Amálka a její velké přání (Ukázka, strana 99)

dolů a Lucka počítá, jak dlouho nám trvá vyběh­ nout po skluzavce nahoru. Hrozně nás to baví a jsme čím dál rychlejší. Ale když Lucka zakřičí: „Určitě to zvládneme ještě rychleji,“ sundám si boty a ponožky, odhodím je do písku a zkou­ ším to naboso. Mám zpocené nohy, takže jsem ­najednou skoro dvakrát rychlejší než Lucka. „Tak co? Zvládneš sem vyšplhat ještě dneska?“ zavolám na Lucku seshora a ona se začne naoko zlobit. Pak z legrace šplhá hrozně pomalu a schválně se křečovitě drží okraje skluzavky, jako by neměla vůbec žádnou sílu.

Najednou se tam objeví nějaký blonďatý kluk a pozoruje nás. Chvilku si odpočineme, a pak ve šplhání zase pokračujeme. Kluk se nehne z místa. Netočí se na zeleném kolotoči, neleze po prolézačce, jen nehnutě stojí a pozoruje nás.

Možná chce taky na klouzačku, ale netroufá si přidat se k nám. „Chceš se s námi sklouznout?“ zeptám se ho.

99

„Laskavě lezte po žebříku,“ prskne na nás. „Tady se na klouzačky neleze špinavýma a bosýma nohama, vy nány.“ Jsem v šoku. Co je na tom tak hrozného lézt na klouzačku jinak než po žebříku? Opravdu mám tak moc špinavé nohy? Asi bychom se měly bránit a něco tomu klukovi říct, ale ani jednu z nás nic nenapadne. Když se na Lucku podívám, vidím, že na něj vyplazuje jazyk.

Kluk se otočí a zmizí mezi domy.

Najednou už se nám na tom hřišti tolik nelíbí.

Natáhnu si ponožky a obuju si boty a vydáme se zpátky domů k babičce. „To bylo divný, co?“ kouknu na Lucku. „Asi šel domů pro hadr, aby tu skluzavku ­vyčistil,“ ušklíbne se. „Proč byl kvůli tomu tak naštvanej?“ podívám se znova na Lucku, ale ta jen pokrčí rameny.

To v našem městě jsou lidi milejší. Aspoň vět­ šina z nich. U nás je to celkově lepší. Bydlí tam

100 Ukázka elektronické knihy