Knihy & info - 2018-23

23/2018

KNIHY&Info

KNIHA TÝDNE Stankovičovy Básně ČERNÝ KŮŇ Brigáda HKP a Uhlová NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Jitku Vodňanskou HORKÉ INFO MAČ – Turecko

ZABOŘEN V KNIHÁCH Chovej se k té knize pěkně! Nejednoho z nás takové výchovné příkazy provázely dětstvím a mládím.

Nedá se vyloučit, že v některých rodinách se ještě knihy i dnes dočkají takového zastání. Takového rukavičkového zacházení. Zaprvé: kniha se čte a pochopitelně z místa na místo transportuje zásadně bez přebalu. Ten má sice původně tu funkci, že má knihu obalovat, zabalovat a právě chránit, ale kdeže – potrhaný přebal na knize svědčí tak akorát o barbarském jedinci, který nedokáže o knihu pečovat s odpovědností řádného čtenáře. Po sundání přebalu se kniha musí ale – velmi správně, milé děti – obalit. Důmyslné speciální trendové knižní obaly jsou dnes v prodeji, pokud nemáte, obalte do pevnějšího obalu na školní sešit, a nebo, kdo ještě tuhle pravěkou techniku ovládá: vyrobte si obal z novinového papíru (pokud ještě něco takového pravěkého občas doma míváte). Dále: čte se s čistýma rukama, to dá rozum. Kniha se zbytečně neotvírá přes moc, ideální úhel je tak 90 – 120 stupňů. Nejméně knihu ničí ten, kdo ji nejméně otvírá, tedy si osvojil mistrovství číst ji skoro zavřenou. Do vany si může vzít knihu jen imbecil, který není schopný v artefaktu vycítit jeho strach z vlhkosti a zapaření. Svědomitý čtenář se ve finále ukáže tak, že bez zaváhání najde místo, kde na přečtenou knihu čeká nepoškozený, jako nový přebal. Pokud někdo snad zapomněl, kam ho dal, je vůl a jednou na věčnosti bude za trest nekonečně nahý mezi oblečenými, aby si vrchovatě užil, jaké to je.

—tw—

PÍŠOU JINDE Šťastné město Benoîta Duteurtra je zčásti bajka o nedávné historii, zčásti dystopická vize; lehce humorný, mrazivě pravdivý i provokativně fabulující příběh nejmenovaného místa v blíže neurčené době. Kdosi tu vymyslel, jak snadno zajistit blahobyt pro každého a ještě na tom zbohatnout. Jenže postupně se ukazuje, že to celé byla pěkná bouda… Tak tedy: v jakémsi velkoměstě, kde se nežije nejlíp, se jednoho dne objeví cosi jako nadnárodní korporace, koupí celou jednu čtvrť a začne z ní budovat turistické centrum Town Park. Jenomže to všechno bude čistě Potěmkinova vesnice. Ve čtvrti mohou dál zůstat bydlet – vyvolení a schválení – místní obyvatelé, pokud ovšem s danou Společností podepíšou smlouvu, v níž se mimo jiné zavážou k tomu, že budou fungovat jako stafáž. To znamená po městě se pohybovat v určeném ustrojení, předstírat, že vykonávají vybraná zaměstnání, případně se věnují přiděleným činnostem. Povinná účast na programu není časově náročná a nepovinně se každý může angažovat, jak se mu zlíbí. iliteratura.cz

Texty Pavla Zajíčka znají posluchači legendárních alb Kniha psaná chaosem nebo Šepoty a výkřiky, byly ovšem publikovány v samizdatu nebo v exilových časopisech, ve sbornících a po sametové revoluci konečně i „oficiálně“ knižně. Jak konstatuje Martin Machovec, autor zajíčkovského hesla ve Slovníku české literatury: „Zajíčkovy texty, psané vesměs hovorovým jazykem a fonetizujícím pravopisem, jsou naléhavými výpověďmi prostoupenými chiliasmem a prorockou autostylizací, místy inspirovanou raným křesťanstvím. Za perziflážemi, primitivismy a vulgarismy, za ostentativním pohrdáním konzumentskou

společností se ovšem skrývá silný náboj etický; patrná je také autorova neustálá konfrontace s vědomím pomíjejícnosti a smrti.“ reflex.cz Veřejnost se s manifestem, který dnes patří mezi nejvýznamnější veřejná provolání československých dějin, mohla poprvé seznámit ve čtvrtek 27. června 1968. Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem zveřejnily na svých titulních stranách Literární listy, Zemědělské noviny i Mladá fronta a manifest vyšel i v odborářském deníku Práce.

Rázná obžaloba československých poměrů tak v republice během jediného dne naráz kolovala v 1,3 milionu výtiscích. „Když mi Ludvík Vaculík přinesl text onoho manifestu, nenalezl jsem v něm nic, co by mohlo vyvolat nějakou zvláštní bouři,“ vzpomínal literární kritik a tehdejší šéfredaktor Literárních listů Milan Jungmann. „Všechno se mi zdálo formulováno s náležitými taktickými ohledy, neprovokativně, a tak jsem tento materiál bez sebemenšího zaváhání schválil.“ čt24.cz

KNIHA TÝDNE Andrej Stankovič

BÁSNĚ

Na souborné vydání poesie Andreje Stankoviče Knihy básní se sice čekalo dlouho, výsledek však za to rozhodně stál. Zároveň se tak završilo vydávání třídílných Stankovičových spisů. Stankovičova poesie vznikala sice již od počátku šedesátých let, kdy po přerušeném studiu pracoval v dělnických profesích, a psal od té doby Stankovič po celý život (ročník 1940, zemřel v roce 2001), knižně mu však vyšly pouze čtyři tituly, všechny až po roce 1989, přitom dvě sbírky byly připravované k vydání již v druhé polovině 60. let. Ovšem, nevyšly... Stankovičově tvorbě se systematicky věnovala Revolver Revue, hlavně však nakladatelství Triáda, jež stojí za dvousvazkovým souborným vydáním básníkovy tvorby. Triáda již vydala Stankovičovu publicistiku, kritiky, polemiky a portréty Co dělat, když Kolja vítězí (2008) a jeho obsáhlou monografii Josef Florian a Stará Říše (2008) věnovanou jak Florianovu životu, tak jeho nakladatelskému dílu. Než se dostaneme ke Stankovičovým veršům, možná pár slov o jeho publicistice – vznikala především pro Lidové noviny, v nichž relativně krátce redigoval přílohu Umění a kritika, ovšem jeho naprosto nestranný, a tudíž v našem rybníčku provokující a nezřídka narážející pohled vedl k jejímu zrušení. Nějakou dobu pak ještě sice do Lidovek psal, v další práci mu však zabránila nemoc. Číst i dnes Stankovičovy texty znamená sklánět se před jeho nekompromisními soudy: například, když šel proti modlám naší filmové kritiky a psal kriticky o Jiřím Menzelovi, Svěrákově Koljovi či Miloši Formanovi. Něco takového se u nás neodpouští, Stankovičovy soudy byly přitom podložené, nestřílel od boku. Ale určitá jména

jsou tabu, a i tím zkrátka Stankovič nezapadal. A bylo mu to buřt...A to samé platí i pro jeho poesii – Stankovič to svým čtenářům rozhodně neulehčuje, básně nenabízejí nějaké „místo vstupu“, nějakou snadnou udičku, jíž se lze chytit. Jakoby říkal: nestojím o nějakou interpretaci, o to, abyste hledali metafory, snažili se odhalit nějaké asociativní řetězce. Ne, Stankovič, a to je pro jeho poesii důležité, skvěle pracuje s jazykem, hraje si s ním, jde proti zažitým pravidlům a klišé, zkrátka, opět zcela svůj, bez ohledu na to, co se sluší a patří.

A přestože v jedné básni čteme „ne život není, svět je těžkej...,“ z básní tíže rozhodně nepadá, spíše naopak.

Zajímavý je počet básní, variujících odkaz jiného autora, vždy však citlivě, nápaditě a s vtipem, jako třeba v básni inspirované Janem Vodňanským: „Nad Iráky, nad Irány / letí vrány do nirvány / pro Kristovy – hehe – rány / nad Bagdády, Teherány“. Záběr inspirujících je přitom široký, namátkou: Andrej Bělyj, William Blake, Egon Bondy, Ivan Wernisch, Pavel Řezníček, Petr Bezruč, K. H. Borovský, Richard Weiner... Jak již bylo řečeno, dvousvazková edice, pečlivě připravená Lucií Bartoňovou obsahuje všechny Stankovičovy sbírky, vydané jak samizdatem, tak knižně, vedle toho ovšem editorka zařadila i rukopisnou sbírku Šarišské haiku (2001) a básně, do sbírek nezařazené, a vše doplnila podrobnou ediční poznámkou. Závěrem si neodpustíme ještě jednu ukázku z roku 1977, je jí pánkovsko-kafkovská variace z podzemí: „Má vlasti – / na krtka pasti, // být pastí / je as ti / slastí! // (Mrtvolný sliz / vonnou mastí?)

Josef Rauvolf, publicista a překladatel

Z NOVINEK Michal Sýkora

Henry-Louis de La Grange

Mladá policistka Kristýna Horová, bývalá kolegyně olomouckých detektivů, za trest přeložená na obvodní oddělení ve Šternberku, paralelně vyšetřuje nález pěti mrtvých psů, ledabyle zakopaných v lese. Pátrání ji přivede jednak na stopu zápasů bojových plemen pořádaných místním „vlivným podnikatelem“, jednak k přesvědčení, že oba případy spolu souvisejí. Napětí, zábavné i stinné stránky lidské povahy, které umocňuje prostředí maloměsta, a samozřejmě jedinečná komisařka Marie Výrová, to vše obsahuje knižní novinka. Zfilmovaná podoba této knihy v režii Jana Hřebejka. Románová verze však oproti televiznímu zpracování nabízí odlišné završení případu.

Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924–2017) dosáhl velkého úspěchu již 70. letech minulého století, kdy publikoval první díl monografie o rakouském dirigentovi a skladateli původem z moravských Kališť Gustavu Mahlerovi, která vyšla nejdříve anglicky, posléze revidovaná i francouzsky.

Další díly ve Francii vyšly na počátku 80. let a potvrdily mimořádný význam publikace pro mahlerovská studia, poslední, čtvrtý díl, pak autor vydal anglicky v roce 2008. Mahlerem a jeho dílem se de La Grange se zabýval systematicky po celý život a významnou měrou tak přispěl k rozšíření obecného povědomí o tomto skladateli v západní Evropě.

Pět mrtvých psů

Sedláček, Luyendijk

Kafkonomie

Nizozemský antropolog a spisovatel Joris Luyendijk zkoumal v londýnské City bankéře coby specifický druh, který´ je podepsán pod nejhlubší krizí globální ekonomiky od Velké deprese ve 30. letech 20. století. Kafkonomie: Z boží vůle bankéř: přináší ve formě živého rozhovoru unikátní vhled do světa lidí, kteří rozhodují o vzniku a toku peněz. Od pádu investiční banky Lehman Brothers v roce 2008, největšího korporátního krachu v historii USA, uplynulo deset let. Mnohé se od té doby změnilo, ale samotné základy včetně přesvědčení o výjimečnosti bankéřů odolaly.

Vychází jako třetí závěrečný díl (post)krizové trilogie.

Mahler

Matthew Walker

Proč spíme

Kolik hodin jste dnes v noci spali? Pokud méně než osm, pak asi stejně jako většina lidstva trpíte spánkovou deprivací.

Kniha předního světového neurovědce Matthewa Walkera odkrývá nejnovější poznatky z výzkumu spánku. Poprvé v historii dnes věda dokáže zodpovědět, proč vůbec spíme, jak spánek prospívá našemu tělu a mozku a proč má spánková deprivace tak ničivé následky. Walker fascinujícím způsobem objasňuje vliv spánku na logické rozhodování, učení a paměť, na seřizování našich emocí a imunitní systém, ale i metabolismus a chuť k jídlu. A přesvědčivě dokládá, že nedostatek spánku nás může mnoha různými způsoby zabít.

Černý kůň

Saša Uhlová Hrdinové kapitalistické práce

Projekt novinářky Saši Uhlové o poznání nejhůře placených profesí na vlastní kůži má po časopiseckém reportážním publikování a prezentaci dokumentárním filmem i podobu knižní. Jde vlastně o přepis deníků, které si novinářka vedla, doplněné o další texty a postřehy. Atmosféra byla podle novinářky někde lepší, někde horší, každopádně byla vždy rozhodujícím faktorem, který určoval, zda se dá práce vydržet. „To, že jestli se křičí, nebo je tam přátelské prostředí, je zásadní, když někam přijdete a jsou na vás milí a vy víte, že se můžete na všechno zeptat, tak je to úplně jiná zkušenost, než když vám něco nevysvětlí, řeknou, ať něco uděláte, neřeknou jak, pak vás seřvou za to, že to je blbě. Někam vás pošlou, vy nevíte, kam jdete, a oni na vás řvou, že už to máte vědět, ale nikdo vám to nepoví. To je peklo.“ V podmínkách, jaké Saša Uhlová popisuje, se přátelské a solidární prostředí vytváří těžko. „Ze zákona má mít člověk každých šest hodin pauzu. Když dělá nepřetržitou práci, třeba u pásu, tak to má být každé dvě hodiny, i to se porušuje. Já jako největší problém vidím to, že si člověk nemůže odskočit na záchod, bez ohledu na to, jestli tu pauzu má, nebo nemá. Je třeba sám u pásu, který nemůže zastavit, a v okolí není nikdo, kdo by ho vystřídal, nemyslí se na to, že člověk občas potřebuje na chviličku vysadit, to je hodně stresující.“

NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Jitku Vodňanskou Proč ten název knihy?

Souvisí to nějak s vaším jménem?

To opravdu ne, i když je to možná taková příjemná synergie. V knize je všechno otevřeně napsáno, ale název je tajemství. Myslím, že lidé, kteří mě znají, tak znají spíš to „hoří“, ale méně tu „vodu“.

Hoří je špatné a voda je dobré?

Oboje je dobré. Voda jsou ty hloubky, to meditačně kontemplační, to , co na mě není ve společnosti příliš vidět.

A to hoří? To je to vaše, s prominutím, „divošství“?

Nakonec vy sama jste se o sobě vyjádřila, že v sobě máte divokou krev…

Ano, po dědovi, donském kozákovi a dobrodruhovi.

Kdy vznikla myšlenka napsat autobiografickou knihu?

Napadlo mě to dávno, když jsem začala meditovat, to bylo v polovině 90. let. Četla jsem autobiografickou knihu Anděl zavolal moje jméno od americké šamanky, duchovní učitelky a terapeutky Jyoti. Popisuje v ní svojí cestu k objevení vlastní ženské spirituality a možnosti integrace duchovnosti do každodenního života. Mně to v té chvíli, kdy jsem neměla nejlepší období, velmi pomohlo.

To ale bylo dost dávno. Co vás brzdilo v psaní?

Měla jsem sice hned nabídky od nakladatelů, ale všichni chtěli jen jedno téma – můj vztah s Václavem Havlem.

Odmítala jsem – vždyť přece Havel nebyl celý můj život, jen část, i když tedy opravdu podstatná. Po nějaké době jsem se potkala s kamarádkou Daňou Horákovou, bývalou manželkou režiséra Pavla Juráčka, od které jsem se dozvěděla, že Viktor Stoilov, majitel Torstu, chystá k vydání knihu Juráčkových deníků. Svěřila jsem se jí, že i já bych ráda něco takového vydala, a ona to řekla Stoilovovi.

Tam to bylo jiné než u předcházejících vydavatelů?

Zásadně. Oběma nám bylo hned jasné, že to bude o mém celém životě. Byla jsem a jsem stále přesvědčená, že když to napíšu v „neegové“ podobě, nebudu se vytahovat, tak může být moje kniha pro někoho užitečná. Byla jsem kdysi ochrnutá na půl těla, přežila jsem

JITKA VODŇANSKÁ (1944)

těžkou automobilovou havárii, měla jsem zánět mozkových blan, dobrovolně jsem si šla lehnout na psychiatrii – prožila jsem dost zvláštních věcí. Celý profesní život se věnuji psychoterapii a nakonec jsem se ocitnula na současné buddhistické cestě. To bylo dost důvodů na napsání knihy.

Teď jsme ale zase v druhém extrému, když jste mezi důvody vzniku autobiografie ani jednou nevzpomenula Václava Havla nebo další podstatné muže svého života.

To jste mě předběhl, došla by na ně řeč. Výtvarník a básník Karel Trinkewitz, herec a básník Jan Vodňanský a Václav Havel – trio mých chartistů. Jednou z motivací vydat knihu byl i fakt, že bych považovala za chybu nepublikovat alespoň některé věci, které mi psali. Těch zatím nikdy neuveřejněných dopisů je opravdu dost.

Zasahoval vám vydavatel do koncepce knihy?

Nezasahoval. Ale bez něho by kniha nikdy nevznikla.

Od začátku do konce mi důvěřoval a neskutečně pomáhal. Už jeho nabídka byla exkluzivní: navrhnul, že bude moje vyprávění nahrávat a přepíše ho. Vytáhla jsem deníky, dopisy, fotky, kterých mám asi 15 tisíc, všechno jsem roztřídila a Stoilov si vybíral – jedině dopisy byly v mojí režii. Ale pak mi i ty pomáhal přebrat a vybíral si. Nabízel jsem mu něco a on to buď schválil, nebo ne. A sháněl všude, kde se dalo nedostupné fotografie – z agentur, z archívů, od Bohdana Holomíčka a kdoví od koho ještě. Laskavě mě poslouchal, nahrával, až z toho vzniklo asi 100 hodin materiálu. Celé to nechal přepsat.

To zní obdivuhodně, ale v takovém množství textu se autor i vydavatel musí ztratit, ne?

No právě. Zjistila jsem, že je to v té prvotní podobě nepoužitelné. Ale byla to vzácná surovina, do jejíhož zpracování jsem se pustila v létě 2014 – a od té doby jsem to smolila. Byl to strašný porod, ale nelituju. Kniha má 589 stran, podobně, jako Magorův životopis, má i stejný formát, vazbu. Ale fotka je jiná.

Ukázka z rozhovoru, který pro slovenský DennÍk N vedl Alexander Balogh, překlad —tw—

Psychoterapeutka individuální, skupinové a rodinné terapie a terapie orientované na tělo (biosyntesa). Výcviková lektorka skupinové psychoterapie, rodinné terapie a supervize. Věnuje se také buddhistické meditaci, spolupracuje s malajským mnichem Sujivou.

AKTUALITY V rámci Měsíce autorského čtení vychází v týdeníku Respekt Literární příloha s texty tureckých autorů, kteří jsou letošními hosty festivalu. A ještě jedna literární příloha speciál je v trafikách. I týdeník Reflex jednu nachystal. O původní povídky požádal plejádu českých autorů. V Povídkách pro Reflex najdete Bellovou, Knapovou, Zábranského, Denemarkovou, Ouředníka, Steigerwalda, Rudiše. Ilustrovala Veronika Holcová.

& Tweet Erika Taberyho ze dne 26. 6. 2018 zní: „Psali mi

z Paseky, že Opuštěná společnost už překročila 30 tisíc prodaných knih. Mám z toho obrovskou radost a chci všem čtenářkám a čtenářům znovu poděkovat. O tom se mi opravdu ani nesnilo. Před rokem touhle dobou jsme ji lámali.“ Zázraky se dějou, to je dobře.

& Film o pocitu, který vyústí v sérii mylných varování. Ta

se ale zásadně neshodují s výslednou realitou. Když je Nicola Six (Amber Heard) donucena navštívit jeden londýnský bar, potká v něm dva muže, z nichž jeden může být i její vrah.

Ten film se jmenuje London Fields a byl natočen podle stejnojmenné knihy anglického spisovatele Martina Amise. O ženě, která uměla manipulovat muži, a znudilo ji to k smrti.

& Exotem na této zemi – úspěšná kniha salesiánského

kněze a pedagoga Ladislava Heryána také jako audiokniha.

Putování po stopách Božího milosrdenství na této zemi.

Krátké příběhy jsou vyprávěny samotným autorem a doprovázeny jeho vlastní hudbou. Setkávají se v nich dva světy: svět Heryá­novy kněžské každodennosti vyplněný setkáními s lidmi z různých vrstev společnosti, vesměs ale z jejích okrajů a svět biblických poselství a podobenství.

Horké info

BESTSELLERY 1

JAK NAŠE TĚLO MLUVÍ

Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč Michal Odoul 2 FYZIOTERAPEUT VYSVĚTLUJE

Labyrint pohybu Červenková, Kolář 3 ŠUMAVŠTÍ SAMOTÁŘI

Raději zešílet v divočině Aleš Palán 4 O VÝROBĚ ZBRANÍ V PROTEKTORÁTU

Práce je čest!

Zdeněk Roučka 5 HOŘLAVÁ VODŇANSKÁ

Voda, která hoří Jitka Vodňanská

Na 19. ročník Měsíce autorského čtení, který se putovně koná v Brně, Ostravě, Wroclawi, Košicích a ve Lvově, byli tentokrát jako čestní hosté pozváni píšící Turci a Turkyně. Ne, Pamuk ne, ale ti jiní, ti, co je zatím neznáme. Budou pro sultána Erdogana nebo proti?

Jeden z organizátorů Petr Minařík z Větrných mlýnů říká, že tam budou jak sympatizanti, tak odpůrci, ale i, jak už to nejen u literatury bývá většinou nejpočetnější šedá zóna. Takže debata bude, o to už se jak autoři, tak návštěvníci jistě postarají. Z českých a slovenských autorů a autorek, kteří už tradičně budou hostům sekundovat, jmenujme alespoň Petra Hrušku, Hanu Roguljič, Marka Švehlu, Michala Viewegha, Alenu Mornštajnovou, Jiřího Kratochvila, Lucii Faulerovou, Petru Soukupovou….Někdo spočítal, že na MAČ by teoreticky mohl, kdyby navštívil všechna čtení ve všech městech, zažít zájemce až 310 hodin akce. Akce, která nemá na našem území, ale ani ve střední Evropě obdoby. Tohle už není žádné domácí žvýkání, tohle je fesťák s letenkami, hotely, složitou logistikou přes území čtyř států. Začíná se 1. července 2018 a celý program najdete na www. autorskecteni .cz (a v Respektu Literární příloha s tureckými autory).