Knihy & info - 2018-02

2/2018

KNIHY&Info

KNIHA TÝDNE Yeatsova Vize ČERNÝ KŮŇ Alda Merini NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Václava Cílka HORKÉ INFO Peter Høeg v Praze

ZABOŘEN V KNIHÁCH Je to zajímavý kontrast. Bijeme se čím dál víc v prsa, jak jsme vzdělaná a kulturní civilizace. Mezi nejdůležitější civilizační zlomy se bez diskuze počítá také vynález knihtisku (1447/1448). Ale pro běžného čtenáře dnešních českých tištěných i internetových médií není tak úplně snadné na nějakou zprávu o knihách vůbec narazit. Když je třeba seškrtat firemní náklady, první vypadne z médií kultura a ještě dřív literatura. Muziku a kino to ještě většina šéfů nějak skousne. Sami v autě občas něco poslouchají a nějaký ten film tu a tam taky vidí. Ale s knihou jděte někam k šípku. Podívejte se na tu čtenost článků o knížkách. Nula nula celá prd. Pokud už knihy, tak jedině je-li kolem nich nějaké společenské nebo bulvární vzrůšo. Jinak mi to na porady ani nenoste, řekne vedení a tak se také stane. Přitom lidé knihy kupují, titulů na výběr je dostatek, možnosti jak knihy číst i jak si je koupit jsou nejrůznější. A přesto se znovu a znovu vytváří klasický bludný kruh – čím víc se média knih štítí, tím méně se o nich píše, tím méně se lidé o nich dozvídají a tím méně je v médiích hledají. A to má pak další důsledky – bez tréninku také čím dál tím míň lidí umí o knihách nějak zajímavě a poučeně psát – a krize reflexe o knižním světě se dál a dál prohlubuje. Kde jsou všechny ty literární přílohy, básně v denících, celostránkové knižní recenze v novinách? Je jiná doba? Až tak jiná, že kromě veřejnoprávního rádia Vltava, Respektu a A2 je problém dát v nespecializovaném médiu místo zajímavé knize?

—tw—

PÍŠOU JINDE Každá generace ten příběh musí vyprávět znovu: mladý muž odejde do hor, dlouho je za křupana, ale nakonec se sžije. Protože se změní.

Tento archetyp k napsání románu stačil i devětatřicetiletému italskému rodákovi Paolovi Cognettimu. Jeho v češtině právě vydaných Osm hor je průzračný, nesentimentální příběh o tom, co čtenáře dráždí. Nebylo by lepší všechny ty kanceláře, obchody a počítače nechat být a obejít

se bez nich? Třeba by takový život byl opravdovější. A čas by plynul pomaleji. Koho z nás něco takového někdy nenapadlo? Nabízí se srovnání s řadou románů Marcela Pagnola Jak voní tymián. Osm hor se odehrává ve vyšší nadmořské výšce a v současnosti, jinak to ale jsou literární bratranci. aktuálně.cz Generace přicházejí a odcházejí – a vkus se mění. V literatuře stejně jako kdekoliv jinde. Jednu ilustraci tohoto principu předvedl jistý francouzský spisovatel s textem svého daleko slavnějšího, dnes již nežijícího kolegy. Text laureáta nejprestižnější literární ceny zaslal současným nakladatelům a čekal na odpovědi. Bez výjimky byly všechny záporné...Před Vánoci se v médiích objevila zpráva o vtípku, který na francouzské nakladatele nalíčil spisovatel Serge Volle.

Do devatenácti tamních nakladatelských domů anonymně poslal ukázku z románu Palác (Le Palace, 1962) spisovatele Claude Simona (1913–2005), držitele Nobelovy ceny za literaturu.

Sedm z oslovených nakladatelství na nabídku neodpovědělo, dvanáct

dalších nabízený rukopis odmítlo s tím, že obsahuje „nekonečně dlouhé věty, ve kterých se čtenář ztratí“, že „postrádá zápletku a dobře vykreslené charaktery postav“ a podobně.

Podle Volleho výsledek ukazuje na „filištínskost“ současných nakladatelů a rozpad standardů redaktorské práce. Zavrhují prý díla, která nejsou jednoduchá na čtení nebo nestrhávají rekordy v prodejnosti. artzona.cz Nejvíc mě baví pozorovat, snít, sbírat informace, fantazírovat… V těchto fázích tvůrčí krize nehrozí. Ta přichází až během psaní, kdy stále pochybujete, jestli jste dostatečně precizní, snažíte se vyhýbat klišé, neustále text přepisujete… Je to takové zástupné štěstí. Říkám zástupné, protože pokud se mi povede napsat zdařilý příběh, pak mě těší, že jsem dokázal zprostředkovat příběh lidí, kterým se vydařil život – po tom přece toužíme všichni. A také po lásce, která nemusí být všeobjímající, ale měla by se opírat o respekt k lidskosti a lidským právům.

Robert Menasse pro advojka.cz

KNIHA TÝDNE

William Butler Yeats

VIZE

V době, kdy Yeatsova Vize v roce 1925 poprvé, to ještě jako soukromý tisk, vyšla, měl za sebou William Butler Yeats (1865–1939) již úctyhodné dílo a také udělení Nobelovy ceny za literaturu (1923). Ovšem nic z toho, co do té doby vydal, se Vizi nepodobalo, a vlastně ani nemohlo. Vize je totiž dílem, stojícím kdesi na pomezí poesie, zprávy o hlubokém duchovním hledání a pokusu o syntézu esoterických idejí, pokusem, jehož míru úspěšnosti vlastně ani nemá smysl měřit – text je třeba brát takový, jaký je, a jaký jej nejspíš zamýšlel i sám Yeats: jakožto průvodce. Ovšem průvodce na cestě ne zcela běžné. Cestě za hranice běžného vnímání, běžného světa, jakkoli to zní možná zvláštně.Však si také v době vydání knihy (druhé upravené vydání, a z toho je i překládáno, vyšlo v roce 1937) někteří kritici mysleli, že Yeats z toho všeho zájmu o okultní nauky, kabalu a podobné záležitosti zcela jednoduše zešílel, eventuelně, že lze Vizi vzít na milost pouze jako odrazovou plochu, díky níž je možné lépe pochopit Yeatsovu „seriózní“ tvorbu, tedy, vše ostatní. A vlastně dodnes je Vize mnohými považována v lepším případě za něco exotického, v horším za vyložený úlet. Tak jednoduché to ovšem není, a již po prvních stránkách je jasné, že jsme konfrontováni s dílem, jež si – přinejmenším – zaslouží naši pozornost. Předně, spekulace o Yeatsově zešílení můžeme okamžitě zavrhnout, zároveň můžeme pominout pochyby, že se snad jedná o nějakou pomýlenou duchařinu. Oč tedy vlastně jde?

Yeats o tom mluví v úvodu, kde popisuje, jak jeho žena začala krátce po svatbě komunikovat s neznámými bytostmi, které jí zprvu diktovaly, posléze přímo sdělovaly zprávy pro jejího manžela. Zprávy, které jej měly vést. A Vize je v podstatě výsledkem studií, úvah a hloubání, vyvolaných touto výukou. Yeats z automatických diktátů jeho neznámých, neviditelných učitelů, bylo jich na čtyři stovky a přepisy čítaly čtyři tisíce rukopisných stran, zpracoval svou Vizi, v níž, velice hrubě shrnuto, podával své představy o chodu světa, o jeho dějinách, o existenci jistých vzorců, ovlivňujících vše, tedy i nás. Vše je samozřejmě daleko složitější, Yeats pracoval i s lunárními cykly, pro snadnější pochopení svou Vizi doprovodil schematickými náčrty.

Zní to takhle možná jako nějaké spiritistické blouznění, protože, přece, co jiného mohou tyto zápisy kdoví z jakých koutů poblouzněné mysli být! Ovšem než vyneseme nějaký rasantní soud, je dobré si uvědomit, na koho se Yeats ve své Vizi například odvolává. Kniha je uvedena textem věnovaným básníku Ezru Poundovi, mluví o básníku Williamu Blakeovi, o mysliteli Jacobu Böhmovi (o jeho knize se na Kosmasu též psalo), řeckém filosofu Empedoklovi a dalších, vždy je ale, dalo by se říci, ve velice vybrané a slušné společnosti. A o významu Vize svědčí například i to, že se na ni odvolával básník Allen Ginsberg, a především v mládí jej dosti ovlivnily především Yeatsovy ideje o jednotě bytí.

Josef Rauvolf, publicista a překladatel

Z NOVINEK Robert Harris

Adéla Knapová

Papež je mrtvý. Za zavřenými dveřmi Six­ tinské kaple se okamžitě roztáčí soukolí katolické mašinérie. Sto a osmnáct kardi­ nálů k tomu z celého světa zasedne, aby během následujících hodin zvolili příštího nejmocnějšího duchovního vůdce plane­ ty. V jejich rozhodování je má provázet boží vůle a Jeho hlas jim má odhalit, kdo je ten pravý.

Avšak i když jsou kardinálové oslavování jako muži ctností a víry, jsou to především lidé. Každý z nich má své touhy, své rivaly. A také hříchy, které už nyní nedokážou skrývat… Ano, to jméno autora vám něco říká. Tak třeba autor Otčiny nebo několikadílné fikce o starověkém Římu.

Odkud se vynořují všichni ti choromyslní světlonoši, kteří medovým hlasem mluví o tom, jak snadné je mezi lidi rozsévat dobro? A odkud se berou ti, kteří jsou ochotni těmto světlonošům a jejich dobru obětovat naprosto vše? O jednom tako­ vém „posvátném“ řetězci vypráví román Adély Knapové (1976) Slabikář. Zdá se až neskutečné, jak se v jejím příběhu nabaluje jeden nepevný cha­ rakter se zamlženou myslí na druhý, jak dobře tahle síť zla funguje. Ale skutečnosti se to velmi podobá.

Protože takhle to funguje, takoví jsme. Poznáváte se?

Ovšem tohle není dokument, tohle je román. Romá­ nová pravda o slepé víře.

Margarita Karapanou

Zach Klein

Román Kassandra a vlk, surrealistická zpověď o dětství a dospívání osmadva­ cetileté řecké autorky Margarity Karapa­ nou, se stal současnou klasikou v Řecku, a poté co byl přeložen do mnoha různých jazyků přinesl mladé autorce mezinárod­ ní věhlas, coby mimořádně původnímu novému talentu, který snese srovnání s Proustem a Schulzem. „Žádný rozbor Kassandry a Vlka nemůže vysvětlit půvab a záhadnost této knihy. Kniha je původní, děsivá, zakončená. Vynalézá svůj vlastní příběh, vstupuje to hororových situací a vyplétá se z nich, když mísí sen se skutečností. Kassandra a Vlk je krátký, nerv­ ní román s dokonalým citem pro techniku. Není nikde sentimentální, krásný nebo přepjatý.

Na začátku stála na pozemku jedna po­ lorozpadlá chatrč, kterou Zach se ženou a desítkami přátel začali postupně spra­ vovat a stavět. „Každý z nás v sobě nosí představu domova, který čeká jenom na to, až ho postavíme.“ To je hlavní myšlenka publikace Cabin Porn. Tento domov může mít podobu chatičky, sru­ bu nebo přístřešku. Je však něčím víc – je to náš úkryt před světem, naše útočiště, kde je klid a kam můžeme zvát své nejbližší a sdílet se s nimi. Kniha dokumentu­ je příběhy 200 chat, srubů a přístřešků, postavených z materiálů nalezených v jejich bezprostředním okolí.

Deseti z nich je věnován obsáhlejší materiál, jak texto­ vý, tak obrazový.

Konkláve

Kassandra a vlk

Slabikář

Cabin Porn

Černý kůň

Alda Merini Nepřibližuj se ke mně, poezie

Máme tady mezi českými čtenáři hezkou a nadšenou vlnu popularity italské literatury, kterou zvedla čtyřdílná sága Eleny Ferrante. Přidejme k sezónní události i dlouhotrvající popularitu knih literárního bonvivána Umberta Eca nebo Itala Calvina. Přesto nemáme s italskou literaturou takový kontakt, jako třeba s německou nebo španělskou. Italská poezii už je vůbec vzácností. Alda Merini (1931–2009) patří k nejoriginálnějším hlasům italské poezie druhé poloviny 20. století. Už její debut Přítomnost Orfea (1953) vzbudil pozornost (a údiv) tak významných básníků jakými byli Pier Paolo Pasolini, Eugenio Montale nebo Salvatore Quasimodo. Život a tvorbu Aldy Merini však poznamenala duševní porucha, pravděpodobně maniodeprese: velice dlouhé pobyty v ústavech pro choromyslné, krátké návraty domů, narození čtyř dcer, které neviděla vyrůstat. Teprve na sklonku devadesátých let začíná pro Aldu Merini klidnější a plodné období, kdy se dočkala příznivých ohlasů jak kruhů odborných (laureátka mnoha literárních cen, dvakrát navržena na Nobelovu cenu), tak široké čtenářské veřejnosti. „Pozorovala jsem vlastní tvář a uviděla/ že je tvrdá, zničená, odevzdaná / povadlá ovocná slupka k ničemu / a bez chuti a odporná a nepatřičná / uviděla jsem svou tvář plnou trpělivosti / a uvnitř srdce jsem potemněla.“

NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Václava Cílka

Když píšete o krajině, prolíná se u vás přírodní pohled s geologií, duchovnem, literárními odkazy...

To záleží na typu člověka a povaze. Nacházíte se v nějaké krajině a snažíte se postihnout její rysy. A postihnete je tak, že něco cítíte a přemýšlíte, co to je. Víte, že je to sou­ hrnný dojem a že roli hraje, jestli jsou tam rybníky, les, vysoké kopce, nebo úzké romantické strže. A roli taky hraje historie člověka, protože opravdu jiný pocit máte ve staré sídelní oblasti a v nové. Také vnímáte, že lidé, kteří tam žili před vámi, se ke krajině nějakým způsobem vzta­ hovali. Ale to už známe od baroka, kdy se lidé v Čechách ke krajině hodně vztahovali hudebně. To je další zvláštní rys české krajiny, ale taky britské, že máte poměrně hod­ ně hudebních skladeb, které vyrůstají přímo z místa. V Če­ chách je to dané asi tím, že bylo zapotřebí, aby se církevní skladby lidem líbily. A proto se používaly lidové motivy a nápěvky. Takoví ti malí mistři barokní hudby byli často skvělí, v jejich hudbě je často slyšet to, co má později Sme­ tana v Mé vlasti.

Se vším tím souvisí termín „paměť krajiny“.

Jak ho lze chápat?

Základní definice paměti je, že slovo „pa“ je něco jako opakování a to „měť“ znamená mnít, myslet. Tedy paměť v jednom z původních významů byla o možnosti opako­ vaně myslet o stejných věcech. Takže u krajiny se jedna­ lo o schopnost regenerace. Prošla vojna, někdo vypálil mlýn, a mlýn se obnovil na stejném místě. To, co bereme jako nostalgii a vzpomínky, má určitě praktickou slož­ ku, že víte, jak s krajinou máte zacházet. Pojem „paměť krajiny“ je chytlavý, teď už tedy míň, ale třeba před de­ seti lety to v lidech hodně rezonovalo. Je to spíš emoční náboj, dřív bych spíš viděl praktický náboj. A pak je tu něco, co lze nazvat zemí předků. Což můžeme brát křes­ ťansky, že děláme totéž, co dělali naši předkové, máme stejné hodnoty, je tady kontinuita, ta nám dává stabilitu, tu stabilitu ale zase platíme tím, že máme menší svobo­ du. Můžeme to brát i „pohansky“ jako úctu k zemi, která nás živí a která je krásná. Paměť krajiny tedy taky může být touha po situaci, která se nemění, nebo se mění pomalu.

Ale vztahujeme to ke kulturní krajině. To znamená, když třeba UNESCO má na svém Seznamu světového

dědictví vyloženě kategorii kulturní krajina – což je hezká krajina a do toho třeba zasazené kapličky...

Můžeme to brát přírodně nebo kulturně. Přírodně, to znamená, že když byl někde bukojedlový les, tak se mu­ síme někdy dost namáhat, abychom ho vyměnili za něco jiného, co je míň stabilní, třeba za smrkovou monokultu­ ru. Voda teče pořád z kopce, na všech místech, prameny se podle toho, jaké je klima, obnovují zhruba ve stejných místech. Když přijde povodeň, má tendenci téct starý­ mi koryty. V tomhle ohledu je paměť vyjádřená tak, že určité místo má své přírodní charakteristiky. A pro lidi je jednodušší a lepší na nich stavět, než se proti nim bou­ řit. Typický příklad je sesuv na dálnici D8. Pamětí toho místa jsou dlouhodobá sesuvné území, pravděpodobně přes několik ledových dob – pravda, sesuvy se tam ode­ hrají jednou za čas, takže neznáme přesnou periodu –, ale paměť místa nám říká: tomuhle území je zapotřebí se vyhnout. Je to jednodušší, ušetříme peníze, ušetříme energii. My se dnes na paměť díváme sentimentálním způsobem, jako na ztracenou hodnotu, nebo ztracenou stabilitu, něco, co dodávalo člověku ukotvení. Ale z hle­ diska přírody má paměť hlavně praktickou složku, že stejné lesy se vracejí na stejná místa a tam, kde voda tekla jednou, teče i podruhé.

Já bych řekl, že téma krajiny u nás vlastně do obecného povědomí vnesl svým způsobem Václav Havel, když pár dní po svém zvolení v proslulém novoročním projevu hovořil o tom, jak pohlédl z okna letadla a co viděl pod sebou...

On byl hodně citlivý. My už se na něj asi vždycky budeme dívat hlavně těma politickýma očima. Ale to byl člověk, který si myslím, měl srdce na pravém místě.

VÁCLAV CÍLEK (1955) Český geolog, klimatolog, spisovatel, esejista, filosof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy.

V otevřeném rozhovoru s novinářem Janem Dražanem Poutník časem chaosu vypráví Václav Cílek poutavě, moudře, s nadhledem i humorem o věcech, kterými se léta zabývá. Stejně tak o svém životě.

AKTUALITY Laureátkou Ceny Karla Čapka pro rok 2018 je francouzská lingvistka, editorka a překladatelka Erika Abrams. Cenu udílí PEN klub. Abrams do francouzštiny přeložila texty mnoha českých spisovatelů, básníků, dramatiků a filozofů, například Jana Patočky, Ladislava Klímy, Ivana Blatného, Vladimíra Holana, Jiřího Koláře či Václava Havla.

BESTSELLERY 1

& 10. ledna 2018 bylo osmdesát let světově proslulému

českému fotografovi Josefu Koudelkovi. Všechny zásadní etapy fotografovy tvorby jsou vesměs vymezené i au­ torskými knihami: Raná tvorba, Divadlo, Cikáni, Invaze, Odchod do emigrace, Exily, Zdevastovaná krajina – Chaos.

V archivu ČT je k vidění dokument. Průvodcem filmu je sám autor.

& Jako každý rok přijímá Svaz českých knihkupců a na­

kladatelů do 31. ledna 2018 přihlášky knih do Ceny Jiřího Ortena. Cena Jiřího Ortena se uděluje již od roku 1987.

Udílí se autorovi prozaického či básnického díla, napsané­ ho v českém jazyce, jemuž v době vydání díla nebylo více než třicet let. Kandidáty mohou do soutěže nominovat nakladatelé, veřejné knihovny, redakce deníků a časopi­ sů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Podmínkou nominace je knižní vydání díla během roku 2017. Přihlášená díla je třeba v šesti výtiscích spolu s vyplněnou přihláškou zaslat poštou či osobně doručit na SČKN.

& Po financemi vynucené přestávce opět běží internetový magazín literárního obtýdeníku Tvar nazvaný Ravt. V prv­ ní letošním čísle obnovené premiéry najdete na itvar.cz ukázky z nových textů Petry Hůlové, Radky Denemarko­ vé, Pavly Horákové a báseň Zuzany Lazarové. Ženské číslo narušuje Jan Němec.

Horké info

MÝTY DO MRAZU

Severská mytologie Neil Gaiman 2 NEJDŘÍV SNÍŽEK A TEĎ TOHLE!

Nejlepší pro všechny Petra Soukupová 3 NETRPĚLIVOST S DEMOKRACIÍ

Opuštěná společnost Erik Tabery 4 REPORTÁŽ O JIROUSOVI

Magor a jeho doba Marek Švehla 5 GLOBAL-MEGA-THRILLER

Počátek Dan Brown

V rámci Týdne dánské kultury přijede do Prahy 13. února 2018 spisovatel Peter Høeg a vystoupí v Umělecko-průmyslovém muzeu. Světově neznámější a nejúspěšnější dánský spisovatel, autor Citu slečny Smilly pro sníh, má už do češtiny přeloženo šest knih.

Od dob H. Ch. Andersena a Karen Blixenové je Høeg prvním dánským spisovatelem, jehož kniha byla přeložena do čtyřiatřiceti jazyků a po světě se jí prodalo víc než dvacet milionů. Ono u do nebes vychvalovanou prvotinou byl román Představy o dvacátém století, který do dánské literatury vtrhl s nevídanou dávkou drzosti. Další knihou se Høeg z miláčka kritiky stal i miláčkem publika. Detektivka Cit slečny Smilly pro sníh se v Dánsku stala záhy bestsellerem, byla přeložena do všech významnějších jazyků a v USA se stala nejprodávanější cizojazyčnou knihou i titulem roku. Zcela zaslouženě. Detektivka o Inutiodánce Smille Quaavigaq Jaspersenové, která pátrá po vrazích malého grónského chlapce, je napínavá a myšlenkově bohatá. Její poselství je sice černobílé, jak ironicky sugeruje už jméno hlavního padoucha, vědce Tørka Hviida (adjektivum tør znamená „suchý“, hvid zase „bílý“), nicméně vědcův opak, snědá protagonistka Smilla, je nevídanou a neodolatelnou směsicí intuice, chladné inteligence, citu a tvrdosti.

Klasická detektivka se posléze mění v thriller. iliteratura.cz