Knihy & info - 2018-13

13/2018

KNIHY&Info

ZABOŘEN V KNIHÁCH Chvála lidí od knih ČERNÝ KŮŇ Krásnější svět je možný PÁR OTÁZEK PRO... Jana Buriana HORKÉ INFO Vyjde pseudo Tolkien

ZABOŘEN V KNIHÁCH Existují v knižní branži lidé, kteří by si zasloužili metál nebo ještě lépe – nějakou cenu a k ní šek na pár stotisíc korun. Nemám teď na mysli ani spisovatele, ani nakladatele, ani překladatele. Myslím na ty, kteří většinou stojí bokem i toho minimálního zájmu, který je společností momentálně literatuře věnován. Jsou to borci, kteří drží v předních liniích prapor pracovitosti, profesionality a nepsaného kodexu slušnosti, poctivosti a hodnot, bez kterých si nedovedou svoji práci představit. Mám na mysli knihkupce, lidí z velkoobchodního nákupu, řidiče rozvozu, tiskaře, knihovníky nebo dokonce češtináře základních a středních škol. Nejsou to celé vyjmenované skupiny, ale jednotlivci, kteří solí celou branži. Tihle tajní svatí mají svá jména, ale nevím, jestli by chtěli být jmenováni. Jsou to většinou lidé, kteří si přes těžkosti profese drží např. chuť číst knihy, úctu k zákazníkovi, schopnost držet slovo i bez papírování, základní lidskou empatii a připravenost řešit nasrávací situace s humorem, nadhledem a sebeironií. Svoji práci většinou dělají už pár desetiletí, ale nevyhořeli. Takoví by, podle mě, měli být jednou za rok oceněni. Založit cenu by mohli nakladatelé a spisovatelé, kteří by pro tento účel mezi sebou vybrali finanční bonus a cenu by vyhlašovali (pravidla, porota, příjem nominací, vybrání vítěze, slavnostní vyhlášení). Takové poděkování těm, bez nichž by to dlouhodobě nefungovalo. Nějaké jméno už se té ceně určitě vymyslí.

—tw—

PÍŠOU JINDE Podobně jako labilní sběračka léčivých rostlin, tedy hrdinka románu Do tmy od Anny Bolavé, se hlavní postava Houbařky cítí daleko jistěji než s lidmi na babkové stráni, na liškovému fleku či uprostřed sameťáčkového mechu – bezpečněji než mezi vlastními, včetně svých nejbližších.

Zatímco však u Bolavé sledujeme, jak se křehká a labilní žena pomalu připodobňuje bylinám sušícím se na půdě, pro literární postavu Viktorie

Hanišové je svět hub rájem, z něhož byla vykázána, a přece v životě nedokáže nic než se do něj vracet.

Jsou toposem, který je vyvrženci známým místem, domovem. Václavky, šťavnatky, májovky, špičky nebo kačenky a opeňky málokdo dokáže tak spolehlivě roztřídit a zařadit jako podivínská Sisi. Jenomže její rodina překonává v toxicitě a nebezpečnosti nejjedovatější výtvor přírody, muchomůrku zelenou. artzona.cz Poslední jednorožec, napsaný v roce 1968, je klasika pohádkové fantasy. Dal by se popsat jako Narnie pro melancholiky. Vypráví o jednorožčici, která se vypraví hledat další jedince svého druhu, protože má pocit, že je poslední na celém světě. Zažije při tom řadu dobrodružství, ale také dostane spoustu příležitostí k úvahám nad vztahem nesmrtelných bájných stvoření a nedokonalých, krátce žijících lidí. Román V Kalábrii už rozhodně není pohádkový příběh.

Odehrává se v jednadvacátém století a jeho hrdinou je stárnoucí farmář, který jednoho dne objeví

na svém pozemku samici jednorožce. Později dokonce zjistí, že je těhotná a že si z nějakého důvodu zvolila právě jeho statek za místo porodu. Hrdina se snaží existenci jednorožců ututlat, ale ve světě moderních sledovacích technologií to tak úplně nejde. Zprávy o nich se brzy dostanou nejen do médií, ale dolehnou i k uším italské mafie. liberatura, web radia wave Přiznám se, že příběh, kdy mladý Perronet zachránil po pádu do strže budoucího císaře Karla IV., je vymyšlený. Že však byli přátelé, to vymyšleno není. Snažil jsem se vyloučit všechny ostatní hypotézy, protože musel být nějaký důvod, proč měl Karel IV. zvláštní vztah k regionu Valais. V roce 1354 vydal edikt ve prospěch nezávislosti čtyř měst, k čemuž nebyl žádný geopolitický důvod. Dospěl jsem k tomu, že musela existovat příčina, proč se tak zasazoval i o Perronetovo osvobození. Jsem přesvědčen, že muselo jít o vztah z mládí obou. Hledal jsem doklady, zda se mohli potkat, a ukázalo se, že to je reálné.

Philippe Favre pro novinky.cz

KNIHA TÝDNE

Ivana Myšková

BÍLÁ ZVÍŘATA JSOU VELMI ČASTO HLUCHÁ Knížka Ivany Myškové tematicky navazuje na autorčin literární debut Nícení (Fra, 2012), který př edstavil hlavní hrdinku coby submisivní dívku s tendencí se podřizovat a obětovat pro druhé, zejména jsou-li „těmi druhými“ muži. Symbolem její poddajnosti, jež se vyvinula pod vlivem starostlivé matky, je kajka – pták, k jehož obětavosti autorka na úvod cituje z Velkého ilustrovaného slovníku zvířat: „Vajíčka kajky mořské (Somateria mollissima) leží v hebkém prachovém peří, které si samice vytrhává z hrudi.“ Specifickou úslužností se vyznačují také některé postavy z povídek Bílých zvířat, jejichž podřízenost v jistých případech dosahuje takřka patologických rysů, například když znásilněná oběť hledá jakkoli absurdní způsob obhajoby svého trýznitele. Námětem titulní prózy je stejně jako v případě Nícení rodinná anamnéza, neboť lidské „kajky“ se nerodí jen tak, nýbrž jsou výslednicí působení specifického prostředí. Autorčin styl je vypilovaný; ani slovo nepůsobí zbytečně či nejistě. Ze situací se jejich témata vynořují v jasných obrysech, aniž by přitom próza upadala do schematičnosti. Daří se jí propojit jedinečnost s rovinou obecnější platnosti. Některé povídky mají ráz morality, jako například Vůně domova, kde sledujeme maloměšťáckou rodinku, jež se třese před vším starým, ošklivým a smrdutým, přitom ne všechno, co je prohnilé, lze přímočaře rozeznat pouhými smysly.

Bílá zvířata jako celek však mají k jednoznačně vyhraněné, jednoduše interpretovatelné společenskokritické knize daleko. Na to jsou autorčiny texty příliš subtilní.

Dvě z povídek se pak zcela vymykají realistickému stylu a představují jakési alegorické obrazy. První je Žena

s žábou, jež vtipně ukazuje rozpor mezi ideální představou o vlastní osobě a neschopností tuto představu naplnit. (Chtěla by se naučit cizí jazyk a mít psa, ale copak to jde stíhat – učit se slovíčka a ještě venčit domácího mazlíčka? Tak neumí pořádně nic a místo psíka má na vodítku malou žábu.) Druhou pak je kafkovsky ironický Život s dlouhou červenou nití, v němž je představen trýznivý úděl jedné vyšívající baronky a její nebohé služebné a který celý soubor uzavírá. Ze současných českých autorů má Myšková tematicky blízko například k Petře Soukupové – obě ohledávají křehké mezilidské vztahy s důrazem na subjektivní vnímání skutečnosti, obě jsou schopny věnovat soustředěnou pozornost zdánlivě nepodstatným detailům a zajímavě odhalovat nenápadně spolupůsobící kontexty nebo zasazovat vztahy do nové perspektivy. Stylisticky však Myšková vládne odlišným projevem. Autorka předkládá subjektivizované drobnokresby různých charakterů, jejichž podobnost spočívá ve výše zmíněné rodinné anamnéze – jsou to snílkové s narušeným vztahem ke skutečnosti či k sobě samým, neschopní dát svému životu vlastní směr. Je třeba dodat, že se zdaleka nejedná jen o ženské hrdinky. Postavy Ivany Myškové ze svých pastí utéci nemohou, protože si jich buď nejsou kvůli vlastní zaslepenosti vědomy, nebo jim k útěku chybí prostředky a vůle. Nezřídka v tom hraje paradoxní roli to, že jsou ve skutečnosti strůjci své vlastní trýzně, přičemž v případě některých protagonistů je jejich situace o to bizarnější, že svou iluzi vnímají naopak jako jedinečné prozření.

Marek Jančík, psáno pro literární web iliteratura.cz

Z NOVINEK Ludvík Němec

Žena v závorce

Ondřej Neff

Měsíc mého života

Příběh ženy, která věří, že se celý svět odehrává jen v její hlavě, a příběh muže, který se snaží z tohoto labyrintu uniknout. Pro něj je Ariadninou nití jeho vlastní milostný příběh, možná se však nevyhne ani brutálnějším metodám. Lze ale přijmout podobu lásky, díky níž jeden život vzniká, zatímco jiný má být ukončen? Němcův román je utkán z desítek příběhů: některé si vymýšlí pomatená spisovatelka, jiné vkládá do počítačových her její obdivovatel. Tím hlavním je ale příběh mladé ženy a jejího milence, kteří ještě doufají v ten nejdůležitější příběh našich životů. Próza však není postmoderní hrou, v níž hrají roli alternativní linie a falešné identity.

Na to se dotýká příliš citlivých míst v bytí většiny z nás.

Román Měsíc mého života je dramatický „hard SF“ příběh z měsíční těžební základny. Autor zde vykresluje společnost, která bude stejně třídně, politicky a nábožensky rozdělená, jako byla na Zemi; lidstvo se ani v budoucnosti, ani přesunem na jiné kosmické těleso nezbaví svých věčných předsudků a nectností.

Autor navíc spekuluje o tom, jaké nové problémy mohou lidskou civilizaci v budoucnu potkat. Pro současné vydání je autor nově přehlédl a upravil. První vydání tohoto sci fi má vročení 1988. Kdo z příznivců české science fiction by neznal Kubu Nedomého a Dědka Čucháka, svérázné hrdiny, kteří zažívají napínavá dobro­družství v měsíčním habitatu Arkádie?

Koukalová, Moravec

Erich Kästner

Jiná Koukalová

Zažila slávu, úspěchy, medaile. Ale taky spoustu okamžiků, o kterých dosud nikomu neřekla. Teď je Gabriela Koukalová poprvé odhaluje ve své biografii. Vychází sportovní i osobní zpověď nejlepší biatlonistky naší historie. Mistryně světa, olympijské medailistky, vítězky Světového poháru.

Kniha je psaná autenticky v první osobě a odhaluje zákulisí tréninkové dřiny, nejdůležitějších závodů i mysli vrcholové sportovkyně v těch nejvypjatějších momentech. Gabriela jde ve svých pocitech na dřeň.

Popisuje nejen velké výhry, ale i to, co se skrývá za nimi.

Třeba desítky probrečených nocí, spory s rodiči a trenéry nebo těžká nemoc, kterou před světem dlouho tajila…

Emil a detektivové

Emil Tischbein bydlí s maminkou v městečku Neustadtu, ale na prázdniny jede k babičce a sestřenici do Berlína. Na cestu dostane nemalý obnos, jenže ve vlaku usne. Když se probudí, peníze jsou pryč, ačkoli měl obálku s penězi přišpendlenou k podšívce kabátku. Co teď? Emil se rozhodne zloděje vypátrat a usvědčit, však už má podezření na jednoho spolucestujícího. A nezůstane na to sám, získá kamaráda, který přivede partu místních kluků. Promyšlená a dramatická honička za zlodějem může začít! Stovka dětí honící zloducha. Klasika detektivních příběhů pro mládež. První české vydání v roce 1932 v nakladatelství Synek.

Černý kůň

Charles Eisenstein Krásnější svět je možný

Co můžeme v době sociální a ekologické krize jako jednotlivci dělat, abychom učinili svět lepším místem? Tato inspirující a myšlenkově podnětná kniha slouží jako posilující protilátka vůči cynis­mu, frustraci a ochromení, které mnozí z nás pociťují, a nahrazuje je zásadním připomenutím toho, co je pravdivé: my všichni jsme spojeni a naše osobní rozhodnutí v sobě mají netušenou transformační sílu. Tím, že plně přijímáme a uplatňujeme tento princip vzájemné propojenosti, stáváme se účinnějšími hybateli změny a máme silnější pozitivní vliv na svět.

Charles Eisenstein v této knize líčí skutečné životní příběhy lidí, které ukazují, jak jednotlivé malé činy odvahy, laskavosti a sebedůvěry mohou změnit vůdčí příběh naší kultury – příběh oddělenosti – který, jak autor vysvětluje, vyvolal současnou planetární krizi. Přivádí nás k uvědomění hluboké moudrosti, kterou všichni přirozeně známe: dokud sami sebe nedáme do pořádku, každý čin, který podnikneme – bez ohledu na to, jak dobré jsou naše úmysly – bude nakonec pomýlený a v rozporu se srdcem.

Především nás ale Charles Eisenstein vybízí, abychom si osvojili radikálně odlišné chápání příčiny a následku, což se jeví jako jasná výzva k opuštění našeho starého světonázoru, abychom konečně mohli vytvořit krásnější svět, o kterém naše srdce vědí, že je možný.

NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Jana Buriana Jsi ročník 1952. Jak se v tobě během dětství usazovala muzika?

Matčino zpívání před spaním, to byly lidovky, zejména ty pražské, třeba „Sebrala patrola prostitutku hezkou, vedla ji po Praze ulicí Celetnou“ nebo „Na Pankráci, tam na tom vršíčku...“ a podobně. A pak hned hudba z divadla, tam mě vodili dost často. Mám v sobě hlavně otcovu muziku – Vojnu, Lásku, vzdor a smrt, Lidovou suitu (to byl Žebravý Bakus nebo Hra o Dorotě) a taky Operu z pouti.

Byly to inscenace, v nichž hudba tvořila rovnocennou složku představení. Dodnes mi ty písně a celá ta atmosféra z hlavy nezmizely.

To ti mohlo být – pět, šest, sedm? Co si z divadla tvého otce, Emila Františka Buriana, pamatuješ vizuálně?

Složka zvuková byla v onom divadle rovnocenná výtvarné, pohybu na jevišti – řekněme tanci. Vidím dodneška některé scény – Táťánin dopis Oněginovi (matka hrála Taťánu), práce se světlem... Magie. A taky legrace a Menšíkovo kvílení v Opeře z pouti a třeba Hru o Dorotě: „Byla svatá Dorota / nábožného života / byla z rodu vznešeného / dcera knížete římského / Teodora otce měla / ten ji zplodil podle těla...“ Mělo to v sobě obrovský nadhled a zároveň poezii, která vzbuzovala představivost. A potom otcova Žebrácká opera s hudbou Kurta Weilla. Když s Weillem přišli na počátku devadesátých let elektroničtí Young Gods, připadalo mi to až intimně známé. Pro mě je zajímavý ten pocit blízkosti, jako by to byla moje hudba. Což samozřejmě není.

Tohle je zajímavé. Přistihl ses někdy, že ti pod rukama vychází něco, co pak zpětně upomíná na EFB? Nebo neměl jsi někdy chuť nepřiznaně citovat z otce?

Ze začátku, v úplně prvních písničkách jako Náhrdelník nebo Blues, se možná něco takového objevilo. Ale pak v tom, co jsem zkoušel, mnohem víc zaznívaly písničky Suchého a Šlitra. Když jsem začal po mnoha letech zhudebňovat básně, třeba Františka Halase, zase se to asi vrátilo. Zvlášť proto, že některé ty texty v sobě měly názvuky lidové poezie, a zřejmě někde hluboko ve mně byla ta divadelní muzika usazená a najednou chtěla ven.

Co dalšího jsi poslouchal jako kluk?

Na základní škole to byly různé swingovky – Voskovec a Werich, semaforské šlágry šedesátých let, Zuzana, Láska nebeská, Kočka na okně s Waldemarem Matuškou.

Díky Semaforu byl tehdy střední proud umělecky kvalitní – asi naposledy, co pamatuju. Televizní kýče s Pepíčkem Zímou, Simonovou a Chladilem nebo Pavlínou Filipovskou taky nebyly pitomé – vezmi si třeba šlágr se Simonovou a jeho hutný začátek: „Zhasněte lampiony, lampiony, já chci vidět tmu – nepřišel, nepřišel...“ Dobře napsané, ne? Anebo Filipovská: „Prý v roce šedesátém šestém už bude vážně všude mír...“ Pane jo. Simonová, Filipovská, Zíma! Myslel bych, že ses vůči téhle muzice spíš vymezoval, a ono ti to připadalo slušné. Používáš slovo kýč a nehnusí se ti.

Kýč má mnoho jemných odstínů. Některé mohou být nejen snesitelné, ale vlastně i příjemné, jiné pak zdrcující a znechucující. Záleží na mnoha okolnostech.

Ale nějaká muzika a kultura ti jako teenagerovi musela lézt na nervy, ne? Co to bylo?

V tomhle věku se všechno rychle mění; když mi bylo tak mezi osmi a dvanácti, spíš jsem poslouchal, než se nějak vymezoval. O pár měsíců či let později už jsem to samozřejmě neposlouchal. To nejstrašnější, co ve středním proudu přišlo, byla až sedmdesátá léta: sokolovský Festival politické písně nebo třeba rozhlasové Písničky pro Hvězdu. Navíc za tím bylo cítit, že někdo prostě do rozhlasu nesmí, a někdo se tam chce udržet za každou cenu. Je dost těžké vysvětlit, že když Neckář zpíval Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, bylo to něco jiného, než když později pěl Ten chléb je tvůj i můj – a že se z toho najednou člověku chtělo zvracet. Když Matuška zpíval To všechno odnes’ čas, a pak najednou denně v rádiu vysílali jeho blábolení „Znáš tu zem nádhernou, když jarem krášlí klín, tady přece dýcháš, žiješ, bydlíš, směješ se i pláčeš, tady jsi doma, jen tady a nikde jinde...“ Z toho se asi dělalo špatně i jemu, protože pak emigroval. Rozdíl mezi šedesátými a sedmdesátými roky v tvorbě středního proudu byl prostě markantní.

Ukázka z knižního rozhovoru Jistoty JB, který s Janem Burianem vedl Pavel Klusák

JAN BURIAN (1952) Český básník, písničkář a prozaik, syn českého avantgardního divadelníka E. F. Buriana a herečky a spisovatelky Zuzany Kočové.

AKTUALITY Projekt scénického čtení Listování secvičil další výbornou knihu. Až do zralého věku nepoznal hlavní hrdina knihy Byl jsem při tom od Jerzyho Kosinského skutečný svět jinak než z televize a který je po smrti svého dobrodince do něj vržen rovnýma nohama. Šťastnou náhodou se však dostane ihned do nejvyšších kruhů, kde každou jeho prostoduchou myšlenku díky obyčejnému nepochopení interpretují jako geniální ekonomický či politický vhled. Termíny vystoupení na listovani.cz

& U příležitosti premiéry filmu Hastrman, který podle

úspěšné knihy Miloše Urbana natočil Ondřej Havelka, se uskuteční setkání s herci a autogramiáda autora knižní předlohy.

Podpis můžete získat už do nového knižního vydání. Kteří z herců budou přítomni, není jasné. Karel Dobrý? Jiří Lábus?

David Novotný? Norbert Lichý? Vladimír Polívka? Praha, Palác knih Luxor, Václavské nám. Kdy a v kolik? 18. 4. 2018, 17.00.

& Česky zatím Wu Ming-yimu vyšla jediná kniha, Muž

s fasetovýma očima. Se svým románem Ukradené kolo (The Stolen Bike) byl ale letos nominován na Man Booker Prize, světovou neznámější knižní cenu. Autor pochází z Taiwanu, což také pořadatelé nejprve uvedli. Pak se ozvala Čína s protestem (Taiwan považuje za svoje území), a za národnost bylo ještě doplněno „Čína“. Pořadatelé ale nakonec po nesouhlasu autora a tlaku sociálních sítí své rozhodnutí změnili a na listu nominovaných se tak uvádí už znovu jen „Taiwan“.

& Kosmas hledá pracovníky. Knihkupce a brigádníky do

nejen pražských knihkupectví. Pro nově chystané knihkupectví ve Svitavách vedoucího prodejny a prodavače. To samé pro knihkupectví, které se bude brzo otevírat v Mariánských Lázních. A taky skladníky do centrálního skladu v Praze – Horoměřicích. Přesnější info na stránce e-shopu Kosmas, dole na liště sekce Volná místa.

Horké info

BESTSELLERY 1

SHAKESPEARE DETEKTIVEM

Macbeth Jo Nesbø 2 ŠUMAVŠTÍ SAMOTÁŘI

Raději zešílet v divočině Aleš Palán 3 NETRPĚLIVOST S DEMOKRACIÍ

Opuštěná společnost Erik Tabery 4 POČTVRTÉ A NAPOSLEDY

Geniální přítelkyně 4 Elena Ferrante 5 LITERA 2018 ZA PRÓZU

Láska v době globálních klimatických změn Josef Pánek

Vyjde poslední díl pseudo Tolkienových příběhů podle Silmarillionu. Anglicky budou mít premiéru 30. srpna 2018. Kniha Pád Gondolinu (Fall of Gondolin) popisuje osud velkého města, kterého se dotýkal už Silmarillion. Kromě velkého a tragického milostného příběhu přinese nejspíš i největší bitvu, jakou Tolkien kdy napsal. Fanoušci se knihy mají dočkat letos v srpnu.

Gondolin bývalo obrovské město a dobře bráněné město na severozápadě Středozemě. Příběh jeho obyvatel a následného zániku obsahuje vše, co by se od Tolkiena dalo čekat – milostný příběh, velkou bitvu a dítě osudem předurčené k velkým věcem. Gondolin je také městem, kde vznikl legendární meč Žihadlo, zbraň Bilba a později i Froda Pytlíkových. Kniha vznikala v zápiscích J. R. R. Tolkiena pod názvem Eärendilův příběh. Dílo ale jako celek nikdy nevzniklo a dohromady ho poskládal až Tolkienův syn Christopher. O ilustrace k Pádu Gondolinu se postaral Alan Lee, který je již dlouholetým výtvarníkem děl podle Tolkienových příběhů. Vydání knihy je tak další skvělou zprávou pro fanoušky kultovního fantasy díla britského spisovatele. Společnost Amazon již dříve zakoupila práva na seriálovou adaptaci Tolkienova díla. Podle dostupných informací by mělo jít o nejdražší seriál v historii a podílet by se na něm měl i Peter Jackson, režisér filmové trilogie Pána prstenů a Hobita. lidovky.cz