VYÚČTOVÁNÍ.
Třetí
kategorie
má
název:
UHRAZENÍ
NEDOPLATKU. A čtvrtá: OSTATNÍ. Jak zjišťuji, fronta u automatu je proto, že jacísi dva starší lidé (muži) se nedovedou rozhodnout, kterou ze zmíněných čtyř kategorií zvolit. Ostatní, za nimi čekající lidé, je se slovy: „Dovolíte, já si jen zmáčknu číslo…,“ neskrývaně předbíhají, takže nakonec ti dva postarší pánové stojí přímo přede mnou. „A co potřebujete?“ zeptám se, protože je mi jasné, že pokud chci já své pořadové číslo, musím je buď také předběhnout, což mi svědomí nedovolí, nebo jim pomoci. „Já chci přehlásit elektroměr. Na dceru,“ odpoví mi bezelstně, a možná dokonce i hrdě, jeden z pánů. „No, zmáčkni si tohle!“ radí mu ten druhý a ukazuje na tlačítko: REKLAMACE VYÚČTOVÁNÍ. „Ano?“ diví se ten první. Já se vmísím do jejich rozhovoru tím, že podotknu: „No, jestli ale pán chce elektroměr přepsat, tak je to vlastně nová SMLOUVA, tedy by bylo dobré podívat se, jestli tam někde není něco o NOVÉ SMLOUVĚ,“ usmívám se. Chovám se v rámci přísloví: „Chytrému napověz…“ „A jo!“ vítězoslavně se praští do čela ten první a zmáčkne tlačítko: OSTATNÍ. Má své pořadové číslo. Odchází. Jsem druhý na řadě. Přede mnou jen ten zbývající muž z té původní dvojice. „Prosím!“ kynu mu, aby si sám odebral lístek. „Ne, ne. Jen račte, mladý pane,“ říká on a dodává, že on nic nechce. Že šel jen náhodou kolem, pána, co si vzal číslo, ani nezná. 98
Že se potkali náhodně před budovou! A že na něj počká, až si vše vyřídí. Půjdou do parku zanadávat na politiku. Beru si číslo. Mám 156. Na vyvolávacím zařízení svítí 140. Kdybych jen tušil, jak moc mne 16 čísel, které zde musím přečkat, obohatí. A jak moc mi rozšíří pohled na svoje spoluobčany. Začíná to okamžitě, jakmile si sednu do křesla k čekání určenému. Na vyvolávacím zařízení se rozsvítí 141. Vidím, jak u jednoho okénka je jakási stará paní. Kolik jí může být? Tak 75. Odhaduji. „Já, drahá paní úřednice, platím 1200 za plyn, 1500 za elektřinu a to mi řekněte, kde je voda, nájem, léky, a jídlo?“ ptá se jí ta paní a zaměstnankyně za přepážkou jen pokyvuje. Říká, že doba je zlá, že je to všechno složité. Načež zákaznice přechází do lamentování. Ukazuje úřednici jakýsi papír, ze kterého, jak jsem pochopil, má paní úřednice vidět, jaký má paní malý důchod. A to, prosím pěkně, celý život tvrdě pracovala. Na OPBH. Stejně, jako tady paní. A tohle jí vyměřili na důchod. Ještěže pan Babiš jim něco přidal. Jinak by zemřela hlady! Ale i tak je dnes doba zlá a paní tře nouzi a bídu! „Ještěže mi Anežka pomáhá. Anežka je moje dcera, abyste jako věděla,“ říká hrdě paní zákaznice, co pracovala na OPBH, a ukazuje úřednici fotografie. Tohle je dcera, tohle je její dcera, tedy paní zákaznice vnučka, a tohle? Tohle je Bobík. Bobík je jezevčík. Tedy byl. Teď je na pravdě Boží. Ale když ještě jančil, to vám byl panečku rošťák. „Chcete vidět Bobíka u moře? My jsme byli s ním až v Bulharsku. To ještě Josef žil. Že neuhádnete, kdo byl Josef? No, můj manžel to byl. Ano. Tady, koukněte. Josef v Bulharsku. S Bobíkem v náručí. 99
Nebo, ne. Počkejte. To není Bobík. To je nějaký čokl, co tam pobíhal a Josef ho odchytil, aby nepokousal našeho Bobíčka…,“ povídá paní a dává na pult jednu fotografii za druhou. Pak vypráví, jak dříve bylo všechno jednodušší. Načež se zaměstnankyně PRE zeptá, jak tedy může paní pomoci? Že ona tady není od toho, aby koukala na fotky. „Ale to já moc dobře přece vím,“ řekne uznale paní zákaznice a sahá do plátěné tašky, kterou má celou dobu u nohou. Na pult pokládá čokoládu Milka. Tu nejlevnější. Tak za 22 korun, a říká: „Víte, paní Elektrárno, já prostě nemám peníze, jsem na tom opravdu zle, tak jestli byste tam někde pod pultem pro mě nenašla nějaký levnější proud? Já vím, co se sluší a patří,“ a posouvá čokoládu k zaměstnankyni PRE. Vstávám. Jdu se projít. Na vyvolávacím zařízení se rozsvítí 143. Moje kroky vedou až k platebnímu automatu. Ano. I ten zde je. Zatímco, jak pozoruji, automat na pořadová čísla je elementární zkouškou inteligence příchozích, kterou projde jen zhruba čtvrtina adeptů, tak platební automat je selekcí vskutku nevídanou, neboť s úspěchem prochází jen mizivý zlomek populace. Jak to funguje? Na obrazovce vyťukáte číslo smlouvy. Zadáte variabilní symbol, počkáte na výzvu k zaplacení a přiložíte platební kartu ke čtečce. Tak zmíněný postup, který se zdá na první pohled primitivní, nám jasně ukazuje, že prezident Zeman, když řekl, že 80 % národa jsou lidé s IQ pod 80, se ještě mýlil. Že byl ještě velkým optimistou.
100 Ukázka elektronické knihy