výpravě,“ odpověděl.
„Jdeme totiž
do
Moudrého lesa
pro
bylinku,“ dodala Všetečka. „Jdou na výpravu,“ řekl jeden ze skřítků. „Jdou na výpravu,“ řekl druhý. A třetí řekl to stejné. „To je nadělení,“ prohlásil Diblík, kterému došlo, že povídat si se třemi skřítky bude asi těžké. „A kam máte namířeno vy?“ zeptala se Všetečka a rychle dodala, „a odpovězte pouze jeden.“ Skřítci se na sebe podívali a potom jeden z nich promluvil: „My cestujeme a hledáme blyštivé věci a domečky, ve kterých bychom mohli bydlet.“ „Vy jste straky?“ zeptal se opatrně Diblík. „Ne, nejsme,“ vyhrkl jeden ze skřítků. „Straky my nemáme rádi, protože kradou věci,“ odpověděl skřítek
uprostřed.
Diblík
si
oddychl.
„Neviděli
jste
něco
blyštivého,“ zeptal se skřítek, který se celý třepal na to, až bude moct promluvit. „Něco jsme viděli,“ řekla Všetečka, „ale tam jít nemůžete. Žijí tam šílení malí lidé, kteří by vám ublížili.“ „Právě jsme z toho místa utekli,“ řekl Diblík. Skřítci se začali smát. „Ale my umíme být neviditelní,“ prohlásil jeden z nich. „Být skřítkem je strašně nebezpečné, každý vás chce chytit,“ dodal druhý. „O nás se nebojte.“ Diblík a Všetečka se na sebe smutně podívali. Skřítci najednou začali mluvit jeden přes druhého a Diblík jim nerozuměl. Najednou naskákali do trávy, odkud Všetečka s Diblíkem vylezli, a byli pryč. „Snad to město nikdy nenajdou,“ řekla smutně Všetečka. Diblík se zhluboka nadechl. „Půjdeme dál.“ O několik okamžiků později, když překonali kopec, který před nimi vyrostl, uviděli v dálce zvláštní duhový mráček. Mlha v něm byla průhledná a tak je napadlo, že by se vydali trochu blíž. „Musíme být opatrnější než posledně,“ navrhoval Diblík. Všetečka s jeho návrhem 98