pacientů v Kouzelném vrchu, syfilitické inspirace v Doktoru Faustovi a afrodiziakální zhouba v jeho posledním díle Oklamaná jsou jednoho rodu. Vždycky mě takové paradoxy přitahovaly a už jsem o nich psal. Například v Migréně popisuji euforii, která může předcházet záchvatům nebo je jejich začátkem. Při té příležitosti jsem citoval poznámku George Eliota, že se cítí „nebezpečně dobře“ vždycky před záchvatem, že to považuje za předzvěst. „Nebezpečně dobře“ – jaká je to ironie! Vyjadřuje přesně dvojakost a rozpornost „cítit se příliš dobře“. „Zdraví“ totiž přirozeně není důvodem ke stížnostem – lidé si ho vychutnávají, užívají si ho. Pacient nenaříká, když se cítí dobře, ale může pojmout podezření, když se cítí příliš dobře. Jako George Eliot, která ze zkušenosti věděla, že pocit přebytku zdraví je nebezpečný. To bylo ústřední a (abych tak řekl) kruté téma v Probouzení, těžce nemocní pacienti s nejhlubšími deficity po mnoho desetiletí mohou nečekaně, doslova zázračně, pociťovat nával „úplného zdraví“, a vzápětí se zřítí do nebezpečných a bolestivých hlubin nadbytků, soužení přebujelých funkcí, které jsou stimulovány daleko za „přijatelné“ hranice. Někteří pacienti si to uvědomovali, někteří ne. Rose R. se v prvním vytržení nad vráceným zdravím radovala: „Je to skvělé, je to neuvěřitelné!“, ale jak se věci postupně vymykaly kontrole, začala mít strach: „Tohle nemůže dlouho vydržet! Blíží se něco strašného!“ A s větším či menším pochopením se to projevilo i u většiny ostatních – když byl například Leonard L. na vrcholu oné zrádné vlny mezi nedostatkem a nadbytkem, zaplavil ho úžasný pocit zdraví a energie; pocit „milosti“, jak to sám označil. Ale ten pocit se postupně měnil: byl příliš naléhavý, přehnaný, a začal nabývat extravagantní podoby. Pocit harmonie a lehkosti mizel a nenucená kontrola byla nahrazena přílišností, přebujelostí. Byl pod jejím neustálým tlakem, hrozila roztrhat ho na kusy. Nadbytek, přebujelost je dar i soužení, radost a zároveň muka. A bystří pacienti to vnímají jako pochybné a paradoxní: „Mám příliš mnoho energie,“ stěžoval si pacient s Tourettovým syndromem.
98
MUŽ, KTERÝ SI PLETL MANŽELKU S KLOB OUKEM
„Všechno je příliš jasné, všeho je příliš. Je to horečnatá energie, chorobná dokonalost.“ „Nebezpečně dobré zdraví“, „chorobná dokonalost“, „propastná euforie“ – to je pekelná past nadbytku –, ať už ji nastraží příroda v podobě opojné choroby, nebo my sami v podobě nějaké dráždivé závislosti. Lidská dilemata jsou v takových situacích zvláštní: pacienti jsou zde konfrontováni s nemocí jako se sváděním, s něčím, co je vzdáleno tradičnímu nahlížení nemoci jako utrpení a co je mnohem nejednoznačnější. A nikdo, absolutně nikdo, není takového svodu, takových ponížení ušetřen. Poruchy z přílišnosti mohou vést k tajné dohodě: skutečné já se stále více slaďuje a ztotožňuje s nemocí, až ztrácí veškerou nezávislost a člověk se stane pouhým produktem poruchy. Strach z takového osudu přesně vyjádřil Ray, muž postižený Tourettovým syndromem: „Skládám se z tiků – nic jiného neexistuje“, nebo když si představuje bujení mysli – „tourettom“ –, který by ho mohl pohltit. Pro něj, s jeho silným egem a relativně mírným Tourettovým syndromem, ve skutečnosti žádné takové nebezpečí nehrozilo. Ale pro pacienty se slabým nebo nevyvinutým egem, ve spojení s těžkým onemocněním, hrozí velmi reálné riziko takové „posedlosti“ nebo „odosobnění“. V 14. kapitole, „Posedlí“, se tohoto problému alespoň dotýkám.
99
MUŽ, KTERÝ SI PLETL MANŽELKU S KLOB OUKEM
10 Vtipný, tikající Ray V roce 1885 popsal Gilles de la Tourette, žák profesora Charcota, ohromující duševní poruchu, která teď nese jeho jméno. Tourettův syndrom je charakterizován nadbytkem nervové energie a ohromným množstvím neobvyklých pohybů a impulzů. Objevují se tiky, posunky, záškuby, manýry, grimasy, pazvuky, kletby a sprostá slova, mimoděčné napodobování a nutkavé projevy všeho druhu spolu se zvláštním poťouchlým humorem a se zálibou v neobvyklých hrách. Ve své nejhorší formě postihuje Tourettův syndrom všechny složky duševního života – citového, pudového i obrazivého. Ve slabších a možná běžnějších formách se může projevovat jen abnormálními pohyby a impulzivitou, ale i tady je obsažen prvek nenormálnosti. To dobře rozpoznali a popsali odborníci už koncem 19. století, v době, kdy neurologie ještě neváhala spojit organické a psychické. Tourettovi a jeho spolupracovníkům bylo jasné, že tento syndrom je druh posedlosti primitivními impulzy a nutkáními, věděli však také, že tato posedlost má organický základ, že je to velmi určitá (i když tehdy ještě neobjevená) neurologická porucha. V letech po uveřejnění Tourettových prací byly popsány stovky případů tohoto syndromu. Ani dva případy nebyly přesně stejné a zjistilo se, že existují mírné a neškodné i těžké, groteskní a násilnické formy syndromu. Právě tak se zjistilo, že někteří lidé mohou syndrom „akceptovat“ a vhodně ho sladit se svou osobností, že dokonce mohou využít rychlosti asociací, vynalézavosti a myšlenek, které jsou s poruchou spojeny. Jiní však byli skutečně „posedlí“, svoji identitu ztratili a byli drceni tlakem choroby a chaosem tourettovských impulzů. Jak napsal Lurija o svém mnemonikovi, vždycky se ale střetávalo „já“ a „to“.
100
MUŽ, KTERÝ SI PLETL MANŽELKU S KLOB OUKEM Ukázka elektronické knihy