Kluk v kopačkách – Fotbalový kemp (Ukázka, strana 99)

„Kluci, nehádejte se, vždyť je to jen hra,“ snažil se je uchlácholit Tomáš, který nevěřícně zíral, jak se jejich protivníci vzájemně obviňují. „My vám tu vlajku vrátíme! Snažili jste se, a to se přece taky cení,“ dodal nakonec a Julča s Honzou i Jirkou souhlasně přikývli.

Cizí kluky Tomášovo smírčí gesto zarazilo. Zmlkli a koukali na něj, jako by spadl z višně. „Myslíš to vážně, nebo si z nás děláš šoufky?“ „Když něco řeknu, tak to platí. Tady, vezměte si ji,“ řekl Tom, vytáhl z batohu vlajku s lebkou a zkříženými hnáty a podal ji překvapeným klukům. „No, díky,“ řekl nejvyšší z nich, který se představil jako Petr. „Omlouváme se za tu vaši ukradenou vlajku. My bychom ji pak vrátili zpátky, že jo, kluci?“ Při těch slovech se otočil na své kumpány a ti se začali dušovat, že určitě, protože přece nejsou žádní zloději.

Tomáš, Honza, Julča a Jirka jim sice moc nevěřili, ale nechtěli se s nimi pouštět do dalšího křížku. „Vy jste všichni fotbalisti, nebo co? Že hrajete tak dobře?“ zeptal se Petr. „Jsme ze společného týmu, kromě tady Honzy, který sice taky hraje závodně, ale v jiném městě.

98

Přijeli jsme sem na letní fotbalový kemp,“ odpověděl Jirka. „Vy asi fotbalisti nejste, co?“ neodpustila si rý­­p­­nutí Julča. „Měli byste častěji trénovat, aby vás brzy zase někdo neporazil,“ řekla a hned na to dostala nápad. „Máme ještě chvíli čas, než bude u nás v kem­­pu budíček, nechtěli byste se naučit pár fotbalových vychytávek?“ Kluci nejdřív rozpačitě postávali, ale pak si řekli proč ne, a tak se fotbalový zápas proměnil ve fotbalový trénink. Nakonec si všichni užili fajn ráno a až na pár odřených kolen se loučili vysmátí a spokojení. „Tak čau, a díky,“ houkl Petr, když odcházel se svou partou zpátky do jejich tábora.

Po celý zbytek kempu už k žádným záhadám ani nečekaným překvapením nedošlo. Tedy kromě jediného – týmová vlajka si opět vesele vlála ve větru, jako by se nechumelilo. Trenér Kamil nejdřív nechápavě kroutil hlavou, ale nakonec nad celou věcí mávl rukou.

Poslední večer před odjezdem udělali veliký táborák, u kterého opékali špekáčky, zpívali a vyprávěli 99

si strašidelné historky o zdejším hradu a lese plném hladových vlků.

Ráno si všichni sbalili svoje věci a opustili kemp, který jim po celých čtrnáct dní poskytoval útočiště.

V autobuse si pak hlasitě povídali o nových zážitcích a říkali, jak už se těší na příští rok. Kamil na sedadle usnul – očividně ho dvoutýdenní hlídání smečky malých fotbalistů unavilo. Jirka s Tomášem, sedící hned za trenérem, využili situace a rozhodli se, že si z něj trochu vystřelí. Tom vyštrachal z batohu své poslední čisté štulpny a opatrně, tak aby ho nevzbudil, je trenérovi nasadil na uši. Trenérka Zuzana, která seděla vedle přes uličku, se chichotala a podala klukům svou růžovou kšiltovku s vyšitým obrázkem jednorožce na čele. Kluci ji položili Kamilovi na hlavu a prohlíželi si svůj výtvor ze všech stran. „Něco tomu chybí!“ prohodil Jirka. „Už vím!“ odpověděl šeptem Tomáš, vytáhl svůj zmuchlaný fotbalový dres s příjmením Rychlík a přehodil ho Kamilovi okolo ramen. „Teď je to dokonalé, kluci,“ špitla s úšklebkem Zuzana, jakmile bylo umělecké dílo malých fotbalistů hotové.

100

Ukázka elektronické knihy