Gronnyho dobrodružství (Ukázka, strana 99)

„Dobře. Zaměříš na cíl a obě oči při tom necháš otevřené, zklidníš dech a pustíš tětivu, čímž vypustíš šíp.“ Můj šíp vyletěl naproti stromu vysokou a ladnou rychlostí. Trefil jsem se přesně do středu kmene ve výši mých očí. Šíp se zasekl několik centimetrů hluboko a při tom z kmene odletěly třísky. „Páni, teď já, teď já.“ „Dobře, tak pojď. Chceš s tím pomoct, nebo to zkusíš sama?“ „Sama, sama.“ „Dobře, tady máš luk. Jdi k tomu stromu mnohem blíž než já. Napoprvé ti bude stačit něco málo přes dva metry daleko.“ Sotva jsem to dořekl, Srpka mi vytrhla luk z ruky a rozeběhla se ke stromu. „Dej mi šíp.“ V klidu jsem jí ho podal a sledoval ji. Postavila se ke stromu bokem, ale to byla asi jediná věc, kterou zvládla správně. Luk chytila moc vespod, tětivu nedržela třemi, ale všemi prsty a natáhla ji moc málo, takže se její ruka ani nepřiblížila tváři, a ještě se při tom hrozně zaklonila dozadu a loket pravé ruky měla podél těla. Pohled to byl sice žalostný, ale já se u toho královsky bavil.

Když se jí jakžtakž povedlo vystřelit, šíp neuletěl ani metr a zabodl se špičkou do písku. To už jsem to nevydržel a vyprskl jsem smíchy. „Ach jo, co se stalo?“ „Neboj se, napoprvé to není jednoduché. Seber ten šíp a pojď sem, teď to budeš dělat podle toho, jak tě budu navádět.“ „Ale vždyť jsem to teď dělala, jak jsi mi říkal.“ „Nedělala, udělala jsi všechno špatně.“ „Aha, dobře.“ „Takže ještě jednou. Postav se sem, natoč se k tomu stromu bokem. Jo, to je dobře, jen ty nohy dej trochu dál od sebe. Tak, teď chyť luk v prostředku, tam, jak je omotaná ta kůže, předtím jsi ho držela moc nízko.“ „Aha, asi takhle?“ „Jo, to je dobrý. Teď dej na tětivu šíp a natáhni ji jenom třemi prsty, jak jsem ti říkal předtím.“ „Ale to bolí.“ „Já vím, neříkal jsem, že ne. Ze začátku tě to bude bolet. Když budeš poctivě trénovat, budou tě bolet snad všechny svaly, ale časem si na to tvoje tělo zvykne a půjde to samo.“

„Dobře.“ Srpka mě poslechla a konec šípu s tětivou chytila třemi prsty. „Tak, zkus tu tětivu natáhnout alespoň na úroveň nosu.“ Snažila se sebevíc, ale neměla žádnou šanci. Pokud chce být někdo lučištník, musí trénovat už od dětství každý den. Časem pak jeho tělo posílí, zvládne luk natahovat bez sebemenší námahy a střílet bez míření. Srpka se ale snažila, co to jen šlo. „Výborně, teď ti to jde dobře. Dej ten loket rovně od těla. No, na tom ještě zapracujeme, ale je to lepší než předtím. Obě oči nech otevřené, zklidni dech, a až budeš chtít, tak vystřel.“ Srpka vypustila šíp a ten letěl tu krátkou vzdálenost přímo na strom. Letěl sice trochu krkolomně, ale i tak to bylo mnohem lepší než předchozí pokus. Šíp se zakousl lehce do kůry na úplném okraji kmene a nakonec vypadl a spadl na zem. „No vidíš, to bylo mnohem lepší.“ „Jé, já jsem se trefila, já se trefila.“ „Trefila, tohle už vypadalo dobře, když budeš poctivě trénovat každý den, tak se z tebe časem stane dobrá lučištnice.“ „Budeš mě, prosím, učit?“ „Dobře, jestli chceš. Až se vrátíme z naší cesty domů, budu tě učit.“ „No ne, princ Gronny, učitel lukostřelby.“ Trochu jsem se lekl a prudce se otočil. Za mnou stála Tess, ruce překřížené na prsou a usmívala se. „No a proč by ne, jestli chceš, taky ti dám pár lekcí,“ nadhodil jsem provokativně. „Děkuji, ale já raději zůstanu u svých kouzel. Musím ale uznat, že jsi dobrý učitel.“ „Jen předávám své zkušenosti, nic víc.“ „Gronny je nejlepší učitel.“ Na Srpce jsem viděl, jak velikou a upřímnou měla radost. I já se s ní zaradoval. „Měli bychom se vrátit, musíme si sbalit věci a zas vyrazit na cestu. V tento okamžik je čas náš největší nepřítel.“ „Dobrý nápad.“

Návrat k běžnému životu Ohavný zápach rozkladu z Lexu pomalu vyprchal, i když smrt zde stále každý téměř hmatatelně cítil. Nedaleko za městem bylo místo, kam se na vozech odváželi padlí vojáci a následně je spalovali. Bylo to sice hrozné a neuctivé vůči mrtvým, ale nezbytné zbavit se těl dříve, než se začnou šířit nemoci. Tolik hrobů by se vykopat nestihlo. Jen mého otce pohřbili v rodinné hrobce pod hradem.

Mrtvoly z ulic města sice zmizely, ale krvavé stopy ne. Brána se částečně znovu obnovila a na hradbách opět hlídkoval jen menší počet lučištníků. Obyčejní lidé se znovu vrátili ke svému běžnému životu, i když pořád truchlili pro své blízké.

Mistr Galla chodil několikrát denně kontrolovat Srdce světa. Bylo mocné, ale v našem světě bohužel neexistovala žádná obrana proti temné magii. Pomalu, ale jistě umíralo.

Kůra začínala nabírat tmavé odstíny, zelená záře již nebyla téměř vidět a jeho listy poprvé v historii Calluny opadávaly. Čas se krátil.

Ani Galla se od souboje s Nigellem necítil ve své kůži. Cítil se fyzicky slabší než obvykle, neměl chuť k jídlu a v noci ho pravidelně navštěvovaly noční můry.

Sira Leana v boji sice zranili, ale nejednalo se o nic závažného. Velmi dobře si rozuměl s generálem Grannem a nyní spolu trávili hodně času. Vyprávěli si válečné historky z bojů, kde a s kým bojovali, jakou použili strategii a také kolik utržili zranění. Ačkoli to bylo velice těsné, nakonec zvítězil o jedno seknutí mečem do zad generál Grann.

Malý chlapec, který přišel o své rodiče při útoku Nigellových nemrtvých na vesnici, bitvu přežil. Nyní se snažil spolu s ostatními, kteří měli dost sil, vypomáhat při obnově města. Podával vodu raněným, nosil třísky na ohně a sbíral bylinky na léčivé mastičky. Trávil hodně času mezi vojáky v kasárnách, kteří si ho velice oblíbili, a tuto náklonnost vnímali vzájemně. Stávali se jeho novou rodinou.

Ukázka elektronické knihy