Ty moje skvostné zvířátko (Ukázka, strana 99)

mněl jsem si, jak jsem tě, když ses počůrala do postele, vykoupal, zatímco tvůj brácha s tátou rozváželi hnůj po polích a oknem dovnitř pronikal pach kejdy a já bedlivě sledoval zvuk traktoru, když jsem napouštěl vanu a sypal do ní hrstku fialových koupelo­ vých perel, ztvrdlých a vyschlých, které jsem našel ve skříňce pod ručníky a na nichž bylo muřími nohami napsáno: for mother’s day. Neptal jsem se tě na to, zvedl jsem tě z postele, posadil tě na kraj vany, abych ti svlékl tílko, stáhl kalhotky, a tys mi to dovolila, neboť jsi byla příliš unavená a nemocná na to, abys něco namítala, svezla ses do vody jako potápka na průzkumu, já udělal z dlaní mističky, abych ti polil hlavu teplou vodou, a umyl jsem ti vlasy, namasíroval ramena a záda tak, jak jsem se jednou na­učil od jednoho sedláka masírovat masný skot, ten se domníval, že se tím dosáhne dokonalého mramorování masa, a na žínku jsem vymáčkl trochu sprchového gelu Axe, poněvadž jsem nikde neviděl nic s vůní růže či levandule, jenom zatraceného Axe, všichni jste chtěli vonět po něm, a třel jsem ti jí břicho, hrudník, zajel jsem mezi nohy, a nejradši bych žínku pustil, ale bylas tak křehká, má nejmilejší, tak strašně křehká, potápka se jen bezděčně vznášela na hladině, a tak jsem ti zazpíval něco od Simona & Garfunkela a tys zašeptala, že mám dobrý falzet, velice čistý a tak, a já ti opláchl vlasy a tys mi vyprávěla, jak ses jednou málem utopila, že proto tě voda pořád přitahuje a zároveň ti nahání strach, jak jsi ve čtvrté třídě v bazénu chtěla podplavat polystyrenový obdélník a někdo ho neustále posouval, takže ses nemohla dostat na druhou stranu, jak jsi cítila, jak se ti zvyšuje tlak v hlavě, jak se ti pomalu stahuje hrdlo a tváře div že ti neprasknou, jak se ti poulí oči z důlků, a projela tebou myšlenka na to, že umřeš, že zahyneš, zatímco v batůžku máš ještě pytlík bonbonů, což ti připadalo ze všeho nejhorší, [ 101 ]

a samozřejmě ti taky bylo líto táty, který přijde zase o někoho dalšího, ale cítila jsi taky pokoj, jaký jsi cítívala, když jsi myslela na to, jak budeš slavná, ještě slavnější než Cobain, a právě ve chvíli, kdy jsi opouš­těla zeměkouli, kdy jsi umírala, tak někdo plovák náhle zvedl a ty ses s prskáním a lapáním po dechu vynořila, bonbony ti potom chutnaly tak jako nikdy předtím, kyselé pásky byly kyselejší než dřív, růžové Drákulovy zuby sladké jako med, kokakolové klíče v sobě měly dokonce i trochu bublinek, a mně se náramně líbilo, jak o těch cukrovinkách mluvíš, vypadalas vitálnější než kdy jindy, a tys vykládala, že jsi šla hned nato zase plavat, ale že ti nějakou dobu trvalo, než ses odvážila ponořit pod vodu, že ses občas ve vaně potápěla po zádech pod hladinu, dokud jsi necítila to samé jako tehdy, ale když ses vynořila, nemělas už tu bez­uzdnou radost, poněvadž koupelna je přece jen koupelna, s mechově zelenými kachlíky, nesvítí v ní tak ostré světlo jako v plaveckém bazénu, a najednou jsi mě požádala: Kurte, potop mě. Bylo to týmž tónem, jakým jsi mi nakazovala, abych tě pitval, a já nevěděl, co uděláš, když to neudělám, tak jsem tě překlopil na záda, položil ti ruku na čelo a strčil tě pod hladinu, na pár vteřin, bylo strašidelné vidět, jak ti bledý obličej ještě víc bledne, a když jsem tě pustil, zašeptalas: Dýl, až už to dýl nepůjde. A já tě tam mohl zavraždit, má nejmilejší, byl by to definitivní čin, kterým tě navždy učiním svou, a držel jsem tě tak dlouho pod hladinou, dokud ses nezačala vzpěčovat, dokud ses rukama nečapla okrajů vany a s prskáním a lapáním do dechu se ke mně nepřitiskla, a já tě zase posadil na kraj vany a kousíček po kousíčku tě osoušel, a tys z blaženosti najednou propadla studu, rozklepala ses, svěsila ramena, položila si ruce do klína a já se dal opět do zpěvu, což zabralo, i když jsi byla příliš nemocná na to, aby sis pobrukovala se mnou, ale já pěl za [ 102 ]

dva, a když jsem ti četl z Hodných hochů, ucítil jsem na straně devadesát dva to, co jsem zažil poprvé, když jsem tu knihu četl, když jsem chodil na druhý stupeň, tutéž chlípnost, hlavně z věty: Ne, své paroží používám pouze a výhradně k jeho mučení, protože patří tobě, protože patřím tobě. Ach, ta výtečnost slova paroží pro ztopořený úd vypravěče, jímž touží po tom mladém kusu, a bylo to tam, v zahradě slastí, co jsem tě vzal za ruku, zatímco tvůj brácha s tátou ještě jezdili po poli a nás obklopoval pach sprchového gelu a kejdy, a položil si ji na poklopec, a tys ji tam nejprve nechala těžce a netečně spočívat, a teprve potom jsi začala opatrně osahávat vyboulení, jako bys ohmatávala dáreček, který jsem ti přinesl, abys uhodla, co v něm je, a jak sis plyšáka se srdíčkem v rukou, co začne zpívat tu děsnou „I Will Always Love You“ od Whithey Houston, když se mu zmáčkne noha, přitiskla na tvář, tak jsi mi teď jemně tiskla poklopec, paroží, a mně se rozmazala písmena a nemohl jsem číst dál, a tys vykládala, jak často myslíš na vydru, že jí srst zesinala, že pyjová kost už začíná smrdět a že se už neopovažuješ vybalit ji z fólie, schovalas ji do vlněné ponožky a strčila ji pod postel, abys už na ni nesahala, později poslouží pánům soudcům jako důkaz, těm ubohým zatraceným soudcům, a najednou jsi s ruměncem ruku stáhla pryč, jako dítě, kterého hra omrzela, a řeklas, že máš hlad, že bys možná dokázala sníst suchar, jo, jeden suchar, a mě jsi tam nechala mému chtíči napospas, a já měl sto chutí se ublíženě odvrátit, ale všiml jsem si tvého zmateného pohledu, tak jsem ti odhrnul vlasy z obličeje a řekl, že je to v pořádku, že to chce čas, ačkoli jsem neměl tušení, co tím myslím, copak jsem už dávno nedokázal, že tě bezpodmínečně chci, ale ty sis upřeně hleděla na nehty, a budeme mlčet, dokud neřeknu, že mám ještě práci ve chlévě a pak musím domů, a že se uvidíme zítra ráno, jo? A tys přikývla [ 103 ]

Ukázka elektronické knihy