Mistři tradičních řemesel str

Mistři tradičních řemesel – ochránci lidové kultury

Připravit kroj jak náleží, není jen tak!

Marie Bilíková, rozená Strachotová (3. 5. 1935, Kunovice), nepatří mezi speciálně školené krojové krejčí, kteří se zabývají těžkou krojovou krejčovinou. Nemůžeme ji zařadit ani mezi švadleny a vyšívačky, jež ustavičně sedí za šicím či vyšívacím strojem a zhotovují nové krojové součástky. Její práce je však přesto nepostradatelná. Téměř v každé obci totiž žijí nositelky opomíjených rukodělných hodnot, na které si veřejnost vzpomene až ve chvíli, kdy si neví rady se starým, špinavým nebo poničeným krojem. Ono ale není ani snadné jej vyprat, naškrobit a vyžehlit; takový zásah si například u mužských košil a rukávců vyžaduje pracné odpárání výšivek, u některých typů ženských rukávců a předních sukní dokonce celkové rozpárání oděvu. Marie Bilíková se tedy řadí k ženám, které s obdivem opatrují krojové součástky, vracejí jim život a celoročně pomáhají lidem, již se do lidových oděvů rádi oblékají. Zaměřuje se na Uherskohradišťsko, speciálně pak na krojový okrsek Kunovicko, kam patří kromě Kunovic také Sady (dřívější Derfle), Míkovice, Vésky, Podolí a Popovice. V podstatě se stará o praní, škrobení, žehlení a kulmování peřinek – zavinovaček pro miminka, inovuje kroje k prvnímu svatému přijímání, biřmování, primicím, různým slavnostem, hodům nebo i na fašanek. Tato práce ji zaujala už v dětství. Pochází z chudé rodiny stolaře Antonína Strachoty a jeho ženy Ireny, rozené Ludikovské, která se starala o malé pole a tři děti. Inspirována byla svou babičkou Annou Ludikovskou, která pro sousedy žehlila kroje a kojenecké peřinky. Marie jí jako malé děvče asistovala, poslouchala vyprávění a vzpomínání na prababičku Annu Wainckornovou z Líšně, která se rovněž věnovala ošetřování textilií a po níž zůstala doma starobylá rozdmýchávací žehlička. Od babičky se učila škrobit rukávce a košile ke krojům – hlavně k hodům, na pohřby, na Boží tělo, ke svatému přijímání nebo k biřmování. Vzpomíná, že Anna Ludikovská „dokázala pojmenovat materiály, znala druhy plátna a nad každým žehleným kusem zajímavě vyprávěla, zda je zhotoveno z konopného, lněného nebo bavlněného plátna. Věděla jak naškrobit hrubší plátno brněnské, jakou úpravu potřebovalo jemné plátno vídeňské, které se muselo modřit. Starala se snad všem v dědině o spodnice, rukávce, košile, dělávala límce, tzv. obojky, které se hodily ke kacabajce. Mimoto také žehlila prádlo rodině doktora Vyorala, učiteli Hostašovi, rodině Adamových v Uherském Hradišti, kam chodila posluhovat“. A dodává: „Kroje si k nim domů nosila i stará paní Božena Abrhámová z cihelny a já jsem vždycky poslouchala rady jak žehlit košile a límečky. Tvrdé límečky se tehdy připínaly na košile a ty babička prala doma. V hrnci rozvařovala mýdlo Helada, pak směs nalila do ‚voštroku‘ (necek na praní – pozn. aut.), límečky namydlila v rukách a špína byla pryč.“ Žehlením peřinek a krojů se Marie Bilíková začala zabývat po jejím vzoru bezmála před čtyřiceti lety v době, kdy soubory i mladí lidé v obci projevili větší zájem o pořizování lidových oděvů. O kroje se stará soustavně, používá vlastní recepturu, kterou operativně aktualizuje podle kvality plátna. V případě, že se jedná o starý šifon, připravuje nálev z deseti čtvrtlitrových hrnků vody, sedmi polévkových lžic pšeničného škrobu a kávové lžičky boraxu, který tvoří základ. Pokud je plátno obyčejné, musí být v základu obsaženo méně škrobu i boraxu. Naopak při škrobení spodnic a spodních košil „rubáčů“ je nutno škrobu o tři lžičky přidat, neboť tyto kusy textilu musejí být o něco tvrdší. Postup práce je důležité zachovat.

Nejdříve se vyprané, vyvařené a mírně namodřené košile namočí do připraveného roztoku a lehce promáchnou. Pak paní Bilíková látku z trupu oděvu drží v rukách, kdežto rukávy košile nebo ženské rukávce ještě jednou ponoří, aby se škrob dostal do hloubky, protože zmíněné části šatstva musejí být více „natvrzené“. Oděv se nesmí ždímat ve ždímačce, ale jen lehce v rukách. Poté se košile rozloží na vyprané bílé prostěradlo a sbalí do válečku, v němž škrobené oděvní součástky zůstávají dvě až tři hodiny. Žehlení probíhá podle krejčovských zákonitostí, od krku, nárameníků a rukávů, přičemž je nutno dbát na to, aby švy obou rukávů byly přesně na sobě. Z každé strany se košile žehlí jakoby nanečisto. Následně se vložením ruky musejí oba díly rukávů od sebe odlepit. Znovu je přiložen šev na šev a práce postupuje žehlením od konců středem, k řasení či vrapení na rameni z obou stran. Specialistka musí do rukávu opět vsunout ruku, oddělit od sebe ony díly a žehlit obě strany v místech, která se při otáčení textilie mohla lehce pokrčit. Po vyžehlení rukávů následuje stejný postup u trupu. M. Bilíková začíná od zad směrem k předním dílům. Obdobným způsobem ošetřuje i rukávce, ženské košile rubáče, které žehlí „dokulata“. V Kunovicích se také v tomto případě ctí specifické náležitosti, neboť spodní část košile se namáčela dvakrát, aby byla tvrdší, a opléčko s ramínky jen jednou, aby neškrábalo. Žehličkou se pak vyrýsovaly boční švy na ostré puky a tak muse-

la být spodní košile i uložena. Krátké spodnice se na rozdíl od předchozích procesů konaných na žehlicím prkně žehlí na stole. Postup je daný, nejdříve se musí vyžehlit sukně po celé ploše a potom se postupně od kraje začíná s „ruličkováním“. Než spodnice ztuhne, musejí se u dolního okraje jednotlivé ruličky k sobě přišít, aby celá spodní sukně držela formu. Marie Bilíková se snaží své zkušenosti předávat

číslo 2/2022 dál, a proto každému, kdo si k ní přijde nechat nažehlit a někdy i odpárat výšivky a vyprat ušpiněné krojové součástky, přidává k odevzdané práci rovněž návod jak připravit škrob a lázeň k modření a škrobení plátěných textilií. Nezapomene upozornit na to, že se všechny součástky musejí žehlit mokré, aby se pšeničný škrob pomocí horké žehličky dostal co nejhlouběji. Často s přísným výrazem podotýká: „Pokud by se součástka žehlila suchá, pšeničný škrob by se z látky doslova vysypal a práce by byla úplně zbytečná! Škrobový nálev musí být vždycky čerstvý, neboť pšeničný škrob s boraxem kvasí a potom by mohl začít zapáchat. Mimoto vždy udělá žmolky, které by byly na oděvu vidět. Košile se musejí vždy po použití nebo ušpinění vyvařit. Není možné je jen vymáchat, vyprat v rukách nebo v pračce na 40ºC. Je nutná vyvářka v nastrouhaném a rozvařeném mýdle Helada nebo mýdle s jelenem.“ Pak dodává, že se nevyplatí kupovat na košile a rukávce nekvalitní plátno s umělou příměsí, ale vždy bavlněné, zaručující, že krojová součástka v průběhu let příliš nezažloutne, a navíc se výborně ošetřuje. Dodnes patří k nejkvalitnějšímu plátno brněnské a jemně modřený šifon. Dobře udržovat lze pouze 100% bavlnu. Paní Bilíková se věnuje úpravám a přípravě krojových součástek celoročně, nejvíce však před hody. Vzhledem k tomu, že žije v Kunovicích a je specialistkou právě na místní kroj, přijíždějí k ní především zákazníci z kunovického krojového okrsku. Mezi zájemci o její znalosti a um jsou hlavně babičky, které po celý život opatrovaly kroje pro svá vnoučata ve víře, že právě ona budou jednou lidové oděvy s láskou oblékat. Vzhledem k tomu, že jsou na Kunovicku po léta udržovány zvyky a obyčeje a v každé zdejší obci pracují dětské i dospělé soubory, folklorní skupiny a pěvecké sbory, nemůže si Marie Bilíková stěžovat na nedostatek práce. Sama to hodnotí následovně: „Téměř v každé obci se přípravě a žehlení krojů včetně vázání šátků věnují místní ženy, takže já se starám především o kunovickou chasu, která čítá přes sto lidí. Peřinky ale připravuji po celý život a pořád do celého regionu, hlavně do Kunovic, Hluku, Buchlovic, Polešovic, Vážan, Napajedel, ale i do Rakouska, Itálie nebo Ameriky. Na všechno jsem musela dojít sama. Babička mně vždycky říkala: ‚Neuč sa takovú prácu, to je dřina!‘ Ale já jsem do toho šla, tak mě to lákalo. A dnes je trochu škoda, že už nejsou miminka ukládaná a vázaná v naškrobených peřinkách, kde jim bylo teplo a jistě dobře. Už to dnes není moderní, a tak této práce ubývá. Věnuju se ponejvíc košilím mužské chasy, na které potom vyšívání ručně přišívám. Je to práce, která musí bavit, jedině pak to může člověk dělat s láskou. Vždy žasnu nad výsledkem, že z takového často nevzhledného kousku plátna, které mně někdo přinese, se podaří připravit krásnou krojovou součástku, ve které mladá chasa s hrdostí reprezentuje náš region. Popravdě je to velká radost, že se něco takového povedlo. A je to i vyznamenání, že mi lidé důvěřují, kroje mi přinesou a věří, že dokážu mnohdy znehodnocené košile či rukávce znovu oživit a připravit nádherný krojový kus.“

Romana Habartová

Uznání i odměna za poctivost

Možná, že jste dva dny před Štědrým dnem zaregistrovali na sociální síti Facebook na oficiálním profilu Města Kunovice tuto zprávu: Vánoční zázraky se dějí i u nás v Kunovicích. Včera odpoledne si přibližně desetiletý chlapec mířící do knihovny všiml peněz, které jejich majitel zapomněl v bankomatu. Neváhal a hned šel nález nahlásit pracovníkům informačního centra, v jehož budově se bankomat nachází. O chvilku později, právě když pracovnice nález fotily, přiběhl od Panského dvora zchvácený a zoufalý majitel onoho finančního obnosu. Jeho úleva, že o peníze nepřišel, byla nepopsatelná. Rozhodně totiž nešlo o malou částku... Bohužel neznáme jméno malého nálezce, ale třeba se k němu tento příspěvek dostane. Za jeho poctivost mu patří obrovské poděkování! Nikdo se k této příhodě neozval a nám vrtalo hlavou, kdo byl ten poctivý nálezce. Pátrali jsme, pátrali a nakonec jsme byli úspěšní. Tím poctivým „desetiletým chlapcem“ byl Matěj Blahutka. Není žádný hromotluk, takže trochu klame tělem - na podzim už mu bude patnáct. A v tom bankomatu zůstalo rovných deset tisíc korun. Jít kolem něj dříve než přišel Matěj někdo jiný, mohl by si za ty peníze třeba udělat parádní Vánoce a jejich majiteli by zůstaly oči pro pláč… V pátek 18. února po několika odkladech zapříčiněných nejrůznějšími důvody (nemoc, karanténa – jak už to v současnosti zkrátka chodí) přijal Matěje na městském úřadě starosta města Kunovice Pavel Vardan a místostarostka Martina Kozelková. Společně mu poděkovali za to, jak se zachoval, ocenili jeho poctivost i bleskovou reakci. Odměnou mu byla dvousvazková publikace Kunovice a dárkové poukazy na nákup knih. Matěj byl dárky potěšený a zjevně překvapený, ale než setkání skončilo, už měl jasno, co si za poukázky pořídí. Po úvodní, oficiální části setkání následovala méně formální část, kdy si všichni tři u stolu ve starostově kanceláři povídali o průběhu celé události, ale také o tom, jaké má Matěj plány do budoucna. Nutno říci, že to má v hlavě dobře srovnané a životní cestu jasně naplánovanou. „Není to poprvé, kdy se v Kunovicích s podobnou situací setkáváme a já jsem rád, že u nás máme děcka, které mají smysl pro poctivost a vědí, jak se v podobných situacích zachovat,“ konstatoval během setkání s poctivým nálezcem starosta Pavel Vardan.