Víra, naděje a masakr (Ukázka, strana 99)

p­ řicházejí od lidí, kteří se sami žádnému umění nikdy nevěnovali.

Jde o věčné přicmrndávače a kibice, kteří nemají šajn, co to je, stvořit něco hodnotného.

A kdyby ses mě zeptal, jak jsem sám sebe definoval coby umělce, řekl bych, že jsem byl ten, kdo rád spolupracuje, a to jak tehdy, tak teď. A na tohle jsem vlastně náramně pyšný – že jsem si udržel s lidmi produktivní vztahy, které nám byly vzájemně ku prospěchu. Myslím, že by s tím souhlasila většina lidí, s kterými jsem spolupracoval.

Vždycky přece dělám všechno pro to, abych je vyzdvihl a vysunul do popředí… No, víceméně jo.

Domnívám se, že umělci ve svých formativních letech většinou přejímají od druhých všechno, co se jim hodí. Jak se tak říká: „Talent si půjčuje, génius krade.“ Myslím, že jsem se do všeho vrhal s větší vervou než většina lidí okolo mě a že se má urputnost některým lidem jevila jako obludná.

Nebo co já vím, kanibalská. Za sebe ale můžu prohlásit to, že si nepamatuju období ve svém dospělém životě, kdy bych nepracoval každý den, a to někdy i zuřivým tempem. Prostě jsem to hrnul jako buldozer – tak už to u umělců chodí. Kromě toho opravdu miluju ten proces, když něco tvořím.

Myslím, že se tady nemusíš obhajovat.

To asi fakt nemusím.

Zaujalo mě, jak tvoje matka prohlásila, že jsi jako děcko nezavřel zobák.

Když jsem tě kdysi potkal poprvé, připadalo mi, že jsi ostýchavý a trochu nesvůj. Rozhodně jsi ale měl charisma.

Jo, nejsi první, kdo to říká. Hlavně od žen o sobě slýchávám: „Když on je takovej stydlín.“ Cha! Ale je to pravda. Před ženami jsem se styděl. Znervózňovaly mě, byl jsem z nich nesvůj.

102

Měl jsi pocit, že tě ohrožují?

Ne, spíš šlo o to, že byly až moc fascinující, neskutečně zajímavý.

Ale když se nad tím zamyslím, z chlapů jsem byl nervózní taky. Ale z úplně jiných důvodů.

Takže v mládí jsi byl stydlivý, ale neustále jsi toužil po pozornosti?

Ano. Egomaniak s nízkým sebevědomím a silným libidem! Evident­ ně problematická kombinace. Ale teď už takový samozřejmě nejsem, můžeš být v klidu. Jsem mírný jako beránek.

Samozřejmě. V jedné přednášce jsi prohlásil: „Můj tvůrčí život byl pokusem vyjádřit téměř hmatatelný pocit ztráty, jenž ovládl můj život.“ Byl bych radši, kdybys přestal citovat moje staré výroky. Je to kurevsky nezdvořilý.

Ha, mírný jako beránek! Ale nepřipustil sis právě tehdy, že ten „hmatatelný pocit ztráty“ jsi zakusil při otcově smrti?

Nejspíš ano. Snažil jsem se to v sobě nějak řešit a tomu, že je táta po smrti, jsem čelil tak, že jsem psal a psal, že jo, házel slova na papír.

O té doby už jsem pochopil, že zármutek se nedá obejít a že se musíme naučit ho vyjádřit – mluvit o něm, vyřvat ho, vyzpívat, vypsat, cokoli. V běžném životě se o zármutku mluvit nedá. To se prostě nedělá, takže člověku zůstanou v hlavě všelijaké pekelné abstrakce, a to pak možná nevědomě ovlivňuje naše chování. Myslím, že tuhle esej jsem psal kvůli tomu, abych pochopil svůj zármutek a oddělil ho od starostí o mámu. Opožděně jsem si tak připustil, že otcova smrt silně poznamenala i mě, nejen matku. Vzpomínám si, že když táta umřel, moje první starost byla: „Co si počneme s mámou?“

103

To je svým způsobem úžasné.

Okolnosti jeho smrti byly, když to zjednoduším, nelehké. To, jak jsem se to dozvěděl já. Jak se to dozvěděla máma. Jde o to, že moje trauma z úmrtí otce se točí kolem několika vizuálně intenzivních scén. Nic jiného předtím ani potom si z té doby nepamatuju.

Můžeš něco říct o těch tehdejších chvílích, které ti utkvěly v paměti?

Pamatuju si to, že mě zatkli za vloupání, byla to nějaká blbost, a seděl jsem s mámou na policejní stanici. Byli jsme v přilehlé místnosti vedle hlavní stanice a policista mě vyslýchal, ptal se mě, čím se živím, a já mu řekl, že jsem „hudebník“. Měl problém to slovo napsat správně, a tak jsem mu pomáhal tím, že jsem to dlouze slabikoval – „hůů-déé-bníík“.

Pak si vzpomínám, že jsem se otočil a uviděl přes okýnko ve dveřích Anitu a mou sestru Julii, jak jdou kolem a obě pláčou. Najednou tam vejde policajt a říká mámě: „Paní Caveová, mohla byste jít prosím se mnou?“ Vyskočil jsem na nohy a povídám: „Co se kurva děje?“ Ale jít s mámou mi nedovolili.

Pak policajt otevře dveře a já vidím, jak tam máma sedí s Anitou a Julií, a tak jdu za ní, ona zvedne hlavu a řekne: „Nicku, táta umřel.“ Živě si pamatuju, že když mi to říkala, v místnosti stáli dva policajti a bavili se o zavražděné prostitutce, jejíž tělo se našlo v parku svaté Kildy. Kromě toho si nepamatuju skoro nic.

To se při traumatických událostech stává často – že se v tu absolutně nejhorší chvíli odehrává současně i něco jiného. A má to přídech strašlivé absurdity.

Ano. A myslím, že tyhle traumatické vzpomínky se nám pak ukládají do buněk po celém těle, do krve, do kostí.

104 Ukázka elektronické knihy