KAPITOLA 13
V
neděli ráno mě probudí zvonění telefonu v přízemí. Než vylezu z postele, zapřemýšlím o tom, kolik mi do temného měsíce zbývá času: jenom tři dny. Tři dny, tři dny, říkám si při každém kroku dolů po schodech. Spěchám do kuchyně a zvedám ze stojánku náš prastarý tele fon. (Máme i starý záznamník – vše po neznámém dávném maji teli domu.) Volá Germ. Je zadýchaná a slova ze sebe rychle chrlí. „Moc mě mrzí, že jsem ti včera nezavolala. Když jsem po fotbale přišla domů, snažila jsem se mámu přesvědčit, že duchové existují, a řekla jsem jí, že jsme si s několika z nich včera večer povídaly. Ale ona si teď myslí, že mám záchvaty. Našla si to na zdravotnickém webu, píšou tam, že když máš záchvat, tak halu cinuješ. Takže mě teď nepustí z domu. Teda kromě dnešního večera, protože je podzimní slavnost. Řekla, že ti nesmím volat, jelikož si jen vzájemně nasazujeme brouky do hlavy. Myslí si, že teď volám Bibi.“ „Ty smíš Bibi volat?“ vyhrknu ublíženěji, než bych chtěla. Mám pocit, jako by mě Germina máma zradila. Germ se na vteřinu odmlčí. „Kvůli té podzimní slavnosti. Musíme to na dnešní večer doladit. Myslíš, že…“ váhá. „Myslíš, že bys mohla přijít?“
• 98 •