Zatímco Salvador přemýšlel a těkal očima po okolí, já jsem o tom taky uvažovala. Nemohla jsem přestat myslet na poklad, který na mě stále čeká pár tisíc mil odtud, kde je zakopaný pod stromem, ale mít na palubě jeden nebo dva dny tyhle dva by nemělo znamenat žádnou komplikaci, aspoň mi to tak připadalo. Bude to přínosné pro všechny a taková řešení mám ráda. Od té doby, co jsem dostala Ivana, jsem se na svět dívala tro‑ chu jinak. Byl pro mě jako první doušek studené vody, když se napijete a ještě ani nevíte, že máte žízeň, ale pak pijete a pijete a nechcete přestat. Tohle rozhodnutí jsem udělala sama za sebe. A taky jsem se sama tajně rozhodla, že se vrátím domů, i kdyby mi to Rodeo zakazoval nebo vyčítal. Dlouho jsem se starala hlavně o něj a dělala to, co chtěl on. Možná bylo načase začít se starat o někoho jiného. Salvador se mi líbil. Bylo by fajn mít na palubě kamaráda. To já jsem ho chtěla. A na tom, co chci já, přece taky záleží, no ne? Přikývla jsem sama sobě na souhlas. Salvador na mě pohlédl, pak se podíval na dálnici a potom na náš autobus. „Nemusíš se zeptat táty?“ „S tím si nedělej starosti. Já si promluvím s Rodeem a ty s mámou.“ A tak se taky stalo. Salvador sice zavrtěl hlavou, ale k mámě přistoupil, odtáhl ji stranou a začal si s ní povídat, zatímco já jsem přešla k Rodeovi. „Hele, Rodeo,“ řekla jsem, „pro dva další ještě místo máme.“ Neptala jsem se, prostě jsem konstatovala. „Jaké dva další?“ „Další dva cestující,“ upřesnila jsem a ukázala palcem na dis‑ kutující dvojici. „Jedou naším směrem a mají porouchané auto.“ Rodeo otevřel pusu stejně jako Salvador, ale já šla za svým a už jsem se naučila nedovolit druhým, aby mě brzdili v rozletu. „Vím, 98
0 c