Jak jsem dobyl Kypr a málem i Kypřany (Ukázka, strana 99)

vrátil k příběhu, který jsem jí předtím vyprávěl. Když už skoro finišoval a měla přijít ta nejvtipnější část nakonec, přestal jsem mluvit a uvědomil si, že od té doby, co Craig odešel, tak mluvím anglicky.

Ona tak koukala a čekala, co ze mě ještě vypadne. Když jsem prozřel a zeptal se, jestli mluvím celou doby English, tak ona jen přikývla a začala se smát. Nevím, jestli mi rozuměla, nebo byla tak blbá, anebo jsem se jí prostě líbil, každopádně jí to bylo jedno. Co ale vím, že to zbořilo všechny ledy, a po chvíli jsme byli i v sobě. Pak se objevil i Craig s nějakou Američankou, a to byl začátek bláznivý noci.

Nějakou dobu jsem zvyklej, že po pár příbězích na mě lidi čumí, jestli už to není moc a jestli už jako nepřeháním. Kor když je každá storka z jiný země, tak je jasný, že to zavání pohádkářstvím. Po čase si zvyknete a už si spíš vybíráte lidi nebo situace, kdy to chcete říct.

Rozhodně nikoho nepřesvědčuju, aby tomu věřil. Je ale fakt, že když vyprávím tenhle, tak předem informuji, že se to opravdu stalo, protože tam bylo opravdu moc věcí naráz.

Ačkoliv jsem to byl já, kdo byl víc mimoň, nemohl jsem si nevšimnout, že slečna taky nebude úplně andílek. Ale furt nebylo jasný v čem. Po čase, když už se sedělo u velkého stolu a chlast tekl proudem, byl čas na sledování detailů. Jenže víc známých u stolu měla Craigova čubka a po nějaký době tam od té mé nikdo nebyl. Ona vlastně po čase ani ta slečna. Neustále odbíhala. Pak zase přiběhla, vrhla se na mě, a tak dál. Chvílema už to vypadalo, že se nevrátí. Craig už se tam kousal s hotdogářkou, takže občas trochu kůlek v plotě. Jednou jsem se ji vydal i hledat, ale marně. Takže buď chodila ještě za nějakým lofasem, 98

anebo někam šňupat. Když se pak Craig pakoval s buchtou na hostel a já tam v jednu chvíli seděl sám, došla mi trpělivost a vyrazil jsem domů. Jenže cestou u dveří jsme na sebe narazili. Asi jí to došlo, tak mně rychle nabídla, že půjdeme k ní. No proto! Šla si jen pro kabelku a já si venku gratuloval, jaký to je být král.

Po chvíli vyběhla v panice, že nemá kabelku. Bohužel ji měla furt u toho velkýho stolu. Možná i trochu moje chyba, když jsem párkrát zmizel, ale neměla furt odcházet, čubka. Chvíli jsem ji utěšoval, ať to neřeší, jenže ona tam měla klíče od bytu! Což pro mě znamenalo jediný: nejsou klíče, není píchání. Ihned jsem jí byl nápomocný a pomáhal v hledání. Ale bohužel, bylo pozdě. Cross je tím vyhlášenej, nedalo se nic dělat. Zprvu mě napadlo zavolat kámošovi, který mi nedávno říkal, že jeho známí umí otevřít všechno. I když byly asi tři ráno, telefon mi vzal. Prodával trávu, takže makal nonstop. Ačkoliv se smál a věděl, že jsem moc, snažil se pomoct a vyptával se na detaily.

A to hlavně co je to za dveře a jak starý jsou to baráky. Když odpověděla, že to jsou nový paneláky ve Vysočanech a že tam žije v podnájmu, tak od toho dal ruce pryč. Rovnou nám oznámil, že by to musel rozmlátit. S jeho prací a pověstí to pochopitelně nechtěl riskovat. Tak i tak ale zavelela, že se jede k ní. Navrhl jsem zaplatit tágo, takže jsme vyrazili k metru, kde ti zlodějíčci čekali na kořist.

Těsně u tága mi najednou řekla, ať počkám, a rozběhla se k nejbližší trafostanici nebo plynárně, co je poblíž. Byl tam docela hlouček, takže mi pak došlo, kam pořád chodila. Tak snad aspoň něco vezme, říkal jsem si. Pak jsme sedli do tága a jeli směr Vysočany. Stále mně vrtalo hlavou, jak se chce dostat domů. V nejhorším mně jel 99

z Vysočanský bus až před barák, takže nebylo co ztratit. Když jsme dorazili před její barák, se štěstím jsme se dostali dovnitř, protože nebyly dovřený dveře. Jak tam tak zmateně pobíhala a snažila se vyřešit neřešitelný, v tu chvíli mi došlo, že je vyjetá jak hovado. Pokud jsem chtěl docílit svého, bylo na čase ji uklidnit. To se mi nějak naštěstí podařilo, sedli jsme na schody a dali cígo. Pak přišlo i na mazlení. Najednou přestala, šáhla do kapsy a po chvíli začala připravovat čáry. Trochu jsem čuměl, a tak se raději zeptala, jestli chci taky. Automaticky jsem kývl a v duchu se modlil, aby to byl koks.

Bohužel tahle modlitba nevyšla a já si vpálil nějaký perník nebo ultra speed. Slušně se mnou zamával. Hned ale na mě nasedla a já si vlastně neměl na co stěžovat.

Když byl čas na pauzu, začal se opět řešit problém zamčeného bytu. Teď už jsme byli chytrý oba dva. Když zmínila, že má doma občanku, napadli mě hasiči. Těm jsme taky hned zavolali. Ochotně mi nabídli, že přijedou, ale že nám stoprocentně rozmlátí dveře.

O tom nechtěla slyšet ani slovo, protože by ji majitel hned vykopl z bytu. Když jsem hasičům řekl, že to nejde, doporučili mi zámečníky. A tak mě napadl další kámoš Piso. Jeho táta to dřív dělal, tak jsem to zkusil. Taky mně vzal překvapivě telefon, ale rovnou se mi vysmál. To prostě nešlo. Nakonec jsme se ale nějak dopídili k jednomu zámečníkovi, který byl ochoten přijet, ale měl podmínku, že to otevře jedině v případě, že u toho bude policie.

To jsem úplně zase nechtěl já, ale vypadalo to jako jediné řešení.

Vzali jsme si čas na rozmyšlenou. Jak jsme ale byli rozjetí a každý

100 Ukázka elektronické knihy