MALÁ TRAUMATA
homeostáze, tedy do jakési rovnováhy, kdy všechno pěkně šlape. Zde přichází na řadu parasympatický nervový systém, který působí jako protiváha stresové reakce a v podstatě přepíná ze stavu „bojuj, uteč nebo zamrzni“ do stavu „odpočívej a regeneruj“, v němž se opravujeme, obnovujeme a rosteme. Proč v sobě máme stres zakódovaný To neznamená, že stresová reakce „bojuj, uteč nebo zamrzni“ je něco špatného – kdybychom ji neměli, nebyli bychom naživu! V tomto smyslu je „stres“ adaptivní fyziologickou reakcí, která je v podstatě pevně naprogramována v našem mozku. Pojmem „adaptivní“ se myslí to, že nám umožnila přežít a vyvinout se v lidské bytosti, jakými jsme dnes. Fyziologická je proto, že při spuštění stresové reakce se aktivuje řetězec tělesných procesů – byť se může zdát, že stres je „duševním“ jevem, jeho povaha je do značné míry fyzická. Klasickým příkladem, který se často zmiňuje, je setkání pravěkého člověka s predátorem, například se lvem. Za normálních okolností se člověk se lvem samozřejmě nemůže měřit. Když ale stojíme před takovou hrozbou, náš mozek automaticky spustí stresovou reakci. Naše tělo se zaplaví prudkým přívalem adrenalinu a kortizolu, díky čemuž získáme úžasné superschopnosti! Krev začne proudit rychleji a rozvádět kyslík po celém těle, uvolňuje se glukóza, a naše svaly tak dostanou vysokou dávku energie navíc. Zorničky se nám rozšíří a my se proměníme v supermana – nebo aspoň trochu. V určité fázi naší historie nám tyto fyziologické změny pomohly bojovat se lvem, utéct před ním nebo zůstat v naprostém klidu, aby si nás ta lítá šelma nevšimla a nesežrala nás. Nebo možná o něco častěji spíš bojovat, utíkat nebo se schovávat před lidmi z nepřátelských kmenů. V každém případě byla tato reakce na stres pro nás jako pro živočišný druh nesmírně důležitá, a to natolik, že se od dávnověku 98