Náraz, Prales (Ukázka, strana 99)

Bývalý spolužák připomínající vzhledem zpěváka kapely Žlutý pes to vzal zkratkou přes dětské hřiště. Saran se ukrýval v nedalekých vzrostlých křovinách podobných těm poblíž botelu Albatros.

Původně si k přátelskému setkání se starým kamarádem vybral jiné místo, úzký tmavý průchod mezi panelákem a bývalou výměníkovou stanicí, kam jej hodlal následovat a překvapit, ale teď musel improvizovat. Plocha mezi bloky byla příliš osvětlená.

Liberda se naštěstí zastavil. Chvíli to vypadalo, že přemýšlí, plný močový měchýř mu však zavelel vydat se ke křoví vstříc Saranovi. Zeleným houštím vedla pěšinka k osamělému javoru rostoucímu uprostřed křovisek. Liberda došel až ke kmeni jako pes, který nemočí jinde než u patníku.

Saran jej nechal vykonat potřebu, pak se za něj v podřepu přikradl, popadl ho za kotníky a prudce jimi škubl dozadu. Liberda upadl jako podťatý obličejem přímo do kaluže moči. Při pádu si navíc odřel čelo o kůru stromu. Roman na něj zaklekl, pravačkou mu jednu ruku zkroutil za záda až k lopatce a levačkou mu držel obličej ve vlhké hlíně.

Liberda něco mumlal do rozbředlé země a snažil se vykroutit si oči vzad jako chameleon, aby viděl, kdo na něm klečí. Roman mu vyhověl. Převalil ho na záda a chytil levou rukou pod krkem, aby neřval. Opilcova pravačka zůstala uvězněna pod jeho tělem.

Teprve teď Liberda vypoulil oči. Roman mu přiložil k hrdlu čepel nože. „Zkus zařvat, zmrde, a podříznu tě jako prase,“ poučil exspolužáka o jeho právech.

Kulisák a rádoby malíř už se nemohl tvářit vyděšeněji. „Kvůli tobě zemřeli dva lidé, ty zkurvený hajzle. A málem i dítě.“ Roman mu tlumeně a chladně sdělil to, co zadavatel částečně věděl už víc než týden. „Já jsem chtěl, ať Jura tetu jenom vystraší,“ šeptal Liberda plačtivě. „Jak jsi věděl, že budu v Café Louvre, sráči?“ „Náhodou jsem tě potkal a pak tě pár dní sledoval. Chodil jsi furt na stejná místa, a tak jsem zavolal Jurovi, že tu budeš určitě 97

i toho jednadvacátýho, hodilo se to,“ blekotal se strachem v očích. „Měl ji jenom postrašit.“ „Ale hovno, chtěl jsi ji zabít, mělo to vypadat jako nehoda. Jen tak by ses zbavil dluhu a zdědil její majetek.“ „Romku, prosím tě,“ zachrčel. „Drž hubu,“ přerušil ho a pobaveně dodal: „Mimochodem, zdědil bys kulové. Tvoje teta v závěti odkázala veškerý majetek strýcovým příbuzným v Čejči a třinecké lidušce.“ Liberda vypoulil oči ještě víc a začal sebou škubat. Saran ho praštil levou pěstí do spánku, čímž mu přivodil lehkou ztrátu vědomí. Schoval nůž do kapsy, popadl Liberdovo tělo za podpaží a opřel ho zády o kmen javoru.

Vytáhl z bundy půllitrovou flašku s vodkou a zuby vytrhl špunt z hrdla. Pak sevřel palcem a ukazovákem Mirovy nosní dírky. Když dotyčný otevřel pusu, aby nabral dech, strčil mu hrdlo flašky do úst, takže otřesenému Liberdovi nezbylo nic jiného než pít. Saran mu zároveň přišlápl levou ruku k zemi a hlavu tlačil ke stromu.

Po deseti locích Liberda ochabl. Nakonec vypil celou láhev. Samozvaný mstitel uvolnil Mirovi nos a nechal mu volně klesnout hlavu. Vyrobil mu okno velikosti výlohy obchodního domu Kotva.

Zašpuntovanou láhev si strčil zpět do kapsy.

Než Saran přistoupil k finále operace, znehybněl a pozorně naslouchal. Do hustého křoví nikdo z oken okolních paneláků ani z chodníku neviděl, ale mohlo to být slyšet. Všude panoval klid, jen obvyklé zvuky svištících aut na Opatovské a v dálce policejní siréna.

Nacpal Liberdovi do úst jeho vlastní kapesník a zlomil mu levou ruku v lokti a v zápěstí. Vzpomněl si, že dávný kumpán je levák.

Dal si na zákroku záležet. Na závěr kamarádského setkání mu vytáhl kapesník z pusy a zmizel dřív, než začal zraněný Liberda skučet bolestí.

Na konci slepé ulice mezi bloky, asi deset metrů od křoviska s javorem, stálo auto. Než k němu došel, několikrát se rozhlédl.

Nikde nikdo. Rychle do tmavě zelené Toyoty Yaris nasedl a vozidlo se rozjelo.

98

Kapitola 48

„Doufám, žes ho nezabil, nindžo.“ Nina se chtěla ujistit, že se nestala spolupachatelkou vraždy. „Bez obav, Arianno,“ zašklebil se Roman a soukal se z vodkou polité flísky. „Jenom pár měsíců nebude schopen patlat ty svoje obrazy. Možná už nikdy. To je ta nejmenší cena za objednanou tetinu vraždu a smrt hodné paní Kozákové i užitečného idiota Kotajného.“ „Seš si jistej, že to byl von?“ Hezká policistka s vyholenými spánky a s platinovým čírem byla trochu nervózní. Pomáhala mu už od včerejška, kdy jí zavolal a vylíčil případ včetně faktu, že státní zástupkyně nechce pro nedostatek důkazů riskovat s Liberdou blamáž.

Saran dorazil do Prahy v sobotu dopoledne s tím, že zbytek dne strávili v autě na Jižním Městě. Nina zjistila, že divadlo, ve kterém objednavatel vraždy Hany Slavíkové pracuje, ten den nehraje, a Roman si byl celkem jistý, že Liberda večer vyrazí do hospody.

A tak čekali. Poslouchali Cimrmany a povídali si.

Mimo jiné se dozvěděl, že dvanáctiletá Johanka není Ninina dcera, ale neteř, která jí byla svěřena do pěstounské péče po tragické smrti její o tři roky starší sestry. Blonďatému pitbulovi imponovalo, že Nina má stejný pohled na spravedlnost jako on. Poprvé si připustil myšlenku, že by odešel z Třince. Praha je koneckonců plná padouchů a on už si zde vydobyl renomé schopného čističe. „Naprosto. Počátkem devadesátek s Kotajným kšeftoval s německýma ojetinama, na plánovaný den a hodinu vraždy si chtěl vyrobit alibi tím, že mě v uvozovkách náhodou po třiceti letech potkal v podniku, kde evidentně v životě nebyl. Navíc mi to teď sám přiznal,“ odpověděl v klidu Saran. Po chvíli dodal: „Určitě tam nebyly žádné kamery?“ „Na jižáku mezi paneláky?“ zasmála se. „Ověřila jsem si to.“ „No já jenom, abych nebyl zase na YouTube hvězdou.“ „Neboj, kámo s výhodami, ty jsi přece hvězdou i bez internetu,“ popíchla ho.

99

Ukázka elektronické knihy