Kali Anthonyová
Zatím ani jeden z nich ten klučičí slib neporušil. A on s tím nehodlal začínat. „Kdy se chceš sejít?“ „Dnes večer. Kolem osmé.“ „Domluvím to s ochrankou. Můžeme spolu povečeřet.“ „Díky, kamaráde. Slibuju, že nebudu narušovat vaše svatební štěstí moc dlouho.“ „To bys fakt neměl,“ zavrčel Rafe a utnul telefon uprostřed Lanceova smíchu. Zhluboka se nadechl, aby utlumil vztek, a pak vyšel z plaveckého pavilonu a zamířil po mramorové podlaze paláce chodbami ke svým komnatám. Bylo mu jedno, že je polonahý, kašlal na to, co se sluší. Potřeboval najít Lise a znovu navázat dialog kvůli obnovení důvěry. Spatřil ji, když míjel jedny ze sta bezejmenných dveří. Procházela se zimní zahradou s výhledem na perfektně zastřihovanou zahradu. Měla v rukou červenou složku a nervózně se v ní přehrabovala. Už na sobě neměla cvičební úbor, který tak dokonale obepínal každý centimetr jejího nádherného těla a neponechával nic fantazii. Ten způsobil, že když vpadla do místnosti, byl vyveden z míry, takže se nemohl postavit. Radši zůstal sedět, dokud se neopanuje, aby se nezostudil. Teď chodila ve zdrženlivých černých šatech s dlouhými rukávy a bez výstřihu. Znovu zaplula do smuteční barvy a zamračení jí hyzdilo čelo. Jak se snažila tu zprávu vstřebat, působila bledě a křehce. Bez přemýšlení vstoupil do místnosti. Lise se při jeho příchodu trhnutím otočila a překvapením vytřeštila oči. Hleděla na něj, na jeho trup a dolů na zbytek těla. Nebyl to zběžný pohled. Oči jí spočinuly na hrudníku, pak sjely na břicho, a nakonec se zasekly na uzlu ručníku. Šel k ní pomalu, jelikož působila stejně plaše jako jelen obývající divoké horské oblasti. Připravena utéct při prvním náznaku obtíží. 98