrazy členů skupiny Sursum, soubor kubistických děl včetně Polibku smrti Bohumila Kubišty, obrazy Josefa Šímy a Aloise Wachsmanna. Sbírku dále doplňovala od roku 1970 Mgr. Naďa Řeháková, kurátorka sbírek a autorka katalogu sbírky z roku 1974.

Od roku 1990 mohly PhDr. Věra Laštovková, ředitelka galerie, spolu s kurátorkou sbírek Mgr. Evou Výtiskovou zaplnit mezery v nákupech z předešlého období akvizicí děl informelu, lettrismu, konstruktivismu, nové figurace a dalších. Významnou událostí se stala v letech 2003–2004 výstava Ohlédnutí, která představila nejzajímavější obrazy této sbírky doplněné o sochařská díla.

Stálá expozice je koncipovaná v chronologickém sledu od přelomu 19. a 20. století po osmdesátá léta 20. století. Z prostorových důvodů jsou vystavené jen nejhlavnější etapy vývoje českého moderního umění (krajinářská škola Julia Mařáka – František Kaván, Otakar Lebeda, impresionismus – Antonín Slavíček, Antonín Hudeček, secesní monumentální dekorativnost

pokračování

| 17 – Karel Špillar, generace devadesátých let – Jan Preisler, symbolismus – Josef Váchal, Jan Zrzavý, nástup české avantgardy, skupina Osma – Bohumil Kubišta, Otakar Nejedlý, kubismus – Antonín Procházka a Vincenc Beneš, početná kolekce patří Emilu Fillovi, kuboexpresionismus – Josef Čapek, surrealismus – kromě již uvedeného Aloise Wachsmanna také Toyen a František Janoušek. K imaginativní linii českého předválečného umění se váží také soliterní umělci jako František Muzika, Zdeněk Sklenář, dále Skupina Ra – Václav Tikal, Josef Istler a Václav Zykmund. Válečnou tvorbu reprezentují představitelé Skupiny 42 – František Hudeček, František Gross a skupiny Sedm v říjnu – Arnošt Paderlík, Josef Liesler a František Jiroudek.

Poválečný vývoj představují díla členů výtvarných skupin Máj – Zbyněk Sekal, Zdeněk Palcr, Stanislav Podhrázský, UB 12 – Václav Bartovský, Václav Boštík, Jiří John, Etapa – Václav Kiml, František Ronovský. Skupinu Trasa zastupuje plastika Evy Kmentové. K ukázkám informelní malby se řadí díla Roberta Piesena, Zbyška Siona a částečně také Mikuláše Medka.

Lettrismus představuje Zdeněk Kirchner a Jiří Balcar, konstruktivní tendence Radoslav Kratina, novou figuraci Rudolf Němec.

Regionální umění prezentuje současnou krajinomalbu Jiřího Dostála a obrazy rozvíjející styl a existencialistický životní názor nové figurace – Václav Benda, Rostislav Zárybnický. Celou kolekci provázejí ukázky sochařských děl. Kromě již uvedených jmen Evy Kmentové a Zdeňka Palcra zde nalezneme plastiky Bedřicha Stefana, Hany Wichterlové, Dalibora Chatrného, Karla Nepraše a dalších.

zpět na obsah

Francouzské malířství 19. století Součástí odkazu Heinricha von Liebiega bylo také třicet dva olejomaleb a pět akvarelů francouzské krajinomalby 19. století. Stálá expozice představuje díla příslušníků tzv. barbizonské školy a kolekci deseti obrazů Eugèna Boudina.

Název barbizonská škola byl vybrán podle francouzského města Barbizon ležícího padesát kilometrů jihovýchodně od Paříže. Ve třicátých letech 19. století se zde usadila skupina krajinářů, jež se v prostředí fontainebleauského lesa snažila o nové chápaní přírody ve výtvarném umění. Barbizonci se inspirovali anglickou a holandskou krajinomalbou; jejich hlavním tématem byl les a lesní zátiší.

Začínali malovat či kreslit přímo v plenéru a časem došli k tomu, že celou malbu v přírodě i dokončili. V zacházení se světlem usilovali o přirozené světelné relace a často volili nízký horizont nabízející iluzi identity s vlastním viděním. Snažili se vytvořit „portrét krajiny“ zachycením přirozeného výseku krajiny v různých denních dobách. Tím vším učinili výrazně posunuli vývoj francouzské krajinomalby směrem k realismu. Uvolněním malířského rukopisu a zachycením přírodních nálad se zase přiblížili k impresionismu.

Barbizonská škola je v Oblastní galerii představená obrazy umělců jako např.

Charles-Francoise Daubigny, Narcisso Virgilio Díaz de la Peńa a Théodore Rousseau. Soubor sedmnácti obrazů Eugèna Boudina (1824–1898) nacházející se ve sbírkách galerie není pouze nejpočetnější mimo území Francie, ale také jedním z nejcennějších. Eugèn Boudin byl malíř proměn atmosféry na pobřeží Normandie, Bretagne, ale i v Belgii, Holandsku a v Itálii. Jako učitel Monetův

a účastník první výstavy impresionistů v roce 1874 patří přímým předchůdcům impresionismu. Charles Baudelaire mu věnoval dlouhou a slavnou pasáž ve své kritice Salonu 1859: „Pan Boudin nám ve svých obrazech… předestírá nesmírná kouzla vzduchu a vody… Všechna tato oblaka fantastických a zářivých forem, ty saténově černé nebo fialové oblohy, ty smuteční či taveným kovem zářící obzory, všechny ty hloubky, všechny ty skvosty mi stouply do hlavy jako opojný nápoj…“.

Barbizonská škola měla velký význam pro vznik individuálně odlišných typů krajinomalby, podnítila vznik tzv. náladového impresionismu na území dnešního Rakouska a Maďarska a výrazným způsobem ovlivnila také českou krajinomalbu, zejména Wilhelma Riedela a Antonína Chitussiho, dílem také Karla Purkyně, Soběslava Pinkase a Václava Brožíka.

Německé a rakouské malířství 19. století Základ této kolekce tvoří odkaz velkopodnikatele Heinricha von Liebiega (1839–1904), velkorysého mecenáše, sběratele a člena čestného kuratoria Severočeského průmyslového muzea.

Tato ojedinělá soukromá sbírka byla v průběhu let rozšířena o akvizice města Liberec (z prostředků Liebiegova fondu), libereckého muzea a od roku 1953 Oblastní galerie v Liberci.

Obrazy německých autorů představují reprezentativní průřez vývojových tendencí německého malířství ve druhé polovině 19. století. Nejpočetněji je zastoupen okruh umělců studujících nebo působících v Mnichově. Raný mnichovský plenérismus představují obrazy malíře Maxe Haushofera. Vzácné obrazy

pokračování

| 18 s figurální tematikou realisty Wilhelma Leibla doplňují práce malířů tzv. Leiblova okruhu (Wilhelm Trübner, Johannes Sperl). Mnichovský biedermeierovský žánr reprezentuje Carl Spitzweg, psychologický žánr Gabriel von Max a Albert von Keller, selský představují díla Franze Defreggera a Ernsta Karla Georga Zimmermanna a moderně pojatý zvířecí žánr díla Heinricha Zügela. V portrétním umění dominují díla Franze Lenbacha.

Uměleckou kolonii v Dachau zastupuje secesní krajina Ludwiga Dilla, düsseldorfskou školu přibližují díla Andrease Achenbacha, Augusta Beckera a Huga Vögela. Z umělců působících v Berlíně zaujme Adolf Menzel, jenž byl nazván „okem Evropy“, Carl Langhammer a Walter Leistikow.

Rakouské malířství se vyznačuje početným zastoupením několika autorů.

Největší soubor představují práce Augusta von Pettenkofena a Eduarda Charlemonta, který mimo jiné radil Liebiegovi s nákupy uměleckých děl, dále pak Eugena Jettela, Rudolfa von Alta a námětově všestranného Franze Rumplera. August von Pettenkofen patří k zakladatelům tzv. „náladového impresionismu“ ve střední Evropě. K jeho předním představitelům se řadí Eugen Jettel, Emil

Informace o aktuálních výstavách najdete zde:

Přehled sbírek galerie si můžete prohlédnout zde:

zpět na obsah

Jakob Schindler i Franz Rumpler. Eduard Charlemont dokumentuje dobovou zaujatost pro staré, zejména holandské mistry, pro jejich zálibu v žánrovém malířství v bohaté paletě barev a minuciózností kresby. Je spoluautorem nástěnných maleb v Burgtheatru ve Vídni. Rudolf von Alt detailně realisticky zobrazuje panoramatické pohledy na evropská města i na jednotlivé stavby.

Nizozemské malířství 16.-18. století Liberecká sbírka tzv. „malých mistrů“ (na rozdíl od „velkých“, jako byli například Rembrandt van Rijn nebo Jan Vermeer) se konstituovala až v šedesátých letech 20. století zásluhou tehdejší ředitelky galerie PhDr. Hany Seifertové.

Výjimku tvoří vzácné zátiší Jana Davidsz. de Heema z odkazu velkoprůmyslníka Heinricha von Liebiega. Několik obrazů bylo zakoupeno také v posledních patnácti letech díky finančním prostředkům ze speciálních fondů Ministerstva kultury České republiky.

jako Amsterodam, Antverpy, Haarlem, Leiden a dalších. Z hlediska tematického rozvrstvení zde nacházíme portrét (Jakob Adriaensz. Backer), biblické (Vincent Sellaer) a mytologické náměty, motivy z římských dějin (Frans van Mieris), výjevy ze všedního dne lidí různého společenského postavení (Jan Baptist Weenix), několik druhů krajinomalby, například vedutu Paříže (Cornelis Beelt), přímořskou krajinu (Wouter Knijff) a ideální krajinu slunné italské Campagne. Neodmyslitelnou součást sbírky tvoří několik druhů zátiší, například lovecké (Jan Fyt), květinové (Elias van den Broeck) anebo zátiší zobrazující způsobem tromple l‘oil rozmanitost materiálů (Jan Jansz. van de Velde).

Jádro sbírky tvoří holandské obrazy 17. století. Návštěvník může obdivovat šíři zájmů holandských malířů, jejich cit pro detail, smysl pro poezii všedního dne, technickou i technologickou zručnost.

V pozadí děl stojí výpověď o síle tehdejší rostoucí demokracie, ale rovněž odhalení některých jejích odvrácených stránek.

Z hlediska zastoupení uměleckých center jsou zde k vidění ukázky obrazové produkce flámských a holandských měst

Pro členy Klubu v kategoriích Allegro a Largo je připraven vstup za sníženou sazbu, pro držitele karet Maestoso, vstup zdarma. Galerie navíc nabízí speciální komentovanou prohlídku k aktuální výstavě, stálé expozici nebo budově bývalých městských lázní na základě předchozí objednávky. Tato nabídka platí pro skupinu osob složenou z členů Klubu přátel libovolné kategorie. Zájemci se mohou hlásit na e-mailu: lucie.johanovska@lipamusica.cz Galerie je pro Vás otevřena denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin ve čtvrtek do 19 hodin.

Více informací se dozvíte na webu a facebooku.

pokračování

| 19

SOUTĚŽ Soutěžte s námi o roční elektronické předplatné MF DNES. První správná odpověď vyhrává!

Víte, ve službách kterého českého panovníka působil skladatel G. Machaut?

Tipy na správné odpovědi zasílejte na e-mail soutez@lipamusica.cz do 30. 6. 2015.

Přejeme Vám hodně štěstí!

MLADÁ FRONTA

zpět na obsah

pokračování

| 20 pátek 25. září a sobota 26. září, 10.00-13.00 a 15.00-17.00 Česká Lípa, Centrum textilního tisku Housle v irské lidové hudbě, Old-Time housle – workshop Pete Cooper – lektor, housle Richard Bolton – doprovodná kytara, violoncello

mezinárodní hudební festival

17. září – 21. listopadu 2015 PROLOG FESTIVALU pátek 21. srpna, 20.30 | Oybin, zřícenina kostela G. de Machaut: Messe de Nostre Dame Tiburtina ensemble Barbora Kabátková – um. vedoucí Jan Mikušek – kontratenor, jako host

neděle 27. září, 17.00 | Kamenický Šenov, kostel Narození sv. Jana Křtitele Bach | Duruflé | Orbán | Busto | Bikkembergs Leavitt | Mendelssohn-Bartholdy | Purcell ad.

Filharmonický dětský sbor Drážďany Gunter Berger – sbormistr

ZAHAJOVACÍ KONCERT čtvrtek 17. září, 19.00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých Hummel | Dvořák Marek Zvolánek – trubka Filharmonie Hradec Králové Andreas Sebastian Weiser – dirigent

SVATOVÁCLAVSKÝ KONCERT pondělí 28. září, 17.00 | Jezvé, kostel sv. Vavřince Beethoven | Mozart PhilHarmonia Octet a hosté

pátek 18. září, 20.00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých Utrpení Panny Orleánské němý film z roku 1928 s živou hudbou B. Kutavičiuse Orchestr Berg Peter Vrábel – dirigent sobota 19. září, 19.00 | Filipov u Rumburku, bazilika minor Panny Marie Pomocnice křesťanů Bach | Ysaÿe | Prokofjev | Milstein Josef Špaček – housle

Změna programu vyhrazena.

sobota 26. září, 20.00 Česká Lípa, Centrum textilního tisku Angel‘s Waltz Pete Cooper – housle Richard Bolton – doprovodná kytara, violoncello

pondělí 21. září, 19.00 Česká Lípa, bazilika Všech svatých O víře, naději a lásce aneb královský nástroj tančí Mendelssohn-Bartholdy | Alain | Eben | Slavický Janáček | Bach | Martinů | Guridi Jaroslav Tůma – varhany Adéla Srncová – taneční improvizace pátek 25. září, 19.00 | Stráž pod Ralskem, kostel sv. Zikmunda Biber | Rosier | Schmelzer | Vejvanovský | Capricornus Musica Florea Marek Štryncl – um. vedoucí

zpět na obsah

středa 30. září, 19.00 | Doksy, zámek C. Monteverdi: madrigaly Cappella Mariana Vojtěch Semerád – um. vedoucí TRADIČNÍ KONCERT PŘI SVÍČKÁCH pátek 2. října, 19.00 | Zahrádky, kostel sv. Barbory Bach | Couperin | Vodička | Umstatt Jana Semerádová – barokní flétny Barbara Maria Willi – cemballo sobota 3. října, 19.00 | Großschönau, Evangelicko-luteránský kostel Bach | Reger | Guilmant | Brahms Dvořák | Weinberger | Bonnet Irena Chřibková – varhany Roman Janál – baryton neděle 4. října, 17.00 | Nový Bor, Městské divadlo Čas holin Bratři Ebenové slavnostní koncert festivalu k ukončení Mezinárodního sklářského sympozia (IGS) 2015 čtvrtek 8. října, 19.00 | Zámek Děčín – Knihovní sál Bach | Britten | Dutilleux Nicolas Altstaedt – violoncello sobota 10. října, 19.00 Kravaře, kostel Narození Panny Marie

Pärt | Hindemith | Mozart ad.

Belfiato Quintet sobota 17. října, 19.00 | Prysk, kostel sv. Petra a Pavla Purcell | Händel | Bach | Buxtehude Muffat | Charpentier | Pachelbel Oliver Lakota – trubka Pavel Svoboda – varhany neděle 18. října, 17.00 | Nový Oldřichov, kostel sv. Kříže Händel | Poglietti | Gasparini | Pasquini | Bononcini Alena Hellerová – soprán Vojtěch Spurný – varhany čtvrtek 22. října, 19.00 | Děčín, Synagoga tradiční židovská hudba Létající rabín sobota 31. října, 17.00 | Zittau, radnice Rejcha | Martinů | Smetana Smetanovo trio LÍPA MUSICA DĚTEM čtvrtek 5. listopadu, 9.00 a 11.00 | Děčín, Městské divadlo H. Krása: Brundibár K. Hašler: Zpívejte, lidičky, ty české písničky Dětská opera Praha čtvrtek 12. listopadu, 19.00 | Česká Lípa, Jiráskovo divadlo Lípa Musica představuje mladé talenty Jazzová farma a další žáci ZUŠ Česká Lípa Petr Malásek – klavír, jako host pondělí 16. listopadu, 19.00 Jablonec nad Nisou, Městské divadlo At Home Iva Bittová & Čikori ZÁVĚREČNÝ KONCERT FESTIVALU sobota 21. listopadu, 19.00 | Nový Bor, Městské divadlo Carl Orff: Carmina Burana Marie Fajtová, Tomáš Kořínek, Ivan Kusnjer – zpěv spojené sbory Marktkirche Wiesbaden a Rastislav Blansko Filharmonie Hradec Králové Thomas J. Frank – dirigent

pokračování

BMW řady 5 Touring BMW řady 5 Touring

www.bmwliberec.cz www.bmwliberec.cz

Radost z jízdy

Radost z jízdy

VÝJIMEČNÉ VE VÝJIMEČNÉ VE VŠECH SMĚRECH. VŠECH SMĚRECH. BMW, OFICIÁLNÍ VŮZ MHF LÍPA MUSICA.

BMW, OFICIÁLNÍ VŮZ MHF LÍPA MUSICA.

BMW řady 5 Touring je plné inovací, jako je například asistent pro jízdu v dopravní zácpě, bezkontaktní otevírání/zavírání víka zavazadlového prostoru,

BMW řady 5 Touring je plné inovací, jako je například asistent pro jízdu dotykový ovladač iDrive touch, adaptivní LED světlomety nebo kompletní vslužby dopravní zácpě, bezkontaktní zavazadlového a asistenční systémy BMWotevírání/zavírání ConnectedDrive.víka S vozem je nově taképrostoru, dotykový ovladač iDrive touch, adaptivní LED světlomety nebo kompletní možné komunikovat v češtině.

Díky prostornému interiéru a zavazadlovému služby a asistenční BMW vozem je nově také prostoru se nemusítesystémy obávat, že VámConnectedDrive. nezbude dostatekSmísta na cokoli, možné komunikovat češtině. Díky prostornému interiéru a zavazadlovému co budete chtít naložit.vInteligentní pohon všech kol BMW xDrive je kromě prostoru se nemusíte že iVám nezbude dalších motorizací nyní obávat, k dispozici pro BMW 520ddostatek Touring. místa Víme, na že cokoli, co budete chtít naložit.

Inteligentní všech koltuBMW je kromě radost z jízdy je pro každého naprostopohon unikátní.

Zažijte svou xDrive za volantem BMW řady 5 Touring.

Více informací Vám podají naši prodejci. dalších motorizací nyní k dispozici i pro BMW 520d Touring. Víme, že radost z jízdy je pro každého naprosto unikátní. Zažijte tu svou za volantem BMW řady 5 Touring. Více informací Vám podají naši prodejci.

CarTec Liberec, s.r.o.

Obchodní zóna Sever ObchodníLiberec, 622 CarTec s.r.o.

460 01 Liberec Obchodní zóna11 Sever Tel.: +420 734 418 584 Obchodní 622 www.bmwliberec.cz

460 01 Liberec 11 Tel.: +420 734 418 584 www.bmwliberec.cz

Kombinovaná spotřeba a emise CO2 BMW řady 5 Touring: 4,5–9,6 l/100 km; 119–224 g/km.

Kombinovaná spotřeba a emise CO2 BMW řady 5 Touring: 4,5–9,6 l/100 km; 119–224 g/km.

CVIKOV_inz_Lipa_Musica_148x297.indd 1

zpět na obsah

5/25/15 4:03 PM

pokračování

Festival se koná za laskavé podpory:

Finanční partneři:

Mediální partneři:

Město Nový Bor

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Doksy

Děčín

Stráž pod Ralskem

Großschönau

Zittau

Oybin

Podporovatelé festivalu: 100 95 75

25 5 0

Hlavní partneři festivalu: Donátoři:

Městské divadlo v Jablonci nad Nisou

Partneři Klubu přátel festivalu: „C.Bauspol. spol. s r.o.“ C.Bau s r.o.

Pod vsí 256, 149 00 Praha

Oficiální partneři: www.reditelstvijr.cz

CarTec Liberec TEPLÁRNA XII.

českolipsko na dlani.cz

MEZINÁRODNÍ

SKLÁŘSKÉ SYMPOSIUM Nový Bor | 1. – 4. 10. 2015

Hlavní mediální partneři:

Radka Mothejzíková

Mgr. Martin Kolář

RNDr. Lubomír Paroha

JUDr. Jarmila Holovčáková

Kamenický Šenov

Stružnice

Nový Oldřichov

Kravaře

Prysk

MLADÁ FRONTA

Děkujeme! zpět na obsah