Zimní hrob (Ukázka, strana 99)

do pokojů. Brodie zhasl čelovku, aby šetřil baterii, a celý hotel najednou působil podivně odtržený od reality.

Brannan se na ně přes rameno chlípně usmál. „Společný pokoj asi nechcete, co?“ „Ne,“ prohlásila Síta pevně. „Já si to myslel.“ Otevřel dveře. „Vy budete bydlet tady.“ Brodie a Síta dovláčeli kufr do pokoje a vyzvedli ho na odkládací stoličku na zavazadla. Pokoj měl smetanové stěny a fialový koberec doplňovaly závěsy stejné barvy. Na posteli čekaly čisté složené ručníky. „A vy budete hned vedle,“ oznámil Brannan Brodiemu. Začal zapalovat svíčky na komodě. Výpadky proudu tu očividně nebyly žádná rarita.

Brodie si sundal batoh ze zad. „Co se stalo s autem Charlese Youngera?“ Během letu na Mull si stihl prostudovat poznámky, které dostal od Maclarena. Žádnou zmínku o autě tam nenašel.

Brannan se zatvářil zmateně. „Teď vám asi nerozumím.“ „Jde mi o Youngerovo auto. Musel parkovat tady u hotelu.“ „Aha, tak to netuším. Hostům parkovací místa nevyhrazujeme. V srpnu jsme měli dost plno, takže by musel mít vážně kliku. Pokud teda vůbec auto měl.“ „Jak by se sem jinak dostal?“ „Nemám nejmenší ponětí.“ „Ale jeho osobní věci zůstaly na pokoji, ne?“ „To ano, ale když zmizel, nemohli jsme je tam nechat. Pokoj si zarezervoval jiný host. Takže přijel Robbie, všechno to sbalil a odvezl.“ „Robbie?“ nechápala Síta.

98

„Jo, náš místní strážník.“ Uchechtl se. „Strážník Robík. Jmenuje se Robert Sinclair.“ „Před lety jsem sem jezdíval chodit po horách a žádného strážníka jste tu neměli,“ divil se Brodie. „Z někdejší policejní stanice udělali Airbnb.“ „Jo, to jo,“ přisvědčil Brannan. „Ale ve třicátých letech, když se stavěla elektrárna, jsme tu zažili kapánek populační explozi, a tak se asi rozhodli, že bychom tu strážníka mít měli. Tehdy se budova policejní stanice zrovna prodávala, tak ji odkoupili a teď nám tu strážníkuje Robík.“ Podal Brodiemu vstupní kartu. „Tady je váš klíč. Zapálím vám v pokoji svíčky a skočím dolů rozdělat oheň.“ Ve dveřích se zastavil a otočil se, jako by si na něco vzpomněl. „Budete chtít vidět tělo?“ „Vy ho máte tady?“ vypravila ze sebe po chvíli užaslého ticha Síta. „V hotelu?“ Brannan rozšafně pokrčil rameny. „Neměli ho kam dát. A mně v kuchyni zůstal velký prázdný chlaďák na dorty a zákusky.“ Kuchyň se nacházela v zadní části hotelu. Na polici nad nerezovým pultem, ze které viselo kuchyňské náčiní, čekaly hrnce a pánve. Ve vzduchu se vznášel pach smažení a Brodiemu se okamžitě vybavila vzpomínka na obědy ve vesnických hospodách tady na Vysočině a na smažené krevety servírované v proutěné ošatce. Mezi kuchyňskými spotřebiči a velkými digestořemi poskakovaly stíny vrhané Brannanovou svíčkou. „Tudy,“ pobídl je a Síta s Brodiem ho následovali do postranní místnosti, která nejspíš sloužila jako sklad potravin. Vzduch tu byl těžký zápachem čisticích prostředků.

99

Chladicí vitrína na dezerty stála na kolečkách přisunutá ke stěně. Přes zamlžený skleněný poklop nebylo vidět dovnitř. Brannan podal svíčku Brodiemu. „Tumáte, podržte to,“ řekl a poklop zvedl.

Charles Younger byl urostlý čtyřicátník. Řídnoucí světlé vlasy se mu přilepily k čelu. Byl pořád ještě oblečený tak, jak ho objevili. Hnědozelená bunda, černé oteplováky, laciné pohorky. Vlněnou čepici našli zvlášť.

Teď ležela vedle něj. Aby se do chladicího pultu vešel, uložili ho sem s pokrčenými koleny. Oči zůstaly otevřené, ústa dokořán a obličej měl Younger celý pohmož­ děný a plný odřenin. Viditelné části kůže získaly růžovo­ červený nádech.

Brodieho upoutaly ledově modré oči, které jako by se sladily s barvou rtů. Ve složce od Maclarena se toho o Youngerovi moc nedočetl. Novinář žil sám. Neměl žádné příbuzné kromě matky silně pokročilého věku, která žila v Livingstonu v domě s pečovatelskou službou. V Heraldu pracoval už od ukončení studia na Edin­ burské univerzitě. Získal řadu ocenění a naháněl strach každému politikovi, který se dozvěděl, že se Younger začal hrabat v jeho minulosti. Brodie od něho nikdy nepřečetl jediný článek. „Vypadá čerstvě,“ poznamenal lakonicky. „Na někoho, kdo je už tři měsíce po smrti.“ „Tělo se teoreticky mělo docela dobře zachovat, jestli po většinu času leželo v ledu,“ usoudila Síta. „A ten pult chladí na kolik? Na tři čtyři stupně?“ „Většinou tak na čtyři pět stupňů,“ upřesnil Brannan. „Tím pádem tělo uvnitř asi ještě úplně nerozmrzlo.

I když teď, když nejde proud, bude asi rozklad postu­ 100

Ukázka elektronické knihy