Knihy & info - 2017-09

9/2017

KNIHY&Info

KNIHA TÝDNE Čekání na Bojanglese ČERNÝ KŮŇ Franzenova Purity NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Lavieho Tidhara HORKÉ INFO Čechoameričan Fulghum

ZABOŘEN V KNIHÁCH S podzimem přicházejí dvě dnes už tradiční knižní akce – knižní festival Tabook a knižní trh Havlíčkův Brod. Setkávání lidí, spojených nějakou společnou věcí, má něco do sebe. A co teprve setkávání lidí ze světa knih! Ze světa, který by měl být plný idejí, nápadů, příběhů, fantazie, křehkých duší, zasněných pohledů…

Ne, to není žádná idealizace, ono by to tak kolem knih (znovu napišme – dobrých skutečných knih) mělo být.

Však oni se vždycky velmi rychle i dnes knižní srdcaři od knižních vychcánků oddělí. I k tomu jsou taková opakovaná setkání dobrá. Přivítat mezi sebou nové, nadšené a mít možnost spatřit třeba i ty, kteří si spletli knihy s nějakými produkty, které z nich udělají boháče. Přitom dobré knihy takovou moc mají jen výjimečně a na našem mini knižním trhu skutečně spíš omylem. A tak se na podzimních knižních setkáních většina zarputilých nakladatelů povzbuzuje, utěšuje, líže si přitom rány a vyplachuje je alkoholem. Jenže opravdový nakladatel, knihkupec, spisovatel nebo čtenář si prostě nemůže pomoct – s knihami jsou starosti, bez knih je ale hůř. A tak se vzájemně chlubíme dalšími skvosty, zážitky ze čtení a psaní, pouštíme do světa drby, pohřbíváme mrtvé a vítáme potěr. A je přitom podzim a všechno knižní v tom českém rybníčku už se těší, že přijde vánoční naděje a že si přece jen někdo ve větším množství než malém těch dobrých vypiplaných knih nakonec všimne. A celý ten knižní kostitřas bude moc hrkat dál tou cestou necestou. —tw—

PÍŠOU JINDE Když ráno snídá, píše si trojverší, jimž říká haiku z kuchyně.

K poezii se tak po letech vrátil spisovatel Jiří Hájíček z Českých Budějovic, který 11. září oslaví padesátiny.Jeho román Rybí krev, za nějž dostal cenu Magnesia Litera – Kniha roku, plánuje ČT natočit jako minisérii, Jihočeské divadlo ho chce zpracovat jako drama.

K narozeninám si autor nadělil knihu textů Boba Dylana.“Asi rok si píšu taková trojverší. Je to velice úsporný tvar, tři řádečky, tak si krátím chvíli, abych nevyšel ze cviku. Autora prózy to nutí k disciplíně, váží každé slovo, každé písmeno,“ řekl ČTK Hájíček. Píše hlavně po ránu, když doma snídá, to jsou „kuchyňská“ haiku, ještě má haiku z cest.“Až bude Nový rok, diář s originálními zápisky vydražím za velké peníze,“ řekl v nadsázce. Jedno z haiku zní: rozmíchávám v šálku / standardní mletou směs / snění a probouzení. aktuálně.cz Zásadní slabinou knihy je její aktuálnost. Kočky jsou vrženy je skvělá politická groteska, již je ale třeba přečíst co nejdřív, ideálně tady a teď. Tak jak budou veřejně činné osoby v příštích letech

mizet ze scény, bude obsahově slábnout i tento román. To je však úděl každé politické satiry. Kdo by se dnes smál divadelní hře o Kristýně Kočí nazvané Blonďatá bestie? Vzpomene si někdo vůbec na Kristýnu Kočí? A to jsme teprve jedno volební období nazpět.

Stejným způsobem v yprchá časem vtip i z Koček. Těžko se za deset patnáct let budeme smát knize, v níž nějaký Ovčáček pro případ prezidentov y nouze nosí kufřík

s tlačenkou, f laškou chlastu a věncem buřtů, Jan Chvojka při tvorbě zákonů podlézavě improvizuje, Martin Stropnický se v ytahuje před děvčaty při natáčení Kriminálky Anděl a šéfredaktor MF Dnes Jarin vidí hrozbu terorismu i v projekci videomappingu. aktuálně.cz Patrick Chamoiseau v eseji Bratři uprchlíci píše, že v době osvícenství, století rozumu, se proti zločinům otrokářství z velkých filosofů neozval téměř nikdo. I z tohoto důvodu v kauze uprchlíků on mlčet nechce: „Irák Sýrie Eritrea Afghánistán Súdán Libye… jsou podřezané žíly. (…) Světadíl Afričanů z hlubiny Atlantiku – světadíl bez adresy, kde se v podpalubí otrokářských lodí po celá dlouhá staletí vesele drtil samotný základ Afriky, starších bratří lidského plemene – se za stejného zděšení prolíná se svým dvojníkem ve Středozemním moři. Ledová modř, zapomenuté světlo! Je to jako obří škytavka, křeč našich dějin, jasné zvratky – opravdu nový začátek ne toho, co tady už jednou bylo, ale znovu vypuštěných, obecně schválených, sil hrůzy.“ Bubínek Revolver Revue

KNIHA TÝDNE

Olivier Bourdeaut

ČEKÁNÍ NA BOJANGLESE Francouzský literární debutant Olivier Bourdeaut svým Čekáním na Bojanglese v roce 2015 připomenul, že se i dnes dá napsat kniha, která svým naturelem vyvolá ducha tak trochu Vianovy Pěny dní nebo částečně i spirit Zazi v metru Raymonda Queneaua. Neznámý autor, černá ovce šestičlenné spořádané katolické rodiny, neúspěšný realitní makléř, dyslektik, spisovatel v prenatálním stádiu, který ne a ne někde svoje pokusy uplacírovat, nakonec během sedmi týdnů vyseknul text, kde se prolíná imaginace s anarchií, laskavost s potrhlostí, lehkovážnost s láskou za hrob a jak jinak – veselí se smutkem. A dostal za něj nevyšší francouzskou literární cenu pro začínajícího autora – Prix Goncourt du Premier Roman. Už první věta spolehlivě otestuje uživatelskou přilnavost k tomuto textu: Můj otec mi řekl, že než jsem se narodil, jeho povoláním bylo harpunovat lelky. Kdo co se po takové větě blaženě pousměje, určitě si s touhle knihou padne do oka. Příběh rodiny částečně vypráví školou povinný syn, částečně můžeme nahlížet do deníku otce. Rodina je to tak trochu Addamsova – on ji zbožňuje a říká jí každý den jiným jménem, ona je „svým drahým“ stále okouzlena, navzájem si, včetně svého syna, obřadně vykají a okázale žijí život večírků, tahů, zábavy, tance a jiných rozpustilostí.

Odmítají se chovat spořádaně, myslet na horší časy, připojistit se na podzim života, být potichu po desáté večer. Chtějí se smát, vtipkovat, tančit. A to nejraději na píseň Niny Simone Mr. Bojanglese. Práce od toho všeho jen zdržuje a tak se jí nehodlají nijak systematičtěji

věnovat. Ostatně – otec díky přátelství se senátorem získal pěkný, státem posvěcený kšeftík, který je jako oslíčku, otřes se. A tak bouchá šampáňo dnem i nocí, a malý vypravěč se toho všeho s chutí účastní. Do školy se dostane jen výjimečně. Rodiče ho ale nijak nenutí a ve škole ho omlouvají způsobem: nevíme, co by se tady mohl dozvědět víc, než na našich večírcích, kde se setkává se samými skvělými lidmi. Nad celým tím rejem bdí další neopominutelná figura knihy a člen rodiny – samice jeřába, Slečna Nadpočetná, tak svobodomyslná a svéhlavá. A právě proto do rodiny jedinečně zapadá.

Olivier Bourdeaut napsal velmi osobní knihu, právě proto, že vůbec není o jeho rodině. Mladému neúspěšnému francouzskému pětatřicátníkovi nešla celoživotně karta. Škola nic, zaměstnání špatně placená otrava, prudérní rodiče rozčarovaní a kariéra spisovatele nepřicházela, přestože se snažil svoje pokusy nabízet k otištění. A tak se vykašlal na všechna očekávání a napsal více méně ambulantně romanci, love story jedné švihlé rodiny, která, než by byla dospělá jako ti všichni nudní okolo, raději otevře další láhve. Sepsat proti tuhosti světa manifest vědomé nedospělosti, vzít se za ruce a společně se tomu tlaku práv a povinností aspoň chvíli vysmát. S takovým úmyslem byla tahle kniha napsaná a takovým kouzlem disponuje. Tak ať Slečna Nadpočetná pustí gramec a všichni si dolejou, protože „malé oslava ještě nikdy nikoho nezabila“. Nebo ano?

Je nebezpečný ten svět v nás nebo kolem nás?

Tomáš Weiss, editor Knih a Info, psáno pro HN

Z NOVINEK Jerzy Kosinski

Miroslav Šašek

Knize se od jejího vydání v roce 1965 dostalo obrovského ohlasu a stále působí silné kontroverze. Jde o první a nejslavnější román autora knih Byl jsem při tom a Pinball – jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších světových spisovatelů minulého století Jerzy Kosińského. „Román Nabarvené ptáče mě svého času zasáhl natolik, že jsem se v polovině roku 2008 rozhodl vyvinout veškeré své úsilí, abych získal filmová práva právě k tomuto dílu.

To se nakonec podařilo,“ říká režisér Václav Marhoul. Černobílý film se bude natáčet víc než 100 dnů a do českých kin má přijít v září 2019.

Vedle světových metropolí – Paříži, New Yorku, Londýnu – portrétoval Miroslav Šašek také země – Řecko, Austrálii, Irsko, Texas… a také Izrael.

Obrazový průvodce po Izraeli zachycuje tento „mladý“ stát (kniha vznikla v roce 1962, pouhých čtrnáct let po deklaraci nezávislého státu) a Šaškovo vyprávění je plné odkazů na historii dávnou, vpravdě biblickou. „A podívejte se, jaká je ta země a jaký lid v ní bydlí,“ nabádá bible – a Miroslav Šašek tak činí. Vidí Izrael plný připomínek Ježíšových zázraků i moderních letišť a slunečních elektráren, Izrael pokrytý pouští i lidnatými městy. Izrael dávný i dnešní.

Nabarvené ptáče

To je Izrael

Abbateová, Parker

Phil Collins

Dějiny opery zasvěceně rozebírají mnohá díla největších skladatelů, od Monteverdiho a Händela přes Mozarta a Verdiho až po Wagnera, Strausse, Pucciniho, Berga či Brittena. V polemické závěrečné kapitole autoři zkoumají problém, kterému opera čelí v posledním půlstoletí, kdy bezmála nevznikají nová operní díla, a pokud ano, obvykle nenaleznou trvalé místo na repertoáru. Jde o knihu prozíravou a věcnou, která se soustředí na to, co opera je a byla.

Tahle historie opery odhaluje pro čtenáře uměleckou formu dost odlišně od představ, které si o ní většinou děláme. Kniha je to čtivá, ale zároveň kompetentní, takže popularizační ideál.

V Melody Makeru našel Phil inzerát, kde hledali bubeníka s citem. Inzerát si podala hudební skupina Genesis, která tehdy hledala už třetího bubeníka. Zkoušku absolvoval v domě Petera Gabriela a tak se Phil Collins v roce 1970 stal členem legendární skupiny. Po roce vydal se skupinou album Nursery Cryme. Příležitostně pomáhal Peteru Gabrielovi s vokály. V roce 1975 Gabriel opustil skupinu kvůli sólové dráze. Hledali za něho náhradu, ale nikdo neuspěl, proto se rozhodli, že hlavním zpěvákem bude právě Phil. První album nazpívané Collinsem vydali v roce 1976 a jmenovalo se A Trick of the Tail. A nakonec došlo i na Collinsovu sólovou kariéru. A Genesis přitom hrají dál. I s Collinsem.

Dějiny opery

Ještě žiju: autobiografie

Černý kůň

Jonathan Franzen Purity

Pip Tylerová má neuspokojivou, špatně placenou práci, bydlí v anarchistickém squatu, splácí obrovskou studentskou půjčku a nemá tušení, kdo vlastně je. Ví, že se ve skutečnosti jmenuje Purity, ale matka jí odmítá prozradit totožnost jejího otce i své vlastní pravé jméno, dokonce jí nechce ani říct, kdy se narodila. „Purity demonstruje Franzenovu schopnost tvořit důmyslné zápletky, přetavit chaos reálného života v okamžiky, jež působí překvapivě, a přece naprosto nevyhnutelně... Franzenův styl se vyznačuje dokonalou vyvážeností a plynulostí... Purity nabízí neúnavně provokující sled provokativních postřehů, od jakoby náhodně utroušených poznámek... až po promyšlené úvahy o morálních kompromisech v žurnalistice.“ Ron Charles, The Washington Post „Silným motivem Purity je stejně jako u všech Franzenových předchozích románů historie jednotlivých protagonistů. Franzen důkladně zkoumá jejich motivaci, často mapuje jejich životy po celá desetiletí, aby nás přivedl až do okamžiku prudkého dějového zvratu, který spustí nějaká zdánlivě nepatrná událost z minulosti. Právě to z něj dělá tak vynikajícího spisovatele, a proto jsou jeho knihy tak důležité. Franzen dokáže vytvářet precizní portréty i epické nástěnné malby v jednom.“ Bret Lott, The Boston Globe

NĚKOLIK OTÁZEK PRO... ...Lavieho Tidhara

V češtině již vyšly dva vaše romány. Co stálo na jejich počátku? Jaký byl první nápad, ze kterého knihy vyrostly?

Usáma vychází z mých osobních setkání s terorismem, konkrétně s Al-Káidou, což byly samozřejmě nešťastné náhody, nikoliv záměr! V roce 1998 jsem se zdržoval v Dar es Salaamu během bombových útoků na americkou ambasádu (dlouho před tím, než se jméno Usáma bin Ládin stalo celosvětovým pojmem) a o týden později jsem byl v Nairobi, kde jsem viděl pozůstatky následků tamějšího útoku. Jakousi zvrhlou shodou okolností jsem několik měsíců předtím bydlel v témže hotelu, v němž se ubytovali i útočníci z Nairobi! A to byl začátek, ten první impuls. V následujících letech jsem měl pocit, jako by se ta skorosetkání hromadila – těsně jsem se vyhnul útokům v Londýně a na Sinaji, takže jsem spíš stál před otázkou, jak o tom můžu nepsat. Ale bylo to tak velké téma, že mi dlouho trvalo, než jsem se odhodlal s tou knihou začít.

Napřed jsem napsal povídku jménem Mé cestování s Al-Káidou, která vyšla v roce 2006, a z ní se pak vyvinul román. Tenkrát jsem bydlel v Laosu, život tam byl velmi poklidný, cítil jsem se tam velmi vzdálený od teroristických útoků a připadalo mi, že už bych už mohl být připravený tu knihu napsat –, no a pokud by se to nepovedlo, nikdo se o tom nemusel dozvědět. Takže mi vlastně trvalo deset let, než jsem se na Usámu připravil, a potom kolem šesti měsíců, než jsem napsal první verzi. Připadá mi, že hodně mých knih má dlouhé období klíčení, takže ve chvíli, kdy už se k psaní konečně dostanu, skoro zoufale chci, aby to už bylo hotové.

A Muž leží a sní?

Muž leží a sní vlastně vzešel z mimochodem pronesené repliky v jednom z románů Philipa Kerra, že Hitler mohl klidně skončit jako soukromý detektiv. V době, kdy jsem tu knihu četl, jsem se zrovna vrátil do Londýna. Bylo to v roce 2011, přišla velmi tuhá zima (moje první zima po pěti letech!) a já se zhrozil, když jsem viděl, jak moc se Británie změnila. Cítil jsem tam vzrůstající hněv, pozoroval vzestup pravicových uskupení, protiimigrační rétoriky a tak dále. Tou dobou jsem o tom nápadu přemýšlel a napadlo mě, že pokud má vůbec někdo šanci, aby psal tímhle způsobem o Hitlerovi a prošlo mu to, mohl bych to být právě já. A pak jsem se několik let usilovně snažil tu knihu nenapsat! Byl to tak směšný, urážlivý nápad! Kdo by kdy něco takového vydal!

Ale pořád mě to nechtělo pustit a nakonec jsem to jedné noci vzdal a říkal jsem si, napíšu jenom první větu… jenom jednu… a pak jsem psal a psal… a myslel jsem si, že to udělám fikaně, že nikdo nemusí vědět, že ten román píšu, že ho nebudu muset nikomu ukazovat… a prostě jsem velmi rychle napsal první část, mezi půlnocí a třetí ráno. Myslím, že první verzi jsem měl hotovou za tři měsíce, což je na moje poměry šílená rychlost. Ale zoufale jsem to ze sebe chtěl dostat!

Je to do značné míry kniha o tom, co jsem tenkrát cítil, že se děje v Evropě – a jak se ukázalo, dělo se to také ve Spojených státech! Nakonec se z toho vyklubala překvapivě prorocká kniha. Dočkala se mnoha recenzí, vyhrála cenu, byla vydána napříč Evropou i ve Spojených státech… a mně to pořád připadá velmi bizarní. Když jsem tyhle dvě knihy psal, byl jsem si poměrně jistý, že je nikdy nikdo jiný neuvidí.

Oba romány se zabývají citlivými a závažnými tématy – holokaustem a mezinárodním terorismem – a vy jste se rozhodl k nim přistoupit z velmi neotřelých a někdo by mohl říci kontroverzních perspektiv.

Setkal jste se s negativními reakcemi, ať už ze strany kritiků, nebo čtenářů?

Myslím, že nějaké negativní reakce se objeví vždycky – svým způsobem jsem byl vlastně trochu zklamaný, že jich bylo tak málo. Tím chci říct, že se vždycky najde někdo, kdo ty knihy z různých důvodů nemůže vystát, ale nevznikla kolem nich žádná kontroverze, což je vlastně velká škoda! Nanejvýš nějaký recenzent napsal, že „mnozí lidé se budou cítit pobouřeni“, ale to implikuje, že recenzenta samotného to nepobouřilo! Takže v tomhle ohledu jsem možná selhal…

Ukázka z rozhovoru, který pro iliteraturu.cz vedla Petra Johana Poncarová

LAVIE TIDHAR (1976) Narodil se v izraelském kibucu, v současné době bydlí v Londýně. Prosadil se zejména jako autor sci-fi a fantasy, který se věnuje rozmanitým žánrům od povídek přes romány až po komiksy.

AKTUALITY Divadelní adaptace románu Macocha od Petry Hůlové v režijním zpracování Kamily Polívkové byla připravena ve spolupráci s brněnským Ha-Divadlem a pražským Studiem Hrdinů.

Pro autorčin sestup do rozdrásané ženské duše vytvořila režisérka Polívková divadelní tvar, který pracuje s jednoduchými technickými prostředky. Výchozí nedramatičnost překonává tím, že monolog jediné ženy rozděluje mezi pětici hereček, Táňu Malíkovou, Lucii Andělovou, Simonu Pekovou, Kamilu Valůškovou a Marii Ludvíkovou.

& Byl zveřejněn program 27. ročníku Pražského festivalu

spisovatelů, který si vzal letos jako téma citát z díla amerického černošského spisovatele Jamese Baldwina „A příště už oheň“. Od 10. do 15. listopadu se na několika scénách v Praze představí mimo jiné syrský básník Adonis, Robert Menasse, vydávající právě román o Evropské unii, „Majakovskij s elektrickou kytarou“ Rus Kirill Medveděv nebo za domácí autory Magdaléna Platzová a Martin Reiner.

& Mezi šesticí knih, ucházející se o Deutsche Buchpreiss

2017 je i kniha Die Hauptstadt i u nás známého rakouského spisovatele Roberta Menasseho. Jde o jím ohlašovaný román o Evropské unii. Menasse, který se stal z odpůrce stoupencem evropského společenství a je vášnivým odpůrcem současných podob nacionalismu, napsal prý text, kde dostane jedna z úřednic odboru kultury Evropské komise za úkol zlepšit image tohoto orgánu. Jak se ocitnou v centru kampaně poslední přeživší koncentračních táborů?

& 19. 9. 2017 v 19 hod. bude na rozhlasových vlnách Radia

Děvín vyhlášen vítěz Anasoft litery 2017. Nejprestižnější slovenská literární cena se uděluje jednomu prozaickému textu, který vyšel v předchozím roce. Ze všech vydaných původních slovenských próz se vybere na jaře deset nominací a z nich na podzim vítěz. Víc o nám blízké literatuře na www.anasoftlitera.sk.

Horké info

BESTSELLERY 1

VÍC TRPĚLIVOSTI S DEMOKRACIÍ

Opuštěná společnost Erik Tabery 2 KDYŽ DODÁVKA PORAZILA BARTHESE

Sedmá funkce jazyka Laurent Binet 3 SKALPEL PRO DOKTORA SMRT

Byl jsem Mengeleho asistentem Miklos Nyiszli 4 KOCOUR PREZIDENTSKÝM KANDIDÁTEM

Kočky jsou vrženy Jakub Horák 5 MILENIUM 5

Muž, který hledal svůj stín David Lagercrantz

Robert Fulghum má Česko rád. Od dob navázání přátelství s redaktorkou Evou Slámovu je vlastně takovým Američano –Čechem. Strávil tu například loňské léto, kdy jezdil s projektem scénických čtení Listování a účastnil se inscenování svých povídek ze sbírky Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Další sbírku, Poprask v sýrové uličce, si mohlo dokonce nakladatelství Argo sestavit z těch povídek, které nakladatelským pracovníkům přišly pro Čechy nejvhodnější. Letos na podzim přijede do Česka už podesáté. 26 . 9. má autogramiádu v pražském knihkupectví Luxor na Václavském náměstí, 30. 9. navštíví táborský knižní festival Tabook, 2. 10. ho čeká autogramiáda v Plzni v pivovaru a od 3. 10. bude celý měsíc jezdit po republice s Listováním a dramatizacích svých textů z knihy Co jsem to proboha udělal? Navíc mu, pochopitelně, vyjde další kniha – Opravář osudů.

Ve svém novém románu zúročil prý autor svoji českou zkušenost. Jeho hrdinové, Američané s českými kořeny, žijící v Praze, pozorují český svět trochu jinýma očima a nabízejí tak zajímavý pohled na naši pivní kulturu, lásku k Divokému západu nebo přístup k sexu. A taky v něm jde o proměnu a o to, že naše drobná gesta a činy, mohou ovlivnit a snad i napravit osudy druhých