98
T. L. Swanová
Očima pátrám v těch jeho. „Nikdy na tebe nebudu mít míň času.“ „Oba víme, že to není pravda. Náš společný čas je už tak dost…“ „Nacpaný?“ zaculím se. Ušklíbne se, jako by to nechtěl dál rozvádět. „Trisi,“ vzhlédnu k němu. „Jednoho dne budou všechny děti pryč, odstěhují se a budou žít své vlastní životy a pak už budeme jen my dva. Úplně sami v našem velkém starém domě.“ „Slibuješ?“ Malinko se mi sevře srdce. Tohle je během celého našeho vztahu poprvé, kdy přiznal, že se mnou potřebuje víc času o samotě. Budu se muset víc snažit, až se to dítě narodí „Slibuju.“ Dál se vlníme do rytmu hudby. „Měli bychom zavést novou rodinnou tradici.“ „Jakou?“ „Ty a já bychom se sem měli vracet každý rok a strávit tu týden o samotě. Jenom my dva.“ Usměje se na mě. „To bychom mohli.“ „Možná si příští rok můžeme udělat další dítě nebo možná rovnou dvojčata.“ Zašklebí se. „Kroť se, Andersonová. Do prdele.“ Zahihňám se a on se zmocní mých rtů dokonalým polibkem, stejně něžným a milujícím, stejně sexy a vášnivým, jako je můj krásný manžel. Rukou mě hladí po těhotném bříšku, pevně mě k sobě tiskne, a já cítím, jak v něm jako oheň narůstá vzrušení. Jsme po fyzické stránce naprosto sladění, skoro jako bychom sdíleli jediné tělo. „Měl bych vás odvést domů, paní Milesová.“ Zaculím se na něj. „Přijde na to.“ „Na co?“ „Jestli hodláš mé tělo zneužít k nějakým neřestem.“ „To se dá zařídit.“ Usměje se temně a ještě jednou mě rukou pohladí po břichu. „Tedy aspoň k takovým neřestem, jaké si s tebou v tomhle stavu můžu dovolit.“