barvu jejich kůže na šíji připodobňuje k vnitřku lastury. Ženský přirození přirovnává k čerstvě rozkrojenýmu pomeranči nebo ke květům obaleným ranní rosou a tak podobně. Dobře, lec komu to může připadat lehce úchylný. Upřímně si myslím, že ženský může jeho básnický střevo spíš vyděsit. Ženský už dnes nejsou na poezii až tak navyklý. „Nemůžeš žít jenom z nostalgie, vole,“ vyčítám mu kolem půlnoci. Už nám došly mince do jukeboxu a v hospodě se roz hostí klid, typickej pro chvíle těsně před zavíračkou. „Musíš se dívat dopředu. Je ti třiapadesát, máš ještě celej život před… no, aspoň jednu třetinu života máš ještě před sebou.“ Odpověděl mi protiotázkou: „Copak ty něco takovýho dě láš? Jako že se díváš dopředu? Jestli mám bejt upřímnej, tak mi to ani moc nepřijde.“ „Aspoň se snažím. Proto chci, abysme měli kapelu a trochu do toho všeho zase řízli. Když máš kapelu, žiješ.“ „Já mám občas pocit, že bych to nejradši vzdal, kamaráde. Tenhle svět není pro mě. Všude řádí přetvářka a klam. Do toho asociální sítě, debilové cyklisti, idioti řidiči…“ vypočítává F akáč na prstech. „Biomatky, čivavy, děti, co se řežou do ruky…“ „Co to meleš?“ „Patříme k vymírajícímu druhu, kamaráde.“ „Snad nemáš na starý kolena klimatickej žal?“ uchechtnu se. „Nemyslím lidstvo jako takový, to je mi vcelku u prdele. Mys lím nás, starý metloše. Nebaví mě festivaly, co připomínají maš karní bál. Spousta lidí se tam jde jenom předvádět a fotit si sel fíčka. Zvou tam kapely, co mají potřebu mluvit do zachraňo vání velryb, místo aby zahrály pořádnej metal. Festivaly nemají bejt politickej manifest, ty vole.“ „Doba se mění. Se s tim smiř.“
100