Knihy & info - 2017-06

6 /2017

KNIHY&Info

ZABOŘEN V KNIHÁCH Čtenářská polygamie KNIHA TÝDNE Andělské drápky ČERNÝ KŮŇ 13 Reasons Why NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Ivanu Myškovou

ZABOŘEN V KNIHÁCH Možná to není váš případ, ale jedním z důsledků pravidelného pobývání ve světě knih je permanentní rozečtenost několika titulů najednou. Asi to tak být nemá, ale v mnoha domácnostech je. Čtenář čte třeba čtyři knihy souběžně. Taková situace se stane dejme tomu takhle: čtete knihu a najednou vyjde nějaká očekávaná nebo onaká od někoho konkrétního oblíbeného – a vy prostě musíte hned. Málo platné je autorovi, kterého právě naléhavě opouštíte, že důmyslně piloval stavbu díla, že na vás líčil všelijaká překvapení, která se dají odhalit jen pečlivým čtením. Vy prostě v půli knihy skočíte po hlavě do jiné, ať si cizelér líčil, co chtěl. Ale nechť autor první knihy nezoufá a na autora druhé knihy nežárlí. Čtenář neposeda totiž při nejbližší možnosti zahne s nějakou třetí kráskou, a když na to přijde, rozdělá si ještě čtvrtou. A žánrově to přitom může být každý pes jiná ves. Vlastně je to tak i lepší, protože se lépe udržuje základní přehled. Číst třeba čtyři detektivky najednou by přece jen mohlo komplikovat situaci nad rámec zvladatelnosti. Kdo nebo co vlastně za tuhle čtenářskou polygamii může? Viníky jistě najedeme. Tak předně je to nezodpovědný knižní trh, který si vydává tolik knih, kolik chce, až jich je nakonec moc. Pak tady máme autory. Ti mrtví toho napsali strašně a ti živí píšou taky hodně. Nesmíme zapomenout na svět, který při čtení neustále vyrušuje a přidělává v tom všem ještě další zmatky. Multi-četba je prostě pouze pro pokročilé a otužilé. Číst jednu knihu je pro blbce, inteligent zvládá chaos. —tw—

PÍŠOU JINDE Místo, kam je zaveden čtenář Světýlka Antonia Moresca, se nachází kdekoli „mimo tento svět“. Na tomto místě již nikdo a nic nemá vlastní jméno; ani místo samotné, ani postavy, ani vypravěč. Ocitáme se uprostřed opuštěné horské krajiny, ve vesnici, kterou dříve obývali lidé, ti odtud však z neznámého důvodu odešli. Protagonista sem přichází, aby zmizel. Všude je ticho a tma, tíživou atmosféru

dokreslují častá a jaksi samozřejmá zemětřesení, podobně jako zatuchlý a odpudivý krámek plný koček, kam si vypravěč jezdí nakupovat autem, jež jinak mívá zaparkované v bývalé stáji. Ponurost tohoto místa však každý večer ve stejný čas narušuje malé světýlko. Kdo ho rozsvěcí?

A proč?

Pavla Přívozníková, iliteratura.cz Egon Bondy se už deset let povaluje s cigaretou ve věčných lovištích, ale jeho duch tenhle svět ne a ne opustit. Prudí pořád. Když si studentka Konzervatoře Brno Pavla Limmlová na recitační soutěž Poděbradské dny poezie vybrala báseň tohoto inspirativního autora, asi ani netušila, jaký poprask způsobí. Ale protože už je zase populární stavět ploty na hranicích, nadešel patrně čas, abychom oprášili i cenzuru. Takové „omrdávání“ nebo „prdel“ totiž může dle paragrafu 217 trestního zákona ohrožovat výchovu mládeže, jak aspoň tvrdí ředitel konzervatoře Pavel Maňásek, který rozehrál vskutku pimprlové divadlo a pedagožce, která studentku na soutěž připravovala, zaslal vytýkací dopis: „Pravidla jste porušila tím, že jste s naší studentkou Pavlou Limmlovou nastudovala problematický text

Egona Bondyho, který obsahuje velké množství nejhrubších vulgarit.“ Slušní Češi totiž budeme jen tehdy, když budeme mluvit slušně. Ne jako nějakej zasranej estébák.

Tomáš Čada, advojka.cz Režisér David Jařab začal natáčet celovečerní dokument s hranými prvky věnovaný Vratislavu Effenbergerovi. Snímek o jedné z nejvýznamnějších postav českého poválečného surrealismu se má v kinech objevit na jaře 2018. Snímek nazvaný Surovost života a cynismus fantazie Vratislava Effenbergera připomene básníka a teoretika, který žil v letech 1923 až 1986. Jeho tvorba odrážela nejen svébytný přístup k realitě totalitního Československa, ale také nesmlouvavé postoje k celé euroatlantické civilizaci. Po odchodu Toyen a Jindřicha Heislera do exilu a především po smrti nejvýznamnější osobnosti první fáze surrealismu Karla Teigeho v roce 1951 se Effenberger stal vůdčí osobou, organizátorem i reformátorem tuzemského surrealistického hnutí. Zároveň tuto sféru přesáhl svými společenskými postoji, které ho v 70. letech postavily po bok signatářů Charty 77. ihned.cz

KNIHA TÝDNE

Moebius, Jodorowsky

ANDĚLSKÉ DRÁPKY Představte si, že jste zpátky v čase, hluboko před internetem, před televizí, ale i před filmem a fotkou.

V časech, kdy pokud pán dostal zálusk na prohlížení nahotinek, musel si vystačit s nakreslenými. Hvězda evropského komiksu, francouzský kreslíř Moebius (vlastním jménem Jean Giroud, 1938–2012) nakreslil sice hodně odvážné obrázky, které.si prohlížet v knihkupectví není jen tak a chce to přece jen být alespoň trochu připravený na obsah. I tak se může dostavit lehké zarudnutí a pocit, že děláte na veřejnosti nepravosti,ale víc než anatomický playboy atlas, je to spíš snář perverzí mladé ženy, která si odžívá po freudovsku nějaká svoje traumata a po probuzení si je místo zapisování bez cenzury maluje. Scénář k těmto obrázkům ale nenapsal život, nýbrž chilský surrealista a psychomagik Alejandro Jodorowski (1929). Spolupráci těchto dvou výtečníků proslavila série Incal, považovaná dodnes za legendu evropského komiksu. Andělské drápky, jak se jmenuje v překladu Richarda Podaného česky vydaný komiks, se v českých knihkupectvích může stát legendou už jen tím, že v mnoha prodejnách to bude zcela jistě sexuálně nejexplicitnější obrázková kniha, kterou budou nabízet. Někomu se Andělské drápky zaseknou jako čuňačina, někomu jako žertovná připomínka předválečného psychoanalyticky uniformovaného surrealismu, někomu jen jako jeden z dalších uměleckých artefaktů, který má jistě svoji výtvarnou hodnotu, ale obsahově ho člověk

nemůže vzít vážně. Na plašení maloměšťáka v nás jsou dnes všechny údy a pochvy jaksi passé, a jak v roce vzniku originálu (1994), tak tuplem dnes, jsou maloměšťácké brňavky už jinde, než u onanujících jeptišek nebo bisexuálních představ tápajících jedinců, hledajících svoji rodovou identitu. Jako obhájce žen, které se snaží pomocí celkem drastických porno výkonů dosáhnout duchovní proměny, si, mám ten pocit, dopřává Jodorowský mystifikačního haškovského povyražení, kdy do vysokých keců obléká celkem zemité sexuální pudy a dobřě se u toho baví.

Ano, Andělské drápky, jsou náramně nakreslená pánská rozdováděnost, která si, vlastně dost otevřeně říká hlavně o dvě reakce publika: předně myslím zaujme výtvarníkova technika další zájemce o tento druh kreslířství, stejně, jako kdysi zaujal Moebius první generaci českých komiksových mistrů jako byli Karel Jerie nebo Kája Saudek, jistě bude tato kniha pobídkou pro další, kteří se budou na Moebiových kresbách učit. Jinou reakcí může být povšimnutí si toho, že se tady sice jakoby předvádí nějaká svobodomyslná legrace, ale vlastně si tu dvojice chlápků dělá srandu z ženského světa takovým tím ne úplně košer pornografickým způsobem. Nejsem žádnej Mirek Vodrážka, ale přesto mám takové tušení, že duchovní růst žen je složitější proces než odháčkování alá guru Jára. Ale jinak je jaro – a kdy jindy vydat takovou roztomilou intelektuální píčovinku?

Tomáš Weiss, OKO Kosmasu

Z NOVINEK Pavel Šembera

Daniel Klabal

„Trasu mezi Brazílií a Českou republikou jsem překonal nesčetněkrát – mou práci na pozici exportního obchodního zástupce charakterizují pravidelné cesty na jihoamerický kontinent, nejčastěji v déle dvou až tří týdnů, i když jsem v Brazílii žil i celý půlrok. Díky přeletům je má mysl neustále vytrhávána z poklidného ukotvení v jednom prostředí, zas a znovu mi před očima vyvstávají odlišnosti obou kultur a hlasitě mě vyzývají, abych si jich všimnul. Zažil jsem mnoho úsměvných nedorozumění i vyloženě trapných chvilek. A postřehy průběžně po řadu let zapisoval, většinou v letištních halách a na palubách letadel.“

Daniel Klabal (nar. 1976) žije v Ostravě.

Vě¬noval se čajovnictví a obchodu s orientálním zbožím. Během svých častých cest do Řecka se seznámil s pravoslavím, následně opus¬til obchodnickou kariéru a byl vysvěcen na pravoslavného kněze.

V současnosti slouží v kapli svatého Jiří na porubském zámku, kde také bydlí se svou rodinou. Isidorias je jeho prvním románem.

Kupec Džásim putuje od Alexandrie po Konstantinopol, mezi Smyrnou a Tabrízem, z orientálních bazarů do cel pravoslavného kláštera; miluje, bojuje, ztrácí, stárne.

A neustále hledá. Pátrá po své manželce a jediném synovi, jež musel opustit během povstání proti vládnoucím Osmanům.

Brazílie: návod k použití

Isidorias

Martin Luther

A. D. Foster

Před 500 lety uveřejnil augustiánský mnich Martin Luther 95 tezí, ve kterých polemizoval s praktikami katolické církve a vyzýval k diskuzi – a tak začala reformace. Čas byl sám katolík – protestant překvapený, jaký čurbes dokáže taková nevinná věc, jako je křesťanova snaha o dodržování zásad Písma svatého, spustit. Však se také od radikálních projevů příznivců nového učení od počátku ostře distancoval. Editor svazku Ondřej Macek sestavil slovníček pojmů Lutherovy teologie, které provedou čtenáře zásadními důrazy Lutherova svěžího myšlení. Vychází jako první lutherský svazek připomínající letošní výročí.

Uznávaný autor Alan Dean Foster se vrací do vesmíru, s nímž se poprvé setkal při oficiálním románovém přepisu původního filmu o vetřelci. Vetřelec – Covenant je klíčový příběh, který tomuto filmu předcházel a vede k událostem, z nichž se odvíjí jedna z nejděsivějších ság všech dob. Posádka kolonizátorské vesmírné lodi Covenant cestou ke vzdálené planetě na druhém konci galaxie objeví, jak se zprvu domnívá, ztracený ráj. Ve skutečnosti však jde o temný svět plný nebezpečí. Když narazí na hrozbu, která se vzpírá veškeré představivosti, musí se pokusit o riskantní útěk.

Chcete se dozvědět něco o vetřelecké rase a důvodech jejich existence?

Bůh je rozpálená pec plná lásky

Vetřelec – Covenant

Černý kůň

Jay Asher 13 Reasons Why

Teenager Clay Jensen se jednoho dne vrátí domů ze školy a na zápraží najde záhadnou krabici, na které je napsané jeho jméno. Uvnitř krabice objeví několik audiokazet, jež nahrála Hannah Bakerová, jeho spolužačka a tajná láska, která před dvěma týdny tragicky spáchala sebevraždu.

Na nahrávkách Hannah odkrývá emocionální deník popisující třináct důvodů, kvůli kterým se rozhodla ukončit svůj život. Skrz dvojité vyprávění Hannah a Claye Thirteen Reasons Why ukazuje složitý a srdcervoucí příběh zmatku a zoufalství, které diváka hluboce ovlivní. Je to temný příběh zobrazující vliv našeho chování na druhé, ačkoli si toho nemusíme být vědomi, byť to jen zřídka vyústí v sebevraždu, pro niž se rozhodla hlavní ženská hrdinka. Tu k ní dohnaly jak činy, které se na první pohled nezdají tak významné a s nimiž se v nějaké míře setkáváme všichni, jako jsou pomluvy či ignorance, ale i závažné zločiny. Nebýt zanechaných vzkazů, mnozí by si nikdy neuvědomili, jaký dopad měly na dívku jejich činy, a dál by žili v nevědomosti – čili tak, jako my v běžném životě. Kniha, která posloužila jako předloha seriálu Netflixu, který dnes zná snad každý teenager nebo o něm alespoň slyšel. To samo o sobě by už mělo být dostatečným doporučením pro jejich rodiče. Někdy není od věci přečíst si nebo shlédnout to samé, co vaše děti. A bude někdo číst anglickou verzi? Of course!

NĚKOLIK OTÁZEK PRO...

Ivanu Myškovou

Právě vám vychází povídková kniha Bílá zvířata jsou velmi často hluchá. O čem je?

O vnitřní hluchotě, která způsobuje nerovnováhu, o nesvobodě, fixních ideách, chybějící sebelásce o strachu, štítivosti, o vinách a trestech — možná jsou to veskrze erbenovské příběhy, ale určitě ne bez humoru.

Ten název každého hned upoutá.

Ale jak to, že jsou bílá zvířata velmi často hluchá?

Ten název pronesl můj švagr Petr v době, kdy jsem měla napsané možná tak tři čtyři povídky, ale hned jsem věděla, že tohle je název té ústřední, protože nejen odráží téma nějaké anomálie, vychýlenosti, hnutosti, jak by řekl Milan Uhde, ale i to, co mě na literatuře a vlastním psaní zajímá — hledání podivných, nečekaných souvislostí.

U zvířat hluchotu způsobuje poškození drobných řasinek, které převádějí vlnění vzduchu na elektrické impulzy.

Toto poškození vzniká následkem degenerace cév, jimiž jsou řasinky vyživovány. A protože buňky těchto cév vznikají ze stejného základu jako buňky produkující pigment (melanocyty), je logické, že jejich poškození vede jak ke ztrátě sluchu, tak k absenci pigmentu. U lidí naopak neschopnost buněk produkovat pigment způsobuje problémy se zrakem, světloplachost, šilhavost, neostré vidění a podobně. V mých povídkách ale lidé trpí spíše vnitřním albinismem.

Je to základní metafora pro hrdiny vaší knihy?

Jsou to vzácní albíni náchylní k poruchám všeho druhu?

Nevím, jestli jsou vzácní. Spotřeba antidepresiv vzrůstá… Lidé si vytvářejí takové vztahy a prostředí k životu, ve kterých nepřiznaně strádají, které je ničí. Nacpávají se do forem, jež jim přiškrcují krevní oběh, jsou bledí, vycmrndlí, neumějí dýchat, bojí se teroristů a válečných uprchlíků, ale nebojí se sami sebe a své vlastní nevšímavosti. Moje postavy jsou hodně labilní a taky hodně směšné. Pořád se k něčemu přiznávají, i když to po nich nikdo nechce. Bílá zvířata základní metaforou knihy určitě jsou. Když přemýšlím o lidech, pomáhám si analogiemi ze světa zvířat — v prvotině Nícení to byly obětavé kajky (pozor, neplést s rajkami!), tady jsou to bílá zvířata nejrůznějšího druhu. Často také myslím na Gombrowicze, který kdesi řekl, že bychom měli prozkoumávat vlastní ubohost. Praktikuji to už od dětství. Mám ze sebe strach a viním se z každé ptákoviny a možná bagatelizuji to, čím jsem se kdy skutečně provinila. Spousta lidí se ale soustavně obelhává, obestaví se svými zásluhami a pak si je

zálibně prohlíží. A vůbec tu svou směšnost a vinu nevidí.

Kdyby ji zahlédli, rozpadl by se jim život pod rukama. Ale konfrontovat se se svou směšností a pak s tím žít, to mi přijde férovější. A také o hodně úlevnější. V těch textech se o to nejspíš pokouším. Tuhle jsem zaslechla na stanici Vltava v pořadu o Thomasi Bernhardovi jeho větu: „Nemyslíš, že je vulgární neukazovat lidem nic než jejich sajrajt?“ No, asi je. Ale mně to momentálně až zvráceně baví.

Debutovala jste novelou Nícení. Co jste těch pět let, které od ní Bílá zvířata dělí, vlastně dělala?

To je případný dotaz. Nic velkého. Pořád jsem poslouchala nějaké mluvení a nejrůznější příběhy. Pracovala jsem v rozhlase, což bylo povznášející, protože jsem natáčela se skvělými lidmi, kteří literaturu opravdu tvoří, ale mám takový hloupý zvyk všemu se příliš oddávat a přinášet tomu nesmyslné oběti, takže rychle vyhořím. Baví mě to jenom tehdy, když je to vyvzdorované a když mě to vyčerpává. Nesnáším rutinu. To je něco, co dost komplikuje praktický život. Krátce jsem pracovala v projektu Praha město literatury Městské knihovny v Praze, kde jsem si uvědomila, co se považuje za opravdu důležité a co často stačí: loajalita k zaměstnavateli a nadřízeným. Teď zkouším ledasco na volné noze, povětšinou redakční práci s texty a sem tam tahám ze starých lidí pro Paměť národa vzpomínky na válku a komunismus, což mi z mých volnonožných aktivit pořád přijde nejsmysluplnější. Ještě jsem nepřišla na to, jak něco vydělat a přitom koncentrovaně psát. Nových textů jsem načala hodně. Dokončit se mi ale podařilo tak dvě povídky ročně. Za to, že je na světě tato knížka povídek, vděčím svému muži, který se mnou každý text důsledně probíral, a spisovateli a redaktoru Janu Němcovi, který mě k té knížce dva roky vlídně a jemně popostrkoval.

Je sama Ivana Myšková takové bílé zvíře?

Ano, myslím, že jsem hodně narušená. Umanutě vězím ve svých obavách a konstrukcích, jsem taky nahluchlá, jen jsem možná vůči různým varováním pozornější než ty moje vcelku nezákeřné postavy. Každé jsem darovala do vínku hrst svých bílých chlupů.

IVANA MYŠKOVÁ (1981) V roce 2012 vydala novelu Nícení (Fra), za niž byla nominována na cenu Česká kniha a Cenu Josefa Škvoreckého.

AKTUALITY Komponovaný pořad vzpomene v Knihovně Václava Havla 5. června od 19 hod. českého básníka a výtvarníka Jiřího Koláře. Koláž z jeho básní a dalších textů zazní v podání mladých herců Julie Ondračkové a Samuela Tomana. O vztahu mladého literáta Václava Havla a Jiřího Koláře, jako morální a básnické autority, promluví Jáchym Topol. Součástí večera bude projekce dokumentu Aleše Kisila z roku 1998, ve kterém Jiří Kolář vypráví o svém životě a tvorbě.

BESTSELLERY 1

& Letos proběhne 10. ročník největšího mezinárodního

básnického festivalu Stranou – Evropští básníci naživo, který se bude konat v Berouně, Praze, na Tetíně a na hradě Krakovci ve dnech 6.-10. června 2017. Také letos přivítají organizátoři, manželé Kuharovi, v Berouně vynikající autory z několika zemí – Běloruska, Bosny a Hercegoviny, Itálie, Maďarska, Polska, Rakouska, Slovenska, Slovinska, Ukrajiny a samozřejmě autory české. Více informací na www. festivalstranou .cz

& Minimálně od chvíle, kdy hrála ve Věci Makropulos Emílii Marty, má člověk podezření že si operní pěvkyně Soňa Červená také lokla elixíru věčného mládí. Na rozdíl od Čapkovy hrdinky ale veřejně prohlašuje, že se raduje z každého dne, z každé hodiny a že si zakazuje stýskat si. Viz kniha Stýskání zažehnáno a nový celovečerní dokument Olgy Sommerové.

Soňu Červenou stačí jen chvíli sledovat v její vitalitě a začnete se spontánně zadýchávat.

& 13. května 2017 se Ceny Akademie SFFH udělovaly už

podvaadvacáté Slavnostní předávání proběhlo tradičně ve velkém sále na knižním veletrhu Svět knihy. Nejlépe hodnocené nakladatelství v oboru je Argo. Z dalších výsledků vybíráme: kniha roku – Alastair Reynolds: Prefekt, nejlepší sci-fi -Kim Stanley Robinson: Roky rýže a soli, nejlepší fantasy a horor – M. R. Carey: Všemi dary obdarovaná, nejlepší povídková kniha – George R. R. Martin a Gardner Dozois: Darebáci.

Horké info

HOLE UŽ MĚL VYPRAHLO

Žízeň Jo Nesbø 2 STAREJ LOTR CHEMICKEJ

Žlutý baron Patočka, Vlasatá 3

OBČANSKÁ POSILOVNA

Tyranie Timothy Snyder 4 HRUSICE ZPÁTKY V LITERATUŘE

Citlivý člověk Jáchym Topol 5 NÁDRŽ PLNÁ MINERÁLKY

Jezero Bianca Bellová

Debut Jaroslava Kalfaře Spaceman of Bohemia měl nadšené recenze v Guardianu, Financial Times, v New York Times i Wall Street Journalu. „Jako by se srazila epizoda Star Treku a Žert Milana Kundery,” píše recenzent Guardianu Tibor Fischer. Podle něj román působí jako typické české dílo a vidí v něm odkazy Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého nebo Karla Čapka. Jde o sci-fi novelu, která vyšla v angličtině, a v českém překladu vyjde 6. 6. 2017. Takový vstup debutu do českých knihkupectví je ojedinělý. Jaký příběh si to vlastně slovutní recenzenti vybrali mezi 300 000 knihami, které ročně vyjdou na světě v angličtině? Je to příběh Jakuba Procházky, jemuž se náhodou splní dětské sny o hrdinství, když je vybrán jako jednočlenná posádka rakety na nebezpečnou misi. Jakub si v hlubinách vesmíru začne uvědomovat vlastní osamělost a vytrácející se lásku ve vztahu s vlastní ženou, kterou kvůli svým ambicím opustil. Ve své raketě Jan Hus 1 se spřátelí s vesmírným pavoukem o čtyřiatřiceti očích. V tichu hvězd spolu vedou vtipné debaty o lásce, smrti, pronikají do nich fragmenty české historie, studené války i dnešní křehké demokracie. Osmadvacetiletý Kalfař do Spojených států emigroval ve svých patnácti letech a po dokončení studií na New York University žije v newyorském Brooklynu.