barvu jejich kůže na šíji připodobňuje k vnitřku lastury. Ženský přirození přirovnává k čerstvě rozkrojenýmu pomeranči nebo ke květům obaleným ranní rosou a tak podobně. Dobře, lec komu to může připadat lehce úchylný. Upřímně si myslím, že ženský může jeho básnický střevo spíš vyděsit. Ženský už dnes nejsou na poezii až tak navyklý. „Nemůžeš žít jenom z nostalgie, vole,“ vyčítám mu kolem půlnoci. Už nám došly mince do jukeboxu a v hospodě se roz hostí klid, typickej pro chvíle těsně před zavíračkou. „Musíš se dívat dopředu. Je ti třiapadesát, máš ještě celej život před… no, aspoň jednu třetinu života máš ještě před sebou.“ Odpověděl mi protiotázkou: „Copak ty něco takovýho dě láš? Jako že se díváš dopředu? Jestli mám bejt upřímnej, tak mi to ani moc nepřijde.“ „Aspoň se snažím. Proto chci, abysme měli kapelu a trochu do toho všeho zase řízli. Když máš kapelu, žiješ.“ „Já mám občas pocit, že bych to nejradši vzdal, kamaráde. Tenhle svět není pro mě. Všude řádí přetvářka a klam. Do toho asociální sítě, debilové cyklisti, idioti řidiči…“ vypočítává F akáč na prstech. „Biomatky, čivavy, děti, co se řežou do ruky…“ „Co to meleš?“ „Patříme k vymírajícímu druhu, kamaráde.“ „Snad nemáš na starý kolena klimatickej žal?“ uchechtnu se. „Nemyslím lidstvo jako takový, to je mi vcelku u prdele. Mys lím nás, starý metloše. Nebaví mě festivaly, co připomínají maš karní bál. Spousta lidí se tam jde jenom předvádět a fotit si sel fíčka. Zvou tam kapely, co mají potřebu mluvit do zachraňo vání velryb, místo aby zahrály pořádnej metal. Festivaly nemají bejt politickej manifest, ty vole.“ „Doba se mění. Se s tim smiř.“
100
Fakáč nešťastně pokýve hlavou, jako bych byl jeho syn, kte rej nic nechápe. „Nazval bych to takhle — svět se v prdel obrací. Vsaď se se mnou, o co chceš, že na Brutalu už za pár let budou lidem místo klobás prodávat cvrčky a obsah toitoiek budou vyvážet na pole jako hnojivo, aby ani jedno hovno nepřišlo nazmar. Organizátoři těchhle akcí začínají bejt uvědomělí až hrůza.“ Při představě lidskýho trusu rozprašovanýho na polích se zasměju. „Ty vole, přestaň lamentovat! Nemluv pořád jako nějakej zhrzenej, starej píčus. Až tolik ti zas není, abys tu žehral jako dědek nad hrobem. V tvým věku některý lidi teprve za kládají rodiny. Teda spíš chlapi. Ženský už stěží, leda že by si v mrazáku mezi nanukama schovávaly nějaký to embryo nebo dvě.“ Fakáč jako by mě neslyšel. „Bývávalo to jiný,“ uvažuje. „Bylo možný všechno. Na jedný straně jsme mívali přistup ke světovým kapelám, ale internet byl v plínkách a mobily prakticky neexistovaly. Byli jsme, Joha nesi, poslední generace, co tohle mohla zažít. Jedinečnej me talovej svět. Pak už to šlo všechno do háje.“ Snažím se zahnat jeho chmury argumentem, že každá generace má svoje a že všichni starý lidi s láskou vzpomínají na mládí, protože — prostě to byla doba, kdy byli mladý. Fakáč se ale zcela ponořil do smrdutých vod nostalgie, od kud už ho není možný zachránit. „Horečnatě jsme sháněli nahrávky, utíkali z domova na Mejdny do Ostravy. Jel jsem na ně Košičanem z hlaváku. Totální euforie! Lístek na koncert za tři sta pade, vlak narvanej hevíkářema v džískách. Všichni hubu od ucha k uchu. Kámo,
101
já tenkrát na ten koncert jel ve vlaku se samotným Dickinso nem! Naprostý peklo!“ Tuhle historku nám Fakáč vyprávěl už asi milionkrát, ale nepřeruším ho. „Nechal jsem si od něj podepsat lístek, bylo mi tenkrát asi šestnáct a zažil jsem nejlepší den svýho života. Tenkrát byla nejlepší doba k žití.“ Vzdychnu si tak hluboce, jako bych chtěl z těla dostat veške rej vzduch. „Seš v pohodě, kamaráde? Přijde mi, že si hraješ na frajera, ale přitom seš v pěkně v řiti,“ prohodí Fakáč a zkoumavě se na mě zadívá těma svýma černě orámovanýma očima. „Jasně že jsem v pohodě. Anebo ne? Já vlastně ani nevím. Každopádně v poslední době dost často myslím na Aleppo.“ Fakáč se zašklebí. Kdysi mi totiž dal radu: až ti bude nej hůř, vzpomeň si na Aleppo. Na děti, co tam umíraj v troskách. Představ si jejich matky, otce, bratry a sestry. Pomysli na zví řata, který přijdou o svý majitele, takže se jenom tak potulujou troskama zničenýho města. Ještě si chceš na něco stěžovat? Ži ješ snad v ruinách s každodenním strachem, že někdo znásilní a zabije tvou dceru nebo manželku? Název toho syrskýho města sužovanýho válkou je od tý doby náš tajnej kód. Recept na to, jak relativizovat naše všední, malicherný, pitomý problémy. „Víš, říkám si, že spíš než kapelu bych potřeboval ženskou,“ svěří se mi. „Kamaráde, co se s náma stalo, že jsme zůstali sami? Zrovna my dva? My jsme přece vždycky měli každou, na kterou jsme ukázali.“ Pokrčím rameny. Já ženskou měl. A jakou! Samotnýho by mě zajímalo, co se vlastně posralo. Lámal jsem si tím hlavu
102 Ukázka elektronické knihy