Peters11-zlom.qxd18.1.202420:16Stránka97
„Jak starý je asi ten tvůj raněný?“ zeptal se Cadfael, teď už mnohem klidnější, když se vzdálili od všech, kdo by je mohli zaslechnout. „Docela mladý,“ tiše vydechla. „O něco starší než já. A určitě ho pronásledují! Má mě samozřejmě za chlapce. Dala jsem mu napít z láhve, a řekl mi Ganyméde…“ Kdo by si něco takového pomyslel, uvažoval Cadfael, když před ní spěchal do chaty, bude to asi nějaký vzdělaný mládenec. „Tak tedy Ganyméde,“ řekl a dal jí do rukou svitek plátna, přikrývku a nádobku balzámu. „Pěkně to podrž a já zatím naplním tuhle lahvičku a pohledám něco k snědku. Chviličku tady na mě počkej a pak půjdeme. Cestou mi můžeš povědět, co ses o tom chlapci dověděla, protože jak přejdeme silnici, už nás nikdo neuslyší.“ Když se Godith cestou uklidnila, horlivě mu vypověděla všechno, co mu za světla dost dobře říct nemohla. Nebyla ještě tma, jenom jemné nezřetelné šero, v němž jeden druhého jasně viděli, ale bez barev. „Je tam husté křoví. Slyšela jsem ho, jak se pohnul a zaúpěl, a šla jsem se tam podívat. Vypadá jako mladík z urozené rodiny, nějaký zeman. Ano, mluvil se mnou, ale nic mi neřekl, připadalo mi, že se domlouvám s umanutým děckem. Byl hrozně zesláblý, záda a paži měl zakrvácené, a přitom jenom žertoval… Ale důvěřoval mi, pochopil, že ho nezradím.“ Poskakovala vedle Cadfaela po vysokém strništi, kam budou brzy nahnány z opatství na pastvu ovce a pohnojí svým trusem pole. „Dala jsem mu všechno jídlo, co jsem měla, a řekla mu, aby klidně ležel, že hned po setmění přivedu pomoc.“ „Jsme už blízko. Běž první, tebe pozná.“
97