„Moc ti to sluší,“ odvětil jsem. „Vážně se ti to líbí?“ chtěla se ujistit. „Jasně,“ potvrdil jsem. „To jsem ráda, byla jsem zvědavá, co na to řekneš.“ „Překvapivé, ale slušivé,“ dodal jsem. „Dobře. Jdu si udělat čaj, chceš taky?“ zeptala se mě. „Jo, děkuji, zelený s ananasem.“ „Dobře,“ zazněl její hlas ztrácející se v druhé místnosti, v kuchyni. Když přinesla čaj sedli jsme si v klidu do gauče a usmáli se na sebe. „Na co myslíš?“ zeptala se. „Že se tak culíš.“ „Na tebe a na zítřek,“ odvětil jsem. „Proč? Děje se něco?“ znejistila. „Neboj, nemám, žádné nečekané překvápko.“ „Haha, to by bylo fajn.“ „Zítra je sobota.“ „To já vím.“ „Ale co nevíš je, že jedeme na výlet.“ „A kam?“ „Panenský Týnec, Lounsko.“ „Proč zrovna tam?“ „V Panenským Týnci je nedostavěný chrám, který stojí na velmi pozitivní léčivé zóně.“ „A to jako fakt?“ „Ovšem, ty jsi tam nikdy nebyla?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odvětila, ale v zápětí se začala smát. Nejdříve jsem to nechápal, ale pak mi to došlo.
„Srandičky, co? Už jsi tam byla, viď?“ „Samozřejmě. S mámou.“ „S mámou?“ udivil jsem se. „Viděla někde nějaké fotky, tak to chtěla vidět.“ „Takže jste vyrazili jako rodina.“ „Ne, jenom my dvě. Táta na tohle moc není.“ „A co ho zajímá?“ „Fotbal.“ „Takže Sparta?“ „Jistě. Většina fandí Spartě.“ „Můj táta třeba fandil Teplicím.“ „Ale pojdeš se mnou, viď?“ „Ovšem. Nenáchám si to ujít.“ „Super,“ zajásal jsem nadšením. Šárka se pousmála a políbila mě. Pak jsem ucítil její vůni a její ruce, které mě hladily po vlasech. Naše pohledy vystřídal úsměv. Rty se střetly a ruce přitahovaly části těl blíž a blíž… Svět se zdá tak krásný, když potkáš opravdovou lásku…
10. kapitola
Přišel očekávaný den. Sobota. Já a Šárka jsme vyrazili na výlet do Panenského Týnce. Vzali jsme kola a vyrazili na nádraží. Vlakem do Libochovic a odtamtud na kolech, až k Peruci. Byl to krásný, ale náročný výšlap. Když jsme projeli celý úsek od Peruce až po Vrbno nad Lesy, už jsem se opravdu těšil, až slezu z kola a užiji si odpočinek pohledem na nedostavěný klášterní kostel. Mezitím jsme měli dvě přestávky, při kterých jsme se kochali krásnou přírodou Lounského kraje. Stromy v kontrastu zelených a žlutých ploch. Do toho modrá obloha bez jediného mráčku a občasný průlet sýkorek. Cesty ozdobené jednobarevnými keři, většinou zelenými. Všechno mělo své místo. Bylo to působivé a člověk si mohl vzít kolik potřeboval, dívat se a užívat si, jak jen chtěl. Zatáčka vlevo a mírné stoupaní do vesnice Panenský Týnec. Už z dálky jsem viděl kostelík. Sledoval jsem Šárku, která šlapala jako o život, ale úsměv jí neopouštěl. Odbočujeme doleva k malému parkovišti. Už! „Vidím, už dřevený plot a zahradu,“ spustil jsem. „A támhle už je ten klášter.“ „Já vím,“ dodala Šárka.
Ukázka elektronické knihy