Pohřeb na přání (Ukázka, strana 99)

Hawthorna to ani v nejmenším nevyvedlo z míry. „To je možné.

Ale asi vám můžu povědět, že těsně před tím, než byla zavražděna, odeslala paní Cowperová dost podivnou esemesku, která naznačuje, že Jeremyho viděla.“ Prudce se obrátil k chůvě. „Byli jste v pondělí devátého vy dva tady?“ Mary bez váhání přikývla. „Ano.“ „Nedoprovázeli jste paní Godwinovou do South Kensingtonu na nákupy?“ „Jeremy obchody nesnáší. Když mu máme koupit něco na sebe, je to hotová noční můra.“ „Co kdybyste si s ním promluvil sám?“ navrhla Judith. Mary se zatvářila překvapeně. „Tohle je ten nejjednodušší způsob, jak jim to předvést.“ Judith se znovu podívala na Hawthorna. „Můžete mu položit pár otázek, jestli chcete, i když bych vás ráda poprosila, abyste k němu přistupoval trochu ohleduplněji. Velmi snadno se rozruší.“ Byl jsem stejně překvapený jako předtím chůva, ale nejspíš to opravdu byl nejjednodušší způsob, jak se nás zbavit. Hawthorne přikývl a Judith nás odvedla nahoru. Schody nám vrzaly pod nohama. Čím jsme byli výš, tím stařeji a ošuměleji dům působil. Dorazili jsme do patra a přes odpočívadlo došli do pokoje s výhledem na Rox­borough Avenue, který možná kdysi sloužil jako hlavní ložnice. Později se z něj stal Jeremyho pokoj, ve kterém i spal. Judith zaklepala na dveře, a aniž čekala na odpověď, zavedla nás dovnitř. „Jeremy?“ řekla. „Tihle dva pánové tě chtějí vidět.“ „Kdo to je?“ Chlapec k nám byl ještě pořád otočený zády. „Prostě moji přátelé. Chtěli by s tebou mluvit.“ Když jsme vešli, seděl Jeremy Godwin u počítače. Hrál hru – mám dojem, že to byl Mortal Kombat. Jakmile jste ho slyšeli promluvit, bylo vám okamžitě jasné, že něco není v pořádku. Slova byla zformovaná jen napůl, jako by vycházela odněkud zpoza zdi. Jeremy měl nadváhu, neučesané dlouhé černé vlasy a na sobě pytlovité džíny a tlustý beztvarý svetr. Jeho pokoj zdobily plakáty Evertonu, postel, tedy vlastně dvoulůžko, zakrývala prošívaná přikrývka téhož fotbalového klubu.

— 97 —

Na všem bylo vidět, že se o to někdo pečlivě stará, stejně to tu ale působilo opotřebovaně, jako by to tu někdo jen zapomněl. Jeremy dohrál level a ťukl na „pozastavit“. Když se k nám otočil čelem, spatřil jsem kulatou tvář, tlusté rty a jemné chmýří na tvářích. Poškození mozku se mu bolestně odráželo v hnědých očích, které neprozrazovaly ani špetku zvídavosti a prostě s námi vůbec nenavázaly kontakt. Věděl jsem, že je Jeremymu osmnáct, ale vypadal starší. „Kdo jste?“ zeptal se. „Já jsem Hawthorne. Kamarád tvojí mámy.“ „Máma moc kamarádů nemá.“ „To určitě není pravda.“ Hawthorne se rozhlédl kolem sebe. „Máš moc hezkej pokoj, Jeremy.“ „Tohle už není můj pokoj. Prodáváme ho.“ „Najdeme nějaké bydlení, kde to budeš mít stejně hezké jako teď,“ ujistila ho Mary. Prosmýkla se kolem nás a posadila se na postel. „Přál bych si, abychom nikam nemuseli.“ „Chcete se ho na něco zeptat?“ Judith postávala ve dveřích a očividně toužila po tom, abychom už byli pryč. „Chodíš hodně ven, Jeremy?“ zeptal se Hawthorne chlapce.

Nechápal jsem, jaký má taková otázka smysl. Tenhle mladík by rozhodně nebyl schopen dostat se sám do centra Londýna. Navíc se nezdálo, že by v sobě měl byť jen špetku agresivity. I o tohle ho připravila ta nehoda – stejně jako o zbytek života. „Občas ven chodím,“ připustil Jeremy. „Ale ne sám,“ dodala Mary. „Někdy jo,“ opravil ji. „Byl jsem za tátou.“ „To jsme tě posadily do taxíku a on si tě z něj pak vyzvedl.“ „Byl jsi někdy v South Kensingtonu?“ chtěl vědět Hawthorne. „Byl jsem tam mockrát.“ „Neví, kde to je,“ podotkla jeho matka tiše.

Už jsem to tam nemohl vydržet, a potichu jsem vycouval z místnosti. Pro jednou jsem převzal iniciativu. Hawthorne za mnou vyšel ven. Judith Godwinová nás vyprovodila zpátky dolů.

— 98 —

„To bylo od tý vaší chůvy moc pěkný, že s váma zůstala,“ prohodil Hawthorne. Tvářil se, že to na něj udělalo dojem, já však věděl, že se z ní jen snaží dostat další informace. „Mary byla chlapcům oddaná a po té nehodě prostě odmítla odejít. Jsem ráda, že ji tu mám. Pro Jeremyho je hrozně důležité, aby se zachovávala kontinuita.“ Z hlasu jí čišel chlad a já si uvědomil, že něco zůstalo nevyřčeno. „Zůstane s vámi i potom, co se přestěhujete?“ „O tom jsme spolu ještě nemluvily.“ Došli jsme k domovním dveřím. Otevřela je. „Byla bych radši, kdybyste se už nevraceli,“ prohlásila. „Jeremy nesnáší, když ho něco vyruší, a s cizími lidmi má velký problém. Chtěla jsem, abyste ho viděli a pochopili, jak na tom je. S tím, co se stalo Dianě Cowperové, nemáme nic společného. Policie zjevně nevěří, že bychom v tom byli zapletení. Už k tomu opravdu nemáme co říct.“ „Díky,“ odtušil Hawthorne. „Moc jste nám pomohla.“ Vyšli jsme ven. Dveře se za námi zavřely.

Jakmile jsme se ocitli před domem, Hawthorne vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Věděl jsem, jak se cítí. Byl jsem rád, že jsem zase na vzduchu. „Proč jste jí neukázal ten dopis?“ zeptal jsem se. „Cože?“ Zatřepal sirkou, aby plamínek uhasil. „Překvapilo mě, že jste jí neukázal ten dopis, který přišel Dianě Cowperové. Ten, který jste vymámil z Andrey Kluvánkové. Možná ho psala Judith. Nebo její manžel. Třeba by ten rukopis poznala.“ Pokrčil rameny. Očividně byl myšlenkami jinde. „Chudák kluk,“ zamumlal. „Je to hrůza,“ přitakal jsem. A myslel jsem to vážně. Moji dva synové si nedají říct a jezdí po Londýně na kole. Často si zapomenou vzít helmu, a já na ně pak křičím – ale co můžu dělat? Je jim už skoro třicet. Jeremy Godwin byl pro mě ztělesněním nejhorší noční můry, které jsem se snažil vyvarovat. „Taky mám syna,“ řekl náhle Hawthorne, a odpověděl mi tak na otázku, kterou jsem mu položil zhruba před čtyřiadvaceti hodinami.

— 99 —

Ukázka elektronické knihy