11 Zbývá patnáct dní 15.00
Neděle je tady nejnudnější den, pomyslela si Alice. Ráno šlo služebnictvo do kostela a jako školáci se v úhledném dvojstupu trousilo ke kostelu svatého Jiří. Madam je nedoprovázela. Modlila se ve své soukromé kapli, ve věžovitém arkýři zavěšeném nad zahradou, nebo chodila do kostela Neposkvrněného početí na Mount Street. Alice požádala pana Shepherda, zda by mohla dělat totéž. „Určitě ne,“ odpověděl, jako by se chystala k papeženeckému spiknutí. Růženec měla schovaný v kapse. Po obědě mívalo služebnictvo volno. Alice zůstala, aby došila madam šaty. V domě zavládlo ticho. Někdy byla madam jedinou osobou, která zde zůstala, kromě sloužícího, na kterého připadla služba. Alice si všimla, že osobní komornou si nedržela, využívala ostatní služebné, které jí pomáhaly s oblékáním. Jako by se raději držela stranou, bez větší pozornosti služebnictva. Když ji nějaká dívka omrzela, jednoduše si vybrala jinou. Momentálně se jí věnovala Iris, která měla zkušenosti z hotelu a Alice nesmírně imponovala. Měla namodralé rty a kadeře upravené horkou žehličkou tak, že vypadaly jako pružiny v matraci. Alice podle pokynů zůstávala často v šatně, oči upřené ke škvíře ve dveřích. Jsi náš kanárek, 97
A L E X H AY
nezapomeň, řekla paní Kingová. Kdyby něco smrdělo, začni zpívat. Ale šití nových šatů pro madam Alice zcela zaměstnávalo a jen stěží udržela oči na stopkách. Zabralo jí to každou volnou chvilku dne a šila až dlouho do noci. Byl to úkol, který se vymykal všemu, s čím se dosud setkala. „Napadlo mě, že bych se na plese mohla objevit jako Kleopatra,“ navrhla slečna de Vriesová. „Samozřejmě ve smutečních barvách. Můžeš mi navrhnout nějaký vhodný kostým?“ Alice nevěděla, kde začít. Předchozí náčrty byly vždycky jen výplody její fantazie. „Potřebuju pomoc,“ zašeptala, když se vplížila do uličky, aby podala zprávu Winnie Smithové. „Musíš mi sehnat nějaký vzor.“ Winnie vypadala ustaraně. „Nelíbí se mi to,“ prohlásila, skrytá hustým břečťanovým listím před zraky kohokoli z ulice nebo domu. „Madam by s tebou neměla mluvit, s tím jsme nepočítali.“ „Neřeknu ani slovo,“ slíbila Alice netrpělivě. „Ale prosím. Nemám nejmenší tušení, co bych v tomhle případě měla nakreslit, a do neděle jí musím ukázat návrhy.“ Winnie zašátrala v tašce. „Tady,“ řekla neochotně a vytáhla výstřižky z Illustrated News. „Obrázky z plesu Devonshirových. Mohly by pomoct.“ „Díky,“ zašeptala Alice, zhluboka se nadechla a spěchala zpátky. Měla k dispozici hory látek, které si za zcela nekřesťanské peníze objednala u firmy Worth of Paris. Černý hedvábný krepdešín, jemná pštrosí pera a černě zbarvený mušelín. Prohlížela si fotografie paní Pagetové a hraběnky de Greyové v Illustrated News a z gagátových náhrdelníků, které našla v šatně, se snažila vytvořit tu nejlepší čelenku, jakou dokázala. Zvládnu to, pomyslela si. Musím. Do šatny vešla slečna de Vriesová s listem papíru v ruce. Podle vzhledu Alice usoudila, že je to nějaký dopis. Madam ho stočila do ruličky a zastrčila do rukávu. „Nevezmeš mi ještě jednou míry?“ zeptala se. Alice odložila jehlu. „Za týden se toho moc nezměnilo,“ odpověděla, ale pak si vzpomněla na své způsoby a dodala: „Madam.“ Paní 98
VA Š E H O S P O DY N Ě
Kingová se vyjádřila jasně. Musíš si ji udržet na své straně. Musíš být krotká jako myška. „Všechno musí perfektně sedět.“ Slečna de Vriesová si zkoumavě prohlížela svůj odraz v zrcadle. „Tyhle šaty jsou příliš plandavé.“ „Samozřejmě, madam,“ přikývla Alice. Alice si všimla, že oči slečny de Vriesové se měnily podle toho, jak do nich dopadalo světlo. Někdy byly šedé, jindy nazelenalé. Prohlížela si A lice od hlavy až k patě, jako by ji zkoumala skrz naskrz. V těch chvílích se Alice cítila nesvá. Nestála o přílišnou pozornost. Přinesla si krejčovský metr a přikrčila se vedle ní. „Nehýbejte se, madam.“ Chvíli ji přeměřovala a zapisovala si údaje, pak dodala: „Přesně jak jsem si myslela, nic se nezměnilo.“ Svinula metr. „Perfektní.“ Slečna de Vriesová sevřela rty a zamumlala. „Dobrá tedy,“ povzdechla si. „Ukaž mi, co jsi už vytvořila.“ Alice se nadechla a přinesla rozdělanou práci. Byly to sešpendlené kousky látky a hedvábného papíru, křehký, napůl zformovaný náznak budoucích šatů na krejčovské panně. Prsty ji bolely, jak je měla otlačené a rozpíchané od jehel. Slečna de Vriesová se na ni usmála. „Neseš to, jako by se to snad mělo každou chvíli rozpadnout.“ „Jsou to jen sešpendlené jednotlivé díly, madam.“ „Hm.“ Slečna de Vriesová přistoupila blíž a opatrně se dotkla černých korálků na hedvábném živůtku. „Kdo tě naučil šít?“ „Můj otec,“ odpověděla Alice. „Je galanterista.“ „Takové šaty žádný galanterista nevymyslí.“ Alice to potěšilo, ale snažila se to skrýt zamračeným výrazem. Pýcha vždycky předchází pád. „Urazila jsem tě?“ zeptala se slečna de Vriesová. „Ne, madam.“ Alice zaváhala, v ruce držela špendlík. Slečna de Vriesová si ho prohlížela, lesklý kov s ostrou špičkou. Alice si ho opatrně zapíchla do zástěry. 99
Ukázka elektronické knihy