ALEX DAHL hrozně moc chyběl. Nejprve jí často psal, ale pak míň a míň a ona se nakonec přistihla, že na něj už skoro nemyslí. „Musím říct, že jste pěkná divoška, slečno Nikitinová,“ zamrká na ni Andrea. Když to říká, začíná si Anastasija uvědomovat tupou bolest mezi nohama. „Já… já s tím… nesouhlasila,“ zašeptá. „Já sex nechtěla.“ Andrea se nevěřícně, krutě uchechtne. „Ale ano, chtěla. Vlastně jsi mě prosila.“ Anastasija zavře oči a cítí, jak nastupují slzy. „Ne.“ „Anastasijo, podívej se. Nadělala jsi spoustu rámusu. Mně se zdálo, že si to užíváš, to rozhodně.“ Znovu se zasměje. Slzy se jí hrnou do očí dál, ještě rychleji. V hlavě se jí vynoří nejasný obrázek, vystupuje z té temné prázdnoty. Andrea na ní leží, funí, přiráží, ona cítí pronikavou bolest mezi nohama, říká ne, ne, ne, prosím, Andrea jí přikryje pusu velkou zpocenou dlaní a zrychlí tempo. „Ne,“ vyjekne Anastasija. „Ne. To není pravda.“ „O čem to sakra mluvíš?“ Andrea zoufale rozhodí rukama, jako by mluvil s nerozumným děckem, a ona cítí takový odpor, až se jí zvedá žaludek. Přikryje si ruku pusou a pak ji zase rychle stáhne, připomene jí to, jak ji přinutil mlčet, a teď už ví naprosto jasně, že je to skutečná vzpomínka a že se to tak vážně stalo. „Já sex nechtěla,“ namítne chvějícím se hlasem. Andrea se od ní odvrátí, zhluboka si povzdechne a v jasném světle linoucím se ze dveří terasy je vidět dlouhý čerstvý škrábanec po straně jeho krku. Musela ho poškrábat, když se ho snažila zbavit. „Chtěla. Tak jsem tě ojel. A tobě se to líbilo.“ Zavrtí hlavou a slzy jí kapou z brady na čisťounkou přikrývku. „Ne. Lžeš.“ Vstane z postele, bere si deku s sebou, aby se zakryla, a když vstává, oba vidí pár krvavých skvrn na prostěradle. „Jak jsem řekl, jsi divoška,“ zaculí se Andrea. Několika kroky zdolá vzdálenost mezi nimi, strhne z ní deku a nechá ji odhalenou. Anastasija se mu snaží vykroutit, ale pevně ji popadne za bradu a donutí ji podívat se mu do očí. Napadne ji, že ty dva večery uvolněného 98
KDYŽ ZMIZELA svůdného tance zaujímali skoro stejnou pózu, přitisknutí k sobě, hledící si do očí. „Teď mě poslouchej. Pobavili jsme se. Užila sis to. Vlastně to můžu dokázat. Mám nahrávku. Nejdřív jsem se samozřejmě zeptal, jestli to smím točit. Jsem džentlmen, to už bys měla vědět. Tak to necháme být, ano?“ „Ne,“ zasyčí skrz zaťaté zuby. „Ne? Ale ano, Anastasijo. Dovol, ať ti to vysvětlím sakra jasně. Necháme to být. Jinak už pro tebe nebude žádná práce. Gio tě vyhodí. Nikdo už tě nikdy neosloví. Rozumíš? Komu myslíš, že lidi uvěří? Mně, uznávanému, ženatému muži s úspěšnou kariérou, nebo děvce jako ty? Stalo se tohle. Najali jsme si tě na skvělou práci. Vedla sis dobře. Vlastně moc dobře. Najmeme si tě znova, když se naučíš, jak se ta hra hraje. Opila ses. Zřídila ses. Usnula jsi. Pak ses dala do pořádku a jela domů. Přijdou další zakázky. A další. Tvoje hvězda bude stoupat. Rozumíš?“ Andrea jí sevře bradu pevněji, palec se jí boří do průdušnice. Anastasija vidí, jak jí před očima tančí rudá kola, když zavře oči. Přikývne.
99
Ukázka elektronické knihy