98
Barokní úvody do studia (institutiones medicae)
LÉKAŘSKÉ POVOLÁNÍ A PROFESNÍ ETIKA V poslední podkapitole se budeme věnovat deontologii (profesní etice), pro tože i to je filozofické téma, které se v barokních učebnicích a jiných pra menech objevuje. Vycházet budeme především z Zeidlerových Lékařských institucí, Linsingovy Lékařské zkoušky i některých pravidel zakotvených ve statutech pražské lékařské fakulty. Jedná se o problematiku, jež dosud zcela unikala pozornosti českých historiků medicíny, i když lékařská etika novější doby předmětem bádání již byla.318 Také v mezinárodním kontextu se lékař ská etika barokní doby dosud nestala příliš studovaným tématem.319 Situaci komplikuje i skutečnost, že současný laický diskurs k lékařské etice se často soustředí na Hippokratovu přísahu, která však nabyla své ho symbolického významu až v posledních dvou staletích.320 V době svého vzniku byla pouze jedním z několika deontologických textů a později upadla v zapomnění. Znovu se vynořila v 16. století, ale pro sledované období nebyla významná a téměř žádný z našich pramenů se o ní nezmiňuje. Také v baroku, stejně jako v jiných periodách, bylo povolání lékaře předmětem etických úvah. Někteří lékaři viděli svou profesi jako práci silně prosycenou étosem – morální imperativ se stal součástí jejich sebedefinice, jak vidíme například v textech významného holandského lékaře a vědce Jana Baptisty van Helmont (1580–1644).321 V propedeutických textech je deontolo 318 Obecný přehled o problematice poskytují např. Wolfram Kaiser – Arina Völker (ed.): Ethik in der Geschichte von Medizin und Naturwissenschaften, Halle – Wittenberg 1985; Klaus Bergdolt: Das Gewissen der Medizin: Ärztliche Moral von der Antike bis heute, München 2004; Robert B. Baker – Laurence B. McCullough: The Cambridge world history of medical ethics, Cambridge 2009. Ve střední Evropě lze v první řadě upozornit na práce zabývající se medicínou v době totalitních režimů, především od Michala Šimůnka a dalších, nejnověji René Milfait – Milan Novák – Mi chal Šimůnek: Hitler namísto Hippokrata: nacistická etika a morálka, humanitární hodnoty a válečné zdravotnictví ve světle poměrů na okupovaném území českých zemí, 1939–1945, Praha 2022; Uwe Hoßfeld – Michal Šimůnek: Die Kooperation der Friedrich-Schiller-Universität Jena und Deutschen Karls-Universität Prag im Bereich der „Rassenlehre“ 1933–1945, Erfurt 2008; Michal Šimůnek – Diet mar Schulze (ed.): Die nationalsozialistische „Euthanasie“ im Reichsgau Sudetenland und Protektorat Böhmen und Mähren 1939–1945 = Nacistická „eutanázie“ v říšské župě Sudety a protektorátu Čechy a Morava 1939–1945, Praha 2008; Boris Böhm – Michal V. Šimůnek: Verlegt – Verstorben – Verschwiegen: tschechische und deutsche Psychiatriepatienten in Böhmen als vergessene Opfer der NS-„Euthanasie“ = Odtransportovaní – zemřelí – zapomenutí: čeští a němečtí duševně nemocní v Čechách jako zapomenuté oběti nacistické „eutanázie“, Červený Kostelec 2016. 319 Známa je nám pouze monografie o dánském lékaři a protestantském biskupovi Nielsi Stenseno vi. Frank Sobiech: Radius in manu Dei: Ethos und Bioethik in Werk und Rezeption des Anatomen Niels Stensen (1638–1686), Münster 2013. 320 Vivian Nutton: Beyond the Hippocratic Oath, in: Doctors and Ethics: The Earlier Historical Setting of Professional Ethics (= Clio Medica 24, Wellcome institute Series in the History of Medicine), ed. Andrew Wear – Johanna Geyer-Kordesch – Roger French, Amsterdam – Atlanta 1993, s. 10–37; no věji Julius Rocca: Inventing an Ethical Tradition: A Brief History of the Hippocratic Oath, Legal Ethics 11, č. 1 (2008), s. 23–40, kde i další relevantní literatura. 321 K tomu nejnověji viz Karel Černý: Discourse of Innovation: 17th-Century Dutch Physicians Jan Baptist van Helmont and Cornelius Bontekoe on their Struggle with the Medical Establishment (v tisku).
Barokní úvody do studia (institutiones medicae)
gie většinou součástí definice dobrého lékaře, s níž se medici setkávali hned na začátku své studijní cesty. Lékaři se definovali jako povolání stojící na špičce určité hierarchie, k če muž jim sloužila Galénova metafora přirovnávající doktora k architektovi, který svou učeností poznává prostředky k získání a udržení zdraví. Lékaři -architektovi pak měla jako na skutečné stavbě přisluhovat řemeslná povolá ní, především ranhojič a lékárník.322 První povinností lékaře v barokní době byla zbožnost, protože „bázeň boží je počátkem moudrosti“,323 druhou bylo podle Šebestiána Kristiána Zeidlera napomáhat přírodě (nebo přirozenosti) v uchovávání stávajícího a navracení chybějícího zdraví způsobem rychlým, jistým a příjemným.324 Z toho plyne důležitý poznatek, na nějž jsme již v předchozím výkladu okrajově narazili. Barokní lékař se nemohl obejít bez Boží pomoci, ale podle dobového přesvědčení sám nic nezmohl ani proti přírodě. Nebyl příčinou zdraví, naopak byl přírodě podřízený, takže všechny medicínské vynálezy byly zbytečné, pokud příroda doktorovo snažení nepřijala.325 Předmětem umění lékařského proto bylo v první řadě omezování příčin chorob. Medicí na byla tedy vnímána jako jakási pomocná disciplína, jež má napravovat nebo zmírňovat to, co se odchyluje od lidské přirozenosti. Lékaři měli při ochraně zdraví konat svou povinnost a při zdravotních obtížích vše, co bylo v jejich moci. Z toho Zeidler dovozoval velký význam prevence, zejména diety, která hrála zásadní roli u zdravých osob, ale pozornost se jí musela věnovat také u nemocných. Lékařské instituce rovněž obsahují pokyny pro kontakt s pacienty, proto že – řečeno s Zeidlerem – lékař nemá jen rozdávat rady na ulicích, nýbrž za něj hovoří především skutky. Návštěvy nemocných měly být časté.326 Aby byly také užitečné, měl lékař pacienta důkladně prohlédnout, zvážit jeho tělesný vzhled, vyptat se na stravu, změny v průběhu nemoci a zdravotní stav. Lin sing doporučoval, aby si lékař zjistil, jaký den choroby právě probíhá, čímž narážel na teorii tzv. kritických dní. V raném novověku stále ještě panovala tradiční představa, že choroby mají určitý typický průběh, který většinou směřuje k nějaké krizi, při níž dochází ke zlomu. Zvítězí-li příroda, následuje rekonvalescence, v opačném případě se nemoc přesouvá do nové, závažnější fáze, nebo dokonce nastává smrt. Kritické dny měly být podle dobových před stav některé liché (například pátý nebo sedmý), počítáno od začátku choroby.
322 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 1. 323 V ekumenickém překladu: „Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“, Kniha přísloví 9, 10; Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 6; též J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 5. 324 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 6. 325 Ibid.; J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 5. 326 Ibid.
99
100
Barokní úvody do studia (institutiones medicae)
Pokud se jednalo o zcela beznadějný případ, měl být ošetřující velmi opa trný, aby nepoškodil pověst svou i lékařského umění, což platilo dvojnásob, jestliže byla ve hře větší finanční odměna. Jinými slovy, lékař v takových pří padech neměl ani slibovat uzdravení, ani si účtovat služby. Na druhou stranu, pokud viděl alespoň jiskřičku naděje, měl ji svým uměním podporovat.327 Pakliže přirozenost lidská sama směřovala k uzdravení, neměl se jí lékař plést do cesty a předepisovat nadbytečné (a nákladné) procedury, které by navíc mohly pacientův stav zhoršit. U lehkých chorob, u nichž příroda zjevně vítězila, se doporučovalo předepisovat klid na lůžku a vhodnou dietu. Léčbě těžších nemocí měl lékař napomoci příhodným lékem, aby se pacient uzdra vil co nejdříve a také aby se předešlo obratu jeho stavu k horšímu. U vážných a nerozhodných stavů měl mít lékař na paměti Hippokratovo doporučení, že veškeré jeho konání by mělo mít nějaký účel. Také by neměl tento účel zbrkle měnit a měl by se držet svého původního terapeutického záměru. Každá změna medikace měla nastat až po důkladném zvážení všech okolností. Ačkoliv měl lékař při prudkém zhoršení stavu pacienta postupovat obezřetně, dobová deontologie doporučovala, že někdy je lepší použít silné prostředky s drastickým účinkem než nedělat vůbec nic.328 Předepisování silných léků však záviselo na důkladném poznání choroby. Dokud jej praktik neměl, nesměl k těmto prostředkům sáhnout, protože riskoval další zhoršení stavu pacienta.329 Bylo také neslušné zveličovat mírné choroby, protože to dě lají pouze ti, kdo baží po majetku – pacientům popisují jejich stav ve špatném světle, aby si pak mohli účtovat za úspěšnou léčbu větší poplatky.330 Doktoři rovněž měli mít na paměti, že ne všem nemocným prospívají tytéž léky. Proto bylo vhodné čas od času s odstupem zvážit, zda je aktuální medikace stále správná, či zda pacienta naopak příliš nevyčerpává. Ocitl-li se odborný lékař se svým uměním v koncích, měl si přibrat ke konzultaci kolegu, který by nemocného také bedlivě prohlédl. Konzultace měly probíhat v míru, bez zbytečných sporů a vzájemného obviňování.331 Uznal-li ošetřující, že kolegův názor je lepší, měl jej v tichosti přijmout. Udělal-li chybu, měl se pokorně omluvit. V lékařské komunitě se zřejmě občas odehrávaly spory nad lůžkem pa cienta. Dokládají to některé nedávné studie, ale také provize ve statutech pražské lékařské fakulty.332 V nich se zachovalo pravidlo, podle něhož se léka ři neměli vzájemně plést do léčby, kritizovat předepsané léky a nahrazovat je vlastními medikamenty. Objevil-li někdo chybu, které se kolega dopustil, měl 327 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 7. 328 Ibid., s. 9. 329 Ibid., s. 10. 330 Ibid., s. 9. 331 Ibid., s. 8. 332 B. Divišová: Francouzská nemoc.
Ukázka elektronické knihy