si hovado, jakým je můj otec, ale naopak někoho hodného, kdo ji ochrání před veškerým zlem světa, když já toho nejsem schopen. Tenhle chlap je přesně takový. „Tak jo,“ souhlasil jsem a odložil led. Čelist jsem už vůbec necítil, jak byla promrzlá. „Zavolám jí, že pro ni jedeme.“ Přikývl a zvedl se, já s ním zároveň. „Naložíme tvoje věci do auta, sjedeme pro mámu a pak tě odvezu k Danovi.“ Usmál jsem se. Potěšila mě i taková drobnost, že si pamatuje jeho jméno. „Jestli je takový, jakého ho popisuješ, možná bude mít také starost, kde jsi tak dlouho. Nechceš mu dát vědět?“ Upřímně? Tohle mě ani nenapadlo. Když se o tom ale zmínil, pomyslel jsem si, že se vlastně jedná o dobrý nápad. Měl by vědět, že na něj možná budu zvonit až uprostřed noci. Vytáhl jsem telefon, Danovi konečně – od prvního dne, kdy jsem ho poznal – poslal tu zatracenou žádost o přátelství, a než bych tupě čekal na reakci, vytočil jsem mámino číslo. Hovor přijala okamžitě, jako by čekala s mobilem v ruce, jestli se ozvu. „Sbal si věci,“ vyzval jsem ji bez velkého úvodu.
„O čem to mluvíš? Říkala jsem, že nemám kam jít…“ „Něco se vymyslí. Jedeme pro tebe se sousedem. Mami, udělal jsem příšernou chybu. Poprali jsme se.“ V telefonu bylo chvíli ticho, pak jsem uslyšel roztřesený nádech a otázku, ve které zněl pláč. „Jsi v pořádku, zlato?“ „Nic mi není.“ Rozhodl jsem se, že prokousnutý jazyk si nechám pro sebe, nepotřebovala o něm vědět. „Prostě si sbal, než tam dorazíme, zbytek dáme za pochodu, jo? Jsme na cestě!“ Vytípl jsem hovor, než se začne vymlouvat a pochybovat. Naskytla se jedinečná možnost se toho hajzla zbavit, nemohli jsme ji nechat, aby nám proklouzla skrz prsty. V životě jsem snad nebyl tak rychlý, jako když jsem odnášel svoje tašky do auta. Pojal jsem sice podezření, že v nich není všechno, co mi v bytě patřilo, ale měl jsem oblečení, počítač, věci do školy. Víc jsem nepotřeboval. Za chvíli už jsem seděl na sedadle spolujezdce a Radim startoval. Moc jsme po cestě nemluvili, takže jsem zkontroloval,
jestli Dan už na moji žádost reagoval. Nejen že ano, dokonce i napsal. V pohodě? Nepotřebuješ pomoct? ptal se. Dobrý. Jen musím ještě něco zařídit. Přijedu s věcmi asi až večer, odpověděl jsem já. Žádný problém. Před půlnocí stejně spát nejdu. Co zařizuješ? Táta je šmejd. Zase jste se pohádali? Nic nového. Potkal jsem souseda. Jedeme pro moji mámu. Tak moc se to vyhrotilo? Všechno ti povím, až přijdu, jo? Palec nahoru byla přesně ta reakce, která je i za tisíc slov. Pobaveně jsem se ušklíbl. Představoval jsem si, jak ho deptá, že se nemůže učit, protože mu neustále pípá mobil, takže poslal přesně ten typ odpovědi, který mě umlčí. Po zbytek cesty jsem spíš potichu přemýšlel, co bude dál a jak vyřešit tu zapeklitou situaci. Předpokládal jsem, že Radim měl v hlavě podobné věci jako já.
Ukázka elektronické knihy