Tahle znepokojivá myšlenka ho provázela domem, zatímco hledal svou ženu. Když ji nenašel, frustrace se změnila v obavy. Kam se poděla?
Vytáhl z kapsy telefon a vytočil její číslo. Obavy se změnily v paniku, když hovor spadl do hlasové schránky. O chvíli později už mluvil se šéfem ochranky.
„Ano, Vaše Výsosti?“
„Kde je moje žena?“
„Před dvěma hodinami odjela se Stefanem do Rolle.“
Clara nasávala atmosféru malého knihkupectví a z rozviklané police vytáhla obzvlášť ošoupaný svazek. Obchod se nacházel v suterénu restaurace, oprýskané cihlové zdi a vrzající dřevěné podlahy poskytovaly útočiště, které ji přivítalo s otevřenou náručí. I když u vchodu postával její bodyguard. Zdvořile, ale důrazně ho požádala, aby ji v uličkách nesledoval.
Bude si muset zvyknout, že má neustále někoho za patami. Ale právě teď, v tichém šumu hlasů ostatních zákazníků, mohla předstírat, že je úplně obyčejná žena.
Otevřela knihu a začetla se do první stránky, když ji zabrnělo v zátylku. Vůni starého papíru přemohl borovicový les a obklopil ji smyslným teplem, které prozrazovalo, kdo za ní stojí.
„Dobré odpoledne, Vaše Výsosti.“
„Co tady děláš?“
Alarikovo zavrčení ji příjemně rozechvělo. I když podle jemně zastřeného naštvaného tónu nebyl cestou do města zrovna nadšený.
„Snažím se najít manželku, která evidentně nerozumí základům bezpečnostního protokolu.“
„Možná bych jim rozuměla, kdyby měl manžel
dost času mi říct víc než ‚dobré ráno‘,“ opáčila, než se stihla zarazit. Pokud si od chtěl držet odstup, tak ať. Ale aby ji věznil? To v žádném případě.
Alaric se nadechl, ale příchod hlasité skupiny turistů přehlušil všechno, co chtěl říct. Popadl ji za loket a odvedl uličkou dozadu. Vysoké police se různě stáčely v bludišti, které by mohla zkoumat celé dny. Jenže podle toho, jak ji Alaric táhl, už měla s dnešním průzkumem zřejmě utrum.
Začala se cítit stísněně. Takhle bude vypadat její život? Zavřená v paláci nebo v jakémkoliv sídle, do kterého se zrovna rozhodne jet, a nikdy nebude smět vyjít ven a dělat něco, co by připomínalo normální život?
Došli do zadní části obchodu. Porůznu tam stály stolky obklopené židlemi včetně několika s tlustými závěsy pro větší soukromí. Alaric ji do jednoho zavedl a začal rozvazovat provaz, který je držel z cesty.
„Ať se k nám nikdo nedostane,“ štěkl přes rameno. Sotva zahlédla Stefana, jak se postavil pět metrů od nich na stráž, než Alaric závěs zatáhl.
Zůstali sami v těsném prostoru osvětleném pouze slabou lampou. Nečekaná intimita a svůdná červená barva závěsů a polstrování na židlích připomínala nevěstinec. Bylo by až příliš snadné se nechat strhnout atmosférou k něčemu pošetilému, například polibku s manželem.
Vyprostila paži z jeho sevření a posadila se na židli. Čím větší vzdálenost, tím lépe. Teď si nemohla dovolit, aby ji přemohly hormony.
„Vzala jsem si s sebou ochranku.“
„A nedala mi vědět, že odcházíš z domu.“
Alaric začal přecházet z jedné strany malého prostoru na druhou. Tmavými vlasy, džínsy a černým svetrem jí připomínal pantera v kleci. Vyhrnuté rukávy odhalovaly silná předloktí.
„Neuvědomila jsem si, že musím žádat o povolení pokaždé, když se chystám vyjít ze dveří.“
„Teď jsi princezna, Claro,“ vyštěkl. „Budoucí královna a čekáš následníka trůnu. Nemůžeš si prostě jen tak vyběhnout na nákupy, kdy se ti zachce. Věci se změnily.“
„Máš pravdu.“ Vstala a píchla ho ukazováčkem do hrudi. „Věci se změnily. Promluvme si o tom, ano?
Jak dlouho mě ještě budeš odstrkovat a chovat se ke mně jako k nějaké rozmazlené princezně? Vždyť jsem celou dobu nedělala nic jiného, než že jsem se snažila podporovat tebe i tvou zemi!“
Alaric o krok ustoupil. Vzpomněla si, jak poprvé zahlédla v těch smaragdových očích překvapení. První den v práci mu navrhla nějaké změny v mailu a Alaric vypadal zaraženě, jako by se mu ještě nikdy nikdo neodvážil odporovat.
„Neměl jsem v úmyslu tě odstrkovat.“
„Ale přesně to děláš.“ Nehodlala přijmout jeho výmluvy. Pokud měl důvod, proč ji o všechno připravil a zavřel ji do zlaté klece, pak si zasloužila vysvětlení. Vzala si ho v dobré víře, že je to nejlepší rozhodnutí pro dítě a pro Linnaeu, i když měla oprávněné obavy. A takhle jí to oplácí?
„Co jsem provedla?“ zeptala se a sotva dokázala udržet klidný hlas. Měla vztek, ale zároveň ji ubližoval. „Já nejsem Celestine. Tak se tak přestaň chovat, Alariku.“
Výraz mu potemněl a ve tváří se mihlo varování. Zaťal čelist.
„To neříkej.“
„Proč ne? Vždyť je to pravda. Připravil jsi mě o práci a přikázal, abych odpočívala. V podstatě jsi mi přistřihl křídla a nacpal jsi mě do klece. Nechci zůstat bezcenná, Alariku. Chci být tvojí partnerkou. Chci dělat dál svoji práci.“