by mohl použít i v případě, že by se s ním Helena odmítla setkat. Stiskl tlačítko REC. Rozsvítilo se červené světélko. Diktafon začal nahrávat. „Jak začít?“ uvažoval nahlas. „Nejdřív obě oslovím… Heleno a Karlo. Ne, tak ne. Nejvíc mi jde o dceru. A také k ní budu mluvit především. Vzkaz musí začít jejím jménem.“ O něco ztišil hlas, aby oslovení a celá zpráva vyzněly intimně. „Promiň, že se ozývám, Karlo. Tady je… Já jsem Marek Prokop. Ani nevím, jestli ti Helena řekla, že jsem tvůj otec. Tenkrát jsem Helenu přemlouval, aby šla na potrat, stydím se. Neměli jsme nic, jen podnájem. Už vím, že bylo dobře, že mě neposlechla. Tenkrát jsem to ale tak nevnímal… Stydím se za sebe.“ Po krátké odmlce pokračoval: „Bylo zbabělé, že jsem vás opustil, omlouvám se. Chci to napravit. Je to jen pár dní, co ti bylo osmnáct let, těžko se mi říká, tvůj táta ti blahopřeje,“ zase se na okamžik odmlčel. „Do prdele, jinak! Stop!“ Vypnul diktafon a vymazal poslední záznam. Uslyšel svůj hlas: „Promiň, že se ozývám, Karlo.“ I to vymazal. Měl vztek, že to nedokázal říct líp. Seděl mlčky, zíral na desku stolu a po chvilce natáhl ruku k fotografii Heleny. „Bože, ty mi dáváš zabrat,“ řekl bezmocně a vypil zbytek koňaku. Rozhodl se, že to dokončí zítra. Nemohl usnout. Bál se tmy. Když konečně zabral, ubitý neklidem i špatným svědomím, znovu se probudil. Neustále se mu vracely vzpomínky na všechen ten děs z poslední mise. Jedna překrývala druhou. Ani dnes to nebylo jinak. Hrůzné vteřiny. Obraz za obrazem. Znovu usnul. Ve snu spatřil Marek sám sebe… Měl téměř černou tvář, tak jak to bylo nutné pro boj v noci. Prchal… Jeho pohyby byly zprvu nepřirozené jako ve zpomaleném filmu, ale vteřinu po vteřině se dostával do rytmu útoku. A střílel do tmy. Bojoval o život – za ním vyletěl gejzír vody. Rozletěl se na všechny strany. Vyběhl na kamenitý břeh. Úzký paprsek světla od nepřítele křižoval tmu. Osvítil Marka – rychle změnil směr.
94