5/září 2022
Andreas Staier: Neumím si představit, že bych hrál pořád to samé dokola Jeho pedagogy byli guruové historicky poučené interpretace Gustav Leonhardt, Nikolaus Harnoncourt a Ton Koopman, tři roky vystupoval s renomovaným souborem Musica Antiqua Köln, téměř deset let vyučoval na jedné z nejvyhlášenějších institucí pro studium staré hudby, jíž je basilejská Schola Cantorum ve Švýcarsku. Na Mezinárodní hudební festival Lípa Musica přijede německý cembalista a hráč na kladívkový klavír Andreas Staier, špička ve svém oboru, neúnavný „hledač“ méně hraného nebo zcela neobjeveného repertoáru. Spolu s uměleckou garantkou festivalu sopranistkou Hanou Blažíkovou uvede 10. září v kostele sv. Josefa v Krásné písně autorů 19. století, slavné Schubertovy či Schumannovy, a také pozapomenuté Chopinovy. V bleskovém telefonickém rozhovoru, který u této příležitosti připravil časopis Harmonie, však nemluvili jen o nich… Kdy u vás nastal onen klíčový moment, že jste se coby student klavíru začal zajímat o hru na cembalo a kladívkový klavír? Těch rozhodujících momentů bylo několik. První přišel, když jsem asi jako dvanáctiletý objevil v obchodě s hudebninami Fitzwilliam Virginal Book, sbírku klávesových skladeb různých autorů z doby kolem roku 1600. Samozřejmě jsem si je zkoušel hrát na klavír, protože jsem o cembalu vůbec nic nevěděl. Vždycky jsem rád improvizoval, bavilo mě víc hrát z listu než cvičit… (smích) Také jsem si pečlivě pročetl předmluvu k té sbírce, a to ve mně vzbudilo zvědavost. Později jsem občas hrál s dívkou, která se učila na housle a jejíž rodiče měli doma cembalo. Sice ne moc dobré, ale příležitostně jsem si na něj něco zkoušel. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že existují i jiné klávesové nástroje než klavír. Mnohem později, když jsem coby student navštěvoval letní kurzy v Antwerpách, objevil jsem tam muzeum Vleeshuis, jeho krásnou sbírku dobových cembal ze 17. století a také překrásný vídeňský kladívkový klavír ze Schubertovy doby, postavený v roce 1826 Conradem Grafem. Možnost zahrát si na originál byl pro mě nesmírně důležitý. Hodně mě to inspirovalo a opět vyvolalo řadu otázek zejména ohledně interpretace Schuberta, například co se týče používání pedálu. Zdá se, že setkání s dobovým nástrojem byl pro vás zážitek téměř iniciační. Jak byste popsal, co se tehdy stalo? Začala vám Schubertova hudba dávat větší smysl nebo jste měl dojem, že jí začínáte lépe rozumět? Nedokážu říct, jestli mi jeho hudba začala dávat větší smysl, ale určitě zněla mnohem přesvědčivěji a přirozeněji. To pro mě bylo největší překvapení. Sám jste dnes majitelem několika klávesových nástrojů.
Vydal: Bohemorum, s. r. o. Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 725 843 104 Fotografie: archiv festivalu a umělců
Kolik jich doma máte? Vlastním dvě cembala a dva kladívkové klavíry, jeden z Mozartovy doby s rozsahem pěti oktáv, druhý vídeňský, který je kopií právě onoho nástroje z Antwerp. Nikdy jsem na něj totiž nezapomněl a řekl jsem si, že pokud na to budu mít prostředky, musím si jeho kopii pořídit. Ve všech případech jde o kopie, jediným mým originálem je klavír značky Broadwood z roku 1804. Na koncertě v Krásné budete hrát na kopii kladívkového klavíru Conrada Grafa, kterou vyhotovil Paul McNulty. Co byste řekl o tomto nástroji třeba co se zvuku týče? O zvuku se moc mluvit nedá. Je to trochu jako byste mi řekla: Byl byste tak laskav a popsal mi, jak chutná jahoda? Co bych vám tak mohl říct? Asi že chutná sladce, zkrátka jako jahoda. (smích) Nejlepší bude, když lidé na koncert přijdou, otevřou uši a mysl a zaposlouchají se. Jde hlavně o to, aby přišli se zvídavostí. Není třeba se na to nijak připravovat. Přece jen bych ale něco k tomuto raně romantickému nástroji řekl. Zní zřetelněji a lehčeji než moderní klavír, což vás dovede ke zjištění, že mnohá pedálová označení se na moderní nástroj nedají kvůli akustice hrát přesně tak, jak je skladatelé zapsali. Pedál, jak asi budete souhlasit, je duší hry na klavír, a musíte-li měnit pedál kvůli akustice, je to vlastně drastická manipulace. Tohle je velké téma, teď ale obraťme list. S Hanou Blažíkovou spolupracujete již několik let. Pamatujete si, jak vaše spolupráce začala? To si pamatuji velice dobře. Jeden z mých bývalých studentů mě pozval do Kolína nad Rýnem na koncert hudby převážně 17. století. Tehdy jsem Hanu slyšel poprvé naživo a její projev mi připadal úžasný. Věděl jsem, že už toho hodně natočila, že má za sebou třeba Bachovy kantáty s Bach
20/8–15/10/2022
Hana Blažíková umělecká garantka
Collegium Japan a Masaaki Suzukim a tak dále. Pak nás dva vyzval Chopinův festival ve Varšavě, abychom připravili program zejména Chopinových písní, a to byla naše první spolupráce. Zajímalo by mě, jak silná je vaše vzájemná hudební chemie nebo empatie, jak moc potřebujete o interpretaci diskutovat, zkrátka jak se vám s Hanou hraje? S Hanou spolupracuji skutečně moc rád. Jednak má nádherný hlas, jednak je skvělá, inteligentní a citlivá hudebnice, což je výborná kombinace. Na hraní s ní se pokaždé těším. Myslím, že nepotřebujeme o skladbách moc mluvit, ale tohle je hodně subjektivní. Řekl bych, že se na základních věcech, jako je třeba tempo a základní charakter, shodneme natolik, že o nich mluvit nemusíme, ale vlastně nepotřebujeme moc mluvit o ničem. Hana by možná odpověděla něco jiného (smích), ale mně přijde, že je při našich zkouškách mluvení skutečně málo. Ve video pozvánce na váš koncert Hana říká, že je pro ni tento program osobní, a upozorňuje také, že písně, které spolu budete provádět, jsou především o touze, stesku a smutku. Jak to vnímáte vy? Víte, písně v 19. století pojednávají většinou o těchto tématech, zpívá se v nich o ztrátě, lásce a bolesti, náš program tedy není výjimkou. Z těch, které v Česku zahrajeme, je mi asi nejbližší Schumannův cyklus op. 39 na Eichendorffovy texty, protože se jedná o krásné písně zhudebněné v podstatě ideálním způsobem. Kombinace Eichendorffa a Schumanna mi připadá prostě dokonalá… Pokračování rozhovoru Diny Šnejdarové najdete na www.casopisharmonie.cz.