Kali Anthonyová
Zatím ani jeden z nich ten klučičí slib neporušil. A on s tím nehodlal začínat. „Kdy se chceš sejít?“ „Dnes večer. Kolem osmé.“ „Domluvím to s ochrankou. Můžeme spolu povečeřet.“ „Díky, kamaráde. Slibuju, že nebudu narušovat vaše svatební štěstí moc dlouho.“ „To bys fakt neměl,“ zavrčel Rafe a utnul telefon uprostřed Lanceova smíchu. Zhluboka se nadechl, aby utlumil vztek, a pak vyšel z plaveckého pavilonu a zamířil po mramorové podlaze paláce chodbami ke svým komnatám. Bylo mu jedno, že je polonahý, kašlal na to, co se sluší. Potřeboval najít Lise a znovu navázat dialog kvůli obnovení důvěry. Spatřil ji, když míjel jedny ze sta bezejmenných dveří. Procházela se zimní zahradou s výhledem na perfektně zastřihovanou zahradu. Měla v rukou červenou složku a nervózně se v ní přehrabovala. Už na sobě neměla cvičební úbor, který tak dokonale obepínal každý centimetr jejího nádherného těla a neponechával nic fantazii. Ten způsobil, že když vpadla do místnosti, byl vyveden z míry, takže se nemohl postavit. Radši zůstal sedět, dokud se neopanuje, aby se nezostudil. Teď chodila ve zdrženlivých černých šatech s dlouhými rukávy a bez výstřihu. Znovu zaplula do smuteční barvy a zamračení jí hyzdilo čelo. Jak se snažila tu zprávu vstřebat, působila bledě a křehce. Bez přemýšlení vstoupil do místnosti. Lise se při jeho příchodu trhnutím otočila a překvapením vytřeštila oči. Hleděla na něj, na jeho trup a dolů na zbytek těla. Nebyl to zběžný pohled. Oči jí spočinuly na hrudníku, pak sjely na břicho, a nakonec se zasekly na uzlu ručníku. Šel k ní pomalu, jelikož působila stejně plaše jako jelen obývající divoké horské oblasti. Připravena utéct při prvním náznaku obtíží. 98
Chci slyšet tvé ano!
„Co tady děláš v tomhle?“ Její hlas mu jemně odřel kůži. Pokrčil rameny. „Byl jsem si zaplavat.“ „Nemohl ses…“ Opsala rukou křivku před sebou. Teď se na něj nedívala. Těkala očima všude kolem. Do tváří jí pronikal ruměnec. „Co?“ zeptal se. A přesně věděl co. Navzdory jejímu oprávněnému vzteku ji přitahoval. A touha představovala něco, s čím může pracovat. „Nic.“ Se vztyčenou hlavou vzdorovala všemu tomu, o čem věděl, že k němu cítí. Vášeň, kterou zakoušeli, jen tak neumírá. A vztek ji pouze rozdmychává. Opojná myšlenka. Dřív, než bude touha vidět i na něm, stočil myšlenky k něčemu všednějšímu. „Dneska večer přijde na návštěvu Lance, kolem osmé.“ Skousla si spodní ret. „Je fajn mít přítele. Pozdravuj ho ode mne.“ „Můžeš se připojit.“ Zavrtěla hlavou. „Potřebuju jít brzo spát.“ Potřebovali být v posteli spolu. Spalovat city a vztek svými těly. Ne tuhle studenou válku. Pokývnul k deskám, které držela před sebou. Ta červená jí zela na hrudi jako rána. „Už jsi to dočetla?“ Jemu poskytli pouze shrnutí a mohl se jen domýšlet, jakou hrůzu to obsahuje. Sklonila hlavu. Klouby prstů svírajících složku jí zbělely. „Chtějí zeštíhlit veřejné služby.“ Tohle věděl. Byl to hrubý návrh, který trestá nevinné, zatímco ti zodpovědní stále tyjí z vlastní nedbalosti. „Propustit dvacet tisíc lidí. Pro začátek,“ zašeptala a pak jí hlas zesílil. „To radši prodám královské klenoty, než bych zničila život dvaceti tisícům lidí.“ „To nemůžeš udělat. Země potřebuje své symboly.“ Zvedla bradu. Byla každým coulem vládkyní. Přál si, aby ji tak vnímali i lidé. Pak by o ní nepochybovali, velebili by ji. 99
Kali Anthonyová
„Lidi se z diamantů nenají a ty symboly je v nadcházející zimě nezahřejí.“ „Najdeme jiný způsob.“ Jen doufal, že ta alternativa bude lepší. Musela být. Vypadala, že to na ni nezapůsobilo. „Jak dlouho zabere svolat setkání expertů, abychom to probrali?“ „Už jsem zvažoval některé kandidáty. Vzhledem k urgentnosti – doufejme jenom pár dní.“ Narovnala se, stáhla tvrdě rty a sjela ho pohledem. „Tak to tak udělej.“ Možná by se i usmál nad tím, jak mu vpálila jeho vlastní slova, která na ni použil před pár hodinami, jako by byl jedním z jejích poskoků. Ale pomyslel si, že by žádné veselí neocenila. Teď ne. Poklepala na desky ve svých rukou. „Večer o tom budu přemýšlet. Nechci, aby mne někdo vyrušoval.“ Vykráčela z místnosti. Do háje se vším. Nezlepšil nic. Rafe sledoval, jak odchází, a na mramorových podlahách se odrážel klapot jejích nízkých podpatků. Teď si byli vzdálenější než kdy předtím.
100 Ukázka elektronické knihy