Již jsme nastínili některé mýty ohledně truchlení dětí a dospívajících, přesto jejich výčet není (a nebude) zdaleka definitivní. Kolem truchlení dětí a dospívajících se jich totiž vytvořila celá řada. Obvykle jsou v literatuře popisovány tyto mýty (Corr in Doka, 2000, s. 33–34): 1. Děti jsou schopny truchlit až od určitého věku. 2. Jedinou významnou ztrátou v životě dítěte je smrt milovaného člověka. 3. Děti musí být chráněny před konfrontací se smrtí. 4. Děti by neměly chodit na pohřby. 5. Děti a dospívající ztrátu rychle překonají. 6. Pomoc pozůstalým dětem je záležitostí rodiny. 7. Nejefektivnější formou pomoci pozůstalým je rozhovor. 8. Děti jsou trvale poškozeny brzkou a významnou ztrátou. My jsme jich však identifikovali mnohem více. Mýty ohledně truchlení dětí a dospívajících jsou velmi rozšířené a celou situaci pozůstalých značně komplikují. Samotní truchlící se totiž nezřídka identifikují s těmito mýty a zákonitě pak musí být rozčarováni a zklamáni, protože ve skutečnosti prožívají něco úplně jiného. Taktéž ti, kteří se snaží pozůstalým dětem a dospívajícím pomoci – jejich příbuzní, přátelé, známí, ale i odborníci v pomáhajících profesích – často podléhají těmto mýtům, což truchlícím dětem a dospívajícím rozhodně nepomáhá.
5.1 S dětmi bychom se o smrti bavit neměli MÝTUS: S dětmi bychom se o smrti bavit neměli. FAKT: Smrt je součástí našeho života, měla by být tedy i součástí našich rozhovorů.
Umírání, smrt a truchlení jsou poměrně ožehavá témata, o kterých se běžně ve společnosti nemluví, natož aby se o nich diskutovalo s dětmi. Gorer (1987) v této souvislosti 99
Mýty kolem truchlení dětí a dospívajících
5. Mýty kolem truchlení dětí a dospívajících
hovoří o „pornografii smrti“. Dříve byla společensky nepřístojným tématem sexualita, zatímco o smrti se hovořilo běžně, dnes je tomu právě naopak – o sexu hovoříme otevřeně, klidně i s dětmi, zatímco o smrti nikoliv – tematizace smrti nyní vzbuzuje znepokojení a rozpaky. Smrt popíráme, nechceme o ní slyšet ani o ní mluvit. Možná, že jste také někdy slyšeli výroky typu: „Raději o tom nemluv, ať to nepřivoláš!“ nebo „Tohle nebudu poslouchat, je to morbidní!“ Mnozí lidé jsou pořád ještě přesvědčeni, že je lepší o smrti mlčet. Průzkum agentury STEM/MARK pro Život 90 uvádí, že o smrti je těžké hovořit pro dvě pětiny občanů. Třetina z nás se na toto téma nebaví vůbec, přičemž si tři čtvrtiny dotázaných uvědomují, že se o tomto tématu nebavíme dostatečně. A už vůbec nevíme, jak smrt tematizovat v rozhovoru s dětmi a dospívajícími. Smrt byla v naší společnosti dlouhodobě tabu. V důsledku tabuizace smrti nevíme, jak o smrti mluvit, jak se rozloučit s umírajícími či jak utěšit pozůstalé. Natož jak se o těchto tématech bavit s dětmi a dospívajícími. Nikdo nás to ne(na)učil, v rodině jsme to neviděli, ve škole nám to neřekli. Konfrontace s tématy umírání, smrti a truchlení je pak zpravidla vždy velmi trýznivá, a to pro každého ze zúčastněných – pro toho, kdo smrti čelí, protože umírá, pro pozůstalé, kterým zemřel někdo blízký, ale i pro ty, kteří chtějí truchlícím pomoci a podpořit je, zejména pokud se jedná o děti či dospívající. Lidskou přirozeností je vyhýbat se utrpení, proto se vyhýbáme i smrti, pokud je to možné, a to i konverzaci o ní. Nechceme s ní mít nic společného. Smrt bychom nejraději „zabili“. Jenomže smrt tak jednoduše zabít nelze (Špatenková a kol., 2014; Preissová a Špatenková, 2023a; Aries, 2020; Šiklová, 2013). Uvědomíme-li si, že se celá naše společnost zmítá v problémech, jak přistupovat k umírání, smrti a truchlení, nepřekvapí nás, že jen málokdo umí děti a dospívající v takové situaci pochopit a pomoci jim. A tak jsou děti a dospívající vedeni k tomu, aby i oni začali ignorovat a potlačovat vlastní přirozené reakce na smrt. Naprosto běžné jsou následující reakce dospělých vůči truchlícím dětem (DiGiulio a Kranzová, 1997, s. 12): „Nesmíš plakat, že ti umřel tatínek. Určitě by chtěl, abys byl silný a statečný a bral to jako chlap.“ … „Tvoje maminka odjela pryč. Teď ji hodně dlouho neuvidíš.“ … „Bratříček byl tak hodný, že si ho pán Bůh vzal k sobě do nebíčka. Tak už nebuď smut‑ ná.“ … „Smrt je, jako když usneš. S tím rozdílem, že mrtvý se už nikdy neprobudí.“ …
100 Ukázka elektronické knihy