Jak se fronta blížila, tak museli vězni přes den hloubit před pevností protitankové příkopy. Spousta německých vojáků musela na frontu, a tak je při této práci hlídali žáci ze školy SS, stejného stáří jako byli Karel s Adamem, ale byli snad ještě horší než dospělí esesáci. Stříleli na vězně jen tak pro zábavu. Jednoho spolubydlícího z jejich cimry zastřelili Adamovi přímo před očima jen proto, že se na chvíli při práci zastavil a narovnal si záda. Karel se pomaličku, nesmírně opatrně napil piva a vychutnával si ten první doušek, kdy ještě bylo cítit více pěny než piva. Každé další pomalé loknutí mělo jinou chuť, když přechlazené pivo postupně teplalo a uvolňovalo svou vůni. Nikdo z mladých, kteří vypijí půllitr téměř na ex, by tuto pomalou degustaci nedovedl pochopit, přemítal v duchu. Ale on by to ostatně ani rychleji nesvedl, hned by ho rozbolelo břicho. Začátek května 1945, to byl totální chaos. V táboře vypukly epidemie tyfu a úplavice. To byla katastrofa, ale uspíšila odchod Němců. Chvílemi byl tábor už bez vojáků, pak se Němci zase vraceli. To podle toho, jak se pohybovala armáda spojenců a ustupující německá vojska. Na cele byl s Karlem a Adamem nějaký kluk z Moravy, vodní skaut. Uprostřed toho chaosu, někdy kolem desátého května, přiběhl, ať všeho nechají, že přijel náklaďák a odveze pár lidí do Litoměřic. Karel s Adamem za ním běželi, ale Adam byl zesláblý a Karel mu pomáhal, takže se ven dostali až později. 98
Když došli na nádvoří, tak náklaďák právě odjížděl. Ten kluk z Moravy seděl na korbě a křičel na řidiče, ať počká, jenže řidič se už nechtěl vracet a vzápětí byli pryč. Krátce nato se ozvala rána a náklaďák byl v plamenech – dostal zásah Panzerfaustem od ustupujících Němců. Všichni v tom autě uhořeli. Karel si opět dopřál lok piva a snědl maličký kousek langoše. Věděl, že ho večer z toho smaženého bude pálit žáha, ale dostal to jídlo s láskou od vnučky. Co proti tomu byl nějaký drobný stařecký neduh! Slunce se pootočilo a Karel se přemístil na vedlejší židli, aby ho dále kryl stín javoru. Kromě přímého pohledu na koupaliště teď viděl i na ty zaplněné chatky za ním. Nemohl se ubránit dalším vzpomínkám. Třináctka, to pro oba bylo šťastné číslo. Třináctého května se s Adamem konečně dostali pryč z Terezína. Odjeli v sanitkách, které původně měly odvézt úplně jinou skupinu, z které ovšem nikdo do třináctého května nepřežil. Cesta se zkomplikovala, protože během ní Karel i Adam onemocněli. A tak, ačkoliv původně mířili domů, jakmile se u nich objevila horečka, nemilosrdně je vysadili. A to právě tady ve městě. I zde, stejně jako v celé republice, panoval naprostý zmatek, takže zpočátku nikdo nevěděl, o jaké pacienty se jedná a proč jsou právě tady. Nemocnice tu nebyla, a protože panovalo podezření, že mají břišní tyfus, shromáždili postupně všechny infekční pacienty do narychlo stlučených dřevěných domků na kraji města. 99
Nakonec tam bylo asi padesát pacientů. Když začali první z nich umírat, přijel nějaký mladičký doktor z Hradce a ten zjistil, že se jedná o epidemii skvrnitého tyfu, nikoliv břišního, a tím skoro polovinu z nich zachránil. Z té padesátky jich přežilo necelých dvacet. Adam to štěstí neměl. Největší vedro už pominulo, ale v areálu bylo stále plno. Milovníků koupání příliš neubylo, a navíc se dovnitř začali vracet obyvatelé chatek, kteří před koupáním dali přednost výletům. Krátce poté, co se Karel vyléčil, potkal toho lékaře, který mu pomohl k uzdravení. Ten mu vysvětlil, že skvrnitý tyfus přenáší veš šatní, která vydrží poměrně dlouho mimo lidské tělo, hlavně v oblečení. A tak, i když si Karel asAdamem mysleli, že odchodem z tábora unikli smrti, nebyla to pravda. Vezli si ji s sebou. Z toho mladého doktora byl ještě téhož roku docent a tři roky nato profesor. Stal se legendou a jedním z nejlepších patologů v dějinách české medicíny. Jmenoval se Antonín Fingerland. Karel se už domů nikdy nevrátil. Zůstal zde. A zanedlouho tady i umřu, pomyslel si. Rodina ho pochová na místním hřbitově, kde už přes sedm let leží jeho žena a přes sedmdesát pět let i Adam Ondráček, přítel z mládí. Ten zemřel po deseti dnech stonání na lůžku hned vedle Karla, v jednom z těch prokletých tyfových domků. Karel Hájek si slastně vychutnal poslední doušek teplého piva. Potom se zvedl a rozloučil se s vnučkou a jejím přítelem. Než opustil 100 Ukázka elektronické knihy